Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hell yeah!
Ještě k elixírům; přijde mi, že perly jsou vzácnější komodita a hůře se získávají, proto o elixíry nebyl zájem.

// 363 (S37)

// Bukáč

"Vlastně... Proč ne," vydechla a otočila se na Rez, která měla oči stříbrné jako vlákna myšlenek vytažená z hlavy. Narodila se sestříbrnýma očima, ale myšlenky mi nikdy přečíst nedokázala, zamyslela jsem se, zatímco jsemscházela dovnitř. Oči se mi už pomalu klížily, takže jsem se složila do jedné prohlubně a položila si hlavu na zem. Je to nějaká chyba? Nebo nějaký defekt? Co když vůbec neumí číst myšlenky, co když je to jenom zástěrka? Ne, předtím s přírodou neuměla. Teda, alespoň co vím.
"Chtěla jsi někdy mít vlčata?" zeptala se sivá zničehonic. Byla to podstatná otázka, vzhledem k tomu, že jejich vztah rozmnožení neumožňoval, ale v této situaci byla otázka skoro jako kopanec do obličeje. Ne, že by sivá pojímala nějaké dobré sociální cítění. Zpoza zpola zavřeným víček na Rez koukala zvídavým pohledem hluboce medových očí.

// mušličková pláž - značkopost

Šlapala jako hodinky. Automaticky a zcela bez tastavení. Únava hnala vlčici kupředu,ať už šla po písku, po trávě, přes kamení v řece nebo se drápala do svahu do lesa, který ji lákal jako bludička. Viděla jenom buky tyčící se před ní a slyšela dupot svých tlap. jako ježek si to štrádovala kupředu a hledala kupu listí, do které by se mohla upíchnout a prospat většinu zimy. Cítila se jako přejetá parním válcem a vysušená v troubě. Oči ji pálily únavou a svět se smrskl jen na esenciály. "Hodlám prospat celý den," sdělila své družce po cestě, ale vlastně až v lese. Skoro jako kdyby čas přestal existovat. Roztáhla křídla a přejela jimi po dvou stromech, mezi kterými procházela. Tohle byl jejich les, jejich asi smečkový les, kde se možná vyskytnou další vlci, pokud jim to dovolí. Nechtěla se o nikoho starat, nechtěla dělat hodnou chůvu nebo domov pro ty, kteří jsou v nouzi. Ne, žádný azyl. O něco lépe se jí předtsavovalo, že by tohle byl les pro vyvržence, kteří nemají nikde místo a kteří by ji poslouchali, když by něco chtěla. Kteří by přišli na pomoc, když by to potřebovala. "Možná by nebylo špatné mít nějaké vlky, kteří by sledovali stejný záměr," prohodila jenom, aby to nevypadalo, že je jenom nabručená hrouda kamení, která o smečce a dalších vlcích nechce nic slyšet. Kdyby to bylo jenom na sivé, tenhle les by obývala jenom ona a Rez a další vlci by byli vystavení jako výstraha pro okolí na bucích na hranicích. Ha, bojte se lesa s bukvicemi, neb krom divočáků a zfetavoaných srn zde naleznete i svou zkázu! únava do jejích myšlenek vnesla patos. Přičupla si za jeden ze stromů a vytvořila loužičku na svahu, která se proměnila v potůček a pokud jí bylo přáno, odtekla až do moře. Tolik vody bylo v těle vlčice, že to nedokázala ani zadržet. Vylezla zpoza stromu a začala si to štrádovat do úkrytu. Do bezpečí a klidu a ticha toho místa, které objevily. Po cestě se nezapomenula otřít o několik stromů, skoro jako kdyby se s nimi vítala. Je pravda, že předtím tu byla jenom na otočku a zase zmizela. Pocit, že ji les pronásleduje ji tehdy velice rychle z území vyhnal, ale teď jako kdyby ji lákal zase zpátky a ukazoval jí příjemný pelech. "Mohly bychom potom jít pro nějaké kožešiny, ať nespíme na kamení a hlíně," navrhla se zívnutím a začala se tlačit do úkrytu. Několik chlupů a peří se zachytilo ve větvích stromů a zdálo se, že sivá na půl cesty usla, protože se zaklínila mezi větvemi. Musela poposkočit a podivně se zakroutit, aby se vsoukala dovnitř úkrytu.

// já už nevím, jak se ten úkryt jmenuje - Díra?

// ústí

Rez v zimě zachránila dobrá vůle jiných, pomyslela si a prohlédla si svou družku. Styxin pohled byl ale chladný, jakoby vzdálený a zastřený. "Kdyby za mnou někdo takto přišel, neznámý vlk, raněný, slabý..." výmluvný pohled byl více než další slova. Sivá by neměla slitování, takový vlk by se se zlou potázal.
Okřídlená vlčice poslouchala s nelibostí, co jí její družka tvrdila. Sama věděla, že i ji samotnou zachránily zdejší dobré duše, ale ona... Ona k nim nepatřila.
"Kdo má hlad, má si něco ulovit," zabručela. Byla celá jakási nevrlá, možná za to mohla únava, takže jakmile vlčice vstoupily na pláž a jejich tlapy se zařaly bořit, bylo na Styxině chůzi znát, že sotva pajdá.
"Souhlasím, pojďme," vydechla sivá při pohledu na moře a otřela se tváří o Rez snad jako omluvu za to, jak protivná je.

// Bukáč

Mohly spekulovat jak chtěly, ale fakta ani jedna z vlčic neměla, takže jejich myšlenkové pochody se ubíraly pouze na velmi povrchové rovině iluzivního oceánu myšlení. Neměly vybavení na to se potápět do hlubin za pravdou a mohly si tak jenom čváchat kotníky ve slané vodě, zatímco jim mořský vítr čechral srst. A když už je řeč o moři, právě k němu se vlčice hodlaly vydat. Sivou ale už začínalo opět svědit mězi ušima, opět nastával čas podvědomé potřeby vrátit se do Bukového lesa a vyprázdnit svůj močový měchýř a vypelichat další kus kožichu.
"Kdysi jsem žila ve velkém počtu, hladové krky se musely zasytit samy a ti, co na hlad umřeli zase posloužili jiným hladovým," odfrkla si. Nehodlala někomu dělat chůvu a lovit pro jiné vlky jenom proto, že by byli součástí jejich smečky. Skvadry. Společenstvím vyhnaných nebo nezapadajících utečenců před zákonem. "Norox je dle Tasy mrtvý," poznamenala sivá a máchla křídly. Sama svého vrčícího bratra neviděla už dlouho a stopy po jeho příomnosti jako kdyby už dávno vymizely. "Možná umřel, třeba se zabil při nějaké potyčces někým silnějším. Možná odešel, když zjistil, co se ze mě stalo," přemýšlela vlčice nahlas. Nedalo se říci, že by pro svého bratra truchlila, ale jeho nepřítomnost cítila. Zvlášť poté, co si spolu vytvořili intimní pouto, k němu Styx přilnula více, než byla ochotna přiznat. Pochybuji, že by Meinere chtěl žít s námi, mlaskla si jenom.
"Tlapy mě svědí nedočkavostí, stagnace na jednom místě není můj styl," souhlasila opeřená a vydala se za svou družkou. Písek už byl v dohledu. "Ale nejspíš z nás budou mechem porostlí hermiti, zvlášť teď, když se nám může kdokoliv nasáčkovat do lesa," dodala a mrskla ocasem v pohoršení jen kvůli představě, že by toho někdo byl schopný.

// Mušličková pláž

"Že by je vyvolávala nějaká bytost, která chce ostatním jen škodit? Nebo si z nich udělat dobrý den?" zopakovala po Rzi a nadzvedla obočí. Jindy by ji ta představa donutila přemýšlet nad tím, jestli by se takový tvar dal najít a zneškodnit, nebo jestli by se nedalo jeho moc uzmout. Teď, když už s magií ve svém těle byla smířená - musela! - by dvakrát nepřemýšlela nad tím, jestli by takové věci chtěla umět. O červeném jezeru věděla, ale viděla ho jenom z dálky, takže nedokázala říci, jestli se pod vodní hladinou šině obrovské hadí tělo a tvoří vlny, nebo jestli se tvoří normálně větrem.
"To je dobře. Komu bychom vůbec mohly věřit?" odpověděla stále popuzeným tónem, ale její hlas už nebyl tak neústupný a hněvivý. Taky se o tebe nechci dělit, teď, když už tě konečně mám jen pro sebe, pomyslela si, ale seznala, že vlastnění Rzi ji žádnou radost nepřináší. Emoce se nejspíše skrývaly v něčem jiném než v majetnickém pudu uzurpovat vše, co je vlkovi drahé.
"Můžeme," souhlasila a protáhla se jako kočka. "A můžeme hned," dodala a mávla ocasem. Zůstála ale stát a čekala na Rez, která výlet navrhla, ať vede cestu. Sama věděla, že stačí jít podél břehu a jsou hned tam, takže nikterak nespěchala.

Zvládneme, ovšem. Pokud nás to nezničí. Co když jsme jako časovaná bomba? souhlasně přikývla jednouchá.
"Ne," zavrtěla lehce hlavou. Zabít ty tvory nedokázala. Ať už to bylo cokoliv, nezvládla tomu zkřivit ani jeden kudrnatý chloupek na jejich slizkých tělech. "Oba dva skočili zpátky do té díry, ze které vylezli, a zmizeli," dopověděla. Tehdy tam byla se zrzavou vlčicí, se kterou se poté porvala o několik měsíců později. Vlastně od ní měla jizvu.
Rez se taky rozvykládala o vlastních nehezkých setkáních s magií a sivá naslouchala. O jezerním hadovi ještě neslyšela, ale mrtvoly pro ni byly známým teritoriem. "Taky jsem je potkala," přikývla s lehkým souhlasem. Tehdy od nich utekla, vzala nohy na ramena a utíkala lesem jako o závod. Byl s ní tehdy Duncan. Vzpomínala, jak se zastavili až na jakémsi kamenném poli celí udýchaní. Tehdy to mezi nimi divoce jiskřilo a nebýt Tasy, ke koitusu by došlo už tehdy.
"Ten jezerní had je tam pořád?" zeptala se, když se vyprostila ze vzpomínek. Z nějakého důvodu pro ni bylo těžké zůstávat v přítomnosti a nevracet se k věcem dávno uplynulým.
"Nepočítám. Chtěla jsem les pro nás," zdůraznila. "Ne pro nějaké další vlky, kteří se budou promenádovat kolem a čekat na příležitost, kdy se mi zakousnou do krku," z hrdla se jí vydralo tiché zavrčení. Problémy s důvěrou byly pochopitelné.

S mručením zavrtěla hlavou. Nuda nebylo to, co ji trápilo. Neměla ani přílišnou náladu vymýšlet nějaké skopičiny. Připadalo jí, jako kdyby jí na hlavu sedl těžký dešťový mrak a nechtěl se vypršet a odejít.
Věděla, že Rez nedokáže tyhle slabé magické vlny vycítit tak dobře, jako ona sama, takže ji její reakce ani nepřekvapila. Když jí kdysi na hranicích Gallirei říkala o tom, že je tam kouzelná bariéra, nezaznamenala ji. Loupla očima ke křoví, které se k nim lehce natáhlo a zamávalo na ně lístky. "Možná se mi to jen zdá," zamumlala sivá bezduše a pokusila se zamést tuto konverzaci pod koberec. Nejspíše nemělo smysl něco takového řešit, zvlášť, když je to nikterak neovlivňovalo.
S výdechem se podívala k polední obloze na severu, kde ještě byl vidět déšť, avšak slunce na jeho kapkách začalo tvořit duhu. "Kdysi jsem našla konec duhy," broukla sivá. "Byla tam obrovská díra a podivné stvoření, které nepatřilo do našeho světa. Chtěla jsem ho zabít, ale pak se objevila jeho větší verze," uchechtla se nad ironií osudu. Jako kdyby pokaždé, když se pokusila nastolit řád a pořádek v tomto chaotickém světě, se jí to nehezky vrátilo. "Nebylo moc nadšené, že jsme chtěli ublížit jeho mimču," mlaskla a oklepala ze sebe poslední kapky vody, které v kožichu měla. Pořád byla mokrá a smrděla jako mokrý pes a pták zároveň, takže se vystavovala paprskům slunce jak jen to šlo.
"Říkala jsi, že budeš taky alfa," nakousla konečně to, co jí nedalo zamhouřit oka. "Nevěděla jsem, že zakládáme smečku," loupla pohledem po Kopretince a zpod přivřených víček ji sledovala. Nevyčítala jí to, ale bylo vidět, že s tím není ani úplně ztotožněná.

Vyhlížela svou družku, která svým vytím ještě v lese odpovídala na pozvání. Silně pršelo, celý kožich sivé byl promočený a všechna špína stékala kolem ní až do řeky a do ústí moře. Moře bylo rozbouřené a rozfoukané, hezky odráželo vnitřní rozpoložení sivé vlčice s jediným uchem. Myšlenkami byla pořád u jejich nově vznikající smečky. Porovnávala své zkušenosti s domovinou a zdejšími smečkami. Falion je slabý, naivní a zaslepený nějakou hrdostí pramenící z jeho křídel pravděpodobně. Elisa a její klan jsou silní, ale bez ní? Rozpadli se stejně snadno jako domeček z šišek. Berry a jeho smečka? Taky bída. Mechový les? Duncanův les? při vzpomínce na Duncana ji bodlo u srdce nostalgií a vinou. Podívala se k lesu, ale Rez ještě neviděla. Neklidně se ošila, protože své družce o Duncanovi nikdy neřekla. Neřekla jí o tom, co mezi sebou měli. Záleželo na tom teď, když se navždy přislíbila jí? Předtím spolu přece nebyly. Ale řekla mi, že mě miluje. A já se šla válet s jinými vlky, nakrčila čumák. Ne, nebude se za nic omlouvat. Na chvíli zavřela oči a pevně stiskla rybu v zubech.
Uslyšela Rez, až když byla u ní. Zvedla k ní zrak, který se zasekl na kopretinách držících se v její srsti. "Dělám to z nudy," ušklíbla se, ale po vtipu jako kdyby se slehla zem. Bylo očividné, že okřídlenou něco žere. Tahle zmoklá slepice pozorovala, jak rez loví svou vlastní rybu a po několika minutách čekání se s ní vrací na břeh. Jakmile ale rybu položila na zem, ryba zmizela a s lupnutím zmizela i ryba, kterou šikanovala Styx. Plácla nespokojeně na místo, kde ryba byla a zvedla se. Na místě, kde ležela, byla tráva suchá. "Něco je ve vzduchu. Magie hapruje," usoudila se zabručením sivá. Byla na vlny magie docela citlivá. Její zakaboněný výraz zůstal čučet na moře, které se rozbíjelo o skály na druhé straně ústí a zaplavovalo pláž na jejich straně.

// Bukáč

Místo toho, aby zamířila k nejbližší řece, sivá se zastavila na drobném srázu, který se rozhodla seskočit a pomocí křídel plachtit dolů. Bez dlouhých kalkulací a zvažování rizika se odrazila od okraje, až její drápy porušily zem a odhodily ji za sebe při odrazu. Roztáhla drobná křídla, která nikdy neměla dorůst své majestátní velikosti a nést vlčici oblaky. Cítila, jak se do nich opírá vzduch a máchla jimi, aby zbrzdila pád na nastavené nohy, jenže křídla se zlomila, vítr je přimáčkl k zemi a vlčice s vyděšeným výrazem v tváři dopadla na zem. Náraz pohltilo její rameno a zarylo se do země, ale zbytek těla se díky momentu brzy rozhodl vlčici překotit, narazit jí záda a zastavit ji v pozici pomuchlaného kapesníku.
Se sípavým dechem jenom ležela a vtřebávala svůj omyl. Byla ráda, že je celá, naštěstí se jí nestalo nic horšího, než pár naraženin, které rozchodí dřív, než přejde den. Začala se pomalu zvedat a s protivným výrazem zakousla zuby do jedné dlaně křídla a nehezky si z tama vyškubla plnou tlamu peří, až bla dlaň holá a byla vidět krvavá kůže. Její nálada byla velmi podobná počasí, které hrozilo bouří. Složila křídla zpátky na boky, takže oškubaná dlaň nebyla vidět, a rozešla se k ústí, kde se míchaly vody sladké a slané. Bylo už pozdě, ale při posledních paprscích dne viděla ostrý přechod těchto brakických vod. Sestoupila do vody a nechala své rozpálené tělo namáčet v proudící vodě. Naštěstí byla řeky klidná a tak se mohla i napít a svlažit se.
Až poněkolika minutách ležení ve vodě si všimla, že se kolem ochomýtá několik ryb. Dávno zakořeněný instinkt ji popohnal k vystřelení za rybou a nehezkému nahánění šupinatého tvora, až se jedna z tlap zabořila do jeho těla a zuby pevně chytily pronásledovanou rybu. Celá zmáčená, ale konečně pořádně umytá a čistá, se vrátila na břeh, dál od písku na první travnaté podloží. Neměla hlad, ale přesto začala rybě žužlat hlavu, hrát si s křupáním její lebky a cukáním celého těla, když zuby narážela do míchy.

Jak to Rez říkala? myšlenkama se vracela k jednomu okamžiku, kdy se společně bavily o jejich postavení v tomto lese. Teď bude taky alfa, nepamatovala si její přesná slova, avšak důležitý byl jen význam těch slov. Sivá příliš nepřemýšlela nad tím, jaké následky toto jejich značkování bude mít, ale při pohledu na vlnící se mořskou hladinu a podivné nepravidelné jiskření porouchaných magických vln se jí do hlavy vloupaly polemizující myšlenky na budoucnost.
Značkujeme si území, jako kdybychom chtěly založit smečku. Jako kdybychom my chtěly být alfami, mít pod sebou další vlky a starat se o blahobyt členů, odfrkla si. Její zkušenosti se smečkou byly... Více než mizerné. Jestliže by Rez vskutku stála o něco takového, bude muset svou družku zaučit.
Sivá s lechce tenzním výdechem otočila své pozadí k moři a klusem se začala přesouvat znovu k řece. Nedbala přicházejícího temna ani vzdáleného dunění, chtěla odejít z lesa. Krátce zavyla, aby dala Rez vědět, že opouští les. Její partnerka byla někde mezi stromy, ale úspěšně se míjely. Můžeš jít se mnou, alespoň... To probereme, zavrčela si pod nosem. Z nějakého důvodu byla rozzlobená, skoro jako kdyby se celé tohle zakládaní smečky dělo za jejími zády.

// Ústí

// Západní louky - značkopost

Vracela se zpátky do lesa, který k ní pomalu přirůstal a obmotával ji svými kořeny, až nebylo úniku. Jeden by si možná začal připadat jako otrok, jako vlk nemající vlastní vůli, neustále se vracet do jednoho lesa a kontrolovat hranice, močit na keře, otírat se o borky stromů a hlídat, aby les zůstal neporušený a v takovém stavu, v jakém ho opustil. Byla v tom až fanatická snaha o zachování stejnosti, neutišitelná touha kontrolovat každičký keř, každý strom a každý kámen, aby vše bylo na svém místě.
Znovu a znovu vcházela mezi první stromy a s každým dalším vejitím jí připadalo, že je les blíže a blíže. Jako kdyby se rozrůstal v době její nepřítomnosti a snažil se pohltit krajinu kolem sebe. Otřela se o první stromy a s výdechem vešla do lesa. Přítmí bukových listů ji schovalo před zamračenou oblohou, ale neutichající vítr i nadále zpíval písně o přicházejícím dešti a možné bouři. Bylo moudré jít se schovat, kdo by chtěl zůstávat na dešti? Trocha vody by vlčicím nejspíše neublížila, ale osvěžení v řece jim přece muselo stačit. Jednouchá netušila o Rzině podvědomé snaze okřídlenou vykoupat, ale i tak se tému úspěšně vyhýbala. Její bílé tlapy byly od pylu žluté a teď začínaly být opět ušpiněné hlínou, rozkládajícím se listím a vším, čím sivá bez okolků prošla. Prodírala se křovinami, proplétala se mezi stromy a válela se v hlíně, jako kdyby slova 'vznešený vzhled' byla něčím, čemu se chtěla ze všech sil vyvarovat. Nebylo proto divu, že když zastavila na protějších hranicích lesa, vypadala, jako kdyby ji někdo protáhl skládkou, vypral ji ve špinavé vodě a nechal ji oklepat v prašném prostředí. Sivá minula úkryt a pouklízela pár peříček, která se zasekla mezi větve a prozrazovala polohu úkrytu, než se zastavila na hranicích s mysem. Koukala skrze stromy na skálu před nimi, která končila spádem do moře. Viděla i moře, ale naštěstí už žádný dým, který by se blížil. Ve vzduchu ale kromě napětí cítila i něco jiného. Něco se dělo, něco bylo špatně. Znepokojeně mávla křídly a obešla pár stromů, ale opět se zastavila a zůstala stát. Něco je jinak, cítím se divně, pomyslela si. Kdyby tušila, že je jí nevolno z nedostatku magické moci, která momentálně v celé zemi haprovala jako americké investice, sama sobě by se znechutila. Byla na magii až tolik závislá? Byla s ní už dostatečně sžitá na to, aby její nedostatek pocítila. V úkrytu chybí nějaké kožešiny, měly bychom jít něco ulovit. Začínám mít i zase hlad. Mám hlad nějak moc často, zamračila se jednouchá a mrskla ocasem. Od vyléčení z chřipky se docela rozežrala, nedalo se to říci jinak. Svými myšlenkami neustále sklouzávala k lovu a k pořádnému masu, které by ji zasytilo, ale jakkýkoliv úlovek byl nedostatečný a hlad se znovu přikradl zpátky a dožadoval se utišení.

Obloha byla zatažená a slunce prosakovalo skrze vlhké chomáčky špinavé vaty jen lehce, aby osvítilo krajinu pod sebou. Vítr pročesával srst a ohýbal nejvyšší větve stromů, které jako tenké prstíky tancovaly a ševelily v narůstajícím tempu polky. Sivá hleděla zlatýma očima na svou družku a do jejích stříbrných očí, které se leskly působily mokře. Neplakala, ale oční bulvy nikdy nebyly úplně suché. Viděla svůj vlastní odraz v jejích temných zorničkách. Viděla sebe, rozčepýřenou vlčici s jedním uchem a jizvou přes celou tlamu, vlčici, které ze srsti vyrůstala peříčka a která nepůsobila ani trochu přirozeně. Jako kdyby se dívala na někoho, kdo se tvářil jako ona, ale dělal ze sebe zároveň karikaturu, parodii na její ideály a na její cíle. Byla zesměšněním sebe sama.
"Myslím si, že by ti velmi slušely," prohodila a zuby chytila jednu z kopretin a dala jí své družce do srsti za uchem. Skoro jako kdyby se tam květina přilepila a nechtěla se pustit. Vzala další a dala ji na další místo, přitom láskyplně přejela čumákem po její tváři, nenechávaje druhou na pochybách o svých pocitech. Věděla to dlouho, ale ještě déle se jako klíště držela své svobody a divokosti. S poslední kopretinou se vzdávala hodně věcí, ale vytrvala a dala jí ji na krk. "Jsi jako víla," vydechla a hlas se jí zadrhl. Přecijen když odstoupila, krása její ocelově zbarvené partnerky v tomto šedivém dni přímo zářila. Jako kdyby byla součástí celku, nepostradatelným jádrem tohoto šedivého světa.
"Myslím si, že bude pršet," prohodila jednouchá a rozešla se zpátky do lesa.

// Bukáč

Snažila se své klíště odmočit, ale dřív, než se voda vůbec klíštěte dotkla, už bylo venku. Sivá se otočila a tlapami cákala vodu na svůj protějšek, jako kdyby se snažila svěcenou vodou zapudit démona. Démon se jí totiž snažil dostat ne na kůži, ale pod kůži. S bojovým chechotem pořádně plácla do vody a doufala, že druhou zavalí nečekaná sprcha.
Až poté si uvědomila, že Rez něco říkala. Nechala dovádění a podívala se na louku plnou rozkvetlých bylin. Kopretiny, pampelišky, zvonečky a pryskyřníky blízko vody, louka byla jako pěst na oko, když jeden vylezl z bukového lesa. Vlastně se vyjímala oproti celé Gallirei svou barevností a krásou.
"Ovšem, neměla jsem tě trestat za takový projev lásky, dej mi pár minut, vynahadím ti to," zavrkala vlčice a hravě drcla zadkem do ramene druhé, než se vydala na louku a začala se procházet mezi květinami. Pyl z některých jí ulpíval na mokrých nohou, takže bělostná srst získala nažloutý odstín. Začala se sklánět k některým květinám a opatrně je zuby šmikat a přenášet z místa na místo, dokud neměla drobnou kytici, se kterou se vydala za svou družkou. Položila bělostné květy kopretin před ni. "Přijmi toto prosím jako můj dar na odpuštění, kopretinko," zabroukala a složila se na zem v dramatickém projevu podřízenosti.

// Bukáč

Z dálky se mohlo nejednomu zdát, že kolem řeky prochází přerostlá vačice s jinou vačicí zakousnutou v ocase, nebo že zase řádí lepivá nemoc, která nutila vlky nevzdalovat se od sebe na krok. Rez huhlala a stěžovala si na to, jak jí Styx pomohla chytat ryby. "Ten plán byl dobrý, a navíc vyšel, nemůžeš si stěžovat," ohradila se okřídlená vlčice dotčeně a zašustila křídly. Byla zvyklá na to, že se ostatní nevážili její... Vše, co dělala, ale většinou to bylo oprávněné. Tohle bylo jen obyčejné škarohledectví.
Bylo dusno, ale kolem řeky bylo příjemněji. Sivá zamířila do mělkého břehu a začala si hledat cestu mezi kamením. Nezapomněla, žese jí Rez drží jako klíště a rozhodla se pro další zákeřný útok.
Zastavila ve vodě a začala pod sebou hrabat. Být to hlína, jenom se od Rzi odrazí, ale šplouchance vody začaly smáčet nejen Styxin podvozek, ale i Rez, která byla zakousnutá do ohonu. "Hahá! Sprcha!" zvolala bojovně sivá a několikrát silně plácla do vody, aby svou družku pořádně smočila. Přece se nenechá takhle ohryzovat bez odplaty!