Živý, ale ladný krok. Ocas hrdě nesený. A očima pátrá po okolí. Sem tam zavětří, aby ji nic nepřekvapilo. Její lehké kroky dopadají neslyšně na zem. Rozběhne se. Tlapky natahuje před sebe a vznáší se jako duch nad zemí. Přeskočí kmen, druhý, třetí. Ani větvička se nehne, ani listí nešustí. Tak nějak to vypadá když se vydá Sunstorm do lesa.
Na první pohled to vypadá že je pyšná. Ano hrdá je, ale pyšná?? Ne, to ne. Má jen hodně sebevědomí, někdy až příliš. Někdy tolik že to hraničí až s neopatrností.
Má, ale milé, laskavé a starostlivé srdce. Každému ráda pomůže, s čímkoli a za jakýchkoli okolností.
Je velmi chytrá, ale nechtějte si ji znepřátelit. Umí být totiž i velice mazaná. Sílu sice postrádá, ale rychlosti a mrštnosti má na rozdávání. V tom se pak odráží její styl boje a vychází z něj z pravidla bez zranění. Avšak boj s ní vždy končí remízou. Jejím útokem je vyhýbání se, kličkování a rychlé výboje vpřed.
Ale teď spět k vlastnostem. Je nebojácná a jak už jsem psala přímo hýří sebevědomím. Nechybí jí ani hravost. Když se rozdovádí, dokáže si hrát jako malé štěně. Je taky velmi tvrdohlavá. Když si něco usmyslí, dokáže si za tím stát i kdyby neměla stokrát pravdu. A také jí nechybí sarkazmus.
Vůči autoritám má respekt. Nepotřebuje problémy. Ale neznamená to že Alfa má vždy pravdu. Samozřejmě někdy protestuje, protestuje ale v duchu. Její tvrdohlavost by jí totiž ani neprotestovat nedovolila. Jinak mezi jinými vlky se umí i pěkně pohádat, aby si dosáhla svého. A když se rozpoutá slovní přestřelka, z pravidla ji vyhrává. Protože většinou takzvaná „objeď“ této přestřelky, velice rychle pochopí že to nemá cenu a raději ustoupí, než aby se z tímhle neústupným beranem hádala celí den. Ona totiž Sunstorm v těchto přestřelkách potřebuje mít poslední slovo a to i kdyby ji to ohromě nebavilo (a to mi věřte že nebaví) a měla se takhle hádat celí den.
Vlčata přímo zbožňuje, a věčina vlčat má rádo ji. Moc ráda si s nimi hraje a baví ji učit je nové věci. Je na ně velice hodná a opatrná, umí však na ně být i přísná. Jednou by si chtěla najít partnera a založit vlastní rodinu. Z toho vyplývá že se ještě nezamilovala. Ano, v její smečce po ní sem tam někdo pokukoval, ale ona si toho nevšímala. Chce prostě někoho kým si bude jistá a nebude to jen „chvilkové poblouznění“. Ale věří na lásku na první pohled, to sice moc z předchozími slovy nedává smysl, ale tak představuje si to asi tak, že ten do koho se zamiluje „na první pohled“, ten je na jistotu.
Její vášní je běh. A je nejšťastnější když ji někdo pozve na hon zajíců, nebo se jen tak proběhnout po lese. Taky ráda plave a loví ryby.
Její nejoblíbenější jídlo je zaječí maso. Má ho nejradši s pár červenými jablky, nebo šťavnatými hruškami. Když není kořist, nepohrdne ani nějakým lesním ovocem. Ale to jenom v nejhorších případech. Jinak si velmi
pochutná i na čerstvě ulovených rybách, nebo tučném ptákovi či veverce. A samozřejmě má jako každý vlk velice ráda i maso vysoké, nebo kančí zvěře.
Myslím že Sunstorm se svým chováním řadí mezi ty „hodné“ vlky. I když v mládí se velmi chtěla toulat, je spíše smečkového typu. Její toulavost byla spíše způsobena tím že ji její starší bratr šikanoval (jak se dozvíte v příběhu) a tak prostě chtěla vypadnout pryč.

I. Naše smečka
Narodila jsem se v Jukonské smečce. Naše smečka se nacházela v krásném lužním lese, který se jmenoval Jukonský les (od toho název naší smečky). Bylo tam plno říček, potůčků, jezírek, a různých skalek. Prostě plno místa na hraní. Měla jsem to tam ráda. Mí rodiče, Lira a Felix, byli Bety. Patřili mezi nejsilnější ve smečce, a tak se počítalo že na post Alf nastoupí právě oni.

II. Sourozenci
Bylo nás pět. Já Sunstorm a mí bratři Jack, Argo Jupiter a Black. Nejstarší z nás byl Jack a nejmladší jsem byla já. Měli jsme krásnou, suchou a útulnou jeskyňku vystlanou mechem. Prozkoumávali jsme ji ještě se zalepenýma očima. Byla malá, tak akorát pro nás pět, maminku a tatínka. Ten rok jsme byli jediná vlčata ve smečce. Do dvou měsíců jsme spolu drželi jako parta. Hráli jsme si spolu, učili se spolu, pomáhali si a tropili různé neplechy. Já jsem byla miláčkem celé smečky, Argo byl šašek, Black nemotora, Jupiter jedlík a Jack rváč.
Jenže ve dvou měsících se něco zvrtlo a Jack mě začal šikanovat. Začalo to nevinně. Ze začátku mě jen dráždil. Nejdřív jsem si myslela že je to hra, ale byl čím dál agresivnější. Začal mě odstrkovat, kousat a nadávat. Už to nebyl ten ochranář party. Už to nebyl ten Jack kterého jsem znala. Začala jsem se mu vyhýbat. Byl o hodně silnější a větší. Když jsme se potkali ignorovala jsem ho a jeho nadávky. A když mě začal kousat, utekla jsem. Poté mě začal honit, naštěstí nebyl moc rychlí. Bála jsem se ho.
V jednom roce se nám začali zbarvovat oči. Mě začali tyrkysovět, Blackovi hnědnout, Argovi fialovět, Jupiterovi modrat (světle modrou) a Jackovi červenat. Rodiče říkali něco o magiích, ale moc jsem neposlouchala. Pak mě jednou strčil Jack do hluboké jámy. Trvalo my skoro hodinu než jsem se z ní dostala a on stál jen na okraji a smál se. Když jsem se konečně vyškrábala ven, kousl mě a zkusil mě tam shodit znovu. Uskočila jsem a on zavrávoral. Jen tak tak tam nespadl. Začal mi sprostě nadávat. Hrozně jsem se na něj naštvala. Zrovna jsem po něm chtěla skočit, když tu jsem se zarazila. Ten den bylo příšerné vedro, přes třicet stupňů, nebe bez jediného mráčku. A najednou z čista jasna začalo mírně, skoro neznatelně pofukovat. I on se zarazil, bylo to moc divné. Pomalu jsem se uklidnila. Větřík najednou ustal a pak jsem vyčerpáním padla k zemi. Mé první známky magie.

III. Tuláctví
V mládí jsem měla toulavého ducha. Začalo to ve mně ve dvou měsících, tedy v té době kdy mě Jack začal šikanovat. Ráda jsem se chodila toulat do lesa k rybníku. Byla tam krásná vyhlídka na les. Vždy jsem se na ni postavila, dívala se na les a snila o tom že se jednou budu toulat na vlastní pěst a poznávat nová místa a nové vlky.
Proto není divu že když mi vyrostli dospělácké tesáky, první co jsem udělala bylo, že jsem se vydala pryč ze smečky. Utíkala jsem tak daleko až my došly síly. Pak jsem se vděčně svalila do trávy a odpočívala. Byla jsem volná. Už žádná pravidla. Jediné pravidlo co pro mě teď platilo bylo to územní. Ze začátku mě to velmi bavilo. Přeskakovala jsem kmeny, brodila se potoky, prolézala houštím a bavila se. Lovila jsem zajíce, veverky ptáky a ryby. Sem tam snědla nějaké to ovoce nebo bobule. Bylo my dobře. Nikoho jsem nepotřebovala. Byla jsem nezávislá.
A takhle my to vyhovovalo. Jenže se my asi po třech týdnech začalo stýskat. Bylo toho na mě moc. Potřebovala jsem společnost, někam patřit, prostě mít smečku. Tak jak jsem se jim ze začátku obloukem vyhýbala, tak jsem je teď záměrně hledala. Spět do své sečky jsem se vrátit nemohla. Za 1. bych tam byla za blbce, za 2. by mě asi už nepřímuli a za 3. jsem si už stejně nepamatovala odkud jsem přišla. Narážela jsem na různé smečky. Nikde mě, ale nevítali s otevřenou náručí. Odevšad mě zuřivě odháněli. Nikde mě nechtěli ani vidět. A tam kde by mě přijali měli plno. Velmi mě to mrzelo.

IV. Mé první setkání se smečkou
Na jazyku jsem ještě cítila chuť masa. Byl to vydařený lov. Tři tuční zajíci, takové štěstí jsem dlouho neměla. A tak jsem se z plným břichem procházela po lese a větřila si jen tak pro radost. „Veverka, rybník, leklá ryba, zajíci, vlk, čáp,…. No tak počkat vlk!?“ O kousek jsem zacouvala, zavětřila pořádně a ucítila ho zase, teda vlastně je. Byli dva. Vydala jsem se po pachu a pak je uviděla. Stáli tam dva vlci hnědej a bílej, vlastně ten bílej byla vlčice. Právě značkovali strom. „To musí být hlídka nějaké smečky,“ pomyslela jsem si radostně. Vydala jsem se k nim a vesele vrtěla ocasem. „Ahoj,“ řekla jsem. Vlčice se na mě podívala, naježila se a zavrčela: „Kdo jsi a odkud jsi?“ „ Jmenuji se Sunstorm a pocházím z Lukavské smečky, ale teď se toulám,“ odpověděla jsem, „chtěla jsem se…“ „Mě nezajímá co jsi chtěla, vypadni z území naší smečky, tuláci tu nemají co dělat!“ vyštěkla. „ Ale já…“,zakňučela jsem. „Žádné ale a vypadni!“ oba začali vrčet a vlčice šla pomalu ke mně a její rudé oči hrozivě pláli. Sklopila jsem podřízeně uši a začala couvat. „A a ale…“ začala jsem koktat a to co jsem chtěla říct jsem neřekla. Vlčice se ke mně pořád přibližovala, ale já už couvat nemohla, byl za mnou strom. Najednou jsem koutkem oka postřehla jak se hnědý vlk přikrčuje ke skoku. Odrazil se, zaleskli se tesáky, ale já uhla a on narazil do stromu. Vlčice se rozzuřila ještě víc a zavila: „Pomoc, vetřelec na východní hranici, potřebuji posili!“ Dál už jsem nečekala, otočila jsem se a začala utíkat. Za chvíli jsem za sebou uslyšela dusot tlap. „Ale ne, dohánějí mě!“ A pak jsem si na děsivou chvíli uvědomila že zpomaluji. „No jasně,“ blesklo mi hlavou, „ten lov na zajíce mě vysílil!“ Podívala jsem se za sebe, byli čím dál blíž! Právě jsem otočila hlavu zase před sebe, když jsem spatřila šutr, který byl ode mě asi 5cm a za ním byl prudký svah. Už jsem nestihla zareagovat, zakopla jsem o něj, přepadla jsem a začala metat dolů kotrmelce. Pohled by byl asi na mě velmi vtipný, kdybych se nenacházela v takovéto situaci. Skutálela jsem se až dolů a zapadla do extrémně smradlavého (pro lidi voňavého) křáku, tyto křáky byli i všude okolo mě. Bolelo mě celé tělo. „No super, honí mě smečka vlků, která mě chce nejspíš zabít, narazila jsem si tlapu, jsem celá špinavá a poškrábaná a ještě ke všemu páchnu jak parfumerie.“ pomyslela jsem si. Pak se přiřítila i smečka. Stáli jen kousíček od mého keře. Zůstala jsem ležet a ani se nehnula. „Fuj, tady to smrdí!“ „Ten puch se nedá vydržet!“ slyšela jsem jak smečka kňučí. „Ztratili jsme její pach!“ zavrčel jeden z vlků. „Ne, počkat je cítit, ale hrozně slabě. Musí tu někde být ukrytá!“ zavrčel jiný. „Rozdělíme se a budeme ji hledat. Jestli ji nenajdeme, bude Alfa zuřit!“ zavyla bílá vlčice. Smečka zakňučela. Slyšela jsem jak bílá vlčice rozdává povely, byla nejspíš hlavní hlídkař. Hlasů poté začalo ubývat, odcházeli. Ale poslední tým se vydal mým směrem. „Je se mnou konec,“ pomyslela jsem si. Naštěstí skočili do jiného keře. „Jestli tady zůstanu, najdou mě,“ řekla jsem si a přinutila své tělo vstát. Ale ne úplně, zůstala jsem přikrčená a chvíli čekala. Pak jsem vyrazila. Velmi to bolelo, ale musela jsem běžet dál. Běžela jsem, nevím jak dlouho, ale moc dlouho ne. Pak jsem uviděla řeku. Vběhla jsem do ní a ochladila se. Bylo to příjemné. Smyla jsem špínu, zaschlou krev i ten hrozný zápach. Až do večera jsem plula po proudu. Našla jsem úkryt v kořenech vykotlaného dubu a stočila se do klubíčka. „Příště si musím dát větší pozor,“ pomyslela jsem si a usnula.

V. Dlouhé putování
Pak jsem došla do další země. Byla to země neznámá a jiná. Bylo tu třicet stupňů ve stínu. Moc se my tu nelíbilo. Všechny smečky tu byli velmi zlé. Brzy jsem byla vyhladovělá, nevyspaná a slabá. Jelikož jsem někdy kvůli zuřivosti smečky musela běžet i tři dny v kuse. Byla jsem hrozně hubená a moje srst už nevypadala jako dřív. Z dříve krásné huňaté a lesklé srsti, se stal zplihlý chomáč chlupů a bahna. Putovala jsem hodiny, dny i týdny. Byl to kraj pustý, bez kořisti. Sice se něco našlo, ale i to byli chodící mrtvoly. Místa s kořistí si zabraly smečky a mě nezbylo než se proplétat mezi jejich hranicemi a pozorovat ty vypasené zajíce na jejich území.
A pak jsem konečně odtud vypadla, z této země hrůzy pro každého tuláka. Zas nastala hojnost. Nažrala jsem se k přecpání, pořádně jsem se vyspala a našla si potok a v něm se vykoupala. Nabrala jsem plno sil. A zase se spustil ten stresující kolotoč. Lov, putování, smečky, útěk, spánek. A tak pořád dokola. Byl to nudný zažitý stereotyp stresu a utrpení. Pak už jsem to vzdala. Sem tam jsem ještě zkoušela štěstí u nějakých smeček. Ale bez úspěchu. A tak jsem putovala dál, až jsem došla sem do Gallirei.