Gallirea - Příspěvky uživatele

Schovával se opodál a vyčkával. Netrvalo dlouho, než spatřil řetězy, které si přímo říkaly o to, aby do nich byl někdo uvězněn. Třeba nějaké mořské monstrum. Kde přesně se schovávali Varjargar s Badri, to neměl nejmenší ponětí. Hádal, že se také skrývají někde dole mezi troskami, aby je nesežraly nemrtvé ryby, kterých se kolem pořád pohybovalo dost. Neslyšel ty dva, ale přišlo mu, že se až moc dlouho nic neděje. Řetěžy nahoře skoro hladově šeptaly, jak moc toužily po tom někoho svázat, ale hrdinové dobrodinci se do akce nějak nehrnuli. Kdoví, co tam spolu dělají, zakoulel očima, vyčkal ještě pár úderů srdce a potom vyplul z úkrytu. Už ho nebavilo jen tam nečinně plácat ploutví, to by tady taky mohli zkysnout napořád a on moře zase tak dvakrát nemiloval, aby v něm musel žít.
Pořádně mrskl ploutví, vyplul na otevřené prostranství a zahulákal: "Je tady nějaký kostlivý monstrum? Myslel jsem, že máš být děsivá? Zatím je s tebou jen děsivá nuda!" Narušoval Badri a Varjovi nějaký plán? Tím se vůbec nezabýval. Jen znovu silně máchl ocasem a svištěl kupředu směrem k řetězům.

Co dělali ti dva? Netušil. Neotáčel se, plul přímo dolů k tomu vábivému zpěvu, který, jak se ukázalo, vyluzovalo nějaké divné stvoření. Všude kolem se rozprostíralo divné podmořské sídlo. Nepochybně tu takových divných tvorů musela žít spousta. Stín to zamračeně pozoroval. Pamatoval si zase jiné město, které bylo plné chapadlatých oblud, a tam to pro něj nedopadlo zrovna nejlíp. Tady to vypadalo jinak, ale přesto mu to bylo až strašidelně povědomé.
Obezřetně se pohyboval kupředu. Už si zvykal na nový způsob pohybu pod vodou, ale i tak uvažoval, že se měl možná spíš snažit vrátit k hladině. Obzvlášť, když k němu z hlubin náhle doplul divný tvar. Další vodní tvor. Vypadal, že je mrtvý. Stín ho pozoroval, když vtom náhle otočená ryba otevřela oči a odhalila ostrá zubiska. Šedivák ani nečekal na pobídku od mořského koníka, mrsknul pořádně novou ploutví a zamířil mezi kouty a uličky města. Co by se mu stalo, kdyby ho žralok kousl? Trochu ho to zajímalo, ale určitě neplánoval to testovat na sobě. Ani náhodou! Spatřil malou mezírku mezi kamennými budovami, do které se rychle vmáčkl. Doufal, že žralok se tam nevejde.
A k tomu mu do uší dolehl opět zpěv. Zpěv, který vydával rady nejspíš jim všem, za předpokladu, že ti dva ještě žili. Zbavit se monstra chtěl taky, ale nechtěl kvůli tomu přijít o kejhák. Přemýšlel spíš, jak to celé hodit na Varju a Badri. Prozatím se schovával mezi kamením. Na co by to monstrum mohlo reagovat? Třeba, kdybychom mu řekli, že jsme našli kapitána... Jo, na tom by si určitě sluplo moc rádo. A hned potom na těch, co mu lhali.

Jen, co se ho vlčice dotkla svítícím čenichem, začalo se s ním cosi dít. Ucítil zvláštní proměnu svého těla. První, čeho si všiml, bylo, že se může opět dýchat. Až poté si uvědomil, že se změnil i tvar celého jeho těla. Ze zadních nohou byla náhle spojená ploutev. Mohl se volně pohybovat. Nechápal, proč Badri místo Varji zachránila radši jeho a přemýšlet nad tím nehodlal. A ani jim dvěma pomáhat. Byla to její volba - možná její hloupost - že svou snahu obětovala na něj! Teď, když se mohl volně pohybovat, mrskl ploutví a spěšně zamířil z vraku ven, aniž by se ohlížel na vlčici, která mu zachránila život, či se snažil najít vlka, kterému právě teď o ten život šlo. Stejně už bylo pravděpodobně po něm. Byla by to jen zbytečná ztráta času a energie, a vůbec se nechtěl dívat na to, jak Badri bulí nad jeho smrtí. Bleh. Kdepak, namířil si to rovnou směrem, odkud se ozývala jakási lákavá melodie. Vábivý zpěv. Mohlo to být nebezpečné, jen další zrádná past, ale chtěl to alespoň prozkoumat, neboť to znělo skutečně krásně.

Téměř to zvládl. Téměř. Co by dal za to, aby měl křídla jako Spár a mohl dveřmi prostě vyletět ven? Krkavec už si beztak dávno hřál peříčka někde na pláži. Stínovi se mezitím poslední schod propadl pod tlapami a on se řítil kamsi do nicoty. Voda ho pohltila, házela s ním ze strany na stranu, kolem létaly kusy dřeva, prken, možná i kapitánova pokladu. Tak, a je konec, pomyslel si zcela chladně. Nepanikařil, i když si byl docela jistý, že teď umře. Jenže to nebylo samozřejmě poprvé, co stál tváří v tvář smrti. Čekal, že až se mu plíce začnou plnit vodou, panika přece jen přijde jako prostá reakce těla, ale zatím zadržoval dech a máchal tlapami, snažil se dosáhnout hladiny, i když cítil, že to je beznadějné. Neviděl, kde je monstrum, Varja, Badri ani kapitán. Pod vodou se moc rozhlížet nedovedl, sůl ho štípala v očích, ale stejně se snažil prohlédnout temnotou, aby viděl, kam má plavat.
A pak se ze tmy něco vynořilo. Něco lehce zářícího, bílého... Badri? Ale jestli to byla vlčice, tak prošla nějakou divnou proměnou. Či měl jen tak zamlžený zrak? Zdálo se mu, že má snad ploutve? Brázdila si vodu, jakoby nic. A šťouchala do něj čenichem. Co? Co je? pomyslel si podrážděně, nechápal, co se mu to snaží říct nebo co chce udělat. Čumák jí lehce svítil. Bylo v tom nějaké kouzlo? Jestli ano, tak by mělo sakra rychle zafungovat, protože Stín cítil, že se každou chvíli nadechne vody a bude po všem.

Monstrum je hned nezabilo, ale také je zázračně nevytáhlo z potápějící se lodi, s čímž popravdě Stín ani nepočítal. Stačilo mu prozatím, že je ještě naživu, i když byl otřesený z toho nárazu. Příšera zmizela ven do mořských vod otvorem v trupu lodi, ale Stín pokračoval dál ve své cestě ke schodišti, kterou zahájil už předtím, než je příšera rozhodila do všech možných stran. Nepotřeboval, aby mu Varja říkal, co má dělat. A kde vlastně byla ta bílá? To taky netušil, a bylo mu to naprosto jedno. Běžel, co mu síly stačily, ke schodišti, kterým sem přišli. Na kymácející se lodi nebylo snadné udržet rovnováhu, ale jeho obratnost a rychlost mu tu byly k užitku. Propracovával se kupředu s obtížemi, ale nezastavoval. Neohlížel se ani na Varju, soustředil se jen na záchranu svojí vlastní kůže. Jen jestli to bude stačit? Loď už se plnila vodou a šla ke dnu. Ale uměl přece plavat. Jestli se dostane ze dveří, bude mít vyhráno. Aspoň si to myslel.

Skutáleli se do podpalubí, kde už na ně čekalo příšerně vyhlížející stvoření. Ať už mělo normální hlas nebo ne, bylo to monstrum. Rozmlátilo dveře, bylo celé rozlámané, Stínovi matně připomnělo jeho nemrtvého dvojníka, kterého potkal nejprve v bažinách a potom i na ostrově. Při té vzpomínce mu přejel mráz po zádech. Spár, sotva to stvoření spatřil, moudře roztáhl křídla a odsvištěl zase nahoru, což bylo určitě moc chytré rozhodnutí. V zobáku držel jeden zlatý peníz, který se mu v tom shonu přece jen povedlo čmajznout - hádal, že v tom chaosu si ani nikdo nevšimne, že chybí.
Monstrum se po nich každou chvíli chystalo vztekle vrhnout a Varja už něco vykoktával. "Jo. Nemohli jsme sem jen tak naběhnout a kromě toho my jsme tě tady nezavřeli. To přece ten Kapitán." Otřesy lodi už sotva dokázal vyrovnávat, házelo to s ním ze strany na stranu. Tušil, že brzy půjdou ke dnu, ale on tady nehodlal umřít, ať už utopením či sežráním zubatou nemrtvou příšerou. Snažil se uhýbat jejím vzteklým výpadům, které převrhávaly bedny a rozsýpaly všude kolem. "Přestaň s tím a poslouchej! Pomůžu ti pomstít se Kapitánovi a všem, kdo se podíleli na tom, abys tady byla zavřená. Když spojíme síly, dokážeme mnohem víc," vemlouval se tvorovi a vůbec mu nevadilo, že takříkajíc háže Kapitána přes palubu. S radostí by obětoval i Badri a Varju a spojil síly třeba se samotnými pekelníky, jen aby si zachránil vlastní kůži. "Tak co? Souhlasíš?" zeptal se a v tu chvíli se loď převrhla. Dovnitř se začala valit voda. Stín už neváhal, ze všech sil se začal plácat k místu, kde byly dveře, kterými sem přišli. Teď ovšem byly mimo dosah... ale jestli voda ještě stoupne, třeba jimi dokáže vyplavat. Nebo mu monstrum pomůže? Nebo je třeba roztrhá, než udělají dva kroky pryč.

Otázky bílé vlčice připadaly Stínovi vážně padlé na hlavu a neměl na ně trpělivost. Nakčil čenich a vycenil špičky zažloutlých tesáků. "Není to žádný mazel nebo zatracený cirkusák, co poslouchá na slovo a metá kotrmelce, jak se mu zachce," zavrčel. Spár byl jeho parťák, společník. Nebylo to zvířátko na hraní. Krkavec Badri probodával nehybným pohledem svých černých očí, načepýřený podobně jako vlk, z jehož hřbetu měl bidýlko. Bylo zřejmé, že už jen představa, že by mohl být vnímán jako mazlík, se mu hnusí.
Proud událostí ale plynul dál, stejně jako kapitánova slova, která Stína přesvědčovala míň a míň. Tenhle vlk určitě nebyl takový bodrý dobrák, jak se na první pohled jevil. Popravdě mu taky začínal jít na nervy. Ostatně, už jen to, že kupčil s nějakými potvorami, co pochytal na moři, z něj nedělalo toho největšího klaďase na světě. Ne, že by je Stín litoval, jako Badri, bylo mu docela jedno, co se stane s pár zasmrádlými mořskými netvory. Spíš ho zajímalo, co všechno by mohli odhalit, až se ta Kapitánova usměvavá slupka odloupne. Co za hnus vyteče ven?
Loď se kymácela víc a víc, ale i přes hukot větru a moře k nim dolehl hlas volající o pomoc. Slyšeli to všichni, snad až na Kapitána. "To musí být to monstrum," řekl Stín. Hlas moc monstrózně nezněl, ale mohla to být nějaká iluze. Nějaká bouda. Ale jemu to bylo fuk, protože to zvíře, příšeru nebo co vlastně, chtěl pustit ven. Ne aby ho zachránil, ale hlavou mu proběhla představa, jak se ta příšera vyřítí ven a vrhne se rovnou Kapitánovi po krku. Nebylo v tom vyloženě nic osobního. Jen... klasická Stínovská touha způsobovat chaos.
Badri navrhla, že bude odvádět pozornost, zatímco Varja se chtěl vydat tam dolů. A Stín neměl nic proti. "Jdem," řekl zkrátka hrubě a kývl hlavou, Spár, který se křečovitě držel jeho hřbetu, vydal tiché souhlasné kráknutí - sám byl taky zvědavý, co tam dole je. Po rozhoupané palubě se šedivák vypravil směrem ke schodům, ale náhlé vzepnutí lodi mu tam dopomohlo trochu rychleji, než by chtěl. Zavrávoral a prostě se skutálel rovnou do podpalubí, jen tak tak, že Spár stačil uletět, než by skončil rozmáčklý pod vahou jeho těla.

Květen 9, Waris

Těžký vlk na něm neležel úplně nejdéle, ale šedivák měl i tak pocit, že ho každou chvíli opustí vědomí. Před očima se mu roztančily černé mžitky, trochu připomínaly malé květiny, bylo vlastně fascinující, jak tančily a míhaly se... A pak ten tlak na jeho hrudi polevil a Stín do plic zhluboka nabral dech. Velký vlk z něj slezl, mohl se opět hýbat, opět dýchat. Mohl pokračovat, teď mu to mohl pořádně natřít. Vyskočil na nohy a okamžitě se poroučel zpátky k zemi, jak se mu zatočila hlava. Nikde mu sice krev netekla, ale dostal i tak docela nakládačku. Takové přidušení nebyla až taková legrace, nemluvě o tom, že cítil, jak mu na čele pulsuje bolavé nakopané místo a že je celý rozkřupaný, jak se na něj ten balvan svalil. Svět se zase chvíli rozostřoval a rozdvojoval, i když se to zlepšovalo, jak se mu do krve vracel kyslík. Přesto se zdálo, jako by najednou o Hnědáka úplně ztratil zájem nebo dokonce úplně zapomněl, že tam je, jen ležel na zemi a třepal hlavou ve snaze přimět smyslové vjemy, aby odpovídaly realitě.

Květen 8, Waris

Hnědák zase nebyl až takový nepovalitelný balvan, jak se Stínovi zdálo. Naopak, že by snad ten vlk měl všechny tlapy levé? Nebo to byla jen zákeřná strategie? Sotva na něm Stín přistál, vlk se začal kácet k zemi. Možná, kdyby Stín pořád neviděl hvězdičky od toho kopance do čela, stačil by se pustit a utéct, ale takhle byly jeho reakce zpomalené a tak se ani nestačil vzpamatovat a skončil přimáčknutý pod velikým tělem svého protivníka. Byl tam nešikovně zkroucený, v tlapě přimáčknuté v nešikovné poloze mu bolestivě pnulo, stejně jako v zádech, ale nejhorší bylo, že se mu velice brzo pod tou vahou začalo nedostávat vzduchu. Měl zmáčknutý hrudník a nemohl se nadechnout. Dostavila se reakce, která byla zcela nedobrovolná, prostě jen odpověď jeho hloupého těla na vzniklou situaci - šedivák začal panikařit. Zmítal tlapami, jak jen mu to šlo, což nebylo příliš, a kopal do vlka hlava nehlava. Jeho kůži z tlamy pustil ve snaze natáhnout do plic nový vzduch. Takhle to nemohlo skončit?

Hnědý se nakonec také představil jménem Varja. To bylo podle Stína spíš jméno pro vlčici, takže se tomu jen ušklíbl a nechal vlka vlkem. Neviděl na něm vůbec nic zajímavého. Zato Badri asi přiel zajímavý on, nebo aspoň jeho jméno - a také Spár, který se podrážděným kráknutím ohradil proti označení za ochočence. "Není ochočený," odsekl Stín, když se Spár k řeči neměl - netušil, jestli ho před ostatními sžírá nervozita nebo mu to dělá naschvál, ale vždycky byl kolem jiných vlků mnohem zamlklejší. "Dělá si, co chce."
Ti dva cosi debatovali nad rybami, zatímco on vyslal Spára prozkoumat podpalubí. Když se ale se svou myšlenkou otroků otočil k těm dvěma, Varja se s ním hned začal přít. "Ty jsi nějakej až moc chytrej, ne?" odfrkl si Stín, jen co si vyslechl vlkovy poměrně rozumné argumenty. Jenže jeho nezajímal zdravý rozum, to byla ta nejnudnější věc na světě. "Teď už nás má v hrsti a může náš odvézt kamkoliv a dělat s námi cokoliv - třeba se ještě nerozhod, jestli se na otroky hodíme," pokrčil rameny.
Kapitán zatím vyprávěl o bohatství, které skrývalo moře. Nezněl jako někdo, kdo by je chtěl uvěznit, spíš se vážně zdálo, že ho zajímají především zajímavosti a zvláštnosti. Stín se na nic neptal, nicméně pozorně poslouchal a přitom očekával návrat Spára.

Ten se zatím pohyboval v podpalubí, poskakoval mezi bednami a jinými nádobami a stěží odolával touze si pro sebe ukrást aspoň jeden nádherný blýskavý kámen nebo zlatý prsten. Bylo jich tu tolik! Ale pták byl aspoň tolik chytrý, aby věděl, že žádný velký drahokam by jen tak snadno neschoval. Krom toho měl misi, která se vůbec loupení netýkala - a třeba se ještě naskytne šance přijít si na své. Zvuky skřípění ho dovedly až ke dveřím. Dráp zaseknutý ve dřevě zrovna nevypadal jako pozvánka ke vstupu, stejně jako to kvílení a skřípění. Krkavec byl však tvor velice zvědavý. Chtěl vědět, co je tam uvnitř. Čelil ovšem problému, a to sice faktu, že si nedovedl poradit s otevřením dveří. Musel se vrátit nahoru.

Spár přistál Stínovi na hřbetě zrovna když sebou loď začínala nebezpečně házet a udržet rovnováhu bylo těžší a těžší. "Je tam spousta bohatství," krákl vlkovi u ucha. "A něco je tam asi zavřené. Něco, co má asi hrozné drápy. Ale nedostal jsem se až k tomu." Stín pomalu přikývl, stál s tlapami doširoka rozkročenými, aby neztratil rovnováhu a nenamlátil si. "Jsi dobrý zvěd," pochválil šeptem krkavce a pak zvýšil hlas se svou vlastní otázkou pro Kapitána: "Náhodou jste při svých cestách nenarazil na nějaké zvláštní tvory, viďte? Třeba nějaké nebezpečné tvory? Víte, co myslím, s obřími drápy a tak..." Kdepak, to vůbec nebyla podezřelá otázka.

Stín se vyškrábal na palubu, zatímco Spár už letěl napřed. Netušil, co toho opeřence tak neodolatelně táhne na tohle mořské plavidlo, ale zdálo se, že se st ím zkrátka nedá nic dělat. Kromě nich dvou se brzy nahoře octli další dva vlci, nějaký hnědý moula a bílá huňatá vlčice, které muselo být tak stopadesát let. Toho hubeňoura s papouškem už nebylo nikde vidět. Tušil, že to bude Spárovi vyhovovat - aspoň neměl žádnou konkurenci.
Hnědý si Stína nevšímal a on jeho popravdě taky moc ne, všichni mu byli jako obvykle ukradení. Bílá vlčice se k němu ale přiblížila a pozdravila ho, přičemž se představila jako Badri. "Stín," odvětil šedý úsečně, že by možná ani nebylo poznat, že se jedná o jméno, kdyby hned nato nedodal: "A tohle je Spár." Máchl tlapou ke krkavci, který se procházel po palubě, jako by mu patřila, a sem tam zobákem ďobl do některého z prken. Nevypadalo to ale, že by se snažil něco ničit. Spíš byl jen zvědavý.
Když se dal kapitán do řeči, krkavec se přesunul na Stínův hřbet. Jakmile zakázal chodit do podpalubí, šediváka to okamžitě zaujalo. Musel vědět, co tam je, stůj co stůj. Samozřejmě by ale byla hloupost se tam okamžitě vrhnout. Věřil, že se příležitost naskytne. Mezitím už se loď dala do pohybu, pravidelně se pohupovala na vlnách a kapitán mluvil a mluvil. Patrně se mu velice líbil zvuk vlastního hlasu, protože by snad nikdo neměl šanci něco dodat, ani kdyby chtěl. Stín zakoulel očima, nahlédl krátce s Badri a Flekem do sudů plných ryb, odkud se vznášela tak silná vůně rybiny, až by se z toho jednomu zvedl žaludek.
Ve skutečnosti ale na šupinaté tvory moc nekoukal, jeho pozornost přitahoval temný otvor vedoucí do podpalubí, který jako by ho volal a odkud se ozývaly divné zvuky. To určitě nebylo žádné haraburdí... A navíc to bylo zakázané území, takže Stín prostě musel vědět, co tam je. "Spáre," zamrmlal ke krkavci koutkem úst, aby to kapitán neslyšel. "Běž se podívat, co tam dole je. Potichu." Opeřenec kývl a tiše odsvištěl tím směrem zjistit, co se tam děje. Stín hádal, že by si kapitán spíš všiml, že chybí jeden z vlků, než když z dohledu zmizel pouze pták. "Možná tam má náš kapitán schované nějaké otroky, ne?" otočil se se žraločím šklebem a zlověstným šepotem k Badri a Flekovi. "Třeba je chce udělat i z nás. To bylo aspoň dobrodrůžo, co?" Nemohl odolat pokušení ty dva ťulpase trochu vyjukat.

Květen 7, Waris

Velký bručoun nic neříkal a pohyboval se v ospalém tempu, které Stínovi připomínalo hmyz chycený ve smůle vytékající ze stromu. Nikdy ho nechytí, nikdy. Stín skákal jako lasička, jako hbitá myš, byl jako hbitý vánek a nedostižný závodník- Plonk! uslyšel v hlavě, když mu obří tlapa dopadla přímo doprostřed čela s buvolí silou. Ta tedy sedla! Jeden by doufal, že se tou ranou Stínovi rozsvítí, ale bohužel tam, kde nic není, se těžko rozsvítí.
Šedý udělal ukázkový kotrmelec, ale hned zase skákal na nohy, jako by se o něj Waristood jen tak otřel. Akorát, že ho teď viděl jaksi dvakrát a v hlavě mu pěkně hučelo. "Budeš se muset víc snažit," zaskuhral lehce zastřeným hlasem, necítil se zrovna skvěle, ale nenechá se vyřadit jedním kopancem! I se šumem v hlavě, která ho pěkně bolela, se znova vrhl kupředu a tentokrát skákal vlkovi na hřbet, protože ten bylo těžší minout. Nebyl to elegantní skok, i samotný odraz už byl dost rozkolísaný, ale kupodivu letěl správným směrem, s tlamou otevřenou a připravenou se chytit kůže v zátylku.

//Delta

"Už to vidíš?" "Jo," odpověděl šedivák, protože jak se blížili, skutečně cosi na břehu moře viděl. Ba dokonce mu to i něco připomínalo, jen mu chvíli trvalo, než si vzpomněl co. Naposledy totiž věc podobná té, která nyní kotvila zde na mělčině, ležela rozbitá na souši a on s Noroxem ji prozkoumávali, zda v jejích tmavých útrobách nenajdou poklad. Tehdy netušil, o co se jedná, ale nyní už to dávalo větší smysl. Bylo to nějaké vodní plavidlo, něco jako vor, akorát mnohem složitější.
"To bychom měli prozkoumat," nabádal Spár, který už teď opět seděl pohodlně usazený Stínovi na zádech a zarýval mu drápky do kůže. "Hrm. Já si svůj poslední výlet za moře moc neužil," zamrmlal a krkavec poskočil, aby ho mohl káravě vytahat za ucho. "Jednou utečeš od ženské a dítěte a nechceš ani zkusit zažít nic zajímavého? Ty jsi strašnej suchar, Stíne." "Hm," okomentoval to šedivák oduševněle a zpovzdálí naslouchal smíchu a halekání, které ze sebe vyluzoval hnědo-černý vlk na palubě vodního plavidla. Stína moc neokouzlil, zato Spára jako by úplně uhranul. Nebo že by ho tak okouzlila samotná loď? "Já to chci vyzkoušet. Podívej, tamhle jde další mamlas, dokonce má taky opeřence. Přece se nenecháme zahanbit?" Znovu Stína štípl do ucha. Ten se otřepal tak prudce, až krkavec musel zamávat křídly, aby se udržel nahoře. "Fajn. Ale cokoliv se podělá svedu na tebe a jestli umřem, tak za mnou nechoď." "Beru," krákl Spár spokojeně, uvelebil se do opelichané šedé srsti a Stín vykročil směrem k lodi a tomu druhému šedivákovi s opeřencem. "My jdem taky," řekl prostě.

//Bukáč přes Mahtaë jih

"Ty dva se vypařili jako mlha v horkém letním ránu. Viděl jsem to na vlastní oči," podotkl Spár, když vyšli z lesa k řece a vydali se po jejím proudu. "Jo. Neříkej to Tase, měla by z toho záchvat," upozornil Stín ptáka. "Kvůli tomu na ni přece vůbec nemluvím," řekl Spár jednoduše a sletěl ze Stínových zad, aby sezobl na břehu řeky nějaký hnus. "Tak je to asi lepší." Tasa možná snášela mluvícího brouka, ale Stín si pamatoval, že když slyšela mluvit Spára, nijak zvlášť se jí to nezamlouvalo. Jaký v tom byl rozdíl, to sám nechápal, ale znal Tasu dost dobře na to, aby věděl, že nemá absolutně žádný smysl se v tom rýpat. Pravděpodobně v tom ani žádná logika nebyla. Její mozek prostě fungoval svým vlastním trhlým způsobem.
Spár se vznesl, kroužil nad vlkem a podle všeho si užíval výlet mimo hranice lesa podobně, jako sám šedivák. "Tamhle je nějaká divná věc," krákl náhle seshora. "Kde?" nastažil Stín uši tím směrem, ale zatím nic neviděl. "Pojď. Ukážu ti to." Vlk pokrčil rameny a šel. Proč ne.

//Mušličková pláž

Pinču mu oznámil, že ten cizinec je Alkai, což mu nepovědělo vůbec nic. Hned nato se k Alkaiovi naklonil a cosi mu mumlal do ucha. Stín se zamračil. "A kdo je Alkai?" chtěl vědět a otočil se na Tasu, která zase chtěla vědět, jestli to s nimi vyřeší. "Pracuju na tom," opáčil, ale když se ohlédl zpět, Pinču s Alkaiem byli pryč. Stín by přísahal, že zahlédl, jak mu zmizeli přímo před očima, a vlastně by se tomu ani nedivil. Byla to ale jedna z věcí, které se nehodilo říkat před Tasou nahlas. Magická věc, jinými slovy. "Co bys čekala od vlčete, co jsme našli někde v příkopě?" pokrčil Stín rameny, jasně, že si tu z toho dělal holubník, však to tele nevědělo nic o ničem. Sám byl hlavně rád, že ten Alkai, ať to je kdokoliv, je pryč a nezůstal, aby je tu mohl vyžírat.
"Hm. Možná se půjdu někam porozhlédnout," řekl a protáhl se. Dlouho už nevytáhl tlapy z lesa a celkem mu to chybělo. Nebyl zvyklý takhle dlouho zůstávat na jednom místě. "Kdyby něco, věřím, že si poradíš," věnoval Tase nažloutlý škleb a pak už byl na cestě k hranicím. Měli označkováno, naloveno a případné vetřelce Tasa s pomocí Vlčete natrhá na nudličky. Slyšel jejich hlasy, jak na sebe vřeští přes les a pro sebe si zakroutil hlavou, lehce pobaveně. U hranic mu na záda dosedl Spár. "Kam jdeme?" promluvil zase po delší době - Stín už si myslel, že to snad krkavec zapomněl. "Nevim. Prostě uvidíme, co se naskytne, ne?" Kráknutí, které Spár vyloudil, znělo s tímto plánem zcela spokojeně.

//Delta přes Mahtaë jih