Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyžehlení Vlčete bylo úspěšně zabráněno, i když to mladou vlčici na nějakou chvíli vyřadilo z vřavy. Pokud šlo o Stína, to ho opravdu netrápilo, mohl se teď soustředit jen na to, aby to se srnkou skoncoval. Corvus se ji chytil za krk a táhl ji dolů, takže se Stín odrazil a přidal se k němu. Pod vahou dvou dospělých vlků, i když ani jeden z nich nebyl zrovna kulturista, šlo zvíře k zemi rychle a naděje na záchranu mělo vážně malinké. I Vlče, obalená nějakým ostružiním, se přidala k jejich snaze. Stín zabořil tesáky hluboko do hrdla srnky, která se stále cukala a snažila se ještě z posledních sil uniknout, avšak byly to už marné snahy. Brzy se docukala, dobojovala a bylo po všem.
Když si byl jistý, že už znova nevyskočí, Stín od ní couvl a olízl si krev z tlamy. Přejel pohledem Corvuse i Vlče - u ní se trochu zastavil. "To byla pěkná hovadina," utrousil. "Ale fungovalo to docela dobře," musel přiznat. Zakroutil nad tím hlavou a chtěl se zakousnout do srny bez dalšího řečnění, když zachytil pohled Tasy, která stála opodál, z tlamy jí tekla káně div ne ke kolenům a zase dělala tu svou věc, že nebude jíst, dokud on jí to neřekne. "Můžeš přestat blbnout?" zamračil se trochu. To jí to musel opakovat pořád dokola? "Už jsem říkal kolikrát, že na povolení k jídlu nehraju," dodal a zakousl se srně do břicha, aby se dostal k vnitřnostem. Jak malá, vážně.

Jakmile se všechno dalo do pohybu, už ty dva, se kterými lovil, moc ovlivnit nemohl. Doufal, že jeho plán vyjde a že srnu zaženou do slepé uličky u skal, jak si to představoval. Nebo že by se jim ji povedlo skolit ještě předtím? Corvus se zvířeti zakousl do přední nohy, to sice zakolísalo, ale nezastavilo se. Kdyby to vůbec bylo možné, jeden by si myslel, že si snad ani vlka visícího na něm nevšimlo. Stín už se málem odrážel, aby se srně pověsil na krk, jenže vtom ucítil nečekanou váhu na hřbetě. Do páteře se mu zaryla nevelká tlapka a šedá šmouha už letěla vzhůru. "Vlče!" houkl - neříkal, že se má jen dívat a učit? Ne, ona po něm musela skákat, jako by byl nějaká atrakce! Nějaká jeho část snad chtěla cítít hrdost nad tím, jakou má jeho dcera kuráž, ale rázně tyhle pocity odstrčil do temného kouta, kam patřily. Žádný takový.
Možná měla odvahu, ale taky si říkala o průšvih, který se začal dít hned v další chvíli. Srna se začala řítit k zemi a hrozilo, že po Vlčeti zůstane jen mastný flek. "Pusť se!" vyštěkl po ní Stín, který věděl, že by potom Tasa udělala mastný flek z něj. Natáhl krok, jak to jen šlo, aby mohl Vlče zkusit odstrčit ze zóny jistého rozplácnutí a zároveň aby měl potom volný přístup ke krku srny. První, po kom se ale natáhl, bylo šedé, ne už tak úplně mrňavé, Vlče - čapl ji za první část těla, co se mu připletla pod zuby a škubl s ní nešetrně na stranu. Sakra, ještě při lovu muset někoho zachraňovat! vztekal se a už koukal, jestli se naskytne možnost zakousnout se srně do krku, aby s tímhle mohli co nejrychleji skoncovat.

Nebylo na co čekat. Museli vyrazit, než se srny pevně semknou a pak s nimi budou mít desetkrát tolik práce. Všechno stručně vysvětlit a snad to oba jeho spolulovci pochopili. Vlče dokonce vzala velice vážně jeho pokyn o mlčení. Neušel jí škaredý pohled, který vrhla po Kašparovi, který jedno slovo přece jen pronesl. Stín to sice říkal spíš proto, aby neřvali na celý les, než aby oněmněli, ale své dceří mírně pokývl bradou. Snad ji ještě jednoho dne uzná za svoji krev? Ale to bychom předbíhali. Teď byl na řadě lov - a lovit se tedy začalo.
Corvus se připravil, aby vykonal svou část a on se tedy pomalu plížil zprava, aby se dostali do lepší pozice. Sledoval, co dělá Vlče a jestli jde pořád s ním, zároveň se snažil sledovat Corvuse i srnku. Tohle lovení mu lezlo celkem na nervy, bylo to náročné na mozek. Chyběly mu někdy doby, kdy žral jen chcípliny a malé tvory... ale co se dalo dělat. Asi dospěl, nebo co. "Teď," houkl, když byli všichni na svých místech a vyrazil ze skrytu křovin. Okamžitě se snažil dostat k pravému boku srnky, aby jí zabránil připojit se ke svým družkám. Důrazně po ní chňapl, aby jí bylo jasné, že si jen tak nehrajou a myslí to vážně. Chtěl to mít za sebou co nejdřív.

"Určitě bych si na to nevsadil," zakoulel Stín očima, protože se domníval, že od mladého vlka mohli očekávat skutečně cokoliv. Na možnost sežrání Kašpara se jen uchechtl. Klidně by ho Tase přenechal celého. Jíst vlky ho nějak nelákalo.
To už ale byli u skupinky a Tasa naznačila, že se bude držet stranou. Trochu se zamračil, doufal, že se do toho pustí s nimi. Takhle bude muset operovat jen s Vlčetem a Kašparem. No bezva. Ale už pracoval i s horším materiálem. Ani jeden z nich naštěstí neprotestovali, takže tím to bylo trochu jednodušší. Nemusel se s nikým dohadovat, na což vážně neměl náladu, zejména v tomhle prašivém počasí, které mu jinak vyhovovalo, ale k lovu ideální příliš nebylo. "Tak fajn. Stádo je cítit někde tamhle," máchl Stín tlapou příslušným směrem, "takže půjdeme obhlídnout situaci. Potichu," zdůraznil zejména k Vlčeti, věděl, že ještě nikdy nelovila a má tendenci se do všeho vrhnout po hlavě, což se mohlo, ale i nemuselo hodit. "Pak vám řeknu, co kdo bude dělat." Trochu ho otravovalo, že to musí vysvětlovat, ale nerad by lovil znovu jen proto, že by zjistil, že Corvus nic neumí. Že Vlče lovit neumí, to už věděl s jistotou.
Zamířili ke stádu, které se shlukovalo k sobě. Přejel je pohledem. Zdálo se, že ty starší a slabší už budou ve středu stáda... ale jedna ještě otálela na kraji. "Tamhleta, co je trochu stranou," zašeptal důrazně a ukázal na srnu, která už vypadala poněkud letitě, ale ještě ne úplně na pokraji smrti. "Musíme ji od nich oddělit a potom ji strhneme. Takže, Vlče půjde se mnou zprava. Budeš se držet u mě a poslouchat, co ti říkám, nebo ti ta srnka rozkopne lebku jako skořápku od vajíčka. Corvus půjde zleva. Poženeme ji směrem tam, k těm skalám. S trochou štěstí ji tam zaženem do rohu." Ohlédl se po nich obou: "Jasný?"

Tasa už spřádala plány na lov, které se mu docela zamlouvaly. Pokýval pomalu hlavou. "To zní dobře. Aspoň se ti dva něco naučí. I když Pinču asi ne, protože je v tahu," pokrčil rameny. Nevěděl, kam to nedochůdče šlo, a bylo mu to docela jedno. Však on přitáhne zpátky. A když ne, tak to zas taková škoda nebude. "Ale toho Kašpara si odzkoušíme," dodal, protože to tak vážně udělat chtěl. Když ne Pinču, tak aspoň jejich nejnovější přítustek může ukázat své schopnosti v další oblasti. Snad na tom bude s lovem líp, než s bojem. Pomalu nakročil směrem, kde ty dva nechali a odkud je stále ještě cítil. "Ochránce se hodí vždycky," zamručel. "Aspoň by mohl hranice očůrávat taky někdo jinej, než jen pořád my dva."
"Jsou tu cítit srnky," řekl Tase po cestě. "To zní celkem slibně." Nejdřív však musel dát dokupy lovce - a zbytek lovecké skupiny už viděl před sebou. "Vy dva, jdeme na lov," zahlásil z dálky a na nic se neptal, bylo to prosté oznámení skutečnosti. "Srnky se po zimě vrátily, není na co čekat."

Ani on nechtěl, aby jich ve smečce byla miliarda. Na druhou stranu, kdyby se ukázalo, že je Kašpar schopný a použitelný, pak by pro ně mohl být přínosem. Nejdřív si to ovšem museli ověřit - a do toho jim vsoupil Tasin brouk, na jehož existenci už by málem zapomněl. Kdykoliv na něj ale začal zapomínat, hmyzák se ochotně připomněl. "To nezní špatně," zabručel Stín a souhlasila s tím i Tasa. "Jo. Mohli bychom ho vzít na lov, ať na něj přitom má kdo dohlídnout a máme jistotu, že to zvíře nenašel už někde chcíplý." Přímo z něj sršelo, jak moc Kašparovi věří... Lov by se po zimě každopádně hodil tak jako tak.
O inteligenci Vlčete se Stín moc nebál. Stejně to nebylo něco, co by se dalo nějak ovlivnit a i kdyby Vlče nebyla nejbystřejší, svým odhodláním to zcela jistě dožene. "No to může, jen to má občas svoje následky," pokrčil rameny, řádění Vlčete nijak usměrňovat neměl v plánu. "Ale ochránkyně by z ní mohla být dobrá, to je fakt." Jen jestli v sobě někdy vlčice najed tolik zodpovědnosti, aby se role zmocnila. Ne, že by někdo v Budkovém lese byl zrovna ukázkou vzornosti a zodpovědnosti. To se tady příliš nevedlo.

Stín dneska dělal všem samou radost, jaký to div? Sám si toho ale skoro ani nevšiml. Tase se oháňka rozkmitala sem tam a s pořádným zápalem vyhrkla, že by ráda Kašpara zakousla. "Já vím. Třeba ještě budeš mít možnost," pokrčil rameny. "Hádám, že zakousnout všechny potenciální členy není nejlepší způsob, jak řídit smečku." I když on o tom popravdě zase tak moc nevěděl.
"Třeba bude. Nevypadalo to, že by se pral poprvé, ale kdoví, s jakými vychrtlými slabochy se kde mlátil," zauvažoval šedivák, zcela ignorujíc fakt, že tomu není ani tak dlouho, co ten vychrtlý slaboch přetahující se s jinými vychtrlými slabochy byl on sám. "Měl by dostat nějaký úkol, až se trochu vzpamatuje. Aby se prokázal." Tím se to finálně potvrdí, nebo ne?
Samozřejmě došlo opět i na to, co Tasu tak naštvalo, tedy otloukání Vlčete. "Jestli má být tupá, tak bude tupá a strom na tom nic nezmění," prohlásil. "I když mi tupá nepřijde, je to malá vzteklá lasička. Ve světě se neztratí," soudil. "Jen se musí naučit, že když každému hned skočí do xichtu, občas to schytá o strom." Toliko tedy ke Stínově výchově. Co, však jeho taky nikdo pořádně nevychoval a vyrostl úplně normálně, ne?

Nijak moc si nepovšimnul toho, že se Vlčeti na chvíli nadšeně rozkmital ocásek a musela si ho přisednout, aby to zastavila. Přišlo mu zcela logické, že by Vlče, i když byla jenom vlče, měla mít přednost před Kašparem, který se tu sotva objevil. Navíc když si představoval, jak ho asi Vlče hezky potrápí, působilo mu to opravdu krásně škodolibou radost. Ponechal ty dva jejich osudu a vyrazil značkovat hranice.
Nepřekvapilo ho, že se k němu Tasa připojila. Plandala se za ním jako poslušné štěňátko a nechávala svoje značky na stromech. Chvíli pracovali potichu, ale nakonec šedivák mlčení porušil. "Hezky jsi mu vyprášila kožich," řekl a chraplavě se pro sebe uchechtl. "Zrovna největší bojovník to není. Ale možná z něj ještě něco bude," uvažoval nahlas. Mohli jen doufat. Když se vlk neosvědčí, no... věděl, co ho čeká. Věděl, do čeho jde. Kdyby se mu náhodou něco stalo, nemohl tvrdit, že ho nevarovali. Otřel se o další strom a uvědomil si s lehkým zpožděním, že Pinču se uprostřed toho všeho někam vytratil. Tak ať si jde. Však on se vrátí. Kde jinde by takového usoplence chtěli?

Tasa Kašparovu přítomnost tady evidentně neschvalovala. Mohlo to vyústit v nějaké rozepře, ovšem těm se jeden stejně těžko ubrání, když zdejší les obývaly samé takové... řekněme barvité charaktery. Ať to dopadne jakkoliv, Stín se zrovna nebál o osud Tasy nebo Vlčete - možná by se měl bát spíš Kašpar. Ten se poté, co bylo Vlče na moment umlčeno, stal oficiálně nejnovějším členem Bukové smečky. "Výborně. Doufám, že to taky brzo dokážeš," prohlásil Stín suše a vzal okrajově na vědomí, že Kašpar má i jiné jméno, než to, které mu sám dal. "Já jsem Stín," představil se mu krátce a sklonil zrak k Vlčeti, které se zubilo šklebem nyní o jeden tesák kratším a hlásalo, že si z Kašpara Corvuse udělá svého poskoka. "Skvělý nápad," schvaloval to Stín, zatímco ten, který se měl poskokem stát, se pochopitelně bránil. Jenže co mu to bude platné? "Hlavně si pamatuj, že Vlče je tady služebně starší, než ty," upozornil černého s piraním šklebem, který se nepopiratelně podobal tomu, který hrál na tváři jeho dcery. "A že si z tvého kožichu Tasa udělá rohožku, jestli jí zkřivíš další chloupek," pokývl šedé vlčici hlavou, vlastně jí udílel povolení z Corvuse nadělat fašírku, pokud se jí nebude pozdávat. Do smečky ho možná přijal, ale nedalo se říct, že by mu nějak dvakrát věřil nebo že by mu na jeho osudu extra záleželo. Bude se muset ještě prokázat.
Stín pak pomalu zavětřil a naznal, že pachy na hranicích už jsou trochu moc vyčpělé a nějakým drzým čumilům to mohlo dávat pocit, že si tudy můžou chodit, jak chtějí. "Fajn. Seznam se s lesem podle libosti. Já jdu obejít hranice," zahlásil, udělal pár kroků a otočil se na Tasu: "Jdeš taky? Nebo chceš dělat průvodce lesem?" Vlčete se neptal, to si stejně bude dělat, co ho napadne, takže proč vlastně plýtvat slovy?
Ať sám či v něčím doprovodu, začal chodit mezi stromy, tu zvedl nohu, tu se otřel o kmen a vydrbal si pár chumáčů nanicovaté srsti. Sníh už byl naštěstí pryč, i pachy zvířat se začínaly do lesa navracet, ale hladina řeky se nebezpečně zvedala. Oni však byli na srázu, takže velkých záplav se bát nemuseli, snad jen těch z potoka protínajícího les, ale pochyboval, že ten by nadělal moc škody. Značkování ho moc nebralo, ale už si na to zvykl, i když trochu skřípal zuby. Nebylo to dost zajímavé na to, aby ho to zabavilo, ale zároveň to byla činnost - navíc ještě povinnost - takže to ani nebylo jako sladké nicnedělání. Prostě otrava, pomyslel si a zaryl drápy do dalšího kmene stromu.

Boj skončil a černý vlk stál na nohou, zbaven Vlčete a jen tak tak uniknuvší hněvu Tasy. Prozatím. Vlčice totiž vrčela a vztekala se, bylo vidno, že by mu pořád ještě chtěla zakroutit krkem. Proto nejdřív promluvil na ni, než na Kašpara. "Vlče je v nejlepším pořádku," máchl tlapou k malé vlčici, která se už znovu sápala po své kořisti, které se nehodlala vzdát. Nějaká rána o kmen stromu ji ani nezpomalila. Kašpar sám prohlásil, že Vlče zabít nechtěl. "Má bojovného ducha, to jí nemůžeš upřít," pokrčil rameny. "Každopádně-" Jeho dcera se po něm pustila a zahryzla se černému do kotníku. Kašpar se jí opět účinně zbavil, ale vést v těchto podmínkách rozumný hovor se zdálo být nemožné. Stín měl pocit, že mu brzo začne cukat oko. "Vlče, můžeš aspoň na pět vteřin přestat?" houkl a kdoví, jestli to snad nebylo poprvé, co se na ni obrátil přímo. Líbil se mu její bojovný zápal, ale co je moc, to je moc. Chtěl aspoň dokončit větu, aby Kašpar znal svůj verdikt. Pak ať si Vlče dělá, co chce.
"Chtěl jsem říct, že se v tom případě můžeš považovat za nového člena Bukové smečky." Vrhl postranní pohled po světle šedém kožichu vedle. Tušil, že Tasa s tím úplně souhlasit nebude, ale ten vlk nevypadal úplně marně. Až trochu zesílí, mohl by být užitečný. Tvrala na tom, že být alfa mám být jen já, tak si teď nemá co stěžovat. "Ovšem příživníky tu házíme ze srázu rovnou do moře, takže bych ti radil zapojit se do chodu smečky, kdykoliv to bude potřeba," varoval ho předem. "Máš nějaké jméno, nebo chceš být navždy Kašparem?"

Tasa sebou mrskala jako rybka v potoce, v porovnání s ní Stínovi přišlo, že se Kašpar pohybuje, jako by se brodil po kolena v bahně. Tu schytal nějaký kousanec, tu zase další. Příliš se mu nedařilo to šedé vlčici oplácet, ale aspoň se snažil a nefňukal. Nakonec se mu podařilo rafnout Tasu za ocas, jenže ta se zkroutila do preclíku a čapla ho pod krkem. Rozhodl se, že to co viděl, už mu stačí, sotva však otevřel tlamu, vyřítila se mezi stromy Vlče. Nejevila nejmenší známky jakéhokoliv úmyslu brzdit, prostě se s řevem odpíchla a letěla přímo Kašparovi do obličeje, škrábala, drápala a kousala všude, kam dosáhla. Tenhle náhlý zásah Stína překvapil asi podobně, jako všechny ostatní, ale popravdě ho celkem potěšil. Vlče nebyla žádná poseroutka. Asi jsem zrovna viděl lepší ukázku boje od tříměsíčního vlčete, než od něj, napadlo ho s úšklebkem a nechal Kašpara a Vlče, ať si ještě pohrajou, otočil se ale na Tasu: "Už ho nech. Myslím, že jsme viděli dost."
Objevil se tu i Pinču, takže tady byli všichni a vlčata se vážně skrze zajíce nepozabíjela. Vlče si svoje bojovné choutky vybíjela jinde. Zdálo se ale, že ani tentokrát se jí nezadaří, Kašpar se ji právě snažil z hlavy sundat o strom a potom se zatvářil velice ublíženě. Jako by snad plánovali útok dravého Vlčete. "Moc se nekoukej," frkl Stín. "Buď rád, že žiješ. A teď řekni, jestli máš ještě zájem se přidat do smečky."

Stín se postavil opodál a sledoval ty dva, jak se kolem sebe začínají točit. Hleděl na ně zadumaně, špička ocasu mu pocukávala. Zajímalo ho, jak se ten Kašpar ukáže. Věděl, že Tasa by z něj udělala mastný flek, kdyby chtěla, ale to by jim moc neprozradilo. Tasa kolem něj kroužila, chňapala po něm, pak ladně uhýbala, když po ní Kašpar chňapl. Stín se zamračil. Byl pomalý. Neohrabaný, až to i Stína bolelo. A prozatím neprojevil ani náznak čehokoliv, čím by to mohl vyrovnat. Jasně. Plná huba keců a nic z toho.
Nebo že by přece...? Černý se rozběhl proti Tase, vypadalo to, že se na ni chystá naprosto předvídatelně skočit, ale místo toho zabrzdil, až se všelijaký nepořádek rozletěl kolem. Tasa nejspíš schytala zásah do obličeje, i když kdoví, jak moc ji to vyvede z míry. Kašpar se však proti ní rozehnal jako tank. Teď konečně Stín viděl něco, co se mu aspoň trochu líbilo. Nějaký náznak mozku za těma zarudlýma očima, nějaký důkaz toho, že se dneska Kašpar nepere úplně poprvé. "Klidně ho zmlať, ale nezabij ho," řekl Tase, pokud ho tedy vnímala. V zápalu boje kdoví, jestli k ní slova vůbec doléhala. "Něco na něm možná bude."

Stín se ponuře zašklebil nad Kašparovou poznámkou. "Ubožátko," mlaskl sarkasticky. "Jestli chceš plakat nad krutostí osudu, můžeš se zařadit do fronty." Nějaké sebelítostné výlevy fakt neměl náladu poslouchat. Život byl krutý, bů-hů. Kašpar rozhodně nebyl jediný, kdo měl takovou zkušenost.
Tasa po jeho boku se trochu ošívala, jako by ji to začínalo nudit. Docela ji chápal, protože se cítil podobně. Docela se těšil, že si Kašpara proklepne sám, ale usoudil, že dívat se, jak mu jeho vyzáblý tulácký zadek nakope Tasa by mohlo být ještě zábavnější, než kdyby to dělal sám. Vypadala do toho tak nadšeně. Kdo byl, aby jí kazil zábavu? Ještě ale pohlédl na černého, který k tomu měl nějaké poznámky... Kupodivu ale nic odmítavého. Šedivák zkoumavě přimhouřil oči. Možná na něm něco bude? Přinejmenším nebyl poseroutka. "Ano, přesně tak jsem to myslel. Dokaž, že nejsi úplný kašpar. Pak se budem moct bavit dál." Ustoupil o krok stranou a koukl na Tasu. "Je tvůj," prohlásil.

Stín byl sice ochoten Kašpara vyslechnout, ale to ještě neznamenalo, že jeho slovům taky věřil. "Ach ano, krutá zima a hlad je pouhá drobná nepříjemnost, že ano." Zavrtěl mírně hlavou. I kdyby to nebyl jeho hlavní záměr, určitě to nebyla náhoda, že se tady ukázal zrovna teď. Možná ho prostě přepadalo zoufalství. I Tasa na něj dorážela otázkami, ale vlka to nějak moc z míry nevyvádělo, jak se zdálo. Chtěl se tu dle vlastních slov schovat před zbytkem světa a taky před doživotním tuláctvím. "Copak ti svět provedl tak hrozného?" zabručel šedivák otázku, aniž by ho odpověď na ni dvakrát zajímala. Takže to je ztracenec. No. V tom případě by sem možná i zapadl. Sledoval Kašpara a přemýšlel. Chtěl to udělat chytře, tak, aby nic neztratili v případě, že ten vlk vážně kecá a chce se jen přiživovat na práci druhých, což se mu stále zdálo dost možné i pravděpodobné.
"Že není bezmocný chcípák může říct ale každý," řekl po chvíli. Přišlo mu, že Kašpar vypadá jako přesně to, o čem tvrdí, že není. "Jestli tu chceš zůstat, musíš nějak dokázat, že to myslíš vážně a že nejsi poleno." Přešlápl, zamyslel se. "Co umíš? Lovit? Rvát se? Obojí? Něco jiného?" Tak trochu dával vlkovi na výběr, v čem bude jeho zkouška spočívat. Čekal, až se Kašpar vyžvejkne a krátce koukl na Tasu. Cítil se naprosto jistý v kramflecích. Je dva nějaký přivandrovalý ňouma neoblafne. A jestli se ukáže být užitečný, tak si ho možná i nechají.

Ani Tasa pořádně nevěděla, co je ten nově příchozí zač. Podle všeho jen divně kecal. A taky se ozýval, i když na něj vůbec nikdo nemluvil. "Ptal jsem se tě snad na něco?" loupl po tom kašparovi Stín stříbrným pohledem. "Co jsi nebo nejsi posoudíme my." Krkavec, který mu seděl za krkem, tiše souhlasně krákl. Ale nemluvil.
Ovšem Kašpar sem nejspíš přišel s nějakým úmyslem. Tak do smečky bys chtěl. Stín přimhouřil oči. Okamžitě se mu vybavila debata, kterou s Tasou vedl v úkrytu. Řekl, že sem nechce brát během zimy žádné příživníky. Tenhle vlk se nepodílel na tom, aby jim pomohl vytvořit zásoby, a teď by chtěl akorát slíznout smetanu? "Vida, to je mi náhoda, že se tulák vydá hledat místo do smečky zrovna v době nejkrutější zimy a hladu," mlaskl šedivák a máchl ocasem. "Co tě vede k myšlence, že vůbec někoho přijímáme?" otázal se a naklonil hlavu do strany, jako by ho to vážně děsně zajímalo, i když mu to bylo fuk. Po očku pozoroval i Tasu, jestli se nějak vyjádří. "Nemáme ani ponětí, co jsi zač. Prozatím jsi pro nás jen kašpar, co má divný kecy. A ty o nás taky nic nevíš. Proč bys tady chtěl zůstávat?" zjišťoval. Nikdy nikoho do smečky nepřijímal, kromě Pinču, který se tak nějak... přihodil. Nebyl si jistý, že sem tohohle kašpara chce pustit. Už vůbec ne v zimě. Ale řekl si, že ho zkusí aspoň proklepnout. Třeba by k něčemu mohl být. Nebo z něj budeme mít pěknou rohožku.