Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Cedrový háj

Její poučování mě akorát ještě více rozesmálo. Zavrtěl jsem nad ní hlavou. Užívat si pohled, dokud mám šanci? Rychle jsem ji přejel očima. Nebyla nijak zajímavá. Takže smůla. Znechuceně jsem nakrčil čenich, když začala zmiňovat vztahy - a ještě, že by ostatní byli rádi za partnerku, jako je ona. Neuměl jsem si to představit. "Kdo potřebuje vztah?" vyprskl jsem a dramaticky předvedl dávící zvuky. To už její mozek ale zase postoupil kupředu a z nějakého důvodu začala mluvit o tom, proč lovíme zvířata. Zmateně jsem na ni zamrkal, přičemž se mi zasekla tlapka v díře a letěl jsem čenichem napřed k zemi. Aha. Došel mi smysl její řeči ještě předtím, než jsem dopadl. Naštvaně jsem zafuněl a zase se hbitě posbíral, stejně, jako když jsem zahučel do řeky. Teď jsem byl mokrý, zmrzlý a ještě od bláta. Raději jsem to ponechal bez slov.
Nešednou? Uchechtl jsem se. Šedivěli všichni, ne? Pokrčil jsem rameny a raději si vyslechl její proslov k mému dvojčeti. Za-zabila? Zatnul jsem zuby. Proč bych zabíjel Alastora? Protože je to moje kopie a vláčí se tu někde kolem? Vždyť občas vypadal jako ustrašené kuře. Zamračil jsem se - takže bráchu nejspíš nepřijme. No, to úděl slabších. Smířil jsem se s tím. "Není tak supr jako já, ale alespoň to není de*il," zamumlal jsem alespoň nějakou obranu, neboť mi přišlo hrozné nechat svoji druhou polovinu takhle pomlouvat.

//Smrkáč

//VVJ

Jako zmoklá slepice jsem s cukáním oka poslouchal, co má ohledně mých pádů na srdci, a jen slepě koukal dopředu, když se otočila a mrskla ocasem tak, že mě málem trefil do obličeje. Ještě chvíli jsem jen stál a v hlavě chvíli ječel, než jsem ze sebe sklepal zbytek vody, pousmál se a vydal se pomalu za ní. Klid je klíčem. Opakoval jsem si a dvěma poskoky ji zase dohnal, tak akorát, abych slyšel její otázku. Pokrčil jsem rameny, bylo mi jedno, kam jdeme. Zadek mi mrznul a doufal jsem, že tam bude mít nějaký úkryt. "Nezájem," odpověděl jsem. "Pokud nechceš dělat věci na které jsi moc stará, tak mi je to jedno," dodal jsem nakonec, aby mě náhodou nezatáhla někam do temného kouta a no... třeba mě nezabila, přesně to jsem myslel, aby mě nezabila. Rozhodně jsem neměl zájem se s ní cucat jako máma s tátou, to patřilo nějakým hezkým slečinkám.
Vlčice pokračovala v mluvení, až jsem měl pocit, že mi nakonec vymluví díru do hlavy. Ne, že bych si stěžoval, alespoň mě nekritizovala - naopak. Hrdě jsem zvedl hlavu k obloze a zazubil se. Samozřejmě, že jsem měl skvělý kožich, který uznala i tahle od Assasinů. Všechno na mně bylo dokonalé a ti, co to neuznali, byli jen zakrslí dědci. Její pomlouvání šedých kožichů už mě nějak nezajímalo, nepamatoval jsem si nikoho, kdo by měl šedý kožich. Ačkoliv... "Víš, že až budeš fakt stará, tak taky zešedivíš? Bacha, aby sis to nepřivolala," zachechtal jsem se.
Chvíli jsme pokračovali v tichosti, ale teď jsem zase chtěl mluvit já, než mi ta její ukdákanost zase sebere možnost. Tentokrát jsem se vrátil zpět k jejímu jménu. "Mám dvojče, Alastora, ale je trochu divnej. Pořád ho zajímá jenom rodina, ale on nevidí, že nás nemají rádi. Vezmeš ho taky k Assasinům? Je to celkem chudák, určitě by někde zhebnul," poznamenal jsem a nadějně se na ni podíval. Bráchu jsem prostě nemohl nechat pozadu, a když se jí tak líbila moje srst, určitě by se jí líbila i ta Alastorova - vždyť jsme byli úplně stejní.

//Západní Galtavar

//Měsíční rašeliniště

Nějak jsem neměl tušení, o čem mluví - myslím tu část s křišťály a drahokamy, ale jen jsem nad tím zavrtěl hlavou. Kdo ví, co se vlčici honilo v myšlenkách, když jsem se občas zarazil i sám nad sebou. Přesto mi její informace byly alespoň k něčemu. Kdo je má, má všechno. Natočil jsem hlavu do strany. Znamenalo to, že jsem mohl použít něčí informace proti jejich majiteli? Ale to už jsem vlastně dělal. Předtím v horách, bylo mi jasné, že Alastorovi rodinné drama ubližuje, přesto jsem tu informaci použil proti němu a dostal ho tak k tomu, že má mě, a že by mě měl pořád poslouchat. Tehdy to bylo něco nového a cítil jsem se potom úžasně. Takže jde jen o tohle? Pousmál jsem se. Jak snadno že se dalo ostatním ublížit? A přitom mě takové věci nic nedělaly. Znovu jsem zavrtěl hlavou - ze všeho toho uvažování se mi začal zavařovat mozek.
Linda zachytila moji pozornost zpět až upozorněním, že to klouže. Eh? Sledoval jsem, jak skáče z kamene na kámen, a ušklíbl se. Vždyť to vypadalo tak jednoduše, co na tom mohlo být tak těžkého, že by se o mě měla bát. Přistoupil jsem k okraji a skočil. Nejen, že jsem málem nedoletěl ani na ten kámen, ale taktéž mi podjely tlapky a já skončil napůl ve vodě a kamene jsem se držel už jen silou vůle. "Já se na to vy*eru!" zaječel jsem a nepříčetně sebou začal házet, abych se nějak vytáhl nahoru. Další kámen už mi byl tak nějak ukradený, stejně jsem byl mokrý a ta mokrá místa mi pomalu na studeném vzduchu mrzla, snad hůř, než když jsem byl ve vodě. Kdo t-t-tuhle zimu v-vymyslel? Zamračil jsem se. Hustá srst po rodičích mi sice pomáhala, ale mokrá mi byla k ničemu. Druhý kámen jsem samozřejmě také naprosto minul a spálil se o tisíce ledových jehliček ve vodě, než jsem se konečně doplazila za Assasinkou předemnou. "Co je tohle za s*ačku?" vyjekl jsem hystericky a ukázal tlapkou na svůj mokrý zadek. Jakože haló?
Panenko Marja. Postěžoval jsem si ještě, ale trochu mi dodávalo energii to její šaškování kolem jejího rodu. Byla to pozvánka? Neměla na výběr, už jsem nás prohlásil za rodinu a tak to prostě bylo. K čertu se Severkou. Už stačilo jen nějak propašovat Pána a ideální rodinka byla na světě. A ani to nebylo tak těžké.

//Cedrový háj

//Neprobádaný les

Z úst vlčice se na mě sypala spousta otázek. Napadlo mě, jestli mi to tak jen přijde, nebo jestli je takhle zvědavá pořád. Navíc mi přišlo, že se ptala na otázky, na které se jiní neptali. Totiž, na takové nedůležité otázky. Povytáhl jsem obočí a znovu o něco znuděnější jsem jen pokrčil rameny a chvíli přemýšlel nad tím, co jí vlastně řeknu. Má ošklivej kožich? Jasně, že nemá, kdyby ho měla ošklivý, tak bych byl ošklivý taky a to jsem v žádném případě nemohl dopustit. Ale to byla moc dlouhá odpověď. Je stará? Si piš, divím se, že ještě zvládá chodit. Stydím se za ni? Ne, je mi to jedno, ale nemám ji rád. Opustil nás otec? Co já vím. Možná on opustil nás, možná jsme my opustili jeho. Koho to zajímalo, byl tam a my tady, konec diskuze. "Ne," odpověděl jsem a spokojeně se nad sebou usmál. Ne, odpověď na všechno. Ne, nemá ošklivý kožich. Ne, není stará, ale už jí šplouchá na maják. Ne, nestydím se za ní. Ne, táta nás neopustil. Ne, nemám rodinu. Ano, mám Alastora. Proč to vlastně potřebuje vědět? K čemu to bylo? "Na co ti to bude?" prohodil jsem s pohledem upřeným vpřed. Kdo ví, možná to bylo nějaké kouzlo nebo tak - já třeba zneužíval lítost, abych dostal to, co jsem chtěl. Možná se takové otázky daly také použít. Ušklíbl jsem se. Tahle vlčice se bude ještě hodit.
Překvapeně jsem se zasmál, až se mi do očí nahrnuly slzy. Bylo to, jako bych koukal do zrcadla, ale trochu jiného, než když jsem pozoroval Alastora. Navždycky krásná a nesmrtelná, hm? Zavrtěl jsem hlavou. To sotva - nesmrtelná tu byla jenom Smrt a tu jsem ještě nenašel, aby mi prozradila svoje kouzlo. Ale byl jsem rozhodně na lepší cestě, než ona, však to byla moje kmotra a kdo by dával nesmrtelnost nějakým náhodným cuchtám? Moje poznámka o stáří ji ale pravděpodobně nijak neurazila, neboť se hned nato představila jako Lindasa I. z rodu Assasinů. V očích se mi zablesklo. "To je tak děsně kůl!" zvolal jsem najednou a zavrtěl ocasem. Z rodu Assasinů? Taky jsem chtěl mít něco takového! Sirius I. z rodu Assasinů? I ona říkala, že mám to správné jméno. A Alastor ho měl podle její teorie taky, takže bych ho mohl vzít sebou. Pobaveně jsem skočil před vlčici a naoko se uklonil. "Odteď jsme příbuzní, ó Lindo Assasinko!" oznámil jsem a začal se nanovo chechtat.

//VVJ

//Sopka

Snažil jsem se vlčici vést vpřed, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, kam jde, jsem se nakonec zařadil spíš vedle ní. Nechtěl jsem, aby mi někde jen tak frnkla a už se nevrátila - na to byla její společnost kupodivu až moc zábavná. Většina vlků, které jsem potkal, taková nebyla a život byl vcelku nuda. Tohle bylo něco jiného, neobjeveného, neprozkoumaného - a kdybych ji nechal jen tak pláchnout, už bych se nemohl nikde ukázat. Takže vážně nejsou všechny vlčice cuchty. Nebo jsou? Pořád nevím, co to znamená. Ale tahle je fajn. Se spokojeným úsměvem jsem pro jednou pořádně poslouchal. "Jo. Nemám ji rád," oznámil jsem bez jediné známky lítosti. Až když zmínila tátu, trochu jsem zaváhal, ačkoliv navenek jsem nedal nic znát. Nebylo to nijak citlivé téma, ale vzpomněl jsem si na Alastora a tak nějak jsem nevěděl, jestli se začít zase smát nebo se trápit. Samozřejmě jediná správná cesta byla smích, a tak jsem se trochu uchechtl, než všechny ty pocity zmizely někde hluboko pod zemí. "Je to k*etén," odpověděl jsem krátce a tentokrát vynechal tu historku o tom, jak nás mlátil a podobně. Ne, že by to nebyla pravda, že jo. Jenže o rodině jsem se bavit nechtěl.
Vypadalo to, že mě nakonec neodežene, jak jsem si myslel ještě tam u té sopky. Místo toho po mně chtěla jméno, načež jsem se hrdě nadechl a chystal se nějak majestátně představit, no byl mi vyražen dech z plic. "Miláček?" vyprskl jsem a znechuceně vyplázl jazyk. "Nejsi na to nějak moc stará?" zavrtěl jsem hlavou a dramaticky se posunul o metr vedle. Zasmál jsem se sám nad sebou. Přemýšlel jsem, jestli bych se měl představit spíš jako Alastor nebo jako Sirius, ale neviděl jsem žádný důvod, proč neříkat své pravé jméno. Tahle si ho minimálně zasloužila, protože kdyby mě tu jen tak nechala, už bych zpět asi netrefil. "Jsem Sirius, naprosto dokonalý a neodolatelný, kapiš?" zazubil jsem se a zvědavě naklonil hlavu na stranu v očekávání jejího jména. Taky jsem jí nechtěl jen říkat megero nebo bábo, že jo. Můj smích pokračoval dál s její poznámkou o tom, že mě máma bude pronásledovat. Tak to těžko. Zavrtěl jsem hlavou. "Ta megera nedokáže pobrat dokonalost svého syna, co naděláš. Nemá mě ráda," pokrčil jsem rameny, znovu bez jediné známky lítosti. Proč by mi to taky mělo být líto - já neměl rád ji, ona neměla ráda mě, takový byl koloběh.

//Měsíční rašeliniště

//Mechový lesík

Chvíli jsem ještě utíkal a klopýtal přes všechny možné hrboly, než se na mě vlčice konečně otočila a já mohl zpomalit. Ani jsem nevěděl, proč jsem ji tak ochotně následoval pryč z lesa - možná se mi líbil fakt, že jsem tak porušil další pravidla, které nastolila máma, nebo jsem prostě jen nepřemýšlel, což byla ta pravděpodobnější možnost. Udýchaně jsem proklínal svoje krátké tlapky a při zjištění, že jsem menší než vlčice, ačkoliv už jsem měl právo na to vypadat alespoň trochu dospěle, jsem nasupeně nafoukl tváře. Ujistil jsem sám sebe, že jsem pořád ještě vlče a pak budu vyšší, než všichni ostatní, a nakonec spokojeně máchl ocasem a konečně na svoji tvář nahodil obvyklý úsměv plný ďáblíků, zatímco jsem jedním uchem poslouchal to, co mi říkala, a druhým to trochu vypouštěl ven.
Chvíli jsem na ni jen koukal a snažil se přebrat to, co vlastně říkala - ještě nikdy se na mě nemluvilo takhle rychle a můj mozek to nějak nepobral. "Pro mě za mě. Stejně je to jenom hysterická megera," pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou. Osud mámy mě doopravdy nezajímal, až mě to v tu chvíli trochu překvapilo, ale... Což. Zasloužila si to, všechno si zasloužila. Ignroval jsem rozkaz vlčice jít zpátky a místo toho ji následoval, když se znovu rozešla. Když znovu promluvila, začal jsem se hystericky chechtat. "Já nejsem žádný zlatíčko," Cuchto. Odpověděl jsem, když jsem se trochu uklidnil. Tahle vlčice se mi líbila. "Uhni," pronesl jsem a protáhl se kolem ní, abych šel první. Já rozhodně nebyl žádné zlatíčko, a byl jsem rozhodnutý jí to dokázat.

//Neprobádaný les

Z každé strany se na nás něco hrnulo, ale nikdy to nebylo nic moc zajímavého. Tázavě jsem naklonil hlavu na Launee, když mi řekla, že svérázné znamená, že tu nikdo není tak úplně normální. Automaticky jsem otočil hlavu na mámu. "Jseš dost svérázná, víš to?" zamrkal jsem. Ani jsem to tak nemyslel, máma byla ve skutečnosti normálnější než celý zbytek rodiny, ale někde jsem si to vyzkoušet musel. Alastorovi jsem nechtěl ublížit no a od těch dvou za mnou jsem si zatím držel odstup - alespoň nějakou slušnost jsem pochytil, že jo. Nepřítomně jsem poslouchal a znuděně klepal ocasem o zem. Koho zajímalo, že tu jsou další dvojčata? My byli ta lepší dvojka, konec diskuze, ne? Ostatní se mohli jít vycpat.
Všichni tu najednou chtěli objevovat vlčata, ale o to jsem já zájem moc neměl. Správný vlk se bavil jen s dospělými, ne s nějakými mrňaty odvedle. "Ty běž. Já jdu hledat svérázňáky," prohlásil jsem směrem k Alastorovi a s tím se taky vydal hlouběji do lesa, bez jakéhokoliv rozloučení s ostatními. Vykračoval jsem si jako princezna, s čenichem až moc nahoru - tohle místo mi teď patřilo. Sice to tak úplně nefungovalo, ale prostě mi patřilo.
Šel jsem dál... a dál... Máma s bráchou a alfy se mi ztratili mezi stromy a stejně tak jsem se ztratil já. Co už. Pokrčil jsem rameny. Jako bych se neztrácel pořád, no na neznámém místě jsem byl celkem nervózní. Ale nemusel jsem tak chodit dlouho. Pohled mi upoutala jakási vlčice někde mezi stromy, která zrovna kamsi odcházela. "Haló, stůj!" zavolal jsem a rozběhl se za ní. Byla to jedna z těch... těch svérázných?

//Sopka

Z jedné strany se na mě najednou zase málem ječelo a z druhé mi taky nebylo přáno, no tak to prostě občas bylo. Ještě jsem párkrát smutně zamrkal, třeba abych dostal alespoň nějaký lítostivý pohled. Víc se mi líbil ten vlk, Therion, ten se alespoň nějak zatvářil na moje divadlo. Věnoval jsem mu široký úsměv plný zubů a v očích se mi ďábelsky zablesklo, než jsem se otočil na mámu. "Kraviny se neříká," Cuchto. Pronesl jsem sladce a protáhl se kolem alf. Zavrtěl jsem ocasem, takže se jeho konec protáhl pod Therionovým čenichem. Popošel jsem k bráchovi a poplácal ho přátelsky tlapkou po zádech, no možná až příliš agresivně. Otráveně jsem přetočil pohled k mámě a vyslechl si, co měla ohledně táty na srdci. Jó jo, bla bla, hezký s*ačky. Kdo to měl poslouchat?
Dalších pár částí rozhovoru jsem úplně vynechal a nepřítomně se hrabal v měkkém mechu, čekajíc na nějaký zázrak. Moji pozornost upoutalo až mé jméno a samozřejmě jsem najednou věděl, o čem celá ta konverzace byla. "Já nejsem zlobivý!" namítl jsem okamžitě a uraženě si hrcnul na zadek do mechu. Místo nafouknuté tváře jsem se ovšem spokojeně usmíval k nebi. "Jsem prostě jen lepší než ty. Dokonalý," opravil jsem ji. Neměla kazit naši zábavu. Zase jsem se zvedl, jako bych nevydržel chvíli klidně sedět, a přešel zpátky k zaláskované dvojici před námi. "Své...rázné? Co to je?" koukl jsem zvědavě po vlčici, Launee. Ne, že by mě význam slova fakt zajímal, že jo. Ale někdy se to třeba mohlo hodit. Zavrtal jsem se do mezery mezi nimi a ušklíbl se. "Já už nikam nejdu. Zůstávám tady," oznámil jsem, kdyby se náhodou máma rozhodla nás táhnout někam jinam. Vždyť tady to bylo naprosto dokonalé! Dokonalé. Otočil jsem hlavu na Theriona a snažil se zadržet smích, který se mi dral z hrdla.

Mech a kamení pomalu přestávali být zábavou a já se začínal nudit. Čenich mi tu dráždilo spoustu pachů a měl jsem chuť jít všechno prozkoumat, no pod drobnohledem matky jsem měl trochu strach - ačkoliv to bych nahlas nikdy nepřiznal, samozřejmě. Megera. Zamračil jsem se a otráveně odvrátil zrak od vlčice zpět k zemi, jako by se na ní mohlo za těch pár sekund objevit něco zajímavého. Trochu mě zaujala Alastorova otázka, ale jinak jsem byl úplně mimo téma. Zůstat tady? Nakrčil jsem čenich. Nebylo lepší se toulat? Všude pak bylo tolik zábavy, a to ani nezmiňuju nebezpečí, které číhalo za každým rohem. To na toulání bylo to nejlepší, a najednou jsem byl zase vtáhnutý někam, kde jsem měl zůstat sedět na p*deli. Na druhou stranu všechno bylo lepší než šplhání se do hor a hraní si na veselou rodinku. Předpokládal jsem, že nikdo z naší rodiny už nás nebral jako veselou partičku. Až na... Alastora. Věnoval jsem mu jeden zubatý nevinný úsměv. Tohle je dobře na nic.
Zpoza stromů se objevila vlčice, zachránkyně nekonečné nudy. Energeticky jsem vyskočil na všechny čtyři a nečekal ani chvíli, třeba abych se ujistil, že mě nesežere - prostě jsem se vydal kupředu a překonal vzdálenost mezi námi a někým, z koho bych měl mít spíš respekt, než odpolední hernu. "Čus!" prohlásil jsem zvesela a tvář mi rozsvítil široký neodolatelný úsměv. Chvíli jsem takhle na vlčici jen koukal a snažil se najít něco - cokoliv - zajímavého. Byla hnědá, samice. No... normální. Hmmm... Pohled se mi přenesl k dalším krokům, které vlčici doprovázely. To by šlo. Uznal jsem po krátkém rozmýšlení. "Ahoj! Já jsem Si- Alastor, jsem sir Alastor, moc mě těší!" prozpěvoval jsem a vrtěl u toho ocasem, jako by se nechumelilo. "Ušli jsme ták dlouhou cestu! Zima, ts... A táta, tátu..." při zmínce o tátovi jsem začal popotahovat. "Táta... táta nás opustil! Mlátil nás a... a museli jsme utéct... Ale maminka," tentokrát se mi tvář znovu rozjasnila. "Maminka nás zachránila," doplnil jsem, načež jsem si hrdě hrcnul na zem před dvojici a svůj pohled přenesl na Alastora. Sleduješ?

//Řeka Kiërb

Již s plným žaludkem jsem až překvapivě ochotně následoval mámu a držel klapačku zavřenou. Přemýšlel jsem - na tomhle místě jsem nikdy nebyl a nepřišlo mi, že bychom zabočili natolik, aby tu místo hor stál les. Nebo bylo to místo menší, než jsem si pamatoval? Nikdy jsem nahoru moc nechodil a když už ano, zajímaly mě jiné věci, než rozhlížet se kolem. Tady to ale bylo jiné, konečně něco neznámého, co mohlo zabavit nekonečnou nudu. Překvapila mě menší zima, když jsme vešli do stínu nějaké obrovské hory, ale v žádném případě se to nerovnalo sněhu v horách. Kousek od nás dokonce prosvitovalo mezi stromy slunce, ale máma se zastavila, takže jsme k místu, kde hora - sopka - nestínila, dojít nestihli. Povytáhl jsem obočí, když na mě promluvila. Ničemu z té věty jsem nerozuměl, a vlastně jsem se ani nesnažil rozumět. Nestálo to za to.
Pohrával jsem si s kamínky, které tu byly různě zasekané pod zemí nebo se volně povalovaly na zemi. Překážel mi v tom mech, něco, co jsem viděl jen občas a nikdy neměl moc příležitost po něm chodit. Zazubil jsem se a spokojeně se na měkké přikrývce rozvalil, s pupkem vystrčeným k nebi, naprosto ignorující fakt, že jsme někomu vkročili domů. Neměl jsem zrovna vytrénovaný čich, takže to nebyla moje vina - a to, co mi zvonilo v uších na poplach, jsem úspěšně odignoroval. Však ona se postará. Ušklíbl jsem se a mrkl na mámu.

//Západní Galtavar

Neměl jsem sebemenší problém s otřesy, které se mnou sem tam hodily ze strany do strany. Mým největším problémem bylo jak se dostat k čerstvému vzduchu, když mi cestu k plicím zablokovala voda k řeky. S vyvalenými oči jsem se držel za jednou půlkou rodiny a pokračoval v nekonečném dávení, než mě cosi čaplo za krk a začalo mě táhnout po zemi. Huh? "Nech mě!" zaječel jsem a začal sebou trhat, až mě to konečně dostalo zpátky do pohotovosti a dostalo se mi pořádného nadechnutí. Naštvaně jsem probodl máminy oči, když mi přikázala zůstat, a pak prostě zmizela. Zatnul jsem zuby a začal raději pohledem propalovat zem. Kolem mě se prohánělo stádo losů, přesto jsem se mezi nimi snažil najít Alastora a tělem mi cukala žárlivost. Bráchu jsem však mezi kopyty nenašel. Okolím se ozvalo mučenlivé naříkání zvířete a pokračovalo ještě chvíli po tom, co ustalo dunění země. Pak bylo úplné ticho.
Ačkoliv se ve mně emoce vařily, neváhal jsem ani vteřinu a rozběhl se ze své pozice k jídlu, které pro nás máma ulovila. Dal jsem všechno tomu, abych se k jídlu dostal první, i kdyby to znamenalo někoho omylem porazit nebo u toho vypadat jako magor. Až když jsem se konečně zakousl do masa se mi na tváři objevil můj obvyklý úsměv, který jsem věnoval Lennie. "Děkuji, že jsi mě zachránila," pronesl jsem sladce, když jsem polkl. Vzpomněl jsem si na to, co mi vyprávěl brácha, když mámu bránil, a v hlavě jsem si přehrával to, co jsem mu na oplátku řekl já. A proč ne?
Ještě chvíli jsem do sebe cpal maso, ale nesnědl jsem toho tolik, jako obvykle. Líbilo se mi to, jak jsem vypadal - byl jsem dokonalý a... a navíc jsem chvíli předtím ve skutečnosti jedl. Líně jsem přenesl pohled na Alastora a pozoroval ho, ačkoliv máma už se zvedala k odchodu. Probudil mě až její mokrý čenich, načež jsem se znovu zazubil a zamával ocasem. Fuj.

//domov Mechový lesík

//Ragarské pohoří

Ušklíbl jsem se, když jsem zjistil, že Rowena trucuje a stává se z ní tak další hysterická megera téhle famílie. Spokojeně jsem máchl ocasem, když nám navíc bylo v podstatě nabídnuto jídlo, a mrkl na Alastora, kterému jsem v horách vyprávěl, jak nikoho nepotřebujeme, protože nám z lítosti někdo nakonec uloví. Já to říkal. Hrdě jsem se nesl dál poblíž mamky, protože jsem nechtěl jít poslední, ale zároveň jsem nevěděl, kam vlastně máme namířeno. "Aaa, tak já bych si něco dal!" prohlásil jsem. Když jinak nedáš. Spokojeně jsem se zazubil.
Mámu jsem dál poslouchal jenom proto, abych se dozvěděl, jestli z toho jídla něco kápne zadara nebo jestli budu muset hnout zadkem, což jsem samozřejmě nechtěl. Nedobrovolně jsem si tak vyslechl celý ten jeden velký vtip kolem našeho domova. Spokojeně jsem se u toho culil a házel očkem na Alastora, abych viděl jeho reakcí v první řadě. Samotného mě to velmi netrápilo - tátu jsem skoro neviděl od té doby, co jsme poprvé opustili hory, a no... Byl jsem prostě sám, a tak to bylo, a byl to nejlepší život - s bráchou, samo sebou. S tímhle nosánkem až moc nahoru jsem taky hodil hezkou držku do řeky a napil se vody, takže jsem zbytek naší cesty trávil dávením se a trhavým dýcháním, než jsem se trochu vzpamatoval.

//řeka Kierb přes VVJ

Poslední, co jsem si pamatoval, byla rána. Tady však zpívala jen vrána. Že by mě kouzlo někam přeneslo? Tiché našlapování se ke mně rychle doneslo. Prudce jsem otočil hlavou, nechtěl jsem skončit s další ranou. Přede mnou však stála jen liška, která smála se, tichá jak myška. "Vítej v mém domě!" pronesla pro mě. Překvapeně jsem uskočil. Copak do dalšího snu jsem přeskočil? Já už nechtěl spát, ani se prát. Liška však nevypadala připravená k boji, místo toho raději zkoumala tlamu moji. "Krev tu máš!" Málem mě po jejím doteku přemohl pláč. Od víly jsem se dostal jen sotva - už to nebyla tak hodná kmotra. Ale tahle liška byla jiná, nezdála se být ničím vinná. A já už tak hezký sen dlouho neměl, že jsem z toho na chvíli i oněměl. "Víla ho chtěla, už jich pár měla. Já ji chtěl porazit, a tak jsem musel narazit," vysvětlil jsem liščí dámě, jako bych povídal své mámě. Možná by to máma dobrá byla, když ta doma už mě málem bila. "Neboj, já to ošetřím! A vílu, tu prošetřím!" řekla liška, a pak byla opět tichá jako myška. Ale jen na chviličku, hned zase už otvírala tlamu pomaličku. "Musíš opatrný být, málo šrámů mít! Jsi krásný kluk, super jako buk!" Dostal jsem pochválení, které způsobilo krátké omámení. Liška ránu mi očistila vodou, shledala vílu kmotřičku vinnou. S úsměvem jsem se začal otáčet, žádné soukromí už mě začínalo vytáčet. "Děkuji moc!" Už stejně byla noc. Chystal jsem se přijít znovu, ale už jsem musel zpět ke svému domu.

4.

Sotva jsem otevřel oči, to místo jsem poznal. Prošel jsem už hodně částí Gallirei, přesto jen tohle se mi zarylo do paměti. Ty samé stromy, ty samé keře. Ale tentokrát to vypadalo... o něco víc rozmazaně, víc jako sen. Občas se celý ten svět zatočil, až by se z toho jednomu udělalo špatně, ale v další chvíli už jsem si tu otočku nepamatoval a šel dál. Jindy jako by v dálce stály stromy vzhůru nohama a když jsem mrknul, zase byly tak, jak mají být - a změnilo se místo, kam jsem se v tu chvíli nedíval. Zamračil jsem se. Moje sny nikdy nebyly takhle pěkné, s nyní narůžovělými stromy a vůní růží, která se nesla vzduchem. To jsem jako malý ještě netušil, že takhle voní růže, ale moc se mi to líbilo. Chtěl jsem tohle místo ukázat Alastorovi, ale kdykoliv mě bdění vytáhlo zpět na všechny čtyři, zapomněl jsem. Tentokrát si budu pamatovat. Zazubil jsem se a odhodlaně se konečně sebral ze země.
Neputoval jsem dlouho sám. Vlastně jsem ani neměl v plánu putovat sám, automaticky jsem hledal obrovského bílého zajíce, který měl úchylku na zuby. Jenže stejně jako svět kolem vypadal o těch pár měsíců později jinak, myslet si, že zajíc bude pořád zajíc, bylo vcelku naivní. Pomalu jsem postupoval vpřed známou cestou až tam, kde mě obvykle víla přepadla, no čím víc jsem se blížil, tím méně les voněl po růžích a tím méně světla tam pronikalo. Narůžovělá barva se vytratila do neznáma a les byl najednou celý v tmavých, skoro až černých barvách, stejně jako nebe. Listy tu nerostly a ani jehličnaté stromy neměly svoji obvyklou pokrývku. Všechno tu bylo suché a mrtvé. Pár dalších, opatrných kroků vpřed a... najednou bylo taky úplné ticho.
Srdíčko mi bilo o sto šest při tom pohledu vzhůru. Z větve se téměř až na zem táhlo pavoučí vlákno, jiné, než ta normální - pevnější, širší - bylo vidět i bez slunce, na kterém by se lesklo. Z vlákna samozřejmě visel i jeho majitel, jehož... hlava? Hlava se skoro dotýkala země. Byl to obrovský pavouk. Možná větší, než dospělý vlk - a místo normální pavoučí hlavy... Tam byla hlava toho zajíce, kterého jsem hledal. Vyděšeně jsem sklopil uši k hlavě a schoval si ocásek mezi tlapky. Jsem statečný, jsem statečný, jsem stateč- Dech se mi zarazil v hrdle. Jsem statečný, ale ne až tolik. Tlapky jako by mi přimrzly k zemi a vyděšený pohled mi zůstal na té smíšenině, i když jsem si vážně přál je zavřít.
"Změna... bolí to, hm?" pronesl zajíc skřípavým hlasem, který všemožně přeskakoval. S naježenou srstí na krku jsem zavrtěl hlavou. Neměl jsem tušení, co tím víla - totiž, ta věc - myslela. Nikdy jsem neměl v úmyslu, aby vypadala takhle. Konečně jsem zavřel oči a bolestivě zatnul čelist. Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se... Opakoval jsem si, zatímco z hlavy pavouka unikal smích, který by snad mohl drtit skály. "Hahah! Nejdřív potřebuju zoubeček..." Trhnul jsem sebou. Tohle mi zub z tlamy vyndávat nebude. Ale musím se vzbudit. Musím se vzbudit, musím, musím, musím. Vyděšeně jsem se otočil na patě a rozhlédl se kolem. Stromy, stromy, samé stromy. A kdy mi zuby padaly nejvíc? Nechci tu být, nechci tu být. Mamink- Zarazil jsem se. Neměl jsem rodinu.
Zaměřila jsem se na strom asi dvacet metrů ode mě a té příšery. Tělo se mi otřásalo a měl jsem pocit, že za chvíli hodím šavli. Jsem dokonalý, dokonalý a odvážný. Tohle mě neporazí. Na tváři se mi rozlil úšklebek. "Jednou umiluješ sám sebe k smrti," ozvalo se za mými zády. Zavrtěl jsem hlavou, jako by mi to pomohlo utišit ten skřípot jejích zubů.
Moc jsem nad tím dál nepřemýšlel - chtěl jsem se dostat domů... Za Alastorem, minimálně. Rozběhl jsem se napříč temným lesem, s pohledem upřeným na strom přede mnou. V půlce cesty jsem otevřel tlamu a nezavřel ji, dokud se lesem neozval náraz a křupnutí zubu. Stačilo to, abych se probudil - ale růžovou část lesa už jsem vidět nemohl. Ta byla určená jen pro kolemjdoucí.

//p.s. krásná část lesa přelívající se v temnotu měla symbolizovat Siriuse a jeho andělíčkovskou tvářičku na povrchu, zatímco uvnitř je to prohnilej bastard

Pokrčil jsem rameny a tělem mi otřásl další smích, tentokrát kratší, ale zase o něco štiplavější, než ty ostatní. Unaveně jsem se protáhl a zase se sesbíral ze země, abych byl připravený odejít, neboť ta hra na rodinku už se vzdalovala od úkrytu. Zajímalo mě, jestli nás slyšeli špehovat a jestli budu mít problém. Překvapeně jsem nad tou myšlenkou zamrkal - proč... bych měl mít problém jenom já? Probodl jsem bráchu pohledem a závist mnou projela jako blesk, načež jsem se zamračil a v očích se mi ďábelsky zablesklo, než se vsákla do země a nezbyly po ní ani stopy. V ten moment se mi výraz ve tváři opět změnil na sluníčkovský nevinný úsměv, který tentokrát směřoval k mámě.
"Mami," pozdravil jsem sladce. Neodvážil jsem se k ní přitulit, přesto jsem - jakmile k nám došla - se po jejím boku protáhl jako spokojená kočka. Mrknul jsem na tátu, o kterém prohodila tak chladnou větu, až mě to samotného překvapilo. Lehce jsem se zamračil. Co mně bylo po tom? "Čau," pozdravil jsem nicnetušíc a naklonil hlavu do strany. Celkem bych si něco dal. Napadlo mě, když jsem sledoval mámu mluvit a vypouštěl všechno druhým uchem ven. Nezajímalo mě, co říkala - místo toho jsem zaujatě sledoval Alastora a zkoumal, co na to on. Koneckonců jsem šel jen tam, kam on.

//Galtavar přes Jedlák