Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chci koupit 30 lístků za 300 oblázků ze Styx.

// LOTERIE 5/5

Dřív, než jsem stihla cokoliv říct nebo zareagovat mi bylo popřáno dobré ráno, vlepena mlaskavá pusa na čumák - ugh, mokré - a pak násilně sebrán věneček. S protestním mručením jsem zašermovala nohama a snažila se Adirama zastavit, ale pouze jsem pročísla vzduch. S povzdechem jsem to vzdala a jen se znovu zachumlala do polohy chleba. "Kř-ehrmmm-křepelku," odkašlala jsem si, protože jsem byla pořád ospalá a hlas mi krom základních mručecích a bručících tónů nefungoval.
Měla jsem hlad a čím více jsem se probouzela, tím víc jsem si to uvědomovala. "A rybu," dodala jsem po chvíli. Měla jsem chuť na křehké maso ptáka a na smradlavou rybu. Cítila jsem, jak se mi do tlamy ženou sliny, ale pouze jsem popotáhla nosem a začala znovu usínat.

// LOTERIE 2/5

Adiram ještě asi něco říkal, ale já se pomalu ale jistě posunula do světa snů i s jeho věncem na hlavě. Na nepohodlí jsem byla zvyklá, můj vlastní ostnatý řetěz kolem krku byl ostrý a kůži pod ním jsemměla rozedřenou a ne málokdy krvavou, ale jen těžko to někdo mohl vědět, protože to kryla srst. Občas mi ale připadalo, že mě postupně dusí, kadým dnem se utahuje více a více.
Byla jsem v Bukovém lese už nějakou dobu. Věděla jsem, že sem patřím a kde je moje místo. Rez byla alfou a všichni ostatní byli nademnou. Zneužívali mne, dělali se mnou věci, které se dělají z lásky, ale oni je dělali z nenávisti. Nebylo tedy divu, že jsem otěhotněla. A když přišlo na porod, narodila se mi mrtvá vlčata. To bylo ale špatně, předtím byla živá... A zabili mi je. Nebo ne? Podívala jsem se na své břicho, které bylo zase kulaté. Už zase.
Probrala jsem se ze snu a pomalu se začínala probouzet k životu. Z teplého úkrytu se mi ale nechtělo a navíc jsem se cítila divně. Něco se mi zdálo, něco znepokojivého, ale co?

// LOTERIE - bez nároku na odměnu

Kutálela se seshora, takhle velká brambora. Neviděla, neslyšela, že na ni padá závora. Alespoň tak se to říká, ale tohle se mne přece netýká. Nejsem zaprvné ani brambora a zadruhé v lese nežije žádná divoká závora. V tomhle lese žije jenom prašivá liška, která je obyčejná jako ze stromu šiška. Už kdysi dávno jsem ji potkala v tomto lese, ale její přítomnost moje maličkost moc dlouho nesnese. Musela jsem se tedy vypařit co nejrychli z lesa pryč, stejně mne jako vždy poháněl můj ukrutný chtíč. A ty čuňáku, na co zas myslíš? Ve svém doupěti nepřechovávám hromadu partnerů, tak slyš! Ha, tamhle jde, zrzavá potvora, měla bych ji pořádně prohnat, až poletí lesem jako vystřelená patrona. Vždycky má plnou hubu blbých keců, směje se, plácá a mele, její bydliště by se mělo dát švecům. Pěkný kožich by si z ní udělali, lišky jedné protivné, možná by ji ale nikdo nenosil, jestli jsou dámy v městě na blechy ješitné. "Však počkej,jednou ti to někdo spočítá!" její kožich v úkrytu určitě nejeden vlk uvítá. Liška bystrouška nebo jen podnožka chlupatá, jednoho dne stáhnu ji z kůže a bude zkrátka nahatá!

// LOTERIE - bez nároku na odměnu

Musela jsem vypadat jako velikánský balvan, který se kutálí krajem a převálcovává hlava nehlava cokoliv, co mu zrovna stojí v cestě. Mohli byste si myslet, že jsem se pořádně nažrala anebo vypila celé jezero anebo jsem zkrátka a jednoduše byla tlustá jako prase před porážkou. Mnohdy by to byla i pravda, protože jsem byla zvyklá jít týdny o hladu a když jsem po nějaké době něco skolila a mohla se nažrat, sežrala jsem to div i s kopytama a vším, co šlo, abych se udržela co nejdéle sytá. Máma mne tak naučila, když jsem byla malá a takové zvyky se zkrátka přechovávájí až do dospělosti, kdy jsou vlastně už úplně zbytečné. Mohla jsem si kdykoliv ulovit co jsem zrovna chtěla, protože mě nic neomezovalo a dokonce jsem měla kouzla, kterými jsem zvěř mohla skolit dřív, než si mě vůbec všimla. Magie byla zapeklitá a tajemná, ale můj dlouhodobý obyt v kouzelné zemi způsobil, že jsem si na ni zvykla, adaptovala se a přizpůsobila se změnám, které mi způsobila, ač některé nebyly zcela vítané. Musela jsem ale uznat, že ikdyž teď vypadám jako kašpar nebo stvůra z panoptika zrůd, mohla jsem si jíst co jsem chtěla a kdy jsem chtěla. Měla jsem se jako prase v žitě. Možná právě proto jsem byla tak tlustá. Musím se mít tedy na pozoru před svahy, abych se z nich nezačala nekontrolovatelně kutálet dolů, protože by mě určitě nikdo nedokázal zastavit.

// LOTERIE 1/5

Adiram se mému blábolení moc nesmál, ale protože mě masíroval, tak mi to nevadilo. Nedotklo se mne to, ikdyž jsem se považovala za občas výjimečně vtipnou. Místo toho jsem se přestala vrtět a nechala ho, ať čaruje. Moje záda se pod jeho tlapkami měnila na těsto a já se nemohla dočkat, až ze mě uplete vánočku.
“To víš… Když ti dají druhou, třetí šanci…” zamumlala jsem polohlasem, ale bylo těžké určit, jestli takhle drhnu proto, že to není úplně příjemné téma nebo jestli je to tím, že už vánočkovatím. “Pořád ale nemám dost,” řekla jsem potom, co jsem si odkašlala. “Mám před sebou ještě tolik práce!” povzdechla jsem si, ale mé vzdechnutí se přeměnilo na slastný výdech. Jo, přesně tam, pomyslela jsem si blaženě. Cítila jsem, jak mi klesají víčka a jak mne to tu uspává. Bolest zad i kotníků byla už dávno pryč, stejně tak pocit na zvracení.

Se zabručením jsem přikývla. Gallirea byla v moment, kdy jsem do ní vstoupila, rájem pro slabomyslné. Rájem pro stovky Marion. Ale jakmile jeden vstoupil za hranice, jako kdyby na něj přestala působit nějaká omamná kouzla a vše najednou zešedivělo a stalo se více krutým, reálným. Otočila jsem k Adiramovi hlavu a soucitně ho čumákem polaskala po tváři. Věděla jsem, co se mu stalo a že to neměl lehké. “Asi tak,” víc jsem říkat ani nemusela, ačkoliv jsem se mohla podělit i o to, v čem jsem vyrůstala. Stačilo, že jsem mu teď vyprávěla o tom, že jsem chtěla sežrat Cynthiu. Vlčici, se kterou taky spal.
Nechala jsem se masírovat a skoro bych jeho otázku přeslechla. Zabublal ve mně neúspěšně potlačovaný smích. “Vlastně ano. Ale co jsem, když zombie umře a znovu povstane? Zombie zombie? Zozombie?” žertovala jsem. Kdo ví, kolik bych těch zo měla. “Hah a ty seš vlastně nekrofil,” dodala jsem s uvědoměním a zachechtala se. “Seš na mrtvý holky,” zahuhňala jsem si pod vousy a pak se rozplynula v kaluž, protože se Adiram při masáži trefil na ta správná místa. Jen jsem spokojeně mručela a možná, opravdu jen možná, mi tekla slina z tlamy na kožešinu.

“Ovšem, tehdy vlci tady ještě nebyli připravení na to, že jim bratr vlk půjde po krku v době nouze. Všichni byli sluníčka a andílci, pomáhat si a tak, altruismus se vším všudy. Nečekali, že by toho někdo mohl zneužít,” mluvila jsem dál na účty zdejších vlků, kteři se během let mého pobytu zde přeměnili a přizpůsobili na drsnější zacházení. Sarumen toho byl jasným příkladem. Nebáli se mě rozcupovat na kousky jenom proto, že jsem hledala přístřeší.
“Miláčku, je to pravda stejně tak, jako to, že seš plodný. Zprvu se to zdá nemožné, ale když se setkáš s důkazem, je to nevyvratitelné,” ucekla jsem, protože tuhle debatu jsem vedla už s několika vlky a všichni se tvářili stejně. “A ty bys to neměl zpochybňovat už vůbec, protože tvoje drahá taky nepatří mezi ty doopravdy živé,” dodala jsem a na chvíli ho propekla pohledem. Oči mi pak ale zjihly a já uhnula. Kolikrát jsem umřela? Jednou? Dvakrát? Třikrát? Bylo těžké to počítat, protože smrt nebyla příjemná a události kolem ní byly vždy podivné, rozmazané… Plné děsu a adrenalinu.
“Nechceš mi namasírovat záda?” zeptala jsem se ho a prohla se, až mi páteř zakřupala. Docela bych to ocenila, protože mě v nich začalo pnout. Připadala jsem si stará.

// zlatavý les

Už na nás padala noc, když jsem přišli do lesa a když jsme vstupovali do úkrytu, byla už úplná noc. Těšila jsem se, až se schovám do úkrytu před útokem vloček. Oklepala jsem se předtím, než jsem vlezla do pelechu a když jsem skončila, všimla jsem si, že mě bolí kotníky. Trošku více dramaticky jsem zvedla jednu nohu a zakývala s ní do stran, ale nic mi nebylo. Byla to jen taková vnitřní tupá bolest.
Slezla jsem dolů a Adiram už ležel na rozprostřené kožešině a zíval. Samotnou mne přepadla únava a pomalu jsem se dokodrcala k němu a chvíli kožešinu očuchávala, než jsem se trošku nerozhodně na ni položila.
Ať už jsem měla jakýkoliv problém, Adiramova slova mi všechny starosti vyhnala z hlavy. Načepýřila jsem se jako husa a nafoukla se tak jako balón, div jsem nepraskla. "Huff puff," vypouštěla jsem vzduch z nozder a durdila se na něj, když mluvil. Práskla jsem kolem sebe křídly, dožadujíc se tak ticha a jeho stoprocentní pozornosti.
"Tehdy jsem vypadalaúplně jinak, vůbec bys mě nepoznal," začala jsem svým vzhledem, protože jsem se přes to upřímně stále nepřenesla. "Byla jsem šedá myška, doslova. Sníh padal tak jako dnes, ale celé dny. Všechno bylo pod sněhem a nikde nebyla žádná zvěř, vůbec nikde. Byla jsem celé dny o hladu, žebra mi trčela víc než teď," vyprávěla jsem. Moje žebra teď nešla skoro vůbec vidět. Měla jsem se dobře, měla jsem docela vypouklé břicho, jako kdybych nedávno jedla. "Takže když se objevila první srna po dnech hladu, jasně, že se na ni upnuly zraky několika vlků. Být tulákem bylo o krk. Byli jsme tam čtyři a všichni jsme se na srnu vrhli. Jenna, zrzavá prskavá mrcha spolu se Zakarem ji složili a já si pak ukradla zbytky. Nebyla jsem ale jediná, kdo o zbytky měl zájem. Vlčice se ke mě přiblížila a já se dělit nechtěla. Masa moc nebylo, i ta srna očividně střádala. Sama jsem měla málo," nadechla jsem se a olízla si tlamu. Vzpomínky se mi hrnuly před oči a přehrávaly se mi znovu, skoro jako kdyby se mi to dělo znovu. "Už nevím, kdo první vycenil zuby, ale já byla poslední, kdo stál," můj hlas se ztišil, chvěl se těžce potlačovaným nadšením. "Prokousla jsem tepnu na jejím krku, z krve stoupala pára, když její tělo hluše dopadlo do sněhu kolem," vydechla jsem chvějivě. Zorničky se mi zvětšily do podoby létajících talířů. I můj dech se zrychlil.
"Chtěla jsem si ji uschovat, masa bylo málo," začala jsem, ale můj tón přestal být tak nadšený, začal upadat. "Jenže pak její tělo zmizelo. Vypařilo se," odfrkla jsem si a olízla si čenich. Zhluboka jsem se nadechla a šlo vidět, že se vracím zpátky do přítomnosti, jak můj pohled přejel po místnosti a zakotvil na Adiramovi. Doteď jsem koukala asi někam mimo něj. "Na jaře jsem přišla na to, že zde vlci nemůžou umřít, když jsem pak Cynthiu našla živou a zdravou v lese." dodala jsem a vyfoukla vzduch z plic. Podívala jsem se na něj a skenovala jeho obličej.

// roh hojnosti

“Pf!” odfrkla jsem si nahlas, když naznačil, že jsem slabko a už nemůžu ani dolézt domů. ”Nic mi není,” protočila jsem panenky a opravdu, konečně mi bylo zase lépe. To natahování na zvracení muselo být něco jiného. Možná jsem ucítila vzdálené molekuly Tasiných prdů.
“K poslechnutí? A to má znamenat jako co?” zamračila jsem se na něj. Došli jsme do lesa a mířili k noře. “To jako nechceš vědět, co se mi dělo a co jsem kde s kým měla, než jsem se začala třepat s tebou?” odfrkla jsem si, najednou pobouřená tím, že on bude soudit, které mé vyprávění je hodno vůbec být vyprávěno.

// pelech

// delta

Od moře jsme mířili zpátky na severovýchod, jestli se můj vnitřní kompas nepletl. Úspěšně se nám podařilo zabloudit a kolem řeky jsme šli zbytečně dlouho až k moři. Kdybychom odbočili u jezírek a pak šli přes pláň, byli bychom už v jeskyni. Takhke jsme si zbytečně zašli, ale asi jsem mohla být ráda, že se blížíme k domovu, protože se mi znovu začalo navalovat. Co je? zamračila jsem se sama pro sebe a následovala Adirama, který mi klestil cestu. Sníh nebyl tak vysoký, ale připadalo mi, že mě unavuje skrze něj cestovat více a více.
“Mrtvolám už je to k ničemu,” poznamenala jsem na svou obhajobu, ačkoliv jsem se možná ani bránit nemusela. V dáli jsem viděla stromy lesa, kde jsme měli úkryt. Pár posledních odvážných zlatých lístků se drželo na větvích, ale daly by se spočítat na polštářcích jedné tlapky. “Už jsem ti vyprávěla, jaká byla moje první zima tady?” zeotala jsem se Adiramá když jsme vcházeli konečně do lesa.

// zlatavý les

Styx: vymaxováni neviditelnosti
Alastor: vymaxování ohně
Belial: 2* do magie nemrtvých
Hyetta: magie emocí bez * + 2 * do magie emocí
Vlče: vymaxování vytrvalosti

Přidáno.

// mahtae sever

Sníh a vítr nám vály do obličeje, takže jsme pořádně neviděli na cestu. Já tak nějak tušila, že jdeme na jih, můj orientační smysl mě ještě nikdy nezklamal, ale neviděla jsem nic. Šli jsme podél toku řeky a Adiram mi klestil cestu sněhem, takže jsem se jenom držela za ním a nechala jo, ať mi proráží cestu.
“Ooooh, smůla, neslyším tě,” houkla jsem na něj zpátky přes vítr, ačkoliv jsem ho moc dobře slyšela. “Jsem ráda, že ti nevadí, že si ho nechám!” zazubila jsem se. Dostali jsme se až k moři. Na chvíli jsme zastavili a tak jsem se postavila vedle něj a usmála se skrze vločky. ”Sebrala je utopencům v jezeře. Byla jsem tam s Baghý a lovily jsme mrtvoly z jezera. Dva utopení a dva staří pošli chladem a stářím u břehu. Tak jsem vzala co se mi líbilo,” řekla jsem hrdě, jako kdyby se nejedla o něco odpudivého. Byla to moje oblíbená vzpomínka.
Rozešla jsem se znovu za Adiramem a na chvíli zpomalila, protože se mi náhle trochu navalilo. Spolkla jsem zvratky a doběhla ho, jen co jsem snědla trochu sněhu. “A kdes přišel k věnci ty?” zeptala jsem se ho hlasitě.

//roh hojnosti

// borůvkový úkryt

Vyšli jsme z lesa a já si říkala, jaký je to zvláštní pocit. Následovala jsem ale veselým krokem Adirama, který na sobě táhl kožešinu. Vypadal jako nějaká stará babka. Došla jsem až k ledu na řece a podívala se na svůj odraz. Prý jsem vypadala hezky. Zastavila jsem se a na chvíli na sebe mlčky koukala. Tmavý kožich a zelené oči, peří a paroží… ten, kdo na mě koukal zpátky mi byl cizí. Viděla jsem tuhle osobu už jednou, ale ten pohled pořád nebyl jednoduchý. Nicméně bronzový věnec tomu individuu slušel. Adiram mi olízl čumák, ale utekl mi z dosahu dřív, než jsem stihla zareagovat, takže jsem jenom vyplázla jazyk a pak ho zase strčila zpátky do tlamy. “Nevypadá špatně. Možná si ho nechám,” poznamenala jsem. “Nebyl by to první přívěšek, který bych zcizila,” ušklíbla jsem se a očima loupla na svou hruď, kde v ostnatém drátu byl zapletený hnědý žalud s listy a pak nějaka zlatá kulička. Oboje ukradené mrtvolám. Adiram ještě dýchal, ale to by se dalo snadno opravit.
“Ani nevíš jak je pro mě divné jít tam i zpátky skrze hranice smečky, aniž by se ze mě někdo nesnažil udělat palačinku,” řekla jsem mu, když jsme se zase rozešli.

// za adiramem

Adiram sklonil hlavu a podal mi jeho věneček. Opatrně mi ho pomohl nasadit na hlavu. Cítila jsem, jak bronz ťuká do parohů a vysílalo to do mé lebky zvláštní nepříliš líbivé vibrace. Když ale věneček usedl, už se to nedělo.
Nikam se mi nechtělo, ale Adiram se zvedl a já ho následovala, protože sice jsem byla rozválená jako těsto na perníčky, ale zároveň jsem byla nabitá jako ohradník. Slezla jsem dolů z alfa jeskyně a ušklíbla se. Mezi peřím Baghý byly malá černá pírka mne, nemluvě o nějakých chomáčcích chlupů.
“Nevezmeme i tu jejich? Zbavíme se důkazů!” zachechtala jsem se, když Adiram vzal jednu kožešinu zespoda. Nevypadala špatně, takže jsem si z něj takto jenom střílela a pak jsem za ním šla ven. Na nějakého Erlenda jsem zapomněla, měla jsem hlavu teď trochu jinde.

// za adiramem