Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 9/10

Zastavil jsem se, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil jsem spoustu pachů a neuměl se v tom orientovat. Dva z nich jsem moc dobře znal, ty byly dominantní. Moji rodiče. A pak ten zbytek. Něco byla možná Namaari, něco ta podivná rodinka... mých rodičů. Moc jsem je ještě neznal a zdálo se, že se také k ničemu úplně nemají. Ale kromě toho jsem cítil i spoustu jiné zvěře. Ale nedokázal jsem si k tomu udělat obrázek. Měl by sis procvičit i stopování. Bude se to hodit. Začneš mít hlad. A možná k tomuhle všemu dojde, až mě rodiče pořádně všechno naučí. Ale je dobré být připraven. A tak jsem se do toho dal.
Sklonil jsem hlavu a nechal svůj instinkt pracovat. Cítil jsem, že mi ale tohle ještě úplně nejde. Mrskl jsem proto ocasem, nechtěl jsem se vzdávat. Šel jsem do toho se vším všudy. A tak jsem se zkrátka po jednom pachu vydal.

Květen 8/10

Když jsem se napojil zpátky na lesní stezku, cítil jsem že se už opravdu nudím. Znal jsem tady už každý kout, každý kámen. A nejenže jsem měl hlasy v hlavě, cítil jsem na sobě i oči. Očividně se o mně rodiče báli, když se jejich dva další potěry zdržují kdo ví kde. Taky mohly počkat. Povzdychl jsem si. Možná teď zažívají něco děsně cool a já tady musím sedět na své malé prcině a dělat hodnýho synka. Nejsme hodní. My nejsme hodní! Každé vlče zlobí. Držíš se zpátky. Neboj se toho. Přičemž jsem se na chvíli usmál.
Namaari tu byla stále, neustále mlela o svém nevlastním otci a očividně umře stářím, než se k něčemu odhodlá. Takže jsem mrskl ocasem. Vezmeme si co je naše. Projelo mi hlavou. A tak jsem se plížil potichu lesem, ve stínech. A hledal někoho, koho bych mohl zlanařit na nějaké to dobrodružství.

Květen 7/10

Osvěžil jsem se a umyl si při tom přední tlapky. Na víc jsem se nezmohl. Měl jsem trochu hrůzu z toho, že bych do té řeky mohl spadnout. A to rozhodně nebylo něco, po čem bych prahnul. Navíc na mě stále řvaly mé hlasy v hlavě, tudíž jsem o to opravdu ani nestál. Otočil jsem se a mířil od řeky dál. Musel jsem se vyškrábat po skalách nahoru, kam jsem před tím seskočil. Tělo dneska opravdu dostávalo dost zabrat. Ale nebránil jsem se tomu. Alespoň v noci budu spát jako dudek. A snad to bude noc beze snů. Opravdu jsem neměl rád, když se mi něco zdálo. Pokaždý když jsem se probudil mi přišlo, že jsem nevyspalý. Proto jsem měl raději ticho, klid a černo. Nikde nic, ani hlas, ani sen.
Vyškrábal jsem se až nahoru a vracel se zpátky do lesa. Povzdychl jsem si. Začínal jsem se tady poněkud nudit.

Květen 6/10

Protáhl jsem se jako kočka a cítil, že když napínám svaly bolelo to. Zamračil jsem se, ale uslyšel že kousek odsud teče řeka. Měl jsem vyschlo v krku a dokonce i kožich celý od prachu. Od toho mého všedního padání. Takže jsem se tam vydal. Zdá se, že jsem se už mohl pohybovat kousek dál od lesa. Nebo alespoň v tomhle byla řeka hraniční s našim územím, takže to jisto jistě bude hračka.
Protáhl jsem se mezi stromy a zvedl při tom hlavu. Voda teče. Moc vody. Dej si pozor. Můžeš spadnout. Jednoduché hlasy se opět ozvaly, nechaly mi ovšem asi tak pět minut o samotě, což jsem rozhodně ocenil. Já nikdy sám nebyl, i když nemluvily, cítil jsem je někde tam vzadu v hlavě. Povzdychl jsem si a přiblížil jsem se ke břehu. Sklonil jsem hlavu, abych se pořádně napil. Voda byla chladná.

Květen 5/10

Asi desátý pokus. Mé tělo už rozhodně cítilo, že bych toho měl nechat. Bolel mě každý sval, každá škvíra v mém těle. Každá kost, i šlacha. Nemohl jsem si ovšem pomoci. Nemohl jsem to jen tak zabalit s nezdarem. Toužil jsem to zvládnout. A tak jsem do toho šel znova. Uklidnil jsem svůj dech, mé tělo se dostalo do takového uklidňujícího transu. Jakmile jsem oči otevřel, bylo v nich určité odhodlání. A tak jsem se zprudka rozběhl.
A nechal jsem mé tělo pracovat tak, jak jsem doufal, že bude. A opravdu se to povedlo. Konečně jsem ten malý strom dokázal přeskočit tak, abych dopadl na všechny čtyři jako kočka. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Vážně bude možná výjimečný. Časem. Hlasy najednou utichly a nechaly mě o samotě. A já se při tom musel ušklíbnout k úsměvu. Tohle mělo opravdu něco do sebe. Mrskl jsem ocáskem ze strany na stranu. A rozhodl se pokračovat v tréninku dál. Ale cítil jsem, že mě všechno bolí, ovšem co bolí to roste.

Květen 4/10

Tak jo, bude to teď nebo později. Ale toužil jsem nalézt své limity a ty dále rozvíjet. Nechtěl jsem nikdy přijít k překážce, kterou bych nezvládl. A tak jsem se vstříc rozběhl tomu stromu, vypočítal jsem si to přesně na své skoky. Nebo spíš má hlava to vypočítala. A jakmile na to přišlo, odrazil jsem se od země a vyskočil tak vysoko, jak jsem jen nejvíce uměl. Pak jsem ovšem dopadl. Přední tlapy neměly zdaleka takovou sílu, o které jsem snil. Podlomily se a já se skutálel na druhou stranu.
Nadechl jsem se prachu, který tu všude dole byl. Zamračil jsem se a postavil se. V mé hlavě se ozval posměšný smích. A já se jenom zamračil, nehodlal jsem to jenom tak nechat. Ba naopak rozhodl jsem se to zkusit znova. A tak jsem se rozběhl znova. Ale výsledek? Byl prakticky totožný. Takhle to nenecháme. Tenhle tón v mé hlavě jsem neznal, byl až děsivě jiný.

Květen 3/10

Teď jsem se ale potřeboval soustředit na sebe. Nebylo to poprvé, co jsem něco takového prováděl. Kdykoliv jsem byl o samotě, vydal jsem se právě na takovou tréninkovou dráhu. Pak jsem pokračoval dál a slalom nechal za sebou. Kousek před tebou jsou spadlé stromy. Malé kmeny. Ty se budou hodit. Ale to nezvládneš. Ani se tam nehrň. Upozorňoval mě hlas. Ale já jedním švihem hlavy, jako bych chtěl ty myšlenky dostat z hlavy.
Právě jsem se k nim dostal. Nebyly úplně vysoké, ale nebyl jsem si jistý, jestli takové skoky pro mě budou to pravé. Nejdříve jsem poskakoval sem a tam. Nahoru na kmen a zpátky dolů. Chtěl jsem si ten kmen osahat. Už je dole nějakou dobu. Starý. Prolezlý termity. Zkřivil jsem tváře a při tom pokračoval. Jakmile jsem na kmen skočil asi po páté, pod ním něco zapraskalo. To byl signál, který jsem chtěl. Seskočil jsem dolů a udělal několik kroků dozadu. Zhluboka jsem se nadechl a díval se na ten kmen, jako na toho nejhoršího nepřítele.

Květen 2/10

Byla to celkem záhada. Ostatní vlčata se tomuhle určitě nevěnují. Proč to děláme? Proč to děláme, Tartarosi? Ptal se mě hlas. Abych byl dokonalý. Podotkl jsem v duchu. Nesmysl. Nikdy nebudeš na stejné úrovni jako ostatní. Jsi někde jinde. Úplně jinde. Ale nechal jsem své myšlenky dál plynout a soustředit se na sebe. Jako bych měl v hlavě cuplík, abych ty hlasy vypnul, jenomže nefungoval. Pořád to byla jedna velká součást mého charakteru.
Zamrkal jsem a pokračoval dál. Měl jsem před sebou rovinku, ale vyhlídl jsem si několik stromů, kolem kterých jsem mohl elegantně klusat slalom. Tím jsem trénoval svoji rovnováhu. Musel jsem si trochu dopomáhat hlavou i ocasem, ale s každým dalším kolem to bylo víc a víc lepší. Což mě více pohánělo k tomu, že to jen tak k ničemu není. Musím se zdokonalovat. Nechtěl jsem být v ničem pozadu. Nechtěl jsem být to poslední vlče, to nejslabší, tohle milostivě přenechám své sestře - alias tomu jemnějšímu pohlaví. Pokud se teda bráška nedá na druhej duhovej břeh, kdo ví.

Květen 1/10

Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu, zavřel jsem oči a nechal jarní větřík, ať si pohrává s mou srstí. Bylo to zvláštní, mohl jsem stát v lese úplně sám. Mé nohy už byly o něco delší. I když mi to přišlo jako včera, co jsem vyšel ze tmy. Bylo to až fascinující. Sourozenci byli stále v tahu. Kdo ví kam je vlastně osud zavlál. Bez tak se dostaly do nějaké brindy a teď kysnou někde v černý díře a žadoní pána boha o milost.
Zavrtěl jsem hlavou. Ať byly kdekoliv, jednou se možná vrátí. A já stále měl určité problémy s mou pohyblivostí. Proto jsem se vydal po lese snažíc se nabrat trochu více kondičky. Pomalu jsem se rozklusal a snažil se soustředit na vlastní dech. A také na pravidelnost. Toužil jsem mít dokonalý pohyb, rovnoměrný a né neustále padat na jednu stranu.

Něco je špatně. Něco je špatně, hodně špatně. Mluvil na mě hlas a já zůstal chvíli jenom stát a koukat. Namaari vysvětlovala, co se vlastně stalo, ovšem otec to vzal po svém. Zavyl na mámu, ale nemáme jí nic říkat. Lži, samé lži! Volal na mě jízlivý hlas. Zamračil jsem se. O co tu vlastně šlo? Neměl jsem ani místo a prostor na vlastní myšlenky. Zachvěl jsem se. Pak ale padl nápad na rodinný výlet. Podíval jsem se na Namaari, jestli sama to slovo pochytila - rodinný. Mrkl jsem na ni a pak zpátky na otce. Lhář, lhář, schovává pravdu, haha. Smál se mi hlas. Ale já byl možná úplně stejný, takže jsem se rozhodl zaujmout také jeho prostor. Dobrá volba. Projelo mi hlavou.
Maminka tu byla za chvíli s plným elánem a úsměvem. "Kdo je zase Alkarain?" Zeptal jsem se a vmísil se tak do rozhovoru. Byl tu Draven, pak Alkarain. Proč teď? Proč ne jindy? Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Bylo toho najednou moc. A já ani netušil, kde se co šustne. Každopádně jsem zamlaskal, měl jsem v tlamě sucho jako na sahaře. Jako na tom místě, kde jsem se probudil a zase se cítil živ. Potřeboval jsem se napít. A tak jsem přešlápl z tlapy na tlapu. To je tady necháme? Samy? Napomenul mě hlas, ale já ho ignoroval. Do toho mi nic nebylo, stále jsem ještě nemohl chápat pojem věcí, které se kolem mě děly.

Dostal jsem docela žízeň, vzhledem i ke změně počasí to bylo asi příhodné. Olízl jsem si suchý nos a podíval se na Namaari, možná jsem vnitřně doufal, že bude vědět kudy k vodě. Jenomže ona otázku otočila na mě. Neví nic. Nic netuší. Nevííí! Promlouval hlas a já si povzdychl. Poradíme si. Voda je všude. Voda je přítel. Lečí. Mumlalo to v hlavě dál, až jsem to po krátké chvíli přestal úplně vnímat. "Někde určitě něco bude," pokrčil jsem rameny. Byl jsem i rád, že už dál nerozmazávala to, že chce odsud pryč. A že chce jít hledat svého nevlastního tátu. Trochu jsem to bral jako výhru, možná jsem jí dokázal aspoň na nějakou dobu přemluvit. Dál to budu muset nechat na otci.
Netrvalo ovšem dlouho a k nám se někdo přibližoval. Zastavil jsem a zpozorněl. Zastříhal jsem ušima a těkal mezi stromy. Rodina. Přítel. Bezpečí. Hlasy v hlavě se přeřvávaly a já si uvědomil, že jim dávám moc prostoru. Otec nás zvesela pozdravil a vedl návštěvu. Svého bratra. Oproti nám to byly dva dospělí a velcí vlci. A já si přišel tak malý. Vyrosteš, bude dobře. Velký a mohutný. Jednou možná. Zatím jsem se životem spíše bojoval, ale nehodlal jsem prohrát, znovu. "Zdravím," pozdravil jsem ho a drobně zavrtěl ocasem ze strany na stranu. Otec nás představil a i Namaari, nezapomněl připomenout její situaci. A tak jsem na ni mrkl. Nezapomněl, vidíš? Projelo mi hlavou. Otec se ptal na Zurri a ostatní, suše jsem polkl, podíval se na Namaari a pak zpátky na otce. "Namaari říkala, že odešli než jsem se vzbudil," prozradil jsem mu a pokrčil rameny. A to už muselo být opravdu pár dní, i sníh už stačil zmizet. Ale určitě nebudou daleko, s Namaari jsme přece věřili, že budou v pořádku. Možná jo. Možná ne. Hehehe... Smál se mi někdo v hlavě. "Draven tu zůstane?" Zeptal jsem se zvědavě, bylo by fajn kdyby nás tu přece bylo víc. Nechtěl jsem chodit kolem horké kaše, přece jenom jsem toužil být informovaný!

Zrovna mi pod tlapkami skončila šiška, zvědavě jsem naklonil hlavu. Byla zvláštní, tlapkou jsem do ní kopnul, ale nebral jsem to nikterak jako hru. Na to jsem byl asi dostatečně divný, protože mě hry celkově moc nebrali. Navíc jsem na ně neměl čas ani přemýšlet, když se moje hlava řídila chaosem. Povzdychl jsem si a šel pomalu dál. Namaari táta našel chvíli po našem narození, takže se tu nenarodila. "Asi můžeme," pokrčil jsem rameny, trochu jsem jí opravil. Vlastně jsem svolení ani nedostal, prostě jsem si ho udal. Svolení máš. Moje. A moje. Moje taky. A tím to haslo. V hlavě to bylo odsouhlaseno, víc jsem nepotřeboval. Namaari ale nejspíš chtěla opravdu odejít. Nesmíme jí to dovolit. Nesmí pryč. Patří k nám. Patří sem. Stále dokola jsem to poslouchal. Cítil jsem, jak jsem připoután k těm hlasům, co jsem měl. Ale už jsem si na ně zvykl.
Zhluboka jsem se nadechl. Namaari zmínila mé sourozence a doufala, že jsou v pořádku a že dorazí se spoustou zážitků. "Doufejme," hlesl jsem. Nebo taky ne. Nebo ne. Ne. ne. Ale tohle jsem ignoroval. Ledové dny byly definitivně za námi, když Namaari zmínila jak je slunce příjemné. Také jsem se postavil a zavřel oči. Dalo by se na to teplo zvyknout. "Souhlasím, tohle je lepší než ten sníh," usmál jsem se. Sám jsem byl zvědav, co nám jaro přinese. Co nového ochutnám. Budou to snad jahody? Ostružiny? Nebo borůvka? Kdo ví, rozhodně jsem chtěl ochutnat všechno, abych zjistil, co mi ve skutečnosti bude chutnat nejvíc.
Zase jsem otevřel oči. Namaari možná očekávala nějakou aktivitu, ale já jsem byl klidnější typ. Takže jsem se k ničemu neměl. "Mám docela žízeň," přiznal jsem se a rozhlédl se. Docela rád bych se napil, ale kde tady hledat něco k pití?

Ťapkal jsem si to dál, byl jsem zvědavý, co tenhle les všechno nabízí. Všiml jsem si už hranic, kde nejsou stromy. Došlo mi, že tam nejspíš končí naše území. Ovšem bylo lákavé jít i dál mimo les, vidět co ve světě všechno je. Jenomže rodiče by asi nebyli zcela nadšení, kdybychom si to s Namaari štrádoavli dál. Tudíž jsme zůstávali na území. Díval jsem se na každý detail, občas jsem viděl nějaké tvary, které tam ve skutečnosti ani nebyli. Zkrátka mě můj zrak matl, nebo to byla jenom moje hlava? Těžko říct, moc jsem v tom nehledal. Chomáče sněhu už nebyly prakticky znát, byly tu chomáče úplně jiné. Zelenkavé, světle zelenkavé. Možná někde v hlíně zahlédnu i drahokam, ten velice krásný a lesklý kámen. Dal bych z fleku své pravé ucho za to, abych ho viděl.
Chtěl jsem, aby Namaari zůstala, ovšem ona to možná tak úplně nebrala. Věděla, jaké to je mít dva bratry. Já momentálně ani netušil, jaké je to mít vážně sourozence. Neboť Zest i Satori byli někde pryč. A moje paměť byla opravdu hodně špatně na tom, co se vlastně mezi tím vším stalo. "Já nevím, možná proto že jsi s námi... pořád?" Pokrčil jsem rameny. "Nějak mi tu zkrátka taky patříš," řekl jsem jednoduše. Když jsem se narodil, už tady Namaari byla. Tudíž jsem jí začínal brát jako někoho, kdo tu s námi taky žije. Proč by se teda měla sebrat a jít někam pryč? K ničemu. Daleko. Nebezpečí. Volal na mě hlas. Začínalo být i teplo, hezky by se dalo nahřívat na nějakém šikovném kameni. Lehl bych si a hrál si, jako bych byl had a jen se nechal slunit.
Namaari mezi tím vším stačila zmínit mé sourozence. Ti co se s tebou narodili. Ti stejně velcí. Projelo mi hlavou. "Ach, myslím že na to úplně čas nebyl. Možná si furt myslí, že jsou ještě v úkrytu?" Pokrčil jsem rameny. "Bez tak budou brzy zpátky," zavrtěl jsem hlavou. Proč mě vlastně chodili hledat, když jsem byl celou dobu v jeskyni? To byla zkrátka a dobře záhada. Tetička, jako by byla pohanem, který se rozhodl dát se na výpravu za něčím, co bylo prakticky furt doma. Měl jsem z toho v hlavě prostě dobrej sejr.

Nechali jsme mámu za námi a následovalo bloudění po lese. Vlastně tohle byla moje první procházka v životě, kterou jsem si moc užíval. Už tady tolik sněhu nebylo a já cítil, že mi není ani tak velká zima. Pomalu jsme byli dál od toho ruchu, i když někde tady byl očividně i tatínek, který také řešil něco podobného. Však jo, jejich syn vstane z mrtvých, ale jsou tu přece důležitější věci - to jsem nemohl vědět. Namaari mi začala vysvětlovat, jak to tehdy bylo a co se všechno událo. Její tatínek zemřel před tím, než se narodili, ale její maminka měla partnera. Naklonil jsem hlavu na stranu. Složitý, složitý... moc složitý. Nezajímavý, minulost. Hoď minulost za hlavu. Radila mi má hlava. Cítil jsem se trochu jako pukavec, neboť jsem byl ztracený ve své hlavě, ale teď i v tom co vyprávěla Namaari. Bolavé vzpomínky, nebo spíš hlasy jsem se snažil vytěsnit. "Zajímavé," řekl jsem nakonec, abych to nenechal úplně bez odpovědi.
Procházel jsem dál. Uvědomil jsem si, že jsem moc neznal ani stromy. Který se počítal například do javorů? Které stromy jsou vlastně smrkové? Jehličnaté, nebo listnaté. Tolik jsem měl nedostatků, až mi to přišlo divné. Nabídl jsem Namaari, aby tady zůstala. Šla na to diplomaticky. Tři nebo čtyři. Ztratí se v davu. "A není to jedno? Tři nebo čtyři, aspoň budeme mít vždy někoho do dvojice." Pokrčil jsem rameny. "A ty bys vážně chtěla odejít? Bloudit někde sama, dnem i nocí, hledat něco, co už je možná ztracené? Místo toho, abys byla tady? Já myslím, že se vejdeš." Pokrčil jsem rameny. Dalo se to považovat něco jako příslib toho, že tady bude mít domov. Mě skoro ztratili, ale byl jsem zpátky a vyhazoval mě odsud někdo? Chyba odejít, chyba! Radil jí hlas v mé hlavě, který samozřejmě slyšet nemohla. Já ale držel jazyk za zuby.

Zdá se, že maminka měla hodně práce, i když se nás nechtěla samozřejmě pustit. Nebo spíše mě. Máme práci. Důležitou práci. Mooooc důležitou. Křičel na mě hlas v mé hlavě a mě se to zařezávalo až do spánkových laloků. Nepříjemně jsem se nad tím ušklíbl, zavřel jsem oči a snažil se je na chvíli vytestnit. "Půjdeme se s Namaari trochu projít, jo? Budeme se držet v lese," řekl jsem jí s úsměvem. Zavrtěl jsem ocáskem. V rychlosti jsem se jí otřel o nohu a pak už si to štrádoval zase zpátky za Namaari. "Pojď," vybídl jsem jí. Očividně jsme měli spolu důležitou misi. A maminka i tatínek byli zaneprázdnění a hádat se s ní tam nebylo tak úplně vhodné. Vhodné by to bylo. Byla by to zábava. Velká zábava.
Ťuknul jsem Namaari do boku a pak se pomalu vzdaloval i od maminky. Tatínek byl stále někde v lese, takže jsme byli stále v bezpečí, i když oba měli své problémy přímo před očima. I já jeden měl, jmenovala se Namaari. Ta mezi tím vysvětlovala, že tatínek nemůže vědět, kde je jejich les, protože je mimo náš svět. "Proč se tak moc chceš vrátit k náhradnímu otci?" Zeptal jsem se jí. Měl jsem pocit, že už jsem se jednou ptal, možná mi odpověděla, možná ne. Neměl jsem tušení, protože ty hlasy v mé hlavě bylo šílené na chvíli odstrčit. Proč? Proč? Proč? Proč? Zmlknul jsem, když jsem šel měl jsem menší šanci se na ně soustředit. Za chvíli jsme byli z dohledu dospělých osob, malinko se mi ulevilo. "Chci říct, co kdyby jsi zůstala tady s námi? Kdo ví kde ta tvoje rodina vlastně je," polkl jsem. Daleko, šíleně daleko. Projelo mi hlavou. "Co kdybys zůstala tady s námi? Naučíme se společně všemu, co je potřeba a pak... se můžeš vydat na výpravu?" Zeptal jsem se. Jestli vlastního otce už jednou vyměnila, proč by to nemohla udělat přece znovu?