Gallirea - Příspěvky uživatele

Hnědý se nakonec také představil jménem Varja. To bylo podle Stína spíš jméno pro vlčici, takže se tomu jen ušklíbl a nechal vlka vlkem. Neviděl na něm vůbec nic zajímavého. Zato Badri asi přiel zajímavý on, nebo aspoň jeho jméno - a také Spár, který se podrážděným kráknutím ohradil proti označení za ochočence. "Není ochočený," odsekl Stín, když se Spár k řeči neměl - netušil, jestli ho před ostatními sžírá nervozita nebo mu to dělá naschvál, ale vždycky byl kolem jiných vlků mnohem zamlklejší. "Dělá si, co chce."
Ti dva cosi debatovali nad rybami, zatímco on vyslal Spára prozkoumat podpalubí. Když se ale se svou myšlenkou otroků otočil k těm dvěma, Varja se s ním hned začal přít. "Ty jsi nějakej až moc chytrej, ne?" odfrkl si Stín, jen co si vyslechl vlkovy poměrně rozumné argumenty. Jenže jeho nezajímal zdravý rozum, to byla ta nejnudnější věc na světě. "Teď už nás má v hrsti a může náš odvézt kamkoliv a dělat s námi cokoliv - třeba se ještě nerozhod, jestli se na otroky hodíme," pokrčil rameny.
Kapitán zatím vyprávěl o bohatství, které skrývalo moře. Nezněl jako někdo, kdo by je chtěl uvěznit, spíš se vážně zdálo, že ho zajímají především zajímavosti a zvláštnosti. Stín se na nic neptal, nicméně pozorně poslouchal a přitom očekával návrat Spára.

Ten se zatím pohyboval v podpalubí, poskakoval mezi bednami a jinými nádobami a stěží odolával touze si pro sebe ukrást aspoň jeden nádherný blýskavý kámen nebo zlatý prsten. Bylo jich tu tolik! Ale pták byl aspoň tolik chytrý, aby věděl, že žádný velký drahokam by jen tak snadno neschoval. Krom toho měl misi, která se vůbec loupení netýkala - a třeba se ještě naskytne šance přijít si na své. Zvuky skřípění ho dovedly až ke dveřím. Dráp zaseknutý ve dřevě zrovna nevypadal jako pozvánka ke vstupu, stejně jako to kvílení a skřípění. Krkavec byl však tvor velice zvědavý. Chtěl vědět, co je tam uvnitř. Čelil ovšem problému, a to sice faktu, že si nedovedl poradit s otevřením dveří. Musel se vrátit nahoru.

Spár přistál Stínovi na hřbetě zrovna když sebou loď začínala nebezpečně házet a udržet rovnováhu bylo těžší a těžší. "Je tam spousta bohatství," krákl vlkovi u ucha. "A něco je tam asi zavřené. Něco, co má asi hrozné drápy. Ale nedostal jsem se až k tomu." Stín pomalu přikývl, stál s tlapami doširoka rozkročenými, aby neztratil rovnováhu a nenamlátil si. "Jsi dobrý zvěd," pochválil šeptem krkavce a pak zvýšil hlas se svou vlastní otázkou pro Kapitána: "Náhodou jste při svých cestách nenarazil na nějaké zvláštní tvory, viďte? Třeba nějaké nebezpečné tvory? Víte, co myslím, s obřími drápy a tak..." Kdepak, to vůbec nebyla podezřelá otázka.

Stín se vyškrábal na palubu, zatímco Spár už letěl napřed. Netušil, co toho opeřence tak neodolatelně táhne na tohle mořské plavidlo, ale zdálo se, že se st ím zkrátka nedá nic dělat. Kromě nich dvou se brzy nahoře octli další dva vlci, nějaký hnědý moula a bílá huňatá vlčice, které muselo být tak stopadesát let. Toho hubeňoura s papouškem už nebylo nikde vidět. Tušil, že to bude Spárovi vyhovovat - aspoň neměl žádnou konkurenci.
Hnědý si Stína nevšímal a on jeho popravdě taky moc ne, všichni mu byli jako obvykle ukradení. Bílá vlčice se k němu ale přiblížila a pozdravila ho, přičemž se představila jako Badri. "Stín," odvětil šedý úsečně, že by možná ani nebylo poznat, že se jedná o jméno, kdyby hned nato nedodal: "A tohle je Spár." Máchl tlapou ke krkavci, který se procházel po palubě, jako by mu patřila, a sem tam zobákem ďobl do některého z prken. Nevypadalo to ale, že by se snažil něco ničit. Spíš byl jen zvědavý.
Když se dal kapitán do řeči, krkavec se přesunul na Stínův hřbet. Jakmile zakázal chodit do podpalubí, šediváka to okamžitě zaujalo. Musel vědět, co tam je, stůj co stůj. Samozřejmě by ale byla hloupost se tam okamžitě vrhnout. Věřil, že se příležitost naskytne. Mezitím už se loď dala do pohybu, pravidelně se pohupovala na vlnách a kapitán mluvil a mluvil. Patrně se mu velice líbil zvuk vlastního hlasu, protože by snad nikdo neměl šanci něco dodat, ani kdyby chtěl. Stín zakoulel očima, nahlédl krátce s Badri a Flekem do sudů plných ryb, odkud se vznášela tak silná vůně rybiny, až by se z toho jednomu zvedl žaludek.
Ve skutečnosti ale na šupinaté tvory moc nekoukal, jeho pozornost přitahoval temný otvor vedoucí do podpalubí, který jako by ho volal a odkud se ozývaly divné zvuky. To určitě nebylo žádné haraburdí... A navíc to bylo zakázané území, takže Stín prostě musel vědět, co tam je. "Spáre," zamrmlal ke krkavci koutkem úst, aby to kapitán neslyšel. "Běž se podívat, co tam dole je. Potichu." Opeřenec kývl a tiše odsvištěl tím směrem zjistit, co se tam děje. Stín hádal, že by si kapitán spíš všiml, že chybí jeden z vlků, než když z dohledu zmizel pouze pták. "Možná tam má náš kapitán schované nějaké otroky, ne?" otočil se se žraločím šklebem a zlověstným šepotem k Badri a Flekovi. "Třeba je chce udělat i z nás. To bylo aspoň dobrodrůžo, co?" Nemohl odolat pokušení ty dva ťulpase trochu vyjukat.

Květen 7, Waris

Velký bručoun nic neříkal a pohyboval se v ospalém tempu, které Stínovi připomínalo hmyz chycený ve smůle vytékající ze stromu. Nikdy ho nechytí, nikdy. Stín skákal jako lasička, jako hbitá myš, byl jako hbitý vánek a nedostižný závodník- Plonk! uslyšel v hlavě, když mu obří tlapa dopadla přímo doprostřed čela s buvolí silou. Ta tedy sedla! Jeden by doufal, že se tou ranou Stínovi rozsvítí, ale bohužel tam, kde nic není, se těžko rozsvítí.
Šedý udělal ukázkový kotrmelec, ale hned zase skákal na nohy, jako by se o něj Waristood jen tak otřel. Akorát, že ho teď viděl jaksi dvakrát a v hlavě mu pěkně hučelo. "Budeš se muset víc snažit," zaskuhral lehce zastřeným hlasem, necítil se zrovna skvěle, ale nenechá se vyřadit jedním kopancem! I se šumem v hlavě, která ho pěkně bolela, se znova vrhl kupředu a tentokrát skákal vlkovi na hřbet, protože ten bylo těžší minout. Nebyl to elegantní skok, i samotný odraz už byl dost rozkolísaný, ale kupodivu letěl správným směrem, s tlamou otevřenou a připravenou se chytit kůže v zátylku.

//Delta

"Už to vidíš?" "Jo," odpověděl šedivák, protože jak se blížili, skutečně cosi na břehu moře viděl. Ba dokonce mu to i něco připomínalo, jen mu chvíli trvalo, než si vzpomněl co. Naposledy totiž věc podobná té, která nyní kotvila zde na mělčině, ležela rozbitá na souši a on s Noroxem ji prozkoumávali, zda v jejích tmavých útrobách nenajdou poklad. Tehdy netušil, o co se jedná, ale nyní už to dávalo větší smysl. Bylo to nějaké vodní plavidlo, něco jako vor, akorát mnohem složitější.
"To bychom měli prozkoumat," nabádal Spár, který už teď opět seděl pohodlně usazený Stínovi na zádech a zarýval mu drápky do kůže. "Hrm. Já si svůj poslední výlet za moře moc neužil," zamrmlal a krkavec poskočil, aby ho mohl káravě vytahat za ucho. "Jednou utečeš od ženské a dítěte a nechceš ani zkusit zažít nic zajímavého? Ty jsi strašnej suchar, Stíne." "Hm," okomentoval to šedivák oduševněle a zpovzdálí naslouchal smíchu a halekání, které ze sebe vyluzoval hnědo-černý vlk na palubě vodního plavidla. Stína moc neokouzlil, zato Spára jako by úplně uhranul. Nebo že by ho tak okouzlila samotná loď? "Já to chci vyzkoušet. Podívej, tamhle jde další mamlas, dokonce má taky opeřence. Přece se nenecháme zahanbit?" Znovu Stína štípl do ucha. Ten se otřepal tak prudce, až krkavec musel zamávat křídly, aby se udržel nahoře. "Fajn. Ale cokoliv se podělá svedu na tebe a jestli umřem, tak za mnou nechoď." "Beru," krákl Spár spokojeně, uvelebil se do opelichané šedé srsti a Stín vykročil směrem k lodi a tomu druhému šedivákovi s opeřencem. "My jdem taky," řekl prostě.

//Bukáč přes Mahtaë jih

"Ty dva se vypařili jako mlha v horkém letním ránu. Viděl jsem to na vlastní oči," podotkl Spár, když vyšli z lesa k řece a vydali se po jejím proudu. "Jo. Neříkej to Tase, měla by z toho záchvat," upozornil Stín ptáka. "Kvůli tomu na ni přece vůbec nemluvím," řekl Spár jednoduše a sletěl ze Stínových zad, aby sezobl na břehu řeky nějaký hnus. "Tak je to asi lepší." Tasa možná snášela mluvícího brouka, ale Stín si pamatoval, že když slyšela mluvit Spára, nijak zvlášť se jí to nezamlouvalo. Jaký v tom byl rozdíl, to sám nechápal, ale znal Tasu dost dobře na to, aby věděl, že nemá absolutně žádný smysl se v tom rýpat. Pravděpodobně v tom ani žádná logika nebyla. Její mozek prostě fungoval svým vlastním trhlým způsobem.
Spár se vznesl, kroužil nad vlkem a podle všeho si užíval výlet mimo hranice lesa podobně, jako sám šedivák. "Tamhle je nějaká divná věc," krákl náhle seshora. "Kde?" nastažil Stín uši tím směrem, ale zatím nic neviděl. "Pojď. Ukážu ti to." Vlk pokrčil rameny a šel. Proč ne.

//Mušličková pláž

Pinču mu oznámil, že ten cizinec je Alkai, což mu nepovědělo vůbec nic. Hned nato se k Alkaiovi naklonil a cosi mu mumlal do ucha. Stín se zamračil. "A kdo je Alkai?" chtěl vědět a otočil se na Tasu, která zase chtěla vědět, jestli to s nimi vyřeší. "Pracuju na tom," opáčil, ale když se ohlédl zpět, Pinču s Alkaiem byli pryč. Stín by přísahal, že zahlédl, jak mu zmizeli přímo před očima, a vlastně by se tomu ani nedivil. Byla to ale jedna z věcí, které se nehodilo říkat před Tasou nahlas. Magická věc, jinými slovy. "Co bys čekala od vlčete, co jsme našli někde v příkopě?" pokrčil Stín rameny, jasně, že si tu z toho dělal holubník, však to tele nevědělo nic o ničem. Sám byl hlavně rád, že ten Alkai, ať to je kdokoliv, je pryč a nezůstal, aby je tu mohl vyžírat.
"Hm. Možná se půjdu někam porozhlédnout," řekl a protáhl se. Dlouho už nevytáhl tlapy z lesa a celkem mu to chybělo. Nebyl zvyklý takhle dlouho zůstávat na jednom místě. "Kdyby něco, věřím, že si poradíš," věnoval Tase nažloutlý škleb a pak už byl na cestě k hranicím. Měli označkováno, naloveno a případné vetřelce Tasa s pomocí Vlčete natrhá na nudličky. Slyšel jejich hlasy, jak na sebe vřeští přes les a pro sebe si zakroutil hlavou, lehce pobaveně. U hranic mu na záda dosedl Spár. "Kam jdeme?" promluvil zase po delší době - Stín už si myslel, že to snad krkavec zapomněl. "Nevim. Prostě uvidíme, co se naskytne, ne?" Kráknutí, které Spár vyloudil, znělo s tímto plánem zcela spokojeně.

//Delta přes Mahtaë jih

Květen 6, Waris

Stín sebou uměl mrsknout, což se o druhém vlkovi říci nedalo. Hádal, že kdyby mu uštědřil nějakou tu facku svojí medvědí tlapou, asi by ho přerazil vejpůl. Ale copak by se vůbec trefil? Už i jen zvednout ze země mu trvalo asi tak milion let - alespoň to tak připadalo Stínovi, kterému teď zase jednou krev žilami proudila plná života, což se dělo jen ve vzácných chvílích, kdy se chystal někomu dát do tlamy nebo do ní dostat. Moc mu nezáleželo na vítězství nebo nebo prohře, důležitá byla ta rvačka. Souboj.
Druhý vlk zůstával zpomalený. Stál na místě, vrčel, ale Stínovo poskakování samotné ho k akci nepřimělo. Ale Stín chtěl, aby se pohnul. Nechtěl se prát se solným sloupem. "Ještě pořád chrápeš?" zavrčel a vrhl se chňapavě po Hnědákově zadní noze. Pořádně kousnout a zase se rychle klidit, takový byl jeho záměr - jako by byl nějaký otravný komár, kterého je potřeba rozplácnout.

Květen 5, Waris

Ten hnědý ňouma zprvu nevypadal jako příliš velká zábava, ale Stín věřil, že ho dokáže vyprovokovat. Stačí trochu postrčit, trošku porýpat a většina vlků se nakonec nechá vytočit, pokud to nejsou vážně zenoví mistři. Což, jak se vzápětí ukázalo, tenhle vážně nebyl. Šedivák lehce potlačil úšklebek na tváři, přirovnání k ženské nebo lejnu na tlapce ho z míry vyvést nemohlo. "Nevím, proč jsem sem přišel, to je jenom na tobě," nakrčil čenich a sám se lehce přikrčil. Krkavec zhodnotil jedním pohledem situaci a poodletěl o pár metrů dál. "Vůbec se nemusíme dohadovat.
Dohady jsou pro mamlase. Můžeš ukázat, že nejsi jeden z nich."
Vlk se vztyčil do celé své výše a Stín jasně viděl, že to je hotová hromada svalů. Možná by se měl bát, se svou tělesnou stavbou jako svázanou dohromady z pár suchých klacíků, ale docela pochyboval, že tenhle valící se kámen ho dokáže chytit, když sebou trošku mrskne. Svaly nebyly všechno. "Kdoví, kdo bude mít nakonec natržené ucho," zavrčel a z přikrčení vyskočil hbitě doleva kolem Hnědákova boku, aby ho trochu rozpohyboval.

Květen 4, Waris

Hnědý se nenechával naštvat. Působil poklidným dojmem, ale Stínovi bylo docela jedno, do koho rýpe, ať už to je nějaký vyklidněný svatoušek nebo ne. Jen ho štvalo, že se asi nenechá tak snadno vytočit. Dlouho se s nikým nepopral a rád by si rozproudil krev, ale nechtěl toho ňoumu tři hodiny přemlouvat. Nicméně, ještě bylo příliš brzy na to, aby to úplně vzdal. Taky uměl být trpělivý, když na to přijde.
"Mě? No, máme krásný den, ne?" rozhlédl se kolem po slunečném jaru, které je obklopovalo a jeho upřímně znechucovalo, což mu zaznívalo i z hlasu. "Jen tak se procházím tady s přítelem," máchl tlapou ke Spárovi, který zvedl hlavu od čehosi, co ozobával na zemi, a jednou krátce krákl, "a jsme na lovu mamlasů. A hele, zrovna rovnou jednoho najdem. Jaké štěstí." Přimhouřil stříbrná očiska: "Nebo snad nejsi mamlas?"

Květen 3, Waris

Hnědý vlk nereagoval, když se Stín blížil. Že by už vytuhnul? Šedivý šel potichu, ale ne úplně neslyšně, bez ohledu na to, jak moc se snažil. Jen, co Stínova kebule zastínila sluneční svit, ukázalo se, že vlk nespí. Možná mu to sluníčko upražilo mozek - Stín nikdy nechápal, co na tom slunění kdo vidí. Dobrovolně se grilovat... Ne, dík.
"Mně se nechce uhýbat. Celkem se mi tenhle flek líbí," zalhal bez zaváhání. Co chtěl? To vlastně sám nevěděl. Možná prostě provokovat. Už dlouho nerýpal do místního obyčejného obyvatelstva, začínalo mu to chybět. Někdy se tak krásně vztekali, byla to zábava pro něj jako stvořená. Vlk se začal zvedat do sedu, div že mu nedal do zubů, ale Stín neustoupil, zůstal postávat pořád tak nepříjemně blízko, jako by se mu tenhle flek na břehu vážně hodně líbil. Tolik, že odmítá udělat krok stranou. "Nechci vlče, jsem po obědě." Jasně, Tasa byla ten odborník na požírání vlčat, ale určitě by se nezlobila, že si tuhle vlastnost od ní naoko vypůjčí. "A ty? Na co tu čekáš ty? Že se tak divně vyptáváš?"

Květen 2, Waristood

Schovával se v trávě a prostě a jednoduše šmíroval. Poměrně dlouho ovšem nebylo koho šmírovat. Jednoduše nuda. Nejspíš to nebylo příliš frekventované místo. Spár ho zobákem začal tahat za srst, patrně se sám nudil, ale zrovna v tu chvíli Stín konečně spatřil, že se někdo blíží. "Kuš," okřikl šeptem opeřence, který toho hned nechal. Kolem jezera kráčel vlk v rozličných odstínech hnědé, přišoural se na břeh a plácnul sebou na zem. Naprosto nic zajímavého ani vzrušujícího se nedělo. Co že ho na tomhle dřív tak bavilo?
Tohle zcela zjevně k ničemu nevedlo. Tiše vstal, vyplížil se z travin a tichým krokem (s krkavcem stále pevně na zádech) přikráčel k cizinci, který se tam vyvaloval na zádech - jestli koukal na oblohu, tak mu výhled zakryla Stínova ohyzdná tlama, což by málokdo považoval zrovna za zlepšení. "Hele, co tady máme. Chcíplinu vyvrženou z jezera," ušklíbl se.

Květen 1, (idk ještě :D)

Šedivý vlk se šoural křovinami na břehu a krkavec mu byl v patách, poskakoval po zemi a mlčel stejně, jako jeho čtyřnohý společník. Hladina jezera se ve slunečním svitu krásně třpytila, ale Stín na ni nekoukal. Měl pohled sklopený dolů, k zemi, víc ho zajímalo, co se děje u jeho vlastních tlap než nějaké krásy jara kolem. Hemžil se tam hmyz a kdejaká jiná drobná havěť. Dřív vydržel tenhle nesmyslný shon nepatrných tvorů pozorovat třeba celé hodiny. To bylo předtím, než se jeho život tak drasticky změnil. Kdy se vlastně k něčemu takovému naposledy dostal? Kdy naposledy vytáhl tlapy z lesa? Nechtěl nad tím příliš usilovně přemýšlet. Když už byl tady venku, nechtěl přemýšlet nad ničím a být alespoň na chvíli jako dřív. List nesený větrem, tažený pryč proudem. Zastavil a usadil se ve vysoké trávě, která ho částečně kryla před zvědavými zraky ostatních, i když by si dříve nebo později určitě pozorný kolemjdoucí všiml, že se mezi stébly skrývá nějaký tmavý stín. Doslova. Takto schovaný tam čekal, zda se někdo neukáže. Spár se mu usadil na hřbetě a pevně se chytil ostrými drápky, což Stín moc neuvítal, ale neřekl nic.

Proč na něj Tasa tak poulila bulvy se nedozvěděl. Sice to odplašilo Corvuse i Vlče, kteří si vyrazili hrát někam jinam, ale šedá nakonec neměla na srdci nejspíš vůbec nic a jen prostě zírala. A než nad tím vůbec stačil máchnout tlapou jako nad obyčejnou Tasovskou výstředností, zavrčela kamsi do hlubin lesa a prohlásila, že se vrátil Pinču a ještě někdo. Zavětřil a pachy ve větru mu prozradily, že to tak skutečně je. "Nojo, no," stačil jen šedivák klapnout tlamou, než už mu Tasa mizela mezi stromy. Zíral za ní, už i vstal a nakročil, než si to nakonec rozmyslel a máchl tlapou. Ať si jde, otravovalo ho furt se za někým honit.
Zamířil místo toho na úplně opačnou stranu. Když se naskytla vzácná příležitost mít trochu klidu jen pro sebe, rozhodl se ji využít. Nevzpomínal si, jestli vůbec někdy trávil tolik času mezi ostatními vlky, ale bylo to upřímně vyčerpávající. Pocítil touhu se zdekovat a prostě vypařit jako mlha v horkém letním ránu. Puf, tak čau, Stíne, ještě se vrátíš, žejo? "Co já vim," zamrmlal si pod vousy a zabořil drápy do kůry nejbližšího buku. Vyryl v ní několik rýh, pěkně přes ty staré, které tam jeho nebo Tasy drápy nechaly už dřív. Pak se přesunul k dalšímu stromu, a dalšímu a dalšímu. Drápal je, otíral se jim o kůru, někde nechal loužičku, někde zase chomáč srsti. Prostě jasné zprávy pro každého, kdo by sem chtěl strkat rypák - Tady je Stínovo. A taky místního pozvolna se zvětšujícího obludária. To vyvolalo myšlenku: Koho sem Pinču přitáhl? Koho sem mohl přivést? Snad ne nějakýho sourozence. Měl dojem, že nedorostlých darmožroutů už mají víc než dost. Najednou se až tak úplně nechtěl vypařit, najednou chtěl zjistit, kdo že se to potlouká v jejich lese. Podrážděně si odfrkl a pokračoval ve své obchůzce, označkoval ještě další stromy, skály a křoviny, než zastavil pár desítek metrů od místa, odkud přicházely vlčí pachy. Také hlasy, ale nerozuměl pořádně, co říkají, ať napínal uši, jak chtěl.

Trochu se přikrčil a plížil se lesním podrostem, který zjara začínal pučet zelení. Skrze křoví spatřil Tasu a Pinču, jak se dalo čekat, a taky toho třetího. Nedorostlého darmožrouta. No jasně. To určitě. Prolezl křovím na druhou stranu a narovnal se, ledabyle se oklepal, čímž se ani zdaleka nezbavil všech větviček, které si do kožichu nachytal. "Kdo to je?" otočil se hned na Pinču, přičemž tlapou namířil na toho černého, aniž by mu věnoval další pohled. Nepotřeboval si ho prohlížet, protože tady černý nebude zůstávat.

21.3. - 12.4. 2024 Vlče, Corvus, Stín - lov jedné srny

"Jasně, všechno jsi to měla naprosto pod kontrolou," utrousil sarkasticky, když o sobě Vlče hrdě prohlašovala, jak ví, co dělá. Sám viděl, jak ji srna málem rozmázla pod vlastní vahou. Až ale bude Vlče trochu vyspělejší, určitě z ní ještě něco bude... Pokud jí tedy zůstane tenhle elán, kterému se mohl rovnat vážně málokdo.
Kašpar nemluvil a vrhl se do jídla, stejně tak Vlče se tím dál nezabývalo, jen Tasa byla Tasa a nejdřív zase musela udělat tu svoji věc, kterou šedý pořád nechápal. Proč potřebovala dovolení? Mrskl ocasem a radši se soustředil na jídlo, než na přemýšlení o myšlenkových pochodech vlčice, které pravděpodobně stejně neměl šanci pobrat. Odněkud se tu dokonce objevil Spár, ale měl dost rozumu, než aby se usadil přímo mezi hodující vlky. Stín mu kus masa hodil i tak, krkavec se možná na lovu nepodílel, ale pořád to byl jeho parťák.
Když se najedl, spokojeně si olízl tlamu a už by ho nic netížilo, nebýt pohledu zlatých očí, který na něm Tasa stále držela. "Něco v nepořádku?" otázal se, ač už tušil. Když na něj takhle vejrala, nemohlo to značit nic dobrého.