Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ledová pláň

//1. území: Navštívit všechny 4 rohy mapy za 24 hodin (4/4)

Pocítila jsem vděk, když se terén začal měnit. Konečně jsme se začaly stahovat k nějakému místu, které nebylo placaté jako zadek kancelářské krysy a neviděly jsme až na druhou stranu světa. V noci to tak hrozné naštěstí nebylo, ale stačilo mi jenom pomyšlení na to, že jsme vlastně na otevřeném prostranství a že se doslova nabízíme jako svačina nějakým větším predátorům/magickým nestvůrám, mě ničila.
"Kdyby to byl aspoň vlk," ušklíbla jsem se, když jsme mluvily o jídle. Drkla jsem do Rzi bokem, aby věděla, že to nemyslím vážně. Kanibalismus by mě tady jistě zachránil, kdybych si nedokázala sehnat nic jiného, ale teď nebyla vhodná chvíle.
Na co hledáme místo bez vlků? "To víš, chci tě odvést od společnosti, mučit tě, rituálně tě obětovat svému krvavému bohu a pak tě sežrat. A to všechno hezky v chládku, abych předešla červíkům!" nasadila jsem ďábelský tón a pokusila se ji vyděsit.
"No, chtěla jsem se hlavně podívat, jestli tady není nějaká smečka, která by mě hned neodsoudila. Mohly bychom do ni spolu, aniž bych tě ovlivnila," řekla jsem pak mile.

// Stepní pláň

Zdálo se mi to, nebo jsme vyšly na jednu pláň a pokračovaly dál do další, aniž bychom narazily na cokoliv zvláštního? S lehkou nechutí jsem si pomlaskla, když jsme míjely stromy tundry a lesy na obou stranách, zatímco jsme si to mířily na sever po pláni. Je ale pravda, že v noci bylo lepší se pohybovat po rovné ploše, abychom se nezabily. Už jsme si lesů užily dost a dost.
"No jo, taky bych to už nejedla, kdyby se do toho pustily mouchy," přiznala jsem. Sice jsem byla v hodně ohledech dost radikální, ale měla jsem i své hranice. Ty jsem ale mohla překračovat představami! "Když tam ty larvičky ale nevidíš, tak je to v pohodě, horší je, když začnou lozit po mase," řekla jsem schválně s lechce nechutnou grimasou.
"Jo to jo, ale máš docela slabý skus, na mém místě bys ji dusila ještě tak dvakrát dýl," uchechtla jsem se a nenechala si ujít rýpnutí.
"Testuju i sebe. Hlavně tady vůbec nic není. Ani vlk," řekla jsem lehce překvapeně. Stejně jako to bylo na východě, ani západ Gallirei nebyl zrovna vlky posetý. všechno se dělo tak nějak ve středu.

// Sněžné hory

// Velké houští

Překonaly jsme řeku a dostaly se do lesa. Tady jsem byla s Noroxem, když jsem byla zraněná. To mi bylo ukousnuto ucho. Norox tehdy šel lovit zajíce, zatímco já odpočívala, ačkoli jsem měla asi horečky z infekce, zvlášť potom, když mi Norox vyblil jitrocel na ránu. Ne, to mi spíše pomohlo.
Tady jsem to už neznala, ale stejně jsem pokračovala dál neohroženě. Začínala jsem cítit narůstající chlad, ale byla jsem vlk ze severu, takže mě to netrápilo. A Rez taky říkala, že jí zima nevadí.
"Červíci jsou přece super! Extra proteiny," ušklíbla jsem se, když jsme si povídaly o jídle. "Samotná lovit vysokou je náročné, to vím," přiznala jsem po chvíli a přikývla. Já to ale zvládám v pohodě, pomyslela jsem si lehce namyšleně. Sice jsem taky při takovém lovu většinou schytala víc kopanců a zranění, než bych získala při lovu s někým, ale odměna byla o to sladší.

// Ledová pláň

// Ostrůvky

Seskákala jsem zase zpátky do písku a vydala se znovu na sever. Bylo až překvapivé, jak me Rez následovala. Nebo jsme tak nějak šly spíše spolu, jo to bude ono. Jako kdybychom obě věděly, kudy přesně chceme jít a kam dojít. Měly jsme ale nějaký určitý cíl?
Společně jsme se prostě jenom toulaly a poznávaly svět kolem nás. Nejspíše jsme se obě rozhodly tady zůstat a poznat toto území o něco více bylo dobrým začátkem pro budoucnost. "Půjdeme na druhou stranu?" zeptala jsem se, když jsme se dostaly k řece. Vlastně jsem ani nečekala na odpověď a stříkla po Rzi trochu vody, abych jí změnila tok myšlenek. Vypadala až moc zahloubaná do sebe a do něčeho bolestného a to jsem nechtěla. "Teď mi pověz, jak to vlastně máš s lovem. Jíš i mršiny, když se zrovna nedaří?" zeptala jsem se. Asi by bylo vhodné, kdybych i sama občas začala nějakou konverzaci, ačkoli jsem v tom zrovna nebyla takový profík jako Rzinka.

// Stepní pláň

// Les ztracených duší

//1. území: Navštívit všechny 4 rohy mapy za 24 hodin (3/4)

Vyšly jsme z lesa a znovu se dostaly na pláž. Rez měla pravdu, moře bylo blízko. Skoro jsem si ještě pamatovala, jak mě písek svědil mezi prsty minule. A před námi se opět rýsovalo moře a na něm ostrůvky. Bylo zvláštní dívat se na noční hladinu klidného moře. Vypadalo to ještě tajuplněji než normálně. Souhlasně jsem zamručela, když řekla, že i atmosféra u Smrti by mohla být opačná. "Tak nějak s tím počítám," ušklíbla jsem se a zastavila se před mořem. Chtěla jsem se na ostrůvky podívat, ale skočila jsem sotva na první kameny, které k němu vedly a už jsem se zastavovala. Ve tmě jsem to nechtěla riskovat, a navíc jsem měla nevysvětlitelný strach z toho, že by mě v tom moři mohlo něco sežrat. "To je v pořádku, každý má své démony," usmála jsem se na ni, protože mi přišlo, že její neschopnost v ovládání vlastní magie ji ubíjí.

// Velké houští

// Středozemní pláň

"No, to jo, ale když jsem u Života, najednou mě nic netrápí," řekla jsem a narážela tím na tu jeho divnou atmosféru, kterou si tam vydržoval jako starou známou. "Možná že Smrt by byla na tohle lepší. Určitě bude úplným opakem Života," uchechtla jsem se nad touto nemilou předtuchou. Ačkoliv smrt má být přecijen milosrdná oproti krutému Životu. Třeba se každému jeví Život jinak, ale zatím jsem na něj slyšela jen samou chválu, takže asi nic. Nechala jsem svého fantazírování.
"Je to na severu, poblíž toho velkého jezera, kde jsme byly," přiblížila jsem Rzi polohu Smrtiného sídla. Věděla jsem, jak se tam dostat, ačkoliv jsem tam nikdy nebyla. Pořád to bylo trochu udivující, ale už jsem si zvykla. Možná to byl jenom můj talent.
"Stejně bych to nepoznala," ušklíbla jsem se, když se mě udiveně zeptala, jestli bych ji nechala na mě použít magii. "Od tebe by mi to nejspíš nevadilo," řekla jsem lehce sladce a drcla do ní čumákem. "Však mě zatím zabít nechceš," ušklíbla jsem se ale pak o něco více čertíkovsky. Lehce jsem se zasmála, když mi řekla, že jsem pro ni záhada. "Prosimtě, jsem plytká jako louže v poušti. Mě musíš mít hnedka prohlídlou i bez magie," řekla jsem pochybovačně a s nadsázkou v hlase. Byla jsem prostě zaostalý kanibal, který si kompenzoval špatné vyrůstání, to je celé. Byla jsem ale zvědavá, co mi na tom řekne. třeba vidí můj charakter o dost komplexnější, než jsem se viděla sama. Líbí se ti moje záhadnost? A až objevíš každé tajemství, přestanu tě bavit? Odejdeš, zmizíš? strašily mě chmury. Právě kvůli nim bych si přála, aby se mi uměla vrtat v hlavě. Ušetřila by mi tolika trápení!

// Ostrůvky

// Ježčí mýtina

Poslouchala jsem, jak mi vypráví o kousku svého dětství a magii, která u nich existovala. Nebyli jsme tedy jediný kousek světa mimo Gallireu, kde magie byla a žila mezi vlky. U nich se projevovala postupně a musela se cvičit, aby v ní jeden byl dobrý. Netušila jsem, jak to bylo u Lahraiských, protože u nás byla magie jednoduše tabu. Bavit se o ní teď tak otavřeně, ještě k tomu s mocnou, bylo jako porušovat nějaké pravidlo. Bylo to vzrušující a poučné zároveň. Bylo dobré vědět co nejvíce o nepříteli, nehledě na zdroj informací.
"No vidíš, to je pravda," řekla jsem uvědoměle, když zmínila, že vlk může mít více magií naráz. Věděla jsem, že Lennie umí číst myšlenky a ještě jí v kožichu praská elektřina, věděla jsem, že Elisa umí ovládat oheň a zároveň se nabourat do psychiky druhých, nicméně nikdy jsem si to takto jednoduše nespojila. V tom případě jsem docela nahraná, pomyslela jsem si, ale pak se mi udělalo najednou o něco lépe. Došlo mi, že proti mocným už vlastně nebojuji, že teď je mým nepřítelem samotná magie a kdo jiný než Život a jeho sestra Smrt jsou otcem a matkou této moci? Zajímalo, kdo je jejich otcem a matkou? Nebo jsou oni potomky čiré magie?
"Možná by to šlo i u té jeho sestry," podotkla jsem jen tak do éteru, ale rozhodně se mi tam jít nechtělo. Už jen její jméno znělo nelibě. Všimla jsem si, že tón Rzi najednou zhořkl jako přezrálý hrášek, když mluvila. Skoro jako kdyby jí vadilo, že svou magii tam moc neovládá. Vidíš? Každý mocný má v sobě tu touhu! upozorňoval mě dotěrný hlásek. Olízla jsem si čumák a nic neříkala, snad by její problém mohla vyřešit Smrt. Ale ty nemáš doufat, že se ten problém vyřeší! zakřičelo něco uvnitř mě a já ten hlas odhodila neurvale stranou. Nenechám minulost, aby mi zasahovala do přítomnosti. Teď ne. Ne s ní.
Pak ale řekla, že by se mě proti Alfě zastala. Překvapeně jsem zamrkala a otevřela tlamu, že něco řeknu, ale nevyšel ze mě ani hlásek. "Já-já," zkusila jsem, ale netušila jsem, co mám odpovědět. Myslela jsem si, že bys to chtěla umět jen pro své vlastní, sobecké účely. Ne proto, abys chránila mě, zavřela jsem tlamu a nechala úsměv, ať se mi nesměle rozvine na tváři jako panenská květinka. "Občas si říkám, že bych chtěla, abys mi četla myšlenky," žbreptla jsem trochu nesrozumitelně a rychle dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

// Les ztracených duší

// Bažiny

Naštěstí jsme se ze zabláceného území dostaly rychle. Nahodily jsme svižnější tempo a petaly co nejrychleji pryč. Věděla jsem kudy kam a stejně jako v hustém lese předtím, nechaly jsme i toto území za sebou.
Svou odpovědí jsem Rez umlčela, což mě zamrzelo. Nechtěla jsem, aby se cítila blbě, ale pořád jsem měla problém sama se s tím vyrovnat. Musela jsem ale dát přednost své psychice před vždy dobrou náladou se Rzí, protože by se to ve mně mohlo jistě snadno nakumulovat a pak bouchnout. Bude lepší, když si to nechám pro sebe, dám si dostatek času a až se sama k něčemu dopracuji, budu schopná se o tom i více bavit.
Zavrtěla jsem ocasem, když se rozpovídala. Ráda jsem ji poslouchala a její hlas mě uklidňoval. "Vždycky jsem si myslela, že vlci s magií ji dokážou ovládat na jedničku, že jim nic nebrání v tom, aby se staly mistry," poznamenala jsem a opatrně se jala překročit řeku. Byly jsme nedaleko Životových kopců. Vzhlédla jsem k nim a na chvíli si ho představila stát na mostě, jak pozoruje dění ve světě jako televizní zprávy. "Až tady jsem zjistila, že to tak nemusí být vždycky. A taky jsem poznala i spoustu dalších druhů magií," pokračovala jsem, jen co jsem řeku překročila a dohlédla, aby se Rzi nic nestalo, až půjde za mnou. Pak nás čekala nějaká mýtinka. Slyšela jsem dupání ježků, ale nehodlala jsem sis nimi hrát a zkoušet je převrátit na záda. "Třeba v Asgaaru, když jsem tam omylem vlezla, na mě Alfa použila takovou magii, která mě úplně emocionálně zdeptala. Jako cvaknutím zubů jsem byla dole, aniž by mi cokoliv udělala," zamrkala jsem a stáhla uši k hlavě nenávistí. Těšila jsem se na den, kdy jí natrhnu kožich. Třeba jsem do jejího partnera zasela dost silné semínko pochyb, aby jejich vztah zkolaboval. "Viděla jsem i magii elektřiny," vzpomněla jsem si ještě.

// Středozemka

// Kopce Tary

Jo, asi tak, souhlasila jsem se svou spolucestovatelkou. Taky jsem byla šíleně natěšená na další dobrodružství, které mi tato megií prokvetlá země přinese pod tlapky. Jistě bude skvělé a plné motýlků a rozhodně nebudu mít chuť skočit ze skály nebo se jít utopit, ačkoli by mě to stejně nezabilo. Tenhle svět byl prostě tak pohádkový, že tu jeden ani zdechnout nemohl.
Návštěvy Baghý v budoucnosti se mi docela líbily a i jenom představa byla uklidňující. Maličkatá stařenka byla docela příjemná a nejspíše bych se s ní i ráda více seznámila, ačkoli jsem pochybovala, že si k ní vytvořím tak silné pouto jako ke Rzi. Je možné, že kdybych se se Rzí nikdy nepotkala, tak bych se upnula na Baghý? Kdo se upíná? zamrkala jsem. Já jsem se přece vůbec nepřiživovala na Rzi jako Nori na Baghý!
Museli jsme projít lesem, kde stromy rostly hrozně blízko sebe, ale věděla jsem kudy jít, takže jsme rychle zmizely a ocitly se opět na otevřeném prostranství. "Bacha, tu je bahno, ale vezmu to krajem," varovala jsem Rez a zamířila po okraji tohoto nechutného území. byli jsme hned vedle Maharu a upřímně... Mahar oproti tomuto vypadal jako pohádka.
"Nejspíše ano, když to já zvládám," řekla jsem lehce škrobeně. Tahle otázka mi úplně nesedla. Sice jsem se smířila s tím, že Rez má magii, chce být silnější a paktuje se se samozvanci, ale ještě jsem neuznala, že bych něco podobného mohla dělat já. "Ale já jsem na to trénovaná," breptla jsem rychle, abych to schovala a nepříjemná atmosféra mnou navoděná zmizela.

// Ježčí mýtina

// Les nad horizontem

Zavítala jsem do kopců se Rzí v patách. Krok jsem najednou měla jistější, když jsem se dostala na známou půdu. Tyhle kopce byly více méně o ničem, než o něčem, jak jsem se utvrdila už v zimě. V tom chladném a nepříznivém období ale všechny vypadalo unyle a nudně, ale nepřekvapovalo mě, že i tady to vypadá pořád stejně i v létě.
Vlastně jsem žádné noční můry o tom neměla, myslela jsem to spíše žertovně, ale nehodlala jsem ji vyvádět z omylu. Bylo to neškodné jako myška na poli. "Osobně si myslím, že nás tady takových dobrodružství čeká ještě mnoho," broukla jsem s lehkou dávkou ironického nadšení. Byla jsem staromódní, když to jediné, co jsem chtěla, byl starý dobrý klid a mír?
Zastříhala jsem ušima, když mi řekla, že si Baghý hledá s Norim smečku. Takže spolu, jo? Jsou docela neodlučitelní a nepřipadá mi, že by se znali dlouho, zamyslela jsem se, ale pak jsem se podívala na Rez a sama pro sebe se usmála. S ní jsem se znala ještě kratší chvíli. "Když se někde usadí, můžeme je zkusit najít a navštěvovat. Ale jenom Baghý, Noriho ne," přidušeně jsem se zasmála. Představa mě, že jdu někoho navštívit do jakékoliv smečky byla úsměvná. Po tom, co mě i viděla Alfa Maharské smečky, jsem pochybovala, že mě někde uvidí rádi. Jistě si o mně neudělala zrovna vábný obrázek.
"Hmm, možná. Třeba tě to tady táhne i proto, že v sobě nosíš zrnko magie, jak říká Život. A tohle je místo zrodu magie a jejího rozkvetu, přirozeně tady chceš zůstat," zamyslela jsem se. Bylo zajímavé nad tím takto přemmýšlet. "Co myslíš ty?" zeptala jsem se a usmála se na ni. Tak moc jsem se neusmívala... Snad nikdy, uvědomila jsem si, když jsem ucítila, jak mě od samého usmívání bolí koutky. Ani s rodinou jsem nebyla takto veselá, protože náš život byl bídný a plný nenávisti. Rez byla úplný opak a bylo to skvělé.

// Bažiny

// Liščí nory

//Navštívit všechny 4 rohy mapy za 24 hodin (2/4)

Zašklebila jsem se. Meinere byl oprsklý, protivný a hlavně pesimistický. "Určitě," přitakala jsem. Neměla jsem ale na něj moc co říct, protože byl nevýrazný jako sardinka v hejnu, takže jsem raději nadhodila udičku s jinou návnadou. "Nejspíš," řekla jsem tajemně a chvilku pomlčela, abych Rez trošku napnula. "Objevila se zčistajasna a zabořila se do země nedaleko mě. Tam se potom objevila obrovská trhlina, ze které vyskočilo takové divné stvoření. Vypadalo to jako slizká koza a ovce dohromady a na hlavně měla tři oči. Brečelo to a volalo, že chce domů. Samosebou jsem to zkusila hodit zpátky do díry, odkud to přišlo a když se ukázalo, že ta díra 'odcucuje' věci pryč od sebe, chtěla jsem to aspoň zabít a odejít. Nebo prostě zmizet. No, jenže začalo brečet a to přivolalo rodiče. Vyřítil se z díry jako velká voda, srazil mě na zem, div neudupal, vzal si mrně a skočil zpátky. Díra se zavřela a duha zmizela a tím to končí," ušklíbla jsem se. Přítomnost zrzavé vlčice, které tohle celé zažila se mnou, jsem nezmínila. Nebyla důlěžitá. "Nevím, jaký to mělo účel, krom způsobení pár nočních můr," zasmála jsem se, abych to odlehčila. Bylo to dost divné.
Dostaly jsme se do dalšího lesa a Rez zmínila, že tady cítí Baghý. "Máš pravdu," přitakala jsem, když jsem nasála pachy. Skoro jako kdybychom ji sledovaly. "To bude asi jenom náhoda," zavrtěla jsem hlavou. Vylučovala jsem nějaký vyšší cíl, který bychom měli společný. "Baghý je taky tulák a jak ona, tak ani my ne místě neposedíme. Je přirozené, že ji ucítíme na více místech," uzavřela jsem to a zastavila se o hranice stromů. I tady jsem cítila konec světa. Bylo zvláštní, jak blízko byl. Olízla jsem si čumák. "Pojď sem," řekla jsem a počkala, až si Rez stoupne těsně vedle mě. "Cítíš to taky? Takový zvláštní pocit, tady Gallirea taky končí. Dál na sever je už jen prázdný svět," polkla jsem. A taky Lahraiská smečka. Možná ještě někteří mí sourozenci. Tam je má minulost, mávla jsem ocasem, abych nepříjemné myšlenky zahnala a pak se rozešla dál. Stále byla noc a tady jsem neměla důvod zůstávat.

// Kopce tary (Borovicová školka)

// Studánky přes 3vitořivý les

Naše kroky nás vedly dál na sever. Snad jsme se doopravdy snažily před pouští utéci tak vehementně, že jsme ani neměly žádný jiný cíl. Chtěly jsme se od písčitých dun vzdálit tak daleko, jak jen to šlo. Prošly jsme okolo kaňonu řeky, zamířily ke stromům a šly i skrze ně, zatímco nás obklopovala tma. V noci byl svět úplně jiný. Vše bylo přikryté černým závojem a šly slyšet i ty nejtišší zvuky, protože slabší stvoření se probírala ze spánku. Taky představivost mi jela na plné obrátky a za každým neznámým zvukem jsem viděla jiné stvoření. Snažila jsem se prvně vybírat z těch, které znám, ale moje hlava si rychle rozmyslela, že raději si bude představovat nějaké nesmysly. Příšery potulující se mezi stromy, mizící při pohledu poděšeného vlka. Jenže já se nebojím, byla jsem si v tom jistá. Vedle Rzi jsem se cítila skoro jako královna celého světa. Nic mě nemohlo vykolejit, nic zastrašit. Chránila jsem ji a nehodlala jsem k ní pustit nikoho, kdo by jí ublížil. Měla jsem k ní skoro stejně silné pouto, jako k sourozencům, ale když jsem to porovnávala, zaznamenala jsem jisté rozdíly. Velké rozdíly. O to vzácnější to pouto bylo.
"Meinere," řekla jsem, když mluvila o černobílém vlku, který nás vyrušil při intimním momentu u jezera, "je tu dle mého tak dlouho, že ho magie začala přetvářet. Nebo i ti bozi. Třeba si o to u nich zažádal." Až když jsem nad tím přemyšlela retrospektivně mi došlo, kolik možností pro jeho mutaci existovalo. Jedno měly ale společné - magický základ. Uchechtla jsem se, když mluvila o slimácích a hadech. "Už jsem ti říkala, co jsem našla na konci duhy?" broukla jsem lákavě, zatímco jsme pokračovaly v cestě.

// Les pod horizontem

// Ararat

Stáhla jsem uši k hlavě, když řekla, že by nás v poušti čekala jenom smrt. Ani já jsem nechtěla ještě umřít, ačkoli můj důvod mohl být od Rziného odlišný. Možná ale ani tak moc nebyl. Cítila jsem to prazvláštní jiskření, které mezi námi probíjelo, kdykoliv jsme se přiblížily. Nebyla jsem si jistá, jestli se ho chci dotknout a zjistit, jak moc silný onen proud mezi námi je, takže jsem se zatím rozhodla jenom klidně existovat s vědomím, že nějaká jiskra mezi námi problikává. ne všechno musí mít své jméno. Vždyť se ani neznáme pořádně, pomyslela jsem si a kopla se do emocionálního laloku, aby se zklidnil. Na něco takového jsem byla ještě moc nevyzrálá a neznalá, ačkoliv to rozhodně nebylo vyloučené. Otočila jsem tedy na Rez jenom hlavu a usmála se. "Neboj se, nic se ti nestane," řekla jsem jí a vesele jí drcla zadkem, když se zakoktala. Cítila jsem, jak jí to jde ztuha a snad se i trochu stydí. Podívala jsem se do země a usmívala se na bílé tlapky, když míjely jedna druhou při chůzi. "Mě taky," přiznala jsem se jí a letmo po ní loupla pohledem, snad taky plna studu. Večer mi ale nedělalo problém jí láskyplně přejet čumákem po tváři a olíznout čelo. Za to nejspíše mohla únava a možná jsem měla ještě nějaké dozvuky Životovy magie. Sama víš, že to není pravda, rýpl si hlásek v mé hlavě.
Změnily jsme téma a já zavrtěla potěšeně ocasem. "Nevím, ale mám takový zvláštní pocit v hrudi. Když jsem přicházela na Gallireu, hned jsme poznala, že jsem tady. Jako kdybych dokázala vycítit magii," ušklíbla jsem se a zamávala ocasem. "Myslela jsem, že to tak mají všichni."

// Liščí nory (Švitořivý les)

// Kaňon řeky

//Navštívit všechny 4 rohy mapy za 24 hodin (1/4)

Noc nám zajišťovala chladný vzduch a klidné cestování. Vlci přecijen byli dobře přizpůsobení k životu v temnotě, ačkoli ve dne se jim taky nedařilo špatně. Neměli jsme sice tak vytříbený zrak jako kočkovité šelmy, kterým se odrážely i poslední zbytečky světla a v noci se pohybovaly jako ve dne.
Písek pod našima nohama se probořoval a přesýval, aniž by po nás zanechal jedinou stopu. Chtěla jsem vědět, jestli je tady něco víc, než jen poušť. "V noci nás nesežehne slunce a neshoříme jako kvítky," řekla jsem rozvláčným hlasem, stále jsem měla takovou milou a zvláštní náladu. Noc tomu jistě pomáhala. Jakmile mě sluníčko pošimrá na čumáku, jistě se proberu a moje něžná stránka zmizí stejně, jako naše otisky v písku. "Třeba je za pouští ještě něco," sdělila jsem Rzi a pomalu vykračovala dál. S dalším krokem jsem si ale uvědomila, že by to byla docela zbytečná cesta. Začínala jsem i cítit zvláštní těžko na hrudi, jako kdyby tady něco končilo. "Myslím, že tady Gallirea končí," řekla jsem nejistě a zastavila se. Svět mimo kouzla by mi byl milejší, ale teď tady mám rodinu. A je tu tolik zvěře! pohled jsem stočila na Rez a usmála se. "Co zmizet dřív, než se slunce opravdu objeví?" ušklíbla jsem se a rozešla se zpátky. Moc jsem nespěchala, protože obloha nad pouští byla fenomenální. Hvězdy byly vidět naprosto jasně a já si pod jejich dohledem připadala o něco bezpečněji.

// Studánky (Kaňon řeky)

// VLA romantický post

Tak snadné bylo vyjít kopec a stanout na mostě. Jeden by si řekl, že nejde o nic zvláštního, dokud se před ním neobjeví. Byla jsem klidnější, o tolik klidnější. Držela jsem se zpátky úmyslně, nebo jsem se už nemohla zlobit? Zlobím se pořád. Nemůžu mu prostě odpustit, že zasahuje do koloběhu života, jako kdyby věděl všechno.
Je to ale přecijen stvoření z čisté magie, samozvaný bůh, nejspíše něco ví. Ví toho dost o všech, ví toho dost o mně a přece mě nechá tady toulat, jako kdybych nepředstavovala hrozbu pro tuto krajinu. Jako kdybych nebyla valící se vlna, padající kámen z vesmíru nebo nebezpečné zemětřesení. Jsem snad jenom neškodný mráček, který se potřebuje vybouřit a poté bude něžný a hebký jako beránek? koukala jsem na hektolitry vody, které se prolévaly pode mnou. Přála jsem si, aby voda vzala mé myšlenky a odnesla je do neznáma tak, jako odnáší vodu. Taky bych si občas přála zmizet z dohledu ostatních, smutek se mi odrazil na zlatých očích, když jsem je sklápěla ke svým tlapkám. A pak se mě najednou Rez dotkla. Vzhlédla jsem a stáhla uši dozadu, zaskočená tímto intimním gestem, kterým porušila můj osobní prostor. Nezlobila jsem se, byla jsem jen lehce vyvedená z míry. všechny možné emoce se ve mně bouřily a já pomalu nevěděla, co dělám, co mám dělat a co udělám v následujících minutách.
Slunce zapadalo a za námi se dělaly dlouhé stíny, které si vykračovaly svým vlastním světem plným obrysů a siluet. Proplétaly se dohromady a když se překryly, splývaly v krásnou harmonii dvou duší, které se dokázaly spojit do jedné. "Nezlobím," vydechla jsem klidně, když se mě zeptala, jestli se nezlobím. Jak bych mohla? Cítím se jen lehce raněná a uražená, copak ti nejsem dost? Připadáš si vedle mě bezmocná, slabá? Já tě ochráním. Budu tvými plícemi, když se nebudeš moci nadechnout, budu tvým srdcem, když ti přestane bít. Copak sis ještě nevšimla, co pro mě znamenáš? očima jsem sklouzla po její šedé srsti a kousla se do jazyka, když mi v mysli vytanula zvláštní myšlenka. myšlenka podložená tak silnými emocemi, že se mi rozbušilo srdce a hlava splašila. Trhaně jsem se nadechla, ale snažila jsem se to udělat tiše, aby si mé nejistoty nevšimla.
Taky jsem netušila, jak Životova moc funguje. Přibydou jí najednou svaly, zlepší se ji kondička jen tak zničehonic? Čumákem jsem jí přejela po tváři a usmála se na ni. Bylo mi s ní tak hezky. Nic jiného jsem nepotřebovala, než její přítomnost po svém boku. Pokud bych musela svůj dosavadní život zahodit jen proto, abych mohla být se Rzí, udělala bych to bez mrknutí oka. A co Norox? Co tvá rodina? uštěpačný hlásek zašvitořil do mého ucha bolestivou pravdu. Nechtěla jsem na ně myslet. Nechtěla jsem myslet na Noroxe a jeho panovačný pohled a úúzkoprsý přístup k životu. Nechtěla jsem myslet ani na Duncana a na to, jak mě vzal, zneužil a odhodil jako kus hadru. Jako kdybych mu nebyla dost dobrá, jako kdybych se nesnažila. Zatnula jsem zuby a podívala se Rzi do očí. Byly stříbrné jako šupiny rybek v horských potocích, jako povrch měsíce. Byly to pláty ryzího stříbra přeskládané přes sebe ve složitých ornamentech, ve kterých jsem viděla svůj vlastní, zjihlý obraz. Vypadala jsem tak jemně a nevinně, že mě to samotnou zaráželo. V její přítomnosti se ze mě stával neškodný beránek, zatímco jsem byla vlkem, který touží po krví vlastních bratrů a sester.
Položila si svou velkou hlavu na tlapky a dívala se mi do očí. Padla otázka, jestli lituji našeho výletu. Usmála jsem se a jemně jí olízla čelo. "Ne," řekla jsem prostě, ale vložila jsem do toho slova tolik citu, kolik se do něj jen vešlo. Její rozhodnutí vyhnout se Jedlovému pásu jsem respektovala, nicméně jsem jí nic neslibovala. Nevěděla jsem, kam mě osud zavede. Jakmile se jí začaly klížit očka, přitulila jsem se k ní a usnula jí po boku.
Probudila jsem se v noci. Byla jsem dost vyspaná a úplně svěží, skoro jako kdybych prospala celý den. Rez ještě spala a já se na ni dlouze zadívala. Tiše oddechovala a já si říkala, jaké to mám štěstí. "Vstávej, pampeliško," zašeptala jsem k ní opatrně a čumákem jí přejela po tváři, aby se probudila. Sama jsem se potom ještě šla napít, než jsme společně vyrazily na cestu. Jako tulačky bylo naším osudem kráčet po světě, nesvázané smečkovými pravidly, neovlivněnénikým jiným, než společností toho druhého.

// poušť Ararat