Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Nad Kopci

Cítil jsem, jak mi každým krokem tlapky vypovídaly služby. Ale vlky už jsem neviděl, jen rudé kapky, které po mně zanechávaly ve sněhu stopu. Ale což. Ať si třeba na les přijde medvěd, vždyť to bylo úplně jedno. Mně to bylo jedno určitě. Stačilo mi vidět jediný alespoň trochu známý strom a zabořil jsem to u něj. Opřel jsem se o kmen a sjel po něm až do sněhu, odkud už jsem se nehnul. Všechno mě tak hrozně bolelo, a chtělo se mi spát. Skoro jsem cítil jednotlivé škrábance na boku a pořád jsem si pamatoval, jak děsně bolely cizí zuby. Koneckonců tím byl důkazem i napůl ztracený hlas.
Pozoroval jsem, jak se krev dostává skrz sníh dál a dál, když jsem zjistil, že mě díky němu rána tolik nebolí. Cítil jsem štípání, jako když se vám čerstvá rána zanese nějakou špínou, ale to zůstalo jen pár vteřin, než přišla jen otupující bolest, mnohem lepší než ta předtím. Úlevně jsem vydechl a z očí mi sjelo pár dalších slz, které jsem si při těžkém otáčení se na horší ránu setřel. Byla mi zima.

Spokojeně jsem se uchechtl, když se vlčice začala utírat. Byla to naprosto jiná reakce, než jsem obvykle dostával. Něco na tom bylo vzrušující a chtěl jsem provokovat mnohem víc. Jenže smích mě brzy přešel, když jsem v jednom momentě koukal na vlčici a v druhém jsem ucítil váhu na... no, vlastně na celém těle, vzhledem k tomu, jak zakrslý jsem byl. Hlas mi na chvíli naprosto unikl, když vlk přitlačil a mně se odtrhnul pořádný přísun kyslíku. Byl to jiný pocit, než ten předtím. Měl jsem strach, ale ne ten, který mě pobízel kupředu, když jsem se s vlky dal do řeči. Spíš strach, který mi automaticky spustil z očí slzné vodopády a i kdybych mohl volně dýchat, jen těžko bych lapal po vzduchu. Nech mě být, zmetku! Pokusil jsem se převalit, ale nehnul jsem se ani o prst. Bokem se mi začala rozlévat bolest - byla to bolest? Takovou jsem neznal. Bolelo to moc, ne jako když jsem spadl na čenich. Tahle neutuchávala ani po několika sekundách, vlastně se možná zvětšovala. A mně nezbývalo nic jiného, než sledovat, jak se ke mně přibližuje vlčice.
Nech mě být, nech mě být! Ucítil jsem její dech na svém stehně. Ku*va, neříkala nám, že je Smrt náš přítel? Tak kde je?! Byla to jediná normální myšlenka, kterou jsem dokázal složit. Zase jsem sebou začal házet, ale na místě mě udržely její zuby. Vyděšeně jsem vykulil uši a začal popotahovat, když se mi zaryly do masa. Po tvářích mi s dalším milimetrem začalo stékat víc slz a s dalším kouskem se mi konečně z hrdla vynořil hlas v podobě uši drásajícího křiku. Tak moc to bolelo, úplně všude, ale nejvíc moje tlapka. Když se vlčice pustila a z rány se vynořila krev, vyšla ze mě poslední fáze křiku, něco mezi hlasitým vzlykem a vypověděním hlasivek.
Zachytil jsem, že tíha na hrudi zmizela. Chci domů. Nechtěl jsem se ovšem zvednout. Byl jsem tak unavený. Jenže pak mi přešel pohled na vlčici a krev, která jí stékala po tlamě do sněhu. Tu rudou tekutinu už jsem viděl - když mi vypadl zub, když jsem si moc odřel tlamu. Ale nikdy ne v takovém množství. Udělalo se mi špatně, a reflex zvednout se před zvracením mi v tu chvíli nejspíš zachránil život. Přehodil jsem se na tlapky, ovšem na mokrém sněhu mi zraněné tělo podjelo a rozplácl jsem se na břiše. Ne! Vrátil jsem se zpět na všechny čtyři - tedy, spíš tři, a rozběhl se vpřed. Nech mě být, nech mě být! Neodvážil jsem se podívat vzad, abych zjistil, jestli jdou po mně. Několikrát jsem spadl a bolestí zaječel tím, co zbylo z mého hlasu. Smrt možná byla víc vítaná, než cokoliv jiného, ale bolest jsem nenáviděl.

//Mechový lesík

Můj příchod byl zaregistrován hned. Máchnul ocasem a zvědavými oči střídal pohled mezi vlkem a vlčicí. Nespokojeně jsem nakrčil čenich, když jsem byl nazván spratkem, ale muselo se mu nechat, že v jeho větě nebyla jediná lež. Pokrčil jsem rameny. "Já přišel sám. Nepotřebuju za p*delí žádnou babu," zamumlal jsem. Pak se k němu přidala i vlčice. "Eeeeh? A kde by pak byla sranda?" zakroutil jsem očima. Hysterická megera mě nic nenaučila a já stejně věděl všechno moc dobře. Kdybych se bavil jen s těmi, co znám, asi bych se přišel plazit za Smrtí s prosíkem. I když ani na těhle dvou nebylo nic zajímavého, až na jejich vzhled. Pár jizev už jsem viděl, ale nikdy ne tolik. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo ne.
Jenže pak se situace trochu změnila - a při pohledu na jejich zuby jsem se trochu zachechtal, skoro automaticky. Sledoval jsem, jak vlčici padají na zem v líném pohybu sliny, a srdce mi sevřel strach. Na rozdíl od jiných vlků jsem ovšem měl chuť... na víc. Chtěl jsem něco víc, jako bych vlkům říkal, ať to udělají a na co čekají. Možná to bylo znamení Smrti, které na nás máma ještě nenarozené snesla. Byla naší kmotrou, ale jistě od nikoho nechtěla nic jiného, než jejich smrt, z které měla největší potěšení. A tak jsem já měl potěšení z těch nejhorších situacích. Už dlouho mě nic nebavilo tolik, jako tohle - a strach akorát přidával na pocitu, že tohle už nikdy nezažiju. Doslova. Navíc, nikdo se ke mně takhle nikdy nechoval. Kdo by zvědavé naivní vlče vinil?
"Hej, hej! Vím, že jsem k sežrání, ale nemusíte to dávat tak přehnaně najevo," ušklíbl jsem se a otočil se, abych udržel oční kontakt s vlkem. Nechat kolem sebe někoho kroužit a nedívat se na něj byla podivně odpuzující myšlenka. Alespoň jsem u toho nezapomněl ocasem pošimrat vlčici pod čenichem, jako by neměla tlamu otevřenou jen pro mě. Co by se mohlo stát? Heh.

//Mechové dno přes Mecháč

Prošel jsem známoneznámým lesem s pohledem upřeným vpřed a možná dokonce i nervózní z toho, že by mě měl někdo oslovit. Samé milé úsměvy, sklopené pohledy a vrtící se ocas - kdo by na to měl pořád náladu? To já se měl přetvařovat a oni mi dávat facky, ne se tvářit, jako že je všechno v pohodě. Blázni. Všichni jsou to blázni. Do jednoho. Zamračil jsem se. Kdysi jsem měl tátu, mámu, Alastora a Rowenu. Potom už jen mámu a Alastora. Teď jsem byl sám a bylo to lepší. Samozřejmě, že to bylo lepší - očekávali snad, že je pak budu živit? Že jim budu pomáhat? Hah, vážně jsou to blázni.
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se zastavil. Nepotřeboval jsem je. Na tváři mi začal pohrávat ten nejroztomilejší úsměv pomalu i s ďolíčky. Přimhouřil jsem oči, jako když se moc smějete a nemůžete je úplně otevřít. Rozhlédl jsem se kolem, ale z mé pozice jsem nic neviděl - ovšem k mým bystrým uším dolehla tlumená konverzace, z které jsem nedokázal nic vyčíst, ale byla tam, velmi tichá, ještě vcelku daleko (vzhledem k tomu, že jsem se každým krokem bořil do sněhu). Byl jsem rád za dlouhou srst, neboť mi zase začínala být zima, ale nic, co by nespravilo to cvičení v podobě skákání do sněhu a ze sněhu. Vážně jsem nemohl přijít na způsob, jak u toho vypadat elegantně.
Když už jsem se dostal ke konverzaci natolik blízko, že jsem mohl rozeznat, co říkají, zase jsem se rozhlédl. Mezi stromy stáli dva šediví vlci. Styx. Napadlo mě okamžitě. Ne proto, že bych snad znal její rodinu, ale protože nás s ní máma strašila až moc a byla to jediná šedivá vlčice, kterou jsem znal. Jenže tohle nevypadalo jako Styx a v mém těle nic jako jakýsi pud sebezáchovy neexistoval, takže jsem se vydal vpřed a zabořil to před nima s malým úšklebkem. "Co probíráme?" zšeptal jsem, jako bych se právě přidal do nějaké super tajné konverzace. Přiblížil jsem se spíš vlčici, protože při pohledu na vlka se mi udělalo lehce nevolno. Ten asi neví, jak o sebe hezky pečovat.

(179)

Probudil jsem se na můj vkus až moc brzy, ale pouze jsem nad tím pokrčil rameny a líně se rozvaloval pod vchodem dál. Sem tam na mě dopadl nový sníh, jindy mi do uší hrála meluzína. Nikdo nepřišel, a vlastně jsem za to byl rád. Neměl jsem náladu na nic a na nikoho, všechno stálo v zimě tak nějak naprd. Takhle jsem si zimu v horách rozhodně nepamatoval! Chyběl mi déšť a bouřící se nebe. A taky nějaká zábava. Naposledy jsem se bavil šikanováním Alastora ještě v horách, a od té doby uplynulo už jak dlouho? Čas jsem moc nepobíral. Ale bylo to dlouho a byl čas najít někoho nového, kdo se dal šikanovat. Nebo alespoň někoho, kdo nebyl nudný jako všichni ostatní.
Vysoukal jsem se tedy zpět na tlapky a oklepal se ve snaze ze sebe shodit všechen ten sníh, ale při pohledu na menší přeháňku venku jsem jen protočil očima. Cesta nahoru už byla složitější, než cesta dovnitř. Vzhledem ke strmému kopci sem ještě předtím napadlo i skrz stromy spoustu sněhu a zima ho tam udržovala, takže jsem každou chvíli málem hodil držku - ale jenom málem samozřejmě. Na tohle tělo se muselo dávat dobrý pozor. Alespoň ty kořeny na vrchu mi lichotily, vzhledem k tomu, že jsem se jimi protáhl jako nic. Protože jsem byl hubený. Ne malý. Hubený.

//Nad Kopci přes Mechový lesík

(178)

//Mechový lesík

"AHHHHHH!" zaječel jsem, než mě čekal tvrdý náraz do země. Jau. Potlačil jsem samovolné slzy a chvíli zůstal ležet, než tepavá bolest odešla. Vážně jsem nesnášel bolest. Alespoň ten pohled k něčemu byl - jemně tu zářil všemožný mech, který taky trochu zjemnil můj pád. Protočil jsem očima - možná ta rádoby smečka nebyla tak špatná. Ale stejně jsem nehodlal tu zůstat dlouho, bylo tu tak málo místa. Vlastně nebylo, ale všude bylo zavřeno a jediný úkrytu byl za mnou - a ještě trochu do kopce. Bylo mi nanejvýš nepohodlně, a tak jsem to jednoduše zabořil rovnou před vchodem, abych měl jistotu, že vím o všem a o všech. Jediné, co jsem chtěl, byl boží spánek a pokoj. Byl jsem připravený zfackovat všechny, kteří by chtěli narušit můj úžasný spánek před dalším výletem.
Nestihli byste napočítat do tří a už jsem byl tuhý. Byl to bezesný spánek - občas proložený nějakým zábleskem vzpomínky. Přesto byl neklidný, jako by na mně nekonečná tma ležela a dusila mě ze všech stran. Život byl nudný.

//Východní úkryt

Celou cestu jsem se bořil a dusil se sněhem, než jsem se konečně dostal tam, kam se sníh skrz stromy dostával hůř a více méně jsem mohl chodit normálně. Kdo? Kdo za to může? Dramaticky jsem si povzdechl a rozhlédl se kolem, jako bych měřil svoji výšku tím, že jsem se porovnával se stromem. Zacukalo mi v oku. To. Bylo. Tak. Nefér. Alastor už se výškou vyrovnal skoro všem dospělým a já jim sotva sahal po bradu. Svalil jsem se tak, jak jsem stál, tlamou do sněhu a zaječel - i když to nebylo slyšet, jak všechno sněhová pokrývka utlumila. Pomalu jsem se potom vyškrábal zpět na tlapky s tím nejroztomilejším úsměvem a setřel si z čenichu roztátou vodu. To nikdo neviděl. Oznámil jsem sám sobě a s naprostým klidem v duši se vydal hlouběji do lesa.
Tohle teď máma považuje za domov? Znovu jsem se rozhlédl. Stejné stromy, stejná země. Žádná změna. Měli tu vůbec někde úkryt? Byla mi celkem zima, jak jsem se poslední půl hodinu máčel v hlubokém sněhu a řval do něj celý svůj životní příběh. Nafoukl jsem se. Byl jsem unavený, zmáčený a chtěl jsem pusinku. A aby toho nebylo málo, najednou jsem pod sebou neměl tvrdou zem. Džusna?!

//Mechové dno

Vlčice mi neodpověděla. Úsměv mi poklesl v otrávený výraz, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny a otočil se na patě. Nejspíš to stejně byl nějaký blázen, s kterým nebylo radno si zahazovat, i když na druhou stranu by se takové individuum dalo hezky zneužít v můj vlastní prospěch. Spokojeně jsem se zazubil a se zasněným pohledem se vydal k východu. Hustý sníh už přestal a místo něho jen sem tam spadla sněhová vločka, no vyškrábat se pryč z úkrytu byl pěkný oříšek. Výška sněhu byla pomalu větší, jak já (takže žádný zázrak), a musel jsem se neochotně probourat, abych spatřil světlo dne. Nesnáším to, fuj, za**anej sníh. Zatnul jsem zuby a oklepal se. Zima mi nevadila, srst jsem měl dost hustou a byl jsem zvyklý se toulat všude možně, i v zimě. Teď jsem ještě víc neodolatelný, než předtím. Ušklíbl jsem se - a opravdu. Vločky, které ze mě nespadly, se mi zachytily v srsti a v takové zimě ani neroztály. Takový princ z pohádky, víte co. Naprosto nedostižitelný. Ničím neporazitelný.
Alespoň to jsem si myslel, než jsem se rozešel vpřed. Udělal jsem krok, v pohodě. Udělal jsem další a najednou jsem seděl po břicho zabořený ve sněhu. Ne. Pousmál jsem se s vykulenými oči. Ne, nope, prostě ne, tohle se neděje. Vyškrábal jsem se zpět, krok, a zase jsem byl v díře. Někdo si ze mě prostě dělal p*del.

//Mechový lesík

//Mechový lesík

Od čenichu mi stoupala pára, která se ztrácela v hustém sněžení. Byl jsem najednou celý bílý, úplně celý, bořil jsem se po kolena ve sněhu a drkotal zuby. Tak kde to maj?! Chtěl jsem se nějak dramaticky rozvalit na zemi a čekat na nějakého spasitele, no když jsem si uvědomil fakt, že mrazem už necítím končetiny, odmítl jsem se jakkoliv s tím sněhem dál spojovat. Nebeskou bránu mi otevřel až vstup do úkrytu - i když to nebyl zrovna ten, co jsem hledal, ale všechno se počítalo.
Vtrhnul jsem do úkrytu tak trochu jako jedno sněhové dělo - nezáměrně, samozřejmě. Moje elegantní kroky, abych zapůsobil na všechny ostatní, se ve sněhu zasekly a letošní zimní nadílka mě vyplivla dovnitř. Přistál jsem na tvrdé zemi tlamou napřed, až to cinklo, jak se mi setkaly zuby. A...u. Rozmrkal jsem se, abych zahnal slzy, a automaticky se začal zvedat. Tohle jsem už dlouho nevedl, nějaké brečení, pche. Co kdyby tady byl Meinere? NEBO LINDASA?! Sakra. Zamlaskal jsem a nechal bolest vybrnět. Naskytl se mi pohled na nějakou zeleno... modro... zele... no, na nějak barvu na ocase. Měla to být nějaká náhražka světla? Moc ho tady nebylo. Ale ta barva taky nesvítila, no... po bližším prozkoumání patřila ještě tmavšímu stvoření, takže to vážně mohlo být jako slunce. Ha, čas pro mě! Zahodil jsem svůj příšerný pád za hlavu a připlížil se k neznámé zezadu. Vlčice! Možná jsem mohl vyzkoušet to, co mě ta drama královna naučila? "Čauky," pozdravil jsem trochu nejistým hlasem. Nějak jsem nevěděl, co se všemi těmi vědomostmi dělat, tak jsem prostě jen nahodil ten nejroztomilejší výraz a čekal.

He? Ona prostě... odešla. Najednou mě nikdo nesledoval a byl jsem sám. Tak takhle by to nešlo. Zamračil jsem se a s dramatickým odfrknutím jsem se vydal napříč lesem, třeba najít někoho na šikanování, třeba... Čůrat! Poskočil jsem a trochu přidal do své líné chůze, hlavně, abych našel nějaké tajné místečko. Zabořil jsem to pod sněhem, vyšvihl svoji tlapku ladně do vzduchu a čůral jako pán. Sledoval jsem proud a culil se nad tím, že kdyby byla soutěž v nejlepším záchůdkování, byl bych jasný vítěz. Hm? Přimhouřil jsem oči do hustého sněžení. Je to... žlutý? Zavrtěl jsem nadšeně ocasem. Dobrodružství jenom pro mě? Ty, veverko! Jste svědkem, můžete nám vysvětlit, jak se bílý sníh stal žlutým? Utíkáte? Hm. Ale detektiv Sirius mohl tu záhadu vyřešit sám! Svědci jsou stejně k ničemu, jenom vedlejší charakter, aby se mohl ten hlavní co nejvíc vytahovat. A kdo jiný by měl být ten hlavní, charakter, když ne já? No? Nikdo!
Možná to chutná... jako maso! Maso sice nebylo nikdy žluté, ale... jeden nikdy nevěděl. Přičichl jsem si k žluté hromádce, ale zaštípal mě jen studený vzduch. Hm. Zamračil jsem se. Prostě jsem to musel ochutnat hned! Otevřel jsem tlamu dokořán, vyplázl jazyk a přejel jím po kupičce. He... heeeeee? Z hrdla mi vyšel jakýsi pištivý zvuk. V jedné vteřině jsem byl u žlutého sněhu a v druhé už jsem utíkal sněhem o deset metrů dál. "Fuj, fuj, fuj, fůůůj!" Ječel jsem u toho pištivým hlasem, který všemu dodával třešničku na dortu. Nikdo to neviděl. Nikdo. To. Neviděl. Celý rozlámaný ještě z předchozího výletu jsem se rozplácl u nejbližšího stromu a traumaticky oddechoval. Možná... možná jsem si nějakého toho svědka měl najít. Eww. Zabořil jsem hlavu mezi tlapky. Já, takový elegantní princ! A ono tohle. Beztak to byla nějaká past.
Chvíli jsem se na studené zemi převaloval a samou únavou nemohl usnout. Možná to prostě chtělo nějakou pohádku? Ale já žádnou neznal. Chytrá vlčice si jednou řekla... Se*u na to... a žila šťastně až do smrti. Hah. Spokojeně jsem se zazubil a naposledy se protáhl. Sníh mě studil na břichu, ale naštěstí ho pod stromem nebylo tolik, takže jsem se nijak nebořil. Sice to asi nebyla ideální situace, spát na sněhu... Ale já přežil všechno. Sice jsem to nikdy nezkusil, ale nebylo nic, co by mě mohlo porazit - a když jsem přežil drama královnu Lindu a hysterickou megeru matku, nějaký snížek mě neděsil. Dokud není žlutý. Tři, dva, jedna a spal jsem jako zařezaný.
Jenže ani ten spánek mi dlouho nevydržel, jako bych musel být pořád v pohybu. A... nebo za to prostě jen mohl ten studený sníh. Taková... z... zima! Kde tady mají jeskyni?! Zamručel jsem a rozespale se teda vyškrábal zpátky na tlapky - to byla pěkná otrava. A než jsem se nadál, byl jsem úplně v čudu.

//Východní úkryt

Lindasa už nic neříkala, ale to bylo jedno. Pokrčil jsem rameny, bral jsem to tak, že uznala svoji porážku a já mohl být spokojený. Oklepal jsem se, abych trochu probudil unavené tělo. Se zívnutím lva jsem se postavil vlčici do cesty a chvíli ji pozoroval, abych zjistil, co bude. Taky jsem nebyl úplně na mlčení, to bylo jasné. Nebyl jsem tak vysoký, abych viděl, po čem se to rozhlíží, tak jsem se prostě rozhodl to zneužít. Už dlouho byla nuda."Proč tak koukáš? Ne, že bych se divil, je těžký se na tohle nedívat," zachechtal jsem se na samce až moc vysokým dětským hlasem a ukázal tlapkou sám na sebe. Alespoň něco jsem od Lindy pochytil. Když už jste dokonalí, neměli byste to vědět sami, že jo - je důležitý to všem připomínat alespoň desetkrát za pět minut. Dlouze jsem se protáhl, přesně jako kočka, a rozešel se dál, když už to vlčici tak trvalo. Netušil jsem, kam dál - les jsem neznal, to byla jedna věc, ale spíše... jsem najednou zase neměl žádný cíl. Nuda. Zakroutil jsem očima.
Nad hlavou se mi ovšem najednou rozsvítila žárovka a v očích mi zablikali růžoví ďáblíci s šatičkama. Zvedl jsem ocas vysoko do vzduchu a vrtěl s ním jako pomatený. "Meineeereeeee!" protáhl jsem zpívajícím hláskem zatímco jsem si klusal mezi stromy, zubatý úsměv na tváři a nanejvýš spokojený. Zpomalil jsem jen, abych se ohlédl za sebe a zkontroloval, jestli jsem sám, nebo jestli by mohla být větší sranda s tetkou Lindasou. Jdeme? Zamrkal jsem jako neviňátko. Já stopovat neuměl. Ona určitě jo, pokud se zrovna nenaparovala.

//Ještěří lučina

"Jo? Tak se ukaž?" vyzval jsem ji hned, jak se začala bránit. Spokojeně jsem se zazubil a pokračoval vpřed. Tady už jsem to znal, minimálně po pachu - došli jsme na území smečky. Všechno se tu mísilo do jednoho a dráždilo mi čenich, kterým jsem ještě jednotlivé pachy pořádně nedokázal rozeznat. Nebyla tu taková zima, jako na otevřených místech, a vlastně jsem byl i rád, že máme kde složit hlavu. Zabořil jsem to u prvního stromu, který jsem viděl, a odmítal se hnout dál. Jakmile jsem vyřadil své tlapky z provozu, ucítil jsem přemožené svaly a taky jsem musel trochu sbírat poztrácený dech. Ale zvládl jsem to. Hrdě jsem se ušklíbl. Ani jsem si nepostěžoval.
"Eh, tam někde s mámou. U Theriona," pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem, aby za ním jen tak najednou šla, ale nechal jsem to být a raději se zase začal sbírat, abych ji mohl následovat a zabránit nějaké katastrofě, kterou by mohla způsobit. Hlavně, že už jsme se nechystali jít někam dál.

//Zarostlý les

Další otevřené místo, další sníh, který nám padal na hlavy. Vlastně to bylo docela příjemné, takové hezké studění. Už mi nebyla taková zima jako předtím, ani jsem netušil, kde mě to přešlo - a tohle bylo takové standartní počasí v horách, kterého jsem se už nemohl zaleknout. Nakonec jsem byl docela rád, že jsem vyrostl tam. Alespoň jsem si teď nestěžoval jako nějaká slečinka, to by mi Linda nejspíš neodpustila.
Pokrčil jsem rameny. Nepřemýšlel jsem nad další odpovědí moc dlouho. "Tak vezmu tebe, protože on nemá zájem o vlčice jako ty. Nebude tě brát za krásnou jako já a nechá tě trčet někde v díře. Takže... tě vezmu k sobě, a pak se uvidí," odpověděl jsem. Neměl jsem ovšem v plánu si Lindasu na ovládnutí světa nechávat - chtěl jsem jen zavést pár pravidel navíc a pak se zase vypařit. Vládnutí nebylo pro mě, ale na druhou stranu jsem rozhodně nechtěl, abych musel každé ráno vstávat a klanět se k nohám nějaké cuchty z Assasínů. "A vůbec, proč to řešíš? Neumíš ani rozdělat oheň a pochybuju, že by pro tebe teď kdokoliv z těch... lepších lepších... hnul prstem," zavrtěl jsem hlavou a znuděně přidal do kroku. Někde na obzoru už jsem viděl stromy a tiše jsem doufal, že tentokrát je to ten správný les.
Meinere. To už jsem rozhodně slyšel. Svůj pochod jsem zrychlil pomalu na běh. Byl čas obohatit si slovník!

//Mechový lesík

//Bažiny

Konečně jsme opustili více méně bahnité místo a já zase přidal do kroku. Pomalá chůze nebyla pro mě a ještě se brodit přes všechny ty břečky - měl jsem malé tlapky, nemohl jsem prostě jen tak chodit křížem krážem celou zemí a nestěžovat si. Navíc už mě z toho chození začínalo všechno bolet a dech jsem tak tak udržoval v klidu. Kolem našeho nového lesa jsem to neznal a zbylo mi jen doufání v to, že brzy budeme zase zpět.
"Půjdu za Smrtí," zahleděl jsem se vlčici hluboko do očí, naprosto smrtelně vážný výraz na tváři. Kdybych nebyl dost silný já, o čemž jsem pochyboval, prostě bych došel za ní - došel bych tam první, před Alastorem, a uvázal další smlouvu. Podobně, jako to udělala máma. Tuhle hru prostě mohl hrát jenom jeden a já měl všechny karty k vítězství.
Chvíli jsme pokračovali zase naprosto tišší, no Linda na sebe nenechala dlouho čekat a zase otevřela tlamu. Tentokrát jsem k ní zaujatě trhl hlavou a tak tak zastavil ocas, kterým jsem původně chtěl zavrtět. Ona byla ohledně všeho tak klidná - taky jsem takový chtěl být. "Nejmenuje se rozpůlenec, ne?" zeptal jsem se místo nějakého nadšeného šaškování. A nejmenuje se ani Pán. Měl jsem pocit, že jeho opravdové jméno už mi někdy někdo říkal, ale stále jsem si ho spojoval jen s tou hloupou přezdívkou, kterou si on sám tak nějak vymyslel.

//Ještěří lučina

//Ježčí mýtina

Sice jsem občas byl jako neřízená střela, ale tentokrát jsem se držel těsně za vlčicí, div jsem ji nekousal ocas. Dával jsem si dobrý pozor, kam šlapu. Nevěděl jsem, co by se mohlo stát, ale i Assasinka změnila podobu svojí chůze a tohle území se celkově zdálo tak nějak rozbité. Několikrát se mi tlapka zabořila hlouběji, než bych chtěl, a to mě vyděsilo natolik, abych ani nezkoušel jít trochu rychleji. Ne, že bych se něčeho bál teda, že jo.
Pokrčil jsem rameny - její chyba, že je neviděla, co jsem s tím zmohl já. Pobaveně jsem se nad její teorií o bráchovi zasmál, ale ve skutečnosti mi její slova začala hlodat v mysli a najednou jsem z toho byl celý nějaký nervózní. Vážně by to mohl udělat? Ne. Byl tak rozebraný, že už to více ani nešlo, a nevěřil jsem, že by se mnou dokázal takhle vymést zem. Ale na druhou stranu... "Tak ho prostě zabiju," odpověděl jsem bez sebemenšího zaváhání a propletl se kolem ní, jako bych se bál, že bych s ní snad mohl navázat oční kontakt po tom, co jsem vypustil z tlamy. To... bylo špatně. Takhle nebylo správné přemýšlet, nebo bylo? Odstranit slabší a nechat jen ty, kteří si to zaslouží. Co teď?
Naštěstí jsem nezahučel do rozvodněné země - teda, naštěstí pro mě, naneštěstí pro Lindasu. Zavrtěl jsem hlavou, byl jsem překvapený, že vůbec nad něčím takovým uvažovala po tom, co jsem jí o mámě navykládal. "Já se takhle toulal vždycky," zamumlal jsem v odpověď, najednou zase trochu nejistý ohledně všeho, co jsem pouštěl z tlamy. Připadal jsem si trochu bezradně, koneckonců jsem byl pořád vlče a mozek jsem z toho všeho měl zavařený. Uniklo mi i další hysterické zachechtání nad čímkoliv, co se mi zrovna prohnalo hlavou.

//Zarostlý les