Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Poušť

Ani tady nebylo to počasí zcela ideální. Únavu jsem ale necítil, alespoň ne zatím. Možná jsem tuhle bolest z hlavy vyřadil zcela sám. Eliminoval jsem to, abych mohl pokračovat na své cestě a naplnit tak svůj osud. Osud jsem ovšem ještě neznal, co se mnou má tenhle svět v plánu? Už na začátku jsem měl komplikace, na začátku své cesty a ještě nenašel vhodný směr. Jak bych se měl formovat? Jak bych mohl něco dokázat, když jsem nevěděl kde začít?
Odpověď mi možná ležela u nohou. Kráčel jsem totiž nahoru, netušil jsem proč. Hlasy v hlavě mě stále popoháněli, abych pokračoval - abych přidal. Netušil jsem, co bych měl nahoře najít. Ale malá zvědavost se ve mě přece jenom nakonec probudila. A tak jsem se jí nechal zcela pohltit. Zkousl jsem čelisti k sobě, funěl a vyrazil nahoru, horko nehorko.

// Vrchol Narrských kopců

// Savana

Přikláněl bych se k tomu, že se mi to tady tak úplně nelíbilo. Ihned j sem ucítil náraz tepla na sobě. Bylo mi doslova horko. Měl jsem na sobě ještě nějakou tu zimní srst. A zdejší podnebí jasně naznačovalo, že tady o zimu je pekelná nouze. Proč jste mě sem přivedli? Ptal jsem se jich. Zastavil jsem se, otočil se. Chtěl jsem jít zpátky, jít odsud pryč. Ale najednou jako by mi hlava třeštila. Odmítala se jakkoliv vracet, ne dokud úkol nebyl splněn. Ne dokud osud nebyl naplněn. Potichu jsem si pro sebe zavrčel. Takhle ne. Zavrtěl jsem hlavou, bojoval jsem s nimi. Ale byli silnější.
A tak se tlapy opět daly do pohybu, vstříc velkému kopci, který se tyčil přímo přede mnou. Naivně jsem zvedl hlavu, zkoumal, proč by mě sem osud měl zavést. Stále jsem se ptal, ale na mou otázku nikdo neodpovídal. Hold to budu muset zjistit sám.

// Narrské kopce

// Uhelný hvozd

Mé tlapy kráčely dál. Rozhlížel jsem se a snažil se vnímat každou vůni, či každý zvuk. Bylo tu plno nových pachů, které jsem se snažil vytěsnit. Nechtěl jsem se dostat do problémů, i když bych si s nimi nejspíš hravě poradil. Na tváři mi pohrával lhostejný, spíše arogantní výraz. Tamhle, tam musíš jít. Po dlouhé době jsem zase slyšel ten známý hlas. Našeptávač, tak jsem ho pojmenoval. A tak jsem neztrácel čas a přidal trochu do kroku.
Klusem jsem se proplétal mezi dlouhými stébly trávy. Hledal jsem vychozenou cestičku a zdálo se, že mám i štěstí. I když mi to nepřišlo důležité, tak se tady poměrně často může cestovat. Kam všichni chodí? Uvidíš. Doplnil mě druhý hlas v hlavě. Přicházel jsem čím dál tím blíž k písečnému prostředí. Nelíbilo se mi to, mnohem raději jsem měl lesy, ani ten sníh mi tolik nevadil. Z toho písku jsem rozhodně dobrý pocit neměl.

// Poušť

// Ohnivé jezero

Procházel jsem lesem, který mému čumáku zas tak úplně nevoněl. Negativní pocity jsem cítil i ze své mysli. I když hlasy v mé hlavě neměli svůj vlastní nos, očividně se řídili tím, co jsem zažíval já. Začínal jsem tušit, že bych ty hlasy neměl tak úplně brát v úvahu. Nebylo to normální, i když co je vlastně v tomhle světě normální? Málokdo. Dnes už to byla jen hoňka za mocí, či vzhledem. Nikdo už nebral banality vážně.
Můj vnitřek se pomalu měnil. Formoval se hlavně díky tomu, že jsem se dištancoval od kolektivu a žil jsem já sám. Já a oni. Chtěl jsem říct my. Opravil jsem se v duchu. Proplétal jsem se lesní stezkou, která mě vedla z tohohle ne příliš voňavého území dál. Zastříhal jsem ušima a zastavil se na hranici. Dopřál jsem si pohled na zcela jinou krajinu. Musíme mít odpovědi. Žadonili hlasy v hlavě. Povzdychl jsem si, muselo to tak být, musí se tak stát. A tak jsem vykročil dál, ohlédl jsem se ještě jednou, abych nezapomněl odkud jsem přišel. I když jsem si troufal říct, že každý je ve svém životě přece jenom ztracený. Nikdo nezná cestu ven.

// Savana

// Středozemní pláň

Ubíral jsem se směrem, který jsem si myslel, že by mohl být správný. Alespoň tak správný, jak mi má mysl radila. Snažil jsem se hlasy v hlavě nějak utlumit, nevnímat je. Raději jsem se soustředil na to, kam vlastně jdu. Pokládal jsem jednu tlapu před druhou, naivně si myslel, že bych mohl mít ještě chvíli klid. Ale ten zmatek, který mi probíhal v hlavě byl neúnavný. Nemohl jsem se plně soustředit, aniž bych alespoň jednu svou mozkovou buňku nesoustředil na svou mysl. Tam se přeli o nějakých banalitách, tak mi to alespoň teď přišlo. Mě osobně to nepřišlo nijak důležité, ale očividně opak byl pravdou.
Došel jsem až k jezeru, kam jsem se zamířil trochu osvěžit. Doufal jsem, že voda nebude až tak ledová, a také jsem byl mile překvapen. Byla příjemně teplá. Stačilo pár doušků, abych doplnil své stavy. Pak jsem se podíval dál. Kam vlastně jdu? Zeptal jsem se jich, v tom okamžiku bylo v mé hlavě ovšem prázdno.

// Uhelný hvozd

Uvědomoval jsem si, kolik času uběhlo. Trávit čas sám se sebou, i když to bylo smrtelně nebezpečné. Ale já se smrti nebál, už jsem jí jednou zažil. Snažil jsem se hlasy ve své hlavě uhojdat. Aby spaly, což se mi místy i dařilo. Jenomže já nebyl nikdy sám. Stále mě pronásledovaly ty samé stíny, stíny osudu. Smůla se mi lepila na paty. Musíme jít dál. Projelo mi hlavou. Hlasy v mé hlavě měnily formu, jak se jim to zrovna líbilo. Někdy mluvili v jednotném, jindy zase v množném. Jenomže my byly ve skutečnosti jenom jeden.
Postavil jsem se na tlapy, občas jsem se donutil k tomu vyzkoušet si lovení. Přežíval jsem převážně na drobné zvěři, jako jsou myši, či jiná havěť, která žila na této pláni. No tak. Hýbej se. Upozornil jsem sám sebe. Život jen sám se sebou by mi možná nevadil. Zvykl jsem si na to, že v hlavě mám i něco jiného, než by mělo být považováno za normální. Zhluboka jsem se nadechl, cítil jsem že počasí není zcela ideální, ale i tak jsem se rozhodl jít dál. Rostl jsem, přežíval a dokonale se učil vnímat své tělo. Každý sval, který bylo nutné zapojit do toho, abych udělal určitý pohyb. Dohnaly jsme naše ztráty. Přikývl jsem, protože tohle byla po dlouhé době pravda. Tím, že jsem jako malý musel na onen svět jsem byl omezován, eliminován. Ale teď to bylo zcela jiné. Troufal jsem si říct, že nedostatky jsem dopiloval.
A tak jsem se vydal ze svého útočiště, úkrytu který mi tu do teď byl tak svatý dál. Pokládal jsem opatrně tlapu za tlapou, v naprosté tichosti. Hlasy v hlavě mě vedly. Můžeš jít dál. Projelo mi hlavou. Tušil jsem, že v tom bude nějaká levota, ale věřil jsem jen sám sobě, takže jim, nám. V naprosté tichosti, kterou jsem dopiloval do naprosté dokonalosti jsem pokračoval. Blížil jsem se pomalu k hranicím a viděl opodál dva zajíce. Ihned jsem se olízl, neboť za kus žvance bych dal i vlastní ocas. Není čas lovit, běž dál. Upozorňovalo mě mé nitro. A tak jsem si nechal zajít chuť. Neuvědomoval si, že jsem v jednu chvíli mi zmizela noha, jindy ocas. Tím, jak jsem pokračoval mé tělo nedávalo moc dobře smysl. A zajíci si toho všimli. Dívali se a nevěděli, co jsem vlastně zač. Až když jsem byl těsně u nich jsem zůstal stát. Díval se jim do očí a oni utíkali pryč. Proč jim to trvalo tak dlouho? Tentokrát jsem se zeptal já. Ohlédni se, podívej. To děláš. Otočil jsem se a viděl, že můj ocas je průhledný, pak se zase objevil. Hm? Nadzvedl jsem obočí a při tom se na něj díval. Soustředil jsem se, ale bylo to těžké. Mizím? Zase jsem umíral? Ne, tohle bylo jiné. Já totiž v tuhle chvíli cítil, že to chce vynaložit hodně energie. Takže tohle nebylo umírání, tohle byla magie. A já jí nejspíš právě objevil.
Zamračil jsem se při tom, dokázal bych se na to dívat celé hodiny. Bez emocí, bez špetky nadhledu. Potřebuješ odpovědi. A tak jsem se podíval kupředu, pomalu zamířil cestou, která mi byla určena.

// Ohnivé jezero

Nemohl jsem pořádně otevřít oči. Zcela vyčerpaný, jak by se to asi dalo nazvat. Po dlouhých týdnech mě ovšem něco přinutilo. Mé hlasy v hlavě mě nenechali samotného. Musel jsem se probudit. Pomalu a jistě. Jediné co jsem potřeboval bylo spánek, dlouhý a nerušený, ale to mi nebylo dopřáno. Hlasy v hlavě mi stále říkali, že ještě žiji. Ukazovali mi scény, obrázky - říká se tomu sny, ale tyhle sny nikdo nechtěl vidět. Mžouravě jsem otevřel oči, možná polomrtvý, možná něco mezi. Nevím, těžko se to dalo rozpoznat.
Trvalo mi to. Nejdříve jsem ucítil jednu tlapu, pak druhou. Zrak jsem měl plný mlhy, nedokázal jsem se soustředit na jednu jedinou věc. Třeba trávu, skálu, kámen, nebo strom. I stéblo trávy jsem měl rozmazané. Znova jsem na tvrdo zavřel oči a pak jsem do široka rozevřel. Ještě žiju. Uvědomil jsem si. Nebyl jsem mrtvý, na to mě celé mé tělo až moc bolelo. Pomalu jsem se poskládal, snažil se vstát. Zhluboka jsem se nadechl a zapřel se o tlapy, co to jenom šlo. Tohle zvládneme, už je vzhůru! Znělo mi v hlavě, ale přišlo mi to zvláštní. Tak cizí, jako bych to ani nebyl já. A tak jsem se skládal, a skládal...

VLA 2/18 - Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

Měl jsem přezdívku, i tak se to dalo nazvat. Moje jméno bylo hold dlouhé a pro Lea příliš těžké. takže jsme se shodli na přezdívce. Ale i tak... Když bude prekérka, dokáže to vyslovit? Budu jenom Tar? To? Taros? Kdo ví, to vem čert. Leo mě už tehdy zatáhl do nešvárů, ale teď jsme na tom byli stejně. A mě to nevadilo. Byl mi věkově blízko. A byl mi blíž než sourozenci, kteří byli kdo ví kde. "Nevím," řekl jsem nejistě a podíval se na Lea, jako by to snad on měl vědět. "Hlasy říkají na jih a na kopec, ale nevím co tím myslí. Ty máš smečku taky na jihu, že jo? Ale kopec tam nemáte, nebo jo?" Zeptal jsem se. Za zeptání nikdo přece nic nedá. To mu nemáš říkat. To jsi mu nesměl říct. Mluvíme jenom s tebou. Syčáku! Promlouvaly ke mě ale já je ignoroval.
Ale pak už jsme měli plnou hlavu nového pokladu. Ptal jsem se kde k n í Leo přišel. A on se rozmluvil a dokonce jí pojmenoval. Což bylo dost různorodé. "Trochu originality, ne?" Zeptal jsem se ho a zasmál se. "Zavřihubka? Škeblozubka? Má to vůbec zuby? Mrtvozubka? Zavřikotel?" Přemýšlel jsem nad tím, ale nebylo to tak jednoduché. Ale určitě jsme se u toho vymýšlení zasmáli. Ale žádný název se úplně neuchytil. "Bude to tedy divnošupka, a je to," pokrčil jsem rameny. Neměl jsem tušení co je to vlastně zač.
Ale zdá se, že jsme našli vhodné místo kam jí zahrabat a povedlo se nám to. Teď náš poklad nikdo nenajde. Nikdy. "Víš kam mě oni vedou?" Zeptal jsem se Lea, možná mohl tušit. Snažil jsem se zjistit jenom jedno, proplížil jsem se domovem, jako bych to měl na denním pořádku. A nebylo mi to příjemné, ale vedli mě oni. Dočkám se tak odpovědí?

VLA 1/18 - Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

Seděl jsem tak jako pecka. Nechal jsem své hlasy mluvit, ale vlastně je vůbec nevnímal. Byl krásný den, hezky jsem se vyhříval a musel jsem uznat, že tady to bylo mnohem příjemnější, než tam v té stoce, kde jsem byl. Zastříhal jsem ušima a zaměřil se před sebe. Opeřenci se najednou začaly kolem něčeho sbíhat. Létali kolem a kroužili. Zvědavost mi nedala, abych se tam nešel podívat. A byl tam. Mrtvola. Pěkně tuhá. Byl to také pták, nějaký malý, nejspíš neměl štěstí. Zafoukalo a vypadl. Prostě umřel. To se stává. On neměl nás. Zamyslel jsem se.
A tak jsem přemýšlel, co by se s tím dalo dělat. Žaludek mi jasně říkal, že mám hlad jako blázen. A potřeboval bych se najíst. Ale nebyl jsem zase až tak hladový, abych snědl ptáka. Měl jsem nějakou úctu. Dej ho na obdiv. Tohle se stává. Zvířata umírají. Projelo mi hlavou. A já souhlasil. A tak jsem začal vytrhávat trávu kolem. Když v tom jsem narazil na větší kámen. Chytl jsem ptáčka do tlamy a položil ho na můj oltář. Nechal jsem ho tam se slunit. Ještě jsem hledal nějaké květiny. Ty jsem lehce vytrhl a přidal je k ptákovi. Hezký obřad. Ale on ho někdo stejně sežere. Ozval se hlas a já se teď zatvářil dost nejasně. Zamračil jsem se. Fajn, už nic nedělám. Naštvaně jsem si sedl. Sněz si ho slunce! Poznamenal jsem a podíval se přímo do slunce.
V ten moment na mě někdo promluvil. Byl to Leo. Leo. Leo. Leo. Ptáci. Opeřenci. Nezbednosti. Dobírali si mě hlasy. "Ahoj Leo!" Usmál jsem se na něj. Po dlouhé době někdo normální. Namaari nebyla normální, byla to normální bonzačka. "Klidně Taros," pokrčil jsem rameny a usmál se na něj. Měl jsem radost z toho že ho vidím. "Já hledám... odpovědi," prozradil jsem mu na první otázku. A bylo tomu tak. Hlasy mě vedly a chtěly, abych tady na chvíli počkal. Věděli jste to? Zeptal jsem se jich, ale teď se nikdo neozval.
Leonardo byl ovšem úplně ponořený do pokladu, co našel. "Ty jo, kde jsi to našel?" Vyzvídal jsem, já takový poklad nikdy nenašel. Nikdy jsem to neviděl, Leo to chtěl zakopat. A já se rozhlédl po téhle mrtvé pláni. "To je asi dobrý nápad, tady to nikdo nenajde," napadlo mě ihned. Kousek od nás byl můj oltář ptáka, který už tam... asi nebyl. Někdo ho očividně už někam odtáhl. Povzdychl jsem si. "Kousek odsud je měkká hlína, pojď!" Vybídl jsem ho a rozběhl se, našel jsem to hravě, bylo to blízko jezera, tak to bylo mělký. A začal jsem mu pomáhat vykopat díru, do které dáme jeho úžasný poklad.

// Velká houština

Vyšel jsem z křoví a objevil se na opravdu velké pláni. Zvědavě jsem zastříhal ušima a rozhlédl se. Zdálo se, že mé oko nic nevidělo. Tak si odpočiň chlapče. To jsem potřeboval slyšet. Kecl jsem si kousek dál na zadek a rozhlížel se. Byl jsem od domova docela daleko a ušel kus cesty, spoustu nástrah. Proč máme les tak nebezpečně blízko řeky? A proč tam ještě nikdo nespadl? Zeptal jsem se ve své hlavě. A jak víš, že tam ještě nikdo nespadl? A pak hlasy utichly, to byl fakt. Nikdy jsem se na to nezeptal. Kdo ví, třeba tam je můj bratr a sestra někde dole. A bojují o život. Nebo jsou někde úplně jinde, těžko říct.
Mlaskl jsem, měl jsem hlad. Měl jsem se před tou cestou vůbec najíst, když sem šel kolem. Ale na to nebyl čas, nemohl jsem si být jistý, že je někdo v lese. Máma by mě zase vzala pod křídla a hnala mě hledat mé sourozence, které si pomalu ani nepamatuju. Tahle výprava není o nich, je o tobě. Hlas opět promluvil a já mu věřil. Hnaly mě někam zjistit, co jsem vlastně zač. A proč jsem umřel, nebo neumřel nebo jak to vlastně bylo. Potřeboval jsem vědět, co jsem zač. A tak jsem tam jenom seděl a odpočíval, než mě hlasy povedou dál.

// Mahtae, jih

Přes řeku to byl boj a já se znova narodil. Ale povedlo se mi to. Cestoval jsem na vlastní pěst. Kam vlastně jdu? Ptal jsem se v duchu. Uvidíš. Jdeme zjistit, co jsi zač. Jdeš zjistit, kdo vlastně jsi. Projelo mi hlavou. A to mi za to opravdu stálo. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se po celkem zanedbaném lese. Tady se mi moc nelíbilo, byla tu spoustu keřů. Jediné dobré, co na tom bylo bylo počasí. Aspoň neprší. Zamyslel jsem se. Ale teď jsem možná poprvé něco zažíval. Ale ta samota... to byl špatný pocit. Teď mě mohly zachránit jenom hlasy, ale ty neměly v mém životě žádnou hmatatelnou moc.
Nejhorší máme za sebou, pokračuj chlapče! Zamyslel jsem se a tak jsem začal hledat, kudy by se mohlo dát projít. Povedlo se to, našel jsem cestičku do které jsem se hravě vešel. A tohle místo pomalu a jistě končilo.

// Středozemní pláň

// Ranský les

Teď mě chytaly celkově obavy. Napřímil jsem se, když jsem stál u řeky. Takový proud jsem neviděl poprvé. Z Javorového lesa jsem ho vidíval denně. Teď šlo ale o úplně něco jiného. Musíme se dostat na druhou stranu. No tak to zvládneš. Buď vlk! Povzbuzovali mě. Pravda byla ovšem, že jsem se necítil ve své kůži. Tohle mi nebylo příjemné. Viděl jsem, že bych lehce mohl spadnout dolů a znova umřít. I když... by to možná nebylo poprvé. Díval jsem se na ten proud, jak silný dokázal být. Polkl jsem na sucho. Rozhlédl jsem se. Pořádně se rozhlédni. Někde tady bude možnost přejít to suchou nohou. Upozornil mě hlas.
To mi dodalo určitou část síly. A tak jsem se vydal po proudu hledat nějaký most. A povedlo se. Přímo u Ranského lesa byl jeden ze spadlých stromů. Byl velký, ale já po tom nikdy pořádně nechodil. Spadlé stromy jsem přeskakoval, ale nikdy je nepřecházel. Nemysli na to. Prostě jdi. Projelo mnou elektrické vedení. Srst se mi naježila. Ale hlasy byly tak dotěrné, že jsem na ten kmen opravdu vyskočil. Nohy se mi rozklepaly. Ale nutilo mě udělat další a další krok. Byl jsem sotva v půlce a cítil se, jako by můj duch doslova zmizel.
Už jsem měl konec na dosah, když mi zadní noha sklouzla. Zaryl jsem se drápy do kmene, ale ani to nebude mít dlouhého trvání a spadnu. Nohu do strany! Dělej! Křikl na mě hlas. Zadní nohou jsem se opřel o stěnu a vší silou zabral. Podařilo se mi dostat o pár čísel nahoru a pak se celkově dostat na břeh. Zadýchaně jsem se rozhlížel. Tohle už nechci zažít. Pomyslel jsem si. Zažiješ to tolikrát, ale tentokrát si to dal. Pokl jsem. A začal se rozhlížet, kde vlastně jsem.

// Velký houština

// Javorový les

Vyšel jsem z mého rodiště a pokračoval dál. Vidět krásy jiného lesa bylo hned něco jiného. Koukni na ty koruny. Na ty stromy. Kouzelné, že ano? Ptal se mě hlas a já musel přikývnout. Stačilo zajít jen kousek za hranice. Už jsem nebyl to škvrně, mohl jsem cestovat a byl dokonce i nový den! Slunce svítilo, co by mě tak mohlo zastavit.
Dávej si pozor. Svět je zlé místo. Ale ty ses se zlem vypořádal. Výjimečný. Tóny hlasů se měnil. Každou větu řekl někdo jiný a já se jen zamračil, opět jsem se začínal pomalu a jistě ztrácet kdo vlastně mluví. Do dnes netuším, co vlastně jsem. Nejspíš jsem naživu. Nebo ne? Kdo vlastně jsem? Namaari o mně tvrdí, že jsem umřel. Zmizel jsem z jeskyně, ale nezmizel. To byl kec. Potřeboval jsem zjistit, kdo vlastně jsem nebo co vlastně jsem. Mrskl jsem ocasem a zamířil k místu, odkud šel celkově hluk. Blížil jsem se k vodě.

// Mahtae, Jih

// Přímořské pláně

Došel jsem k hranicím a nechal se navádět hlasy v mé hlavě. Nevnímal jsem jestli tu někdo je. Možná bych na to ani sám úplně nepřišel. Držel jsem se u hranic. Bylo mi jedno, že jsem matce utekl, stejně... co mi může. Své vedení jsem měl a to mě teď popohánělo jít dál. Chtěla najít mé sourozence, možná se jí to už povedlo. Možná našla otce a teď jdou pro mé sourozence. Ale já tu byl sám. Vlastně nikdy jsem nebyl sám. Ale teď jsem měl spousty možností. Proto jsem rychle přešel přes hranice a pokračoval dál. Jako bych tu nebyl. I když jsem rostl jako smyslů zbavený, snažil jsem se tvářit nenápadně. Jdeme dál. Máme možnost. Pojď. Pojď. Možná bych si měl myslet, že ty hlasy mě chtějí jenom znova uvrhnout do temnoty. Ale nebral jsem to vážně, přece jenom... co jsem byl? Nikdo mě plně neznal, nic jsem pořádně neuměl. Byl jsem takový samouk. A tak jsem přešel kolem hranic a rozhlédl se.
Měl jsem teď dost na výběr, kudy a kam? Měl jsem jasno, vkradu se do sousedního lesa. Netušil jsem, jestli tam někdo žije a jestli vůbec. Ale tohle jsem si neuvědomoval. Zkrátka jsem přešel hranice a šel.

// Ránský les

Zhluboka jsem se nadechl, nejspíš čas plynul mimo mě. Nebyl jsem sám sebou, jak bývalo mým zvykem. Nejspíš jsem i usnul, nebo se plahočil po téhle pláni. Nebyl jsem si tak úplně jistý, kolik času vlastně uteklo během mého prozření. Přišel jsem k sobě až tehdy, když na mě začali mluvit zase zpátky moje hlasy. A upozorňovat mě, že bych se měl sebrat a jít. Jinak tu zůstanu už navždy, nebo se možná vrátím do té černé díry.
Zamračil jsem se a protáhl. Linul se tady vzduch, který byl těžký. Možná proto jsem nabyl pocitu, že bych tu nemohl vydržet. V lese byl mnohem lepší vzduch, než by se dalo čekat. Musíme jít dál. No tak, jdeme na to. Volal na mě hlas. Očividně mě k něčemu popoháněl, ale k čemu? Můj rodný les byl nedaleko, ovšem chtělo se mi tam jít? Chvíli jsem jenom stál a sledoval, přemýšlel zda-li bych měl nebo ne. Ale hlas byl přesvědčivý, musím jít. Ať mě to chce zavést kamkoliv, bude to možná stát za to víc, než tu zůstávat. A tak jsem se vydal dál. Možná budu muset projít kolem našeho lesa a jít dál. Touha toho zjistit, co jsem vlastně zač byla mnohem větší, než přemýšlet nad riziky a vším, co se nedávno událo.

// Javorový les