Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Já nejsem ten, co si stěžuje," bránil se. Jistě, obvykle to byl on, ale momentálně kňourala vlčice, že jí nepřekousnul jazyk. "A jestli tě ten jazyk furt tak strašně žere, klidně to ještě můžeme napravit. Tentokrát bych už na poslední chvíli necuknul," slíbil a zamžoural po vlčici, aby viděl, jestli se svého přání pořád ještě drží. "Moje srdíčko si taky jenom plesalo, když bylo o samotě," povzdechl si, ale vlastně to nebyla pravda. Než se k němu přiřítila Evelyn, neseděl náhodou u řeky a nepřemýšlel o jejích temných chladných proudech, které by ho mohly odnést kdoví kam? Teď si sice bručel a nadával a byl otrávený z toho, že ho vlčice táhne kdoví kam, ale necítil se vlastně o dost líp, než předtím? To bylo dost hrozné uvědomění, o to horší, že ta jeho ufňukaná půlka se z něj radovala, zatímco Stín nad tím jen v duchu protáčel oči. Kam to u všech pekel dospěl...
Nějak se mu nechtělo věřit, že by se Norox přátelil s Evelyn - vlastně si dokázal dost dobře představit, jak to asi je. Nepochyboval, že i o něm všude vykládá, jak je její hrozně velký kamarád. Ale řeč o smrti se mu nelíbila. Citelně mu vyschlo v hrdle. Zlehka si odkašlal, nechtěl Evelyn vykládat o tom, co se stalo jemu, ale něco jí říct musel, když už o tom začal. "To si fakt myslíš, že když někdo umře a pak se vrátí, tak bude úplně v pohodě, prostě jen tak, jako by se nic nikdy ani nestalo?" řekl nakonec a opravdu doufal, že to vlčici bude stačit. Slyšel a cítil, že mu srdce zase buší rychleji, jak se vynořují vzpomínky na zrcadlovou místnost, ve které byl uvězněn... a na to všechno, co přišlo potom.
Naštěstí i naneštěstí právě došli k řece. Naštěstí, protože případná další konverzace se nejspíš odkládala (nebo se na ni mohlo klidně úplně zapomenout), naneštěstí, protože se přes ni museli dostat. A šedému se vůbec nechtělo. Příliš velká možnost volby se ale nenabízela a tak se chtě nechtě vydrápal na slizký kámen a začal si vyměřovat první skok. Odrazil se, zachytil se předníma a zadní se zbytkem těla stěží vytáhl nahoru, aniž by se přitom zmáčel jako krysa. Zato Evelyn při svém skoku takové štěstí neměla. Hopsala sice daleko, ale svalila se do ledové vody. Stín se škodolibě ušklíbl a opatrně přeskočil na další kámen. Šlo mu to pomalu, ale nehodlal se namočit. To by taky mohla být jeho smrt. A tak si dával zatracený pozor, aby nenásledoval příkladu vlčice a udržel se na kluzkých kamenech.

//Křovinatý svah přes Mahtaë jih

//Náhorní plošina

"To je něco jiného," mrmlal Stín, když ho Evelyn poučovala o tom, co je a není fér. "Navíc jsem ti ještě žádné ucho neuhryzl, i když nevím proč, takže si vůbec nemáš na co stěžovat. Zatím." Jen si povzdechl, když mu Evelyn začala nabízet její pírka, aby si z nich mohl nadělat ozdobičky do kožichu a kdoví, co ještě. "To je dobrý. Nepotřebuji neustálou upomínku tvojí existence. Na to mi ještě mozek slouží." Nebyl si sice v poslední době stabilitou svojí mysli příliš jistý a každou chvíli očekával, že by se mu zbytky zdravého rozumu mohly zhroutit a rozsypat, ale aby zapomněl na Evelyn? To se nejspíš nikdy nestane. Ať chtěl, nebo ne, vlčice se mu už dávno vypálila do paměti.
Vlčici přišlo divné, že by Tasa dokázala někoho zabít, ale Stína to zas tak moc neudivovalo. "Vychrtlina... možná," pronesl zamyšleně polohlasem. "Nemá ale zábrany. Nepodceňoval bych ji." A taky by ji rád našel. Ale v okolí po ní nebylo ani stopy a on neměl ponětí, kde by se po ní měl začít poohlížet, takže mu nezbývalo, než to celé nechat v tlapách osudu. Evelyn ale mluvila dál a on opět poněkud ztuhnul, když se nadneslo ono téma... Vstávání z mrtvých. Budou v pohodě. Z hrdla se mu vydralo jakési přiškrcené uchechtnutí. "Můžu tě ujistit, že v pohodě rozhodně nebudou," zaskřípal skrze stažené hrdlo, chtělo se mu z toho všeho akorát tak zvracet. Nesměl na to myslet. Nechtěl a nesměl a nemohl. "Norox že je tvůj kamarád?" začal zase táhnout konverzaci jiným směrem. "To jsou mi novinky."
Krajina se kolem nich měnila, stejně jako počasí. Zima to nejspíš vzdávala a sníh roztával a mizel skoro před očima. "Ty jsi otrava a ne úpadek," opravil Evelyn a zamračeně se zahleděl na kluzké oslizlé kameny, které představovaly jedinou cestu na druhý břeh. Rozhodně jedinou, protože on v takovém proudu plavat nehodlal. Přeskakovat to znělo ale taky jako sebevražda s extra kroky. "Možnost 'ani jedno z toho' asi není, co?" zabručel a začal se sápat na první kluzký kámen. Fajn, tak tedy bude skákat. S trochou štěstí se tentokrát zabije pořádně a bude mít klid.

//Středozemka

Stín vždycky chtěl Evelyn něco ukousnout a ani by mu moc nesešlo na tom, co přesně by to mělo být. Otázkou bylo, proč to ještě neudělal. Šancí měl už spoustu, ale k činu se jaksi neměl. Možná mu vážně na vlčici někde hluboko hluboko uvnitř záleželo, ale nic takového by v životě nepřiznal, ani sám sobě. "A co teda jsi?" opáčil a potřásl hlavou. "Popravdě se divím, že to ještě někdo neudělal za mě. Však ty perutě přímo svádí k tomu, aby je někdo orval." A v náhlém záchvatu inspirace dodal: "A udělal si z nich slušivý klobouček." Aha, tak to by byl klobouk, za jaký by se i postavil! Ten by si možná i oblékl. I když... spíš ne. Rozhodně by však přinejmenším uznale pokývl komukoliv, kdo by to udělal.
Evelyn pronesla, že o svém bratru mu už říkala. Stín se zamračil. "Vážně?" Že by mu vynechávala paměť? Nebylo by divu. A taky bylo faktem, že vlčice toho tlamou namlela tolik, že Stín v jistém bodě víceméně vzdal snahu se v tom všem vyznat nebo si to snad pamatovat. To by taky nemusel držet v paměti už nic jiného. Zvědavě ovšem poslouchal zprávám o činech Tasy. O zabíjení magičů mu šedá cosi vykládala, tím si byl jist, ale jaká to náhodička, že jedna z jejích obětí byla zrovna partnerka Evelynina bratra? "Jak tragické," nenažil se ani skrývat spokojený úšklebek. "Ale nemusíš to všechno svádět na Tasu - no vážně, od jeho partnerky taky bylo dost nezdvořilé zdechnout v tak nevhodnou chvíli." Když byla řeč o Tase, vážně by ho zajímalo, kde se potulovala. Očkem po ní sem tam pokukoval, ale nezahlédl z ní ani chlup. A to se obvykle zjevovala zdánlivě odnikud, kdykoliv Stín lítal v průšvihu... tentokrát ale nic.
Možná, že by šedý i docela rád přijal osud stát se kloboukem. Neznělo to zas tak hrozně, když uvážil všechny okolnosti, hlavně když vzal v potaz, že klobouky jsou neživé a tak se nemusí zabývat doslova ničím. Jak rád by byl taky neživý. Už tomu byl tak blízko, a co z toho? "Hm. Všeobecná zkáza a úpadek?" zkusil to.

//Kamenná pláž

Zaškaredil se při té Evelynině výhružce, že by se k němu mohla začít chovat stejně jako k ostatním. "To si zkus," zasyčel, "a budeš o ucho kratší. Nebo o křidýlko." Byl ve stavu, že by ho silnější vichr povalil? Ano. Ale s touhle vlčicí by si určitě ještě poradit zvládnul. Vytahat jí peříčka z těch jejích peroutek by ho určitě nestálo ani moc námahy.
Tlapy je nesly přes pláň - Stína tedy spíš vlekly - a Evelyn pronesla cosi, co by šedivý ještě donedávna považoval za pravdivé tvrzení. Nyní už ale viděl věci jinak. Taky si myslel, že když vás vykuchají a stáhnou z kůže, tak to je konečná, a hle... teď se tu procházel pod hvězdami. "Tak jistý bych si tím nebyl," zabrumlal si pod vousy, že mu bylo stěží rozumět a hned vzápětí pozvedl hlavu, když se Evelyn zmínila o svém bratrovi. "Počkat. Vás je tady snad víc?" otřásl se, to byla hotová noční můra. "Je ti podobný? I když, proč se vůbec ptám. Jestli nosí květinový klobouk, pak je to naprosto jasné." Opravdu doufal, že Evelynina bratra nikdy nepotká. Dosud o jeho existenci neměl ani tušení, ale teď aby se snad bál zahnout za každý roh, aby tam nečíhal nějaký člen téhle famílie. "Do té tvé jeskyně jsi ho nezvala, doufám?" napadlo ho náhle a byl plně připraven si postavit hlavu a dál se nehnout ani o krok, kdyby snad hrozilo, že na něj ta pometla budou dvě. To už by opravdu nepřežil.
Jak se množí klobouky, to opravdu nevěděl a když se přistihl, že o tom skutečně uvažuje, nejradši by se profackoval. Už jsi jak ona. Copak se klobouky můžou množit? "To by bylo nepochybně rozkošné," pronesl tónem hlasu, jaký by se asi obyčejně používal k ohlášení úmrtí blízkého člena rodiny a následoval šedou oháňku před sebou směrem k té záhadné jeskyni, na kterou se už skutečně nemohl dočkat.

//Náhorní plošina

//Tenebrae

"Jak to mohlo nesouviset s respektem?" povytáhl šedivák obočí. "Abys na mě nešahala jsem ti říkal nejmíň stopadesátkrát a nevšiml jsem si toho, že bys to někdy respektovala," odfrknul si. Mohl se ale rozčilovat, jak chtěl, nejspíš by se musel stát hotový zázrak, aby Evelyn někdy přešlo její nekonečné pokušení po něm tlapat, chmatat a strkat do něj.
Jejich řeč plynule přešla ke klouboukům - Stín ani skoro nevěděl, jak se to stalo. Bylo to naprosto absurdní téma, ale jemu to pro jednou nevadilo. Jakmile se mu dařilo držet myšlenky v neškodných směrech, klidně se s Evelyn bude dohadovat o módních výstřelcích, ať už je považuje za jakkoliv zbytečné a stupidní. "A hlava je nejdůležitější odkdy? Většina vlků v ní stejně nic nemá." Vlčice jeho postoj ke kloboukům vůbec nechápala. Šedivák popravdě dodneška ani netušil, že na klobouky nějaký názor má, ale podle všeho už to tak bylo. "Všechno. Kdo je nosí, vypadá jako kašpar, nehledě na to, že to musí být ta nejméně praktická věc na světě. Obzvlášť, když je z kostí." Nedokázal si představit, že by to na té hlavě drželo. Ovšem, jak už to tak u lehkonohé vlčice bylo, vyvodila si ze Stínovy nechuti vlastní závěry. Loudal se za ní jako na popravu, ale když se zeptala, jestli ho někdy napadl klobouk, pozvedl hlavu. Možná že na tom pořád nejsem tak špatně. Nezbláznil jsem se ještě úplně. "A tebe? Třeba to ani nevíš. Třeba ti ve spánku nakladli vajíčka do mozku a proto jsi jimi tak posedlá... a vysvětluje to i spoustu dalších věcí."

"Morální bezúhonnost," zopakoval a nemohl se rozhodnout, jestli by se měl smát nebo brečet. Když se ale Evelyn začala ke všemu ještě ohánět respektem, nemohl si pomoci a z hrdla se mu vydralo skřípavé uchechtnutí. "Většina společnosti za respekt nepovažuje to, když někoho vyválíš v bahně jako první věc, když ho spatříš," objasnil Evelyn význam slova, který jí podle všeho unikal. Rozhodně za celou dobu jejich známosti nenabyl pocit, že by byla stvořením, které zrovna oplývá úctou a respektem k ostatním. A pak se to snad ještě snažila obrátit na něj a nařknout ho z nedostatku respektu k tomu vzácnému podzemnímu ptákovi, o kterém Stín pomalu začínal zapomínat, že není doopravdy reálný? Nebo tak si to aspoň šedý vyložil. "Vskutku? Neříkala jsi náhodou, že by sis z jeho lebky udělala klobouček? Jak uctivé. U mně je rozhodně v lepších tlapách, v takových, jaké si ho zaslouží mnohem víc." Čím si ho zasloužil, to už bylo vedlejší. Lebka v podzemí čekala na něj, takže logicky byla jeho a nikdo jiný si ji nárokovat nemohl. K prdícímu jednorožci se vyjádřil pouze výmluvným rezignovaným povzdechem, ale zkusil si tu taktiku zapamatovat... třeba někdy, až sežere něco obzvlášť odporného, vyzkouší, zdali si vážně dokáže takovým způsobem o vlčice vynutit respekt. Prozatím se ale rozhodl chytit jejího návrhu jít se podívat do jeskyně, co našla, aby mohli vypadnout z tohohle místa a aby ho dál nepřemlouvala k návratu do chodeb, kam rozhodně ani v nejmenším nechtěl. "Jo. Třeba vzteklý podzemní klobouk," utrousil otráveně a loudavě vykročil za vlčicí.

//Středozemní pláň

"Ale ne, ne, jen klidně běž. Hrozně nerad bych tě od něčeho zdržoval," překypoval šedivák nadále nadšením, ale na Evelyn tohle nikdy moc nefungovalo. Nedala se odradit jeho mručením a bručením, jako by ho ani neslyšela. Třeba vážně ne. Stín ale nechtěl vidět žádnou jeskyni - ještě méně ale chtěl poslouchat o magických změnách a kdoví o čem ještě. Nějak mu to zrovna dneska nesedlo. A zítra nebo pozítří nebo kdykoliv potom se to jen tak samo od sebe nezmění, rýpal si hlásek dál, zatímco do něj Evelyn strkala, jako by byl nějaké suché roští, co se může sebemenším dotykem rozpadnout v prach. "Navíc takových, co se nechají zmalovat jako běhny je tu už dost," zasyčel a v duchu se vší silou snažil udržet pošahané myšlenky ve své pošahané hlavě jakž takž v nějakém řádu a pořádku.
Naštěstí se konverzace stočila od podzemí k rozmnožování ptáků, což bylo poměrně bezpečné téma, které mu dalo šanci se trochu sebrat. Naštěstí se nezdálo, že by si Evelyn příliš všímala jeho výkyvů... asi mu nahrávalo, že na podivné chování byl expertem vždycky. Jen to většinou bylo nepříjemnější pro jeho okolí, než pro něj, zatímco teď se karta obrátila. "Ale samozřejmě," zašklebil se ve své parodii sladkého úsměvu. "Přece bych tam takovou zvláštnost nenechal tobě. S takovou věcí je nutno nakládat s respektem. Čehož někteří tvorové bohužel nejsou schopni." Jako by Evelyn jeho slova chtěla potvrdit, rozkecala se o házení si s ježky a také o tom, jak by si z lebky mohla udělat klobouk. "Jako bych to neříkal," zamrmlal a pomalu vstal, měl pocit, že když tu bude jen tak sedět a nechá vlčici mlít a mlít, rozhodně to jeho mentálnímu stavu nepomůže. "Nechceš mi radši ukázat tu jeskyni?" nadhodil, i když se za to už předem nenáviděl - proč by k čertu měl projevovat zájem o cokoliv, co ona navrhla? Ale přišlo mu to jako nejmenší zlo, rozhodně menší než se vracet do temných chodeb a nejspíš menší než zůstat sedět tady a čekat, kdy ho přemotivovaná vlčice omylem svalí do černých říčních vod. "Třeba tam taky je něco, z čeho by se dala vykuchat lebka."

"Ani nevíš, jak strašně. Srdce mi krvácí vždycky, když nejsi na blízku," pronesl s kousavou ironií, která skoro zněla jako ten starý Stín. Možná ještě nebylo všechno ztraceno - mohl by se třeba vrátit ke svému normálu? Že by mu s tím ale měla pomoct zrovna Evelyn... nebyl si jist, jestli by se pak nemusel třeba propadnout hanbou přímo do jámy pekelné. Ovšem jakmile mu blikla jiskřička naděje, musela to vlčice zase všechno zbořit.
A ne, že by jí stačilo mu pouze připomenout traumatické okolnosti jeho smrti, kdepak, musela s tím pokračovat dál, mlít o Životu a změnách a kdoví o čem. Cítil, jak se mu už zase svírá hrdlo a to ho pořádně vyděsilo. Nesměl dopustit, aby se ještě někdy stalo něco podobného, jako před pár dny u jezera - jestli se ho ještě někdy někdo zeptá na variaci otázky 'ty brečíš?', nejspíš už to nepřežije. Jenže bylo dost těžké zachovat klid, když měl pocit, že mu každé slovo z Evelyniné tlamy buší přímo do lebky ve snaze ji rozlousknout a nechat všechna tajemství jeho mysli, ať se vyvalí hezky ven. Z jejího pohledu to asi muselo vypadat, jako že se Stín div že neklepe strachy z představy přebarveného kožichu, natolik, že ani není schopný se jakkoliv bránit, ale z jeho pohledu to celé bylo mnohem menší sranda. Chtěl se ztratit. Zmizet. Aspoň jedna jeho půlka chtěla. A ta druhá se momentálně nedokázala dostat ke slovu.
Z němoty ho vytrhla až žádost o to, aby Evelyn zavedl do podzemí, kde "ulovil" ptačí lebku. Ani ve snu. Co kdyby tam zase číhal Alastor lomeno Sirius? To absolutně nemohl riskovat. "Žil tam jeden," promluvil a doufal, že se mu hlas příliš nechvěje. Doufal, že zní zcela vyrovnaně a nezaujatě, ale cítil, že tak úplně se mu to nedaří. "A ten je tady," strčil tlapou do lebky. "Takže není... důvod nikam chodit." Ona to na tobě vidí, šeptal mu hlásek v hlavě. Vidí, že jsi jiný a bude se tě ptát a ty jí budeš muset všechno říct... nebo možná budeš zase brečet? Jako ubohá troska? Zaskřípal zuby. "Krom toho by tobě byl stejně k ničemu. Už na krku nějakej bordel máš," poukázal na tu divnou špičatou věc ve snaze odvést pozornost vlčice k něčemu jinému.

Kamarád. Měl se vůbec namáhat otvírat tlamu, aby se bránil? Mělo to smysl? Možná by se místo snahy znovu vstát měl prostě převalit do té řeky a risknout to... ale popravdě se dost bál toho, že by se zase vrátil do té divné říše mezi světem živých a mrtvých. Takže se raději vydrápal zpět na nohy a rozhodl se čelit náporu Evelyniny energie. "Nenechal," zamrmlal si pod vousy. Ne, že by tedy nějak moc aktivně pomáhal, ale co od něj mohla čekat? Ještě mohla být ráda, že ji tam zrovna nepohřbil... Ovšem když se zmínila o zombících, náhle ztuhl. Ucítil v žaludku těžký kus ledu. Jako by znovu ucítil tesáky na hrdle a život, jak z něj vyprchává, tam někde v jeskyni uprostřed ztracené země. V očích se mu na chvíli zrcadlila nefalšovaná hrůza. Nasucho polkl, pak přilepil uši k hlavě a vycenil tesáky. "O tom nemluv," zavrčel. Nesnášel, jak ho to přimělo se cítit. Srdce mu zrychlilo tep, jako by se ujišťovalo, že je vážně stále naživu. "Už... o tom ani slovo."
Neměl co říct na to, že se k němu zimní období hodí. To už přece dávno věděl. Co mu tady nehrálo byl Evelynin kožich. Přišel mu směšný. V kombinaci s těmi křidélky a podivnou tretkou na krku vlčice začínala vypadat jako nějaký mutant. Otevřel tlamu, pak ji zase zavřel, jako ryba na souši. Cítil se pořád tak jaksi mizerně a nenacházel sil se s vlčicí dohadovat, obzvlášť teď, když musela vytáhnout na povrch zombíky a tak se teď nemohl zbavit obrazu svého mrtvolného dvojníka ve své mysli. A protože během té chvíle stačila jeho pochroumaná mysl odplout kamsi jinak, když vlčice znovu promluvila, neměl nejprve nejmenší ponětí, o čem to mele. "Huh?" škubl sebou, jako by se vytrhl ze sna a rozhlédl se kolem, co že to k čertu Evelyn považuje za jeho kořist, než si uvědomil, že jde o ptačí lebku, která se mu houpala na krku. Skoro by na ni zapomněl. "Ulovil," odsouhlasil skřípavě. "V podzemí." Ale na to podzemí taky nechtěl myslet... potřásl hlavou, jako by z ní rušivé myšlenky mohl prostě vyklepat, ale nedařilo se mu to.

Poslouchal vábivou píseň řeky a přemítal, co by se asi stalo, kdyby jednoho krásného dne přestal být takovým zbabělcem a dokázal opravdu udělat ten poslední krok, co ho dělil od nespoutaného proudu. Řešení všech problémů? Vznik mnoha dalších? Jedno bylo jisté. Dnes to nezjistí. K uším mu totiž dolehl další hlas, ale tentokrát nevycházel z temné vody. Přišel mu k uším odkudsi zezadu a šedý ho hned poznal. Poznal by ho kdekoliv. Neotočil se, jen na několik vteřin pevně zavřel oči a doufal, že to byl jenom blud, co vymyslela jeho zmatená unavená mysl. Tak to ale nebylo. Jen, co sklapl víčka, ucítil náraz do svého těla a ve své momentální zesláblosti se skácel k zemi jako suchý strom zlomený větrem. Otevřel stříbrné zraky, jen aby spatřil tvář, kterou dlouho neviděl a ani se mu po ní nestýskalo - nebo to si alespoň tvrdil. "Evelyn," zaskřehotal otráveně a začal se ztěžka hrabat na nohy. "Chceš mne snad zabít?" Jenže kdoví, jestli ho vlčice vůbec vnímala, zářila a řádila kolem, byla hotovým vtělením životní energie, což Stína příšerně otravovalo. On na tom byl přesně naopak. Hledal sice společnost, ale ne takovouhle. Teď už se zblázním určitě. "Právě naopak," zabručel a sedl si do mokrého sněhu, ze zkušeností věděl, že Evelyn stejně už neuteče, když se ho jednou chytla. "Nevidíš tu nádheru kolem? Kdo by to mohl nemilovat," zagestikuloval ke sněhové břečce na břehu řeky s naprosto nepohnutým výrazem. "Krom toho, pořád jsem na tom líp než ty. Aspoň mi neraší na kožichu modrá plíseň," povšiml si podivných znaků, které nyní pokrývaly kožich vlčice. Nepřišlo mu to jako velké zlepšení, ale uškodit jí to v jeho očích nejspíš taky nemohlo. Evelyn byla asi tak poslední, na koho měl teď náladu a energii. Jenže věděl, že ona jen tak neodejde. Ztěžka si tedy jen povzdechl a rozhodl se přijmout svůj úděl.

//Ohnivé jezero přes Kopretinku

Tlapy ho táhly od jezera pryč. Byl hezký, slunečný den a sníh pod tlapami měkl a částečně odtával. Stín si se znechucením uvědomil, že to oteplení považuje za celkem příjemné. Nesnášel pitomé slunce... ale když teď měl kožich jako prožraný od molů, možná se bude muset naučit ho tolerovat. Nebyly sice žádné tropické teploty, ale i tak tu změnu v počasí cítil a aspoň se už netřásl jako osika. Nebo aspoň ne tak moc. Přesto by se nejradši odklidil někam do temného kouta, zvyk je zvyk. Ale to teď udělat nemohl, protože by se z toho už definitivně zbláznil. Ne, musel někoho najít, někoho, kdo by mu pomohl připomenout si, kým opravdu je. Že je Stínem a malý ufňukaný usoplenec Gardain že v jeho duši už dávno nemá žádné místo. Tak. Přesně to musel udělat. Jen kdyby věděl, kde s hledáním začít. Možná by se mohl zkusit zastavit v té noře, kterou mu Tasa jednou ukazovala? Jenže pokud si vzpomínal, na to mířil špatným směrem. Bylo to na ostrově na řece, ale ne na téhle, na jejímž břehu právě stanul. I když tuhle řeku taky poznával. Byla to ta, co k němu občas promlouvala a lákala ho, aby vkročil do černé vody, která se divoce hnala kamsi do neznáma. Jen pojď blíž. Staneš se mou součástí. Budeme jedno... jedno... společně... Stín ten hlas, který dost dobře mohl být jen bubláním a šuměním řeky, vnímal, naslouchal mu, ale neposlechl. Zastavil se ale a hleděl do těch divokých vod - jeho tělo by se tam v mžiku rozbilo o kamení a plíce by měl tak plné vody, že by ani nemohl křičet. Možná... na tom bylo cosi lákavého. Ale kdo by mu mohl zaručit, že se nestane to samé, co posledně? Že se po smrti opět probudí naživu, jen rozbitější a zmatenější, než předtím?

Zorea... zmizela. A Stín zůstal. Ležel a díval se na rudou hladinu, která se vlnila, vlnila, vlnila. Čas plynul kolem něj a on se téměř ani nepohnul, jen zíral přímo před sebe a v duchu byl zracený někde daleko. Chvíli na něj sněžilo - nevšímal si toho. Nevšímal si ani toho, když přestalo. Pak padla noc se studeným větrem. Pomalu zamrkal a vzhlédl k obloze. Zářil na ní měsíc a jeho dvojče se odráželo na hladině jezera i ve stříbrných očích šedivého vlka. Všude byly odrazy a dvojníci. Dohánělo ho to k nepříčetnosti. Jen mu to připomínalo ten vlastní rozpor, který měl uvnitř sebe. Chtěl být zase celý, chtěl být zase jeden. Nemohl takhle žít a kdoví, jestli mohl zemřít. Být sám bylo nesnesitelné, stejně jako pohybovat se ve společnosti druhých. Všechno bylo špatně. Naruby. Vzhůru nohama. Pomoc. Jenže kdo by mu mohl pomoci? Stěží existoval někdo takový. Musel si pomoct sám. Ale jak? Veškerá jeho snaha nakonec vždycky končila u toho, že se skoro zabil. To by nepochybně vyřešilo všechny jeho problémy - nebýt toho slůvka "skoro". Mohl doufat, že se to všechno časem urovná samo, ale nějak tomu nevěřil. V hloubi duše věděl, jaká je správná odpověď, řešení. Ale aby ho čert vzal, jestli mínil Gardainovi popustit uzdu a nechat ho, ať si zase najde cestu do jeho duše. Ne. Gardain byl idiot, který všechno jen zvoral. Gardaina všichni nenáviděli a Gardain mohl za všechnu jeho bolest, takže pokud šlo o Stína... mohlo to ufňukané vlče klidně znovu zdechnout. Udupal ho jednou, zvládne to i podruhé. Jenže se mu zdálo, že jako zestárnul on, zestárnul i Gardain... možná nebude tak snadné ho tentokrát uvrhnout v zatracení a zapomenutí. Ale on to dokáže. Musí si jen připomenout, kým doopravdy je. Měl bych najít Tasu. Nebo Noroxe. Někoho z nich. Vstal a zvolna vykročil náhodným směrem. Když bude bloudit kolem dost dlouho, jednoho z vlků určitě potká.

//Tenebrae

Vypadalo to, že se odpověď na otázku, která ho pronásledovala už roky, nedozví nejspíš nikdy. Nikdy nepochopí, proč někteří vlci mají potřebu pomáhat úplně všem. "Obávám se, že v tom máš pravdu," ušklíbl se kysele, když prohlásila, že on rozhodně vypadá jako někdo, kdo pomoc potřebuje. Jenže to celé bylo mnohem složitější, než jen jeden zajíc a trocha odpočinku. Všechno... bylo najednou jinak. Ale Zorea určitě nebyla tím, komu by hodlal vyprávět, co se stalo. Neznal ji a nejspíš by to stejně ani nepochopila. On sám to nechápal.
"Nebudu předstírat, že tomu rozumím," zabručel, když pronesla, že se klidně bude namáhat jen tak pro nic za nic. Vlčice pak zmlkla, na jeho další slova jí nejspíš nezbyly už žádné protiargumenty, a na chvíli zmlknul i Stín. Věnoval se jen tomu zajíci, za kterého vlastně ani nepoděkoval. Jeho svědomí to nijak netrápilo. Ani trochu? Ta jeho lepší půlka se ho možná lehce snažila přesvědčit, aby projevil alespoň trochu vděku někomu, kdo se snažil kdovíproč zachovat jeho bídný život, ale on tu myšlenku rázně odmítl. Dojedl zajíce, olízl si tlamu a bez toho, aniž by se zvedl, se přitáhl blíž k jezeru a zapil svačinu dalšími pár hlty nevzhledné vody. Prozatím mu z ní špatně nebylo, takže to nejspíš bylo v pořádku. Pak se odsoukal zase zpátky a schoulil se do klubíčka, aby mu neunikalo teplo. Jako by na Zoreu úplně zapomněl. Dokud tedy znovu nepromluvil, protože mu cosi došlo. "Cejtíš se kvůli tomu líp, žejo?" zvedl hlavu a zabodl se do Zoreiných očí stříbrnými zraky. "Když pomáháš druhým, i těm, co o to nestojí nebo si to nezaslouží. Není to kvůli nim - je to kvůli tobě. Abys měla pocit, že má tvoje bídná existence nějaký smysl." Škaredě se zašklebil, ale ten úšklebek se vzápětí změnil spíš v útrpnou grimasu, když se ty dva hlasy v jeho hlavě zase začaly spolu přít. Jeden se chtěl těšit z toho, jak bude do chudáka vlčice rýpat a rozebírat její sobecké vnitřní pohnutky, ale ten druhý z toho byl hluboce znechucen. Stín se jednou tlapou chytil za čelo a křečovitě zavřel oči. Ticho tam. Ticho.

Zorea nepochopila, na co se jí ptal. Nebylo se taky co divit, zrovna jasně se totiž nevyjádřil. Svou odpověď ale chtěl. "Ale proč mi chceš pomoct?" naléhal na vlčici, která na něj trpělivě shlížela jako na vzpurné vlče, které se odmítá dotknout jídla. Byl hladový, velmi, ale pořád se nějak neměl k tomu, aby hnědou poslechl. Jistě, že je to dobré. Je to přece zajíc. Vím, jak chutná zajíc, nejsem žádný imbecil. Uvědomil si, že se jako vzpurné vlče už i chová. Stačilo ještě, aby nafoukl tváře a bylo by to zcela dokonalé. Tiše si povzdechl. Ani nevěděl, proč se vlastně tolik vzpouzí... nebo možná ano. Připomínala mu sestru a to mu vadilo. Vadilo mu, že si na ni teď tak často vzpomíná a neustále se mu tedy musí vracet připomínka toho, že kdysi byl někde někdo, komu na něm záleželo. A na kom záleželo jemu, doopravdy záleželo. Že někdy dokázal mít rád. Předtím, než se rozhodl, že bez toho je život snazší.
"Jenže mně to nepomůže," pronesl a navzdory svým slovům si konečně ze zajíce kus utrhl. "Namáháš se kvůli někomu, komu nemůžeš pomoct." Zajíc vypadal otrhaně a prašivě, ale chutnal celkem dobře. Ne, že by Stín byl v jídle nějak dvakrát vybíravý. "Rozhodně se to, co je se mnou špatně, nedá napravit jedním zajícem a miloučkými slovíčky," pokračoval, když polkl sousto a už zase před Zoreou utíkal pohledem. Možná mu připomínala sestru, ale nebyla jako ona. Laynn vždycky věděla, co mu má říct. Znala ho. Tahle vlčice naproti tomu byla cizí. "Hlavně bych nejdřív vůbec musel vědět, co je špatně," uchechtl se a utrhl si další kus ze zajíce. Všechno. Všechno je se mnou špatně.

Nenechala se zahnat jeho úsečnými odpověďmi, ba dokonce ani zažloutlé tesáky cvakající před jejím čenichem ji nedonutily k ústupu. Stín lehce stáhl uši dozadu, když si uvědomil, že zase narazil na nějakou dobrou duši, která ho bude chtít zachraňovat a starat se o něj, bez ohledu na to, co se jí bude snažit napovídat. Ucítil, jak se přes něj převalila vlna únavy, ani ne tak fyzické, jako spíš duševní. Nemohl se s ní hádat, měl pocit, že kdyby se o to byť i jen pokusil, nejspíš by se zbytky jeho rozumu rozpadly v prach. Přesto se jeho velká část vzpírala myšlence na to, že by měl projevit slabost, že by měl nějaké úplné cizince přiznat, že potřebuje pomoc. Jenže to bylo právě to, že? On nic přiznávat nemusel. Všichni viděli, jaká je z něj troska, dokonce i on sám... a Zelenoočka - Zorea - to viděla zcela určitě.
"Ne," odmítl myšlenku toho, že by si pomoc měl zasloužit každý. "Někdo si nezaslouží nic a tím méně pomoc." Někdo si nezaslouží ani smrt. Hleděl na rudou hladinu jezera, hnědému kožíšku se schválně pohledem vyhýbal. Připomínal mu... Ne. Z vlčice vypadla další otázka a než Stín stačil cokoliv říct, byla pryč. Vzhlédl a jen ji spatřil, jak se sněhovou závějí vzdaluje pryč. Opět nechal hlavu klesnout, opět polovičně zadoufal, že se Zorea už nevrátí, zatímco druhou půlkou svojí duše vyhlížel její návrat. A ona se opravdu vrátila, pohodila před něj zajíce, který vypadal podobně opelichaně a nehezky, jako sám Stín. Zakručelo mu v žaludku, ale zatímco vlčice okusovala zajícovu nohu, Stín na něj zíral, jako by nic podobného nikdy neviděl. Hleděl do jeho ušákových skelných očí, které už nic neviděly... a nebo přece něco viděly? Jeho mlčení se protahovalo. "Proč?" přetrhl ho nakonec a konečně se Zoree podíval do očí, ušáka se prozatím ani nedotknul, i když cítil, jak se mu tlama plní slinami. "Proč to děláš?" Nakrčil čenich, ale nezavrčel. "Je to zbytečná námaha. Plýtvání silami."