Flek sem, flek tam, flek všude kam se podívám. Seznamte se, tohle je Star. Pro někoho možná již známá firma, pro někoho opravdu novinka. Jedno je všem jasné, z malé strakaté koule chlupů vyrostl již opravdu krásný vlk.
Vysoký štramák s ladným tělem a s hezkýma, dlouhýma nohama. Kdo by to byl řekl, že z toho malého prcka, ze kterého byla většina vlků na nervy, něco vyroste. No, čas bohužel letí a náš strakatý vlček je už velkej. No každopádně, jedno je jisté – jeho pubertální vzhled alá „samá noha, samá ruka“ mu již zůstane i do pokročilého věku. Star prostě je a teď už i bude věčnej puberťák – jak vzhledově, tak povahově. Ať mu bude kolik chce, vždy bude plný energie. Nejspíše má ADHD, ale to mu nikdo nezjistí, protože prostě vlci nemají nikoho kdo by to uměl posoudit.
Je hezky štíhlý a příjemně nasvalený. Štíhlé dlouhé nohy jeho „sportovní“ vzhled hezky doplňují. Jeho srst je, řekněme, upraveně rozcuchaná. Není nijak dlouhá ani hustá, za to však krásně jemná. Díky tomu ovšem moc nemusí zimu a pozdní podzim. Nečekejte tedy žádného medvídka, ovšem ani „kulturistu“. Všechno má přiměřené tak, aby vypadal dost „sexy“.
Star je nebojácný vlk. Nebojí se opravdu ničeho už od vlčete. Tedy vlastně jen dvou věcí – samoty a tmy. Tedy hlavně samoty ve tmě. Ale jinak opravdu ničeho. Takže pokud ho budete chtít vystrašit nechte ho samotného v noci v temném lese a máte vystaráno. On ani neví čeho se tak bojí, ale prostě samotu nesnese. Obzvlášť, když se ztratí nebo, když má na někoho čekat ve tmě. Samozřejmě, když se sebere a jde někam přes den tak se nebojí. Samozřejmě jsou tu i takové ty běžné strachy o kamarády, nebo o rodinu. Pak se tedy ještě bojí smrti, ale to bychom vlastně taky mohli započítat k těm „obecným“ strachům.
No ale dost o strachu, nedá se nic dělat musíme pokračovat dál.
Star se již poučil že ne vše je zase tak sluníčkové. Už není zase tak moc důvěřivý. Ovšem jeho pozitivní energie mu stále zůstala a už zůstane. Je to prostě sangvinik, lehce mixnutý flegmošem. I když jeho velikost může vyvolat respekt, jeho puberťácké vzezření a povaha již už tolik ne. Co mu ještě na 100% zůstalo z jeho vlčecí povahy je přátelskost. Snaží se stále najít kamaráda v každém, koho potká. Na každém vlku najde něco dobrého a bude se toho snažit držet zuby, drápy. Pokud jej někdo zradí, nebo mu něco udělá, bude i tak na tom vlkovi hledat něco, co by jej omluvilo, i když již tomuto vlkovi nebude tolik věřit.
Je jinak velice slušný, obzvlášť k vlčicím, kterým by nikdy neublížil a bude je vždy chránit. Stal se z něj docela gentleman. A myslím že pokud nějaká vlčice nebude zrovna opovrhovat jeho úžasným, strakatým fešáckým kožichem, bude se jí líbit. Jeho stále pubertální vzhled může být až roztomilý a když se na vás podívá krásnýma žlutomodrýma očima, no povězte, která by neodolala. V dámské společnosti někdy tedy i trochu machruje a předvádí se. Ovšem ne že by je nějak sváděl a tak, prostě to tak dělá nějak automaticky a je rád když se nějaké líbí. Ovšem pokud vidí, že daná vlčice má partnera či vlčata, chová se normálně. Bohužel i když už není tak naivní jako když byl vlče, pokud se jedná o vlčice, může se snadno nechat využít.
Star má i jakousi přirozenou autoritu, která se ovšem mění na základě okolností. Když cítí že skupinka ve které se nachází nepotřebuje nijak vést a tak, nechá své pubertální, možná někdy i dětinské chování „na obdiv“. Ovšem když je potřeba, stane se z něj skoro jiný vlk. Rozjařený teenager zmizí jako mávnutím kouzelného proutku a najednou strakatý vlček ukáže i svou druhou, dominantní stránku. Stane se klidným a sebevědomým. Díky tomu že se v podstatě ničeho nebojí, zvládne danou skupinku uklidit. Pokud bych chtěl, byl by výtečný vůdce, ale to ukáže jen, když je potřeba.
Ptáte se jestli by chtěl rodinu? Odpověď je snad jasná. Ano, určitě, ale nejdříve by si chtěl pořádně užít takové to krásné mladistvé období a až pak se usadit. Takže na to nijak nespěchá.
Star je prostě lovec. Od malička zbožňuje lov jakéhokoli zvířete. Obzvláště ale ten skupinový, kdy se může hezky předvést. Pokud jde o funkci ve smečce, lovec je prostě to pravé a nic jiného by ho nejspíše nebavilo. Je mu jedno jestli lov právě vede a nebo prostě jen dělá, co je mu přiděleno. V každém případě je to jeho nejoblíbenější činnost.
Co se týče jeho rodiny, na maminku s tatínkem stále myslí. Když vyrazí někam, snaží se dávat pozor, jestli třeba náhodou neucítí jejich pachy, nebo někoho z jejich smečky. Ovšem, nyní již má domov na Galliree a zde už i zůstane.
Star bude navždy oddaný své smečce, rodině a přátelům.

Přišel den D. Dvěma tamním Deltám se měla narodit vlčata. Bylo to přesně o půlnoci. Měsíc právě krásně zářil přes jemná oblaka, ze kterých mírně poprchávalo. Daytime ležela v příjemné noře, umístěné na bezpečném místě, pod kořeny prastarého dubu. U ní byla Tallila. Tall byla něco jako léčitelka a porodní bába této smečky. Niall netrpělivě přešlapoval v deštíku před vchodem. Sem tam netrpělivě kníkl.
Byli to mladí rodiče. Niall se s Daytime ovšem znali už od malička. Pěkná bílá vlčice s laskavýma modrýma očima a mohutný černý vlk s velkými zelenými kukadly byli nerozlučná dvojka už od narození. Byli skoro jako Jin a jang. Byla to láska na první dobrou. Niall byl jen o den starší než Daytime. Byli ve smečce velice oblíbení a na jejich vlčata se těšili úplně všichni.
Daytime začala rodit. Z nory se začalo ozývat bolestné kňučení, sténání no a po nějaké době, jen slabounké pískání. Niall byl v tu chvíli ještě nervóznější. Konečně vykoukla
Tallila z úkrytů a mrkla na Nialla.
„Tak už pojď.“
„Kolik jich je?“
„Čtyři, dvě holky a dva kluci.“
„Jakou mají barvu?“
„Pojď se podívat, ne?“
Niall nadšeně vstoupil do úkrytu. Opravdu byli čtyři a všichni byli strakatí. „Jak je pojmenujete?“ zeptala se Tallila a podívala se na oba šťastné rodiče. „Tady ti dva,“ řekla Daytime a podívala se na dvě černobílá vlčata, „se budou jmenovat Star a Amis.“ Niall přistoupil k bíločernému vlčeti a pohladil ho čumákem. „Tenhle se bude jmenovat Venus. A tahle,“ drcnul čenichem do nejprůbojnějšího vlčete, které mělo taky převážně černou barvu, „ta se bude jmenovat Night sea.“
„To jsou moc pěkná jména,“ řekla Tallila a usmála se na rodinku. „Půjdu oznámit smečce, že vlčata se už narodila,“ dodala a vylezla z nory. Niall se přitulil k Daytime a usnul.
Malá vlčata rostla a velmi prospívala. Začínala si hrát, něco žvatlat a no, vždyť to znáte. Pomaličku se začal utvářet jejich charakter. Night sea byla ze všech nejdravější, největší a nejprůbojnější. Venus byl velmi klidný a rád se tulil k rodičům. Amis se Starem byli oba velmi zvídaví a energičtí. Všechna vlčata byla velmi přátelská a nebojácná. Pořád si jen hrála a skotačila. Ve smečce je měli rádi a kdo měl čas, tak si s nimi hrál. Prostě miláčci celé smečky.
Kousek od území smečky byla řeka. Na některých místech byla sice prudká a byly tam peřeje, ale na některých byla dost klidná na to, aby si v ní mohla vlčata hrát. Ten den když se to stalo byli právě Amis se Starem u řeky. Bez dozoru. Šli k ní sami a nikomu o tom neřekli. Nikdo je k ní totiž nevzal, protože teď dva dny dost pršelo a řeka byla divočejší než jindy. A to i v těch klidných částech. Vlčata se rozběhla k řece. Jelikož území jejich smečky, bylo propleteno různými potůčky, tůňkami a jezírky, takže i když jim ještě byl měsíc ani ne, uměla už plavat.
„Já am buďu plvní!
„Néé já!“
Výskali na sebe. Jako první byl u řeky Star a to se mu stalo osudným. Odrazil se z břehu a nadšeně skočil do vody. Proud byl ale moc prudký a nesl ho s sebou přímo na Velké peřeje.
„Amíííí pomóč!“
„Štále!“
„Pomóč! Amííí!“
Stara vodí proud nesl dál a dál. Zmítal s ním jako s hadrovou panenkou. On jen divoce máchal nohama. Voda s ním praštila o kámen a on ztratil vědomí.
Probudil se na kamínkové pláži. Vykašlal trochu vody. Byla mu zima a měl hlad. „Hele Nostro, podívej!“ Ozvalo se někde, nejspíš před ním. Přiběhly k němu dvě vlčice. Ta první byla celá světle hnědá s pěknýma zelenýma očima a ta druhá byla šedá se stříbrnýma očima. „Ahoj maličký,“ řekla jemně hnědá vlčice, „já jsem Olive a tohle,“ čenichem ukázala na šedou vlčici, „je má sestra Nostra.“ Olive zavrtěla ocasem. „Ahoj, prcku,“ řekla Nostra s úsměvem. „Jak pak se jmenuješ?“ zeptala se Olive. „J-j-j-já j-jsem Štal,“ zamumlal Star a zaplácal ocasem o zem v pokusu jím zavrtět. „Štal? Zvláštní jméno,“ řekla Nostra s údivem. Vlček zavrtěl hlavou. „Ne Štal, ale Š-Š-Stal,“ řekl. „Ehmm, Štal, Stal,…“
„Star!“ skočila sestře do řeči Olive. „Ty se jmenuješ Star! Jako hvězda, že?“ zavrtěla opět ocasem. „Aňoooo!“ vypískl Star spokojeně. Olive vzala Stara za zátylek a odnesla ho do její jeskyně. Byla to malé jeskyně s hodně stalagmity, stalaktity a stalagnáty. Bylo v ní, pro malého vlčka plno schovek a prolézaček. Kousek od jeskyně tekla malý potůček, tak akorát na pití.
Starala se o něj asi dva týdny. Brala ho jako syna. Vysvětlila mu i vše o magiích a ukázala mu jak umí nechat vyrůst lehce trávu, Nostra mu potom ukázala že uhádne některé jeho myšlenky. Byl z toho úplně paf. Olive a Nostra byly tulačky. I když byli mladé, tak toho už dost prožily a na dobrou noc mu vyprávěly své příběhy. Starovi nebyl ještě pořádně ani měsíc, když ho začaly učit lovit. Samozřejmě zatím jen myši, nějaké další malé hlodavce a samozřejmě ještěrky. Vlastně mu to i docela šlo, na to že byl ještě tak malý. Už měl na účtu myš, jednu ještěrku a mladého hraboše. Jenže jednou se mu tento lov stal osudným. Měl ulovit myš. Běžel za ní a ona ho dovedla až k hnízdu kuny. Jelikož začínalo jaro, měly zrovna mláďata. „Jé Olííí poddívej! Je tu veká douuuuhá mys!“ Vypískl. „A má i malé mysááátka!“ Olive se to nezdálo a rozběhla se za ním. „Hát!“ řekl vlček a vrtěl spokojeně ocáskem. Když se ovšem přiblížil k hnízdu, kuna na něj zaútočila. „Pomoooooč! Olííí!“ vypískl ještě. Potom už nestihl nic. Pokusil se chňapat kolem sebe a máchat nohama, ale dvě kuny byly na malého vlčka moc. Málem dokonce přišel o oko. Kuny ho táhly lesem pryč. Olive našla jen opuštěné kuní hnízdo a chlupy. Jak od kun, tak od Stara. Hledala ho. Dlouho ho hledala. Po malém vlčkovi, jakoby se slehla zem.
Kuny Stara dotáhly dost daleko od svých mladých a taky dost daleko od Olive a Nostry. Dotáhly ho až na hranice Gallirei. Malý vlček byl nejspíše chvíli v bezvědomí. Probudil jej ovšem známý hlas a pach. Že by Olive? Chvíli nic neviděl a pachy mu splývaly. Všude pach krve a silná pulzující bolest u obou očí a na dalších místech těla. Pár minut trvalo než se Starovi podařilo otevřít oči slepené jeho vlastní krví. Ne, nebyla to Olive. Byl to někdo ještě lepší. Byla to Amis! Jeho úžasná sestřička jej našla! Všechna bolest byla rázem zapomenuta a vystřídala ji obrovitá radost. "Víš čo!? Ta řřřřeka mě unešlo daleko a potkal jšem tam Oliiii a Nošu. Byli hlooozně hodné a potom jšem uviděl dlouheeeee myší s myšátkamí. Chtěl jšem ši hlát, ale ty dloheee myší mě začali koušat a najednou šem tadi," vyhrkl na Amis právě vzpamatovaný Star.
''Polád jsem myslela na tebe, že máš někde vééélké dobrodružství a žiješ!''
„Joo, velkeee doblodlužštviii to byloo!"
Bohužel ovšem nebyli doma. Oba dva byli ztracení a hladoví. Najednou je ovanula nádherná vůně. Oba se za ní vydali neznámo kam a doufali, že je třeba dovede domů. Po cestě se připletli do cesty černo-šedivé vlčici.
"Jděte mi z cesty," zavrčela vlčice, když se jí vlčata zamotala pod nohy. „Ale mě se nece!“ odsekla jí Amis. Star byl ale z nové společnosti nadšený. "Ahooj já sem Š-S-Š-talrl a tohle je moe séga Amíí. Jak še enuješ ty?!" představil se rovnou a zahrnul do toho rovnou i ségru. "Nazdar, Štokrle," odsekla mu vlčice a začala se dohadovat s Amis. Vlčice se nakonec představila jako Nora. Nora se nakonec rozhodla pokračovat s vlčaty, i když zrovna dvakrát nadšená z toho nebyla. Star ovšem šel asi moc rychle a tak se stalo, že se opět od Amis ztratil. Zase. Ovšem než to vůbec zaregistroval, narazil na další dva, tentokrát béžové, vlky. "Ahoj, já sem Stal-r-l! A ty?" představil se strakatý ihned. „Calmati, amico,“ odpověděl mu vlk. "Camalaty amíto? Co to znamená?" zeptal se. Vlček na to bohužel neodpověděl. „Já jsem Alfredo, tohle je Pippa.“ představil ale sebe a vlčici co stála celou dobu za ním. „Alfedo, Pip,“ zopakoval Star. Vlci si chvíli povídali, při čemž Star dostal jakousi alergickou reakci vlk ví na co. V tom se ale najednou spustila obrovská písečná bouře. Alfredo s Pippou začali utíkat a volali na Stara, ale ten je přes vítr neviděl. Rozběhl se za vůní, která byla jedinou věcí, co krom písku a prachu cítil, jedinou věcí která ho mohla vést. Po vůni doběhl až do lesa, kde se mu podařilo před bouří ukrýt. Schoval se pod keř a usnul.
Stara probudil z krátkého spánku strašný zápach, jelikož jej postříkal skunk. Měl však štěstí, jelikož jej vůně, která náhle zmizela, dovedla až na hranice jedné smečky. Tam ho také celého smradlavého, špinavého a hladového našla černobílá vlčice.
„Ehm, ahoj, maličký,“ řekla vlčice klidně. „Jsi, uh, v pořádku? Měl jsi nějakou nehodu?“ zeptala se jej opatrně. "Ahoj, já jsem Stalrl a ty?" představil se rovnou Star, "no, unesla mě řeka a potom se o mě stalaly Olí a Nostla a potom jsem potkal dlooouhé myši a chtěl si s nimi hlát, ale oní mě posklábali a odnesli sem. Potom sem potkal sestřičku Amis a potom potka Nolrlu a Alfleda a Pip a - a potom sem utekl přet létajícím pískem a pak sem tady usnul...." vychrlil prcek na černobílou vlčici, netušíc, že myslela trochu….jinou nehodu. „Já jsem Amnesia, ráda tě poznávám,“ představila se vlčice. Poté vysvětlila opatrně Starovi že původcem zápachu je patrně on. Také mu řekla že se nachází na území smečky a že mu dají najíst. Nakonec navrhla, že by Stara mohla vykoupat a tak ho smradu zbavit. Dovedla jej k jakési louži. Star se v ní spokojeně vykoupal a no, vůbec se mu nechtělo ven. Chtěl si s Amny ve vodě hrát! Nemohl přece tušit že se chudina Amny vody bojí. Nakonec ovšem přeci jen vylezl. Po cestě k úkrytu je ovšem přepadla naštvaná vlčice s podobnou barvou, jakou měl Alfredo s Pippou a pokousala jej. Amny ani on netušili proč, jelikož vlčice mluvila jakousi divnou řečí, které vůbec nerozuměli! Nakonec se ale přeci jen dostali do úkrytu, kde se Star konečně pořádně najedl. „Odpočiň si tady, dobře? Já se… půjdu podívat okolo. Třeba najdu tu vlčici a domluvím jí, aby už takhle nikomu neubližovala,“ řekla mu Amny a opustila úkryt. Star to ovšem při jídle neslyšel a tak byl dost překvapený že je v úkrytu úplně sám. S brekem v panickém záchvatu usnul pod sochou dvou vlků co se v úkrytu nacházela.
„Dobré ráno, drobečku,“ ozval se za ním něžný hlas a on se probudil. Rázem se mu ulevilo. V úkrytu jej našla zlatohnědá vlčice, která lehce modře zářila. "Jmenuji se Maple. A ty?" představila se. "Maminko?" zkusil malý vlček. "Ma- ty nejsi Maminka," řekl, když se na vlčici pořádně podíval. "Já jsem Star!" představil se nakonec radostně. "Star? To je krásné jméno," řekla s úsměvem vlčice. Star poté vlčici vysvětlil že jej tam přivedla Amny a pak jej nechala o samotě. Maple Stara uklidnila, že si jen jistě pro něco skočila a brzy se vrátí. Maple pak vysvětlila Starovi něco o přívěscích a magiích a taky to že ty dvě sochy jsou Morfeus a Neyteri, bývalé alfy této smečky a taky rodiče její partnerky Darkie. Nakonec mu řekla, že je Alfou Sarumenské smečky – smečky ve které se právě nacházel a že jestli chce, může u nich zůstat a že mu ráda pomůže najít i sestřičku. Poté si dali závody ven. „Páni, to byla rychlost! Z tebe bude nejlepší naháněč pod sluncem,“ řekla mu Maple, když jako první vyběhl ven z nory. "Já vím! Jsem nejrychlejší na světě!" řekl spokojeně.
"Naháněč?Co dělá naháněč?" zeptal se Star. "Naháněč je vlk, který je na lovu opravdu důležitý. Má za úkol svou rychlostí a mazaností odříznout úlovek od zbytku stáda a nasměrovat ho k smečce, která jej pak společně loví," vysvětlila mu trpělivě Maple. Potom se kdesi z lesa ozvalo vytí a Maple řekla že se tam půjde podívat. Star chtěl ale Maple ulovit myšku a tak nedával pozor kam šla a ztratil se. Zase. Rozběhl se na druhou stranu s myší v tlamě a hledal Maple. Nakonec si odpočinul pod písečným kopcem, kde jej našla další vlčice.
„Nazdar, parchaně,“ pozdravila jej černošedá. „Kde máš mámu, prcku. Snad tu nejseš sám se svojí velkou kořistí?“ dodala zlomyslně když si jej prohlédla. "Hledám Mapli, svou Alfu. Chtěl jsem jí chytit myš a ztratil jsem ji," odpověděl jí Star přímo, místo toho. „Copak bys řekl na nějaký dobrodružství, hm? Jmenuju se Iskierka. A za tvojí alfou tě klidně dovedu. Není to odtud daleko a jsme dobré kamarádky,“ řekla vlčice líbezně a Star nemohl jak jinak, než souhlasit. Vlčice ho svým ostrým a rychlím tempem zrovna moc nešetřila, ale Star to nakonec zvládl a dorazili na mýtinu plnou velkých oranžových koulí – dýní. „Hej, Stare, ty myšky se určitě ukryly do těch oranžových koulí. Musíš je vydlabat, aby ses k nim dostal,“ řekla najednou vlčice. Star nebyl hloupí, bylo mu jasné že myši se v tom budou ukrývat těžko, ale přeci jen se do dlabání dýně pustil. Vypadalo to jako opravdová zábava! A taky že byla. Po několika minutách námahy a jednoho úplně špinavého vlčka vznikla roztomilá dýně.
Isky se taky dokonce chytila a vydlabala si svou dýni, která ovšem byla spíše strašidelná. „Isky pojď sem! Podívej máme Pana Oranžáka!“ zavolal na černou hrdě Star. „Proč si to vůbec pojmenovával. Stejně jsme tu kouli zabili. Kdybych tě taky vykuchala, jak jsem původně měla v plánu – děkuj tý voranžový kouli –, tak bys už jméno nepotřeboval. Normálně bys chcípnul. A tahle věc taky teď umře. Jako když utrhneš kytku. Leda bys jí ještě vodnesl Životovi na verandu. Ten ji možná zachrání. Je na květinky docela jetej,“ řekla ale Iskierka. Star se toho tedy chytl, sbalil Pana Oranžáka a rozhodl se, že jej vezme k Životovi. Nejdříve se ale rozhodl vrátit do jeho smečky a nalézt tetu Maple. Ano, do smečky se tentokrát již dostal a to dokonce přímo do jejího středu. Tetu Maple ale nenašel. Našel tam ovšem někoho úplně jiného. Krom Amny tam, věřte, nevěřte, našel svou sestřičku Amis! Kromě ní, tam ovšem byla i skoro celá smečka a byla shromážděná kolem…….vydry?
Presněji mluvící vydry, která ale právě teď brečela. Byla patronkou tohoto lesa a ztratila svou nejlepší kamarádku – mlhu, která opravdu ze Sarumenského lesa zmizela. Potom všechny vlky na mýtině uspala svým vřeštěním a přenesla je do své hlavy s důležitým úkolem – zjistit kde má svou mlhu najít. Po strastiplné cestě krásnou fantazií (kde si mimo jiné Star našel i svého koně a nejlepšího přítele - Pegase Bolta -, který jej celou hlavou doprovázel), přes temná a hluboká zákoutí mysli, do vydřiného tajemného podvědomí, se konečně dozvěděli, že se vydra musí vrátit v čase a zde svou kamarádku nalézt.
Nakonec se opět, všichni úplně vyhladovělí, probudili zpět na mýtině. Star hned po probuzení čelil palbě šišek od veverek, těch malých rezavých potvůrek. Nakonec na mýtinu dorazila i teta Maple a vzala jej na smečkový lov.

Tohle všechno se tomuto malému vlčkovi přihodilo za pouhý rok života. Kam ho cesta zavede dál? To ještě nikdo nedokáže zodpovědět. Jedno je však jisté, rozhodně to bude jízda!


Zajímavosti:
- Je velice ukecaný.
- Jizvy mu udělaly kuny, když si chtěl hrát s jejich mláďaty.
- V každém se snaží najít něco dobrého
- I když ho unesla v asi 2,5 měsících voda pryč od rodiny a on se málem utopil, vody se nebojí.
- Jeho srst je jakoby trvale lehce rozcuchaná, nejde upravit i kdyby chtěl
- Má dlouhé nohy a je tím pádem dost vysoký
- Puberťácká stavba těla (hubené tělo, dlouhé štíhlé nohy atd.) mu již zůstane až do stáří (představte si ho asi jako na adolescentském ID)