Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tentokrát už se mu tolik nedařilo. Jakoby v řece už stál celou věčnost, ale žádná ryba nebyla dostatečně pitomá, aby připlula až k němu. On měl ale čas. Nespěchal. Aspoň to odnese všechen ten písek. Ale nejspíš mu nebylo přáno, aby si jen tak v klidu lovil, nebo v tomhle případě nehybně stál a otupěle čučel do vody. Když už měl pocit, že se mu ze zírání na rozhoupanou hladinu snad začínají vlnit i oči, ucítil cizí pach a zvedl stříbrné zraky od řeky. Po břehu se blížil vlk. Kdosi neznámý, bílý jako čerstvě napadaný sníh, a štrádoval si to samozřejmě směrem k němu. Povzdechl si. Proč mu nemohli všichni prostě dát chvíli pokoj?
Nehýbal se, jako by se tím mohl učinit neviditelným, ale to pochopitelně nemělo vůbec žádný efekt. Bělásek ho viděl a koukal na něj, jako by snad Stín byl nějakou přírodní kuriozitou. Šedivák protáhl tlamu, ale když na něj vlk promluvil - to se teprve začal divit. Dobrý den... Pane? Chvíli na otázku vůbec nereagoval, jenom na bílého hleděl a uvažoval, jestli to má považovat za kompliment, za důkaz, že se bílý někde hodně udeřil do hlavy nebo jestli to je snad začátek nějakého nepovedeného vtipu. Pane. Zatřásl hlavou a rozhodl se to přejít. Pro teď. "Ani moc ne," zaskřípal. "Mokrá. Studená." Modré oči se na něj upíraly s výrazem jakéhosi idiotského očekávání. Stín zakoulel očima a sklopil zrak zpátky k vodě. "Ale jestli jsi jeden z těch úchylů, co se jim to líbí, udělej si koupaliště někde jinde. Vyplašíš mi ryby."

//Mahtaë jih

Proti proudu řeky se šoural dál, dokud konečně nenašel místo, kde by snad mohl mít i trochu toho loveckého štěstí. Už ho vážně potřeboval, v břiše mu kručelo a když začalo jaro, asi by bylo na čase dát se zase aspoň jakž takž do pořádku, pokud se tedy chce dožít další zimy. Nevěděl, jestli chce nebo ne, ale určitě nechtěl riskovat návrat na to příšerné místo mezi životem a smrtí, takže se asi musel začít trochu snažit. Zastavil se v místě, kde byl proud klidnější a zůstal nehybně stát, čekal, až nějaká neopatrná ryba vypluje z úkrytu mezi kamením.
Nic se nedělo nějakou dobu, ale jemu to moc nevadilo. Dokázal být trpělivý, a v tupém zírání před sebe byl asi lepší, než kdokoliv jiný. A kdo si počká, ten se dočká. Takže se dočkal i Stín. Jedna menší ryba vyplula ze skrýše, kličkovala si to mezi jeho nehybnýma nohama, jako by byly neškodnými větvemi. Ale tlama, která číhala nad vodou, neškodná nebyla. Chňapl po kluzkém stvoření a už ho držel v tesácích. Stiskl, aby mu kluzká kořist neunikla, a vyskočil na břeh. Otřepal se, doufal, že všechen ten svědivý písek už je pryč, a hladově se pustil do jídla. Ryba byla pryč v cuku letu, ale byla to jen malá čudla, na dlouho ho nezasytí. Krom toho jakmile mu kožich začal trochu osychat, zase cítil, jak ho začíná žrát celá kůže. "Blbá Evelyn. Určitě s ní zase někdy půjdu k moři," zavrčel a vlezl zpátky do vody, aby to konečně všechno ze srsti vypláchl a chytil si další svačinu.

//Mušličková pláž přes Ústí

Mělo mi být hned jasný, že to je blbost, durdil se v duchu. Jíst nějakého kraba, co ho to napadlo? Mohl by se probírat kousky krunýře a vypižlávat zuby maso z klepet klidně celý den, a stejně by toho nebylo dost, aby zahnal hlad. A aby toho nebylo málo, nejspíš měl plný kožich písku a soli z moře, protože ho začínal svědit celý vlk. Zastavil se, aby se oklepal, podrbal se za uchem, aby si vyklepal písek i z hůře přístupných míst, ale nepřišlo mu, že by toho z jeho kožichu moc vypadlo. Zakoulel očima. Nechtělo se mu koupat, ale to svědění bylo nesmírně otravné. Ještě chvíli šel, otřásal se, drbal se a všelijak se snažil všechna zrnka písku dostat pryč, ale vůbec se mu to nedařilo. Asi tedy neměl na výběr. Poraženecky si povzdechl a vkročil do proudu řeky. Možná by si mohl aspoň chytit rybu, když už se tedy namáčel. Za rybami se alespoň nemuselo běhat. Jen byla třeba trocha trpělivosti a zručnosti. Ponořil se nejprve celý do vody, aby se opláchl, pak vstal a zahleděl se pod hladinu. Žádné ryby ale v tom místě neviděl. Vykročil pomalu výš proti proudu, třeba bude mít víc štěstí tam.

//Mahtaë sever

"Na vlky už vůbec nejsem," ohradil se okamžitě, když Evelyn zase začala vyvozovat z jeho slov úplně zcestné závěry. Jak ta vlčice vůbec dokázala všechno tak hrozně překroutit? Stín to vážně nechápal. Všechno kolem Evelyn mu bylo tak trochu záhadou.
Jejich výlet na pláž nebyl takovým úspěchem, jaký by si představoval. Trochu doufal, že tu na pláži bude vyplavené nějaké obří zvíře, ze kterého by se nažral na tři dny dopředu, ne, že se mu na nohu přichytí placatý bratranec raka a on tam bude stát jako tvrdé y, zatímco Evelyn rejdí po pláži a hledá nějaký pořádný šutrák. Přemýšlel, jestli by radši to zvíře neměl mrsknout do moře a vypařit se, dokud je vlčice zaneprázdněná, ale to už si to k němu metla zpátky s kamenem v tlamě. Nestihl ale udělat vůbec nic a Evelyn už se měla k odchodu. Zahleděl se na ni dosti udiveně. Nechá si to ujít? Nebude se dál dívat na jeho ponížení? "No tak fajn," zamumlal a zavrtěl nad tím hlavou. Asi jí to vážně vzalo víc, než se na první pohled zdálo. Okřídlené tlapky ji odnesly pryč a on zůstal sám. Sám s krabem a kamenem. Vztekle mrštil tvrdým krunýřem tvora o kámen a on se jaksi celý rozbil. Stín uraženě zatřepal tou uštípnutou tlapou a pak se začal snažit vybrat z kraba nějaké to maso. Trvalo mu to dlouho, jak se nimral v krunýři a utrhával klepeta a ve finále... co z toho? Pořád měl hlad, i po vší té piplačce. "To byla ale ztráta času," zamrmlal si pod vousy, nechal trosky kraba ležet a vydal se hledat jídlo jinam.

//Mahtaë jih přes Ústí

"Nechci si 'naťuknout' žádnou mladší vlčici," bránil se. "Ani starší. Navíc s tímhle vypadám jako nějaká přestárlá chodící fosilie - a jsem si jistý, že to se pod pojmem starší vlci v tomhle kontextu určitě neskrývá." Když se viděl s tím hrozným nepořádkem na tváři, nedokázal si představit žádnou normální vlčici, která by to shledávala byť i jen trochu atraktivním. I když, jeho by takovým žádná normální vlčice neshledala ani obyčejně, tudíž to zase tak moc neměnilo. Naštěstí to rychle zase zmizelo. Stín si nebyl jist, jak to přesně Evelyn udělala, ale důležité bylo, že už to je pryč.
"Jakože by ho posedly jejich duše?" otázal se a zamyslel se nad tím. "Hm. To nevím. Kdoví, jestli je duše vůbec skutečná věc... Možná by se takhle ale mohly přenášet magie," napadlo ho náhle. Proč by to tak nemohlo být? Co vůbec byla magie? Něco příliš složitého pro jeho natvrdlý mozek, to bylo jisté. Uměl ji používat, fascinovala ho, ale co ve skutečnosti byla, to popravdě netušil. "Nebojím se nikoho znova potkat, jen nejsem příliš nakloněn myšlence nechat se roztrhat na kusy zuřící smečkou," odsekl, protože do něj Evelyn zase musela rýpat. "A ne, když mi přikouzlíš falešný knírek, určitě to situaci nezachrání."
Začal se soustředit raději na svůj prázdný žaludek. Evelyn ho ujistila, že v moři nějací tvorové skutečně žijí. Dokonce i ryby. "Že v takové močce vůbec dokážou vydržet," odfrkl si a sledoval vlčici, jak rozkopává písek, nejspíš ve snaze vyplašit nějakého z těch mořských raků, o kterých mluvila. A opravdu, v jednu chvíli zpod jejích tlap cosi vyběhlo, cosi placatého, kulatého a se spoustou nožiček. Stín po tom bez přemýšlení skočil a pak hlasitě zaklel, když ho ta věc kousla. Tedy to si aspoň nejdřív myslel, než pozvedl postiženou tlapu a zjistil, že ten tvor - asi ten krab, o kterém Evelyn mluvila - se mu na ni přichytil klepetem. "Au, zmetku jeden," zavrčel, ale tvora nesetřásl, i když to tedy celkem bolelo. Otevřel tlamu, že ho zkusí sežrat, ale pak ji zase zavřel. Vypadal tvrdě, jako by na sobě měl krunýř. Nevyhlížel zrovna... jedle. "No, říkala jsi, že se dají jíst? Jak?" otočil se na Evelyn, když byla tak chytrá, určitě bude mít nějaký nápad.

Měl se brzy dozvědět, co to Evelyn zase osnuje za plány. Následoval ji pomalu k vodě a nedůvěřivě na ni zahlížel, když se jí na tváři nejdřív rozlil soustředěný výraz a následně se rozchechtala, protože jí pod bradou vážně vyrašily fousy, za které by se žádný kozel nemusel stydět. Uchechtl se, ale pak si uvědomil, že vlčice se nevidí a tudíž se asi těžko směje sobě. Rychle se chytil za vlastní bradu, ale nic nenahmatal. Naštěstí. Jenže když shlédl do vody na svůj odraz, bradka mu tam taky visela, dlouhá a komická. Vypadal s ní... podivně. Jako nějaký přestárlý mudrc. "Cos to provedla?" přejížděl si tlapou v nových vousech, ale když na ně sahal, tlapa mu jimi neškodně projížděla, jako by tam vůbec nic nebylo. "Myslím, že tobě přece jen sluší víc," zahučel a třásl hlavou, jak se toho snažil zbavit. "Teď to můžeš zas oddělat."
Nakonec naštěstí bradka zmizela, jako by tu nikdy ani nebyla a on si celkem oddechl. Vypadal s ní směšně - a to bylo to poslední, co potřeboval. "Já žádný problém nemám," pronesl, i když už upřímně za dobu svého pobytu tady doblil kdejaký kout a dokonce úpatí Životových kopečků - to ale neznamenalo, že měl nějaký problém. Spíš, že žral naprostý odpad a taky že jeho automatickou reakcí na jakýkoliv stres bylo obrátit žaludek naruby. Ale rozhodně neměl problém. "To mě spíš přijde, že máš problém ty, když se tak moc chceš nechat sežrat."
Rozhodně se nenudili, v tom měla Evelyn pravdu. "To vůbec ne. Ani na minutu." Ačkoliv... byly tam jisté nudné pasáže, třeba když se pod pražícím sluncem šplhali do kopce, nebo když se prodírali tím lesem, ale teď zpětně na to nemyslel jako na nudu... všechno se mu to jaksi slévalo. "Spíš o sebe," opáčil. "Nemyslím, že by mě tam někdo viděl moc rád." Ten jejich ochránce se minule příliš nevyznamenal, pravda, ale třeba mu od té doby trochu narostlo sebevědomí... nebo by šedivák narazil na někoho kompetentnějšího. Ploužil se dál za Evelyn po pláži a díval se po něčem, co by se dalo sníst. Žilo vůbec něco v moři? Nevěděl. Voda byla hnusná a slaná, nedovedl si představit, že by v ní něco dokázalo přežít. Jenže život měl takovou otravnou vlastnost, že byl všude a překonával i zdánlivě nepřekonatelné překážky. "Žije v tom něco?" zeptal se nakonec Evelyn a bodl tlapou k vodě, která se k nim vypínala a pak se zase stahovala zpátky.

//Ústí

Tak to vypadalo, že se onoho titulu, který mu byl přiklepnut, jen tak nezbaví. "Rozhodně to nikomu neříkej," povzdechl si, když viděl, že to nemá cenu. Byl z něj nejlepší kamarád. Bezva. Paráda. Ale když o tom Evelyn opravdu zvládne pomlčet, nemusela by to ještě být taková tragédie. Větší tragédie mohla být ta kozí bradka, o které jen tak neuváženě plácl, ale skoro to vypadalo, že Evelyn má nějaký plán, jak mu ji na bradu vážně dostat. To bylo dost děsivé. Střelil po ní podezíravým pohledem. "Evelyn... co plánuješ?" zasyčel. Už předem se ale rozhodl, že ať má vlčice za lubem cokoliv, jemu se to určitě nebude líbit.
"Tak to si vážně nemyslím," zakroutil Stín hlavou. "Však to je samá kost a peří." Možná by se na tohle téma jako ta největší vyzáblina v okolí neměl příliš vyjadřovat. "Navíc pochybuju, že by ses po sežrání začala chovat slušně. Určitě bys byla hrozně neklidné jídlo." Z těch řečí o jídle mu ale vážně začínalo kručet v břiše a tak si dle doporučení Evelyn mohl oči vytahat, jak je napínal, aby mu neunikla žádná případná svačina.
Pak je nitka konverzace zavedla až k tomu, co se stalo Lilac. "Já byl v klidu," pokrčil rameny. "Bohužel klid ti příliš nepomůže, když se na tebe z ničeho nic zřítí obří balvan. Bude z tebe mastný flek tak jako tak, třebaže velice klidný, to už je pak ve výsledku fuk." Evelyn nevypadala ale tou zprávou příliš vykolejeně, možná jen maličko. Její optimismus byl vážně neprůstřelný. "Je to dost možné, netuším, jaké má tahle... věc pravidla," zamumlal a když se Evelyn zmínila o smečce u velkého jezera, trošku v něm hrklo. "Uh. Myslíš, že to je dobrý nápad?" Toho jejich ochránce posledně pěkně vytočil. Možná by se tam už neměl ukazovat... i když nepopíral, že by to mohla být zábava. Zakoulel očima. "Jestli hledáš útěchu tady, tak musíš být fakt zoufalá." Co by jí asi tak mohl nabídnout? Neuměl by nikoho utěšit, ani kdyby chtěl. Radši se zastavil, protože už šlapal po písku pláže, rozhlédl se a zavětřil. "Vidíš něco k jídlu?"

//Kamenný mys

Post nejlepšího kamaráda? Jen to ne, zasténal. "Dám ti doporučení klidně pět, jenom když to neuděláš." Pak ale začala vymýšlet, jak zjistit, komu by bradka slušela víc. "Vodu... na co?" zeptal se podezíravě, ale už dopředu předpokládal, že se mu odpověď asi dvakrát moc líbit nebude.
Začínal být dost hladový, ono taky od té doby, co se navrátil k životu, si zrovna královsky nežil a byl rád, že se vůbec kdy nažral. "Z tebe by mi akorát bylo těžko," zamumlal. Dokázal si představit, že i sežraná Evelyn by mu v břiše poskakovala a metala kozelce a kdoví, jestli by udržela zavřenou tlamu, třebaže by byla oddělena od zbytku jejího těla. "Jo, třeba, i když mám dojem, že ani on by se pokladu nenažral. Takže je nejspíš lepší si kořist sehnat hned, bez prostředníka." Drahé kamínky byly jistě užitečné, ale když měl jeden hlad, nebyly mu k ničemu.
Docela se mu, kupodivu, ulevilo, když se octl zase pod otevřeným nebem, jenže Evelyn to musela zase celé pokazit. Přitáhl uši těsně k hlavě, když zase začala mlít o vstávání z mrtvých. "Možná," utrousil suše a cítil, jak se mu zase stahuje hrdlo. A ona mlela dál a dál a najednou byl Stín vlastně rád, že má prázdné břicho, protože se mu z toho opět začínalo dělat špatně. "Přestaň s tím," procedil skrze sevřené tesáky a uklidňoval tlukot svého srdce i rozhoupaný žaludek. Nemusel jí nic vysvětlovat. Proč by měl? A tak to nedělal, i když tušil, že za tím nejspíš stál spíš Život. Probral se přece pod jeho kopečky... "Jo, to zní jako ona," přikývl. "Až na tu 'moc hezkou' část, ale nepochybně je to ta samá vlčice. Taky byla na tom ostrově." Na chvíli se odmlčel, pak ledabyle pohodil rameny: "Kdoví, jestli se ona taky vrátí." Netušil, co na to Evelyn bude říkat, a bylo mu to fuk. Aspoň si to tvrdil. Kráčel dále vpřed, vstříc moři.

//Mušličková pláž

//Zašívárna

"Možná proto jsou ty podzimní lepší," prohodil, čímž vlastně i potvrdil tvrzení, že pozitivním záležitostem příliš nefandí. Jako by k tomu snad bylo potřeba nějaké potvrzení, ono se stačilo na něj jen podívat a hned muselo být jasné, že není žádné sluníčko. A Evelyn ho znala už celkem dlouho, takže dávno věděla, že zrovna u něj rčení o tom, jak zdání může klamat, neplatí.
Evelyn se všechny jeho nápady velice zamlouvaly, což by přesně jeho záměr. Už si představoval, jaká pokroucená stvůra z ní bude, až jí bohyně přičaruje všechny tyhle části navíc, ale byla tu jedna věc, na kterou nepomyslel. Vlčice ho na ni však ochotně upozornila. No jistě. Smrt přece nedělá nic zadarmo, a takovéhle úpravy by určitě musely stát celé hromady lesklých kamenů. "To sotva, ale můžu se za tebe u Smrti zkusit přimluvit," ušklíbl se. Třeba, kdyby bohyně věděla, za jakým účelem to všechno je, byla by se svou cenou svolnější? Ale výlety ke Smrti stejně musely ještě nějakou chvíli počkat. Měl pocit, že by se tam ještě neměl vracet, po tom, co mu řekla minule. "Tobě by určitě slušela víc," zahučel a začal se cpát z úkrytu ven. Byl vážně rád, že je dost hubený, aby se tamtudy procpal. Mohutnější jedinec by měl asi značné problémy.
"Poklad? Hm. Moře asi vyplaví kdejaký sajrajt," pokrčil rameny. "Osobně bych byl radši za tu chcíplinu. Pokladu se nenažeru." Napadlo ho, že všechno, co vyplave z moře, bude asi chutnat stejně hnusně, jako mořská voda, ale když měl jeden hlad, nemohl si vymýšlet. Pořád by asi radši překonal trochu mořské pachuti, než lov s Evelyn.
Konečně se procpal ven a stanul na relativně pevné zemi, i když se radši nedíval do vln dole. "Vzhledem k tomu, že vypadal tak vysušeně, že by na slunci mohl sám od sebe vzplát, hádám, že máš pravdu." Pokud šlo o stárnutí, sám ho už trochu pociťoval, ale obyčejně se tím příliš nezatěžoval - čas plynul jaksi mimo něj. "A žít věčně? Ne, díky." Vtom mu ale něco došlo. "Počkej. Tys říkala, že o tom pokladu ti říkala Lilac? Tvoje kámoška?" Hopla. Tak to měl asi pro Evelyn horké nové zprávy. Lehce se ušklíbl, ale popravdě mu to nedělalo takovou radost, jakou by čekal.

//Ústí

//Stepní pláň přes Jinovatkovou pláň

"A nikdy by to nemohlo být dost dlouho," posteskl si Stín. Vážně se nesnažil zapamatovat si, kdy se každé setkání s Evelyn odehrálo a popravdě si byl i trochu nejistý plynutím času. Neměl ponětí, kolik času uplynulo mezi cestou na podivný ostrov a návratem na Gallireu. Klidně mohl být pryč celý rok a ani by o tom nevěděl. Stejně by to byl jen další ztracený rok života do sbírky, tak co. "Hm, ono to splývá všechno dohromady i tak. Je to pořád ten stejný kolotoč," pronesl - nějak si už ani nepamatoval, kdy naposledy byly dny opravdu dny a ne jen nějaké šedé rozplizlé šmouhy, co se prolínaly jedna s druhou.
Evelyn nedala pokoj a nedala. Chtěla vědět o těch událostech, co nestály za řeč. Proč se o tom vůbec zmiňoval? Cítil na jazyku hořkost. Dvě jeho poloviny se v sobě zase přely o to, která má mít navrch, kterou by měl poslechnout. "Byl jsem na cestách," řekl nakonec, velice pomalu, jako by se těmi slovy jinak mohl udávit. "Mimo Gallireu, v... podivných krajích. Leccos se tam událo." Pak zmlkl. Nepředpokládal, že by to Evelyn stačilo. Nechtěl ale zabíhat do detailů. V duchu pořád viděl odporné zuby svého ohnilého dvojníka a cítil je na svém hrdle. Proč to vlastně chtěla slyšet? Proč se vůbec zajímala o to, co se mu stalo? Přece na to nezáleželo. A ji to vůbec nemusí zajímat. Není to její starost, zamračil se a přitom poslouchal, co vlčice plácá o tom opěvovaném tělesném kontaktu a kdoví o čem ještě. Pulsující teplo někoho druhého... stěží si to vůbec dokázal představit, natožpak aby mu to bylo příjemné. Naposledy se k němu takhle tiskla Tasa, což jí dovolil jen proto, že byl napůl mrtvý a upřímně si nepamatoval, jestli se mu to líbilo nebo ne. "Ale když od tebe jen o kousek uskočí, už jsi zase hned na ráně," oponoval, spíš už jen z principu. "A taky jsi mu tím svým natisknutím hned dala o důvod víc, proč ti vlepit dobře mířenou ťafku," ušklíbl se. "Hádám, že máš pravdu. Jde to mimo mě."
Země pod jejich nohama byla opět kamenitá. Byli blízko moře. Dávalo jen smysl, že by se Evelyn usadila zrovna tady - přece měla hrozně ráda tu slanou louži, co podle Stínova názoru prahla po vlčích životech. Jinak to ale nevypadalo jako dvakrát útulné útočiště. Pěkně tady vyfukovalo a vstup do onoho příbytku vypadal pořádně těsný. "Je tam vůbec dost místa pro dva?" zeptal se Stín pochybovačně a pomalu vlčici následoval.

//Zašívárna

//Křovinatý svah

Čím víc ho Evelyn nabádala k nebručení, tím víc měl potřebu dělat přesně to. Bručet, mručet, skučet, tahat nohy za sebou, zkrátka a dobře, činit se všeobecně nesnesitelným. Jenže Evelyn by se s ním nejspíš snažila bavit, i kdyby se změnil v rozteklou kaluž na zemi nebo v klubko červů, takže jeho snahy zrovna velké výsledky nepřinášely. "Třeba," pokrčil rameny, "ale zatím se to nikdy nestalo. Nikdy mi nedáš pokoj na dost dlouho, abych to mohl zjistit." Obyčejně mu samota celkem vyhovovala. Teď... teď vlastně ani nevěděl. Samota byla neúnosná, společnost zase zaváněla nebezpečím toho, že se bude narážet na témata, kterým by se raději vyhýbal. A přesně to se dělo teď.
Evelyn pochopitelně neušlo, že je se šedivým cosi jinak. Nejspíš zaznamenala, že je divný jiným způsobem, než obvykle. A samozřejmě to nemohla nechat jenom tak beze zmínky. To by asi bylo úplně proti její podstatě. "To se ti zdá," pokusil se ji odbýt, leč marně. Dloubala do něj dál a on nevěděl, jestli jí chce vůbec něco říct. A co by jí vlastně řekl, i kdyby nakrásně chtěl? Nechtěl na to ani myslet, natožpak o tom mluvit. Jistá jeho část věděla, že by se mu tím asi ulevilo, ale on nechtěl podléhat tomu, co si myslí tamta jeho polovina. Pořád měl ve své hlavě hlavní slovo on. "Staly se různé věci," pronesl nakonec pomalu. "Ale nic, co by stálo za řeč."
A tulit se k ní taky nehodlal. "Já vím, že to mají rádi, ale proč? Co ti to přinese, na někoho se lepit?" Byl upřímně zvědavý, ale předpokládal, že je to prostě jedna z těch věcí, které nikdy nepochopí. Protáhl tlamu, když zjistil, že si ho Evelyn označuje jako vlastní majetek. "Jsem poctěn," utrousil se sžíravým sarkasmem a trochu si oddechl, když vlčice slibovala, že už se blíží k cíli jejich cesty. Začínaly ho pěkně bolet nohy. Třeba si v té jeskyni aspoň odpočine, když už nic jiného.

//Kamenný mys (přes Jinovatkovou pláň)

//Kamenná pláž přes Mahtaë

Tlapky vlčice vesele poskakovaly, zatímco šedý ty svoje tahal za sebou, jako by na nich měl závaží - cesta mu ale přesto ubíhala, třebaže už pomalu zapomněl, kam že se to vlastně vydali a co je v cíli čeká. Stejně to pro něj nebylo zrovna dvakrát podstatné. Podstatné bylo, že šel s Evelyn. Ta z toho zase vyvozovala naprosto nesprávné závěry. "A kdybych utíkal, pomohlo by mi to?" otázal se a hned si na to i sám odpověděl: "To upřímně pochybuju. Navíc se stejně nakonec někde zase zjevíš, takže utíkat by bylo jen zbytečné plýtvání silami."
Vlčice musela pořád kroužit kolem tématu smrti, což by dřív Stínovi vůbec nevadilo. Dřív tyhle věci rozebíral rád, rád nad nimi přemýšlel... ale teď se cosi změnilo. Mělo to být napořád? To byla poněkud děsivá představa. Podobné myšlenky a tématika ho provázely... no, odjakživa. Jenže teď mu řeči o smrti stahovaly hrdlo a svíraly žaludek. "Hmmh," zamručel jen cosi nekonkrétního na Evelyninu úvahu. Jak by po tom někdo mohl být úplně v pohodě? Nepovažoval to za možné. Určitě nikdo nemohl mít tak tvrdou vůli, aby jím podobný zážitek neotřásl. Nebo ji možná Stín měl mnohem slabší...
Přeplácali se na druhý břeh. Neobešlo se to bez karambolů, Evelyn skončila úplně zmáčená. Stínův kožich naštěstí zůstal relativně suchý, ale vlčice to nejspíš chtěla změnit tím, že by na něj přitiskla svoje mokré tělo. Stín na ni obrátil pohled, který vydal za tisíc slov. Nepovažoval za nutné na něco takového odpovídat. "Nevím, co by na takové vlezlosti mělo být příjemného," odfrkl si pak. "Nevidím v tom nic užitečného ani nic k užívání. Vyletěl bych z toho z kůže. Co tebe zase tak láká na tom na všechny šahat?"

//Stepní pláň

"Já nejsem ten, co si stěžuje," bránil se. Jistě, obvykle to byl on, ale momentálně kňourala vlčice, že jí nepřekousnul jazyk. "A jestli tě ten jazyk furt tak strašně žere, klidně to ještě můžeme napravit. Tentokrát bych už na poslední chvíli necuknul," slíbil a zamžoural po vlčici, aby viděl, jestli se svého přání pořád ještě drží. "Moje srdíčko si taky jenom plesalo, když bylo o samotě," povzdechl si, ale vlastně to nebyla pravda. Než se k němu přiřítila Evelyn, neseděl náhodou u řeky a nepřemýšlel o jejích temných chladných proudech, které by ho mohly odnést kdoví kam? Teď si sice bručel a nadával a byl otrávený z toho, že ho vlčice táhne kdoví kam, ale necítil se vlastně o dost líp, než předtím? To bylo dost hrozné uvědomění, o to horší, že ta jeho ufňukaná půlka se z něj radovala, zatímco Stín nad tím jen v duchu protáčel oči. Kam to u všech pekel dospěl...
Nějak se mu nechtělo věřit, že by se Norox přátelil s Evelyn - vlastně si dokázal dost dobře představit, jak to asi je. Nepochyboval, že i o něm všude vykládá, jak je její hrozně velký kamarád. Ale řeč o smrti se mu nelíbila. Citelně mu vyschlo v hrdle. Zlehka si odkašlal, nechtěl Evelyn vykládat o tom, co se stalo jemu, ale něco jí říct musel, když už o tom začal. "To si fakt myslíš, že když někdo umře a pak se vrátí, tak bude úplně v pohodě, prostě jen tak, jako by se nic nikdy ani nestalo?" řekl nakonec a opravdu doufal, že to vlčici bude stačit. Slyšel a cítil, že mu srdce zase buší rychleji, jak se vynořují vzpomínky na zrcadlovou místnost, ve které byl uvězněn... a na to všechno, co přišlo potom.
Naštěstí i naneštěstí právě došli k řece. Naštěstí, protože případná další konverzace se nejspíš odkládala (nebo se na ni mohlo klidně úplně zapomenout), naneštěstí, protože se přes ni museli dostat. A šedému se vůbec nechtělo. Příliš velká možnost volby se ale nenabízela a tak se chtě nechtě vydrápal na slizký kámen a začal si vyměřovat první skok. Odrazil se, zachytil se předníma a zadní se zbytkem těla stěží vytáhl nahoru, aniž by se přitom zmáčel jako krysa. Zato Evelyn při svém skoku takové štěstí neměla. Hopsala sice daleko, ale svalila se do ledové vody. Stín se škodolibě ušklíbl a opatrně přeskočil na další kámen. Šlo mu to pomalu, ale nehodlal se namočit. To by taky mohla být jeho smrt. A tak si dával zatracený pozor, aby nenásledoval příkladu vlčice a udržel se na kluzkých kamenech.

//Křovinatý svah přes Mahtaë jih

//Náhorní plošina

"To je něco jiného," mrmlal Stín, když ho Evelyn poučovala o tom, co je a není fér. "Navíc jsem ti ještě žádné ucho neuhryzl, i když nevím proč, takže si vůbec nemáš na co stěžovat. Zatím." Jen si povzdechl, když mu Evelyn začala nabízet její pírka, aby si z nich mohl nadělat ozdobičky do kožichu a kdoví, co ještě. "To je dobrý. Nepotřebuji neustálou upomínku tvojí existence. Na to mi ještě mozek slouží." Nebyl si sice v poslední době stabilitou svojí mysli příliš jistý a každou chvíli očekával, že by se mu zbytky zdravého rozumu mohly zhroutit a rozsypat, ale aby zapomněl na Evelyn? To se nejspíš nikdy nestane. Ať chtěl, nebo ne, vlčice se mu už dávno vypálila do paměti.
Vlčici přišlo divné, že by Tasa dokázala někoho zabít, ale Stína to zas tak moc neudivovalo. "Vychrtlina... možná," pronesl zamyšleně polohlasem. "Nemá ale zábrany. Nepodceňoval bych ji." A taky by ji rád našel. Ale v okolí po ní nebylo ani stopy a on neměl ponětí, kde by se po ní měl začít poohlížet, takže mu nezbývalo, než to celé nechat v tlapách osudu. Evelyn ale mluvila dál a on opět poněkud ztuhnul, když se nadneslo ono téma... Vstávání z mrtvých. Budou v pohodě. Z hrdla se mu vydralo jakési přiškrcené uchechtnutí. "Můžu tě ujistit, že v pohodě rozhodně nebudou," zaskřípal skrze stažené hrdlo, chtělo se mu z toho všeho akorát tak zvracet. Nesměl na to myslet. Nechtěl a nesměl a nemohl. "Norox že je tvůj kamarád?" začal zase táhnout konverzaci jiným směrem. "To jsou mi novinky."
Krajina se kolem nich měnila, stejně jako počasí. Zima to nejspíš vzdávala a sníh roztával a mizel skoro před očima. "Ty jsi otrava a ne úpadek," opravil Evelyn a zamračeně se zahleděl na kluzké oslizlé kameny, které představovaly jedinou cestu na druhý břeh. Rozhodně jedinou, protože on v takovém proudu plavat nehodlal. Přeskakovat to znělo ale taky jako sebevražda s extra kroky. "Možnost 'ani jedno z toho' asi není, co?" zabručel a začal se sápat na první kluzký kámen. Fajn, tak tedy bude skákat. S trochou štěstí se tentokrát zabije pořádně a bude mít klid.

//Středozemka

Stín vždycky chtěl Evelyn něco ukousnout a ani by mu moc nesešlo na tom, co přesně by to mělo být. Otázkou bylo, proč to ještě neudělal. Šancí měl už spoustu, ale k činu se jaksi neměl. Možná mu vážně na vlčici někde hluboko hluboko uvnitř záleželo, ale nic takového by v životě nepřiznal, ani sám sobě. "A co teda jsi?" opáčil a potřásl hlavou. "Popravdě se divím, že to ještě někdo neudělal za mě. Však ty perutě přímo svádí k tomu, aby je někdo orval." A v náhlém záchvatu inspirace dodal: "A udělal si z nich slušivý klobouček." Aha, tak to by byl klobouk, za jaký by se i postavil! Ten by si možná i oblékl. I když... spíš ne. Rozhodně by však přinejmenším uznale pokývl komukoliv, kdo by to udělal.
Evelyn pronesla, že o svém bratru mu už říkala. Stín se zamračil. "Vážně?" Že by mu vynechávala paměť? Nebylo by divu. A taky bylo faktem, že vlčice toho tlamou namlela tolik, že Stín v jistém bodě víceméně vzdal snahu se v tom všem vyznat nebo si to snad pamatovat. To by taky nemusel držet v paměti už nic jiného. Zvědavě ovšem poslouchal zprávám o činech Tasy. O zabíjení magičů mu šedá cosi vykládala, tím si byl jist, ale jaká to náhodička, že jedna z jejích obětí byla zrovna partnerka Evelynina bratra? "Jak tragické," nenažil se ani skrývat spokojený úšklebek. "Ale nemusíš to všechno svádět na Tasu - no vážně, od jeho partnerky taky bylo dost nezdvořilé zdechnout v tak nevhodnou chvíli." Když byla řeč o Tase, vážně by ho zajímalo, kde se potulovala. Očkem po ní sem tam pokukoval, ale nezahlédl z ní ani chlup. A to se obvykle zjevovala zdánlivě odnikud, kdykoliv Stín lítal v průšvihu... tentokrát ale nic.
Možná, že by šedý i docela rád přijal osud stát se kloboukem. Neznělo to zas tak hrozně, když uvážil všechny okolnosti, hlavně když vzal v potaz, že klobouky jsou neživé a tak se nemusí zabývat doslova ničím. Jak rád by byl taky neživý. Už tomu byl tak blízko, a co z toho? "Hm. Všeobecná zkáza a úpadek?" zkusil to.

//Kamenná pláž