Na první pohled vypadá Sonja jako dokonalý andílek. Maličká, taková správně nadýchaná a buclatá, bezelstný pohled, tichý hlásek, a k tomu chování, které leckdo označí za vzorné. Před rodiči je totiž to nejhodnější vlčátko na světě: odpovídá s úsměvem, neodmlouvá a pomalu ani tlapku nezvedne bez svolení. Klidná, čistá, zlatá. Ale jen do chvíle, než se máma nebo táta otočí zády.
V tu ránu se totiž Sonja promění z andílka na malou vlčí bouři. Nezastavitelnou, zvídavou, plnou nápadů, které voní průšvihem ještě dřív, než je stihne zrealizovat. Miluje dobrodružství, zakázané oblasti, šplhání po kamenech i sledování dospělých, jejichž řeči pak dramaticky přetváří a opakuje tak, jak se jí to líbí a hodí. Pravdu ohýbá jako větvičku. Nikdy však ze zloby, vždycky s jiskrou v očích a úmyslem „nějak z toho vyklouznout“. Lhaní není hřích, je to hra. A Sonja v ní doslova kraluje.
Je upovídaná, drzá a vždy připravená vtáhnout ostatní do svých lumpáren. Provokuje, škádlí, popichuje, vždy bez zlého úmyslu, ale s touhou být slyšet, vidět, cítit. Je také velmi hravá a energická, miluje každou příležitost k zábavě a dobrodružství. Chce být hlavní hrdinkou. Nebo aspoň padouchem s nejdelším ocasem na světě! A když se něco v jejím světě pokazí? No... většinou za to mohou její sourozenci. Ne proto, že by je neměla ráda, ale protože to prostě „dává smysl“. A pokud jim to ublíží, Sonja nezmizí. Přijde. Drcne čumákem, hodí vtip, šťouchne packou a navrhne novou hru. Protože smutek a ticho, to jsou dvě věci, které Sonja opravdu nesnáší.
Pod tou vrstvou smíchu a neklidu ale dříme i něco jiného. Citlivost. Večer, když se všechno ztiší a všichni usnou, se Sonja moc ráda přitulí k mámě, tátovi nebo sourozencům. Tiše, bez jediného slova. Její něha není pro oči ostatních. Skrývá ji pod vrstvou drzosti, ale ta něha tam je. Hluboká a skutečná. Po Badri zdědila laskavost, potřebu chránit a vnitřní teplo, které může rozdávat po svém okolí. Po Varjargarovi zase nespoutanost, odpor k autoritám a touhu být sama sebou za každou cenu. Tyhle dva světy se v ní střetávají, ale zároveň ji formují v někoho jedinečného.
Sonja miluje své rodiče. Možná víc, než dokáže říct. Maminku obdivuje pro její dobrotu, a i když jí často lže do očí s andělským úsměvem, dělá to proto, že nechce zklamat. Tátu možná trochu zbožňuje a trochu se ho bojí, ale ne kvůli hrozbě, spíš kvůli tomu, že se bojí jeho zklamání. Ve skrytu duše by si přála být jeho hrdinkou vždy, všude a hlavně navždy.
Sonja je malý žertíkář s velkým srdcem. Drzá, ale ne zlá. Roztomilá, ale ne slabá. Nespoutaná, ale věrná těm, které miluje. Bez ní by byl svět tišší, ale taky mnohem nudnější.

V Borůvkovém lese se jednoho jasného letního poledne ozvalo jemné zavytí – první výkřiky nového života. Sonja se narodila spolu se svými sestrami Kiwi a Sgaeyl do klidného úkrytu Borůvkové smečky, přímo pod mohutnou skálou, kde se nacházely tři jeskyně rozdělené podle postavení vlků. Jejich rodiče, Delta Varjargar a Kappa Badri, sledovali nový život s něžnou hrdostí. Jeskyně pro ostatní členy byla plná vůně kožešin a teplého léta, a přestože se vlčata narodila na spodní úrovni, vnímala Sonja už od prvních okamžiků sílu a bezpečí smečky. Tento okamžik nebyl jen příchodem nových životů, ale začátkem pouta, které si vlčata utvoří se svým domovem, lesem a smečkou – pouta, které bude Sonju provázet po celý život.