Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 1/10

Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu, zavřel jsem oči a nechal jarní větřík, ať si pohrává s mou srstí. Bylo to zvláštní, mohl jsem stát v lese úplně sám. Mé nohy už byly o něco delší. I když mi to přišlo jako včera, co jsem vyšel ze tmy. Bylo to až fascinující. Sourozenci byli stále v tahu. Kdo ví kam je vlastně osud zavlál. Bez tak se dostaly do nějaké brindy a teď kysnou někde v černý díře a žadoní pána boha o milost.
Zavrtěl jsem hlavou. Ať byly kdekoliv, jednou se možná vrátí. A já stále měl určité problémy s mou pohyblivostí. Proto jsem se vydal po lese snažíc se nabrat trochu více kondičky. Pomalu jsem se rozklusal a snažil se soustředit na vlastní dech. A také na pravidelnost. Toužil jsem mít dokonalý pohyb, rovnoměrný a né neustále padat na jednu stranu.

Něco je špatně. Něco je špatně, hodně špatně. Mluvil na mě hlas a já zůstal chvíli jenom stát a koukat. Namaari vysvětlovala, co se vlastně stalo, ovšem otec to vzal po svém. Zavyl na mámu, ale nemáme jí nic říkat. Lži, samé lži! Volal na mě jízlivý hlas. Zamračil jsem se. O co tu vlastně šlo? Neměl jsem ani místo a prostor na vlastní myšlenky. Zachvěl jsem se. Pak ale padl nápad na rodinný výlet. Podíval jsem se na Namaari, jestli sama to slovo pochytila - rodinný. Mrkl jsem na ni a pak zpátky na otce. Lhář, lhář, schovává pravdu, haha. Smál se mi hlas. Ale já byl možná úplně stejný, takže jsem se rozhodl zaujmout také jeho prostor. Dobrá volba. Projelo mi hlavou.
Maminka tu byla za chvíli s plným elánem a úsměvem. "Kdo je zase Alkarain?" Zeptal jsem se a vmísil se tak do rozhovoru. Byl tu Draven, pak Alkarain. Proč teď? Proč ne jindy? Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Bylo toho najednou moc. A já ani netušil, kde se co šustne. Každopádně jsem zamlaskal, měl jsem v tlamě sucho jako na sahaře. Jako na tom místě, kde jsem se probudil a zase se cítil živ. Potřeboval jsem se napít. A tak jsem přešlápl z tlapy na tlapu. To je tady necháme? Samy? Napomenul mě hlas, ale já ho ignoroval. Do toho mi nic nebylo, stále jsem ještě nemohl chápat pojem věcí, které se kolem mě děly.

Dostal jsem docela žízeň, vzhledem i ke změně počasí to bylo asi příhodné. Olízl jsem si suchý nos a podíval se na Namaari, možná jsem vnitřně doufal, že bude vědět kudy k vodě. Jenomže ona otázku otočila na mě. Neví nic. Nic netuší. Nevííí! Promlouval hlas a já si povzdychl. Poradíme si. Voda je všude. Voda je přítel. Lečí. Mumlalo to v hlavě dál, až jsem to po krátké chvíli přestal úplně vnímat. "Někde určitě něco bude," pokrčil jsem rameny. Byl jsem i rád, že už dál nerozmazávala to, že chce odsud pryč. A že chce jít hledat svého nevlastního tátu. Trochu jsem to bral jako výhru, možná jsem jí dokázal aspoň na nějakou dobu přemluvit. Dál to budu muset nechat na otci.
Netrvalo ovšem dlouho a k nám se někdo přibližoval. Zastavil jsem a zpozorněl. Zastříhal jsem ušima a těkal mezi stromy. Rodina. Přítel. Bezpečí. Hlasy v hlavě se přeřvávaly a já si uvědomil, že jim dávám moc prostoru. Otec nás zvesela pozdravil a vedl návštěvu. Svého bratra. Oproti nám to byly dva dospělí a velcí vlci. A já si přišel tak malý. Vyrosteš, bude dobře. Velký a mohutný. Jednou možná. Zatím jsem se životem spíše bojoval, ale nehodlal jsem prohrát, znovu. "Zdravím," pozdravil jsem ho a drobně zavrtěl ocasem ze strany na stranu. Otec nás představil a i Namaari, nezapomněl připomenout její situaci. A tak jsem na ni mrkl. Nezapomněl, vidíš? Projelo mi hlavou. Otec se ptal na Zurri a ostatní, suše jsem polkl, podíval se na Namaari a pak zpátky na otce. "Namaari říkala, že odešli než jsem se vzbudil," prozradil jsem mu a pokrčil rameny. A to už muselo být opravdu pár dní, i sníh už stačil zmizet. Ale určitě nebudou daleko, s Namaari jsme přece věřili, že budou v pořádku. Možná jo. Možná ne. Hehehe... Smál se mi někdo v hlavě. "Draven tu zůstane?" Zeptal jsem se zvědavě, bylo by fajn kdyby nás tu přece bylo víc. Nechtěl jsem chodit kolem horké kaše, přece jenom jsem toužil být informovaný!

Zrovna mi pod tlapkami skončila šiška, zvědavě jsem naklonil hlavu. Byla zvláštní, tlapkou jsem do ní kopnul, ale nebral jsem to nikterak jako hru. Na to jsem byl asi dostatečně divný, protože mě hry celkově moc nebrali. Navíc jsem na ně neměl čas ani přemýšlet, když se moje hlava řídila chaosem. Povzdychl jsem si a šel pomalu dál. Namaari táta našel chvíli po našem narození, takže se tu nenarodila. "Asi můžeme," pokrčil jsem rameny, trochu jsem jí opravil. Vlastně jsem svolení ani nedostal, prostě jsem si ho udal. Svolení máš. Moje. A moje. Moje taky. A tím to haslo. V hlavě to bylo odsouhlaseno, víc jsem nepotřeboval. Namaari ale nejspíš chtěla opravdu odejít. Nesmíme jí to dovolit. Nesmí pryč. Patří k nám. Patří sem. Stále dokola jsem to poslouchal. Cítil jsem, jak jsem připoután k těm hlasům, co jsem měl. Ale už jsem si na ně zvykl.
Zhluboka jsem se nadechl. Namaari zmínila mé sourozence a doufala, že jsou v pořádku a že dorazí se spoustou zážitků. "Doufejme," hlesl jsem. Nebo taky ne. Nebo ne. Ne. ne. Ale tohle jsem ignoroval. Ledové dny byly definitivně za námi, když Namaari zmínila jak je slunce příjemné. Také jsem se postavil a zavřel oči. Dalo by se na to teplo zvyknout. "Souhlasím, tohle je lepší než ten sníh," usmál jsem se. Sám jsem byl zvědav, co nám jaro přinese. Co nového ochutnám. Budou to snad jahody? Ostružiny? Nebo borůvka? Kdo ví, rozhodně jsem chtěl ochutnat všechno, abych zjistil, co mi ve skutečnosti bude chutnat nejvíc.
Zase jsem otevřel oči. Namaari možná očekávala nějakou aktivitu, ale já jsem byl klidnější typ. Takže jsem se k ničemu neměl. "Mám docela žízeň," přiznal jsem se a rozhlédl se. Docela rád bych se napil, ale kde tady hledat něco k pití?

Ťapkal jsem si to dál, byl jsem zvědavý, co tenhle les všechno nabízí. Všiml jsem si už hranic, kde nejsou stromy. Došlo mi, že tam nejspíš končí naše území. Ovšem bylo lákavé jít i dál mimo les, vidět co ve světě všechno je. Jenomže rodiče by asi nebyli zcela nadšení, kdybychom si to s Namaari štrádoavli dál. Tudíž jsme zůstávali na území. Díval jsem se na každý detail, občas jsem viděl nějaké tvary, které tam ve skutečnosti ani nebyli. Zkrátka mě můj zrak matl, nebo to byla jenom moje hlava? Těžko říct, moc jsem v tom nehledal. Chomáče sněhu už nebyly prakticky znát, byly tu chomáče úplně jiné. Zelenkavé, světle zelenkavé. Možná někde v hlíně zahlédnu i drahokam, ten velice krásný a lesklý kámen. Dal bych z fleku své pravé ucho za to, abych ho viděl.
Chtěl jsem, aby Namaari zůstala, ovšem ona to možná tak úplně nebrala. Věděla, jaké to je mít dva bratry. Já momentálně ani netušil, jaké je to mít vážně sourozence. Neboť Zest i Satori byli někde pryč. A moje paměť byla opravdu hodně špatně na tom, co se vlastně mezi tím vším stalo. "Já nevím, možná proto že jsi s námi... pořád?" Pokrčil jsem rameny. "Nějak mi tu zkrátka taky patříš," řekl jsem jednoduše. Když jsem se narodil, už tady Namaari byla. Tudíž jsem jí začínal brát jako někoho, kdo tu s námi taky žije. Proč by se teda měla sebrat a jít někam pryč? K ničemu. Daleko. Nebezpečí. Volal na mě hlas. Začínalo být i teplo, hezky by se dalo nahřívat na nějakém šikovném kameni. Lehl bych si a hrál si, jako bych byl had a jen se nechal slunit.
Namaari mezi tím vším stačila zmínit mé sourozence. Ti co se s tebou narodili. Ti stejně velcí. Projelo mi hlavou. "Ach, myslím že na to úplně čas nebyl. Možná si furt myslí, že jsou ještě v úkrytu?" Pokrčil jsem rameny. "Bez tak budou brzy zpátky," zavrtěl jsem hlavou. Proč mě vlastně chodili hledat, když jsem byl celou dobu v jeskyni? To byla zkrátka a dobře záhada. Tetička, jako by byla pohanem, který se rozhodl dát se na výpravu za něčím, co bylo prakticky furt doma. Měl jsem z toho v hlavě prostě dobrej sejr.

Nechali jsme mámu za námi a následovalo bloudění po lese. Vlastně tohle byla moje první procházka v životě, kterou jsem si moc užíval. Už tady tolik sněhu nebylo a já cítil, že mi není ani tak velká zima. Pomalu jsme byli dál od toho ruchu, i když někde tady byl očividně i tatínek, který také řešil něco podobného. Však jo, jejich syn vstane z mrtvých, ale jsou tu přece důležitější věci - to jsem nemohl vědět. Namaari mi začala vysvětlovat, jak to tehdy bylo a co se všechno událo. Její tatínek zemřel před tím, než se narodili, ale její maminka měla partnera. Naklonil jsem hlavu na stranu. Složitý, složitý... moc složitý. Nezajímavý, minulost. Hoď minulost za hlavu. Radila mi má hlava. Cítil jsem se trochu jako pukavec, neboť jsem byl ztracený ve své hlavě, ale teď i v tom co vyprávěla Namaari. Bolavé vzpomínky, nebo spíš hlasy jsem se snažil vytěsnit. "Zajímavé," řekl jsem nakonec, abych to nenechal úplně bez odpovědi.
Procházel jsem dál. Uvědomil jsem si, že jsem moc neznal ani stromy. Který se počítal například do javorů? Které stromy jsou vlastně smrkové? Jehličnaté, nebo listnaté. Tolik jsem měl nedostatků, až mi to přišlo divné. Nabídl jsem Namaari, aby tady zůstala. Šla na to diplomaticky. Tři nebo čtyři. Ztratí se v davu. "A není to jedno? Tři nebo čtyři, aspoň budeme mít vždy někoho do dvojice." Pokrčil jsem rameny. "A ty bys vážně chtěla odejít? Bloudit někde sama, dnem i nocí, hledat něco, co už je možná ztracené? Místo toho, abys byla tady? Já myslím, že se vejdeš." Pokrčil jsem rameny. Dalo se to považovat něco jako příslib toho, že tady bude mít domov. Mě skoro ztratili, ale byl jsem zpátky a vyhazoval mě odsud někdo? Chyba odejít, chyba! Radil jí hlas v mé hlavě, který samozřejmě slyšet nemohla. Já ale držel jazyk za zuby.

Zdá se, že maminka měla hodně práce, i když se nás nechtěla samozřejmě pustit. Nebo spíše mě. Máme práci. Důležitou práci. Mooooc důležitou. Křičel na mě hlas v mé hlavě a mě se to zařezávalo až do spánkových laloků. Nepříjemně jsem se nad tím ušklíbl, zavřel jsem oči a snažil se je na chvíli vytestnit. "Půjdeme se s Namaari trochu projít, jo? Budeme se držet v lese," řekl jsem jí s úsměvem. Zavrtěl jsem ocáskem. V rychlosti jsem se jí otřel o nohu a pak už si to štrádoval zase zpátky za Namaari. "Pojď," vybídl jsem jí. Očividně jsme měli spolu důležitou misi. A maminka i tatínek byli zaneprázdnění a hádat se s ní tam nebylo tak úplně vhodné. Vhodné by to bylo. Byla by to zábava. Velká zábava.
Ťuknul jsem Namaari do boku a pak se pomalu vzdaloval i od maminky. Tatínek byl stále někde v lese, takže jsme byli stále v bezpečí, i když oba měli své problémy přímo před očima. I já jeden měl, jmenovala se Namaari. Ta mezi tím vysvětlovala, že tatínek nemůže vědět, kde je jejich les, protože je mimo náš svět. "Proč se tak moc chceš vrátit k náhradnímu otci?" Zeptal jsem se jí. Měl jsem pocit, že už jsem se jednou ptal, možná mi odpověděla, možná ne. Neměl jsem tušení, protože ty hlasy v mé hlavě bylo šílené na chvíli odstrčit. Proč? Proč? Proč? Proč? Zmlknul jsem, když jsem šel měl jsem menší šanci se na ně soustředit. Za chvíli jsme byli z dohledu dospělých osob, malinko se mi ulevilo. "Chci říct, co kdyby jsi zůstala tady s námi? Kdo ví kde ta tvoje rodina vlastně je," polkl jsem. Daleko, šíleně daleko. Projelo mi hlavou. "Co kdybys zůstala tady s námi? Naučíme se společně všemu, co je potřeba a pak... se můžeš vydat na výpravu?" Zeptal jsem se. Jestli vlastního otce už jednou vyměnila, proč by to nemohla udělat přece znovu?

Nechal jsem mámu, ať to s tím vlkem vyřídí, teda až si utře všechny slzy. Čekal jsem na svou odpověď, ale pak jsem se přesunul spíše k Namaari. Ospalým pohledem jsem jí přejel, ale necítil jsem se, že bych si měl jít zase lehnout. Teď jsem přece toho tolik prospal, možná za to mohla ta deformace. Jedna půlka mého těla byla zkrátka pomalejší, možná jsem to takhle i vnímal. Ale nechtěl jsem to takhle vnímat, chtěl jsem být plnohodnotný a cítit se dobře. Nožičky mě stále držely v dobré rovnováze. Namaari však opravdu chtěla jít hledat svého nevlastního tátu, když jsem si dlouze povzdychl. Nesmysl. Projelo mi hlavou. Nenajde ho. Měla by zůstat. Venku čeká jenom smrt. Utrpení. Bezmoc. Hlasy se mi opět uhnízdili v hlavě a já jen nepříjemně mlaskl. Zavřel jsem na chvíli oči a snažil se si to srovnat. Kreatura to je, která někde nechá vlče. To byla jedna z posledních myšlenek, která mi projela hlavou. Oči jsem zase otevřel. "Počkej až se vrátí táta, třeba bude vědět, nebo si na něco vzpomněl, kdo ví. Nebo se s ním můžeme porozhlédnout po okolí, třeba ti bude něco povědomého," navrhl jsem, abych tady Namaari co nejdéle uržel. Tímto primitivním přístupem jsem se jí snažil přemluvit. Doufal jsem, že to klapne.
Přešlápl jsem z tlapky na tlapku, obloha se ponořila do černé tmy a já se cítil dobře. Bylo to skoro jako v tom snu, až na to že obloha byla plná hvězd a měsíce, který trochu zářil. Snad další den bude o něco teplejší, když už sníh pomalu opadal. Za pár dní možná i zmije začnou vylézat ven. Těšil jsem se, až ten nový jarní svět zkrátka poznám. Ovšem netušil jsem, kde jsou mí sourozenci v tuhle chvíli. Ale snad se brzy vrátí, bylo to tu takové prázdnější.

Mušličkyyy, květinky a křišťál jestli by se dalo, děkuji.

2/28

Byl jsem v hlubokém spánku, když mě najednou něco vyrušilo. Pomalu jsem rozevíral svoje očička a mžouravě se při tom rozhlížel. Zhluboka jsem si zívnul a cítil, jak mi slina stéká podél tváře. Zdá se, že tohle byl vážně hodně dobrý spánek. Zkrátka jsem ho už potřeboval, ale najednou jsem byl vzhůru, cítil jsem že jsem plný energie. A že se potřebuji protáhnout. Chvíli jsem tam ještě ležel, protahoval se na zemi, mlaskal při tom, než jsem si uvědomil, že opět nespím doma. Byl jsem jako ve snu, cítil jsem se velice zvláštně. Hlasy v mé hlavě utichly, tudíž jsem hádal, že jsem někde mimo své tělo, zase. Hrábl jsem tlapkou do země a pomalu se tak probouzel k životu. Pomalu jsem se zvedal, kontroloval situaci a to, kde vlastně jsem. Kolem mě však najednou něco proletělo, kolem sebe to zanechávalo třpytky a vypadalo to, že to míří k tomu velkému stromu uprostřed téhle malé louky. Víla? Napadlo mě, protože jsem si jí matně pamatoval. Co mi to naposledy říkala? Přemýšlel jsem, dumal jsem nad tím ve své hlavě. Zuby! Ihned jsem je kontroloval, protože mi očividně další vypadl, aniž bych si to uvědomil.
Vyděšeně jsem vytřeštil oči. Já ty zuby ztrácel jako jedna báseň, přišlo mi to až zvláštní! Ani jsem si neuvědomoval, kde jsem ho někde ztratil. Tentokrát to byl jeden z předních, nemohl jsem si pomoct, ale tlačil jsem tam ten jazyk pořád a pořád. Je to divný pocit. Uslyšel jsem ovšem smích, přímo před sebou. To mě donutilo k tomu se dát do pohybu. Směřoval jsem za ní, i když byla hluboká noc. Nebál jsem se, už jsem jí jednou potkal, tohle bude určitě procházka růžovou zahradou. Docela jsem se na to setkání i těšil, protože víla se pořád jenom smála. Zavrtěl jsem ocasem na přivítanou. "Dobrý večer," pozdravil jsem ji. Byla útěcha, že mě neprovázely mé hlasy v hlavě, tady to bylo zkrátka takové své. "Dobrý večer," pozdravila mě srandovně víla. Létala si v koruně, než se snesla ke mě. "Zase sis toho nevšiml, co?" Zasmála se. "Ale neboj se, mám ho!" Hrdě mi ho ukázala a já si oddychl. V jednu chvíli jsem si totiž myslel, že jsem svůj zub spolknul a při myšlence, že by ten zub měl jít ven mi nebylo zrovna nejlépe.
Zavrtěl jsem se. "Děkuji, já ani nevím, kde jsem ho ztratil," povzdychl jsem si. Tak těžké to občas bylo. Víla si z toho ale hlavu nijak zvlášť nelámala, za což jsem byl rád. Můj zub si zase schovala k sobě. "Ty nevíš? Nechal jsi ho v tom kusu masa v úkrytu!" Zasmála se. Byla to zábava, zdá se že ti chutnalo," usmívala se na mě. Já se teď pod srstí trochu červenal. Maso bylo opravdu moc dobré a já věděl, že potřebuji sílu. A síla je z masa. "T-tak jo," houkl jsem směrem k ní a při tom se usmál. "Jíst je důležité a padání zoubků také," vysvětlila mi a já při tom přikývl. Posadil jsem se k ní, byla opravdu kouzelná a líbili se mi její křídla. Panoval tu tak hrozný klid, že bych tu dokázal strávit možná i celý den. Nic, co by mi v hlavě našeptávalo tu nebylo, což mi zcela vyhovovalo. "Měl bys jít zase spát, ať máš sílu na další den," poradila mi dále. "Já mám ještě spoustu práce!" V její brašničce štěrchaly zoubky i jiných vlčat, zdá se že si je schovává. Přikývl jsem, ona však už byla na odchodu. "Dobrou noc," povzdychl jsem si. Schoulil jsem se u jejího stromu a zavřel oči, abych se vrátil zpátky tam, kde mé tělo bylo.

15.3.2025
+ 7 + 3

Procházel jsem křížem krážem, jen abych viděl první náznaky jara. A sám jsem byl zvědavý na to, jak další období bude vypadat, do teď to byl jen samý sníh a mráz. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem se ocitl na kraji lesa, kde to hraničilo s poměrně dlouhou loukou. Už jsem tady jednou byl, což mě nepřekvapovalo. Oni o tobě ví, oni o tebe nestojí, hrají si jen spolu. Upozornil mě hlas, zamračil jsem se, už posledně jsem tady byl a přišlo mi to dost nepříjemné, ale nezmohl jsem nic. Cukl mi při tom koutek na zdravé půlce tváře, vykouzlilo mi to úsměv. Věděl jsem, že s úsměvem jde přece všechno mnohem lépe, nebo?
Ostatně jsem na nic nečekal a hrnul se tak k hernímu hřišti. I tam už se to ozývalo ze všech stran, svišti měli určitě o zábavu postaráno. Ohlédnul jsem se, ale pokračoval dál. Loudavě jsem došel až k prvnímu praporku a zvědavě jsem při tom zastříhal ušima. Aniž bych tušil, hra ihned skončila s mým příchodem, svišti byli v pozoru. Uhranul jsem pohled na jednoho z nejbližších a tvářil se při tom přátelsky, nebo aspoň dobře, jak jsem v té chvíli uznal. Leskli se mi očka, které jsem koulel na ně, ale reakce byla podobná, jako posledně, což mě děsilo. Okem jsem při tom střelil kousek vedle, ale každý z těch malý zvířátek měl na tváři nepříjemný výraz. Zrychlil se mi tep, zvedl jsem při tom hlavu. "Určitě Vás ruším, že ano? Ono, láká mě se k Vám totiž přidat." Tak jsem to ze sebe vysypal, jenomže svišť co mi byl nejblíž začal kroutit hlavou v nesouhlas. Sykl jsem potichu pod nosem. Možná jsem to měl říct trochu jinak. Kousl jsem se do jazyka, druhý svišť přiskočil a při tom jasně ukázal na cestičku, po které jsem přišel. Linula se tu nepříjemná atmosféra. A tak mi nejspíš nezbývalo nic jiného, než je pro tentokrát nechat na pokoji. I když jsem měl v hlavě už plán, až sem půjdu příště, že se jim zkusím zalíbit mnohem víc. Cítil jsem, že bych mohl být součástí jejich hry!

Sníh začal pomalu roztávat a na svět se klubalo tolik nových barev. Bylo to zvláštní, neboť jsem většinu z nich neznal. Narodil jsem se v zimě, tudíž jsem byl zkrátka a dobře zvyklí na zimu, bílo a... tmu. Nekonečnou tmu, ta která mi toho tolik vzala. A zároveň mi dala spoustu společníků v mé hlavě. Bylo to místy až děsivé, nebo by to někomu takhle mohlo přijít. Jelikož jsem se do toho narodil, tak mi to přišlo přirozené. Stále jsem měl ovšem takové to svoje tajemství. Nemohl jsem o tom říct všem, neboť by se na mě dívali nejspíš jako na blázna. To jsem si dost uvědomoval. Každopádně co se tady teď děje? Našlapovat po zemi a nebyla mi u toho zima, necítil jsem jak se mi sníh dostává mezi prsty na tlapách a netvoří tam nepříjemné kuličky. Když jsem šel totiž po zemi, bylo jasně dáno, že tam byla hlína. Byla sice tvrdá, ale obarvovala mé tlapky na hnědý odstín. A trochu podivně to zapáchalo, stejně tak jako přicházející jaro.
Narovnal jsem se, dostal jsem se zrovna na mýtinu, nikdo tady nebyl. Takže jsem měl dost času na to si tohle jaro, jak se tomu říká prohlédnout. Kromě spousty barev, náznakově zelenajících se korun stromů tu bylo ještě něco. Spousta pachů, tak éterických že mi z toho všeho šla hlava kolem. Trochu jsem se nakrčil, protože ty pachy mi nebyly kdo ví jak příjemné. Byly takové specifické a šíleně se zařezávaly do mého nosu. Nutilo mě to neustále pšikat, ovšem to bude určitě jenom chvilková slabost. Stačí pár dní a já si na tohle všechno určitě zvyknu.
Zastříhal jsem ušima a uslyšel nějaký ruch. Zvědavost mi nedala, i když mě hlasy upozorňovaly, že bych tam chodit neměl. Ovšem kromě toho zmatku s tímhle počasím tu bylo ještě něco. V lese něco bylo, zdá se že to mohl být i problém. Zamračil jsem se, ale tvářil se jako bych měl dospělácký trenky. Proplétal jsem se lesní cestičkou, která mě vedla až do místa dění. Zdá se, že tu někdo, nebo něco bylo. Občas se mi stávalo, že jsem viděl věci, které jiní ne. Nebo jsem si je jenom zkresloval, do teď jsem nerozuměl tomu, jestli se to děje v mé hlavě, nebo je to vážně skutečnost. Ale mezi stromy jsem uviděl velkou postavu. Vypadala tak trochu hrůzostrašně, ale já se nebál. Zažil jsem už horší, žít v tmavé místnosti bez možnosti odchodu, kde se hýbe každý stín... Co je mi po nějakém podivném monstru? Ale když jsem se přikradl ještě blíž, uvědomil jsem si, že to nic děsivého nebylo. Byl to jenom obrovský muflon. Co se tady děje? To jsem netušil, od kdy do smečkového lesa se opováží nějaké takové zvíře? Kdyby tu byla celá smečka, určitě bysme se na něj hned vrhly. Ale mě to fascinovalo. Schoval jsem se pod keř a vystrčil při tom hlavu. Majestátné zvíře při tom funělo a mě přišlo, že kdyby mi foukl přímo do tváře, odletěl bych jako suchý list. Zůstal jsem tam ještě chvíli ležet, než jsem si uvědomil, že to velké zvíře kouká přímo na mě.
Zajíkl jsem se a rozběhl se rychle zpátky. Pelášil sem, co mi moje síly stačily. Sice jedna polovina mého těla trochu nestíhala, ale každým dnem jsem se zlepšoval. Věřil jsem, že to dokážu, že se dokážu zase vrátit do své formy. A nebudu tak pozadu. Zvířeti jsem utekl, ale stále mi nešlo do hlavy, co se to děje. S příchodem jara tohle všechno byla jedna velká zvláštnost. Jestli se to tak dalo nazvat. Posadil jsem se kousek od jeskyně a ještě pozoroval dění kolem mě.

Celá tahle situace byla zkrátka zvláštní, nedokázal jsem to popsat. Stále jsem cítil, jak ke mě mluví hlasy, nebo spíše slyšel. Ovšem nebylo to nic v porovnání s tím, jak jsem se cítil v objetí své mámy. Bylo to tak sladké, jako to nejsladší jablko v létě, i tak krásně voněla. Přišlo mi to, že jsem zpátky doma a né v té černé kopce, kterou jsem měl stále před očima.
I když jsem byl myšlenkami tu a tam, kdykoliv mě dokázali odlákat zpátky na to oné místo. Tam kde všechno hnije, na to místo, kde ani vlčata vlastně nepatří. Ale já stále žil v tom, že jsem jenom spal a byl jsem doma. Jenom všichni okolo byly zkrátka zvrácení a zcela úplně mimo. Netušil jsem, kde se stala chyba, ale možná mi to maminka přece jenom vysvětlí. Kulhání v mé paměti, které bylo na jednu stranu bílé a jednou černé... se začínalo projevovat i v reálném životě. Jedna půlka mého těla byla slabší, než ta druhá. Cítil jsem to na sobě, že jsem jiný. Ale o to víc teď budu pracovat, nemůžu nechat mé sourozence, aby v tomhle byli přednější. Já se budu snažit dvakrát víc. Nechtěl jsem být jako blecha v kožichu svých rodičů, já toužil být přece jenom něco víc. Víc jim pomáhat, být jim nablízku. Teď jsem byl. I když tatínek odešel a maminka tady byla. Ale teď k nám na férovku přikráčel někdo úplně cizí. Přišel sem, jako hrdý kozel, což mě překvapilo. Oslovil moji maminku jménem. Cizák. Ozval se jeden hlas. Není cizí, je známý. Ozval se ten další. Zamračil jsem se. Bezpečí. Překřikoval se další hlas. Nebezpečí. Ozýval se ten další. Měl jsem v hlavě zmatek. Ustoupil jsem od maminky a postavil se vedle Namaari. "Kdo je to mami?" Zeptal jsem se jí, neboť nám narušil naší osobitou chvilku. Neměl jsem mu to však za zlé, nebyl na to ani čas. V mé hlavě znělo tolik hlasů, že jsem přítomnost prakticky na jednu chvíli přestal vnímat. A stál jsem tam jenom jako loutka, která čekala na pokyn.

Bylo to opravdu nějaké rychlé. Maminka se ke mě také ihned přikradla a se slzami v očích mě začala objímat. Netušil jsem, co jsem udělal, nebo proč bylo zapotřebí tolik emocí. Vždyť jsem spal. Nejspíš jsem na nějakou dobu zmizel, což mi nešlo do hlavy, ale takhle mi to Namaari řekla. "A kde bych byl?" Zeptal jsem se úplně suverénně. Pryč. Pryč. Pryč. Ozývaly se hlasy v mé hlavě. Až mi z toho naskočila husí kůže. Nepříjemně jsem se ošil, ale samozřejmě až po tom, co mě moje maminka přestala tak šíleně mačkat.
Vymanil jsem se z toho sevření. Hezké. Milé, roztomilé, dojemné, mamánek. Hlasy byly různé, ale já je ignoroval. "Neplakej," usmál jsem se na ni a zavrtěl při tom ocáskem. Podíval jsem se do jejích krásných modrých očí, které se teď leskly. Slzy se jí kutálely všude možně. Tlapkou jsem jí jednu tvář utřel, sice trochu nemotorně, protože to byla ta oslabená strana, ale i tak. Namaari pak skoro až neslyšně chtěla jít pryč. "Ještě počkej," houkl jsem na ni. Kam by chtěla jako jít? Hledat toho svého nevlastního tátu? Vždyť... tady má přímo před nosem úplně nové rodiče, les a přece nás. Mohla být také jedna z nás. A jejího nevlastního tátu můžeme jít hledat někdy jindy. Vztahy složité, složitééé. Řekl hlas, který se mi doslova zařezával až v hlavě. "Ještě je furt zima, moc daleko nedojdeš, zůstaň tu," pokrčil jsem rameny. Zůstaň tuuuu, řekl mi můj hlas, jako by si mě snad i dobíral. Ale kdo bych byl já? Kdybych tomu měl dát nějakou váhu.

Překvapeně jsem těkal pohledem z mámy i táty. Když jsem se ozval, ihned se mi dostala veškerá pozornost. Jako první zareagoval otec, ovšem máma jisto jistě nebyla moc pozadu. Ihned se ke mě přikradl ve velké medvědí objetí, které jsem s láskou přijal. Lhal bych, kdybych řekl, že mi tohle nechybělo. Dlouho jsem nic pořádně necítil, tohle bylo ovšem tak skutečné, že jsem tomu začínal věřit. Že to není jen další sen.
Trvalo to snad věčnost, ale já si to užíval. Ve skutečnosti to byli ovšem jenom sekundy, ale jako by se zastavil čas. Zavřel jsem oči a cítil to teplo, tu hřejivou lásku. "Eh, dobře," řekl jsem, protože otec se odtáhl a řekl, že musí něco zařídit. A pak si spolu promluvíme. Přikývl jsem. Jinak to ani nejde. Projelo mi hlavou. Budou chtít znát pravdu. Pokračovalo to. Budou nás chtít poznat. Povzdychl jsem si. Dovolíme jim to? Zeptal jsem se já, ovšem hlasy v mé hlavě se začali překřikovat. A já ucítil, že ztrácím trochu rovnováhu. Přece jenom jsem nebyl úplně stabilní, takže jsem se musel zase hezky napřímit. Musíš se dívat dopředu. Zamrkal jsem. Otec se ztratil z dohledu, zůstal jsem tu jen já máma a Namaari. Podíval jsem se i na ni a pak zpátky na mámu.