Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vůbec jsem nezaznamenala smrad spálené srsti a rozpálenou kůži, když jsem začínala chytat od jejího náramku. Déšť zabránil ohni se rozšít po celém mém těle, ale jistě budu mít potom spálené chlupy a ohořelou srst na mnoha místech, protože tlapou hýbala aoheň chytam tam i tady. Dokonce mi oheň tancoval i na rozkousaném uchu. Bylinná náplast už byla dávno smytá a moje ucho se ukazovalo v celé své poničené kráse. Oheň rány vyštípal a zažral se i dovnitř, protože ucho nemělo ochrannou srst, která by se spálila dřív.
Viděla jsem slabé blikání a slyšela cvakání elektřiny, které probíhalo srstí Zrzavé vlčice. Nemohla jsem před tím utéct, protože mě držela pod krkem jako otravnou slepici. Zadržela jsem vyjeknutí, když jsem dostala ránu do krku. Hned jsme viděla hvězdičky, jak se říká. Rozmrkávala jsem zásah maličkým bleskem z kožichu a raději se soustředila na to, abych se Zrzavé zbavila.
Podařilo se mi oddělit naše tělaod sebe, ale nepovedlo se mi dostat k bratru, protože ona se postavila na nohy rychleji a zaterasila mi cestu k němu.
Postavila jsem se na nohy a očima jsem hledala za jejíma nohama Noroxovu hlavu. Nehýbal se a nedokázala jsem poznat, jestli dýchá, protože mi překážela ve výhledu. Vzhlédla jsem k jejímu obličeji, kde svítily její zuby a ošklivé oči. „Stejní je to poslední, co jsme,” zachrčela jsem a zatřásla se. Vycenila jsem na ni zuby, ale nikam se nehnala. „Zmizte,” zavrčela jsem a švihla ocasem. Nechtěla jsem už dál bojovat, protože proti dvoum jsem neměla šanci a nechtěla jsem se zmrzačit víc, než jsem doteď byla. Norox mohl být vážně zraněný a potřeboval, abych já byla v pořádku a mohla se o něj postarat. „Vypadněte, oba dva,” zopakovala jsem a nenávistně probodla pohledem zrzavou vlčici a pak i černého vlka, který vypadal, že s mentálně zhroutí. Přišel k mému bratru a sklonil k němu hlavu, ale neviděla jsem, co dělá. Hlasitě jsem zavrčela a podívala se na Zrzavou, kterou už i černý vlk vybízel k odchodu. Doufala jsem, že se sebere bez dalších keců a zmizí.

Když se mi zuby zaklesly do zmoklého kožichu, byla jsem hrdá na své malé vítězství. Věděla jsem, že v tomto světě jsem momentálně nula a musela jsem trénovat. Byla jsem tedy snadno potěšena z každého malého úspěchu, který se mi podařilo získat.
Kvůli hustému dešti ale srst byla zplihlá a já se ani přes její tenkou vrstu kožichu nedokázala dostat k masu. Dlouho jsem na její odpověď nečekala a nejdřív jsem nevěděla, co udělala, protože se mi zatmělo před očima od bolesti. Za chvíli mi došlo, že mi zaryla drápy do ukouslého ucha, ale to už jsem měla její zuby v krku, zatímco se mě snažila zpacifikovat. Několikrát jsem sebou škubla v naději, že se vyprostím, ale nepouštěla mě. Pustila jsem tedy její krk a zaklonila hlavu k místu, kde mě držela. Mohla sjem se snažit, jak jsem chtěla, ale zuby jsem na ni nedosáhla. Zkusila sjem setřást aspoň její tlapu z mé hlavy, ale ani to se mi nedařilo. Koutkem oka jsem zaznamenala Noroxe, který se mi vydal na pomoc, ale černý ho zastavil v letu a div mu neurval celou nohu. Čelisti by na to měl silné dost. Hrdelně jsem zavrčela a smýkla sebou o zem, táhnouc hlavu Zrzavé s sebou. Bokem jsem dopadla do rozmáčené půdy a nohama jsem silně kopla do jejího břicha nebo trupu, záleželo, kam jsem se trefila. S trochou štěstí jsem mohla na nechráněném břichu vytvořit škrábance, ale důležité bylo, abych ji ze sebe sundala, protože Norox momentálně ležel v bezvědomí na zemi. Pusť... Mě! zakřičela jsem v mysli a se zavřenýma očima jsem sebou znovu škubla, abych se jí vymanila.

Byla jsem ráda, že jsem Noroxův výbuch ustála a dokázala ho uklidnit. Nepochybovala jsem, že teď bude několik dní jen přemýšlet a vrčet na všechno, co se pohne v jeho zorném poli. Příchod Zrzavé a Ignoranta nebyl vítaný a upřímně jsem doufala, že vypadnou, nicméně Norox potřeboval trochu upustit páru.
Když Zrzavá začala rýpat nazpět, ušklíbla jsem se. „Starají se, páč jsi stará a chromá. Jestli je ti ale jejich soucit tak milý, dovol mi ti tu nohu odhryzat,” zavrčela jsem a stáhla ucho k hlavě. V dešti jsem se ježit ani nesnažila, nechala jsem svou srst splývat mi po vyhublém těle. Norox se mezitím uvolil přejít dopředu a demonstrativně říct, že je můj bratr. No jeje, zasmála jsem se v duchu, protože mi jeho čin přišel spíš komický. Čekala jsem, že je půjde zastrašit, nebo jim půjde nadávat, což bych preferovala, nicméně on je místo toho převálcoval faktem o našem sourozenectví. Nějak to ale asi fungovalo, protože Ignorant se na to chytil. Vypadalo to, že mu stačilo trošku pošimrat ego a nebo se na něj škaredě podívat a vybuchne.
„Že impulz...” uchechtla jsem se, když mě Zrzavá varovala. Jako kdybych se bála. Jen tím dokazovala svou slabost. „Bez magie nezvládneš ani krok, co, srágoro?” nekrčila jsem na ni zjizvený čumák a švihla ocasem, až kapičky vody odlétaly do všech stran. Déšť mi pomalu smýval i bylinkový obvaz na hlavě a lístky na zadní noze už byly dávno fuč. Šla tam teď vidět hojící se rána. Růžové maso nehezky svítilo a blikalo, aby na sebe snad všechny upozornilo. Nebyla to ale jediná věc, která zářila jasněji než předtím. Ignorantovy škaredé klikyháky na srsti taky jemně svítily a skrze přivřená víčka sledovala vlnky a tečky, které měl téměř všude. Mohlo to znamenat cokoliv. Nejednalo se o žádnou mně známou magii, takže jsem netušila, co od toho čekat. Doufala jsem, že Norox vede stejné myšlenkové pochody a nepokusí se mu ty značky vyrvat, co kdyby byly jedovaté. Hlavně, aby si dával pozor.
„Doufám, že jednou shoříš v pekle,” zavrčela jsem a postavila jsem se vedle Noroxe. Bokem jsem do něj lehce drcla. Teď, bude legrace, snažila jsem se mu dát jasně najevo. Sama jsem přestala dbát na svá zranění, měla jsem sto chutí Zrzavé znovu vyprášit kožich. Nemohla jsem ale vydržet jen tak tam stát a čekat, jestli teda něco bude, nebo ne, takže jsem se jen ušklíbla se slovy: „Dopomůžu ti tam.” Z přikrčených nohou jsem se odrazila a vystartovala po Zrzavé zuby. Skočila jsem jí přímo po hlavě a zuby se jí chtěla zachytit na krku, těsně pod hlavou. Nechtěla jsem ji zabít, ale pořádně se s ní porafat jsem v plánu měla. Smrt tady stejně nic nevyřeší.

Norox vyřkl nahlas věci, na které jsem se neodvažovala ani myslet, neboť zdejší země se hemžila telepaty. „Jo přesně. Bez hlasivek by byl mnohem snesitelnější. Možná i bez spodní čelisti,” podotkla jsem se škodolibým úsměvem a představila si Newlina bez spodního patra. Pravděpodobně by dlouho nepřežil, kdyby mu někdo rychle nezastavil krvácení. Jestli by to přežil mi bylo jedno.
V mé další pouze Norox mluvil o Meineru a jeho hadu, který se ukrýval v jeho náhrdelníku. Konečně vědět, čeho je ta věc schopná bylo uspokojující. Měla jsem to dokonce z první ruky, protože Norox byl sám uštknut. Ušklíbla jsem se a zavrtěla ocasem. „Očividně ale není smrtelný,” řekla jsem potěšeně, protože jinak bych tady s nikým nemluvila.
Čekala jsem, že přijde výbuch vzteku, takže jsem zůstala nevzrušeně ležet, zatímco horká hlava Norox přecházel tam a zpátky. „Nechci nic říkat, ale věděli jsme, že tu mají svoje božstvo,” podotkla jsem a poukazovala na dlouhé hodiny se stařešinou, kterou krom strašení občas upustila slůvko o této zemi. Od slůvka přešla k větám a pak k celým proslovům. „Babina říkala, že tady zbošťují život a smrt, jen jsem nevěděla, že až takto. A že jsou až tak reální,” dodala jsem a protáhla si přední nohy.
Když začal vyšilovat, postavila jsem se. Chápala jsem ho, protože stejný problém jsem řešila, když Cynthia vstala z mrtvých. Pokud tady nikoho nemůžeme zabít, nemáme se jich jak zbavit. Sledovala jsem maniakální šílenství v jeho očích a dokázala si docela živě představit, jak jsem vypadala já. Já se ze svého šílenství dostala bolestí. Sama jsem se předtím kousla do nohy, až mi kev tekla mezi prsty. Věděla jsem, že Norox žádné sebedestruktivní myšlenky nemá a že si svůj vztek raději vyleje na někom jiném. Přišla jsem k němu a zastavila ho v jeho pochodování tím, že jsem se postavila přímo před něj. Trošku jsem ještě kulhala, ale to mi nebránilo v tom, abych ho šla uklidnit. Přitulila jsem se k jeho krku a spokojeně se mu zachumala do srsti. Cítila jsem, jak se jeho tělo třese zlostí a jak mu krev hučí v žilách. „Neboj se, my už je nějak zničíme,” pošeptala jsem mu do natrhlého ucha a láskyplně mu olízla líčko. „Spolu,” na tváři se mi objevil úsměv, který nepatřil mezi ty líbezné. Značil začátek konce, konce mocných. Toužila jsem po tom samém, co můj bratr, vymýtit magii a nastolit zpět rovnováhu.
Prudce jsem otočila hlavu po zvuku. Stále jsem měla zalepenou jednu půlku hlavy a ucho bylinným obvazem a na zadní noze mi sotva držely nějaké léčivé lístky, když jsem se tak hýbala. Očima jsem se zastavila na Zrzavé, která se tady objevila jako blesk z čistého nebe. Otočila jsem se na ni celým tělem, ale od Noroxe jsem se nevzdalovala. Schválně jsem se k němu spíš naklonila, abych mu byla blíž. Neměla jsem strach, ale jeho přítomnost mi byla příjemná. Brzy se k ní připojil i Alfa Sarumenu. Ušklíbla jsem se na jeho pozdrav a nenamáhala se ho opětovat. Když jsem tehdy byla u nich v lese, ani se nenamáhal na mě podívat, natož zdravit. Proč bych měla tedy já teď brát jeho přítomnost na vědomí? „Vidím, že se ti chodí líp, než když jsem tě viděla naposledy,” neodpustila jsem si při pohledu na její zadní nohy. Nebyly hezké. Svou práci jsem tedy odvedla dobře. „Dovol mi, abych vás představila,” ujala jsem se zdvořilostních frází a hraně odstoupila od Noroxe. „Zrzavá, toto je Norox,” podívala jsem se ze Zrvavé na svého bratra s ironickým úšklebkem. Věděla jsem, že jeho zlost si právě našla obětní beránky, takže jsem si zatím chtěla užít malé divadlo. Navíc jsem doufala, že se nepustí do ničeho sebevražedného, protože já se rvát nemohla. „Noroxi, toto je Zrzavá. To je ta, se kterou jsem se v zimě rvala o srnu, jistě si pamatuješ, jak jsem ti o ní vyprávěla,” natahovala jsem poutavě. „A toto je neschopná, ignorantská Alfa Sarumenské smečky, které ostatní nestojí ani za pozdrav,” ohrnula jsem nos na černého vlka s ošklivými bílými cákanci na srsti. Měl jakousi cetku na noze, ale vypadala celá jako z kovu, zatímco Zrzavá měla na tlapě pořád planoucí kytku. Všichni jste stejní, ušklíbla jsem se v duchu a přistoupila zpátky k Noroxovi, abych se mu otřela hlavu o krk. Dávala jsem mu najevo, že si na nich může vybít zlost.

Snažila jsem se dostat k morku zajíce, ale zaječí kosti byly spíš tvrdé a neměly moc "vnitřností", když to tak nazvu. „Jo. Vlastně jsem ji jen dorazila, protože se rvala s jiným vlkem, který ji pak nechal vykrvácet ve sněhu, zatímco já se rvala se zrzavou vlčicí. Rozkousala jsem jí zadní nohy, určitě měla pak problém chodit,” ušklíbla jsem se. Neměla jsem ten strašidelný pohled maniaka jako Norox, spíš nevinnou radost, která mohla být víc zneklidňující. Jako kdybych to brala jako hru a ne jako masakr na život a na smrt.
Nakonec mě vyzval, abych mu pověděla všechno, co jsem zjistila. Olízla jsem si čumák a zajíce od sebe na chvíli odstrčila. Dala jsem tím snad jasně najevo, že teď přijde vodopád informací. Drž se, pojedeme z kopce, pomyslela jsem a rychle jsem nadzvedla obočí nad svou myšlenkou. „Moje návštěvy smeček nejsou ničím jiným, než prachobyčejným mapováním terénu a rozmístěním magičkých epicenter,” vysvětlila jsem. Myslela jsem, že je to naprosto jasné. „Zatím jsem objevila pět smeček, nevím, jestli jich je víc,” zamyslela jsem se a vzpomněla si na Duncana, který mluvil o pěti, možná šesti smečkách. Třeba jedna unikla mé pozornosti. „Každopádně jsem se snažila tvářit mile,” kysele jsem se ušklíbla, „a vynutila si prohlídku jejich území. Náš předešlý způsob boje byl efektivní vůči jedné smečce, ale tady jich je mnohem víc, takže zmapovat území nepřítele mi přišlo jako logický tah. Vím, kde některé smečky mají úkryty a znám jejich území, takže se mi s tím bude lépe pracovat do budoucna,” zastavila jsem a vydechla přebytečný vzduch. Podívala jsem se na Noroxe, jestli s mým plánem souhlasí a nebo ne. „Taky se ukázalo, že zdejší magiči jsou silnější a ovládají víc než jednu magii naráz. Dokonce se zdá, že ovládají magie, které mi nejsou známé,” začala jsem se znovu obhajovat. „Ovládání elektřiny, narušení psychiky... Asi je toho víc, ale tohle jsem zatím viděla. No, nemá tedy smysl na magiče útočit, protože tě rozmetou na cimpr campr dřív, než bys řekl švec,” uchechtla jsem se a olízla si tlapu, kde se mi pod drápy zasekly kousky masa. „Příčinou jejich jinak nevysvětlitelné síly jsou zdejší bohové,” ušklíbla jsem se ironicky. Nepokládala jsem je za nic jiného než za podvodníky a překupníky, kteří svou moc rozhazovali kolem jako nejslepější dítě. „Nabízejí moc slabým a hlavně nad nimi drží ochrannou tlapu. Když jsem totiž dorazila tu vlčici, její tělo zmizelo a pak jsem ji našla znovu živou o půl světa dál. Nezbývalo mi nic jiného, než zjistit, jestli je to náhoda, nebo zákonitost, takže jsem se vydala za Životem, který byl za oživení vlčice zodpovědný. Doteď má na rameni obrovskou jizvu, když jsem ji žrala,” zachichotala jsem se při té vzpomínce. Nikdy nezapomene na to, že byla mojím obědem. „No, po střetnutí s Životem se mi tady trošku vyjasnilo. Platí zde pár pravidel, se kterými jsem upřímně vůbec nepočítala. Za prvé; nikdo tady nemůže umřít, protože Život, nebo i Smrt (jeho sestra), dokáží mrtvoly znovu přívést k životu. Za druhé,” odkašlala jsem si, protože mi začínalo vysychat v krku. Srdce mi pumpovalo o něco rychleji než normálně, snad jsem byla nervózní a nebo rozčilená z toho všeho, co se mi událo. „Za druhé; Život a Smrt si se zdejšími hrají a zasahuj jim libovolně do živobytí. Když se do mě pustili v Asgaaru a urvali mi ucho, objevil se Život a zachránil mě,” skoro jsem si odplivla, protože mi Život pohanil čest. „A za třetí; jejich moc nedosahuje dál než za hranice Gallirei, proto venku panuje takový chaos a tady se to zdá jako ráj. Snaží se z toho tady udělat ráj pro vlky, kde panuje klid a mír, nicméně jim to moc nevychází, když ani jeden z vlků se nedrží přírodních zákonů a ke každé prkotině zotročuje přírodu magií,” odfrkla jsem si. Zrzavá zapálila celou třešeň, aby se ohřála. Výjev hořícího stromu ve mně utkvěl ze všech nejvíc, protože to přesně představovalo to, co jsem nenáviděla a proti čemu jsme bojovala.
Hmm, zapomněla jsem na něco? zamyslela jsem se a z hledání v paměti se mi zvrásnilo čelo. „Nevím jestli jsem na něco nezapomněla... Jo, někteří vlci mají zlaté oči jako my, ale to jenom znamená, že se jim magie buď neprojevila a nebo se jim oči nezbarvily. Asi se jedná o nějakou zvláštní mutaci, kterou asi máme... I my,” zvedla jsem k němu oči a starostlivě si ho prohlédla. Odmítala jsem věřit, že v našich žilách koluje magické krev, nicméně Život mluvil o tom, že ve mně je semínko magie a když házel kamením po vlčicích, tak naznačoval, že s touto magií bych se mohla bránit. Neumím házet balvany, zamračila jsem se a přitáhla si zajíce zpátky k sobě. Teď byl čas pro Noroxovy otázky a já byla jedno ucho. Vtipné, odteď to bude moje sebedestruktivní vtipná poznámka, nakrčila jsem čumák a hlodala žebra zajíce.

Zatímco jsem čekala, věnovala jsem se sobě a svým vlastním myšlenkám. Brzy mi ale došlo, že kvůli hladu nebudu myslet na nic jiného, než na jídlo. V žaludku mi žalostně kručelo. Asi nebyl dobrý nápad se tak cpát, teď mám žaludek roztáhlý. Se pak nemám co divit, že už mám hlad, ušklíbla jsem se a tlapkou začala rýt malou díru do sněhu.
Mé znudění přerušil až Norox, když jsem ho viděla přicházet s dvěmi tělíčky v tlamě. Vesele jsem párkrát praštila ocasem o zem a ometla sníh kolem sebe, když jsem ho vítala zpátky. Pořád jsem měla problém být dlouho sama a ačkoli tohle netrvalo ani dvě hodiny, připadalo mi to jako věčnost. Proto jsem ho vítala možná až příliš nadšeně.
Položil přede mě masitého zajíce bez ocasu, který vypadal, že zemřel na vykrvácení. „Díky,” usmála jsem se a bez dalších keců se pustila do masa. Natrhla jsem břicho a jakmile jsem se dostala skrz kůži a chlupy, začala jsem se krmit na vnitřnostech a pak na mase. Brzy jsem musela prokousávat kůži i jinde, abych se dostala k masu na zadních nohou nebo předních tlapkách.
Jakmile jsem začala ohryzávat kosti a tahat šlachy, žaludek jsem už měla plný vnitřností a masa celkově, takže jsem už nehltala tak sběsile.
„Ty jo, celého králíka jsem neměla už půl roku,” zamumlala jsem blaženě při tahání šlachy, která se urvala a pověsila se mi přes čumák. Shodila jsem ji a spolkla. „Jak přišla zima, všechna zvěř zmizela. Podařilo se mi ulovit srnku, ale nebyla jsem jediná, kdo o ni měl zájem,” ušklíbla jsem se a tlapkou ukázala na jizvu na zádech a na čumáku. „O srnu jsem sice přišla, ale získala jsem celého vlka,” uchechtla jsem se spokojeně, ale pak jsem si vzpomněla, co následovalo, což mi vykreslilo chmury na tváři. „Není to tu žádný med ale,” zabručela jsem a zakousla se do zaječího ucha, které jsem surově urvala. Díra na kálíkově hlavě mi dala docela jasnou a detailní představu o tom, jak vypadá moje hlava pod bylinkovým obvazem.

// Ústí nad Labem

Začalo se stmívat právě v době, kdy jsme na protějším břehu uviděli buky. Stály nedaleko od sebe a jejich holé větve se snažily osáhnout skrze mraky až k měsíci. Šli jsme pomalu a opatrně, protože jsme vlastně oba byly trojnožky a sníh se roztápěl. Teď v noci velké roztápění naštěstí ustalo a já poznala, že teplota se opět pohybuje kolem nuly, takže jsme mohli pokračovat klidněji. Bylinný obvaz na hlavě mi uschl a přimrazil se mi k ráně, která už dávno přestala krvácet. S nohou to bylo podobné, ačkoli lístky se odchlipovaly a pochybovala jsem, že mi tam vydrží o něco déle. Noroxovo nadšení do života mě potěšilo, protože jsem si alespoň mohla být jistá, že nemá deprese a nebo sebevražedné sklony. Jestliže stále věřil, že dokážeme svět očistit od magie, musel chtít bojovat a umírat se mu v tom případě vůbec nechtělo.
Naše debata o vlčatech nebyla moc užitečná, protože jsme neznali úplná čísla. Měla jsem svou představu, nicméně jsem ji nemohla potvrdit, neboť to by vyžadovalo speciální výzkum, který by se mi jistě nepodařil. Nepochybovala jsem, že zvěsti o Lupiči vlčat se rozšířily do všech smeček. V Asgaaru a Sarumenu mě mají za zloděje vlčat, v Sarumenu ještě za násilníka a určitě chladnokrevnou bestii, která si dovolí ublížit malému, nebohému, bezbranému vlčátku, pitvořila jsem se v duchu. V Ragaru mě budou mít za vraha, Cynthia se určitě podělila o svůj zážitek, ušklíbla jsem se. Vypadalo to, že dobrou pověst budu mít jen v Maharu, protože Borůvková smečka se mnou taky neměla nejpříjemnější zážitky. Nechala jsem to teď plavat, protože jsem s tím stejně nemohla nic udělat.
„Lezlo mi krkem,” procedila jsem jenom mezi zuby, když se zmínil o Marion. Věděla jsem, že bych ji měla zabít a sežrat, aspoň bych teď neměla hlad, ale pohled na její utrpení a strach mi dělal lépe na bubáka.
Zastavila jsem za Noroxem, kterého jsem mlčky pasovala na velitele naší dvoučlenné armády. Řeka tady byla konečně klidnější a tak jsem k ní sklonila hlavu a napila se. Bylo dobře, že už přicházelo jaro a řeky rozmrzaly. Určitě už se začala objevovat i zvěř, kterou jsem potřebovala jako sůl. Ve vodě jsem cítila zbytky ledu a sněhu, který s řekou odplouval do moře, stejně tak jsem zaznamenala i chuť trávy a bahna. Voda se rozlévala všude a brala bordel s sebou.
Sledovala jsem svýma sokolíma očima bratra, který se pomalu začal brodit přes řeku. Na jeho pokyn jsem šla opětrně za ním. Moc se mi do vody nechtělo, ale rozhodně jsem preferovala pobyt v lese než na pláni u řeky. Pomalu jsem dala jednu packu do vody a našla si stabilní půdu, než jsem tak udělala se zbytkem svých kráčivých končetin. „Fuu,” otřepala jsem se, když mě nohy začaly brnět. Občas mi přišlo, že i ta nejledovější voda mě pálí víc, než voda vroucí. Ztuhlými kroky jsem šla za Noroxem a čím víc se mi nohy potápěly, tím pomaleji jsem šla. Jakmile jsem se dostala přes střed řeky, pospíšila jsem si na souš, kde jsem ze sebe oklepala alespoň pár kapek. Obvaz na noze proud skoro semlel a držel mi jen na maličkaté ploše, lépe řečeno přímo na epicentru rány Nehodlala jsem plandající list sundávat, obnažila bych tak ránu.
Vzhlédla jsem k Noroxovi s velkýma očima. „Ale já jsem...” nejlepší lovec! chtěla jsem doříct, ale přerušil mě. Určitě by to za mě dokázal dopovědět, protože to byl jeden z mých nejoblíbenějších argumentů, když jsme se doma vytahovali jeden nad druhým. Zaklapla jsem čelisti a podívala se bokem. Věděla jsem, že má pravdu. „Dobře, já zatím najdu nějaké klidné místo,” souhlasila jsem nakonec s povzdechem. Milovala jsem lov, ale zranění mi zněmožnilo cokoliv zkoušet. Chytit byť jen ještěrku by mě unavilo víc, než přejít řeku. Rozešla jsem se tedy opačným směrem, než mířil Norox a začala hledat místečko na odpočinek.
Rozhodla jsem se, že dva buky, které příhodně rostly hodně vedle sebe, by nám mohly dostatečně posloužit jako místo k odpočinku. Lehla jsem si přímo ke kmeni a pak už jenom čekala na Noroxe, než přijde s nebo bez potravy.

Hlásím Styx. :)

Snažila jsem se moc nemyslet na to, že mám místo ucha měsíční kráter a raději se zaměřila na Noroxe. Zatraceně, my jsme ubožáci, ušklíbla jsem se, když jsem se na nás tak dívala. Dva zatvrzelí nepřátelé magie se dokázali zřídit jen prvních několik týdnů po tom, co vstoupili do magické země. Asi to nebyl nejmoudřejší tah a vyžadovalo by to víc plánování a příprav, nicméně už se tak stalo. Chyběli mi rodiče a naši starší, kteří tyhle manévry plánovali. Já jsem byla jen poslušný cínový vojáček, který poslouchal rozkazy a moc nad nimi nepřemýšlel. Byla to moje oblíbená část, avšak občas jsem se donutila poslouchat starší, abych se naučila i nějaké té taktice a rozhodování.
Poslouchala jsem Noroxe a pajdala vedle něj. Co jsi čekala? Že spadl z útesu a narazil si kotník? pohrdavě jsem se nad sebou zamyslela. Rvačka s mocným se ale očividně Noroxovi dařila lépe než mně. „Dobrá práce, brácho,” zazubila jsem se pochvalně a pýchu nadmula hrudník. Alespoň někdo tu odváděl slušnou práci, když já jsem jen tak pentlovala po smečkách a dělala hovno. Mluví o Meinerovi? nadzvedla jsem obočí a usmála se. Zelené žilky na černobílém vlku mi byly až příliš povědomé. Bylo pro mě ale potěšující vědět, že ani černobílý vlk neušel našemu hněvu. „Je tady strašně moc vlčat,” podotkla jsem, když skončil. Sama jsem narazila na tři vlčata, každé z jiného vrhu, takže určitě měla i sourozence. „Překvapuje mě, že tu zimu vůbec přežila,” zapřemýšlela jsem nahlas podmračeně. „Mám dojem, že některá musela být vykopnuta, nebo něco, protože jsem je většinou potkala bez pravých rodičů poblíž,” zamrkala jsem. Vzpomněla jsem si ještě na Nym, takže celkem jsem věděla o pěti vlčatech, když budu počítat i to jedno, co do Maharu donesla voda.
Když do mě drcnul, usmála jsem se na něj a potěšeně mu to oplatila. „Když už jsme tu ty a já, ostatní určitě nebudou daleko,” řekla jsem s pevnou vírou. Mohli být v Galliree a nebo se potulovali kolem, ale určitě by nezmizeli nadobro.

// Bukový sráz

Hádám, že s 1 bodem si můžu vyžebrat maximálně 10 oblazků pro Styx, takže budiž.

Já se zapojovat nechtěla, protože jsem na to neměla chuť zrovna. Takže třeba příště :)

Sledovala jsem ho s maličkým úsměvem na tváři, jak ťapká pro nějaké dlouhé lístky a pak mi je přikládá na nohu. Už jsem otevírala tlamu, že se zeptám, nicméně mi stihl odpovědět dřív. Spokojeně jse mtedy zaklapla čelisti a vědoucně zahmmkala. Staral se o mě opravdu velmi pečlivě a když řekl, že se půjdeme napít, ani jsem nepomyslela na to, že bych odporovala.
Posunula jsem všechny čtyři nohy pod sebe a začala se zvedat. Nebylo to tak hrozné, ale rychle jsem zjistila, že zadní noha s bylinkovou náplastí bude potřebovat nějaký čas na zhojení. Měla jsem ji položenou na zemi, ale neměla na ní žádnou váhu. „Bylo mi i hůř,” zkonstatovala jsem a ohodnotila svůj stav s lehkým nezájmem. Předešlá chichtavá nálada mě už opustila a já viděla věci zřetelněji a bolestněji, než před spánkem. „Moje ucho,” hlesla jsem tiše a ze strachu se ani nesnažila pohnout svaly, které uchem normálně pochybovaly. Celou půlku hlavy jsem teď měla zalepenou bylinkovým tekutým obvazem, který mi Norox připravil po smíchání léčivých částí rostlinky s jeho slinami tak, jak dělají včely med. Hádám ale, že tohle sladké nebude, pomyslela jsem si a byla zvědavá, jak se rána zacelí. Ani jsem netušila, co mi z ucha zůstalo, avšak už jsem se neodvažovala to nazývat celým uchem, protože většina mého satelitu ležela v Asgaaru. Potichu jsem si zanadávala na účet Lennie a zadoufala, že jí ten kámen zlomil žebra a ty pak prorazily plíce.
Zvedla jsem hlavu k Noroxovi a vydala se pomalu za ním. Šla jsem trošku hopkavě, avšak on kulhal taky, takže jsme si navzájem stačili. „A tobě se stalo co?” zeptala jsem se a dívala se podél řeky, jestli nenajdeme klidnější místo na pití a nebo třeba nějakou tůňku, kterou rozvodněná řeka tvoří podél brodu.

Bylo mi jasné, že Norox se do mojí malé soukromé války taky pustí a nejspíše mi bude stát po boku jako správný bratr, zatímco budeme odolávat náporům vlků z cizích smeček. byla to docela idylická představa, nicméně tenhle svět mi neumožňoval přeměnit představu v realitu, pokud jsem nehodlala hrát podle jeho pravidel. Norox měl staromódní názory a většinou se držel zajetých kolejí, takže jsem si nebyla úplně jistá, jak na všechno bude reagovat a jestli ho přiměji trošku ohnout pohled na tenhle svět. Hlavně jsem mu hodlala říct úplně o všem, co se mi tady zatím stalo, aby nemusel podobná traumata prožívat taky a byl na ně tedy připravený.
Jakmile jsem usnula, nehodlala jsem se vzbudit dřív, než mé tělo nabere dostatek energie k dalšímu fungování. Hlava se mi chladila pod sněhem, který se roztápěl a roztápěl, až se roztopil úplně a ukázal světu mou ránu. Sluníčko mi ji začalo vysoušet a ona už dávno přestala krvácet, což bylo dobré znamení. To jsem ale prospala.
Zase jsem byla uprostřed vypáleného lesa. Proti nám stáli Lahraiští a ničili naše zástupy. Viděla jsem bratra, kterého topili ve vodní kouli a viděla jsem otce, jak ho trhají na kusy. Matka se mi pod náporem ohnivé koule roztápěla před očima jako vosková svíčka pod náporem plamenometné síly. Něco bylo ale jinak, protože chlupy se mi zježily víc, než tehdy. Uprostřed se objevil blesk a ze seškvařené země vyskočila Lennie s Elisou v patách. „Neutečeš, vyhlásíme po celé Galliree, že je odměna na tvou hlavu,” chechtaly se vlčice, zatímco se blížily ke mně. Norox byl nedaleko, ale utíkal pryč, aby se zachránil alespoň někdo. „Nemysli si, že si můžeš omotat bohy kolem prstu beztrestně,” zakrákala mi Elisa do ucha, než mi do něj uhodil blesk a celé ucho mi odpálil. Zakňučela jsem a po tvářích mi začaly téct krvavé slzy, když se objevil Život a vzal mě k sobě. Přitiskla jsem se k němu a brečela mu do indigového kožichu, nemohla jsem proud slz zastavit. „To je v pořádku, drahá,” konejšil mě vlk, kterého jsem považovala za Života. Když jsem ale vzhlédla, koukala jsem se do očí Duncanovi. „Marion to přežila, ale její mámu's vytočila,” ušklíbl se a položil mě do sněhu. Kolem mě tekla voda, ale cítila jsem se bezpečí. Nechápala jsem nic, ale věděla jsem, že si musím vyhrabat noru, tak jsem se do toho pustila.
Hrábla jsem tlapou do sněhu a procitla. Slyšela jsem mlaskání a cítila, jak se mi podivná hmota lepí na ránu. Natáhlo mě to, ale udržela jsem se a zůstala ležet. „Co mi tam dáváš?” zeptala jsem se a odkašlala jsem si, protože jsem měla v krku podivnou hrudku. Spolkla jsem ji. Nejspíš to byla vysrážená krev nebo nějaké zbytky, ale bylo to nechutné. V žaludku se to rozloží a bude to dobrý, pomyslela jsem si a koulela očima, abych našla Noroxe. Tak nějak jsem ho za sebou totiž neviděla.

Opírala jsem se o Noroxe a užívala si jeho bezprostřední přítomnost. Poabevně mi zacukaly koutky, když si zavrčení neodpustil ani poté, co jsem ho "pokárala". Jak jinak, pomyslela jsem si uštěpačně. Byla jsem ale ráda, že se příliš nezměnil, protože takhle jsem alespoň věděla, s čím pracuju. A bylo fajn vidět, že některé věci zůstávají stejné i přes všechno, co se nám stalo.
„No,” broukla jsem. „Myslím si, že tu válku můžeš začít brát osobně,” ušklíbla jsem se. Nebylo to úplně v plánu, nicméně jsem pochybovala, že by Norox měl takové výmluvné schopnosti jako třeba Tasa a dokázal se z toho vykroutit. „Takže si asi dávej bacha,” přiznala jsem a omluvně po něm hodila pohledem.
„Háá,” zasmála jsem se, když řekl, že nechce přijít o dalšího sourozence. „Počkej, až ti všechno řeknu, posereš se z toho,” zakuckala jsem se smíchy a zavřela oči. Jakmile mi začal čistit srst, spokojeně jsem zabručela a nechala ho, ať se o mě postará. Měla jsem v něm maximální důvěru a nebála jsem se tedy si odpočinout. Když jsem se ještě zachichotala nad Duncanem, doporučil mi, abych už konečně zavřela zobák. Trochu jsem se zasmála, ale vyslyšela jsem ho a odpočívala. Nakonec jsem snad i usla.

„Fuhuu,” zatřepala jsem se, když mi Norox nahrnoval roztápějící se sníh na hlavu. Hrozně to studilo a tak zvláštně píchalo. Jako tisíce maličkých jehliček. Studíí, zaúpěla jsem v duchu se smíchem a zachichotala se. Měla jsem dobrou náladu a nic mi ji nemohlo zkazit. Už dlouho jsem se necítila tak dobře.
Kupodivu mi to pomáhalo a moje hlava, která se doteď vařila ve vlastní šťávě, se začala chladit. Kdyby to šlo, jistě by mi z ní šla pára. Máchla jsem nespokojeně ocasem, když Norox zase zavrčel. „To si šetři pro nepřátele, na mě vrčet nemusíš,” popíchla jsem ho a máchla ocasem ještě jednou. Bylijsme v bezpečí a nic nám nehrozilo, pochybovala jsem, že by sem někdo naběhl a jal se dokončit práci, kterou Lennie s Elisou začaly. „Bylo to, uhm, támhle na severu, za řekou, která ten les obtéká. Mají tam smečku a, heh, vyhlásili mi válku,” řekla jsem a pokrčila rameny. Bylo to hodně zlé a já si to uvědomovala, ale měla jsem příliš dobrou náladu a příliš málo krve na to, abych si s tím dělala přílišné starosti.
Hodil mi sníh přímo do obličeje a pá se pokusila packou ho opatrně sundat, aniž bych musela pohnout hlavou, která byla pod chladivým obkladem. „Uklidni se, bráško,” usmála se se vědoucně. „Všechno ti vysvětlím, ale až se trochu zbrchám,” ušklíbla jsem se, „a ty uklidníš.” Loupla jsem zlatýma očima po jeho černém čumáku a střihla jediným uchem dozadu. Začínala jsem zase slyšet. „Budu potřebovat tvoji hlavu střízlivou,” dodala jsem tajemně a povzdechla si. Bylo toho hodně, co nevěděl a co s ním určitě zamává. Možná jsem to oddalovala schválně, protože s vytočeným Noroxem se jednalo hůř, než s vytočenou Elisou.
Poslouchala jsem, co mi vykládá a usmála se. Takže Duncan to škvrně našel? Jsem zvědavá, jestli obviní jeho nebo Newlina, pomyslela jsem si a očima loupla po Noroxovi, který začal nahrazovat sníh, který se už roztopil. Koutkem oka jsem zaznamenala, že voda nese červenou barvu. Za chvíli by to mohlo přestat, usoudila jsem. „Můj debílek Duncan,” zopakovala jsem po chvíli a pak se zachichotala jako smyslů zbavená. Nebyla jsem zrovna v nejlepším stavu. „Jak vidíš, jsem velice žádaná. Smečky se porvou mezi sebou o to, kdo mě zabije jako první,” máchla jsem ocasem a ušklíbla se.

// Les Ztracených duší

Věděla jsem, že Noroxe prudím svým chováním, nicméně já nikdy nehrála chudinku. Nesnášela jsem to a pocit slabosti mě nutil cítit se znechuceně sama nad sebou. Teď jsem mu to nechtěla vysvětlovat, stejně jako nikdy předtím, protože jeho napučený výraz mě vždycky odradil.
Když jsme vytáhli paty z lesa, mohla jsem si prohlédnout, kam tedy řeka ústí. Moře, fakt, užasla jsem a rozhlížela se. Řeka byla ale hodně rozvodněná a tím mizela naděje na vymytí mé hlavy. Nakrčila jsem čumák a rozhlédla se kolem, co by se dalo jinak použít.
Sníh, tupče, protočila jsem panenkami a lehla si na zem, když Norox zrovna uznával, že řeka by mě spíš smetla, než aby mi pomohla. „Zahážem to sněhem,” řekla jsem jednoduše a tlapou si začala hrnout sníh k hlavě. Potřebovala jsem ale jeho pomoc, aby mi topící sníh pěkně poskládal na hlavu. Sníh mohl posloužit stejně dobře jako řeka. „Ale opatrně,” nabádala jsem ho, protože jsem nechtěla kvůli sněhu přijít o ucho. Navíc to pekelně studilo, a obnažené svaly mě z toho štípaly. Zatnula jsem zuby a zašklebila se, když se první sníh dotknul masa. Něco jiného je, když v boji adrenalin zamezuje bolesti se vůbec ukázat, než když potom v uvolnění vlk cítí bodnutí každého stébla trávy na poraněné noze. „Hádej třikrát,” ušklíbla jsem se a odfrkla si. Bylo mu jasné, kdo to byl, takže jsem nečekal na reakci a rovnou pokračovala: „Alfa Asgaarské smečky a jedna její kámoška.” Zamrvila jsem se ve sněhu a plácla ocasem do topícího se maglajzu kolem sebe. „Řekla bych, ať si ke mně čichneš, že jsem nasáklá jejich pachem, ale momentálně smrdím asi jako všechny smečky v okolí,” uchechtla jsem se a zaryla drápy do země. Sníh na hlavě mi pomalu zamrazoval mozek v ledovou kostičku.