Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meinere vypadal, jako kdyby mi nerozuměl. Mluvila jsem na něj snad liščinou? Moje čelo zvrásnila jediná rýha iritace, když jsem se pustila do krátkého vysvětlování. "Něco se stalo a bylo ze mě vlče. Musela jsem znovu vyrůst, protože mi Život odmítl pomoci, ale naštěstí to netrvalo moc dlouho," poznamenala jsem konečně a máchla ocasem. Už jsem zase byla v celé své kráse dlouhá a nohatá. nelíbilo se mi být malá a balucatá. Byla jsem hrozně neobratná a neschopná. Ani jsem nemohla kouzlit!
"Zajímalo by mě, proč všichni do těch smeček lozíte, když vás to tam vůbec nezajímá," odtušila jsem snad trefně po jeho poznámce. Moc vlků si život smečkovníka neužívalo, co jsem věděla. Duncan byl furt pryč, jeho smečkové povinnosti se točily jeho kolem motání hlav jiným vlčicím a dělání neplech. Adiram byl podobného rázu, jen na druhé straně spektra. Meinere byl ve smečce jen z nudy. "Velmi pestrý. Zvládla jsem si udělat nov známé v Sarumenské smečce," řekla jsem s úsměvem na tváři. "Jeden by se pro ně nechal i zabít," zatrylkovala jsem ironicky.

"Třikrát a nazdar," souhlasila jsem a odtrhla od něj pohled a podívala se do řeky, která plynula kolem nás. Nepoznamenaná okolním světem, alespoň ne v čase, který se dal vypočítat na vlčí život. Třeba za pět generací se tok jejích vod zkroutí a spojí se s jinou řekou, ale to mi nepřináleželo zjistit.
Stačilo, že se tenhle svět po dopadu meteoritu už jednou změnil.
"Lovím... Lelky momentálně," odpověděla jsem. "Ještě před chvílí jsem byla vlčetem, takže si užívám svého dospělého těla," dodala jsem a roztáhla křidélka - nebo spíše to, co z nich zbylo. Byla jsem už jenom parodií vlka. Měla jsem k vlkům asi tak daleko jako měla sliznatka k rybám.
"Jak se má smečka?" otázala jsem se ledabyle, protože jsem vlastně netušila, o čem se s meinerem bavit. Nikdy mi toho o sobě moc neřekl.

Nehnila tu jenom mrtvá těla, ale taky nový příchozí. Zvedla jsem hlavu k Meinerovi, jehož dvoubarevnost se nedala zaměnit s nikým jiným a jehož tón hlasu, ne nepodobný stoleté mrtvole probuzené ze sladké smrti, byl pro něj tak typickým.
"Jednou jsem potkala vlka, který mi pomohl, když jsem byla v nouzích," načala jsem lehce jedovatě stejnou notou, jakou začal on. "Pak se na mě ale vykašlal a odešel," prskla jsem. Měla jsem vendetu vůči celému světu a Meinere měl jediné štěstí, že mi posloužil několikrát jako pojízdný sanitní vůz se starou skeptickou a nepříliš šetrnou leč efektivní sestřičkou na palubě, která mě vždy nějak svázala dohromady. jenže pak sanitka vždycky odjela a když mě navštívila naposled, dala mi soudní zákaz přiblížení a tučný dluh, který jsem neměla kam splatit.
"Co děláš tak daleko od smečky?" zeptala jsem se ho.

// Jezevčí hájek

Procházela jsem skrze les a skrze další les. Ne teda, že bych dokázala rozeznat hranice jednoho lesa od druhého, když na sebe takto krásně a snadno navazovaly a doplňovaly se. Proudění genů bylo příliš silné a roznos semen zdejších i tamních stromů zasahoval pomocí zvěře a jiných vlivů silně na obě strany. Nedalo se tedy rozlišit jeden les od druhého, ač by jeden chtěl. Bylo by snadné říct, že ten les byl bukový a tenhle dubový, protože statisticky převažoval o tři kusy v jednom druhu jeden nebo druhý les, ale to by nebyly průkazná data. Jako vlk jsem se ale takovými bláboly nemusela zabývat a stejně mě jenom zajímalo, kdy dojdu k řece a konečně se napiji.
Vrátilo se vše? napadlo mne při pohledu na řeku skrze poslední řadoví stromů. Vrátilo, neboť jsem cítila mrtvá tělíčka kolem. Nebylo jich moc, ale něco tu hnilo.

Dívala jsem se na vlka zespodu, dokud se nerozhodl na mě vykašlat a odejít. S odfrknutím jsem sledovala jeho kostnatý zadek, jak mi mizí z dohledu a houpe se pryč i s tím jeho ptákem, který poletoval v korunách stromů. Takové divné setkání a nic z toho. Ani se mi nepředstavil, protože na tom nezáleželo a ani mi nic neulovil z dobroty srdce, protože žádné neměl.
Byla jsem pak v lese sama, tedy skoro. Snažila jsem se ulovit si něco k jídlu a povedlo se mi nahnat pár hrabošů a myšek, ale nejednalo se o žádné pořádné jídlo. Na druhou stranu bych ho ani nezvládla ulovit s mou maličkostí. Lesem prošel vlk ze Sarumenské smečky, ale netušila jsem který, protože jsem zůstala skrytá ve stínech.
I přesto, že jsem toho tolik nesnědla jsem vyrostla. Docela to trvalo, ale nakonec jsem zase viděla svět ze své výšky a mohla jsem spokojeně les opustit a jít pryč bez obav.

// midiam

Drze jsem se zespodu dívala na vlka a čekala, co teda bude. Moje tušení bylo správné, odmítal pohnout drápem pro to, aby pomohl malému vlčeti v nouzi či získal informaci. "Pfp," odfrkla jsem si a nadechla se. Jeho pach mi byl povědomý. "Kdo ty vůbec seš?" zeptala jsem se ho a podrbala se za uchem.
Na pohled mi ten vlk vůbec nebyl známý, ale něco ve mně tikalo jako bomba čekající na odpal. Možná to byl už jenom pohled na něj. Vypadal stejně nepřirozeně jako já, akorát si zachoval víc vlčí tvar. Jeho oči byly očima zmije a jeho žíhaný kožich se podobal více monografickému tygru než vlku. Kostnatá postava krpatého vzrůstu zase připomínala šakala. Vypadal jako z Uncanny Valley a jenom pohled na něj se mi příčil. Já siceneměla co říkat, ale připadala jsem si teda víc jako vlk než tohle zvěrstvo přede mnou. "To nemáš ani kousek srdce? Nepomůžeš vlčeti v nouzi?" zeptala jsem se ho jedovatě.

Odpočívala jsem a opírala se o strom, dokud jsem neuslyšela pleskot křídel a neuviděla nad sebou zášleh barev. Přikrčila jsem se a připravila se rvát o svůj život, ale pak tvor zmizel. Znovu jsem se uvolnila a opřela se o kmen. Tohle je trýznění, pomyslela jsem si. Budu si muset něco ulovit, jíst, ať vyrostu, rozhodla jsem se dát na Životova slova. V téhle pidi velikosti jsem si mohla troufnout ale jen na malá zvířata a ještě k tomu hloupá a pomalá.
Z mého uvažování mě vyrušil až dupot šedého vlka. Nakrčila jsem čenich, když na mě houknul. "Možná," odtušila jsem ne zrovna dvakrát přátelsky. "A třeba bych ti to i řekla, když mi přineseš něco na zub," postavila jsem se a vyzývavě se na vlka podívala. vypadal jako chodící skelet, takže v lovu asi příliš neexceloval, ale mohla jsem to zkusit. Co mi bylo po nějakém dědku s houbama na zádech? Znělo to jako jiná verze Života, ale nejspíše to on nebyl, protože jinak by se tak blbě neptal.

// POUŽIT TELEPORTAČNÍ LÍSTEK Z VRCHOLU NARRSKÝCH KOPCŮ

A tak jsem teda šla a šla. Šla jsem pouští, šla jsem přes hory a přes pláně a přes řeku a nic mě nemohlo zastavit. Viděla jsem jiná zvířata, více než normálně, ale žádná na mne neútočila a kupodivu přede mnou ani neutíkala. Vlastně to tak kupodivu nebylo, protože jsem byla malé bezbranné vlče a vypadala jsem trochu jako pták, trochu jako jelen a trochu jako vlk, takže jsem byla asi docela oříšek pro všechno zdejší tvorstvo. Skoro jako kdybych byla nějaké to magické stvoření, co se na Gallirei občas objevuje a otravuje zdejším vlkům život. Tak jako se tehdy objevil ten obří slimák a myslel si, že jsme jeho děti. Nebo když z konce duhy vyskočila podivná slizká ovco koza.
zastavila jsem až když jsem došla do háje. Lehla jsem si k jednomu vykotlanému stromu a rozhodla se si odpočinout. Normálně by to byla klidná procházka, ale takhle jsem ušla snad třikrát tolik! Tohle vlčecí tělo bylo k prdu.

// Poušť

Opustila jsem vlhko savany a nastoupila do pouště. Písek pod nohama mi podkluzoval a kousal mě do polštářků, ale taková drobná nepříjemnost mne nemohla zastavit. Cestu k Životu jsem znala jako vlastní boty, však kolikrát jsem u něj již byla! Nespočetněkrát! Spílala jsem mu, že vrací mrtvé zpátky na svět, ale mou rodinu nechává hnít pod drnem. Nechala jsem se od něj takto zamaskovat - musela jsem mu na to něco říct. Vypadala jsem jako úplně někdo jiný a připadala jsem si jako monstrum, abominace. Plnilo to ale účel, neboť jsem opravdu byla k nepoznání. naštěstí to nikterak nepoznamenalo můj vnitřní šarm, vždyť jsem už i v této podobě dokázala svést Wizku a Adirama. Necítila jsem se ale hezká a vlci se tak na mě nekoukali. Stín i to malé vlče mě sledovali s odporem, znechucením. Bylo mi jedno, co si o mně kdo co myslí, já se nepotřebovala nikomu líbit, nicméně jsem chtěla být vnímána jako hezká a šarmantní vlčice, protože to přinášelo mnoho výhod. Nejsem marnivá, ač to tak zní, avšak mám ráda výhody plynoucí z pouhého vzhledu.
Pokračovala jsem po okraji duny až k mostu, který se klenul nad květinami, polem květin, vítající nový den. vypadalo to, že i tady zapršelo, jakkoliv nemožné se to v poušti zdálo. Přisuzovala jsem to Životu a jeho moci, však byl velmi kouzelným tvorem. Jednou nohou jsem vstoupila na most a drápky mi zacvakaly o kamennou podlahu, když se ozval jeho hlas: “Styx, Styx! Vidím, že ses vrátila do svých mladých let!” Jeho přivítání bylo bujaré a vřelé jako slunce nad našimi hlavami, jenž hřálo naše kožíšky. V jeho přítomnosti nešlo jinak než mít dobrou náladu. Zašklebila jsem se a zespodu se dívala na jeho květinami obrostlé tělo. Pomněnky a petrklíče, vlčí máky a slunečnice, kapradí a heřmánek, měl toho v srsti spoustu. Byl skoro jako pojízdná apatyka. Jistě by se uživil jakožto potulný prodavač léčivých bylinek. Jeho veselé oči mne seshora pozorovaly, zatímco jsem doťapkala až k němu. “Moc ráda bych ale zase byla dospělá,” řekla jsem vědoucně a podívala se zdejšímu samozvanému bohu do očí. Hledět takto do tváře bohu bylo v jiných částech světa nemyslitelné a přec, tady stálo zosobnění gallirejského života. Rozverného, kouzelného a nevypočitatelného. “No tak to musíš hodně jíst, aby z tebe byla zase velká dáma!” zazubil se a kdyby měl protistojné palce jako ta podivná potvora v lese, jistě by mě štípl do tváře. Místo toho jsem ucítila horkost, která se mi do nich vhrnula. “Ale… Doufala jsem, že bys to mohl uspíšit!” zakňourala jsem. Nečekala jsem, že se mi dostane tak rychlého a tak lehkovážného odmítnutí. Copak nevěděl, že mě celý svět nesnáší? Že tohle je pro mě tolik nebezpečné? “Nemůžu kouzlit! Jak se mám bránit? Vždyť mě může unést orel!” naříkala jsem, zatímco Život spokojeně přeskočil okraj mostu a dopadl mezi kvítí, nedbaje na mé naříkaní. S otevřenou tlamkou jsem na něj zírala, jak se prochází a hraje si se svými květinami a chytila jsem bublinu do tlamy, abych se s ní rozběhla za ním. Musela jsem přes most, pak dolů z kopečka pod most a následně mezi květinami až k němu. Naštvanou bublinku jsem vypustila až u něj.
“Copak mi nechceš pomoci? Mně?” řekla jsem prosebně a upřela na něj své velká, zelenkavá vlčecí očka, ve kterých se odráželo slunce, kvítí i celý vesmír. “Tolikrát jsi mi pomohl! Tolikrát mě zachránil před smrtí a zkázou! I tenhle kožich je tvá práce, nemluvě o tom paroží,” přesvědčovala jsem vlka, který se zvedl od svých květin a lehl si na zem, abychom byli na stejné úrovni. Bylo to ponižující, ale ne, pokud mi dotyční nebyli cizí. U Života a Adirama mi to nevadilo, ale jestliže by si ke mně takto lehnul někdo jiný, rozdrápala bych jim obličej za jejich drzost.
“Myslel jsem, že se mi to docela povedlo,” řekl Život a zněl krapánek zklamaně, skoro jako kdybych ho urazila. “Ovšem, ale už nejsem vlk. Ani předtím jsem nebyla, ale pořád jsem vypadala jako já… A byla jsem hezká,” zamumlala jsem a uhnula pohledem. Teď jsem vypadala jako někdo úplně jiný. Kožich barvy uhlí, zelené flíčky koloušků a parůžky jejich vrstevníků. Křídla byla mým prokletím, ale už z nich moc nezůstalo. Nedala se už ani používat k ničemu jinému, než k občasnému mlácení kolemjdoucích. “Jestli tě trápí jenom toto,” nedokončil, pousmál se a zvedl se, aby se znovu věnoval svým květinám. Vydechla jsem a zůstala chvíli stát jako opařená. Snažil se mi tím snad říct, že mé problémy jsou malicherné a mám být za svůj život vděčná? Vyběhla jsem za ním a div do něj nevrazila, když se náhle zastavil a otočil ke mně s přenádhernou květinou. Sledovala jsem ji mlčky a nechala ho, ať mi ji položí mezi uši. Připadalo mi, jako kdyby se náhle její květi rozpadl a její okvětní lístky mne pokropily a vpily se do mne. Cítila jsem teplo, polilo mne a přikrylo jako hebká deka. Slyšitelně jsem vzdychla a vydechla.
Když jsem otevřela oči, pořád jsem byla maličkatá. “Říkám ti: hodně jez,” nabádal mě Život s potutelným úsměvem. “A pěkně se usmívej, jistě ti nikdo neodolá,” čertíkovsky na mě mrknul a začal mě vyprovázet ven na most. “A nemůžu tady počkat, dokud nevyrostu?” zeptala jsem se ho, ale vypadalo to, že ne. To je ale blbost, Život byl vždy rád za společnost. “Možná, kdybys byla větší. Já sice jsem jednou tlapkou ve vlčecím byznysu, ale na hlídání mne nikdy mc neužilo. Upaluj do světa, nezbedo!” zachechtal se Život a poprvé v mém životě mě vykopnul přes most a zavřel za ním bránu. Cítila jsem pole, které mi bránilose vrátit a nevěřícně jsem zírala skrze mihotající se vzduch značící tuto bariéru na Života, který spokojeně zaplul do své jeskyně, jejíž vchod se překryl listovím a kvítím. Zamrkala jsem, potlačila touhu spílat mu a prosit u zavřených dveří a vypravila se zpátky do světa, jak mi řekl.

// TELEPORT DO JEZEVČÍHO HÁJKU

// O B J E D N Á V K A
Převody z mých charakterů (10% daň Životu)
Z Háti na Styx: 20 květin - 10 % = 18 květin
Z Alastora na Styx: 228 květin - 10 % = 205 květin
Z Alastora na Styx: 67 mušliček - 10 % = 60 mušliček
Z Beliala na Styx: 45 květin - 10 % = 40 květin
Háti zůstane 20 květin, Alastorovi 0 květin, 95 mušliček, Belialovi 0 květin
Směnárna
102 křišťálů na 340 květin
Celkem bude mít Styx 904 květin, 100 mušliček, 2 křišťály
Hvězdičky do speciální vlastnosti (1* = 100 květin)
9* = 900 květin
Styx zůstanou 4 květiny, 100 mušliček a 2 křišťály
A poprosím si smazat z poznámek magii Kapsulace a její cenu, nakonec ji nebudu chtít. Ale tu slevu mi tam nech! :D

// eucalyptový les

Za mnou na západě se nacházely podivné lesy, které jsem už měla tu čest projít a prozkoumat. Jeden byl černý a plný prachu a doutnajících uhlíků a druhý byl mátově zelenkavý s prapodivnými stromy a medvědy s rozpláclým nosem. Savanu jsem překročila snadno, stačilo mířit k obřímu baobabu a poté se vydat na východ od něj, kde jsem v dáli viděla zlaté hory písku.
Na jih od pouště byly hory, vysoké a strmé, avšak nebyly úplným koncem světa. Za nimi byla pláž z černého písku, další pro mne velmi významné místo, a také údolí s vačnatci. A to i těmi vyhynulými - domněle. Poušť byla obklopena dalšími horami přičemž jedny z nich byly prapodivné píšťalového tvaru a když se jeden přiblížil, mohl slyšet jejich zpěv. Ještě jsem je nebyla prozkoumat, ale v tomhle drobném těle jsem to ani nehodlala podstupovat. První jsem se ho musela zbavit.

// život

// ronherský potok

Vtrhla jsem do lesa, kde jsme se s Adiramem schovali před těmi podivnými vlky s žlutými kožichy a tmavými pruhy na zadcích. Už předtím jsem tušila, že to bud někde poblíž pouště, ale těd jsem si lokace dokázala zařadit přímo. Les byl ale o dost vyšší než minule a cesta skrze něj mi trvala, ale nevadilo mi to. Byla jsem přirozeně tichá a opatrná, teď jsem se na to trochu víc soustředila, abych na sebe nepřilákala moc pozornosti. Nebylo to nikterak těžké a jednou jsem prošla přímo pod nějakým podivným zvířetem, které připomínalo zakrslého medvěda s rozpláclým nosem. Sedělo na stromě a pomalo žvýkalo listy stromu. Mělo palce nebo něco, co je připomínalo a to mě znechutilo. Takova protistojná zrůdnost! Byla jsem ráda, že vlci palce nemají, k čemu by je stejně používali?

// poušť

// houští

Dostala jsem se až k řece, kde se se mohla prohlédnout. Byla jsem malá, maličkatá jako čerstvé vlče, ale narozdíl od nich jsem se mohla bez dozoru pohybovat světem a neřešit nic. Ano, byli tu predátoři, kteří by mi mohli trošku pochroumat kožíšek, ale nemyslela jsem si, že na nějaké narazím. Co byl ale další problém byla krátost mých noh. Cesta mi trvala o tolik déle! Spěchala jsem, téměř jsem utíkala, abych měla cestu co nejdříve za sebou a mohla zase tropit neplechu ve svém dospělém těle. Chtěla jsem se vrátit za Adiramem, chtěla jsem jít vymýtit to, co se stalo z mé Bukové smečky a chtěla jsem se pomstiˇt všem, kdož mi ukřivdili. Sarumen, Asgaar, Buk… Bylo jich tolik! Byla jsem už starší a věděla jsem, že tady nebudu věčně, že jednou doopravdy natáhnu brka nadobro a tím to pro mne hasne.

// eucalyptový les

Svět byl o tolik větší, když jsem byla zase malá. Adiram se moc probouzet nechtěl a místo toho jen ležel a spal. Odfrkla jsem si a protáhla se. Tohle tělo bylo drobné, svaly byly krátké a měkké, ale byla v něm jakási pružnost a odolnost mládí. Skoro jako kdyby se mi nic nemělo stát.
Byla jsem znovu vlčetem, mohla jsem si vrátit ty roky, které mi domov vzal a připravil mě o dětství a normální vyrůstání. Co ale bylo normální vyrůstání? Stála bych o to? Byla bych úplně někým jiným, než jsem teď. Celý můj život by byl rozličný.
Podívala jsem se na Adirama, jak klidně pochrupuje a proplouvá na pomezí spánku a bdění. Mlčela jsem, netušila jsem, jestli ho budit anebo ho nechat spát. Vypadal tak klidně a odpočatě, skoro jako anděl. Já ale nehodlala spát celý den a celou noc, na to jsem nebyla a on to věděl. už tehdy, když jsem ho nutila opustit pláž. Nožky mě pálily, hořely nedočkavostí vyrazit na cestu, najít lék na svou prťavost. Nemohla jsem čarovat, byla jsem malá a slabá, leč gumová. Rozmýšlela jsem se, až jsem se nakonec rozhodla. Vydechla jsem, potlačila touhu rozloučit se a jen tiše broukla: "Vlastně nic." Náslědně jsem se tiše vyplížila z úkrytu a vydala se na cestu.

// Ronherský potok

“Prospala bych se,” souhlasila jsem s Adiramem a vlastně velmi rychle usnula. Skoro jako kdyby do mě uhodil blesk.
Utíkala jsem lesem z muchomůrek a myslela si, že mě honí veliká beruška. Slyšela jsem její hlas, který se až příliš podobal hlasu mé sestry. Vykládala mi o tom, jak mě zabije a sní a jak mnou nakrmí i svého bastarda, kterého splodila s magičem. Smála se a cvakala obrovskými kusadly tesaříka, zatímco jsem prchala po vodní hladině nekonečného oceánu.
Adiram stal proti mně a ptal se, proč utíkám, ale já neměla čas odpovědět a ani nemohla. Jako kdybych měla v krku knedlík. Snědla jsem poslední zbytky fialových květin a zmizela ve vysoké trávě, ve které jsem nebyla vidět. Adiram jako obr sledoval svět kolem a nade mnou, protože jemu tráva nesahala ani po kotníky.
Probudila jsem se ještě za deště, ale byla jsem odpočatá. Vstala jsem a potlačila chuť Adirama probudit polibkem. Nebylo to vhodné. Míchaly se ve mně zvláštní pocity. “Adirame,” šeptla jsem, abych ho probrala.

Slyšela jsem dopadání kapek na větve nad námi, ale moc jich k nám neproniklo, jestli vůbec nějaké. Adiram si lehnul, aby měl oči na stejné úrovni jako já. Prudce jsem vydechla, ale ne tím, že jeho oči byly jako dva obrovské rybníky bez dna, kde jsem se utápěla a ztrácela pod obrovskou tíhou vody nade mnou, neschopna se nadechnout při svém klesání níže a níže až… Bylo to proto, že jsem vyfukovala frustraci.
“Jo, neupadne,” odbyla jsem jeho otázku bezstarostně. “Jedině, že by bylo jedovaté,” ušklíbla jsem se, abych situaci odlehčila. Bolest byla tupá, ale skoro jsem ji nevnímala. Odmalička jsem měla práh bolesti vysoký, možná až příliš pro své vlastní dobro.
Adiram měl pravdu. Lehla jsem si na zem a protáhla se, nedbaje na zranění a bolest celého těla. “Jo, vlastně je to tak nejlepší,” souhlasila jsem. Chtěla jsem svobodu, teď jsem měla i další cíl do života a vlastně… “Vlastně to vyšlo úplně perfektně,” souhlasila jsem svým dětským hláskem. Kdybych nebyla pidi midi, tak bych tohohle momentu možná využila k něčemu spontánnímu a sladkému, ale takhle jsem se jenom mohla tlemit na Adirama, zatímco jsem udělala pár sudů k němu a opřela se o něj. “Jen potřebuju znovu vyrůst,” mlaskla jsem, nepříliš znepokojeně nad svým momentálním stavem. Už jsem byla na tyhle věci zvyklá a nemohlo mě to vykolejit. Víc mi vadilo, že jsem byla bezbranná. Takhke jsem se ale mohla vydávat za jakékoliv vlče, protože žádný z mých nepřátel neznal mou novou podobu a kdo by si myslel, že budu vlčetem?
“Šla bych za Životem, ten by mohl vědět, co s tím,” prohlásila jsem a zívla si.