Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Buk

Jako kdyby toho dnes nebylo málo, i počasi mělo na nás pifku. Skoro jako kdyby odráželo mé rozpoložení, hustý déšť nás slil od hlavy k patě hned, jen co jsme opustili úkryt Bukového lesa. Když už nic, byly buky skvělou ochranou proti dešti. Jejich genetické inženýrství jim zajistilo skvělé uspořádání větví a listoví k odvodu vody směrem k centrálnímu kmeni, aby se voda neplýtvala a šla rovnou k centru stromu. Díky tomu pod buky nikdy nešlo zmoknout.
Přebrodili jsme řeku a zapluli do houští. Adiram mě statečně a neúnavně nesl v tlamě celou dobu a já se přestala už dávno zmítat a jen poslouchala okolí a vytí z mého bývalého domova. Byla jsem zmatená, ztracená… nedokázala jsem přesně popsat směs pocitů, která se mi kumulovala v hrudi. Rozeznala jsem jenom osten zhrzenosti a bublání hněvu. Byly to jediné emoce, které mě provázely od počátku života.
Schovali jsme se před bouří v úkrytu z větví a Adiram mě pustil a zcela netypicky pro něj mlčel. Dopadla jsem na všechny čtyři a odlehčila zadní nohu, kde mě vlče kouslo. Krev už na mně žádná nebyla, o to se bouře postarala. Oklepala jsem se a zespodu loupla pohledem na Adirama. “Díky,” vyšlo ze mě nakonec. Na něj jsem se nezlobila a hněv jsem si na něm vybiljet nedokázala a ani nechtěla.

// úkryt

Svět se pode mnou houpal a ten malý škrček pořád dorážel. Kopla jsem ho do obličeje a tak přestal, alespoň něco. Adiram mě potom se slovy omluv začal vynášet pryč z lesa tak rychle, že jsem mu v tlamě poskakovala.
“Jo, ale ty vaše,” zabručela jsem si pod vousy, když nás Stín vyháněl. Tenhle les jsem obývat nechtěla, ale ani jsem nechtěla, aby ho obývali oni. Nechala jsem se nést tedy dál a zkoumala své tělo, jestli je nějak vice porouchané. Vlče mě kouslo do obličeje a do nohy a pak ještě všude možně, ale jinak mi nic nebylo. Krom toho, že jsem byla mrňavá. Chtěla jsem na ně poštvat mrtvá zvířata, když už sama bojovat nemůžu, ale když jsem sáhla do magického bazénku ve svém nitru, našla jsem ho vypuštěný a se zákazem vstupu nezletilým.
Opouštěli jsme les a mířili přes řeku k houštinám, když jsem z Bukového lesa uslyšela trojici vytí. Skřípavé a táhlé hlasy, nemelodické a uši trhající. Kakofonie skřeků, která teď obývala kdysi můj les. Nenávist usedla v mém nitru, hluboce zakořenila a posadila se hned vedle kdysi dávno doutnajícího hněvu, který jsem si pěstovala vůči magičům.

// houština

Ať už se stalo cokoliv, nehodlala jsem to vlče šetřit. Mlátila jsem ji hlava nehlava, trkala ji jako koza než jako srneka mlátila ji křídly i nohama. Cítila jsem krev a srst a konečně se mi přelila voda přes okraj a já se začal vážně vztekat. O to více, když mě Adiram zvednul ze země přímo uprostřed boje a začal mě nést ven. Vrčela jsem, zmítala se, ale bylo mi to prd platné. Byla jsem malá jako vlče a slabá jako papír.
I tak jsem na vlče házela vražedné pohledy.
"Však počkejte!" pištěla jsem, nepříčetná vzteky. "Až mi někdo z vás přijde na oko, zamorduju vás jako všechny ostatní! " vyhrožovala jsem Stínovi i vlčeti, které poskakovalo kolem a cvakalo zuby po mých nohách. Úspěšně jsem ho kopla do čenichu, když si moc vyskakovalo.
Přestala jsem se tak zmítat a nechala se nést Adiramem skrze větve do lesa a pryč. Začala jsem vymýšlet plán, jak jim zničit život a nejlépe... Jak jim ho vzít.

// Buk

Jo tak VY, probodla jsem ho pohledem. Takže on a Tasa se spolčili a společně se rozhodli, že tohle už není místo pro mě. Jak mě ta jejich drzost dopalovala! Jeden si natáhne brka děláním toho, co jeho sestra tak opěvuje a vyžaduje a oni ho pak vystrčí z hnízda jako kus smradlavého hadru.
Stín jen potvrdil moje domněnky, které jsem nosila v hlavě od svého druhého znovuzrození. Vzpomínky na šedé obličeje se mi vrátila. Předtím to byly jen nejasné obrysy obličejů, ale teď jsem mohla zřetelně určit, že patřily jemu a Tase. Stiskla jsem zuby a vrčení šlo z mého hrdla nosem, zuřila jsem a durdila se jako býk. Stačilo mi jen málo k tomu, abych vystartovala. Zuby se mi zachytily o jeho kůži, ale vysmekl se a uhnul. Nepronásledovala jsem ho, červená v mém zorném poli nedosahovala maximální výše a krev v uších mi nehučela, abych ho neslyšela. Něco mě drželo zpátky, něco mi nedovolovalo se plně pohroužit do slasti zabíjení.
"To ti může být putna!" štěkla jsem po něm. Nehodlala jsem se mu zpovídat. Tenhle les držel hodně vzácných vzpomínek a to, že tady žili oni... Ničili mi je jenom svým pobytem zde! Zohyzdili je a spálili na prach. Znesvětili půdu, na které se odehrálo pro mne tolik důležitých momentů!
V tom mě to malé harantě kouslo do nohy a najednou se svět začal zvětšovat a s ním i Stín, Adiram a tenhle harant. Držela moji nohu dost silně a já jen zavrčela a vrhla se na ni. Už nebyla tak malá, takže jsem se do ní pustila o sto šest. Co tohle bylo za kouzlo jsem netušila, ale nehodlala jsem si nechat ujít příležitost vybít si zlost aspoň na někom.

// používám elixír vlčecí pitíčko

Po vychladnutí, přehodnocení a pokecu s Baghý jsem se rozhodla, že si nic brát nebudu. Lucy měla pravdu, dělala jsem to pro hráče.

Info pro ty, co si čtou věci zpětně.

Malá potvora měla docela sílu, ale pořád to bylo vlče. Malé, hloupé vlče, které si ukouslo víc, než dokázalo sníst. Odhodila jsem ho ke stěně a v očích mi plály divoké ohně. Měla jsem chuť ho na místě roztrhat, ale to by nedoručilo můj vzkaz.
Adirama jsem si všimla, až když do mě drkl čumákem. Prudce jsem sebou trhla a probodla ho pohledem. Nestihla jsem mu ale ani nic říct, protože se do jeskyně jako uragán přiřítil Stín. Jeho jinak vždy mdlý a nezaujatý pohled nyní ožil a probodával mě skrz naskrz. Oplácela jsem mu stejnou kartou a cenila na něj zuby. "A to ses jako rozhodl ty?" ucedila jsem zprudka a švihla křídly o své boky. Omylem jsem u toho praštila Adirama.
"Jo tak z vašeho lesa," prskla jsem a zavrčela. Stín mluvil celkem v klidu, ale já přímo hořela hněvem. "To jsem ráda, že jste se takhle rozhodli beze mě o mě. To se vám jistě hodilo, že jsem natáhla brka někde ve škarpě," prskala jsem dál, ale už jsem nestála na místě a místo toho s každým slovem přistupovala blíž a blíž ke Stínovi, dokud jsem nestála těsně před ním a neprskala mu do obličeje. "Tohle je můj les a vy jste blechy, které jsem si nechala dobrovolně vlézt do kožichu. Odejdu z tohohle lesa, ale blechám ho rozhodně nenechám!" z místa se nedalo moc odrazit, takže jsem po Stínově krku vyjela jako kobra pouhým vymrštěním krku a zuby se chytila prvního kousku masa, co mi padl do cesty. Mířila jsem ale na vitální místa.

Díky všem, co jste se vyjádřili, mohla jsem aspoň trochu zapojit sebereflexi.
Uznávám, že článek je psát nabit včerejšími emocemi, nicméně to není první verze a už je vydán s cenzurou, za vším si ale stojím.
K Baki:
Že je se mnou těžké vycházet, že mám moc rýpavou povahu, že se nebojím do někoho opřít by někteří považovali za dobrou páteř charakteru. Nejsem ten typ, co bude běhat kolem horké kaše a chodit kolem lidí po špičkách a už dávno vím, že ne všem to vyhovuje. Smůla, nemůžeme být všichni kamarádi, tak to ve světě chodí.
Nikoho z vás ostatních jsem za anální horolezce neoznačila, jen jsem psala, že já jím nejsem, abych se někomu líbila.
K Launee:
Ano, web patří Skyl a právě to mě teď zpětně děsí, když vím, že jí stačí mrknout a může vás ze svého týmečku vyhodit, aniž by v tom mohl kdokoliv zabránit. Je to její web, může si dělat co chce, jsme tu jenom proto, že to ona dovoluje. To ale neznamená, že se k nám bude chovat sprostě a čekat, že to člověkem nezamává, když mu zčista jasna dá vyhazov. Slušné by bylo si to zkusit vyříkat a najít kompromis. Tohle bylo jen zbabělé vyhození smradlavého prádla místo toho, aby se zkusilo vyprat.
Jinak máš pravdu, Stračí hnízdo byl tvůj nápad a já ho jenom zrealizovala a vedla, takže na stránce zůstává. Beru si zpátky jenom svůj obrázek.
K Wizku:
Já jedu ostře do každého, vím, že nikdo není dokonalý, ale jen proto, že je někdo tlapka nebo nedej bože můj kamarád, tak se nebudu tvářit o něco mileji. Na druhou stranu jsem Skyl nikdy nenadávala, nikdy jsem se s ní nehádala, ať už v soukromých zprávách nebo v adminu. Ano, párkrát mě vytočila, tak jí ode mě přistála zpráva "teďs mě nasrala", ale nikdy jsem neměla potřebu ji urážet.
K Maple:
Ano, v adminu se řešily věci o hovně pořád. Ale když to hovno vyvstalo, tak jsem se rozhodla ho řešit, protože když hovna neuklízíš tak pak smrdí. Vždycky, když vyvstal problém (např. zmínila jsem se hráčům, že bude nábor tlapek, to se Skyl nelíbilo, protože to je vynášení interních informací), jsem se snažila najít kompromis, najít se Skyl stejnou půdu, porozumět její straně. Zakládala jsem si na jediném: FÉROVOST. Pořád jsem řešila věci tak, aby byly fér. Bohužel ne vždy společnou půdu najít, takže se buď hlasovalo, nebo se prosadilo právo vlastníka webu. A když jsem něco posrala já, vždycky jsem se omluvila zpětně a snažila se to nějak vynahradit. Toho jsem se od Skyl ale nikdy nedočkala, moc dobře to vím.
Ke Starovi a Siku:
Tohle nebyla přehnaná, emocionální reakce. Tu první jsem nezveřejnila ;). Psala jsem to klidná, ač ublížená. Taktéž jsem neřekla, že s hrou jako takovou skončím, ale nevím, co bude.
K Lucy:
Ano, vše si beru. Dělala jsem to všechno pro hráče a pro hru, protože jsem si myslela, že jsem se stala dalším ze základních kamenů, že přispívám pro dobrou věc a že se mnou tak bude nakládáno. Ne, že se jednoho dne někdo rozhodne a vyhodí mě. Tohle je jen o přístupu a já odmítám nechat tady hodiny, dny, měsíce své usilovné práce ve prospěch někoho, kdo se ke mě neumí chovat.
Ke Skyl:
Až budeš mít příště s někým problém, tak mu to laskavě oznam a netvař se jako sluníčko, když ho plánuješ za obrat měsíce shodit z mostu, protože já opravdu nevím, co jsem ti tak hrozného udělala. Nenadávala jsem ti, dělala jsem pro Gall první poslední, po půl roce s tebou jsem dokonce i přestala řešit tvoje nedodělávky a sraní na věci a udělala je sama bez keců, protože to tak bylo lepší.
Jestli tvůj jediný problém je, že to mezi námi nefungovalo, tak mi laskavě řekni jak. Když užpro nic, tak bych alespoň do budoucna mohla vědět, v čem se chovám jako kráva a zapracovat na tom.
K ostatním:
Celé tohle bych neřešila a nepsala, kdyby mi někdo řekl, že jsem problém. Ne. Nikdo se nikdy neozval (ani Skyl, ani Maple, ani hráči), že by někomu mé jednání v AT vadilo. Dokonce mi Skyl i několikrát napsala, že si mé upřímnosti a přímočarosti váží. Takže když jsem se potom vrátila a bylo mi napsáno, že beze mě jí bylo v adminu lépe, jak to mám brát? Že mi celou dobu lže do kapsy, přetvařuje se a při první příležitosti mě vykopne ze dvěří s tím, že si nerozumíme.
Netvrdím, že si se Skyl kdovíjak rozumím. Jenže je rozdíl mezi tím si nerozumět a neumět spolupracovat. A co vím, tak já se snažila spolupracovat vždy.
Každopádně to, co je mezi mnou a Skyl je čistě naše věc, to, že já nebo ona brečíme svým kamarádům na rameni jasně vyústí v to, že se ozvou lidi co budou podporovat jak jednu tak i druhou stranu. I mně se totiž ozvalo několik lidí, co se mnou soucítilo a podpořilo mě.
Hlavní důraz jsem chtěla klást na to, jakým způsobem se mnou Skyl naložila, když se mě chtěla zbavit. Vyhodit mě a umýt si od toho ruce. Ano, je to její stránka, kterou podědila, může si dělat co chce, ale když vás vykopne po měsících dříny s tím, že si nerozumíte a jediným vaším vodítkem je to, že jste často diskutovali s rozdílnými názory... Udělejte si obrázek samy.

Stála jsem nad vlčetem, které se na mě šklebilo. Zamračeně jsem siho prohlížela a poslouchala. Ani jsem od něj neuhnula pohledem, když zmínilo, že mi zmizely zadní končetiny. "Vidím,slepá ještě nejsem," zavrčela jsem na vlče, které bylo vlčetem. "Ale můžu se postarat, aby ti krom zohaveného ksichtíku zůstalo i jen jedno oko," varovala jsem vlče a blýskla po něm očima. V tu ráno se ale vlče začalo rozkřikovat a láteřit. Za jejím krkem jsem zahlédla brouka, kterého jsem si pamatovala. Tasin brouk. Takže tenhle uštěkaný potěr je Tasy? zamračila jsem se a místo odpovědi jsem natáhla tlapu a praštila vlče do těla, až spadlo na zem. Přišlápla jsem ho, dokud se nemohlo hýbat. Kouslo mě zpátky, ale já jen zatnula zuby a nechala ho tak, ať se vyvzteká pod mou tlapou.
"Tak poslouchej, ty malý skřete," zavrčela jsem na něj. "Seš Tasino vlče, takže seš napůl magič, protože pochybuju, že tu Tasa našla někoho normálního s kým by si vrzla," vysvětlovat vlčeti takové věci bylo zbytečné, ale bylo první na ráně a já se vztekala už od příchodu sem, že tu nikdo není. "Tvoje matka je pokrytecká kráva a ty si nemáš co otvírat držku na mě - její starší sestru," zavrčela jsem znovu a hryzla vlče do ramene. Cítila jsem, jak mi zuby pronikly kůží a zalomcovala jsem s mrnětem, dokud nepustilo moji nohu. Vlče se mi ale hned záhy na to zakouslo hned pod oko. Mělo výdrž a kuráž, nebrečelo a nefňukalo jako jiná. Odtrhla jsem se od něj a odkopla ho k rohu jeskyně. "Vyřiď svojí matce, co jsem ti řekla. Tenhle les je můj a ty mi táhni z očí!" zakřičela jsem na vlče. Můj plán odsud odejít a nechat alfování na hřebíčku pořád stál. Nehodlala jsem ale snášet tuhle potupu, která se zmanifestovala v podobě vlčete. O ne. "Vypadněte, všichni! Ty, tvoje matka, Stín, Nova i kosti Rzi! Vypadněte odsud všichni!"

Říkal mi zajímavé věci a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepochladilo po duši, ač to znělo směšně. "Nejsem žádnou vládkyní, jsem jen velmi, velmi nebezpečná," zavrčela jsem na něj a v následujících minutách jsem mu ukazovala, jak nebezpečná umím být. Používala jsem zuby a drápy, ale nejela jsem do krve. Nějaké mohmožděniny ale nejspíše hoch mít bude. Blížili jsme se k tomu nejlepšímu a i po ohňostroji jsem na něj ještě zuby dorážela, když jsem uslyšela děcký usoplený hlásek.
Ztuhla jsem, stále zamotaná do Adirama a máchla jsem křídly, až mi zmizely zadní nohy. "Zatraceně!" zahučela jsem polohlasem k Adiramovi a odprostila se od něj o kapánek dříve, než bych chtěla. I tak už bylo hotovo, vlče nejspíše vidělo věci, které vidět nemělo. "Co seš zač? Co tu chceš?" vyjela jsem na vlče ostře a zavrčela na něj. Byl to nějaký cizí potěr a když jsem tak nasávala pach, tak krom horkého odéru feromonů mne a Adirama jsem rozeznala i její smrádek, který jsem dokázala přířadit k tomu, co jsem cítila při příchodu sem. "Ha! Čí seš potěr? Stína? Té šedé hlupačky Novy?" ptala jsem se ostře vlčete a zle se na něj seshora dívala.

Potlačila jsem smích, když obrátil role a jal se předvádět cudnou dívenku, kterou uhání překrásný dvořící se jinoch. na nic jsem ale nedbala a jenom ho lehce štípla do zadku, aby si nemyslel, že stačí pár slov a já toho ponechám. Kdepak! Hodlala jsem počkat, až se tu někdo objeví a chtěla jsem si zkrátit dlouhou chvíli.
Stáhla jsem Adirama na zem jako pytel brambor a stoupla si nad něj, zatímco přiznával, že jeho pozice tak asertivní nebude. "To už jsem si všimla, hošánku," zabroukala jsem jako holubička a Položila mu tlapku na hrdlo. "Ty jsi spíše takový podpantoflák," řekla jsem a zamrkala na něj svůdnýma očima. Trošku jsem mu ztěžovala krevní zásobování do palice, takže se mu možná lehce zatmívalo před očima nebo tmavnul svět. "Na to, jak kolem holek poskakuješ..." nedokončila jsem a začala jsem ho zulíbat na tváři, pak jsem ho zuby chytila za krk a škubla s ním tak, aby se přetočil. Zulíbala jsem mu druhou tvář a hodlala jsem v tomto tvrdém stylu pokračovat a zajít až na jeho samý konec.

// Buk

Jenom jsem se zašklebila při Adiramově poznámce. Nesnášela jsem to slovo. Alfa. Nejvyšší vůdce smečky, nejhlavovatější hlava tlupy, imbecil, kterého ostatní následují, protože nese tenhle titul. Fuj. Proto jsem se smečkami ani nechtěla mít nic společného. Proto jsem chtěla, aby tenhle les byl jen můj a Rzi, ne aby z toho byla smečka. Seru na smečku, seru na nějaké následovatele, nesnáším tupce a...!
Adiram se začal soukat dovnitř do úkrytu. Následovala jsem ho a jemně ho hlavou tlačila do zadnice, aby zrychlil. Neznal to tu, tak nevěděl mezi které větve strčit nohu, aby se na druhou stranu dostal co nejrychleji.
Nakonec jsme se tam dostali. vypadalo to tam skoro stejně jako kdysi, jenom se tu nesl podivný puch. Puch Tasy a pokud jsem si to dobře pamatovala, tak Stína. A něčeho, co smrdělo jako odporná patlanice z nich obou. A taky tu byl ještě čerstvý pach nějakého jiného vlka. Zamračila jsem se, ale pak jsem zavrtěla hlavou a místo toho jsem chytila Adirama za ocas a přitáhla si ho k sobě. "Jak, že jsi to říkal? Nechat si nařezat je lepší než někomu naplácat?" zeptala jsem se ho laškovně a teplým dechem jsem ho šimrala na uchu.

Že by mě hledali? kdysi dávno to tak bylo. Následovali mé vedení a vyhledávali mne, protože se sami cítili v tomto světě ztracení a slabí. Norox mě hledal a našel a začal mě nesnášet, protože jsem se tahala s místními. Tasa mě hledala a našla a i ona ze svého podřízeného postoje přesedlala na asertivní. Vyčítala mi, že se tahám s Duncanem, že mám partnerku a pak na mě sama vyjela, když sem přitáhla Novu, aby tu žila s námi. Novu - magičku. Vztekala se jako malé děcko, že ona tu magické kamarády mít nesmí ale já ano.
"Nemyslím si," řekla jsem jenom mrzutě a pokračovala dál prázdným lesem, až jsem došla k úkrytu. "Tudy prosím," ukázala jsem naspadlý strom, který hradil cestu do úkrytu. Na první pohled by nikoho nenapadlo, že za stromem je skalnatý úkryt s pár lisšejníky a houbami rostoucími po stěnách, ale to na něm bylo to dobré. Super soukromí.

// Díra

Překvapeně jsem cukla uchem, když řekl, že by si raději nechal nařezat, než aby řezal on. "Oh," pozastavila jsem se a podívala se na něj. "To jsem nevěděla. To musíme vyzkoušet," nadhodila jsem laškovně a po krátkém pohledu z očí do očí pokračovala nahoru do lesa. Už jsme míjeli skály a brzy i potok, který jsme snadno přešli. Čekala jsem, že už dávno na někoho narazíme, ale Tasa třeba spala. "Kde jsou všichni?" zamračila jsem se. Taky jeden z důvodů, proč mě alfování děsně štvalo. Nikde nikdo, všichni na mě a les kašlali a já tu dřepěla sama jako slepice na falešných vejcích. Neměla jsem si s kým povídat ani si s kým krátit čas, jasně, že se mi to rychle zprotivilo.
"To protože jsem tu dlouho nebyla. Vyčichla jsem a les mnou taky," řekla jsem Adiramovi. "Smrdí to tu jako Tasa, moje sestra," vysvětlila jsem, čí je ten příšerný odér. Povzdechla jsem si a zamračeně se rozhlížela, zatímco jsme šli.
"Chmmm, než se tu někdo objeví, je libo zkrátit si čas v úkrytu?" nadhodila jsem jakoby nic. Předtím jsem mu to přece neslibovala jen tak nadarmo.

// Velká houština

Byli jsme možná jediní, co měli tak prořízlé tlamy, ale když jsem se při brození přes řeku zamyslela, vytanulo mi na mysli pár dalších, kteří se nebáli ozvat. Meinere a jeho upřímné, leč monotónní poznámky. Duncan a jeho trefné kecy. Možná by mě napadlo více vlků, ale tak moc jsem nad tím nepřemýšlela. Zaujala mě totiž myšlenka, že by Adiram nasadil kalhoty a ukázal se jako domina. Místo toho jen vydechl, že by to nezvládl. "Máš pravdu, rozhodně bys mě nepřepral," souhlasila jsem a trochu ignorovala to, že se spíš vyjadřoval k té druhé části. Až když znovu promluvil, uvědomila jsem si, jak to myslí. Mlčky jsem se na něj podívala a nic neřekla. Norox takový byl, pomyslela jsem si a po zádech mi přejel mráz, když jsem si vybavila jednu určitou vzpomínku na něj a několik záblesků ze světa, který nebyl opravdový. Už mi došlo, že po smrti jsem se ocitala na divných místech, které pro mne byly peklem. Dokázala jsem rozeznat opravdové vzpomínky od těch, které patřily tam. Neznamenalo to ale, že se mi nebudou bolestivě vybavovat.
Vyšla jsem z řeky a pokračovala nahoru k lesu. bez oznámení jsem vešla mezi stromy a pokračovala mezi buky. Smrdělo to tady Tasou, její nakyslý puch se tu nesl křížem krážem, takže bylo jasné, že tohle místo neopustila. "Tož tohle je ono. Tady jsem tou nechtěnou alfou," poznamenala jsem a zašklebila se znechucením.