Gallirea - Příspěvky uživatele

//Staré meandry přes Ronherský potok

Prodíral se sněhem kolem potoka. Nemusel si naštěstí dělat starosti s tím, že by spadl do vody. Všechno bylo totálně promrzlé. Včetně jeho. Při nejbližší příležitosti zaplul mezi stromy a schoval se alespoň trochu v závětří. Ne, že by tu bylo o mnoho tepleji, ale alespoň vichr tolik neštípal. Jeho nanicovatá srst příliš velkou ochranu neposkytovala. Oklepal si nános sněhu z kožichu a usadil se k jedné z hrušní, na kterých teď už nezbyly ani nejmenší vzpomínky na sladké plody. Málem při tomto manévru sklepal ze zad Spára, který podrážděně zakrákal. "Hele, ty už nebudeš mluvit?" zeptal se krkavce narovinu. "Co by ne," opáčil Spár. "Jen jsem myslel, že chceš mít klid. Když jsi od všech tak spěšně utíkal." "Já jsem neutíkal, odešel jsem. A ty s tím nemáš nic společnýho. To se mnou nemluvíš kvůli tomu?" "No, víš co. Mně se v lese docela líbilo," klapl krkavec zobákem a pak nastalo ticho. Nebyla šance, že by přesvědčil Stína k návratu. Žádná šance. Už tak nechtěl žít. Být uvázaný k jednomu lesu, muset neustále dávat na někoho pozor, pořád se zabývat hloupostmi a starat se o to, aby smečka (dokonce i tak malá, jako byla ta Buková) nepomřela hladem, to bylo zkrátka... až moc. Byl rád, že se dokázal postarat sám o sebe a i to někdy ne zrovna nejlépe.

//Velká houština přes Roh hojnosti 1/2

//Savana přes Eucalyptový les

Mířil skrze les podivných stromů dále k západu. Čím dále cestoval, tím větší zima také byla. Na zemi se nejprve objevovala jen troška jinovatky, ale sněhu rychle přibývalo a on si spěšně připomněl, proč že se vlastně chtěl odklidit jižním směrem. Tam panovalo momentálně docela příjemné počasí, zato ve směru, kterým se vydával, z nebe padaly tuny a tuny sněhu a když dorazil k potoku, už se brodil po břicho v závějích. Musel se zastavit, aby se zamyslel, proč tím směrem vůbec míří. Měl nějaký pořádný důvod? Proč by se neměl otočit a jít zpátky do své jeskyně? Nepotřebuju důvody. "Nepotřebuju důvody," zopakoval to i okolnímu sněhu, závějím, větru a Spárovi, který byl jedinou živou duší, která tady byla s ním. Krkavec se mu nespokojeně krčil na hřbetě a neříkal ani slovo. Stína napadlo, jestli třeba o schopnost mluvit přišel. Už to bylo docela dávno, co ho slyšel naposled promluvit. Zavrtěl hlavou a začal se drát sněhem kupředu. Bez důvodu? Jistě. Aspoň si to namlouval. Nechtěl myslet na možnost, že třeba doufá, že na někoho narazí. Na někoho konkrétního.

//Hrušňový sad přes Ronherský potok

Koukal na ty divné kozy v pyžamech s rostoucí nechutí. Hrozně nějakou chtěl zavraždit, ale jak na to? Byl tu jen sám - dobře, se Spárem, ale ten by mu asi nebyl moc platný. Kdyby tu byla Tasa- Zahnal tu myšlenku. Nepotřeboval Tasu ani Vlče ani Pinčua ani nikoho. Vystačí si sám. Dočista sám. Podrážděný náhlým návalem nežádoucích emocí se vrhl z křoví kupředu, rozběhl se ke stádu a ohnal se tesáky po nejbližším zvířeti. To vykoplo zadníma a tvrdé kopyto jen tak tak minulo jeho hlavu. Ta byla sice taky tvrdá, ale určitě ne dost na to, aby něco takového ustála. Měl štěstí, že mu zebra jen pročísla srst mezi ušima a neposlala ho rovnou pod kytičky. Celé stádo se dalo splašeně na útěk. "Nemyslete, že na vás zapomenu," zavrčel za nimi a lenivě se vydal dál.
Spatřil znovu ty dlouhonohé dlouhokrké podivíny a také další obří zvířata, která se pohybovala okolo blátivé louže. Měla protáhlé čenichy, po kterých si div nešlapala. Stín nechápal, co je tady ve vodě, že jsou po tom skoro všechna místní zvířata tak divně natažená a obrovská. Nakonec tu i našel něco k jídlu, i když to nebylo mnoho. Mršina byla téměř ožraná a seděl na ní pták s holým krkem, který právě dojídal zbytky. S vrčením a cvakajícími tesáky Stín supa odehnal a sám se pustil do zbytků masa na zdechlině. Ne, nebyla to žádná hostina, zdejší mrchožrouti se zřejmě činili. Přesto našel dost, aby alespoň utišil nejhorší kručení v žaludku. Pak zamířil jinam. Nevěděl ani přesně kam a bylo to nakonec jedno. Teď měl všechen čas na bezcílné poflakování, který si jen mohl přát.

//Staré meandry přes Eucalyptový les

Loterie 159 (5/5)
//Lhářova sluj přes Konec světa

Se Spárem na hřbetě vyšel do hor, sešel onou křivolakou stezkou a vydal se dále do hor. Pečlivě si zapsal za uši cestu, aby svůj úkrytu dokázal ještě najít. To místo se mu zamlouvalo. Doufal, že by tam mohl najít klid a samotu, po kterých toužil. Momentálně se však jeho přání směřovala hlavně k něčemu, čím by mohl zaplnit hladovou jámu ve svém nitru. Bylo na čase zjisti, co všechno v okolí žije a co by se tu dalo ulovit.
V horách kupodivu na nic nenarazil. Cítil nějaké kamzíky, ale nezahlédl z žádného ani chlup, což bylo k vzteku. Nakonec začal sestupovat z hor dolů, k rovinatým pláním rozkládajícím se pod nimi. Tam se to pachy zvířat jen hemžilo. Brzy i zahlédl první z nich. V dálce se procházeli podivní tvorové, už od pohledu příliš velicí na to, aby je dokázal ulovit. Měli dlouhé krky jako volavky, ale i na dálku bylo vidět, že jde o kopytníky a ne o žádné ptáky. Stín si odfrkl. Takovéhle mutanty bude mít za sousedy? No, asi by si měl začít zvykat.
Postupoval dál, obešel shluk křovin a zastavil se. Před ním se popásalo další stádo. Tahle zvířata už byla menší, i když odhadoval, že sám by žádné skolit nedokázal. Když se na jejich skupinu dívál déle, až ho málem rozbolely oči - každý z těch tvorů byl pokrytý křiklavými černobílými pruhy a přímo zářil do dálky. Stínovi zvířata splývala dohromady, až skoro vypadala jako jeden veliký tvor nebo nějaká divná skvrna na tváři savany. Usoudil, že by se mu líbilo mít takovouhle kožešinu v jeskyni. Jenže jak nejlépe na ně? Přikrčil se vedle křoví a rozhodl se zvířata chvíli pozorovat. Třeba se naskytne šance.

659
Loterie 143 (4/5)

Usnul jako zabitý. A rovněž tak vypadal. Stačilo mu pobývat chvíli mimo pohodlí smečky, aby se začal opět navracet ke svému původnímu zjevu. Za své krátké kariéry alfy sice taky nebyl nikterak zvlášť upravený, ale jeho vyhublé tělo aspoň nabralo nějaký tuk a svaly. Teď to všechno pomalu zase ustupovalo. Jemu to však nevadilo. Byl takový, jaký vždy byl a měl být. Hrát si na někoho jiného, na něco lepšího... to mu nepřineslo vůbec nic dobrého.
Probral se o několik hodin později, osvěžený spánkem a rozlámaný z ležení na holém kamení. Taky hladový. Tiše zavrčel ke svému žaludku, když mu v něm žádostivě zakručelo. Nesnášel tenhle nekonečný koloběh, kdy mu jeho tělo kladlo požadavky, ale co s tím mohl dělat? Vůbec nic. Protáhl se s mnohočetným zakřupáním v kloubech a houkl na Spára: "Pojď. Podíváme se, co je tady kolem k jídlu a z čeho bysme mohli stáhnout kůži." Taková vyhlídka se krkavci zřejmě zamlouvala. Spokojeně krákl a vyletěl škvírou ven. Stín ho po chvilce následoval.

//Savana přes Konec světa

658
Loterie 132 (3/5)
//Konec světa

Vešel dovnitř jeskyně, kde vládlo dokonalé šero. Zamžoural kolem sebe, aby si přivykl. Cítil tu pach nějakých živých tvorů. Netopýři, uvědomil si, když upřel zrak ke stropu a spatřil drobná tělíčka, jak tam visí zabalená do vlastních křídel a spí. Takže tu nebyl prvním a jediným obyvatelem, ale neviděl v tom problém. Nebyl důvod, proč by si s netopýry měl jakýmkoliv způsobem křížit cestu.
Na jeskyni jinak neshledával nic příliš zajímavého. Byla celkem malá a vlhká, ale napravo stoupala podlaha trochu výše a našel tam i zákoutí s plochým schůdkem, které se zdálo být ideální pro zřízení pelechu. Samozřejmě by na to potřeboval kožešinu, ale s tím si poradí. Tady kolem byla samá divná území, ale něco k jídlu tu žít muselo. Nejspíš by to taky stálo za probádání... Teď se ale chvíli natáhl na holý kámen, aby si odpočinul po dlouhé cestě sem.

Loterie 129 (5/5)
//Eukalyptový les

Netušil, jak doslovnými se jeho poslední myšlenky brzy stanou. On totiž došel až na konec světa. Vyškrábal se do kopce, zastavil na skalní římse a pohlédl k jihu, kde už nebylo vůbec nic, jen nekonečné moře. Stín máchl ocasem a chvíli hleděl do těch nezměrných dálek. Do duše se mu vkradl podivný klid. Tohle. Tohle bylo místo pro něj. Zavětřil a neucítil ani jediný vlčí pach. Hory byly rozlehlé a odlehlé. Ani teď, uprostřed zimy, zde neležel sníh, jen možná u samotných nejvyšších vršků, kam stejně neměl v plánu šplhat. Zima se zde dala pocítit hlavě v nárazech protivného větru, který mu cuchal nanicovatou srst. Ano. Žádné klepání se v závějích a boj s krutým mrazem, zároveň však žádný nechutný jásavě zelený prales či odporně horká poušť.
"Tady se můžeme zabydlet," otočil se ke Spárovi, který reagoval pouze souhlasným kráknutím. Jeho společník se stával víc a víc nemluvným. To mu ale nevadilo. "Určitě tu nebude nouze o nějaké škvíry a jeskyně." Stačilo dalších pár minut cesty křivolakým terénem hor aby viděl, že má pravdu. Nenápadná kozí stezka, klikatící se mezi skalami, ho dovedla až k puklině ke skále. Před ní ležely kosti vybělené časem. Stačilo krátké ohledání, aby zjistil, že se jedná o vlčí kostru. Možná si tu její původní majitel srazil vaz, možná tu umřel na něco jiného. Stín to nezkoumal, ale posadil zubatou lebku na kámen vedle vchodu do jeskyně. Šklebila se tam jako zlomyslný strážce zákona. "Znamení," uchechtl se skřípavě a vlezl dovnitř.

//Lhářova sluj

Přišla zima a mráz, tak jako každý rok. Už tolikrát to viděl. Nezůstávalo na tom nic, co by ho dokázalo udivit či potěšit. Neradoval se ze sněhové nadílky, neskotačil v závějích, nestavěl vlkuláky... Každou uplynulou zimou jako by se cosi z jeho života vytrácelo. Nejspíš to byl on sám. Jeho boky už byly opět propadlé, pod zimní srstí se dala žebra nahmátnout bez problémů. Černý pruh na čenichu mu prokvétal stále více stříbrem a ani jeho klouby už nebyly tím, čím bývaly. Stárnul. A nedělal si žádné iluze o tom, že se dočká důstojného stáří, ve kterém se ponese možná ztuhleji, ale stále s grácií. Některým vlkům se to podařilo, ale on nevěřil, že bude jeden z nich. Nemyslel, že takoví, jako on, se mohou těšit na cosi podobného. Ani by to nechtěl.
Tlapy ho nesly kupředu zamrzající krajinou, až došel k jezeru. Nedávno ho pokryla pevná krusta ledu a on na něj vkročil beze strachu. Studil ho do polštářků, přesto však bylo pro něj vítanou zkratkou moci přejít rovnou přes jezero a neztrácet čas zdlouhavým obcházením kolem. Kráčel poměrně jistě i na ledu, drápy zarýval do kluzkého povrchu, aby mu nepodjely tlapy. Neměl nejmenší zájem o takové hlouposti, jakými bylo klouzání se nebo bruslení. Jako šedý stín překračoval jezero a odraz v naleštěném ledu ho následoval, kopíroval každý jeho krůček.
Uprostřed jezera se mu náhle pod tlapami ozvalo zlověstné zapraštění. Byl to hlasitý a nepříjemný zvuk, který ho zamrazil až do morku kostí. Zubatá bílá trhlina teď porušovala celistvost ledové hladiny. Stín se zarazil. Velice, velice opatrně začal přenášet váhu více na zadní tlapy. Čas vycouvat. Čas zmizet. Led však zapraštěl znovu. Tentokrát za ním. Ucítil, jak se mu země pod tlapami pohnula. Ukročil do strany, ale dílo zkázy už bylo prakticky dokonáno. Ledová krusta povolila a šedý vlk se zřítil do temných vod.
Chlad, chlad, chlad tak strašlivý, až ho úplně paralyzoval. Vyrazil mu okamžitě z plic všechen vzduch. Klesal hlouběji, ke dnu, na které ani nedohlédl... Ne. Neumře takhle hloupě. Kopl ztuhlýma nohama a začal se probojovávat k hladině. Tam, kde jeho hlava měla prorazit na vzduch, však narazil pouze na pevný strop. V hrudi mu narůstal bolestivý tlak a zmocnila se ho panika, tak jako pokaždé, když stál tváří v tvář smrti. Začal kolem sebe kopat, bojoval s ledovým živlem, snažil se prorazit led... A potom do plic nabral sladký, sladký doušek vzduchu. Hlava se mu vynořila z původní díry, kterou propadl.
S námahou a vypětím všech sil se mu podařilo vyškrábat ven a dostat se zase na pevný led. Věděl ale, že není zachráněn. Nad jezerem se proháněl mrazivý vítr a on se okamžitě roztřásl jako osika. Byl promrzlý do morku kostí, klepal se tak hrozně, jako by ho stihl jakýsi záchvat. Pryč... pryč... Šoural se mrazem a hledal skrýš. Voda na něm zamrzala v rampouších. Nechal za sebou led i jezero. Nechal za sebou brzy úplně vše. Upadl a znovu vstal. Udělal několik kroků, znovu upadl... a zůstal ležet. V měkké závěji se nějakou dobu křečovitě třásl, ale nakonec přestal. Bylo mu vlastně docela teplo. Bylo to... příjemné. Ano. A byl tak unavený. Musel spát. Spánek mu dodá sil. Oči se mu zavřely. Pomalu oddechoval. A ještě pomaleji. A ještě.
Vítr metl přes pláně spršky bílého prašanu, který se vytrvale sypal z nebes. Zakrýval všechno, důkladně a dokonale. Přikryl i tělo šedého vlka. Skryl jej před pátravými zraky všech. Jako by tu nikdy nebyl. Teprve až jarní tání prozradí tohle malé tajemství a vydá tu tělesnou schránku na pospas živlům. Do té doby bude jen spát. Poklidně. Trpělivě. Proč ne? Už byl dávno pryč.

Přidáno.

Prosím o oblázky a drahokamy

25 oblázků, 25 drahokamů a 2 perly!

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
//Ronherský potok přes Staré meandry

Jeho dlouhé tlapy našly rytmus chůze a držely se ho. Nepostupoval dvakrát svižně, ale zato neúnavně. Vydržel by snad jít celé dny - alespoň by se to tak mohlo jevit případnému pozorovateli. Ovšem kdo by ho chtěl sledovat? Nebyl ničím zajímavý. Jen další z mnoha stínů bloudících světem. Sněhu ubývalo, čím jižněji se se Spárem vydávali. Brzy už nezbyl žádný, v krajích, kam zima nepřicházela a kde čas možná ani neexistoval. S okrajovým zájmem si šedivák prohlížel podivné stromy, které se zde tyčily nad jejich hlavami. Bylo to zde jiné, divné. Klidně to mohl být jiný svět. Nebo jeho konec.
Tehdy teprve, na kdovíjaký popud, se vynořila myšlenka, která ho na moment rozhodila z jeho rovnoměrného tempa. Co si pomyslí Tasa, až se vrátí? Krátce zaškobrtl. Ano. Tasa. Ta, která s ním vydržela tak dlouho, ta, na které mu jeho vlastním Stínovským způsobem záleželo. Nechal ji tam. A teď tu byla otázka, zdali chtěl nechat v mlhavé minulosti i ji. Neměl by se vrátit? Najít ji? Odejít s ní? A když nebude chtít? Když se bude bránit? Zastavil, sklonil hlavu, přemýšlel. Dlouho mlčel, až i Spár přestal šramotit v křoví a posadil se na zem před něj s hlavou natočenou ke straně, v černých korálkových očkách zkoumavý výraz. Ne. Beze slova opět natáhl krok a pokračoval dál, jako by se právě neodehrál žádný vnitřní boj. Nevrátí se tam. Už nikdy. A pokud je se Smrtihlavkou k sobě osud nějak váže - z čehož ho už dlouhou dobu podezíral - pak ho najde. I na konci světa, že?

//Konec světa

9. Ulov si kapříka
//Sekvojový les přes Roh hojnosti

Jak kráčel dál, uvědomil si, že má hlad. V břiše mu přímo kručelo a to mu připomnělo další věc. Už žádné lovení srnek. Nikdy v životě, jestli se tomu budu moct vyhnout. Vzrušující vyhlídky, až mu z toho přeběhl mráz po zádech. Zpět k mršinám, drobným tvorům a věcem, které neutíkají. Zpět k tomu, k čemu byl od počátku předurčen. Už si nebude muset hrát na pana lovce. Ale teď hlad měl, to ano. Tlapy ho však nesly kolem řeky, či spíš potoka.
Voda byla ledová, to věděl ještě předtím, než do ní zkusmo namočil tlapu, ale pokud si dá pozor, nebude se muset příliš zmáchat. Bylo by dobré se nezmáchat, protože nechtěl oslavit svou novou svobodu tím, že umře na zápal plic. Naštěstí tu nebyla ani příliš hloubka, tudíž by se musel nejspíš dost snažit, aby se celý namočil. Přikrčil se na břehu a čekal. Čekal na neopatrnou rybu, čekal na tu správnou chvíli, čekal, čekal... teď! Vyrazil tlamou dopředu a chytil kapříka za hřbet. Málem se mu vysmekl, ale Stín jen pevněji sevřel čelisti. Ozvalo se tiché křupnutí a i když sebou ryba ještě chvíli cukala, ve skutečnosti už to měla za sebou. Jen si to ještě neuvědomila.
Zhltal ji rychle, nestaral se o kosti, zchroustal i hlavu, nezbylo nakonec vůbec nic. Plýtvání potravou už si nemohl dovolit. Teď, když byl znovu tulák. Omílal to pořád dokola v hlavě, ale prozatím ho to neomrzelo. Tulák. Tulák.
A protože jako takový mohl jít, kam se mu zachtělo, zamířil si to na jih, směrem do teplejších krajů, kde mu mráz nepoleze do prořídlého kožichu.

//Eucalyptový les přes Staré meandry

25. Ochutnej padající sněhové vločky
//Bukový les přes Mahtaë sever

Odcházel a nechával za sebou všechno a všechny. Zmocnil se ho pocit téměř rozjařenosti, takový, jaký se o něj pokoušel pokaždé, když vyvedl něco podobného. Strhl mosty a vydal se dál. Sám. Až na to, že tentokrát až tak sám nebyl. Měl s sebou Spára, který poletoval kolem, občas se vezl na jeho hřbetě a občas poskakoval po zemi a vyzobával cosi ze země, která se rapidně pokrývala sněhem. Zima byla tu, nejspíš dost idiotský čas na to rozhodnout se zvednout kotvy, prásknout do koní, vzít čáru, ale hej, přeci už na vlastní dráp přežil zim několik. Tahle nebude jiná. Protože on byl Stín. Ani Smrt ho nechtěla. Takovéto myšlenky ho na jeho cestě doprovázely, možná až příliš velikášské? Pravda byla patrně spíš, že bohyně Smrt o takovém kusu smetí ani nepřemýšlela, ale Stínovi bylo jedno, jaká je pravda. Připadal si opilý volností. Konečně, konečně.
Kráčel dál, tlapa za tlapou, krok za krokem, skrz les prastarých obrovských stromů. Zatím nepomyslel na Vlče ani na Tasu, myslel jen na to, jak je krásný pocit pustit. Nebo možná opustit. Už to udělal několikrát. Nejprve s domovem, ačkoliv odtamtud ho museli vyhnat. Potom se odvrátil od místa, kde mu naposledy zmizel Kar, na dlouhou dobu jeho poslední přítel. A pak dál a dál, jeden odchod za druhým... jako teď. Chňapl do vzduchu a ulovil do tlamy několik sněhových vloček. Studily ho na jazyku, rozpustily se a byly pryč, jako by ani nikdy neexistovaly. Stín se tomu zašklebil. Přesně to teď dělal taky, že? Velký alfa se rozpouští, sbohem, řekněte díky.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Potloukal se lesem, když se mezi stromy vynořil Kašpar. Kašpar s bílým monoklem, Kašpar s pevným rozhodnutím na srdci i na jazyku. "Tak padej," chňapl Stín do vzduchu tesáky. "A nevracej se." Spár ho vyprovodil nelibozvučným zakrákáním. Padej a nevracej se. Padej... a nevracej se. Ano. Nebylo tohle to, co si rovněž přál? Neměl takhle žít. Chyběla mu svoboda předešlých let. Nechal se přivázat k tomuto místu, avšak bylo pro něj jako jed. On nebyl žádný taťka od rodiny, nebyl žádný alfa. Byl Stín, syn nikoho, domovem nikde. Sklouzl na chvíli do úkrytu a nacpal si břicho zbytky zásob. Tasa byla pryč a Vlče rovněž. Nikdo nebude vědět, kam zmizel - nikdo nebude vědět, že zmizel. Mohl si jen odskočit a za chvíli být zpátky... Teprve až se ta chvíle povleče a povleče, začne to být divné. V tu chvíli už bude kdoví kde. Rozklusal se k okraji lesa a u řeky se zastavil. Vrhl přes rameno pohledem. Ne, nebylo to tu jen zlé. To musel uznat i on. Ten čas však už skončil. Nastal čas jít dál. Neohlížet se. Udělat to, co dělal vždycky. Zničit, co budoval, strhnout, na čem záleželo. Projít se mezi troskami starého života. "Jdeme," kývl a černý krkavec ho vyprovázel temným listopadovým večerem.

//Sekvojový les přes Mahtaë jih

S novým ránem procitl i šedý kožich schovaný mezi šípkovými keři. Nakrčil čenich, ale jakkoliv usilovně se snažil navrátit do říše snů, nedařilo se mu to. Proto neochotně přijal, že s hibernací je alespoň prozatím konec a zavětřil. Necítil poblíž nikoho, jen Kašpara někde dál v lese. Tasa byla pryč a Vlče jakbysmet - nevsadil by tlapu na to, že se ještě někdy vrátí domů. Ten rezavý šašek s kapsičkou plnou ořechů už se taky neobjevil a to bylo jediným důkazem, že šlo o nějakým způsobem inteligentní formu života. Třeba mu Spár aspoň vykloval oči. Bylo by to jedinou zajímavou věcí, která se tu za poslední dobu přihodila.
Odrbaný šedivák se protáhl ven ze své skrýše, prohnul se zakřupáním hřbet a zavětřil ještě jednou. Celý les byl nasáklý po deštích, které smyly i pach smečky. Vážně z něj mnoho nezůstalo. Věděl, co to znamená. Je na čase se zase jednou pustit do práce. Procházel stále ještě lehce upršeným ránem. Většina listí ze stromů už byla na zemi a tvořila obzvlášť poblíž srázu kluzkou past pro ty, kteří nedávají pozor. Své značky nechával v dostatečné vzdálenosti od té zrádné hrany. Už jen proto, že by k němu mohla volat svůdným hlasem. Měl dojem, že se zase jednou octl v takovém rozpoložení, aby tyhle hlasy začal slýchat.
Proč? uvažoval, zatímco zarýval drápy do kůry buků a zvedal nohu tu u pařezu, tu u skály. I v šípkových keřích nechal šedé chumáče své srsti. Odpověď na jeho otázku se zdála zřejmá. Nikdy neměl takhle žít. Nejen ve smečce, ale v jejím čele, s někým, koho mohl s trochou fantazie nazývat partnerkou a vlčetem, které bylo nepochybně jeho. Líbilo se mu tady, na konci světa, kde je nikdo neobtěžoval a nikdo sem téměř nechodil, ale... Ale je to špatně. Zastavil se a podmračeně poslouchal - jen své vlastní myšlenky, i když to vypadalo, že se snaží zaslechnout cosi ve svém okolí. Špatně? Co by s tím ale měl dělat? Jestli chtěl tohle všechno zahodit, proč se tedy obtěžoval značkovat území? Kdyby chtěl, mohl se vypařit jako mlha. Chvíli si myslel, že udělá právě to. Tasa by ho možná našla, ale možná taky ne. Mohl by zmizet, kdyby chtěl. Nakonec však váhavě vykročil a nechal další loužičku pod dalším stromem. Problém byl, že nevěděl, co vlastně chce.