Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stín se dle svého zvyku stáhl do ústraní, jakmile tu začalo být příliš živo a na jeho vkus převlčeno, ovšem nevytratil se úplně. Místo toho zpovzdálí pozoroval, naslouchal a vyhlížel, do čeho by mohl začít rýpat. Nebo do koho. Příležitosti na sebe nenechaly dlouho čekat - vlčice se totiž začaly domlouvat, čímpak by se asi mohly zabavit. Černá se strakapoudem navrhla hledání úkrytu, což vzhledem k podivným rozmarům počasí nebylo nejspíš úplně od věci, ale jako zábava to Stínovi přišlo zcela ubohé, mladá šedá vlčice se zase vytasila s geniálním plánem jít se po bouři koupat do řeky, která byla naprosto plná větví, klacků a jiného nepořádku. Stín se štěkavě zasmál. On sám pomalu ani neznal význam slova "zábava", byl asi tak zábavný a plný života jako balvan u cesty, ovšem to mu nezabraňovalo kritizovat nápady ostatních. "Geniální nápady, vy všechny!" zvolal a ušklíbl se. "A lodičku si nechcete postavit, že byste s ní pádlovaly po řece?" plácl od boku takovou naprostou blbost, o níž si byl zcela naprosto jistý, že by se jí nikdo ani za tisíc let nechytil. Vlastně to ale nebyl tak zlý nápad, ne? Kdyby je posadil na vor a poslal po proudu, aspoň by neprudily tady. Mohl se taky sebrat a odejít, pravda, ale to bylo velice nekreativní řešení. A tak se rozhodl, že pro jednou taky převezme iniciativu a začal tahat k sobě nalámané větve, zatímco Gee se vydala bavit se s nějakým dalším příchozím podivínem. Odfrkl si, protočil oči a zaměřil stříbřité pichlavé zraky na Biancu. "Tak co? Budeš tady jen tak čumět, nebo taky přiložíš tlapu k dílu, co?"

Stín nebyl příliš uspokojen s vysvětlením otázky ohledně strakapouda. Prostě si ji našel. Hm. Přimhouřil oči směrem, kde si opeřenec vysedával na větvi. Musela v tom být magie. Musela. Alespoň nějakým způsobem v tom jistě figurovala. Ale jak, to těžko říct. Nemohl se vlčici popravdě ani divit, že existenci mluvícího ptáka přecházela celkem ledabyle. On už tady taky leccos viděl a nedivil by se zřejmě už ničemu. "Hm. Fascinující historka," zamumlal a rýpl drápem do země.
To už se k nim ale řítila mladá černobílá vlčice. Stín se zamračil. Co se to krucinál dělo, že tady byl najednou takový provoz? Neviděl tady nikoho, kdo by cokoliv rozdával zadarmo, tudíž nechápal všechen ten poprask. A aby toho nebylo málo, zdálo se, že se s černou znají. "Nazdar," zahučel a ušklíbl se. "Popravdě se bavíme dost dobře i sami," dodal kousavě a hlavně spěšně, než se do toho stačí vložit černá... Čekal, že ona nově příchozí uvítá mileji. A aby toho nebylo málo, zjevila se tu vzápětí další vlčice, tentokrát hnědá a krátce po ní ještě jedna. A jak to vypadalo, valná většina z nich měly spolu nějaký kus společné minulosti. Stín se naježil a lehce se odsunul do pozadí. To už na něj teda vážně bylo příliš. Rozhodl se ale aspoň pozorovat dění. Mohlo se to konec konců vyvinout ještě v něco zajímavého.

Na Stínovi nebyla viditelná jediná známka toho, že by snad litoval svého chování nebo se za ně styděl. Nehnul ani brvou, když na něj vlčice rozzlobeně cenila tesáky a spíš než zahanbeně se tvářil samolibě, když se do něj pustila, že si dovoluje na slabší. "Ach, no jo. Jak podlé ode mě, jak zavrženíhodné," zamlaskal a dramaticky zavrtěl hlavou. "Nemůžeš ale říct, že jsem ho nevaroval a že neměl asi tak sto šancí si rozmyslet, jestli se ke mně hodlá přibližovat," ušklíbl se. "Když se opeřenec rozhodne věřit vlku, veškerá újma, co se mu stane, by měla být jeho zodpovědností. Být tebou se s tím smířím, nebo si ho líp vycvičím - protože takhle ti tvůj kámoš dlouho nevydrží," zakončil a posadil se.
Pohledem zabloudil ke strakapoudovi, který stále vypadal uraženě a v zobáku svíral pírka, o která přišel. Vypadal dle Stínova názoru až přehnaně zdrceně. Mohl být rád, že to nebyla noha nebo křídlo. Nebo hlava. "Radši mi pověz," obrátil tvář zpět k černé s konverzačním tónem, jako by se vůbec nic nestalo, "kde jsi k takovému ptáku přišla. Protože to není normální, to ti musí bejt jasný." To by v tom byl čert, jestli v tom nevězela nějaká magie. Třeba to byl nějaký její vlčí příbuzný, zakouzlený do ptačí podoby. Sakra, to by byla aspoň magie - měnit ostatní v podřadnější tvory, pomyslel si Stín a zalitoval, že o tohle nepožádal Smrt. Moc prostoru k žádostem ale, pravda, nedostal.

Oplácela mu pohled nehybně. Neohroženě. Ani ona, ani ten pták nebyli žádní zbabělci. Na jednu stranu to Stína štvalo - děsit slabé bylo tak jednoduché a přitom tak zábavné! Jako třeba před chvílí se Šišlou. Jenže to mělo i své nevýhody. Třeba fakt, že Šišla hned vzala nohy na ramena. Tahle vlčice ne. Což znamenalo, že zábava může trvat déle - a taky to byla větší výzva, ačkoliv tu existovalo i to riziko, že Stín opět skončí jako oškubané kuře. Nebyl žádný silák ani obyčejně a po divokém úprku od Smrti pořád ještě nenabyl zpět všechny síly, ačkoliv alespoň zrak už se mu vrátil.
Bylo na čase věcmi trochu pohnout, trošku rozvířit emoce. Ohnal se po strakapoudovi, kterého vyvedl z rovnováhy svým rychlým pohybem. Tesáky ho minuly těsně, Stín téměř cítil, jak se ptačí pírka otřela o jeho čenich... ale minuly ho. A černá, dle očekávání, zareagovala. Náhle už nebyla tak ledově klidná. Ježila se, vrčela, tvářila se zkrátka výhružně. Stína to ani v nejmenším nevyvádělo z míry. Stál jí naproti nehybně, jen s mírným úšklebkem. "Jsem Stín," opáčil. "A pouze se bavím - navíc s tvým, ehm, společníkem a ne s tebou. Bojíš se snad, že se o sebe nedokáže postarat?" blýskl pohledem po opeřenci, který si dotčeně upravoval peří. "Nezkřivil jsem mu ani pírko, notak," pronesl s výrazem, který napovídal, že mu v té větě vypadlo jedno slovo. Prozatím mu nezkřivil ani pírko. Ale brzy ho to mohlo napadnout... nebo nemuselo. Kdoví, kdoví...

Pták byl nejen hříčkou přírody (či podle Stína spíše magických sil), ale ještě ke všemu pěkně odrzlou hříčkou. Šedému se to svým způsobem zamlouvalo. Bral to jako hru - hru, při které z někoho na konci může lítat peří. Nebo chlupy. Ovšem bylo třeba zjistit, jestli má pták i opravdovou kuráž, nebo jenom tlachá. Stín se to rozhodl podrobit výzkumu.
Opeřenec vypadal, jako že nad tím přemýšlí a šedivák se už začínal domnívat, že se na to vykašle. Že mu nestojí za to riskovat vlastní kejhák kvůli pár nechutným blechám. Už už si chystal posměšný škleb, když se pták nakonec rozhodl úplně opačně, než bylo očekáváno. Vznesl se a usadil se Stínovi za krkem - což bylo celkem chytře zvolené místo, těžko dostupné pro tesáky. Stín se pohledem střetnul s černou vlčicí. Chvíli na ni bezvýrazně hleděl, sledoval, jak v ní narůstá napětí. Byla nervózní. Nevěřila mu, že nesežere jejího podivného kámoše. Dobře děláš, že mi nevěříš, pomyslel si. "Takže vážně máš kuráž," pronesl k pasažérovi na svém hřbetě. V očích se mu zlomyslně blýsklo. Pak sebou hodil, pěkně rychle. Podklesl v kolenou, aby ptáka setřásl, a pak se po něm ohnal, jen tak na oko cvakl zuby těsně vedle něj. Chtěl jen vidět, jak se zachová vlčice - zdali vážně vlčí druh sklouzl k tomu kamarádíčkovat se s kořistí, byť ukecanou. Pravda, on v tu chvíli dělal prakticky to samé. Kdyby ptáka vážně považoval za kořist, nejspíš by necvakal tesáky jen naprázdno. Ovšem to, že byl Stín pokrytcem, nebyla žádná novinka.

Stín viděl, že se vlčice dotklo, jak se o ní vyjádřil, což ho pouze povzbuzovalo v tom pokračovat. Měl v plánu hučet do ptáka, o kterém předpokládal, že z toho nemá kdoví jak velký rozum, pouze se drží vlčice, protože mu nejspíš usnadňuje shánění potravy, tak dlouho, dokud černé nerupnou nervy - připadalo mu, jako že by to mohla být bezvadná zábava. Strakapoud zprvu jeho domněnku potvrzoval. Tvářil se, pravda, celkem inteligentně, ovšem ve všech ostatních ohledech vyhlížel jako zcela a naprosto obyčejný pták... Dokud nepromluvil. Stín lehce strnul, ovšem pouze velice krátce. Měl ve zvyku se ničemu nedivit a tak fakt, že na něj právě promluvil obyčejný opeřenec, rychle vstřebal a přijal jako hotový fakt. Tím líp. Bude to ještě větší zábava.
"Nedáváš pozor," ušklíbl se vlk. "Tebe jsem ptačím mozečkem nenazval - naopak se tu obdivuji tvojí inteligenci. Že bych přehodnotil svůj náhled na ptačí populaci? Ačkoliv... hm. Nejspíš jsi jen zářná výjimka, co?" Ať chtěl či ne, pták v něm vzbuzoval upřímný zájem. Beztak v tom vězela nějaká čertovina. Možná magie.
Šedivák se skřípavě zasmál, když mu pták nabídl služby deratizátora v kožichu. Narážky na to, že je zablešenec, ho z míry vyvést nemohly, tím méně, že byly velmi pravdivé. "Jen si posluž," vycenil křivé tesáky, "pakliže se nebojíš..." Neměl v úmyslu tvora zabíjet, aspoň ne prozatím. Zajímalo ho, jestli má takovou kuráž, jak se tváří. "Hádám, že jsem výnosnější pastva, než tamhle paninka," nasměroval poprvé pohled k černé, ovšem jen na pár vteřin. "Ovšem s tím roste i riziko," dodal a posadil se. "Otázkou je, jestli to za to stojí."

Šišla si vzpomněla vskutku rychle. Stína to potěšilo, ačkoliv ho to nepřekvapovalo. Byl si vědom toho, že jeho obličej a celkový zjev je snadno zapamatovatelný. Svým způsobem za to byl i rád - když chtěl, mohl splynout s okolím jako šedá myš, jako doslovný stín, ovšem byly jisté situace, kdy si přál svou tvář zarýt hluboko do něčí paměti. A to u řeky se Šišlou a jejím zatroleným bratrem byla jedna z těchto chvil.
Strakatá vlčice na něj vysypala pěknou dávku urážek. Tedy, každý normální vlk by je asi vnímal jako urážky. Stín je vnímal pouze jako potvrzení toho, že jeho vystupování plní svůj účel. "No ne," pronesl sarkasticky, "nechutnej a fujkatej? Vidím, že jsem na tebe udělal dojem," přejel si jazykem po zažloutlých tesácích. Jak se ale vzápětí ukázalo, nemělo mu být souzeno užít si trochu srandy ani se Šišlou, ani s její bezejmennou kamarádkou, protože ta malá stračena okamžitě zahájila strategický ústup. "Tak si užij ten svůj čistý domov, dokud můžeš," zavrčel za ní v naději, že si aspoň bude lámat hlavu s tím, co tahleta nepřímá výhružka může znamenat. I když ve skutečnosti znamenala kulový.
Když teď byla Šišla pryč, sjel Stín pohledem ke Staroušovi a došel k závěru, že už ho nebaví. "Nuže," odplivl si - skoro se zdálo, že je jeho cílem zasvinit toto místo všemi možnými tělními sekrety pokud možno co nejvíce, "hodně štěstí s hledáním tvé smečky... teda, spíš kostí jejích někdejších obyvatel," zašklebil se. Kdokoliv se takhle šklebil nemohl myslet přání hodně štěstí moc vážně. S tím hnědého vlka opustil. Žádné další pozdravy nepovažoval za nutné.

Jak se ukázalo, u řeky se to nějak zaplňovalo. Stín se šoural dál od břehu, do čenichu ho zašimral pach Děvenky, který v něm na krátkou chvíli vzbudil nápad, že by jí mohl oplatit tu odpornou zradu, jakou mu provedla v zimě. Málem kvůli ní umřel, sakra... Netušil, jestli se víc zlobil kvůli tomu, že uvedla jeho život v ohrožení, nebo že neměla dost kuráže na to dorazit ho úplně. To už holt bylo Stínovo věčné dilema - chce tedy umřít, nebo nechce? Nenáviděl život, ale jakmile byl v ohrožení, držel se ho zuby nehty, snad s větší houževnatostí, než většina vlků. Zkrátka a dobře podivné, nepochopitelné stvoření.
Než se ale vydal vyprášit Děvence kožich, spatřil blíže cosi zajímavějšího. Černá vlčice promlouvala k opeřenci, který jí poskakoval po hřbetě a vybíral jí z kožichu nějaké svinstvo. Stín se zastavil, chvíli scénu zpovzdálí sledoval se zcela neutrálním výrazem a pak vykročil blíže. Viděl už leccos, ale tohle ještě ne. "Nazdar, ptáku," oslovil strakapouda, jakmile přišel na doslech, o vlčici sotva zavadil pohledem. Opeřenec ho totiž zajímal víc - vyhodnotil ho jakožto toho inteligentnějšího z dvojice. Netušil, jestli dokáže mluvit - popravdě to ani nečekal - ale doufal, že se aspoň trochu pobaví na účet černé. "To je dost chytrý, ochočit si pojízdnou zásobárnu blech. A já považoval 'ptačí mozeček' za nadávku," šklebil se a vlčici nadále přehlížel, jako by právě ona byla nějakým podřadným mazlíčkem.

Kamarádi. Šedivák se ušklíbl. "Zrovna tak bych tomu asi neříkal." Neměl popravdě žádný příhodný výraz, kterým by jeho vztah s Tasou přesně popsal. Nejspíš byli prostě spojenci. Co se týkalo přátelství, to bylo něco, co Stínovi bylo naprosto cizí a čeho se stranil jako čert kříže. Když máte přátele, nebo snad - chraň bůh - rodinu, nevyhnutelně se stáváte zranitelnými. Stín nechtěl být zranitelný. Když se někdo dostal příliš blízko k tomu, aby pronikl skrze ty ocelové pláty co chránily jeho srdce a hrozilo, že píchne do toho, co šedý sám před mnoha lety pracně pohřbil do zapomnění, zkrátka si dal záležet, aby celý jejich vztah pohřbil taky. Od Tasy se takového ohrožení ovšem neobával.
Jeho slova měla ještě lepší účinek, než by Stín čekal. Škodolibě se zazubil, když spatřil výraz šoku na tváři svého společníka. Skoro čekal, že to toho starouše (protože jím přece byl, nebo snad ne?) porazí. Kdyby hnědý dostal infarkt a padl mrtev, byl by to asi ten nejlepší okamžik Stínova dosavadního života. Vražda slovy, no neznělo to přímo dokonale? Jenže se zdálo, že to vlk nakonec rozdýchá. Zklamaně mlaskl. Škoda. Na druhou stranu, dávalo mu to více příležitostí se pobavit na staroušův účet. "Je to dost veřejné tajemství," lhal Stín dál s širokým šklebem na tváři. Nikam moc dál se ale nedostal. Byli totiž vyrušeni.
Ten flekatý kožich poznal okamžitě, stejně jako ten otravný upištěný hlásek... ale ve tváři Šišly nespatřil jedinou známku poznání. Na jednu stranu se to asi dalo pochopit. Nebyla ničím víc než ubohou nicotnou hroudou usoplených chlupů, když ji s Tasou nesli utopit, ale popravdě doufal, že se jí jeho obličej zaryje do paměti hlouběji a bude ji strašit ve snech ještě roky a roky potom. No, nevadí. Pomalu se vytáhl do sedu. Třeba si vzpomene. "Šišlo," roztáhl tlamu do vřelého úsměvu - tak vřelého, jako mramorový náhrobek. "Tys přežila. Jaké nádherné překvapení." Když mu konečně došlo, na co se jich vlčice ptá, jeho úsměv se ještě rozšířil: "A jsi tak blbá jako v den kdy jsme se potkali, jako bys nezestárla ani o den... Dokonalé." Očima přejel na druhou z vlčic - rovněž mladou, rovněž nejspíš mentálně narušenou, soudě dle toho, že i ona se zajímala o to, co se samcům houpe mezi nohama. "A přivedla sis kámošku! Skvělé! Chápu to správně, že by sis ráda zopakovala svou plavbu po divoké řece?" stočil pohled zpátky k Šišle, zcela ignoroval Starouše, který měl vedle něj menší krizi. "Nebo mi snad chceš tvrdit," vycenil tesáky, "že si mě nepamatuješ?"

Půlený byl vskutku zajímavou existencí. Popravdě ve Stínovi vzbuzoval zájem, z více než jednoho důvodu. Pochopitelně ho zajímalo, kdy a jestli vůbec se ho chystá propustit, ale to nebylo všechno, zajímala ho také ta práce, kterou po něm chtěl. Potrousit trochu špíny tady, uškodit támhle, šedivák se na to vlastně už celkem těšil. Protáhl si tlapy - jen lehce, nakolik mu to jeho liánová past dovolila, a ušklíbl se, když si vyslechl Rozpůlencův popis těch, kteří si dle jeho názoru zasloužili trest za své chyby. Poněkud mu některé body z toho seznamu připomínaly jeho samotného - otravný, vlezlý... nebyl nicméně vlčicí a vypadalo to, že vlk má pifku ze všeho nejvíce právě na ně. Pro Stína to nebyla překážka, gentlemanství nikdy nepěstoval a neměl problém otravovat život vlkům jakéhokoliv pohlaví, věku či společenského postavení. "Pravda, nalézt takové adepty by nemělo být těžké," zazubil se vědoucně, jako by už přesně věděl, kde má začít - to sice nevěděl, ale byl si jist, že se dříve nebo později něco naskytne. "Po světě podobných existencí pobíhá až moc."
Přišpendlenému šedému vlku se dostalo varování, že by se radši měl snažit, aby Černobílý jeho osvobození nelitoval. "Připadám ti jako někdo, kdo by tě měl zklamat?" zazubil se Stín jako zmije - moc dobře věděl, že není žádným obrazem důvěryhodnosti. "Pusť mě," vyzval vlka znovu a sevření lián kolem jeho těla se opravdu uvolnilo. Pouze nepatrně ovšem, Stín získal víc místa, ve kterém se mohl mrskat, ale to bylo asi tak všechno. Půlený totiž měl ještě další přání. "Přiznávám, že to zní lákavě," přimhouřil Stín oči, "ale apokalypsa je dost zdlouhavý proces."

Šedivák se škodolibým uspokojením svým zvolna se navrátivším zrakem pozoroval, jak se vlk před ním neustále vzdaluje od oné nevábné kaluže. Kdyby tak uměl házet šavli na povel, to by byla věc. I když, nejspíš bylo dobře, že to neuměl. Nejen pro jeho okolí, ale i pro něj. Už takhle z něj toho kromě šlach a kostí moc nezbývalo, natožpak kdyby kolem sebe pořád metal obsah žaludku. Což... vlastně dělal i tak dost často. Pojilo se to zkrátka se způsobem života, pokud se to tak ve Stínově případě dalo nazývat - možná by bylo přiléhavější to nazývat velmi pozvolným a komplikovaným způsobem pomalé sebevraždy.
Hnědý mu sdělil, že se Tasa bojí modrookých vlků. Stín přimhouřil stříbřité oči. "To mi jsou tedy novinky," odfrkl si. Byl by si myslel, že mu ten dědula kecá, kdyby neviděl na vlastní oči, jak se odtud vlčice ozlomkrk hnala. Mohl kecat i tak, mohlo v tom vězet něco zcela jiného, ale Stín se nedomníval, že by si takovou extrémně specifickou blbinu hnědý vymyslel. Zavrtěl nad tím hlavou a nechal to radši plavat. Nepovažoval to za příliš podstatné. Však se na to Tasy vyptá, jen co na ni příště narazí.
"Přímo dokonalé," nakrčil Stín čenich a zamžoural k mírně se zatahující obloze. Chystalo se pršet? Taky dobře. Jen ať se to otravné slunce na chvíli stáhne do díry, kam patří, než stočil pohled zpátky k vlkovi, který se rozhodl mu tu vylévat srdéčko a předestírat mu důvody, proč se vůbec zajímá o tu smečku, která - pokud Stín věděl - vůbec neexistovala. V těch místech se poflakoval a vůbec nikoho tam nepotkal. Tedy kromě Evelyn, ale ta byla jako otravný plevel, vetřela se zkrátka úplně všude. Na tváři se mu objevil škodolibý úsmešek, který ale rychle potlačil, než se stačil přeměnit ve škleb prozrazující až příliš mnoho. Rozhodl se, že možná od Tanečníka nebude potřebovat žádnou laskavost výměnou za informace... že mu odměnou bude zkrátka to, že se trochu pobaví. "No fajn, omluva se přijímá," mávl ledabyle tlapou Stín, kterého omluvy a výmluvy nezajímaly. "Ale příště se trochu drž zpátky s těmi soudy - já totiž vážně něco vím. Ale nepředpokládám, že se ti to bude příliš líbit," roztáhl tlamu do zubatého úsměvu. "Tvoje smečka, starouši, je v tahu. V prachu. Už není - už hodně, hodně dlouho."
Nic takového Stín samozřejmě nevěděl. Smečka se klidně mohla přestěhovat o hvozd vedle a byla to ta, se kterou mluvil, ta s tím sympaťáckým Alfou... ale proč by měl vlkovi vykládat cosi, co by mu mělo zlepšovat náladu a dodávat naději? Ne. Nic takového. To nebyla žádná zábava. Místo toho ještě přitlačil, dodal ještě pár kousků zlověstných náznaků, do posledního vycucaných z prstu: "Co se tam přesně stalo, to se mě neptej, nikomu tady se o tom nechce moc mluvit... ale z toho, co jsem slyšel, to asi nebylo nic moc hezkýho. Upřímně dost pochybuji, že to některý z tvých dávných kumpánů přežil," pokrčil Stín rameny a zmlkl. Výmysly z něj padaly s podobnou lehkostí, jako když se prostě nadechoval. Lhát... to bylo jeho druhou přirozeností. Teď téměř tajil dech, jak čekal, zda mu na to vlk skočí.

Poznámce o modrých očích Stín nerozuměl a tak nad ní mírně nakrčil čenich. Chvíli si ji přemílal v hlavě - byla to nějaká narážka, kterou by měl chápat, nebo jak? Na nic ale nepřišel. "A to má znamenat co?" zeptal se nakonec a protáhl si vleže tlapy dopředu. Něco mi asi uniklo, usoudil. Nejspíš celkem nedávno. Pravděpodobně ve chvíli, kdy si obracel žaludek. Jinak si nedokázal vysvětlit, že by toho o Tase tenhle náhodný kolemjdoucí věděl víc než on, její... hm. Co on vůbec byl její? Přítel asi sotva. Možná spojenec. Zkrátka byli schopni jakž-takž tolerovat existenci jeden druhého, což byl celkem úspěch.
Osobní kouzlo, to jistě, odfrkl si Stín. Vlk před ním se vytahoval až kamsi k nebesům, ale šedému to bylo celkem fuk. Kvůli němu se snažit nemusel. Za prvé bylo jasné, že kdyby se obtěžoval posadit se, Tanečníka by převyšoval, za druhé ho podobné blbosti vůbec nezajímaly. Spíš ho zajímalo, co asi vlk sleduje tím vyptáváním se, jak dlouho se tu Stín pohybuje. Jistě chtěl něco vědět, akorát na to šel oklikou. Ta finální otázka, když se k ní konečně dopracoval, nebyla zase tak zajímavá. A kvůli té poslední poznámce na ni Stín neměl moc velkou chuť odpovídat. "Ach, já zapomněl, že své znalosti si každý nosí napsané na čele," opáčil uštěpačně. "Snad bych ti i něco řekl, ale když ses rozhodl, že nic nevím, co mohu dělat?" pokrčil rameny. Třeba by z toho vlka mohl něco vytřískat výměnou za informace. Ale co? Možná kus žvance. Pokud teda zvládal vůbec lovit - teď, jak se mlha před jeho očima pomalu rozplývala, mu přišlo, že vypadá celkem staře, ačkoliv Stín z nich dvou byl nejspíš ten více sešlý.

Když už mu ten Tanečník odehnal Tasu a spolu s ní i možná zajímavé informace z jejího výzkumu, kterému se jistě pilně věnovala (na rozdíl od něj), mohl se Stín alespoň těšit evidentním znechucením, ke kterému vlka před sebou dohnal. Snad by bylo slušné kdyby se alespoň pokusil od té šavle trochu vzdálit, zahrnul ji hlínou nebo tak něco... A právě proto, že by to bylo slušné, nehnul Stín ani drápem, aby s čímkoliv podobným začínal.
Starouš se nicméně domníval, že to celé je Stínova vina. Normálně by se s ním šedivák asi nepřel, a kdyby ano, pak jen proto, že pošťuchovat se s místními mysliteli bylo přinejmenším lehce zábavné - věděl, že v odpudivosti by mohl klidně získat doktorát. Tentokrát si ale byl téměř stoprocentně jist, že vina leží na bedrech někoho jiného. "Možná jsem v tom přeborník, ale Tasu jsem odpudit nedokázal nikdy, takže musíš mít nade mnou navrch," zašklebil se - mít v tomhle navrch nad Stínem znamenalo být vážně prvotřídní hnusák. Několikrát zamrkal, protože chtěl už konečně vědět, jak se ten vlk vlastně tváří. "A jestliže se s ní ten floutek tahal po světě, musel taky už leccos vidět. Jen se poděl o své tajemství... jak to děláš, že před tebou tak zdrhali?" zasmál se Stín skřípavě.
Tanečník se nijak nehrnul k vodopádům, což Stína poněkud zklamalo, ale nijak zvlášť. Nepočítal s tím, že by vlka dohnal k sebevraždě tak snadno. Možná by v rozvíjení onoho tématu pokračoval, ale hnědý se vzápětí vynořil s otázkou ze zcela jiného směru. Stín neurčitě zabručel a pokrčil rameny. Popravdě neměl nejmenší tušení. Čas ho míjel, plynul kolem a Stín ho nijak zvlášť nevnímal. Jen občas si tak mimochodem povšimnul, že se roční období změnila, ale tím jeho vnímání končilo. "Nějaká chvíle to už bude," odtušil nakonec. "Ale co na tom záleží?" dodal, neboť tomuhle lpění na čase nikdy nerozuměl. Čas byl blbost. Nepodstatná.

Celé dění u řeky se rychle sesypalo do zmatku. Tasa žalostně couvala od domnělé hrozby, kterou představoval Tančící stařík, Alastora jako by náhle taky popadla paranoia a začal se vzdalovat, ten nově příchozí vypadal jeho náhlým odchodem zcela zdrcen a Stín... Stín zvracel. Když s tím byl hotov, hned se cítil lépe. Ještě kdyby se mu konečně pročistil zrak a bylo by to téměř dokonalé... a taky kdyby po něm Tasa nevrhala vyzývavé pohledy. Stín zíral směrem k ní, vzdalovala se, ale její obličej pořád mířil směrem k němu. Její výraz nedokázal dost dobře rozeznat, ale podle žalostného kňučení si dokázal představit, že zrovna radostí asi nečiší. Šedivák k ní necítil žádnou lítost - nejspíš takového citu ani nebyl schopen. Přesto by se raději vydal s ní, ačkoliv nyní zněla dost ufňukaně, než aby tu zůstával s Tanečníkem - měl nicméně dojem, že nohy by ho nikam zvlášť daleko nedonesly a tak se o to ani nepokoušel. Však si Tasu najde. Ví přece, kde bydlí.
"To se ti povedlo, génie," zaměřil zrak směrem ke tmavému vlku, když se silueta vlčice zmenšila natolik, že už ani nestála za řeč. Pokud Stín dokázal odhadnout, byla to jen jeho vina, že se jejich krásná sešlost rozpadla. Ve skutečnosti ho to zas tak nemrzelo, nebyl rád ve velké společnosti, to ale neznamenalo, že si nemohl rýpnout. "Tak krásně jsme se tu mohli všichni pobavit a ty jsi to kompletně zvoral. Ale upřímně, chce to talent, odpudit dva vlky jednou ranou," vycenil zuby do širokého šklebu. Ovšem ukázalo se, že i Tanečník má svou zásobu blbých keců. "Přímo dokonalá," odfrkl si Stín - poznámku o vášni radši přešel. "Jen se svlaž. Doporučil bych ti to třeba pod těmi nádhernými vodopády nedaleko... třeba by sis tam z nich mohl i skočit," pronesl s nepatrnou nadějí, že by jednou někde někdo mohl být tak blbý, aby se takové myšlenky chytil. Na to by se rád podíval. To by ho ale nejdřív musela opustit tak vlnící se skvrna před očima. Začínala být o něco průhlednější - obličej vlka před ním začínal nabývat poněkud konkrétnějších rysů, ale nebyl to zrovna žádný zázrak. Pořád ještě mžoural jako krtek ve slunečním světle.

"Zajímavé," zabručel Stín na oplátku Tasiným směrem - Smrt ho možná pořádně vyděsila a zklamala a navíc mu málem vypálila oči, ale rozhodně ho nepřipravila o jeho kousavost. "Nepamatuju se, že bych tě žádal o pomoc byť i jen jedenkrát, a přece se mi jí pořád dostává. Ty nechceš, abych umřel - navzdory tomu, co pořád tvrdíš," ušklíbl se. Nikdy se Tasy neprosil, aby ušetřila jeho zablešený kožich, ani aby ho tahala polozmrzlého ze závěje, ani aby mu pomáhala ven z řeky. Kdyby ho vážně chtěla zabít, měla k tomu už asi tak milion příležitostí a Stín upřímně už nevěřil, že by to nakonec vážně udělala.
Ovšem nebyla tu pouze Smrtihlavka, ale rovněž její nejnovější objev. Jakýsi Alastor. "Velice mě těší," zašklebil se Stín jako aligátor směrem k příslušné rozpité skvrně, načež se zakabonil zase zpátky směrem k Tase: "Ts. Brzo budu velice užitečný, však uvidíš," pronesl neurčitě, ačkoliv sám nevěděl, jestli to je tak úplně pravda. V celém tom chaosu se nějak nedostal k tomu, aby se Smrti zeptal, co za magie mu vůbec vylepšila. I tak hádal, že kouzly by si Tasinu přízeň zrovna nezískal, pokud by jimi neupražil nějaké jiné magiče, tudíž jí nemělo cenu o tom říkat, dokud se nedostane ke skutečným činům. Což, jak doufal, bude brzo - jen co nabude zpět trochu sil.
Ovšem s příchodem tančícího bloba jménem Suzume se všechno tak nějak zvrtlo a ukázalo se, že Stín ani nebude mít šanci si s Tasou pořádně promluvit - vlčice se totiž dostala do jednoho z těch svých stavů a s vrčením se vzdalovala. Stín zvažoval, zda by se neměl vydat za ní. Zdálo se totiž, že ti dva se hodlali bavit mezi sebou a on chtěl mimo jiné vědět, zda se Smrtihlavce podařilo už někoho zabít. Sotva však došel k rozhodnutí, že se zvedne a půjde s Tasou o dům dál, ucítil, jak se mu žaludek obrací v břiše vzhůru nohama bez jakéhokoliv předchozího varování. "Huh," stačil inteligentně poznamenat, upřímně překvapen tím náhlým zvratem událostí, než ze sebe vyklopil zbytky jakési polozapomenuté svačiny směrem k těm dvěma hrdličkám. Jak romantické.

Stín se odhodlaně plácal řekou dál ke břehu, ačkoliv u toho působil, jako by ho každou chvíli mohla voda spolknout a odtáhnout kamsi k moři. Možná by to bylo nejlepší, pro všechny. Ovšem nestalo se tak, protože doprostřed jeho souboje s vodním živlem ho kdosi rafnul za zátylek. Smrt! škubl sebou, ale hlas i pach, který z vlastníka oněch zubů vycházel, byl povědomý. "He?" vyhrkl Stín zmateně, pomalu se vracejíc do reality. "Taso? To seš ty?" zamžoural přes tu skvrnu pořád ještě zabírající většinu jeho zorného pole. Jistě, že to byla Tasa. Kdo jiný. Ta vlčice taky musela být u toho pokaždé, když se málem zabil. A taky mu opakovaně zachraňovala krk. Z nějakého důvodu.
Napůl vlastními silami, napůl tažen vlčicí nakonec dosáhl břehu. Zachytil se ho předními tlapami a vyfrkal a vydávil na zem pořádnou dávku vody, než se začal škrábat na pevnou zem. Tam se tak nějak udýchaně svalil, zatímco z něj pořád crčela voda, a mžoural kolem sebe jako vyoraný krtek. "Koho to tady máš?" nakrčil čenich směrem, kde se nacházel rozpitý blob, kterého určil jako Tasu. Co to předtím říkala? Že jí ruší výcvik? "Rozšiřuješ řady? Bezvadný." Byl by si rád prohlédl, jaký výkvět si Tasa vybrala tentokrát, ale ačkoliv se ta skvrna před jeho očima postupně dala prohlédnout víc a víc, ještě pořád viděl upřímně velký kulový.
Jenže to už se k nim blížil kdosi další. Stín obrátil hlavu k tomu nově příchozími blobovi, který k nim doslova dotančil. Takže tu už byli čtyři. To na Stína začínalo být trochu moc, nicméně pochyboval, že by ve svých nohách našel dostatek sil na další úprk. "Ale vůbec ne," pronesl uštěpačně. "Jen se připoj k naší krásné partě, bude se ti tu líbit." Však byli dokonalá sebranka, ne? Tasa to měla v hlavě pěkně pomotané, Stínův zjev mluvil sám za sebe a ten mladík, co tu byl a mlčel... těžko říct. Mohl být taky na hlavu, nebo jen nevinný kolemjdoucí. Každopádně Stín nesoudil, že by párty končila. Spíš naopak. Mohlo se klidně ještě udát něco hodně zajímavého.