Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumenský hvozd

Neměla moc tucha, co na Mýtině dělala. Matně si pamatovala rozmazané tváře, ale moc na tom nelpěla. Ostatně měla mnohem lepší věci na práci! Bylo jaro a všude během dne bzučel hmyz a všechno se zdálo tak malebné! Svět konečně dostal i trochu barvy a všechno nebylo jen nudně bílé a šeredně studené. I když byla noc a tma a stíny byly dlouhé, Světluška se nebála. Ležela v měkké trávě na zádech a sledovala oblohu nad sebou, zatímco se usmívala. Jak jinak než nablble a jak jinak než pro nic za nic. Jaká škoda, že její rozjímání v trávě narušovaly dva mladé hlasy, které sem přinášel vítr. Vlčci pravděpodobně dělali to co ona: užívali si jaro a v domnělé osamělosti si vylévali srdíčka jeden druhému. Zašilhala někam jejich směrem a protočila zlatá kukadla! Tohle bylo její místo, ne? Nemohli se kouknout, jestli tu už někdo není? Moc netoužila po tom si s kýmkoliv povídat, což nebylo běžné. Mohla by, ale chtělo se jí? Ti dva mládenci řešili nějaké podivné mládenecké věci, po kterých jí nic nebylo. Vyskočila proto na nohy a velmi neochotně si to namířila do neznáma. Nebyla moc tichá a navzdory její přívětivé povaze jí na chvilku popadla touha jednomu omylem hamtnout na oháňku. To byla ovšem prostá blbost, kterou záhy zapomenula. Škoda, že nebyla sto se s nimi víc seznámit. Možná by ani nechtěli, ale třeba by byli fajn. Jako myška se proplížila (v překladu prostě prošla, rozhodně nebyla tichá a zdaleka nebyla ani nenápadná) kolem nich v měkké trávě tohohle kouzelného místa a bez jediné myšlenky si to namířila do neznáma. Nic moc nedávalo teď smysl, což? A to bylo dost i pro Světlušku.

// Kopretinová louka přes Sarumenský hvozd

// loterie 6 (27.2.)

Zlatá nebyla moc ochotná se seznamovat s novými vlky, kteří na sobě měli nové barevné tentononc, které ji znervózňovalo. Prozíravá Maple s ní naštěstí měla tu trpělivost a dávala í dostatečně najevo, že má čas si všechno přežvýkat. A tak Světluška žvýkala a trávila, schovaná za jejím zadkem opatrně vykukovala po tom šedivákovi. Pozdravila ho už několikrát a teď se zase velkého vlka obávala. To byl však jen nárazový stav, než dojde na pozdravy. Alespoň tak se to zdálo. Něco na něm jí totiž najednou přišlo děsně fajn. Zakoulila po něm očima, pak po Maple a oháňka se dala do pohybu.
„Cink, cink!“ vypadlo z ní ovšem místo jakéhokoliv moudra a vesele poskočila. Alespoň měla tak Alfa prostor věnovat se nováčkovi, který byl snad tímto přijat mezi smečkovlky. Ne že by tomu zlatá a zmatená moc rozuměla. „Pojď teda, ale proč by ti to mělo vadit?“ komolila s hlavou nakloněnou ke straně v marné snaze pochopit Malkova tichá slova. Ale Maple chudák místo vysvětlování věcí šedému musela zabíjet čas s tou její povedenou svěřenkyní. Alespoň že zrovna poslouchala. Vypadala s těma vyvalenýma očima trochu jako gekon už jen si jedno olíznout. Zdálo se to všechno logické. I smě jejich výletu, i to povídání o mlze.
„Umí Světluška ovládat mlhu?“ vytasila se první docela smysluplnou otázkou po dlouhé době, zatímco se pokoušela vstřebat ten pocit nadšení, kterým ji naplňovala přítomnost jejích společníků. Její rozpaky díky tomu mámení opadly a tak teď spokojeně capala v závěsu za dvojicí a sem tam si poskočila. Nechce ji někdo naučit aportovat?

// Mýtina

// loterie 3 (13.2.)

Paní Maple byla hodná a trpělivá, takže na neposedou a bláhovou vlčici, v jejímž kožíšku se snad taky usadilo krapet slunečního svitu, byla milá, vlídná a hodná. A jak se říká: trpělivost růže přináší. Světluška proto neprotestovala, snažila se docela pozorně poslouchat a očka valila na vrch hlavy, když jí její alfa něco povídala. Když pak hnědá dáma s modrými znaky v kožíšku někam kráčela, Světluška se držela za ní a jako věrný pes následovala každý její krok. Možná by zvládla i „k noze“, kdyby to Maple zkusila.
„Magii zní jako legrace. Umí magie být legrace? A odkud přišla Maple?“ snažila se dát si dvě a dvě dohromady, ale moc se jí to nedařilo. A na nějakém taktu jí taky moc neubylo, což možná zapříčinila hlavně neznalost nějaké etikety a slušného vychování. Na svou minulost se už víc nepokoušela vzpomenout. Viděla jen změť nějakých tváří a ty se jí nelíbily, protože byly všechny smutné, nebo zlé. Maple s Pírky se usmívala a byla milá a bylo tak mnohem jednodušší se upínat k přítomnosti i nové tváři, kterou potkaly společně na hranicích. Světluška se vlka bála a byla trochu skeptická, ale pomalu vykukovala zpoza alfa-sedýnky, protože byla zároveň zvědavá. Ten Šedý bez Světlušek v kožíšku si povídal s paní alfovou a Pírky, ale vůbec se Pírkům nepředstavil a Maple zase nepředstavila je! Možná na ně zapomenula, protože byla obvykle tak tichá. To byl určitě ten důvod, no jistě! Náramky dělala „cink, cink,“ ale pírka byla úplně „potichu.“ Světluška byla na svou úvahu tak pyšná, že dokonce některá slova opravdu vyslovila – kontextu netřeba. Zlatý pohled padl k Šedému a když na ni přátelsky promluvil, přikrčila se jako hravé vlče. Oháňku měla vysoko nad hlavou, zatímco vesele volala: „ahoj, ahoj, ahoj!“ Moc rozumu z toho přijímacího rituálu neměla, ale určitě to bylo něco fajn. „Tohle je Maple s Pírky. Na pírka nesmíš nikdy zapomínat.“ Její obličej náhle pozbyl veškeré emoce a zůstal hrůzostrašně prázdný. Ale ten stín zmizel a ona se jen zasmála, poskočila a už se točila kolem tlapek paní Maple.
„Ahoj, ahoj, ahoj! Půjdeme na procházku? A komu máme co ukázat?“ zmatečně se rozhlédla a její zrak do rudých očí padnul až napodruhé. Lekla se, uskočila a zase se přikrčila za Maple. „Ahoj,“ špitla měkce a s obavami v očích. „Kdo je to? Ten s námi půjde na procházku?“ Nedůvěra z ní snad tryskala, ale protože věřila Maple s Pírky, určitě mohla zvládnout i procházku s někým cizím. Zařadila se proto co nejdál od šedého a obezřetně po něm pokukovala. S každým letmým pohledem však byla veselejší a znovu začínala na vlka dorážet. Jen kdyby tak věděla, že se vlastně před chvilkou představili. Svou otázku ohledně červených světlušek v jeho kožíšku však odložila: co kdyby to byl lotr?

// loterie 2 (6.2.)

Světluška opravdu byla takovým věrným následovníkem… Se svou povahou možná spíš duchovním průvodcem, jestli to bylo vhodnější pojmenování. Se svými obětmi totiž dokázala až nezvykle souznět, když se na ně napojila. Teď veškeré její bytí ulpívalo na Maple a jejím hnědo-modrém kožíšku, který se vlčice zrovna snažila své prosté společnici alespoň trochu objasnit. A Světluška opravdu se zájmem poslouchala. Už nebyla ani hladová, ani žíznivá a zlatá kukadla upírala přímo do tváře své mentorky. Dokonce i zadržovala dech, s jakým napětím to čekala na rozuzlení té nevídané záhady.
„Takže za to můžou Pírka? Ona poznají jestli je paní Maple veselá a chce zpívat nebo jestli má slzy v očích a pak podle toho světlušky v jejím kožíšku svítí nebo nesvítí?“ Svou pokroucenou variantu příběhu si vlčice uložila hluboko do paměti, takže byla odhodlaná si ji opravdu pamatovat. Byla ale vyrušena otázkami vlastní alfy, na které neznala odpovědi. Krátce zavrtěla hlavou, ret našpulený: „Světluška nezná žádné magii. Světluška přišla od-,“ ihned se zarazila a vzhlédla k nebi. Tvářila se jako žák, který se opravdu usilovně snaží vzpomenout na odpověď na otázku, kterou mu položil zkoušející učitel, ale on se nepřipravil. Po chvíli zavrtěla hlavou, kousek jazyka jí vykukoval mezi rty. „Světluška asi nepřišla odnikud, protože si to vůbec, ale opravdu vůbec nepamatuje. Magii tam ale nebyla. To je vlčice?“ Chudák Maple. Všechna její snaha zatím padala na neúrodnou půdu. A tak se raději netrápila a jen vesele přikývla, když mohly vyrazit spolu s hnědou paní lesa po jejich území a obcházet ho. Pach neznámého vlka samozřejmě identifikovat nezvládla, ale když jí její nejnovější kamarádka nabídla poznat nového vlka, nebyla proti. Capala za ní jako přerostlé vlče a s úsměvem obdivovala snad každý strom a každou stezku ve sněhu, která je k cizinci vedla. Její oči byly doširoka rozevřené a přejížděly každý detail kolem nich. A pak padly na cizí kožich. Byl šedý, ale jinak než Jinskův. Tahle šedá byla podivně tmavá a lemovala ji rudá šmouha odznaku, který Světluška jaktěživ neviděla. A taky pak oči toho vlka! Vypadaly podivně nepřátelsky a rudě a všechno na něm jí najednou děsilo! Naprázdno polkla a drápky zaryla do země, neschopna z vlka odtrhnout pohled. Nevypadal vůbec nebezpečně, ale Světlušku přeci jen vykolejil, takže nějakou dobu nebyla schopná slova a neodvážila se promluvit, jen se tiskla Maple k boku a trochu se chvěla, jak jí v žilách náhle proudilo napětí. A v závěru jejího proslovu se odvážila jen k jediné otázce: „Máš – Máš taky v kožíšku světlušky které svítí když máš radost?“ Zadrhla se hned v úvodu a trochu toho litovala, ale nemoc dlouho, protože jí nikdy netrápily přešlapy z dob minulých. Žila si ve své hloupacaté bublině.

// loterie 1 (5.2.)

Světluška se ke své alfě přiřítila jako velká voda a teď na ní koukala, nebo spíše vzhlížela, skoro jako k bohyni, když se vzduch kolem nich oteplil. Přikládala to pravděpodobně nějakému zvláštnímu úkazu Sarumenskému. O magii neměla sebemenší ponětí a vlastně si s ní ani nechtěla moc lámat hlavu (nebo nemohla?). Moc na tom nezáleželo, protože věrně seděla před alfou a usmívala se jako sluníčko. Když si na ty barva v kožichu jeden přišel a zjistil, že nejsou nakažlivé, dalo se s tím žít. Chudák neměla ponětí že během dobrodružství s Flynnem a Meinerem měla sama ocásek obarvený na zeleno. Ale to byla ještě docela omluvitelná barva! Když se totiž moc rochnila v trávě, častokrát na ní ta barva ulpívala. S modrou to bylo o něco horší, protože kdykoliv si namočila tlapky, zase uschnula. Byla to kouzelná voda?
„Kde Maple a Pírka přišla k tak hezké modré v kožíšku? Na nebe se sáhnout nedá a voda usychá! To zelená z trávy a listí barví oháňky do zelena.“ Jako obvykle vydávila Maple k nohám všechny své domněnky a nápady a trochu váhavě teď čekala na nějaké objasnění. Třebas jí to vlčice poví, jak to v tomhle světe funguje? Když se jí však dobrosrdečná vlčice ptala, jak by mohly naložit s časem, odpověděla vlčice s pihami v tváři bezstarostným máchnutím tlapky: „Světluška půjde tam, co půjdou Maple s Pírky. Spalo se dobře a byla tma a žádné sny a žaludek taky nekřičí. Takže může Světluška doprovodit paní Maple a vidět les spolu s ní.“ Třebaže na konci té věty neležel otazník, zlatá ji tak trochu v otázku protáhla a podivně se nakroutila v ramenou, jako když vlče prosí rodiče o svolení k výletu, na který ho ještě před týdnem nechtěli pustit. Ale Světluška proste jen tam někde hluboko uvnitř nechtěla být na obtíž. Možná to s Maple právě promlouvala Antheia, místo jejího pomateného já? Možná tam z ní ještě kousek byl. Někdo hluboko uvnitř. Jako vzorný pes se proto vlčice připravila svou novou kamarádku sledovat kamkoliv, kam jen po lese bude chtít jít. Nebyla na ní úplně fixovaná, jako na Šediváka s Náramky, ale byla jí teď oporou, kterou přesně potřebovala. A rozhodně byla připravená jí onu dobrotu platit svou nehynoucí loajalitou s notnou dávkou optimismu, který z ní přímo sršel.

Ohnivé jezero přes Liliový palouk

Že byla Světluška trochu jako pejsek, to už stihlo poznat několik nebohých existencí. A Maple teď byla jedna z nich. Její svatá trpělivost se však začínala pomalu vyplácet, neboť zlatonka doopravdy pookřálana natolik, že vlčici s důvěrou následovala nejen do Sarumenského hvozdu, ale zároveň na obchůzku jeho hranic.
„Prácházku ráda, bzz, bzz,“ přikývla svorně vlčice a široký, upřímný úsměv doplnila ještě mrkáním těch obřích, zlatých očí, které se pokoušely vstřebat všechny ty obrazy alespoň do střednědobé paměti. Nebylo to jednoduché, protože Světluška častokrát ztrácela pozornost, nehodlala se ale vzdát, protože jí výklad Maple a Pírka docela zajímal. Dokonce se odvážila mezi stromy nakouknout na poušť, kterou pravděpodobně znala. Hluboce zavzpomínala a našpulila u toho rtíky, než s vrtěním ocásku zase jako malé vlče doběhla za vlčicí, aby jí nahlásila své uvědomění:
„Ten písek já znám! Je zlatý a dělá š, š, š když ššššoupe pod nohama. A taky ššššššš v kožichu.“ Nebylo to jednoznačné sdělení, ale bylo pravdou, že Světluška poušť už měla to štěstí navštívit. Procitla tam po tom, co umřela v Životově paralelním vesmíru když proskočila žlutým obrázkem. Jak jí ale Maple kladla na srdce, že je poušť nebezpečná, nezbývalo jí než se začít dušovat, že už tam nevkročí. „Na pouť Světluška nebude dělat š, š, š. Bude cinkat a zpívat v Mlze!“ Její nadšení bylo upřímné, ale šance, že si něco z toho zapamatuje byla vlastně docela minimální. Ale jak tak obcházely ten velký hvozd, začínala se zlaté z toho všeho motat hlava! Všude se mohla ztratit a to ani nemluvě o tom, že tu byla nebezpečná poušť a ošklivý strom, co ukazuje ošklivé vzpomínky. Tak hlavně že alespoň ta mýtina s javorem nebyli zlí, posteskla si vlčice v duchu, zatímco znovu následovala svou kamarádku Maple s lehkým ostychem, který v ní vyvolávaly ty ošklivé věci ležící kolem. Včetně ošklivé řeky. Posmutněle zastavila, aby se krátce rozhlédla: „Jsou tu i hezká a bezpečná místa?“ fňukla krátce, zatímco se rozhlížela po okolí. Sarumen se jí líbil! Ale to kolem vypadalo hrozně nebezpečně a složitě. Ale Maple se rozpovídala dál a to Světlušku upokojilo.
„Rýmo pryč, rýmo pryč!“ hopkala náhle se smíchem a očka jí zářila. „Odeženeme spolu rýmu!“ To měl být souhlas na Maple nabídku, to bylo důležité. Ale jejich cesta naštěstí dále vedla do úkrytu, kde se nacházelo všechno, o čem si světluška vůbec mohla nechat zdát! Hnědé vlčici a alfě poděkovala a taky nabídky s úsměvem využila. Konečně se pořádně najedla a chvilku si pospala, ale copak mohla být dlouho sama? A tak se taky po nedlouhém okamžiku vyplížila z úkrytu a pomalu se přikradla až k místům, kam vedla Maple stopa. Zjevně nebyla úplně marná a dokázala i trochu stopovat! Ale cizích vlků se bála. Netroufala si se přiblížit k cizím vlkům, takže věrně počkala než se začnou rozcházet. A teprve pak vyskočila jako zajda z křoví, posilněná obědem a krátkým spánkem a zcela připravená nebohou alfu prudit dál. „Maple a Pírka! Vzum a vííí!“ byla u ní obratem a vrtěla vesele oháňkou, zatímco jí očka planula nadšením. Neměla sice plán, ale odhodlání nebožku hnědou prudit jí rozhodně nescházelo!

Světluška byla lehce nedůvěřivé, ale rozhodně ne tak moc, aby Maple nevěřila. Koukala na milou vlčici a její Pírka s podivnou jiskrou v oku, která značila nefalšovaný zájem o všechno, o čem tahle vlčice mluvila. Bylo taky možné, že jí prostě vůbec nic nerozuměla a bylo to jako mluvit do dubu, ale aspoň své alfě věnovala pozornost, to bylo více než jasné. Hlavní bylo, že náhrdelník cinkal. Bylo to jako když zaříkávač hadů zhypnotizuje kobru svojí flétnou. Světluška se sice tak moc nemotala, ale pohled z řetízku spouštěla opravdu jen výjimečně a to aby pohlédla na Maple a významně u toho zakývala hlavou na znamení absolutního souhlasu.
„Světluška a Pírka s Maple kamarádi? Chce Maple s Pírky a Světluškou hledat nevodu? Nebo Šediváka s Náramky?“ vyskočila předníma do vzduchu a jako věrný pes dopadla přímo vlčici k nohám, kde zaujala hravou polohu s hrudí přitisklou k zemi a zadkem zdviženým opravdu vysoko k nebi. Ale Maple plánovala jít jinam a musím říct, že jako vypravěč ji opravdu lituji. Za všech těch vlků všude kolem vyfasovala pomatenou Světlušku zrovna ona! Nebožka. Ale jestli něco Světluška opravdu uměla, vždycky všem odplácela svou sluníčkovou náladou a upřímným elánem, který z ní přímo sršel na všechny strany. I v tomhle pochmurném chladnu vypadala jako dvojník sluníčka.
„Nadlábnem a kožešina! Jooo!“ Protáhla to slovo až do tichého zavití a ocasem máchala tak rychle, že ho sotva bylo vidět. A s vidinou všech těch slibů (kterým popravdě moc nerozuměla) se se širokým úsměvem a kručícím žaludkem vydala za svou Alfou, která jí vedla domů. A pro jednou taky na modrý kožíšek nehleděla. Možná pro to, že jí začínal připadat hezký, spíš než děsivý!

// Sarumenský hvozd přes Liliový palouk

Světluška opravdu nevypadala dobře – to muselo být Maple úplně zřejmé. Byla pohublá a trochu zmatená a pořád seděla přikrčená ve sněhu a prohlížela si svou alfu s respektem. Ale nebyl to čistě jen strach. Hnědá si jistě všimla ostýchavého vrtění chvostem, kterým známou tvář Světluška zkusmo vítala. Zjevně se na ni Maple nezlobila a to jí dodalo trochu odvahy, takže se připlazila blíž, ocas stažený mezi nohy a oči doširoka rozevřené. Ale pořád to byla známá tvář. A věděla o Šedivákovi a o Náramcích. A sama měla nějaké přátele Náramků, které světlušce hned představovala. Modrá pírka se zachvěla, náhrdelní zacinkal a Světluška byla prodaná. Zajásala a pomalu se přiblížila, oči teď úplně vyvalené údivem a radostí. Oháňku pořád držela z větší části staženou mezi zadní nohy, ale tvářila se spokojeně, když přívěšek sledovala.
„Maple a Pírko?“ tázala se náhle s pořád trochu nedůvěřivým výrazem, ale na první pohled zaujatá. „Šedivák a Náramky jsou kamarádi?“ To znělo jako dobrý deal. Jestli Maple a Pírko kamarádili s Šedivákem, určitě jí nic zlého nehrozilo! „Jo, jo, mlha a jehličí a zpívání,“ přitakala souhlasně. Naposledy když byla v Sarumenu, pamatovala si hroznou žízeň. Ale o hladu se nezmínila. Naštěstí za ní promluvil její žaludek, který velmi hlasitě zaškrundal. Omluvně se uculila.

// Středozemní pláň

Světluška capkala zasněženou krajinou a culila se, protože zapomenula na tu křivdu od Orbíku, kterou jí přivodilo zmizení zeleného sklíčka. Culila se a vykračovala si to po pláni nehledě na okolní počasí. Tvářila se nadmíru spokojeně a tak nějak si vlčice postávající nedaleko ani nevšimla. Tedy – dokud nestála přímo před ní. Zastavil ji jen záblesk modré srsti, která ji vyplašila. Uskočila jako polekané hříbě a přikrčila se ve sněhu, aby jí vlčice neviděla. Což byla blbost, žejo. Málem do ní vrazila a stála přímo před ní. Celá hnědá. A nápadná. Se zlatýma očima nepopsatelné velikosti a uhrančivým pohledem v nich. Ta vlčice však vypadala poměrně ztrápeně. Tak nějak posmutněle, což samozřejmě Světlušku nejdřív netrklo. Vyvolala v ní však vzpomínky, které měly zůstat zapomenuté. Už se totiž setkaly. Že to byla Zlatonky alfa, to tupá vlčice neměla sebemenší ponětí. Ale přeci jen na ní teď tak nedůvěřivě zírala, jako by snad její prázdná mysl opravdu nad něčím zkoušela vzpomínat.
„Šedivák? Náramky?“ broukla zkusmo ve snaze nalézt nějakou společnou známost. Moc jí to tedy nešlo, ale co naplat. Pořád byla navíc nedůvěřivá k vlkům výrazných barev srsti, takže se modro-hnědé trochu bála. Trochu víc, než by asi bylo vhodné vzhledem k jejich vztahu. Ale však jí stačilo málo, aby se trochu otrkala. Taky už ke konci té nekonečné půl minuty rozvah začínala máchat oháňkou.

Zlatá vlčice s výsledky nebyla spokojená. Nějaké pořadí? O to jí přeci vůbec nešlo! Chtěla si jen nechat tu zelenou světélkující věc, která se jí tolik líbila. Koukala na Orbík se smutným výrazem v tváři a svěšeným ocasem. A koukala do těch míst ještě docela dlouho po tom, co ta věc zmizela. Ve velkých, zlatých očích se jí zrcadlilo cosi zvláštního. Byl to snad odlesk slziček? Přešlápla z tlapky na tlapku a oklepala se, aby z kožíšku dostala přebytečný sníh a se svěšenou hlavou si to namířila do neznáma. Minula trojici vlčici, které už několikrát potkala a ani se neotočila po nejmladší z nich, která jí byla víc než podobná. Rozklusala se do neznáma a přímo za nosem, aniž by vůbec dál nějak ve své hlavě rozebírala události posledních dnů. Ne že by na ně zapomenula, ale i ona pociťovala takovou hořkost z toho, že jí uletělo to zelené a pěkné.
Zamířila si to na jih. Možná protože to tam znala lépe? Možná to byla náhoda. Nevěděla, že poblíž vlastně oficiálně bydlí. A tak si to slepě směřovala k nejezeru s nevodou, kde společně s Flynnem létali. Teď jí však jeho chlad nelákal. Všude byl sníh a zima a nebylo úplně příjemně. Natož si tak máčet tlapky v nevodě.

// Ohnivé jezero

// Díky za akci! Světlušce poprosím do obratnosti ~

// Velká houština

Vlčice tu velkou a zářivou věc uviděla v ranním šeru už z dálky, sotva se vyřítila z houštiny s kožichem plným větviček, jak se neobratně proplétala mezi nimi. A protože se zelená věcička v její tlamě mohl zbláznit, neodporovala jí, když společně pospíchaly vstříc zlatému Orbíku, který sklíčka sbíral. Se smíchem poskakovala vpřed a chichotala se jako malé vlče, které právě provedlo něco hrozně super, ale zároveň zakázaného. Což asi nebyla pravda, protože jí nikdo z jejích kolegů kokosolovců nevyhuboval. To muselo být dobré znamení. Nevěřila totiž, že by nějakému z nich byla schopná utéct. Tedy – ona si toho vědoma nebyla, ani tomu tím pádem nemohla věřit. To jen vypravěč je zas jednou moc iniciativní a důvěřivý. Stáva se, hej.
Dohopkala přímo k tomu zlatému předmětu i se sklíčkem v tlamě a oháňkou nastartovanou v rychlosti rotoru startujícího vrtulníku, takže za zády vířila sníh. Při tom všem vypadala velmi spokojeně a mile se usmívala a tlapky neudržela v klidu, takže capala na místě a čekala, co se jako bude a nebude dít dál. Sníh tu byl ušlapaný od předešlých návštěvníků a možná tu i nějací další byli. Jenže ona byla moc roztěkaná a vzrušená návalem náhlé vlny energie, že se nedokázala na nic normálního soustředit. Jen se culila a čekala co bude se sklíčkem. Moc se jí líbilo.

// Rozkvetlé louky přes Mahtaë (jih)

Světluška pelášila dál směrem k předmětu, jež nazvala Orbík a který ji táhnul prostřednictvím magického předmětu blíž a blíž k sobě. Nevěděla proč, takže prostě jen následovala sklíčko, které ji téměř až směřovalo daným směrem – jako když magnet táhne předmět. A Světluška being Světluška nebyla úplně persónou, která by takovým silám vzdorovala. Hlavně protože z toho nevymlátila moc rozumu a moudrosti, což vlastně v jejím případě dávalo smysl. Přišlo jí to prostě jako úžasná hra do začátku tak pěkného dne plného sněhu. Přehopkala přes řeku a moc se netrápila hustým sněžením, které se zase jednou rozneslo nad krajinou. Byla moc zaopatřená zelenou věcičkou v jejích čelistech, takže jen kladla tlapku za tlapkou a s rozesmátým obličejem následovala vábení zeleného předmětu, které ji neomylně navádělo na jejích dalších cestách známou krajinou. Vždyť tudy šli prve s Flynnem a Meinerem. Tedy… Ad jedna – neznala ani jedno z těch jmen. Ad dva – o Meinerovi beztak nevěděla, protože byl v tu chvíli ještě neviditelný, když ji sledoval. Což by beztak moc nepobrala. A tak prostě pelášila sněhem dál a zpomalila jen v momentech, kdy se její cesta zdála moct spletitá a nezbývalo než zpomalit, aby se neporanila v houštinách. To totiž nechtěla ani ona. Ostré ostny obcházela s obezřetným výrazem v tváři.

//Středozemní pláň

// Dlouhá řeka přes Vodopád

Pospíchat přestala ve chvíli, kdy potkala první menší kopu sněhu. Hrála si s ní několik dlouhých minut, až málem zapomenula na zelenkavé sklíčko, které měla někam dopravit. Tedy – ani to nevěděla. Ale něco jí to našeptávalo tam hluboko, přehluboko uvnitř. A tak se nakonec znovu chopila zeleného sklíčka a s otráveným výrazem v tváři si to namířila zase dál na východ, odkud úplně prve přišla. Mířila kolem toho hustého vodopádu k řece a tentokrát zastavila, aby si vychutnala jeho zpívání. Vypadal hezky, jak se k padající vodě snášely sněhové vločky, ovšem i Světluška byla dost rozumná na to, aby se k vířící vodě moc nepřibližovala. Něco jí říkalo, že tak dravý proud by mohl jednoho utopit a ani by nevěděla jak. Hlavou jí proletěla matná vzpomínka na světlý kožíšek unášený podobně běsnící vodou, takže jí zpod fousků uniklo jen tiché jméno: „Taena.“ Broukla ho tak tiše, že ho vodopád spolknul podobně, jako tehdy sotva měsíční vlče odnesla řeka. Ale Světluška nevěděla nic o svých vlčatech. Přišlo jí to jako vzpomínka někoho jiného, cizího. Jako by její tělo prve nebylo její. No maglajz, velebnosti. Jen se usmála a s vlající oháňkou a zelenou věcičkou v tlamě si to namířila zase o kus dál. Tlapky ji nesly přes Rozkvetlé louky, které nikdy nepoznala a v létě by se jí tu určitě líbilo. Teď ale byly pusté a uschlé a nic moc. U Orbíku bude líp.

// Velká houština přes řeku Mahtaë (jih)

// Papouščí ostrov přes Západní úkryt

Uháněla co jí síly stačily a nezastavovala nikde a ze žádného důvodu. Ujala si do hlavy, že jediné co její zelený tentononc uchrání bude prostě ten Orbík, který opustili na středozemní pláni. Jak si na něj pamatovala? Nemám ponětí. Možná jí to zelené sklíčko našeptávalo. Možná to prostě byla jenom náhoda. Ale jako by na tom záleželo, co? Hlavně, že už konečně byla zase na pevné zemi a že mohla metelit jako vítr někam, kde to bylo zajímavé. Zapomenula na Flynna i vodu a nevodu a hrozně pospíchala pryč, kde jejímu sklíčku nic nehrozilo. Letěla jako smyslů zbavená svým průměrným tempem a průměrnou rychlostí a dost nadprůměrně u toho funěla. A to hekání pak rušil jen její veselý smích, protože moc neměla žádné trable na tom světě. Nezastavil ji ani pomalu se snášející sníh, ani zima. Zim už zvládla hodně a tohle byla jediná, kdy měla místo kam se vrátit. Na to si taky moc nepamatovala, ale třeba ji tam měl dostat osud. Vždyť to nebylo vůbec daleko od Orbíku.
Kvůli únavě trochu zpomalila, ale nepřestala vesele hopkat a poskakovat. Naprosto spokojená, že je všude kolem takový hezký soumrak a že je chladno a příjemně a že vůbec není špatně. Zavýskla by, ale měla plnou pusu. A tak prostě jen mlčky hopkala po své vlastní stopě.

// Rozkvetlé louky přes Vodopády