Gallirea - Příspěvky uživatele

Tasa si sice vymýšlela, že by něco chtěla dělat, ale co, to ji zas nenapadalo. Stín si povzdechl a sám se zkusil zamyslet, ale cožpak on věděl? Obvykle se prostě poflakoval kolem, dokud nenarazil na nějakého ubožáka, který vypadal, jako by potřeboval pokazit den. Nakonec se ale ve Smrtihlavky hlavě přece jen nějaký nápad zrodil. Asi stejně dobrý, jako kterýkoliv jiný. Jemu to bylo jedno. "Fajn. Můžem se tam porozhlídnout," přikývl a zapátral v paměti, kde ta smečka vůbec sídlí. "Mají území u té propasti, že?" Ach, jasně, to muselo být ono. To místo, kde se na něj vrhla ta černohnědá fúrie a div, že mu neurvala čumák. Hned vedle té druhé smečky, kde to zase hlídal ten neschopný zajíček. Jenže už to bylo tak dlouho že kdoví, možná z toho trouby konečně vyrostl opravdový vlk.
Vstal a začal se z křoví štrachat ven. Mraky stále kryly oblohu, už ale nepršelo. Ve vzduchu se však vznášelo cosi podivného, zvláštní atmosféra, příslib... něčeho. Zavětřil, jako by snad mohl příčinu toho vyčenichat, ale pochopitelně se mu tímhle způsobem žádných odpovědí nedostalo. Potřásl hlavou a nechal to být, nevadilo mu to. "Hádám, že lepší plán asi nevymyslíme," pronesl, i když si byl jist, že by na něco přišel, kdyby se jen trochu snažil. Lepší by možná bylo říct, že to byl dostačující plán. "Jdeme," vykročil a chtěl si to namířit podél řeky, když se ušklíbl a změnil směr svých kroků: "A možná bude lepší se vyhnout tvý ségře a Natrhouškovi." Vzal to tedy trošku oklikou po pláni a rozhlížel se přitom kolem, jestli na nějakého blbečka, co si říká o seznámení, nepotkají už tady.

//Náhorní plošina

Zvláštní jev v podobě Tasy mizejícího a zase se objevujícího ucha se nakonec ustálil, aniž by to ona zaznamenala. Jak taky, že? Na hlavu si nedohlédla. Stín byl ale odhodlán to dále sledovat. Třeba se z toho vyklube něco zajímavého. Prozatím mu ale vyhovovalo, že se Smrtihlavka jakž takž uklidnila a přestala šišlat a vyšilovat, takže si informaci o tom, že se jí ztrácejí části těla, nechal prozatím pro sebe.
Nevadilo mu sedět v houští a jen tak bloumat pohledem kolem, ale jeho společnice se podle všeho nudila. Škubl rameny: "Nejsem proti. Máš na mysli někoho konkrétního? Nevadilo by mi najít nějakou další Šišlu," ušklíbl se při vzpomínce na ty dva strakaté sourozence, kteří byli sice nekonečně otravní, ale zabavit se s nimi dalo. A kdyby Dýňáka nenechal utéct... No což. To už patřilo minulosti a ta pro něj absolutně nebyla podstatná.
Nezdálo se, že by smrt bratra Tasu nějak tragicky zasáhla. Stín pro něj taky slzy neronil, ale na jednu stranu ho byla škoda. Nepotkal tu mnoho vlků, kteří by se mu podobali. "Trochu možná ryl," potvrdil Stín. "Ale hádám, že jednou to čeká nás všechny." Lehce se otřásl - doufal, že až jeho potká smrt příště, už to bude vážně definitivně. Protáhl se a lehce si oklepal vlhkost z kožichu. "A mámu bych klidně prodal. Ani by si nestěžovala, vzhledem k tomu, že jsou z ní teď už jen kosti," skřípavě se zasmál - netušil, jak se teď matce vážně daří, ale vzhledem k tomu, kolik let už uplynulo, těžko mohl čekat, že ještě radostně běhá po světě. Vážně doufal, že z ní ty kosti jsou.

//Mahtaë jih

Smrtihlavka se začínala pěkně čílit. Tohle bylo dosti citlivé téma, jak Stín už dávno věděl. Spolkl tedy poznámku o tom, že skočit z útesu je aspoň rychlejší smrt. Nemělo moc cenu si v tuhle chvíli hrát na blbce. "Mhm," zabručel tedy jen jakýsi neurčitý souhlas a hypnotizoval přitom Tasino ucho, protože by přísahal, že začalo problikávat z existence. "Máš na uchu nějakej bordel," kývl k tomu divnému jevu čenichem, zvědavý, jestli si na něj Tasa sáhne a zjistí, že jí ucho chybí. Jenže ono se po chvilce zase ustálilo na svém místě. Jo. Tak jestli tohle není magie, pak už nevím co. Lehce se poušklíbl. Jaká by to byla ironie, kdyby se magie rozhodla usídlit i v jejím těle, u někoho, kdo ji chtěl asi tak ze všech nejmíň? Kdoví, co by to vědomí s vlčicí udělalo. Dost možná by prostě vyletěla z kůže.
Zdálo se, že šedivá má spoustu zajímavých novinek, které ze sebe začala sypat až překvapivě ochotně. Stín tedy pozorně poslouchal, protože byl momentálně dost mimo dění. Vraždu tedy fakt nečekal, to z toho všeho bylo asi nejzajímavější. O Noroxovi věděl, nebo se spíš domýšlel, a divný úchylky Rez a Styx mu příliš zajímavé nepřišly. Možná tu byly i další události, co stály za pozornost, jenže ta sdílnost Tase příliš dlouho nevydržela a okamžitě na něj byla uvalena kletba mlčení. "Připadám ti jako nějaká polesní drbna?" zahučel a zavrtěl otráveně hlavou. "Komu bych o tom asi tak vyprávěl?" Chvíli se odmlčel, pak dodal: "Pokud jde o Noroxe, tak to dost pravděpodobně nebyl jen sen. Někdy na podzim jsme se spolu dostali do dost blbý situace a upřímně nevím, jestli je vůbec možný, aby se z toho dostal naživu." Nechtěl na to vzpomínat, ale Noroxe považoval za spojence, možná i jakousi vlastní verzi kumpána, stejně jako Tasu, takže se rozhodl jí to vyklopit, pokud ji to tedy zajímalo.

No jasně, tuhle debatu o magičích už přece vedli. Došel k závěru, že Tase nebude připomínat, že on sám taky magii ovládá a co víc, že mu to vůbec nevadí. Vadilo mu, když ji někdo používal proti němu. Byl si dobře vědom onoho pokrytectví a nijak mu to žíly netrhalo. "Nejspíš ano," pokrčil rameny. "I když hádám, že se svině najdou i mezi nemagiči, stejně jako naivní pitomečci a neškodní ubožácci, o které mezi magiči taky není nouze." Nevěřil, že by povahu vlka udávalo, jestli ovládá magii nebo ne. Každý byl prostě tím, čím se narodil nebo čím ho udělali a magie byla jenom jedna část toho celého. Dál ale svoje myšlenky nerozvíjel, neboť se zdálo, že Tasa bude blít, pokud tahle konverzace nezmění směr, což nebylo něco, co by potřeboval vidět.
Vykročil za ní, když zamířila od řeky pryč a tím tedy zároveň i od Styx se Rzí. Smrtihlavka si ale na magii stěžovala i nadále. "Tahle část magie nepochybně příšerná je," ušklíbl se kysele, alespoň s tím souhlasit musel. "Co je mrtvé by mělo zůstat mrtvé." Zakroutil hlavou, teď se dělalo blbě zase jemu. Možná na tom, co říkala, přece jen něco bylo. Zkazila magie místní půdu i vzduch? Býval kouzly fascinován, ale možná se něco měnilo. Stejně žádnou magii nikdy nedokázal pořádně ovládnout, i když po tom toužil, věděl, že by mu to umožnilo si pohrávat s ostatními dosud netušenými způsoby. Možná... to nestálo za to? Hlouposti. Akorát se ti dostává do hlavy. "Něco nového, co jsme se neviděli?" prohodil nakonec v naději, že to téma tentokrát vážně změní.

//Velké houští

Ke břehu Tasu následoval celkem ochotně. Byl vykoupaný za poslední dny až až a nedalo se tvrdit, že by s tím byl spokojen. Beztak mu to ale dlouho nevydrží, nové nánosy špíny a hnusu se na něj nachytají velmi snadno. Jako by všechen ten nepořádek snad přitahoval. Otřepal si z kožichu vodu, podrážděně se podrbal zadní nohou na krku, který už ho zase svědil a pohlédl na Tasu, která mu právě do tváře strkala svou bezdrápou tlapu. Zahleděl se na ni a lehce nakrčil čelo, protože mu nejdřív nedocházelo, co tím míní. Po pár vteřinách ale pochopil. Co s tím ale měly společného oči? "Jasně. Ale předpokládám, že ten, co ti to udělal, to neudělal kvůli tomu, že měl modrá kukadla, co?" Násilnický magor mohl být úplně každý, bez ohledu na barvu očí. To Stín věděl moc dobře. Byl si jistý, že to ví i Tasa, ale zdálo se, že ona tváří v tvář modrookým prostě není schopná racionálně uvažovat. Trhl rameny: "Víš co, to je fuk. Aspoň jsme se ho zbavili, moc zábavy s ním stejně nebylo."
Tasa se za sestrou a Natrhouškem vydat nechtěla. Stín znovu pokrčil rameny, bylo mu to celkem jedno tak či tak. "Nic takového," opáčil. "Před nějakou dobou jsme ale v bažinách narazili na takové.. oživlé vlčí mrtvoly." Lehce se otřásl při myšlence na toho dvojníka, který ho nakonec dostal, tam někde v neznámém kraji za hranicemi Gallirei. Na chvíli znovu pocítil ten nepříjemný tlak, jak se mu hrudník stáhl, ale rychle to překonal, protože nechtěl, aby si Tasa všimla, že něco není, jak má. "Byla tam i ona a pár dalších. Mrtvoly nás chtěly roztrhat, já se přidal na jejich stranu, těm ostatním se to moc nelíbilo," shrnul to stručně a ušklíbl se.

Nepřítomně patlal vodu z řeky na Tasin hřbet, počínal si přitom neohrabaně a ztuhle, ale šedivá se div netetelila blahem. Nevěděl, co si má o tom myslet a jak se má cítit, tak si radši nemyslel nic. Prostě to dělal. Malá protislužba za všechny ty chvíle, kdy ho Tasa mohla zabít nebo nechat zdechnout, ale neučinila tak.
Zněla už o něco lépe, aspoň už si tolik nešlapala na jazyk, což Stín vážně oceňoval, ale rozhodně pořád nebyla normální. Otázkou bylo, jestli vůbec někdy byla normální - Stín usoudil, že asi spíš ne, ale to on taky nebyl, takže si neměli co vyčítat. Přesto ale byla Smrtihlavka nenormálnější, než obvykle. "Nebezpeční," zopakoval a lehce povytáhl kůži nad očima do výrazu, který naznačoval, že mu tak docela není jasné, o čem to tady mele. "Takže to je kvůli očím. Ne kvůli tomu, že bys tam toho pitomečka znala," zabručel, aby si to urovnal v hlavě. Hm. Tak trochu doufal, že je Snížek v hloubi duše prohnilý a hnusný - bylo by to v krásném kontrastu s tím jeho nevinně neposkvrněným zjevem. Pořád takový být mohl, ale momentálně se to spíš jevilo, jako že to je jen další neznámý cizinec, obyčejný a nudný, jeden z milionu.
"Sestra... Styx, že?" otázal se, když nasál do čenichu okolní pachy. Ji ještě nepotkal. Ovšem druhý z pachů mu povědomý byl. Ta vlčice z bažin, Natrhouško. "Míníš jít za nimi? Protože tuším, že ta druhá by mě asi moc ráda neviděla," ušklíbl se. On by se ale nebránil dalšímu setkáníčku. Posledně to byla celkem zábava, i když asi víc pro něj, než pro ty ostatní.

Sledoval, jak se Tasa důkladně koupe a čistí a nechápal, co to do ní tak najednou vjelo. Snažil se vzpomenout, jestli někdy předtím takhle důkladně dbala na osobní hygienu, ale nic takového si nepamatoval. Nikdy se mu nezdálo, že by si na svém kožichu či zjevu nějak extra zakládala, ale teď najednou jako by ze sebe chtěla spláchnout úplně veškerou špínu, která se na ni kdy nachytala. Podrbal se za uchem a nespokojeně se ošil, jak ho pořád celé tělo z neznámých důvodů hryzalo, ovšem nevěnoval tomu v tu chvíli pozornost.
Zdálo se totiž, že šedivou vlčici už alespoň trošku opouští to šišlání, jenomže... jenomže na něj měla dost podivnou žádost. Stín zvolna naklonil hlavu ke straně, přemítal, jestli to je nějaký vtip se skrytým rozuzlením, nebo jestli to snad myslí doopravdy vážně. "Ty ses vážně musela úplně zbláznit," pronesl pak zcela klidně, když se mu nezdálo, že by to vyslovila žertem. Poněkud udiveně ale zjistil, že se jeho tlapy přece jen odlepily od země a zanesly ho dál do řeky, blíž ke Smrtihlavce. Za leccos té vlčici asi dlužil, když se nad tím tak zamyslel - dřív se podobnými malichernostmi ani v nejmenším nezatěžoval, ale ve světě mrtvých se s ním událo leccos a ne všechny následky se mu už podařilo zahrabat zase hezky zpátky do díry. "Ale nikomu o tom neřekneš," zahučel, když jí začal šplíchat vodu do kožichu na zádech. "A taky bys mi mohla povědět, co se to s tebou u všech pekel děje. Kdo byl ten Bělásek?"

Tasa by se asi nejraději prostě propadla do země. Žel, takhle to nefungovalo. Stín mohl jen doufat, že až se dostanou z dosahu bílého vlka, promění se vlčice zase zpátky ve své normální já, protože upřímně netušil, jak dlouho dokáže snést tuhle její ušišlanou vyklepanou verzi. V nedávné době sám moc dobře poznal, co je to šílený strach, ale měl svoje limity.
Zakoulel očima, když ho nazývala "hodným Stínem". "To je celkem protimluv," zamručel si pod vousy, protože takové oslovení mu rozhodně nevyhovovalo. Navíc bylo naprosto nepravdivé, což Tasa moc dobře věděla. Tedy obvykle to věděla. Jak na tom byla teď, to se mu těžko odhadovalo. Kdoví, jestli vůbec měla ponětí, co se kolem ní děje. Prostě jí přeskočilo. Výtečně. "Jestli ti funguje čenich, myslím, že to poznáš sama," podotkl. Možná teď smrděl o něco míň než obvykle, po tom rybolovu a po tom, co se snažil vymýt si ten kousavý písek z kožichu, ale musela by to asi být pořádnější koupel, aby ho zbavila veškerého odéru. A toho písku... protože kůže ho pořád trochu svědila, momentálně to ale ustoupilo lehce do pozadí.
Jenže Tasu náhle popadl nápad, že by se měli vykoupat, oba. "To ne," zapřel se tlapami do země, zatímco ona ho tahala za citlivou kůži. Měl co dělat, aby nevykvikl. "Pusť mě, sakra," zasyčel. "Co blázníš?" Přece jen udělal pár kroků k vodě, když se do ní vlčice vrhla, ale nenamočil si víc než přední tlapu. Sledoval ji, jak se plácá a cáká na mělčině a přemítal, co by s ní měl udělat. Takhle přece zůstat nemohla.

//Mahtaë sever

Vzdaloval se od Snížka podél řeky pomalou chůzí. Ono to ani jinak nešlo, pokud nechtěl utéct Tase, která se za ním bezmála plazila, lepila se mu na paty a vůbec se chovala jako vlče, které někdo seřval a pak ještě ztřískal do kuličky. Mělo by ho to obtěžovat a znechucovat. Byla přece dospělá, u všech pekel. Ale tak nějak... no, ne snad že by to chápal, ale přinejmenším se rozhodl k tomu nijak extra posměšně nevyjadřovat, což v jeho případě bylo asi tím největším projevem soucitu, jakého byl schopen. Krom toho zjišťoval, že co se týče pocitů, převažuje u něj stejně zvědavost. Přímo hořel touhou se dozvědět, jaký hnůj Tasa může nakydat na ten neposkvrněný běloučký kožíšek. Tedy, pokud zpět nabyde schopnost se vyjadřovat více, než jen šišlavými slovy.
"Jasně, že smrdíš," opáčil. "Jako ostatně vždycky." To si toho nikdy nevšimla? Oba vždycky smrděli, jako by byli z nějakého bratrstva chodících chcíplin. Nechápal navíc, jak je v tuhle chvíli Tasin tělesný odér relevantní. O tom se vůbec bavit nechtěl, pokud šlo o něj, čím smradlavější, tím líp a tím pro něj to téma haslo. Na otázku, kterou jí pokládal, hned neodpověděla, místo toho jen váhavě hleděla za tím bílým. Vzdalovali se ale, podél řeky dál na jih, až jim zmizel z dohledu. Tehdy se Stín zastavil, usadil se na břehu a zahleděl se na Tasu. "Nemyslím, že by za námi šel."

Tasa vyšilovala, jako by jí najednou úplně přeskočilo a Stín to spíš než se soucitem nebo lítostí sledoval s jakýmsi lehkým zájmem - co tak najednou způsobilo takovou změnu? Musel to být ten cizinec. Takhle na první pohled vypadal docela neškodně až tupě, ale kdoví, jaký škraloup měl ve své minulosti. Šedivák dobře věděl, že snad není na světě duše, která by byla zcela neposkvrněná a že ne každý, kdo se tváří jako nablblé neviňátko jím také musí být. Obzvlášť, když mu Smrtihlavka potvrdila, že jí Snížek fakt ublížil. To se podívejme. Dělá se, že ani rybu neumí chytit, ale přitom je to prachobyčejný parchant. Protože jestli to takhle zamávalo zrovna s Tasou, pak to, co vyvedl, musela být opravdová nechuťárna.
Stín uvažoval, že by mu teď mohl ukázat, zač je toho loket. Že by tahle věc s Tasou mohla být ideální záminkou, aby mu vyprášil kožich. Jenže stěží se mohl do něčeho takového pouštět, když se k němu šedivá tiskla jako hodně vypasené klíště a odmítala se pustit. Navíc se mu, popravdě, z myšlenky na další boj poněkud stahovalo hrdlo. A tak nebylo zase tak těžké nakonec učinit rozhodnutí. "Vypadnem," přikývl směrem k vlčici, která pištěla jako nějaké malé vlče. Bylo to... dost ubohé. "Ale s tebou si to ještě někdy přijdu vyřídit," slíbil s nehezkým úsměškem Snížkovi. "Ubližovat nevinným vlčicím? Ts ts. Kdo by udělal něco takového," zakoulel očima, jako by sám byl hotové něžné jehňátko a pak se otočil a - s Tasou nepochybně za patami - vyrazil podél řeky pryč. "Však už jdu, tak dej tu tlamu pryč," zahučel spíš jen tak ze zvyku. "Co ti vlastně vyved, ten... tamten?" hodil přes rameno hlavou k vlkovi, kterého nechávali za sebou. Zajímalo ho to, opravdu že ano.

//Mahtaë jih

Svým způsobem bylo uklidňující, že i kdyby se mělo všechno změnit, i kdyby měl stokrát umřít a vrátit se zase zpátky, Tasa bude nejspíš pořád ta samá Tasa. "O tom se s tebou přít nebudu," připustil a sledoval ji, jak se chechtá a pokopává si s tím divným vajíčkem sem-tam, tedy dokud jí ho zpod tlap nevykopl a neodkulil ho k Běláskovi, protože chtěl vidět, jak se s tím ten podivný zaostalý seveřan popasuje. Jenže on se k ničemu moc neměl, rozhodně to nebyla zábava, v jakou šedivák doufal. I bez Tasiných poznámek. "Není to kámoš," ohradil se rozhodně proti tomu, aby byl umísťován do spojenectví s takovými případy, jako tenhle, "a teplej bráška už vůbec ne." Co s tím všichni měli? Už i Evelyn mu cosi v tomhle směru naznačovala a teď s tím začínala Tasa. Zamračil se, rozhodně se mu to nelíbilo. "Vypadám snad, jako že mám zájem - "
Ale nedořekl, protože Smrtihlavka se právě poprvé pořádně podívala na bílého vlka a najednou ztuhla, jako by ji někdo proměnil v ledovou sochu. Pak couvla, poskočila a nakonec prachsprostě prchla, skryla se za něj a tiskla se k němu, jako by snad byl nějakým záchranným vorem uprostřed oceánu. "Co je?" střelil pohledem z bílého na šedivou a zase zpátky. Tasa se chvěla a nemusel být zrovna empat, aby mu bylo jasné, že je vyděšená pomalu k smrti. Ale proč? Přimhouřil oči směrem k neznámému. "Znáte se snad? Vyvedl ti něco?" vyzvídal u vlčice, ale pochyboval, že se od ní v tomhle stavu dozví něco smysluplného. Přišla mu úplně mimo a jako by si ze všeho nejvíc přála se vsáknout do země a zmizet. Možná by nejlepší volbou bylo se prostě otočit a zmizet - když tu teď byla Tasa, bílý ho zas až tak nezajímal, k vejci se stejně neměl a s vlčicí si toho měl vždycky víc co říct.

1. Západ
2. Les
3. Měsíc
4. Černá
5. Orel
6. Levá
7. D
8. B
9. A
10. A
11. C
12. B
13. C
14. F
15. F

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Ne všichni chtějí vyčnívat, někteří chtějí být nenápadnou součástí davu, protože než si uvědomíš že jsou hrozba, je už pozdě.

Takže pod šutrem nevyrostl, ale jako by tomu tak bylo. Polární ledové pláně... Stína dosud nikdy nenapadlo, že by nějací vlci mohli vůbec chtít žít na takovém místě. I když, tenhle asi nechtěl, když už tam nebyl, takže třeba nebyl tupý úplně ve všech ohledech. "To musí být pěkná otrava," zamrmlal jenom, spíš tak pro sebe, a raději sledoval, jak se bělostný cizinec seznamuje s vodou. Na tváři měl výraz lehce pobaveného zájmu, když náhle Snížek ztratil nohy a začal se plácat v řece jako kapr na souši. Že by se snad mínil utopit? To by alespoň byla podívaná. Ale ne. Nakonec jeho nohy zase nalezly oporu a Stín se vrátil ke své rybě, protože sledovat vlka, který jen stojí a čučí do vody, nebylo ničím zajímavým. Přinejmenším ne pro něj, pro bílého asi ano.
A zatímco byl uprostřed pozdního oběda, ozval se známý hlas. Stín zvedl hlavu, i když už předem věděl, jakou rozcuchanou figuru spatří. "Taso," vyhrkl a kupodivu to zaznělo snad i trochu potěšeně. Hledal ji přece. Ale jak už to tak bývala, zase spíš ona našla jeho, než naopak. Tentokrát aspoň nebyl napůl mrtvý. Jaký to pokrok. "Jestli já jsem tlustý, tak ty jsi hotová velryba," odfrkl si a polkl poslední sousto ryby. Zrak mu padl na tu vysušenou pacičku na jejím krku - teď se k sobě ty jejich cetky i celkem hodily.
Bílý cizinec se zatím dusil a prskal, jak se nejspíš snažil naučit se pít vodu nosem. Stín se na něj po očku ohlédl, ale nijak to jeho ubohé vystoupení nekomentoval. Jak jinak to taky mohlo dopadnout? Navíc se teď jeho pozornost upírala spíš k Tase a nějaké "nechutné" věci co našla na zemi. Naklonil se k tomu. Vypadalo to jako vejce, ale v dosti podivné barvě. Hned by si takovou věc uzmul pro sebe, i když by mu asi byla na nic, ale napadlo ho, že když ho přenechá Snížkovi, jistě to bude mnohem zajímavější. Když neznal ryby, určitě neznal ani vejce a s trochou štěstí se mu povede si ho rozkydnout na ten svůj přehnaně dokonalý kožíšek. "Naprostá delikatesa," pronesl neutrálním tónem a lehce nakopnul oblý předmět, aby se dokulil k bílým tlapám. "Tasa ví houby, co je dobrý," zamžoural po šedivé vlčici a vážně doufal, že se s ním o tom nezačne přít. "Jen si to vem."

Mračil se na cizince, který mu s každou uplynulou chvílí připadal podivnější. Pořád ho očumoval a když z vody vytáhl rybu, div že si nevykroutil krk, jak se na ni snažil dohlédnout. To šediváka přinutilo se začít trochu obávat, že mu ji tady Snížek míní ukrást. A to zrovna. Jen, co ji vytáhl na břeh, přišlápl ji tlapou, bez ohledu na to, že ji přitom asi trochu obalí hlínou. Na tom stejně nesešlo. Radši se jal vyzvídat, co ten vlk vlastně chce - a když svou odpověď dostal, byl rád, že se do ryby ještě nepustil. Určitě by se totiž udávil kostí. "Tys nikdy neviděl rybu? To jako vážně?" protáhl, jako by byl bílý naprostý idiot. "Vyrostl jsi pod šutrem nebo co?" Uchechtl se tomu. Tak to bylo teda vážně něco! Však to byl úplně dospělý vlk, jak mohl nikdy nevidět rybu? Stín sám nebyl z nejvšímavějších, jak se tak otupěle plácal od ničeho k ničemu, ale hned se mohl ohledně svého vnímání okolí cítit lépe.
"To si tedy asi budeš muset chytit svoji," odtušil, protože se nehodlal dělit. Ani s takovým neznalým moulou, jako byl tenhleten. Naštěstí se to od něj ani neočekávalo a bílý si to už mířil k řece. Předtím ale chtěl ještě nějaké tipy. Stín chvíli mlčky zvažoval, jestli má vlkovi vůbec radit a jestli nebude nejlepší počkat, až vleze do vody a pak se tiše vypařit. Upřímně řečeno ho ale začínalo celkem zajímat, jak se s tím cizinec popasuje. "Fígl asi ne," pokrčil tedy nakonec rameny. "Vyčkávat, chňapnout, neutopit se." Byly to dosti strohé instrukce, ale copak v tom bylo něco víc? To podstatné sdělil. Jen ať si Bělásek poradí. On se zatím pustil do jídla.

Neměl pocit, že by vodu popsal nějak zvlášť lákavě, ale bílý si to k ní už už mířil, jako by se tam chtěl vrhnout. Proč se vůbec ptá, když mu je stejně jedno, co odpovím, zabručel si v duchu a ještě stačil cizince zarazit, než mu zhatí celý lov a vůbec všechno. "No proto," zahučel a podmračeně sledoval, jak si bílý lehá na zem. Raději by byl, kdyby prostě zmizel, šel se koupat někam dál po proudu a dal mu svatý pokoj. Ale protože vlk mlčel a aspoň se mu při lovu nepletl, jen cosi zabrblal, zavrtěl hlavou a sklopil zrak zpátky k vodě. Běláska určitě nebude bavit ho sledovat, jak tam jen tak stojí a nic nedělá. Třeba odejde sám od sebe. Na chvíli ho úplně vypustil z hlavy, jen hypnotizoval pohledem řeku a doufal, že se nějaká ryba objeví už brzy. Začínala mu být zima a trnuly mu nohy, nehledě na to, že vodě nikdy moc neholdoval. Měl pocit, že ještě chvíli, a začnou mu růst šupiny.
Štěstí mu ale přálo, protože předtím vylekané ryby začaly pomalu opět vyplouvat zpoza kamenů a brzy se jedna neopatrná opět přiblížila na dosah. Stín se po ní vrhl, stiskl pevně čelisti a už ji měl. Ani tahle nebyla nikterak obří, ale stačilo mu to. Hlavně, když už bude moct vylézt. Vyskočil na břeh a s nelibostí se zahleděl na bílého, který se k jeho zklamání nevsáknul do země. "Hele, o co ti vlastně jde?" otázal se zpříma, když si položil svou kořist na zem. Majetnicky rybu přiklopil tlapou, aby vlka ani nenapadlo mu ji zkusit vyfouknout. "Chceš něco? Protože já nic nerozdávám." Otřepal si vodu ze zplihlého kožichu. Aspoň, že kůže už ho tolik nesvědila. Písek byl asi pryč.