Vysoký nohatý vlk, pohublé a zjizvené individuum se stříbřitýma očima, z nichž čiší chlad. Nepříjemný škleb, hladový pohled. Kdo to před vámi právě stojí? Možná se pozastavíte, když vám ten šedý vlk sdělí své jméno. „Stín? Co to má být za jméno, Stín?“ Povím vám to. Je to jméno pro ztracenou duši, pro kamenné srdce, pro ledový úsměv. Stín - toť jméno vlka, který v sobě dávno pohřbil lásku a empatii a zůstal mu jen jed, zášť a lehký závan šílenství.
Už od prvního pohledu poznáte, že se nejedná o jedince s duší prozářenou sluncem. Ba naopak. Jeho zjizvená tvář by nejspíš nevzbuzovala důvěru, ani kdyby na ní tak často nenosil pokřivený škleb a i když se náhodou usměje, pohled v jeho očích stále zůstane chladný a pichlavý. Jeho úsměv vás nepohladí na srdci, nezahřeje na duši, Stín se usmívá asi tak, jako se usmívá bílý žralok. To už vám spíš způsobí přejetí mrazu po zádech, než aby vás potěšil. Tohoto vlka byste asi stěží označili za klaďase, ať už byste měli na očích libovolný odstín růžových brýlí.
Nejspíš ho nelze nazvat společenským a rozhodně nepatří mezi vlky přátelské, se kterými byste rádi trávili společné chvíle. Ostatní vlci v něm však vzbuzují zájem. Nestará se sice o jejich pocity, rád ale vyzvídá, sleduje a pozoruje, plíží se ve stínech, čímž si částečně vysloužil i své jméno. S potěšením poslouchá cizí rozhovory, slídí v cizích záležitostech, vyptává se, rýpe a rozpitvává kde co. Líbí se mu myšlenka toho, že on o někom něco ví, zatímco ten druhý o něm nemá ani potuchy. Ač se rád považuje za záhadného samotáře, který se drží v skrytu, popravdě nevyvíjí přílišnou snahu se společnosti vyhýbat. Pokud někoho potká či ho někdo osloví, Stín neuteče. Snad dokonce i sám zapřede konverzaci. Jeho velkou slabinou je zvědavost, která ho často nutí k navázání kontaktu a hovoru. Když s ním mluvíte, nikdy si nemůžete být zcela jistí, co mu přelétne přes čenich. Možná z něj nevyrazíte ani slovo nebo ho zase nedokážete zarazit. Upřímně ale není dvakrát o co stát. Hovory se Stínem většinou nepatří k těm nejpříjemnějším, jaké v životě zažijete, ačkoliv není možno popřít, že mohou být zajímavé. Přinejlepším vám ten šedivák bude připadat trochu mimo, přinejhorším jako totální maniak. Záleží, jakou má náladu a jaký v něm vzbudíte dojem. Někdy si vcelku normálně popovídáte o počasí a o magiích, jindy vás bude provokovat do té doby, než mu skočíte po krku. Jeden zkrátka nikdy neví.
Jde o vlka veskrze zlomyslného a škodolibého, rád rozsévá pomluvy a zrnka sváru mezi vlky. Se stejnou chutí a zápalem taky lže, kde se dá. I hluboko ve svém nitru je bezohledný a krutý. Rád druhé straší a trápí, obzvláště ty slabší, než on sám. Má zálibu ve vyhledávání slabých míst ostatních, do kterých se poté může strefovat, případně se snaží přijít na to, jak by mu druzí vlci mohli být k užitku. Soucit mu je víceméně cizí. Svou pomoc je ochoten druhým nabídnout pouze tehdy, pokud tím získá něco na oplátku. Jinak se spíše pokochá pohledem na vlka v nesnázích. Dokáže se i přetvařovat a skrývat za nejrůznější masky. Pro Stína představují druzí zkrátka jen hračky pro pobavení jeho pokřivené duše. Tyhle hry jsou však povětšinou zábavné pouze jednostranně.
Kvůli své povaze se samozřejmě v průběhu života dostal už do nejedné potyčky, o čemž podává svědectví rozrůstající se sbírka jizev na jeho těle. Stín se rvaček nebojí a nijak se nesnaží jim vyhnout, patří naopak k jedněm z mála věcí, které z jeho nitra dokážou vyždímat skutečně silné emoce. A dokáže se prát hodně drsně, neboť nemá strach z bolesti ani ze smrti. Nebojí se vlastně už ničeho. Nelituje druhé ani sebe a nemá rád, když si ostatní stěžují na nespravedlnost života. Ví, že život není fér, ale na rozdíl od většiny to snad i vítá. On rány osudu už dávno nevnímá, může se však těšit pohledem na to, jak životní trable zmítají s ostatními. S těmi, co ještě doufají, kteří se pořád ještě snaží najít štestí a sní o lepších zítřcích. Těchto snů už se Stín dávno vzdal. Nevěří, že štěstí je něčím víc než jen iluzí, kterou hloupí vlci omamují sami sebe, aby se měli za čím zběsile hnát. Zato on – on samozřejmě hloupý není, on je chytrý, lstivý, nedostižný... nebo se tak alespoň vidí.
Stínovy pocity jsou značně otupělé. Emoce k němu přichází jen v jakýchsi náznacích, tu jako bodnutí hněvu, tu zase jako dotek škodolibé radosti. V pauzách mezi jednotlivými záblesky citu se Stín cítí obvykle... nijak. Když není v ničí společnosti, stává se víceméně prázdnou schránkou. Svým zvláštním způsobem je spokojený, jen pluje životem. Všechno bere tak, jak to k němu přichází. Přijímá vše, co život pošle jeho směrem. Příkoří, strasti a utrpení jako by jen lehce sklouzly po povrchu spáleniště jeho duše. Může se skoro zdát, jako by Stín žil ve třetí osobě, jako by odkudsi shora sledoval, co se mu stane a nijak zvlášť mu na tom nezáleželo. Nemá sny ani cíle, neplánuje, vede ho pouze instinkt a náhlé popudy, které mu vyvstanou v mysli.
Přesto není uvnitř tak úplně vyhořelý. Jsou věci, které ho zajímají a o kterých přemýšlí. Je vlastně hodně hloubavým vlkem. Dokáže dlouhé hodiny ležet ponořený do vlastního nitra. Nepřemýšlí ale o ničem příliš veselém. Stína vždy zajímal tok času a nejvíce ta chvíle, kde věci končí – a to, co přijde poté. Smrt, rozklad a tlení ho odjakživa fascinují. Ne, že by zabíjel pro zábavu, o to mu nejde. Stejně není moc vášnivým lovcem. Zajímá ho spíše průběh a hlavně konec věcí, do kterých on nezasahuje, které se dějí kolem něj a bez jeho přičinění. Přitahují ho také temná místa jako jeskyně, propasti a hluboké lesy, miluje podzim, mlhu, déšť a černá mračna. Těžko říct, co ho na neveselých záležitostech tak fascinuje. Snad, že se tolik hodí k jeho jménu i k jeho pokřivené povaze. Jisté však je, že kde je pochmurno, neštěstí a žal, tam to Stína táhne. Je jako krkavec hodující na mršinách bitevního pole, libuje si ve smutku druhých, v chaosu a úpadku. Kde ostatní pláčou, tam Stín sedí a spokojeně se usmívá.
Jednou z nemnoha věcí, na kterých Stínovi doopravdy záleží, je jeho magie. Má ji rád a snaží se v ní zdokonalit, protože ví, že mu může dobře posloužit k naplnění jeho touhy po slídění a strkání čenichu do cizích záležitostí. Zájem v něm vybudí vše spojené s magiemi, ať už tou jeho nebo cizí. Mocné síly se nachází mimo jeho chápaní a proto ho fascinují a vyvolávají v něm snad i cosi jako respekt – což u něj mnoho věcí nedokáže. Pravdou ale je, což nás teď už jistě nepřekvapí, že spíš než nad tím, jak magie využít k mírumilovným účelům a pomoci druhým, Stín uvažuje, jak by mohl kouzelné síly využít k vlastnímu prospěchu a neprospěchu všech ostatních.
Není radno si se Stínem zahrávat a už vůbec ne mu věřit. I když se třeba zrovna snaží tvářit jako přítel. Stává se občas, že k některým vlkům svým způsobem přilne. Nejde ale o pravé přátelství a pokud si to včas neuvědomíte, nejspíš na to brzy přijdete bolavější cestou. Stín nechce navazovat žádné bližší vztahy a proto, zdá-li se mu, že věci zachází moc daleko a že se v něm probouzí nechtěné pocity, snaží se dané pouto všemi prostředky zničit. Příliš mnoho práce mu to nedá, je to umění, které léty praxe zdokonalil. Když vás nezvládne odehnat, prostě se bez výčitek svědomí v nepozorované chvíli vypaří. Šance, že když svěříte Stínovi svou duši, nakonec skončíte sami jen s očima pro pláč, je tedy vskutku vysoká. Přesto se občas může hodit mít Stína na své straně, pokud se nerozhodnete na něj nahlížet jako na něco jiného, než čím je – tedy jako na zrádného parchanta - a pokud nemáte příliš čisté úmysly. Nepatří sice zrovna mezi nejspolehlivější ani nejloajálnější společníky, na druhou stranu, pokud chcete na někoho vyšťourat nějakou špínu, špehovat či někomu uškodit, pak je vám plně k službám. A udělá to snad i rád.
Přese všechno, co jsme si až doteď řekli, kdesi hluboko, hluboko uvnitř ve Stínově vyprahlé duši se skrývá ještě zbytek toho vlka, kterým býval dřív. Tam někde hluboko možná řve strašlivým smutkem, bolestí a osaměním. To místo je však tak skryté, že Stín ten řev už neslyší. Nechce ho slyšet. Nechce už nikdy cítit tu hroznou bolest, která se v té hlubině skrývá. Bojí se ji osvobodit. Byl to koneckonců on sám, kdo tam své staré já pohřbil zaživa do rakve z lhostejnosti a celou ji pokryl krustou ledu. Snaží se zapomenout na to, že býval někdy někým jiným, než je teď, malým osamělým vlčkem toužícím po lásce. Nechce mluvit o své minulosti ani o ní přemýšlet a už vůbec si představovat, o co všechno přišel, co mu bylo sebráno a co ztratil. A tak zůstává stále stejný. Noří se hlouběji a hlouběji do sladké temnoty a každý den... je jen dalším dnem v řadě. Stín dobře ví, kým se stal, ví, že není dobrým vlkem. Nevadí mu to. Kdysi možná, ale dnes už ne. Nestojí o záchranu. Nemá cenu se o ni snažit. Nebo snad...?

Odkud se vzal Stín? Když ho potkáte, možná vás tahle otázka napadne. Nejspíš pochází z nějakých strašných poměrů, jistě z nějaké strádající smečky či je rovnou potomek tuláků, jeho máma jistě ani neví, s kým ho počala... není to tak snad? Inu, ne. Je to vlastně úplně jinak. Stínův příběh může sloužit jako důkaz toho, že občas se věci můžou zvrtnout navzdory všem předpokladům.
Jeho život začal tak dobře, jak jenom život vlčete začít může. Narodil se ve zdravém vrhu vlčat v milující rodině a silné smečce během překrásného jara. Haerenská smečka měla z mláďat nesmírnou radost a dostávalo se jim tedy všem dostatku jídla, tepla i lásky. Idylický obrázek spokojené rodinky, vyhlídky na dlouhý spokojený život a zářnou budoucnost. Tehdy Stín také ještě nebyl Stínem. Gardain, takové dostal od matky jméno, jméno, které dnes již dávno zapomněl a zůstalo jen jako náznak vzpomínky na pozadí mysli. Zprvu se malý Gardain jevil jako zcela obyčejné vlče. Jak by také ne. Byl to jen drobný chlupatý uzlíček, který se uměl jen krmit a spát, stejně jako jeho sestry Laynn a Tymëa. Pravda, lišil se od nich svou šedou srstí, ta v těch končinách, kde většina vlků měla kožichy spíše do hněda a zrzava, nebyla příliš obvyklá, avšak komu záleží na kožichu? Hlavně, že je vlče zdravé...
Čím víc však vlček rostl, tím bylo jasnější, že nejde o, jaksi, standardní vzorek. Nejen kvůli jeho šedivé srsti, kterou možná podědil po nějakém dávném předku a kvůli které teď působil v celém vrhu jako pěst na oko. Byl také od počátku hodně klidný. Dlouho nemluvil a i když se to časem naučil, zůstal nezvykle tichým vlčetem. Měl oči upřené k zemi, stále v ní hrabal a hledal žížaly a brouky. Malého vlčka lákaly tmavé kouty, které aktivně vyhledával a lezl do nich. Kvůli svým kratochvílím měl tedy neustále kožich obalený hlínou i jiným sajrajtem a smrděl na sto honů hnijícím listím, ve kterém se s chutí válel. Nikdy nic špatného neudělal, avšak stejně se rodiče i členové smečky shodovali na tom, že je ten vlk „prostě nějakej divnej“. Nedokázali se úplně dohodnout proč. Jedněm přišel zpomalený, druhým vyloženě hloupý, jiným zase znepokojivý. Jak rostl, začínali se mu členové smečky čím dál více vyhýbat. Zneklidňoval je. Kolikrát ani nedokázali vysvětlit proč. Snad za to mohl ten jeho zkoumavý, nehybný pohled. Nepřišlo jim normální, aby vlče mělo takové oči, kterýma jako by vám vidělo až do žaludku a chovalo se tak vážně, klidně a nevzrušivě. Chudák Gardain navíc ještě hodně silně kontrastoval se svými sestrami, veselými divokými střelami obracejícími celý les vzhůru nohama. V porovnání s nimi vypadal ještě nepatřičněji. V Haerenské smečce se výstřednost příliš nenosila. Netrvalo tedy dlouho a stal se outsiderem, odstrkovaným, trpěným a zapíraným. Kdoví. Kdyby se mu dostalo větší pozornosti a lásky, mohl z něj vyrůst zcela jiný vlk. Nejspíš by se nikdy nestal společenským, přátelským a sluncem objímaným optimistou, pravda, semínko podivínství v něm klíčilo odjakživa. Divný se už narodil. Kdyby se však věci měly jinak, nemusel z něj nakonec vyrůst ten, kdo z něj vyrostl. Věci však byly tak, jak byly, a malý Gardain duševně strádal. Toužil po lásce a chyběla mu, ale nedostal jí nikdy dost, aby mu to stačilo ke štěstí. Smutek a pocit opuštění ho trápily, bolely... a postupně ho měnily.
Když dovršil půl roku, už mu skoro všichni ve smečce říkali Stín, pro jeho šedý kožich i pro jeho zvyk plížit se ve stínech a zabývat se vlastními záležitostmi. Začalo to jako napůl posměšná přezdívka, která se uchytila a už mu zůstala. Nakonec ho tak oslovovala i vlastní matka. Přišlo jí to koneckonců jako mnohem výstižnější jméno pro jejího nevydařeného syna. Gardain – Stín si zvykl na nové jméno a zvykl si také na svou roli. Naučil se, že je lepší se vlkům ve smečce držet z cesty. Jak rostl, více se držel stranou i od rodičů. Věděl, že na něj nejsou hrdí, že by byli radši, kdyby se vůbec nenarodil. Nebo lépe, kdyby se narodil jiný. Stal se postupně kazem v jejich idealizované představě dokonalé šťastné rodinky. A tak ten kaz odstranil, odstranil sám sebe z jejich očí. Trápilo ho to, avšak věděl, že to nemůže změnit, tak to prostě přijal. Od určité doby přijímal všechno, co k němu přišlo, příjemné či ne. Rychle se to naučil. Bylo to tak snazší.
Jeho rodiče, přestože zrovna neskákali radostí z toho, jakým podivínem se jejich synek rychle stával, ho přece jen nenechali úplně napospas osudu. To se jim musí uznat. Naučili ho spolu se sestrami alespoň základy lovu, stopování a znalostí o zvěři. Stín si všechno zapsal do paměti. Věděl, že je to důležité. Když se dokáže živit sám, už nebude muset záviset na nikom druhém. Získá svobodu. To bylo vlastně jediné, po čem tehdy toužil. A tak mladý vlk lovil. Poté, co dostal od rodičů základy, to zůstalo jen na něm. Stal se samoukem. Jen občas se nad ním slitovala Laynn a pomáhala mu, protože ale byli stejně staří a měli zkušeností skoro stejně, k ničemu to moc nevedlo. Neslavil mnoho úspěchů a nikdy se nestal excelentním lovcem, ale na uživení mu to stačilo. Tato důležitá dovednost vyhovovala oběma stranám. Stínovi, protože už nemusel na nikom záviset a smečce, protože se jím nemuseli dále zabývat. Stín se tak stával stále osamělejším a osamělejším a jeho srdce se každým dnem zatvrzovalo. Cítil, jak v něm roste prázdnota a vítal ji. Rozšiřoval ji. Nahrazovala bolest, kterou cítil dříve z toho, že je nepochopený a nechtěný, že je jiný a že se ho ti, které má rád, bojí. Všechny tyhle pocity se vytrácely. Z jeho duše se stávaly trosky. Zapomínal na toho šedého vlčka, který plakal a přál si trochu lásky a pár vlídných slov. Zapomínal na své staré jméno a na to, že byl někdy někým – něčím – jiným. Stal se pouhým odrazem Gardaina... a pohltil ho. Pak už jako by žádný Gardain nikdy ani nežil. Byl nahrazen Stínem.
Jak plynul čas, zdálo se mu, že se postupně vytrácel i z povědomí své rodné smečky. Tedy, věděli o něm, samozřejmě, ale jako by už pro ně neexistoval. Šedivákovi to nevadilo, nijak zvlášť se jim nepřipomínal. Zůstával v ústraní, plížil se pod stromy a se zájmem pozoroval smečkový život, jehož součástí už nebyl. Čenichal kolem, nikomu nepřekážel ani se nikomu nevyhýbal. Vyhýbání obstarali ostatní, stranili se Stína jako čert kříže. I v těch dobách ale občas promluvil s Laynn. Jeho sestra zůstala asi jedinou bytostí, která na něj zcela nezanevřela a on si pro ni také zachoval špetku lásky, poslední, která mu zbyla. Stále ještě se zcela neztratil v temnotě a jeho drahá sestřička, laskavá duše, mu to připomínala. Pořád udržovala jeho tlapy jakž takž na pevné zemi. Sem tam se někde setkali a prohodili pár slov. Nešlo o nijak dlouhé ani zajímavé rozhovory, ale pro Stína přece něco znamenaly. Ona třeba řekla: „Dneska jsme byli se smečkou po dlouhé době na lovu vysoké. Je to fajn, Stíne, měl bys s námi taky někdy jít.“ A on řekl, že dobře, že půjde. A pak nikdy nešel. Takhle to šlo pořád dokola. Zvykli si na to on i Laynn. Plané sliby, lži, co na tom komu záleží? Jemu tedy ne.
Během svého druhého roku života si Stín začal všímat toho, že občas dokáže zachytit útržky myšlenek ostatních vlků. To se probudila jeho magie. Snažil se magii myšlenek využívat a dostat se ostatním do hlavy, z čiré zvědavosti, avšak marně. Magie ho zrovna moc neposlouchala a vždycky ho z té marné snahy nanejvýš rozbolela hlava. A co víc, nemohl ji ani zatajit, neboť jeho oči se začaly zbarvovat do stříbřita.
Když si toho všimli vlci ve smečce, zdálo se, jako by si náhle vzpomněli na Stínovu existenci. Začaly se ozývat hlasy, které říkaly, že by měl být ze smečky vyhoštěn. Pomyšlení na to, že ten plíživý podivín ovládá magii myšlenek, ze všech vlků na světě zrovna on, takový šmírák, a může se potloukat kolem a hrabat se v hlavě, komu ho zrovna napadne, se nikomu nelíbilo. Těch pár hlasů brzy začalo narůstat do pěkného sboru a nakonec padlo rozhodnutí, které znělo, že Stín bude ze smečky vyhnán. Ten den se naposledy ozvalo jeho staré já v posledním zoufalém výkřiku. Bránil se. Přese všechny útrapy, které tu zažil, jeho pouta k rodině ještě nebyla zcela zpřetrhána a odejít se mu nechtělo. Myslel na Laynn, na to, že ho měla ráda a že když ji ztratí, už nikdy nikoho takového nejspíš nepotká. Hádal se, poté prosil, nakonec žadonil. Bez úspěchu. Rozhodnutí už padlo. Nakonec se krvavě porval s obráncem smečky a musel potupně zmizet, aby si zachránil vlastní kůži. Tak získal svou první jizvu na čenichu. První z mnoha, které měly ještě přijít. Navždy mu bude připomínat, co se mu stane, když nepřijme to, co mu osud přinesl. Byla to lekce, kterou si zapamatoval. Dobře si ji zapsal za uši.
Tak ztratil domov. Zůstal sám. Ale nestěžoval si. Chodil světem křížem krážem a dělal, co ho zrovna napadlo. Živil se hlavně mršinami, když nějaké našel. Zdálo se mu to jednodušší, než lov.Často se o kořist či mršinu pral s jinými šelmami a přišel tak k četným jizvám. Při své první potyčce se šakalem přišel o polovinu pravého ucha. To druhé mu zase natrhl lišák, kterého se rozhodl připravit o tučného zajíce. Přišlo mu to ovšem fér - on za tu potyčku zaplatil jen kusem ucha, na kterém mu stejně nezáleželo, lišák zaplatil životem v sevření Stínových tesáků. Párkrát se pokoušel ukrást kořist ostatním vlkům, avšak pokaždé neúspěšně. Byly to pokusy již předem odsouzené ke zkáze a on to věděl. Přesto to zkoušel. Snad aby jim pokazil den. Další jizvy. Další šrámy.
Začínal díky všem těm jizvám nabývat téměř strašidelného vzhledu a dobře to věděl. Co víc, využíval toho. Jak stárnul a dospíval, stával se jeho postoj k druhým stále zlomyslnějším. Narušovat poklid ostatních se stalo jeho kratochvílí pro dlouhé dny. Strašil a otravoval nic netušící nebožáky, kteří měli tu smůlu, že se mu připletli do cesty. Nejlepší den byl takový, který mohl někomu jinému zkazit. To se stalo z jeho života. Potomek Alf z dobré, silné smečky, skončil jako osamělý poustevník se srdcem z kamene. Pouť bez cíle, den za dnem, sám a bez přátel, prázdný, chladný, nepřístupný. Krutý. Zlý. Tmavé kouty, vlhké jeskyně, mokré listí. Nikým nemilován, osamělý a přesto spokojený. Nic mu nechybělo. Však co by měl chtít? Už necítil bolest ve své duši. Ta zmizela, pohřbil ji hluboko v sobě, kde ho nemohla otravovat, spolu s výčitkami svědomí. Už neměl nikoho, na kom by mu mohlo záležet, o koho by se měl bát nebo starat a kdo by mu mohl ublížit. Zůstal mu jen on sám a o sebe se nebál. Neměl strach ze smrti. Věděl, že čeká na každého. Myslel na to pokaždé, když uviděl zdechlinu ve vysoké trávě. Smrt ho fascinovala. Skoro po ní toužil, některé dny téměř nesnesitelně. Věděl ale, že vnucovat se smrti není ten pravý přístup. Musí se na ni čekat. To čekání je na tom přeci nejlepší. Ten moment překvapení.
A tak ho tlapy nesly od domova dál a dál a čas plynul kolem něj a nijak se ho netýkal. Jeho pouť neměla cíl ani účel. Byl svobodným vlkem. Toulal se, pozoroval, sledoval. Někdy se k němu kdosi připojil na osamělé pouti, avšak dlouho nezůstávali. Nevydrželi s ním. Všichni odešli a Stín na ně zapomínal skoro ještě dřív, než mu zmizeli z očí. Za celou tu dobu potkal jediného vlka, kterého mohl, s trochou představivosti, snad nazvat i přítelem. Jmenoval se Kar a šlo o zmetka dosti podobného ražení jako Stín, pouze mladšího a ne tak vnitřně prázdného. Kar nenávistí ke světu přímo hořel, zatímco ta Stínova spíš mrazila. Přesto si dobře rozuměli a pár měsíců kráčeli bok po boku a na setkání s nimi nikdo rád nevzpomínal. Když pak jednou Kar řekl, že jde na lov a už se nikdy nevrátil, ve Stínově nitru se možná ozvala jakási ozvěna smutku. Pár dní se potloukal kolem místa, kde se naposledy viděli, ale pak šel zase dál a nic víc se celou záležitostí nezabýval. Neuronil jedinou slzu, ani ho nenapadlo, že jeho vykutáleného kamaráda mohlo potkat nějaké neštěstí. Ne. Bez jediného pohledu zpět se znovu stal samostatnou jednotkou, tulákem na nekonečné cestě.
Leccos se na cestách doneslo k jeho slídivým uším. Zaslechl na své pouti i zvěsti o tajemné zemi vlků, Galliree. Nebral je příliš vážně. Pravda, historky o bohyni Smrti, která tam údajně žije, ho zajímaly, ale co na nich mohlo být pravdy? Přesto, shodou náhod, právě na Gallireu ho jeho kroky zavedly. Stín to nevěděl. Byla to pro něj v tu chvíli jen další země, jakých viděl už spousty...

Zajímavosti:
- Patří mezi nadprůměrně vysoké vlky, není ale nijak mohutný, spíše nohatý a velice štíhlý, až vyhublý.
- Neustále slabě páchne tlejícím listím, plísní nebo zatuchlinou a často má srst plnou rozmanitého svinstva, neboť se s oblibou pohybuje na vlhkých a špinavých místech.