Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Že by mě hledali? kdysi dávno to tak bylo. Následovali mé vedení a vyhledávali mne, protože se sami cítili v tomto světě ztracení a slabí. Norox mě hledal a našel a začal mě nesnášet, protože jsem se tahala s místními. Tasa mě hledala a našla a i ona ze svého podřízeného postoje přesedlala na asertivní. Vyčítala mi, že se tahám s Duncanem, že mám partnerku a pak na mě sama vyjela, když sem přitáhla Novu, aby tu žila s námi. Novu - magičku. Vztekala se jako malé děcko, že ona tu magické kamarády mít nesmí ale já ano.
"Nemyslím si," řekla jsem jenom mrzutě a pokračovala dál prázdným lesem, až jsem došla k úkrytu. "Tudy prosím," ukázala jsem naspadlý strom, který hradil cestu do úkrytu. Na první pohled by nikoho nenapadlo, že za stromem je skalnatý úkryt s pár lisšejníky a houbami rostoucími po stěnách, ale to na něm bylo to dobré. Super soukromí.

// Díra

Překvapeně jsem cukla uchem, když řekl, že by si raději nechal nařezat, než aby řezal on. "Oh," pozastavila jsem se a podívala se na něj. "To jsem nevěděla. To musíme vyzkoušet," nadhodila jsem laškovně a po krátkém pohledu z očí do očí pokračovala nahoru do lesa. Už jsme míjeli skály a brzy i potok, který jsme snadno přešli. Čekala jsem, že už dávno na někoho narazíme, ale Tasa třeba spala. "Kde jsou všichni?" zamračila jsem se. Taky jeden z důvodů, proč mě alfování děsně štvalo. Nikde nikdo, všichni na mě a les kašlali a já tu dřepěla sama jako slepice na falešných vejcích. Neměla jsem si s kým povídat ani si s kým krátit čas, jasně, že se mi to rychle zprotivilo.
"To protože jsem tu dlouho nebyla. Vyčichla jsem a les mnou taky," řekla jsem Adiramovi. "Smrdí to tu jako Tasa, moje sestra," vysvětlila jsem, čí je ten příšerný odér. Povzdechla jsem si a zamračeně se rozhlížela, zatímco jsme šli.
"Chmmm, než se tu někdo objeví, je libo zkrátit si čas v úkrytu?" nadhodila jsem jakoby nic. Předtím jsem mu to přece neslibovala jen tak nadarmo.

// Velká houština

Byli jsme možná jediní, co měli tak prořízlé tlamy, ale když jsem se při brození přes řeku zamyslela, vytanulo mi na mysli pár dalších, kteří se nebáli ozvat. Meinere a jeho upřímné, leč monotónní poznámky. Duncan a jeho trefné kecy. Možná by mě napadlo více vlků, ale tak moc jsem nad tím nepřemýšlela. Zaujala mě totiž myšlenka, že by Adiram nasadil kalhoty a ukázal se jako domina. Místo toho jen vydechl, že by to nezvládl. "Máš pravdu, rozhodně bys mě nepřepral," souhlasila jsem a trochu ignorovala to, že se spíš vyjadřoval k té druhé části. Až když znovu promluvil, uvědomila jsem si, jak to myslí. Mlčky jsem se na něj podívala a nic neřekla. Norox takový byl, pomyslela jsem si a po zádech mi přejel mráz, když jsem si vybavila jednu určitou vzpomínku na něj a několik záblesků ze světa, který nebyl opravdový. Už mi došlo, že po smrti jsem se ocitala na divných místech, které pro mne byly peklem. Dokázala jsem rozeznat opravdové vzpomínky od těch, které patřily tam. Neznamenalo to ale, že se mi nebudou bolestivě vybavovat.
Vyšla jsem z řeky a pokračovala nahoru k lesu. bez oznámení jsem vešla mezi stromy a pokračovala mezi buky. Smrdělo to tady Tasou, její nakyslý puch se tu nesl křížem krážem, takže bylo jasné, že tohle místo neopustila. "Tož tohle je ono. Tady jsem tou nechtěnou alfou," poznamenala jsem a zašklebila se znechucením.

"Jsou tady samí přizdisráči a netykavky, ješitké ohavky a hloupá trdla," vyjemovala jsem všechny, co mi lezli krkem a nesdíleli můj humor. Uměla jsem si dělat srandu ze všeho, protože pro mě nebylo nic svaté. Žádné téma nebylo tabu - krom partnerství a lásky, fuj! "Neocení to," dokončila jsem a odfrkla si, zatímco on vzdychal.
"Nemyslela jsem tohle křoví," poznamenala jsem, když bručel, že si to udělá po svém. Zaujatě jsem zastavila a natočila k němu hlavu. "A to bys svedl?" nadhodila jsem zvědavě a docela zaujatě. "Dokázal bys mě přeprat a vzít si mě?" zeptala jsem se a chtěla udělat pár kroků k němu, ale místo toho jsem raději prorazila díru do křoví a koukala na bukový les za řekou. bylo načase namočit si tlapky. Bývaly časy, kdy jsem dokázala řeku na křídlech přeplachtit. naštěstí jižní část řeky byla klidná.
"Beru to v potaz," broukla jsem jenom a začala řeku přecházet. Moc jsem se nesnažila jít po kamenech, pokud to šlo, šla jsem řekou, dokud nebyla voda moc vysoko.

// Buk

"Vrrr," zavrčela jsem na něj, ale svůdně a laškovně. Dokonce jsem i nahodila postelový výraz a zvedla vyzývavě obočí, ale rozhodně z toho nic nebylo, protože jsme pokračovala dál v prodírání se křovím. "Je. Je to moc pěkná představa," zopakovala jsem po něm a nadechla se chladného vzduchu od řeky. Už jsme byli blízko.
Adiram za mnou zoufale zavyl, že to muselo jít slyšet až do Buku. Zachechtala jsem se jako čarodějnice, kterou jsme i byla. Zamávala jsem mu ocasem před nosem a pokračovala ven z křoví. Už mě nebavilo se prodírat, takže jsem proskočila s parůžky napřed posledními větvemi a oklepala ze sebe všechny zbytky roští, když jsme stáli na úbočí řeky. "Už jsme skoro tam," uklidňovala jsem ho. "Co bys řekl na rychlovku, než z lesa odejdeme?" navrhla jsem.
Takže o mně slyšel, ale nevěřil tomu. Chyba. "No, popravdě," zopakovala jsem po něm a podívala se mu do očí, "bys tomu věřit měl." Nevěděla jsem, jestli jsem připravená mu říct, co všechno jsem udělala a čeho byla schopná, zvlášť teď, když jsme si byli blízcí a vlastně byl tím jediným, kdo mi zůstal. Nechtěla jsem ho od sebe odehnat.
"Oh, mileráda. Více zábavy pro mě!"

"Hohoho," rozhodla jsem se zapojit do toho jeho vtipkování. "A tobě ve stáří už nebude klacek ani fungovat, tak co chceš dávat dohromady?" rýpla jsem si do něj. "Byli bychom jako dvě staré plesnivé rohožky," zasmála jsem se. "Žili bychom si v tom překrásném úkrytu, vyháněly mládence z našeho okolí a nadávali na všechny, co by nám přišli do velmi krátkého a rozmazaného zorného pole," smála jsem se krákavě jako vrána.
Prohlásil, že mi už bělaví peří, tak jsem ho po uchu přetáhla křídlem, až mu klaplo o čelo.
"Mmm teď ne, cukrouši," zazubila jsem se na něj a laškovně se o něj otřela. Mixed messages.
Šla jsem opatrně mezi větvemi, ale konečně se nám cestička rozšířila, abychom mohli jít uvolněněji. Mohla jsem konečně i nést hlavu vysoko a nekrčit se jako hyena.
"Docela mě žere, že všechny ty zkazky a pověry o mně vymřely... Není se ale čemu divit, na pár let jsem se dost zklidnila," mlaskla jsem nespokojeně, zatímco jsem nostalgicky vzpomínala na staré dobré časy. Asi jsem vážně už byla stará. "A co kdybychom tu smečku vyhnali? Nebo vyzabíjeli?" nadhodila jsem lehkovážně. Bylo víc způsobů, jak se vlků zbavit.

Adiram mi pomáhal se vysvobodit a přitom vtipkoval, že až budeme na stará kolena sami, tak se dáme dohromady. "Takového požehnaného věku se ani nedožiju," usoudila jsem rozvážně a vytáhla hlavu z křoví. "Mám štěstí, že jsem vůbec naživu," utrousila jsem, když jsem podlézala překážku.
Počkala jsem na její druhé straně a naklonila se, abych se mohla dívat, jak se jí prodírá Adiram a jeho tlustá zadnice, kterou jsem s vtipem v očích hypnotizovala pokaždé, když se mi dostala do zorného pole. Samozřejmě, že tlustá nebyla, byla jen chundelatá. A hebká. A pěkně voněla.
"Kdyby jenom to," ušklíbla jsem se. "Byla jsem hrozná, postrach okolí - což jsem teda pořád, ale teď mám aspoň trochu rozumu," opravila jsem se a významně se na Adirama podívala, aby si nemyslel, že jsem bezpečná.
"Tak ho nějaké smečce ukradneme!" navrhla jsem se smíchem a pokračovala po úzké cestěmezi větvemi.

Pozorně jsem poslouchala, jak Adiramvnímá slovo přítel a jak tedy vnímá nás dva. Zastavila jsem v houští, protože parůžky se mi zasekly v křoví a využila příležitosti, abych na jeho slova zareagovala. "To to bereš jinak než já," poznamenala jsem. Já Adirama nebrala jako stupeň před partnerem, nechtěla jsem partnera, ne tak brzo. Chtěla jsem přítele, kamaráda, někoho, na koho se můžu obrátit a kdo tu pro mne bude. "Co s tím uděláme?" nadhodila jsem a zvedla obočí. Mohli jsme si každý žít ve své bublině, jednoho dne se na toho druhého naštvat a rozejít se. Určitě to šlo ale i jinak.
"Takový luxus si nenechám ujít, když se mi bude nabízet," zazubila jsem se na něj, vyprostila paroží z křoví a protáhla se pod překážkou před námi. Zanechala jsem ve větvích kousky srsti a peří. "Možná bych to i sama dokázala vytvořit, nejsem úplný mamlas jako kdysi," poznamenala jsem, aniž bych si uvědomovala, že Adiram moje kdysoidní já nikdy nepoznal.

// Louka vlčích máků

Tentokrát už nic nenamítal, když jsem mu vysvětlila, jak to s mým momentálním pohodovým stavem je. Pak se ale začal ohánět těmi klasickými kecy o tom, že se nemám naštvat, protože jsem si sama vybrala upřímnost. "Dopad důsledků mých činů prosím přenechej mě," zašklebila jsem se na něj nevybíravě. Kdybych chtěla, aby mi mazal med kolem huby, řekla bych mu to. Cenila jsem si upřímnosti a já ji mnohdy vystavovala na odiv aniž bych se vlků tázala, jestli ji snesou či ne. Věděla jsem, že to není slabý čaj a ne každý to snese, ale i s tím jsme počítala.
"To nezní špatně," poznamenala jsem, když navrhl, že bychom si tady mohli udělat úkryt. "Ale nechci už žádnou další díru v zemi, chtěla bych něco víc pompézního," zafantazírovala jsem. "Chtěla bych teplé kožešiny, mech, vodopád..." zasnila jsem se. Žila jsem poskrovnu, nikdy jsem toho v úkrytu neměla víc než jednu vyšolichanou kůži ze srny.

Vypadal zarmouceně, tak jsem se zasmála. Vlastně jsem ho jenom popichovala a on se nechal. "Víš jak, vždycky to může být lepší," zazubila jsem se na něj. "Ale většinou se mám na hovno, takže 'ujde to', je asi nejlepší stav, jaký jsem po dlouhé době měla," dodala jsem už vážněji a upřímně se na něj usmála. Opravdu jsem se cítila dobře. bylo to něco jiného než běsnění, které mne zcela pohlcovalo pokaždé, když jsem šla na zuby s někým. To bylo něco jiného. Zároveň tohle bylo jiné než se Rzí, za což jsem byla ráda. Cokoliv, co by mi ji připomínalo by mě jistě donutilo se znovu schovat za hradby.
"Upřímnou," řekla jsem bez váhání, zatímco se zvedal na nohy. Dovolila jsem si chvilku něhy a čumákem mu přejela po tváři, než jsem se klidným, volným tempem rozešla přes louku. Míjeli jme mák za mákem, které se od nás odrážely. Bylo to tady opravdu hezké, zvláště, když hned vedle byl ten zlatý les. "Líbí se mi tady," řekla jsem mu a usmála se. Tohle místo bylo opravdu hezké.

// Velká houština

Barva? lehce jsem se zamračila, jak jsem nechápala. Jeho pohled byl ale pořád skelný a vzdálený, takže jsem se jenom uchechtla a nechala blázna bláznem, zatímco jsem se posadila a rozhodla se přečkat tohle jeho momentální blouznění.
Mák za uchem mě lehce šimral, ale už jsem ho přestávala vnímat. Adiram se nakonec probral, jeho pohled začal být více přítomný a dokonce se i popošoupnul a kouknul na mě. "No," mlaskla jsem pobaveně, když se mě zeptal na to, jak se vlastně mám. V tento krásný den na krásné louce v jeho společnosti. "Ujde to," zazubila jsem se na něj. Cítila jsem se odpočatá, klidná a překvapivě smířená s tím, že tady sedím na zadnici a nic moc nedělám, ačkoliv jsem nedávno hlásala, jak potřebuju pořád něco podnikat. Tato krátká přestávka mi ale vyhovovala. "A jak se máš ty?" nadhodila jsem míček a poslala ho zpátky k němu. "Můžeme pokračovat v cestě?" usmála jsem se na něj a nadzvedla vyčkávavě obočí. Chtěla jsem to už mít z krku, zbavit se těch pomyslných pout.

Mák i přes veškerou mou snahu z Adiramova čenichu sklouznul, minul jeho tmavě modré oči a zapadl mezi jeho uši v trávě ke stonkům svých stojících kmánů. Adiram mi připadal jako sjetý. Podobné chování jsme viděla u vlků a e i o u sebe, ale na jiném poli s jinými květinami. Květy tam byly fialové a jejich pyl a omamná vůně se roznášela vzduchem po celém území. Nikdo tam nebyl před nimi v bezpečí. Občas vlci to místo vyhledávali.
Packou mi sebral můj mák a začal mi ho strkat mezi ucho a růžek. Jeho hlas byl vzdálený, nejspíše byl přesně tam, kam se dívaly jeho oči - daleko, mimo tento svět. Mohla jsem si tedy jenom sednout na prdel a čekat, až ho to přejde. Nechala jsem ho tedy, ať si užívá tento svůj podivný stav a zůstala jsem sedět vedle něj. Možná se praštil do hlavy, když spadl? napadlo mě a sklonila jsem k němu hlavu blíž, abych se mu podívala víc do očí, jestli mi třeba neprozradí, jestli náhodou mu něco není.

Adiram se ze země nezvedal a místo toho na mě čučel zespodu jako zmámený. Připadala jsem si jako mořská pan, která láká námořníky z lodi. Povedlo se mi to, byl ve vodě a natahoval ke mně tlapku, zcela omámen a ztracen pro své bratry na lodi. Sklonila jsem k němu hlavu s tlamou, ve které jsem držela dva vlčí máky. Vyhnula jsem se jeho natažené tlapce a sklonila se až k jeho hlavě. Od měděného vavřínového věnce na jeho hlavě se odrážely ranní paprsky. Dala jsem mu na čumák jeden mák, přesně jsem ho vybalancovala tak, aby držel na jeho nose bez mého přičinění.
"A co znamená přítel pro tebe?" zeptala jsem se na oplátku já s druhým mákem v tlamě. Zůstala jsem stát nad ním a jen jsem klidně houpala ocasem ze strany na stranu. Jaké to asi bylo, být přítelem takové zrůdičky, jakou jsem byla já? Vždyť jsem už vlka nepřipomínala ani obrysem. A on byl do mě udělaný celý až po uši, jak jsem zaznamenala. Nepřiznala bych to, ale byla jsem z toho nesvá. Ani Rez, ani Duncan ba ani Norox se ke mně takto nechovali. Byl to pro mě nový, cizí a nepoznaný druh afekce.

Ať už to bylo se smrtí a její důležitostí v životě jakkoliv, nescházeli jsme se v názorech zcela, což bylo osvěžující a nutilo mne to více přemýšlet. Momentálně jsem ale vyblila veškerou moudrost, kterou jsem prozatím nastřádala a víc jsem k tomu neměla co říci, ač jsem chtěla. Rudé moře před námi se vlnilo a lákalo. Nenechala jsem se pobízet dlouho a vyslyšela jsem volání máků.
Adiram mi vysvětlil, co azketismus je. Zasmála jsem se, když na mě céčkoval. "Azketa," stejně ironicky jako on jsem zopakovala s úšklebkem. Byla jsem starou a zapšklou vlčicí, která nejraději seděla v noře a žrala bylinky, které jí kde kdo donesl. Nekvětší radostí mého života bylo, když začalo pršet a déšť odnesl všechny moje chcanky po spádu na mou sousedku, se kterou jsem se na smrt nesnášela. Sežrala mi před pěti lety první úrodu bobulí!
Označil mě za nemravu a sprosťáka, protože pořád myslím jenom na jedno a to samé. Vyplázla jsem na něj jazyk. "Abys mi nemusel předvádět, jak ti to uhýbání jde," cvakla jsem po něm hravě zuby a pak se rozběhla do pole.
Adiram se jako líný slimák rozhodl mě následovat, ale postrádal energii. I tak se odhodlal ke skoku a chtěl mě povalit na zem. Skoro se mu to povedlo, vysmýkla jsem se zpod jeho tlap v poslední moment a nechala ho žuchnout do vysoké trávy mezi máky. "Hopsat jako králík ti moc nejde," zahihňala jsem se a tentokrát se jenom rozcupitala polem. Ukousla jsem si pár stonků máků a nesla je v tlamě až k Adiramovi. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a s máky v tlamě se na něj seshora blýskala čertovské jiskřičky očima.

// Ronherský potok

Blížili jsme se k lesu, který byl možná ze zlata. Zatím jsem nevcházela do jeho útrob, protože mne mnohem více lákalo rudé pole před námi. Jako rudý šápek mánavý toreádorem býkovi před očima i já jsem byla lákána vběhnout do pole bez meškání. Zdržela jsem se ale po boku Adirama, protože to byl můj přítel. Snad i opravdový, pomyslela jsem si a na vteřinku si dovolila naivně doufat.
"Kdyby nebyla smrt, nebylo by se čeho bát. Nebyl by důvod riskovat, nebyl by důvod být opatrný. Proč by vlci dbali na svůj odkaz ve světě, proč by se snažili předat své geny než pod hrozbou svého vlastního zániku?" odpověděla jsem na jeho otázku. Nedokázala jsem si představit, jaké by to bylo být nesmrtelný. A to jsem sama nesmrtelná byla. Tak nějak jsem ale tušila, že existuje i opravdová konečná mé cesty, taková, ze které se už sama nevyhrabu.
Zachichotala jsem se, když jsem ko konečně vodou trefila. Tentokrát se kapky neproměnily v bublinky. Dostala jsem taky sprchu na oplátku a pak prohlásil, že jsme ohrožená askeze. "Cože jsem?" zopakovala jsem po něm se smíchem a s vyčkávavě zdviženým obočím. Jestli to bylo něco škaredého, tak ho vykoupu.
"Ohh... Myslíš tu jejich nepřekonatelnou plodnost? Neříkal jsi náhodou, že v tomhle zaostáváš?" poznamenala jsem rýpavě. Vlastně se to docela hodilo, neboť já o potomky nestála. Mateřský život nebyl pro mě.
Už jsme byli skoro na louce, když se mě zeptal, jak vnímám slovo přítel. Mrskla jsem ocasem. "Jako někoho, kdo mě nenechá na holičkách a neodejde bez rozloučení," řekla jsem stručně - vlastně jsem se už opakovala. Zasmála jsem se, ždibla jsem ho znovu do tváře a rozběhla se do makového pole se slovy: "Poslední je král Křivonožka!" Neutíkala jsem moc rychle, ba co víc, čekala jsem na něj, poskakovala kolem a smála se. Zkrátka jsem dováděla v poli z máků. Vždyť bylo krásně.