Tasa není normální vlčicí. To je každému jasné na první pohled. Je takovým bláznem, který spíše žije ve svém vlastním světě. Za každým jejím jednáním se ale skrývá „proč?“. Tasa nedělá nic, dokud neví, proč by to dělat měla, nebo naopak neměla. Její cíl a proč je ovšem vždy udáván z vnějšku, nikdy nepřichází z vnitřních pohnutek samotné Tasy. Existuje ovšem jedna jediná výjimka. Tasa si vroucně přeje najít rodinu a udržet ji v bezpečí.
Dost často si povídá s pan Broučkem, což je hmyz, konkrétně hovnivál, žijící v jejím kožichu. Pro neznalého pozorovatele může působit její počínání jako čistá samomluva. Její tělo je dosti vyhublé, na přední tlapě chybí drápy, a srst má zacuchanou. Občas se jí srst v kožichu začne na některých místech dredovat, hlavně u zadních partií a za ušima. V takovém případě se je snaží Tasa rozplést ustavičným škrábáním. Blechy, roztoče nebo vši jsou v jejím kožichu jako doma. Tasa vypadá, jako by právě prolezla tím nejhnusnějším křovím a vyválela se v kdo ví čem. Její povaha tak naprosto odpovídá jejímu vzhledu. Vypadá i je dosti chaotická, odpudivá a nenormální.
Tasa je velmi nestálá. Dokonce by se dalo říct, že je emočně labilní. Pokud je vystavena velké psychické zátěži, má tendence snižovat svůj mentální věk až na věk malého vlčete. V takovém stavu hledá bezpečí u někoho jiného převážně u členů své rodiny nebo toho mála přátel, co má. Vzhledem k tomu, že si prošla i sexuálním týráním, má mnohem větší pochopení pro vlčice než vlky. Projevuje jim proto svou náklonost častěji. Vlky s modrýma očima ovšem nesnáší a v jejich přítomnosti se právě často chová jako malé vlče.
Pokud se vám ovšem podaří navázat s ní bližší kontakt, zjistíte, že je mnohem více než jen trochu divnou vlčicí. Když má svou světlou chvilku, dokáže mluvit celkem rozumně a poutavě vyprávět o svém životě mimo Gallirei. Některým tématům ze svojí minulosti se ovšem záměrně vyhýbá.
Také je velice pozorná a empatická k přátelům a rodině. Nosí jim malé dárky většinou v podobě jídla, které vnímá jako ten největší dat, protože ho často neměla mnoho. Jídlo Tasa miluje. Ryby, srnky, divočáci, vlci…Je jí to jedno. Pokud je to navíc maso čerstvé, ještě lépe. Když ucítí krev, jedná jako smyslů zbavená, a snaží se původce té lahodné krvavé vůně najít. Její láska k jídlu se také projevuje skoro neustálým hladem. Můžete tedy často slyšet, jak jí kručí v žaludku.
Svou pokrevní rodinu zbožňuje. Bratry i sestry neustále vyhledává a dala by za ně tlapku do ohně. Její podřízenost se ovšem v tomto ohledu během času trochu srovnala. Pořád se snaží sourozence poslouchat, ale už sebou nenechá tak zametat, jako dříve. Možná za to může doba strávená mimo zajetí anebo nové přátelství se Stínem, který jí v mnohém rodinu nahradil. Tasa se momentálně nalézá v ne úplně příjemném rozpoložení. Na jednu stranu by byla ráda s rodinou, na druhé má pocit, že ji jenom zneužívají a brzdí.
Tasa v podstatě nechápe hierarchii ve smečce. Pro ni je nejdůležitějším a autoritativnějším ten, kdo má větší fyzickou sílu než ostatní. Je jí tedy jedno, jestli se jedná zrovna o Alfu nebo o Kappu, stačí, že je vlk silný. Fyzické proporce ostatních si tak snaží vždy dobře prohlédnout. Nedělá to z nějakého obdivu, ale čistě z pragmatického důvodu. Kdo je silnější, na toho si netroufne. Kdo naopak vypadá slabě, nemocně nebo nezkušeně, toho si klidně dá k svačině.
Ze všeho nejvíce nesnáší magii. Nenávidí ji od narození a nevidí důvod, proč by měla svůj názor na magie, a ty kteří je ovládají, nějak měnit. Ani její sestra a její vzhled ji ke změně názoru nepřiměli. Tasa si opodstatňuje magické schopnosti svých sourozenců, jako prokletí. Někdo jim prostě nepřál, proklel je a teď je sužuje magie. Pokud v její blízkosti někdo používá magie, reaguje Tasa přehnaně agresivně. Za její agresí se ovšem skrývá strach z možné bolesti, kterou by jí magič mohl způsobit. Pokud je však magie v je jím okolí až moc (např. více magičů ji používá), pak se Tasa stáhne do svého vnitřního světa malého vlčete. Jako vlče se totiž cítila více v bezpečí než v dospělosti. Regrese věku je její obranný mechanismus.

Některé životní příběhy jsou jako potok. Vytrysknou v zurčivém potůčku ze skály a jako čistá voda se ženou krajem. Občas narazí na kámen, který překonají. Někdy se trochu pramen zašpiní, ale nakonec zakončí svou cestu v azurovém moři, kde se rozplyne v nádhernou vodní plochu.
Můj příběh začíná naprosto stejně, i já jsem se na svět dostala jako čistá horská bystřina, která si to uhání dolů ze skal, jenomže moje cesta byla plná shnilých klád, oslizlých kamenů a jejím cílem byla bažinatá stoka.
Narodila jsem se do období války a sporů, hladu a nenávisti. Jedna malá kulička chlupů vedle několika dalších. Za normálních okolností by se rodiče jistě z našeho narození radovali a celá naše smečka by oslavovala. V Kapijské smečce ovšem nebyl na oslavy čas nebo síla. Dospělí se nesmáli ani neradovali. Vlčkovství mé a mých sourozenců bylo provázeno jenom tichem a strachem. Možná proto z nás vyrostlo to, čím jsme, jako malým nám prostě chyběl smích.
Rodiče neměli čas se o nás starat, museli zajišťovat potravu nebo zabezpečovat naše místo k žití. Chránili nás před tou druhou smečkou plnou vlků, kteří si dělali s přírodou, co chtěli. Rodiče nás proto nechávali často na starosti jiným vlkům nebo nás prostě nechávali samotné.
Vyrůstání v neustálém strachu a krvi na nás nemělo dobrý vliv, neuměli jsme si proto hrát jako normální vlčata ostatně nikdy jsme totiž neviděli normální chování. Naší nejoblíbenější hrou bylo hrát si na válku. A tím nemyslím se jenom poštěkat a občas kousnout… Ne… My se rvali, dokud jeden z nás neřval bolestí v kaluži krve. Při jedné z takových rvaček jsem přišla o část ucha.
Někdo by mohl říct, že je to odporné, když si takto hrají vlčata, ale já jsem za to ráda. Zocelilo mě to a snad jen díky své vůli a odhodlání jsem přežila to, co následovalo.
V jednom roce se většina vlčat učí lovit. Poprvé sami okusí, jaké to je nahánět kořist a pak ucítit v tlamě její krev. I nám se poštěstilo zažít taková dobrodružství, jenomže naší kořistí byli vlci ovládající magii. Snažili jsme se jich zbavit, jak jen to šlo. Nejprve jsme partyzánsky kradli jejich stáda, rozháněli jsme je do všech možných koutů nebo je přímo lovili pro sebe. Občas se nám zadařilo ulovit i někoho z magických nebo nějaké jejich vlče.
Čas ubíhal a roční období se střídala. Jaro a léto byly obdobími většího klidu, ale jakmile nadešel podzim a pak zima… Chlad se vám zarývá do kůže a hlad… Ten děsný hlad, vás požírá zevnitř. Když vám z těla koukají kosti a vypadává srst, záleží tolik na tom, jaké maso váš hlad ukojí?
Nejprve jsme snědli slabé a staré. Pak vlčata, která by stejně zimu nepřežila. Samozřejmě jsme se také snažili o lov nějaké té zvěře, co v lesích v zimě zbyla, ale konkurenční smečka byla díky své magii ve výhodě. Mojí sestře Styx se lov vydařil, ten den jsme se pořádně najedli. Ostatním sourozencům se někdy také zadařilo, ale často přicházeli s prázdnou. Pak byla řada na mě, abych ukázala, zda jsem dostatečně silná nebo jenom další hladový krk. Chtěla jsem všem ukázat, že na to mám, že jsem silnější, než si skutečně myslí. Naivní. Já byla tak moc naivní. Vrátila jsem se do smečky po šesti dnech putování s kostnatým zajícem a vránou, na které bylo masa tak pro jednoho. Tenhle život už nebyl pro mě. Nebyl pro nikoho z nás. Všichni jsme toho měli plné zuby.
Pak někdo vymyslel ten geniální plán s návnadou, který se ovšem pěkně vymkl z ruky. A přesně tady se můj životní potok začal nořit do smradlavějších a temnějších vod. Magičové na nás zaútočili. Díky těm zrádcovským bastardům, kteří měli sloužit jako léčka, o nás věděli všechno. Nebudu vám tu popisovat bitvu. Jistě si dokážete představit zem obalenou v krvi a vnitřnostech i bez mého barvitého vyprávění. Podstatné je, že zatímco moji sourozenci utekli, já zůstala sama obklíčená Lahraiskými. Udělalo by mi radost, kdybych věděla, že mě sourozenci hledali nebo, že pro mě alespoň truchlili, ale takové iluze si nedělám. Vlastně ani nevím, kdo z nich přežil. Kdo se zachránil.
Můj potůček se ubíral jinam než ten jejich. Čekala jsem, že mne moji únosci na místě zabijí, ale ne. Omráčili mne a moje bezvládné tělo si odnesli do své jeskyně. Ze začátku jsem nevěděla, proč to udělali. Asi chtěli vědět, kam se poděl zbytek mé smečky. Jenomže já vůbec netušila.
Nejprve mě mučili. Drtili mi kosti mezi dvěma kameny pomocí své magie. Když to nezabralo, začali mi vytrhávat drápy, proto je na jedné tlapě nemám. Nakonec se rozhodli, že mě prostě vyhladoví, aby mi rozvázali jazyk. Ale jak můžu povědět něco, co nevím?
A to nebylo to nejhorší. Víte, když nemáte žádná práva a nemáte se jak bránit, můžou si s vámi dělat, co chtějí. A tak mě začali navštěvovat. Pro kousek masa bych tenkrát udělala cokoli. Vždycky přišli opatrně a potají, aby si jich nikdo nevšiml. Nejdřív to byl jen jeden, pak dva, tři… Zkoušela jsem se bránit, ale neměla jsem sílu. Byla jsem vždycky jen ráda, když jsem mohla být opět sama.
Ani nevím, koho ta vlčata nakonec byla. Pravděpodobně doufali, že umřu dříve, než je porodím nebo až je porodím. Konečně jsem předčila něčí očekávání. Ta nejsilnější si vzali mezi sebe. A zbytek… Spálili. Hned po porodu mi je vzali a před mýma očima je proměnili v ohnivé kuličky. Ještě teď někdy slyším ten jejich hrubý smích, zatímco moje vlčata kňučela v plamenech. Nemohla jsem nic udělat. Vůbec nic.
Nevím, jak dlouho jsem byla v zajetí. Možná to byly měsíce možná i roky. Výslechy postupně ustávali a byli více neobvyklé. Taky mi začali občas dávat nějaké ty kosti. Jednou se ale rozhodli, že asi opravdu nic nevím. Samozřejmě, že mě pustit nemohli, ale proč by mě pouštěli. Bála jsem se od nich jen pohnout. První den, kdy mě pustili mezi svou smečku, jsem se od jednoho z nich nehnula ani na krok. Mohla jsem kdykoli utéct, ale já neviděla důvod proč. Proč utíkat? Dny plynuly a já získávala více a více svobody. Plnila jsem zodpovědně každé jejich přání. Cokoli bylo potřeba udělat, jsem splnila do posledního detailu. Byla jsem jejich otrok, hračka.
Jednou večer mě poslali k řece. Měla jsem dohlédnout na jejich vlčata. Dělala jsem to už tolikrát, že se ničeho nemuseli bát. U řeky jsem si sedla a sledovala vlčata, jak si hrají a v letním slunci se vyhřívají. Vítr příjemně vál. Dokonalá idylka. Pak tam byl ale ten pach. Přišel nezván a nepozorovaně se dostal až do mého čenichu. Cítila jsem ho tak silně, že jsem se nemohla odtrhnout. Byl to pach domova. Pach sourozenců. Možná to byla jenom moje představa, halucinace nebo posedlost. Jisté je, že jsem našla svoje proč. Sebrala jsem se a utíkala jsem o sto šest. Ale před tím, jsem nechala lahraiským vzkaz. Zajímalo by mě, jak se tvářili, když našli, co zbylo z jejich vlčat na břehu řeky…
Já ovšem měla nový cíl. Měla jsem nové proč. Chtěla jsem najít svoje sourozence. Musela jsem je najít. Bylo to to jediné, co mne pohánělo dál a dál. Snažila jsem se zastavovat jen na spánek a kus žvance, který jsem si obstarávala, kde se dalo. Krok za krokem, den za dnem, až na hranice podivného kraje, který se přede mnou otevřel a já věděla, že tady svoje sourozence najdu.



• Zajímavosti:
- Na přední pravé tlapce nemá drápy. Během jejího zajetí jí je v rámci mučení vytrhali její věznitelé
- Její kožich není upravený. Popravdě je vždy rozcuchaná nebo má v srsti nějaké větvičky či bodláky. Dost často také smrdí tím, kolem čeho se naposledy protáhla. Může tak vonět jako květiny nebo borovicová kůra, ale také zapáchat zaječími bobky.
- Tasa není hloupá! Je velice inteligentní, jenom svou inteligenci neumí správně vyjádřit.
- Někdy se chová jako malé vlče.
- Nesnáší vlky s modrou barvou očí, protože takovou barvu očí měl jeden z jejích věznitelů a mučitelů.