Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 6, Waris

Stín sebou uměl mrsknout, což se o druhém vlkovi říci nedalo. Hádal, že kdyby mu uštědřil nějakou tu facku svojí medvědí tlapou, asi by ho přerazil vejpůl. Ale copak by se vůbec trefil? Už i jen zvednout ze země mu trvalo asi tak milion let - alespoň to tak připadalo Stínovi, kterému teď zase jednou krev žilami proudila plná života, což se dělo jen ve vzácných chvílích, kdy se chystal někomu dát do tlamy nebo do ní dostat. Moc mu nezáleželo na vítězství nebo nebo prohře, důležitá byla ta rvačka. Souboj.
Druhý vlk zůstával zpomalený. Stál na místě, vrčel, ale Stínovo poskakování samotné ho k akci nepřimělo. Ale Stín chtěl, aby se pohnul. Nechtěl se prát se solným sloupem. "Ještě pořád chrápeš?" zavrčel a vrhl se chňapavě po Hnědákově zadní noze. Pořádně kousnout a zase se rychle klidit, takový byl jeho záměr - jako by byl nějaký otravný komár, kterého je potřeba rozplácnout.

Květen 5, Waris

Ten hnědý ňouma zprvu nevypadal jako příliš velká zábava, ale Stín věřil, že ho dokáže vyprovokovat. Stačí trochu postrčit, trošku porýpat a většina vlků se nakonec nechá vytočit, pokud to nejsou vážně zenoví mistři. Což, jak se vzápětí ukázalo, tenhle vážně nebyl. Šedivák lehce potlačil úšklebek na tváři, přirovnání k ženské nebo lejnu na tlapce ho z míry vyvést nemohlo. "Nevím, proč jsem sem přišel, to je jenom na tobě," nakrčil čenich a sám se lehce přikrčil. Krkavec zhodnotil jedním pohledem situaci a poodletěl o pár metrů dál. "Vůbec se nemusíme dohadovat.
Dohady jsou pro mamlase. Můžeš ukázat, že nejsi jeden z nich."
Vlk se vztyčil do celé své výše a Stín jasně viděl, že to je hotová hromada svalů. Možná by se měl bát, se svou tělesnou stavbou jako svázanou dohromady z pár suchých klacíků, ale docela pochyboval, že tenhle valící se kámen ho dokáže chytit, když sebou trošku mrskne. Svaly nebyly všechno. "Kdoví, kdo bude mít nakonec natržené ucho," zavrčel a z přikrčení vyskočil hbitě doleva kolem Hnědákova boku, aby ho trochu rozpohyboval.

Květen 4, Waris

Hnědý se nenechával naštvat. Působil poklidným dojmem, ale Stínovi bylo docela jedno, do koho rýpe, ať už to je nějaký vyklidněný svatoušek nebo ne. Jen ho štvalo, že se asi nenechá tak snadno vytočit. Dlouho se s nikým nepopral a rád by si rozproudil krev, ale nechtěl toho ňoumu tři hodiny přemlouvat. Nicméně, ještě bylo příliš brzy na to, aby to úplně vzdal. Taky uměl být trpělivý, když na to přijde.
"Mě? No, máme krásný den, ne?" rozhlédl se kolem po slunečném jaru, které je obklopovalo a jeho upřímně znechucovalo, což mu zaznívalo i z hlasu. "Jen tak se procházím tady s přítelem," máchl tlapou ke Spárovi, který zvedl hlavu od čehosi, co ozobával na zemi, a jednou krátce krákl, "a jsme na lovu mamlasů. A hele, zrovna rovnou jednoho najdem. Jaké štěstí." Přimhouřil stříbrná očiska: "Nebo snad nejsi mamlas?"

Květen 3, Waris

Hnědý vlk nereagoval, když se Stín blížil. Že by už vytuhnul? Šedivý šel potichu, ale ne úplně neslyšně, bez ohledu na to, jak moc se snažil. Jen, co Stínova kebule zastínila sluneční svit, ukázalo se, že vlk nespí. Možná mu to sluníčko upražilo mozek - Stín nikdy nechápal, co na tom slunění kdo vidí. Dobrovolně se grilovat... Ne, dík.
"Mně se nechce uhýbat. Celkem se mi tenhle flek líbí," zalhal bez zaváhání. Co chtěl? To vlastně sám nevěděl. Možná prostě provokovat. Už dlouho nerýpal do místního obyčejného obyvatelstva, začínalo mu to chybět. Někdy se tak krásně vztekali, byla to zábava pro něj jako stvořená. Vlk se začal zvedat do sedu, div že mu nedal do zubů, ale Stín neustoupil, zůstal postávat pořád tak nepříjemně blízko, jako by se mu tenhle flek na břehu vážně hodně líbil. Tolik, že odmítá udělat krok stranou. "Nechci vlče, jsem po obědě." Jasně, Tasa byla ten odborník na požírání vlčat, ale určitě by se nezlobila, že si tuhle vlastnost od ní naoko vypůjčí. "A ty? Na co tu čekáš ty? Že se tak divně vyptáváš?"

Květen 2, Waristood

Schovával se v trávě a prostě a jednoduše šmíroval. Poměrně dlouho ovšem nebylo koho šmírovat. Jednoduše nuda. Nejspíš to nebylo příliš frekventované místo. Spár ho zobákem začal tahat za srst, patrně se sám nudil, ale zrovna v tu chvíli Stín konečně spatřil, že se někdo blíží. "Kuš," okřikl šeptem opeřence, který toho hned nechal. Kolem jezera kráčel vlk v rozličných odstínech hnědé, přišoural se na břeh a plácnul sebou na zem. Naprosto nic zajímavého ani vzrušujícího se nedělo. Co že ho na tomhle dřív tak bavilo?
Tohle zcela zjevně k ničemu nevedlo. Tiše vstal, vyplížil se z travin a tichým krokem (s krkavcem stále pevně na zádech) přikráčel k cizinci, který se tam vyvaloval na zádech - jestli koukal na oblohu, tak mu výhled zakryla Stínova ohyzdná tlama, což by málokdo považoval zrovna za zlepšení. "Hele, co tady máme. Chcíplinu vyvrženou z jezera," ušklíbl se.

Květen 1, (idk ještě :D)

Šedivý vlk se šoural křovinami na břehu a krkavec mu byl v patách, poskakoval po zemi a mlčel stejně, jako jeho čtyřnohý společník. Hladina jezera se ve slunečním svitu krásně třpytila, ale Stín na ni nekoukal. Měl pohled sklopený dolů, k zemi, víc ho zajímalo, co se děje u jeho vlastních tlap než nějaké krásy jara kolem. Hemžil se tam hmyz a kdejaká jiná drobná havěť. Dřív vydržel tenhle nesmyslný shon nepatrných tvorů pozorovat třeba celé hodiny. To bylo předtím, než se jeho život tak drasticky změnil. Kdy se vlastně k něčemu takovému naposledy dostal? Kdy naposledy vytáhl tlapy z lesa? Nechtěl nad tím příliš usilovně přemýšlet. Když už byl tady venku, nechtěl přemýšlet nad ničím a být alespoň na chvíli jako dřív. List nesený větrem, tažený pryč proudem. Zastavil a usadil se ve vysoké trávě, která ho částečně kryla před zvědavými zraky ostatních, i když by si dříve nebo později určitě pozorný kolemjdoucí všiml, že se mezi stébly skrývá nějaký tmavý stín. Doslova. Takto schovaný tam čekal, zda se někdo neukáže. Spár se mu usadil na hřbetě a pevně se chytil ostrými drápky, což Stín moc neuvítal, ale neřekl nic.

Proč na něj Tasa tak poulila bulvy se nedozvěděl. Sice to odplašilo Corvuse i Vlče, kteří si vyrazili hrát někam jinam, ale šedá nakonec neměla na srdci nejspíš vůbec nic a jen prostě zírala. A než nad tím vůbec stačil máchnout tlapou jako nad obyčejnou Tasovskou výstředností, zavrčela kamsi do hlubin lesa a prohlásila, že se vrátil Pinču a ještě někdo. Zavětřil a pachy ve větru mu prozradily, že to tak skutečně je. "Nojo, no," stačil jen šedivák klapnout tlamou, než už mu Tasa mizela mezi stromy. Zíral za ní, už i vstal a nakročil, než si to nakonec rozmyslel a máchl tlapou. Ať si jde, otravovalo ho furt se za někým honit.
Zamířil místo toho na úplně opačnou stranu. Když se naskytla vzácná příležitost mít trochu klidu jen pro sebe, rozhodl se ji využít. Nevzpomínal si, jestli vůbec někdy trávil tolik času mezi ostatními vlky, ale bylo to upřímně vyčerpávající. Pocítil touhu se zdekovat a prostě vypařit jako mlha v horkém letním ránu. Puf, tak čau, Stíne, ještě se vrátíš, žejo? "Co já vim," zamrmlal si pod vousy a zabořil drápy do kůry nejbližšího buku. Vyryl v ní několik rýh, pěkně přes ty staré, které tam jeho nebo Tasy drápy nechaly už dřív. Pak se přesunul k dalšímu stromu, a dalšímu a dalšímu. Drápal je, otíral se jim o kůru, někde nechal loužičku, někde zase chomáč srsti. Prostě jasné zprávy pro každého, kdo by sem chtěl strkat rypák - Tady je Stínovo. A taky místního pozvolna se zvětšujícího obludária. To vyvolalo myšlenku: Koho sem Pinču přitáhl? Koho sem mohl přivést? Snad ne nějakýho sourozence. Měl dojem, že nedorostlých darmožroutů už mají víc než dost. Najednou se až tak úplně nechtěl vypařit, najednou chtěl zjistit, kdo že se to potlouká v jejich lese. Podrážděně si odfrkl a pokračoval ve své obchůzce, označkoval ještě další stromy, skály a křoviny, než zastavil pár desítek metrů od místa, odkud přicházely vlčí pachy. Také hlasy, ale nerozuměl pořádně, co říkají, ať napínal uši, jak chtěl.

Trochu se přikrčil a plížil se lesním podrostem, který zjara začínal pučet zelení. Skrze křoví spatřil Tasu a Pinču, jak se dalo čekat, a taky toho třetího. Nedorostlého darmožrouta. No jasně. To určitě. Prolezl křovím na druhou stranu a narovnal se, ledabyle se oklepal, čímž se ani zdaleka nezbavil všech větviček, které si do kožichu nachytal. "Kdo to je?" otočil se hned na Pinču, přičemž tlapou namířil na toho černého, aniž by mu věnoval další pohled. Nepotřeboval si ho prohlížet, protože tady černý nebude zůstávat.

"Jasně, všechno jsi to měla naprosto pod kontrolou," utrousil sarkasticky, když o sobě Vlče hrdě prohlašovala, jak ví, co dělá. Sám viděl, jak ji srna málem rozmázla pod vlastní vahou. Až ale bude Vlče trochu vyspělejší, určitě z ní ještě něco bude... Pokud jí tedy zůstane tenhle elán, kterému se mohl rovnat vážně málokdo.
Kašpar nemluvil a vrhl se do jídla, stejně tak Vlče se tím dál nezabývalo, jen Tasa byla Tasa a nejdřív zase musela udělat tu svoji věc, kterou šedý pořád nechápal. Proč potřebovala dovolení? Mrskl ocasem a radši se soustředil na jídlo, než na přemýšlení o myšlenkových pochodech vlčice, které pravděpodobně stejně neměl šanci pobrat. Odněkud se tu dokonce objevil Spár, ale měl dost rozumu, než aby se usadil přímo mezi hodující vlky. Stín mu kus masa hodil i tak, krkavec se možná na lovu nepodílel, ale pořád to byl jeho parťák.
Když se najedl, spokojeně si olízl tlamu a už by ho nic netížilo, nebýt pohledu zlatých očí, který na něm Tasa stále držela. "Něco v nepořádku?" otázal se, ač už tušil. Když na něj takhle vejrala, nemohlo to značit nic dobrého.

Vyžehlení Vlčete bylo úspěšně zabráněno, i když to mladou vlčici na nějakou chvíli vyřadilo z vřavy. Pokud šlo o Stína, to ho opravdu netrápilo, mohl se teď soustředit jen na to, aby to se srnkou skoncoval. Corvus se ji chytil za krk a táhl ji dolů, takže se Stín odrazil a přidal se k němu. Pod vahou dvou dospělých vlků, i když ani jeden z nich nebyl zrovna kulturista, šlo zvíře k zemi rychle a naděje na záchranu mělo vážně malinké. I Vlče, obalená nějakým ostružiním, se přidala k jejich snaze. Stín zabořil tesáky hluboko do hrdla srnky, která se stále cukala a snažila se ještě z posledních sil uniknout, avšak byly to už marné snahy. Brzy se docukala, dobojovala a bylo po všem.
Když si byl jistý, že už znova nevyskočí, Stín od ní couvl a olízl si krev z tlamy. Přejel pohledem Corvuse i Vlče - u ní se trochu zastavil. "To byla pěkná hovadina," utrousil. "Ale fungovalo to docela dobře," musel přiznat. Zakroutil nad tím hlavou a chtěl se zakousnout do srny bez dalšího řečnění, když zachytil pohled Tasy, která stála opodál, z tlamy jí tekla káně div ne ke kolenům a zase dělala tu svou věc, že nebude jíst, dokud on jí to neřekne. "Můžeš přestat blbnout?" zamračil se trochu. To jí to musel opakovat pořád dokola? "Už jsem říkal kolikrát, že na povolení k jídlu nehraju," dodal a zakousl se srně do břicha, aby se dostal k vnitřnostem. Jak malá, vážně.

Jakmile se všechno dalo do pohybu, už ty dva, se kterými lovil, moc ovlivnit nemohl. Doufal, že jeho plán vyjde a že srnu zaženou do slepé uličky u skal, jak si to představoval. Nebo že by se jim ji povedlo skolit ještě předtím? Corvus se zvířeti zakousl do přední nohy, to sice zakolísalo, ale nezastavilo se. Kdyby to vůbec bylo možné, jeden by si myslel, že si snad ani vlka visícího na něm nevšimlo. Stín už se málem odrážel, aby se srně pověsil na krk, jenže vtom ucítil nečekanou váhu na hřbetě. Do páteře se mu zaryla nevelká tlapka a šedá šmouha už letěla vzhůru. "Vlče!" houkl - neříkal, že se má jen dívat a učit? Ne, ona po něm musela skákat, jako by byl nějaká atrakce! Nějaká jeho část snad chtěla cítít hrdost nad tím, jakou má jeho dcera kuráž, ale rázně tyhle pocity odstrčil do temného kouta, kam patřily. Žádný takový.
Možná měla odvahu, ale taky si říkala o průšvih, který se začal dít hned v další chvíli. Srna se začala řítit k zemi a hrozilo, že po Vlčeti zůstane jen mastný flek. "Pusť se!" vyštěkl po ní Stín, který věděl, že by potom Tasa udělala mastný flek z něj. Natáhl krok, jak to jen šlo, aby mohl Vlče zkusit odstrčit ze zóny jistého rozplácnutí a zároveň aby měl potom volný přístup ke krku srny. První, po kom se ale natáhl, bylo šedé, ne už tak úplně mrňavé, Vlče - čapl ji za první část těla, co se mu připletla pod zuby a škubl s ní nešetrně na stranu. Sakra, ještě při lovu muset někoho zachraňovat! vztekal se a už koukal, jestli se naskytne možnost zakousnout se srně do krku, aby s tímhle mohli co nejrychleji skoncovat.

Nebylo na co čekat. Museli vyrazit, než se srny pevně semknou a pak s nimi budou mít desetkrát tolik práce. Všechno stručně vysvětlit a snad to oba jeho spolulovci pochopili. Vlče dokonce vzala velice vážně jeho pokyn o mlčení. Neušel jí škaredý pohled, který vrhla po Kašparovi, který jedno slovo přece jen pronesl. Stín to sice říkal spíš proto, aby neřvali na celý les, než aby oněmněli, ale své dceří mírně pokývl bradou. Snad ji ještě jednoho dne uzná za svoji krev? Ale to bychom předbíhali. Teď byl na řadě lov - a lovit se tedy začalo.
Corvus se připravil, aby vykonal svou část a on se tedy pomalu plížil zprava, aby se dostali do lepší pozice. Sledoval, co dělá Vlče a jestli jde pořád s ním, zároveň se snažil sledovat Corvuse i srnku. Tohle lovení mu lezlo celkem na nervy, bylo to náročné na mozek. Chyběly mu někdy doby, kdy žral jen chcípliny a malé tvory... ale co se dalo dělat. Asi dospěl, nebo co. "Teď," houkl, když byli všichni na svých místech a vyrazil ze skrytu křovin. Okamžitě se snažil dostat k pravému boku srnky, aby jí zabránil připojit se ke svým družkám. Důrazně po ní chňapl, aby jí bylo jasné, že si jen tak nehrajou a myslí to vážně. Chtěl to mít za sebou co nejdřív.

"Určitě bych si na to nevsadil," zakoulel Stín očima, protože se domníval, že od mladého vlka mohli očekávat skutečně cokoliv. Na možnost sežrání Kašpara se jen uchechtl. Klidně by ho Tase přenechal celého. Jíst vlky ho nějak nelákalo.
To už ale byli u skupinky a Tasa naznačila, že se bude držet stranou. Trochu se zamračil, doufal, že se do toho pustí s nimi. Takhle bude muset operovat jen s Vlčetem a Kašparem. No bezva. Ale už pracoval i s horším materiálem. Ani jeden z nich naštěstí neprotestovali, takže tím to bylo trochu jednodušší. Nemusel se s nikým dohadovat, na což vážně neměl náladu, zejména v tomhle prašivém počasí, které mu jinak vyhovovalo, ale k lovu ideální příliš nebylo. "Tak fajn. Stádo je cítit někde tamhle," máchl Stín tlapou příslušným směrem, "takže půjdeme obhlídnout situaci. Potichu," zdůraznil zejména k Vlčeti, věděl, že ještě nikdy nelovila a má tendenci se do všeho vrhnout po hlavě, což se mohlo, ale i nemuselo hodit. "Pak vám řeknu, co kdo bude dělat." Trochu ho otravovalo, že to musí vysvětlovat, ale nerad by lovil znovu jen proto, že by zjistil, že Corvus nic neumí. Že Vlče lovit neumí, to už věděl s jistotou.
Zamířili ke stádu, které se shlukovalo k sobě. Přejel je pohledem. Zdálo se, že ty starší a slabší už budou ve středu stáda... ale jedna ještě otálela na kraji. "Tamhleta, co je trochu stranou," zašeptal důrazně a ukázal na srnu, která už vypadala poněkud letitě, ale ještě ne úplně na pokraji smrti. "Musíme ji od nich oddělit a potom ji strhneme. Takže, Vlče půjde se mnou zprava. Budeš se držet u mě a poslouchat, co ti říkám, nebo ti ta srnka rozkopne lebku jako skořápku od vajíčka. Corvus půjde zleva. Poženeme ji směrem tam, k těm skalám. S trochou štěstí ji tam zaženem do rohu." Ohlédl se po nich obou: "Jasný?"

Tasa už spřádala plány na lov, které se mu docela zamlouvaly. Pokýval pomalu hlavou. "To zní dobře. Aspoň se ti dva něco naučí. I když Pinču asi ne, protože je v tahu," pokrčil rameny. Nevěděl, kam to nedochůdče šlo, a bylo mu to docela jedno. Však on přitáhne zpátky. A když ne, tak to zas taková škoda nebude. "Ale toho Kašpara si odzkoušíme," dodal, protože to tak vážně udělat chtěl. Když ne Pinču, tak aspoň jejich nejnovější přítustek může ukázat své schopnosti v další oblasti. Snad na tom bude s lovem líp, než s bojem. Pomalu nakročil směrem, kde ty dva nechali a odkud je stále ještě cítil. "Ochránce se hodí vždycky," zamručel. "Aspoň by mohl hranice očůrávat taky někdo jinej, než jen pořád my dva."
"Jsou tu cítit srnky," řekl Tase po cestě. "To zní celkem slibně." Nejdřív však musel dát dokupy lovce - a zbytek lovecké skupiny už viděl před sebou. "Vy dva, jdeme na lov," zahlásil z dálky a na nic se neptal, bylo to prosté oznámení skutečnosti. "Srnky se po zimě vrátily, není na co čekat."

Ani on nechtěl, aby jich ve smečce byla miliarda. Na druhou stranu, kdyby se ukázalo, že je Kašpar schopný a použitelný, pak by pro ně mohl být přínosem. Nejdřív si to ovšem museli ověřit - a do toho jim vsoupil Tasin brouk, na jehož existenci už by málem zapomněl. Kdykoliv na něj ale začal zapomínat, hmyzák se ochotně připomněl. "To nezní špatně," zabručel Stín a souhlasila s tím i Tasa. "Jo. Mohli bychom ho vzít na lov, ať na něj přitom má kdo dohlídnout a máme jistotu, že to zvíře nenašel už někde chcíplý." Přímo z něj sršelo, jak moc Kašparovi věří... Lov by se po zimě každopádně hodil tak jako tak.
O inteligenci Vlčete se Stín moc nebál. Stejně to nebylo něco, co by se dalo nějak ovlivnit a i kdyby Vlče nebyla nejbystřejší, svým odhodláním to zcela jistě dožene. "No to může, jen to má občas svoje následky," pokrčil rameny, řádění Vlčete nijak usměrňovat neměl v plánu. "Ale ochránkyně by z ní mohla být dobrá, to je fakt." Jen jestli v sobě někdy vlčice najed tolik zodpovědnosti, aby se role zmocnila. Ne, že by někdo v Budkovém lese byl zrovna ukázkou vzornosti a zodpovědnosti. To se tady příliš nevedlo.

Stín dneska dělal všem samou radost, jaký to div? Sám si toho ale skoro ani nevšiml. Tase se oháňka rozkmitala sem tam a s pořádným zápalem vyhrkla, že by ráda Kašpara zakousla. "Já vím. Třeba ještě budeš mít možnost," pokrčil rameny. "Hádám, že zakousnout všechny potenciální členy není nejlepší způsob, jak řídit smečku." I když on o tom popravdě zase tak moc nevěděl.
"Třeba bude. Nevypadalo to, že by se pral poprvé, ale kdoví, s jakými vychrtlými slabochy se kde mlátil," zauvažoval šedivák, zcela ignorujíc fakt, že tomu není ani tak dlouho, co ten vychrtlý slaboch přetahující se s jinými vychtrlými slabochy byl on sám. "Měl by dostat nějaký úkol, až se trochu vzpamatuje. Aby se prokázal." Tím se to finálně potvrdí, nebo ne?
Samozřejmě došlo opět i na to, co Tasu tak naštvalo, tedy otloukání Vlčete. "Jestli má být tupá, tak bude tupá a strom na tom nic nezmění," prohlásil. "I když mi tupá nepřijde, je to malá vzteklá lasička. Ve světě se neztratí," soudil. "Jen se musí naučit, že když každému hned skočí do xichtu, občas to schytá o strom." Toliko tedy ke Stínově výchově. Co, však jeho taky nikdo pořádně nevychoval a vyrostl úplně normálně, ne?