Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Houští
Hladík jsem měl pořád, ale najednou to nebylo ono. Co se dělo? Jako kdyby ta Ňamina byla pryč. Jakto? Kouknul jsem na tátu, který si to chrastil vedle mě. “Ňam? Kdě?“ zeptal jsem se zmateně. Táta určo bude vědět, kde je. Ale ta ňamka tu byla a teď už není.
Začichal jsem. Můžu ji cítit? Měl jsem pocit, že to trošku šlo. Ale ňamka byla dávno pryč. Svěsil jsem uči. Teda, chtěl jsem, ale pak jsems i uvědomil, že moje ouška stejně jako zbytek těla mi zmizel měl jsem jenom tyhle zvláštní tyčky. “Tati? Čo šem?“ zeptal jsem se ho zmateně. Přece když jsme už mňamku nechytli, mohli jsme si na chvíli odpočinout, ne? A byl jsem fakticky zvědavý, co to vlastně jsem.
Ale nestihl jsem to ani doříct a táta vykřikl na neexistující ňamku. Tak přece ví, kde je! pomyslel jsem si úlevně. “Ňamiko! Děme pjo těbeeeeeee!“ zaječel jsem, abych napodobil tátův pokřik a vyrazil směle chrastivým klusem za ním.

>> Plošina přes huští

<< Náhorní plošina

Než jsem se stihnul vzpamatovat a vyběhnout za tátou, který si to už šupajdil dál, se najednou znova přiřítil divnovlk. Strach. “Tati!“ vykřiknul jsem, ale tatík už byl fakticky daleko. A já se znova rozpadnul. Achjo… Tohle je fakt divnej sen. Tohle se přece nestává, ne? Chtěl jsem něco říct nahlas, ale nešlo to. Jednu část tlamičky jsem měl dost daleko, vlastně byla úplně nejdál ze všech. “Eeeeee,“ povedlo se mi jen.
Ale pozor! Už jsem se zase skládal! A byl jsem celý! “Ju-íííí!“ vykřiknul jsem s nadšením a pro jistotu si ještě poskočil. Ale dobrý nerozpadnul jsem se. A znova zavládnul ten hlad. Musíme ho chytit! Bude ňamka! Bude to žůžo!
Rychle jsem se postavil na nohy a vystřelil za tátou. Naštěstí mi čumáček pořád fungoval i když tam vlastně nebyl. Hehe, divný, zašklebil jsem se. Ale to uř jsme vyrazili vpřed a já přestal myslet na cokoliv jiného. Musíme ho dopadnout! Musíme to ulovit! Jinak to přece nejde. “Joooo!“ zavýsknul jsem. “Ňanima!“ zaječel jsem a vystřelil vpřed za tou ňaminou kterou jsem cítil až v kostech.

>> Křovinatý svah

Najednou mě to všechno začalo lechtat a šimrat a pak jsem už nebyl. Byly ze mě jen tyčinky. Jako kdyby všechno zmizelo. T je ještě lepší než čumásek! Nadšeně jsem vyskočil a začal se obhlížet. No to je žůžový. Že je to žůžový? No páááni. Táta je taky bílej! “Taaati!“ nadšeně jsem vykřiknul a zašklebil se, když jsem začal při každém pohybu chrastit. Tohle byl nejlepší den mého života!
Pak tu ale začali probíhat další vlci. Měli na hlavách divný věci a měl jsem pocit, že bych se měl bát. A taky že jo! Rozsypal jsem se jako hromádka šutříků a chvíli jsem jen tak ležel. Naštěstí to ale netrvalo moc dlouho a hned jsem se zase vyškrábal na nohy. Postupně jsem si uvědomoval, že mě něco vážně nutí jít a běžet někam. Bylo to divný, ale i táta vypadal, že je na tom stejně. “Hjad!“ vykřiknul jsem hlasitě, protože jak jinak bych tomu řekl? Jdeme na to! Jdeme někoho ulovit!
>> houští

<< Medvědí řeka

Jak jsme se vzdalovali od plynoucí vody, tak začalo přibývat hodně tenkých zelených věcí. Proč jich tu tolik je? Jen tak tu stály a kroutily se, když do nich něco fouklo. Zkusmo jsem do toho nípnul. “Blergh,“ otřásl jsem se. Nechutnalo to dobře. Táta nám razil cestu v tom vysokém podrostu, který sahal až nad mojí hlavu. “Vííí!“ Chrabře jsem se vrhl přímo do toho zeleného, které se přede mnou rozestoupilo. No počkej, však já tě zválím! Až budeš ležet! Hravě jsem zavrčel a zahryzl se do většího stébla. Bylo ale tuhé. Zapřel jsem se do země a silně zatáhl. Ani se nehnulo. Notak… Znova jsem si pomohl vrčením. Lup! Najednou se to utrhlo a já letěl vzduchem. Ale vítězně! S úlovkem v tlamě.
“Ťa! Ťa!“ huhňal jsem s výrazem vítěze a zuřivě jsem mával hlavou nahoru a dolů, aby si pořádně prohlédl můj úlovek. To je dobrý, co? Křenil jsem se na něj jak měsíček na hnoji. Tatík už ale razil cestu dál. Rozeběhl jsem se za ním, když tu najednou zastavil. He? Co se děje? Přišel jsem až k němu a koukl směrem, kam měl otočenou hlavu. Oh. Co to je? Překvapeně jsem zamrkal.
Byla tam spousta malých běhajících věcí. Co to je? Kamarádi? nastražil jsem uši. Tohle se rozhodně muselo prozkoumat! Tihle běhálci byli ale spíš jako takové bobečky, které utíkaly tam a zpátky. Ale že jich je… Zvědavě jsem se k nim přiblížil a zahihňal se. Ti běhálci museli ale mít hlad. Zuřivě se vrhaly na divné koule, které už vypadaly hodně ohlodaně. Chtěl jsem se přiblížit ještě o trochu víc, když tu jeden běhálek na mě najednou hrozně hlasitě zapištěl. “Aaa! Tatííí!“ zapištěl jsem ještě hlasitěji než malý bobík přede mnou a dal se na úprk.
Táta ale nebyl tam, kde jsme byli předtím. Najednou mě polila studená voda a už jsem chtěl udělat nevíco, když jsem si všiml, že je jen o kousíček dál. Rychle jsem k němu přihopkal a úzkostně se ohlédl zpátky. Žádný běhálek ale za mnou neběžel. “Běhí… Žlí,“ pověděl jsem mu důležitě.
Vtom jsem si uvědomil, že jsme tu nebyli sami. Byli tu dva další kamarádi! Nadšeně jsem napřímil uši, když jsem si je všimnul. Tak ty rozhodně neznám ! A oba byli ze světýlek! Ten jeden vypadal skoro jako taťka. Ale taťka je hezčí, zachichotal jsem se tiše. Kouknul jsem na tátu. Můžu si s nimi hrát? “Hját?“ zaprosil jsem. Ocásek mi už zase dělal divoké osmičky, jak jsem se těšil, že potkávám zase někoho jiného.

<< Asgaar

Strach pomalu, pomaloučku opadával. Stejně to ale bylo nepříjemný. Brrr… otřásl jsem se. To zvedání není vžně moc příjemný. Nechtěl jsem se tak bát. Ale prostě… Nemohl jsem jinak. Hned jsem si vzpomněl na tamtoho vlka. Šedý byl, že? A černá skvrna… Někde. Možná na obličeji? Nebo na noze? Ani nevím. Bylo to tak strašně rychlý…
Najednou jsem si uvědomil, že nejsme doma. Nejsou kolem nás ty vysoký věci. Všude je hrozně… Hrozně široko. Prázdno. A zároveň plno. Plno ruzných věcí, které jsem nikdy neviděl. Skoro jsem se neudržel na tátovi, když najednou vlezl… No jo! Vlezl do vody! Mohl jsem oči nechat na takovém množství. Doteď jsem viděl jen malý loužičky, ale tohle… Tohle bylo teda něco. Tohle bylo jako sto, ne, víc než sto! Horně moc spoust loužiček, které byly spojené a všechny nějak utíkaly. A táta… Táta se se mnou v nich vznášel. Poulil jsem oči a rozhlížel se pořád kolem. “Oooo…“ vydal jsem ze sebe. “Oh… Ooooo… Ohhhh…“ pořád jsem huhňal. Nějak jsem si nemohl pomoct. Zas tak moc jsem nepřemýšlel, co je za naším lesem, jestli vůbec tam něco bylo, ale tohle… Páni.
“Žjůůů,“ řekl jsem, když táta vylezl zase ze hrozné spousty loužiček ven. Hned jak se sehnu, jsem z něj sklouzl. Už mi to začíná jít, pomyslel jsem si spokojeně. Nevěděl jsem, co dřív udělat. Jestli hupsnout do loužiček nebo se rýpat s tom bahýnku, co tu bylo nebo pozorovat co bylo před námi nebo… Nebo prostě hrozně moc věcí! Chvilku jsem jen tak postával a dál kulil očiska se stále více ohromeným výrazem. Nevěděl jsem, že svět je tak velký! Nakonec za mě rozhodla žízeň a tak jsem se sklonil a zabořil jazyk do těch loužiček. Chutnaly jinak naž veškerá voda, kterou jsem zatím viděl. Byla tak hrozně jiná. Lepší! Mnohem!
Nadšeně jsem pak tátovi na jeho otázku přikývl, až mi ušiska plaskly o hlavu. Tak mnohem lepší to bylo! Všechny hrůzy domácího lesa byly zapomenuty. Tohle přece bylo naprosto úžasný! A dobrodružství? “Joooo!“ zavřísknul jsem vysokým hláskem a vyskočil do vzduchu. Trauma? Strach? Stále krvavý krk? Všechno zapomenuto! Pojďme! Pojďme vstříc dobrodrůžu! Nadšeně jsem poskočil dopředu už jsem se nemohl dočkat, co dalšího na naší cestě uvidíme.

>> Náhorní plošina

Poslouchání tátova hlasu pomáhalo. Bylo to dobrý. Byl jsem doma. Ne? Měl jsem pocit, že takhle by to mělo být. Protože doma je doma. A doma je fajn. Doma se nemyslí na ošklivé věci, protože doma vlk odpočívá. Kde vlastně není doma? napadlo mě. Vlastně poprvé v životě. Je všude jen les? Nebo je někde hranice a pak už les není? Prostě přestane. Puf. Bum. A je někde hranice, kde není doma? Páni. To mě nikdy nenapadlo. Přece musí někde nebýt doma. Odkud by přece ten vlk přišel? Možná fakt prostě končí. Ty vysoké věci… Rozhlédl jsem se kolem. Jak ale pak vlci vznikají? Tam, kde nejsou vysoké věci? Páni. To mě nikdy nenapadlo.
Uvědomil jsem si, že se už vlastně neklepu. Skoro. Znova jsem se jemně usmál. Táta taky vypadal spokojeně. A hlad? Jo. Přece se vlk v mém bříšku ozval už dřív, že? Vstal jsem, ale najednou se celý svět zatočil. Opravdu. Zatočil. Neroztřásl. Prostě se to všechno začalo točit. A já se nějak ocitnul na zemi. Zafuněl jsem. To nebylo moc příjemný. Podruhé jsem vstal už pomaleji. Tiše jsem doťapal k obrovské hoře něčeho dobrého.
Přestal jsem myslet a hned jsem se na to vrhnul. Už jsem nemyslel ani na toho strašného vlka. Ani na točící se a třesoucí svět. Možná to svět prostě čas od času dělá. Točí se. Dobře, myslel jsem na to. Ale jen trošku. Přísahám. Ale… Mňam. Bylo to hrozně dobrý. Nadšeně jsem si utrhával kusy toho dobroučkýho červenýho masíčka a bylo mi jedno, že jsem se umazal ještě mnohem víc než předtím, když mi papu donesla mamka. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že se cítím spíš jako kulička. Jako kdybych v bříšku narostl a ztěžkl. Doufám, že se najíš, vlčku, pomyslel jsem si směrem ke svému vlkovi v bříšku.
Usmál jsem se na tátu, který se na mě koukal. Ještě pořád jsem byl trochu otřesený, ale dobré jídlo i tátova přítomnost dělala své. Jen by mě zajímalo, kde jsou ostatní. Máma, Uší a Jája. Všechny tu voní, tak tu možná předtím byly? zadumaně jsem se rozhlídnul. Namísto toho jsem ale uviděl dva vlky, které jsem neznal, ale měl jsem dojem, že cizí úplně nejsou. Nadskočil jsem, zčásti překvapením a zčásti nadšením. Můžu je poznat!
Než jsem ale stihl k nim přiskočit, najednou mě něco čaplo za krk. Okamžitě jsem znova hrůzou ztuhnul a vydal ze sebe panický výkřik. Taky krk mě zabolel. Než jsem se vzpamatoval, už jsem ale tátovi seděl znova za krkem. Přesto jsem se ale znova roztřásl. Nemohl jsem si pomoct, ale v té chvíli jsem se cítil úplně stejně jako když mě ten šedý vlk chytnul. Je to přece táta. Je to taťka. Tatík! opakoval jsem si v hlavě soustředěně a tak jsem přišel o pohled na svůj první odchod z lesa. Už ale ze zvyku jsem se táty pevně držel, takže i když jsem se znova třásl a byl bez sebe, chytil jsem se a nespadl.

>> Medvědí řeka

I zpoza zavřených víček jsem viděl tu záři. Táta mi něco říkal, jeho hlas byl jemný. Tak jemný oproti těm hlasům, které jsem slyšel předtím. Cítil jsem jeho jazyk na kožíšku, a i když mě to bolelo, cítil jsem úlevu. Jen trošku. Ale přece. Bude to lepší. Bude to lepší. Bude to lepší. Světlo zhasne. Teplo vychladne. A ten vlk odejde. Nemůže tu zůstat. Půjde pryč. Pryč. Táta všechno udělá. Zlepší. Bude to dobrý.
Světlo pohaslo. Otevřel jsem oči, ale celý svět se mi před očima chvěl. Viděl jsem tátovy chlupy, jak se zuřivě mykají ze strany na stranu. Všechno se tak klepalo. Nebo se tak třesu já? Pohledem jsem sklouznul je svým packám. Třásly se spolu se světem, ale třásly se mnohem víc. Jsem to já. To já se třesu. Svět stojí. Nikam neběží. Zůstává. Opřel jsem se ještě víc do táty. Hřál příjemně. Ne jak předtím. Předtím to tak hřálo, až pálilo. Bolelo. Táta hřál jako doma. Fajn. Žůžo.
Byla tu i Jája. Byla tu celou dobu? Neobjevila se ze vzduchu? Předtím se přece proměnila na malé okřídlence. Nevlci jsou zvláštní. Vypadala smutně. Ne. Ještě hůř. Taky ji někdo chytnul? Hodil do světelné zdi? Co velkého by muselo být, aby chytlo velkou Jáju? Tiše jsem kníknul směrem k ní. Slova… Mi nešla. Takže nás vzali oba? Taky se klepala. Mluvila tiše s tátou, ale všechna slova mi proklouzávala pod packami jako ta malá věc, co jsem ji viděl a utekla. Tak dávno. Stalo se to? Přestali spolu mluvit. Jája vypadala už líp. Táta ji asi řekl něco, co ji potěšilo. Hned taky odběhla pryč. Pryč od té stěny. Pryč od vlka. Pryč od nás.
Pokud táta řekl něco na pomoc Jáje, řekne to i mě? Něco, abych se už neklepal? Jája se přestala klepat. Trochu. Celý svět se klepal pořád. Musím se soustředit. Když jsem neslyšel, co říká Jáje, jak budu slyšet, co řekne mě? Chci aby mi bylo líp. Pomalu jsem otočil hlavu k tátovi. Přece to bylo směrem ke světelné zdi a tomu hroznému vlkovi a nechtěl jsem ho náhodou zahlédnout. Chvíli jsem se na něj díval a přemýšlel, jak udělám, abych ho slyšel. No tak. Není to přece tak těžký. Už jsi to předtím zvládnul. Jak se nadechneš, už to bude zase jednoduchoučký, povzbuzoval jsem se. Nadechl jsem se tedy a pevně zaťal zuby. Skoro jsem tomuu nevěřil, ale se zaťatou tlamou to bylo najednou trochu lepší. A táta mluvil.
Dobrodružství? Prudce jsem vydechl. To… Nezní špatně. Dobrodrůžo… To jsem chtěl. Přál jsem si to. Znova jsem se podíval na tátu, vypadal spokojeně. Šťastně. A najednou jsem si uvědomil, že se cítím spokojeněji a šťastněji. BYLO to lepší. Jemně jsem se usmál, pořád jsem se necítil na nic většího. Tiše a jemně jsem přikývnul. Dobrodrůžo by bylo fajn. Bylo by to super. Žůžo. Jo, žůžo. Takhle. Takhle to má být. Bude to fajn. Bude to fajn. Táta to spraví. Táta s mamkou všechno spraví. Lehce jsem se zamračil. Kde je vlastně máma? Nikde jsem ji tu neviděl.

Zima a chlad. A světlo. Proč to světlo se tolik kroutilo kolem? Vypadalo, že mě chce sníst. Nebo možná nechce. Možná mě chce sníst tamten vlk. Proč ale? Najednou jsem zaslechl hlasy. Hrozně hlasité, ale přes hukot světla je skoro nebylo slyšet. Trhnul jsem sebou, ale zněly nějak jinak. Byly hlasité a hrozně, hrozně drsné. Jako kdyby mě někdo dřel o štěrk. Ale přece jenom jsem zvedl hlavu. Znám je? proletělo mi letmo hlavou. Prosím, ať je to záchrana, ať je to záchrana.
Obrovský tmavý stín se objevil ve světelné stěně a já zaječel. Už mě vidí! Už mě zase má! Už mě chytne a nikdy nepustí… Ale… Ale… Táta…? tiše jsem kníknul. Je to on? Přišel mě zachránit? Pootočil jsem hlavu, abych na něj viděl. Na malou chviličku, než jsem se na něj podíval, jsem měl strach, že to možná nebude on a jen se mi to zdálo a nebude tam nikdo. Nebo ještě hůř. Bude tam ten hrozný šedý vlk. Byl to táta. S úlevou jsem se usmál při pohledu na jeho velké černé tělo. Skoro jsem i zapomněl na tu horkou světelnou stěnu kolem nás.
Najednou mě něco znova čaplo za krk. Na chvíli jsem ztuhnul strachy, než jsem si připomněl, že to je přece táta, ne ten druhý vlk! Než jsem si stihl uvědomit, co se děje, byl jsem najednou znova na zemi. Už mi takové vedro nebylo a klepal jsem se pořád. Byl tu už ale táta, ke kterému jsem se přitulil. Je to už pryč? Skončilo to? tiše jsem kňučel. Táta voněl příjemně. Jako domov. Zabořil jsem čumáček do jeho srsti, nechtěl jsem čichat nic jiného než jeho vůni. Začal jsem se cítit trošku líp. Proč se to ale stalo? Co jsem tomu vlkovi udělal? Přijde ještě znova?
Vždyť on ani neodešel, zašeptal mi nějaký hlas v hlavě. Opatrně jsem otočil hlavu směrem, odkud jsme s tátou utekli, ale jen trochu. Pořád jsem se bál. Ale táta tu byl se mnou, ne? Táta je velký. Táta je silný. Ten mě ochrání. Přece jenom jsem se ale zachvěl, když jsem se podíval zpátky. To, co se mi předtím zdálo jako obrovská stěna světla, tam pořád bylo. Slyšel jsem vrčení a štěkání a hlasy. Přece tam skočil potom i další vlk, vzpomněl jsem si. Otočil jsem hlavu zpátky, abych na to už neviděl.
Nechtěl jsem se na to dívat. Měl jsem strach, když jsem to viděl. Proč už neodejdou? Klid. Dokonce i krk mě začal pálit. Tam, kde mě ten vlk chytil. Fňuknul jsem a schoulil se do klubíčka. Třeba když usnu, tak se vzbudím a zjistí, že to byl jen sen! řekl jsem si a doufal, že to znělo rozhodně. Silně jsem teda zamáčkl oči a modlil se, ať usnu, stejně usilovně, jako když jsem prosil o záchranu. Tamto mi vyšlo, tak proč ne tohle? Ale nešlo to. I když jsem se tak moc snažil, prostě jsem pořád jen ležel, klepal se a nespal.

Taky rozhodně (a líně) hlasuju pro Prahu, neb jsem pohodlné stvoření a nechce se mi moc daleko cestovat. Brno by ale taky šlo, třeba se konečně do něj podívám.
S časem jsem na tom stejně jako většina vysokoškoláků. Říjen i listopad super, prosinec už ne tak moc a v lednu můžu být ráda, že můžu být ráda. A pak zase od února by to mělo být snad ok, i když bych preferovala ještě letošní termín.

Já taky moc děkuju za úžasnou akci Létu a celému týmu
Prosím všech 640 bodů změnit na 128 drahokamů.
A slevu bych poprosila ke Smrti
Moc díky!

I smiled, when the sun finally appeared at the horizon. My smile grew dreamier as I was watching lazy clouds slowly floating on sky. Is there anything more beautiful? I contemplated. I wasn’t sure. There are thousands of stories I still haven’t heard. Hell, there is even more stories which hasn’t been told at all. Yet. Jeez, I really wish I could be the one in all of those stories. I kicked a small pebble out of my way while strolling up the hill.
Maybe I didn’t make it to top of the hill in time to catch the dawn, but I have a feeling this morning will be worth this anyway.
Damn my morning nap, I sighed and scolded myself for airiness. Nevertheless, I still loved it. All those stories didn’t lie. I was so glad I went here. ”Eet’sh bootie-fool,” I said happily to a small butterfly. I wonder, does it see just like me? It seems so. Or it just randomly landed on that log covered with moss instead of purposefully admiring this splendid morning. I sat down to examine it closely, the morning sky momentarily forgotten.
”Hooe can yoo shee?” I asked it but it just opened its wings to reveal even more intricate colours. Was that a yes? I wasn’t sure. Does it see like us then? Well… It did just after I asked. ”Waiv yooe winsh if yoo shee shun,” I prompted. Since it seemed to understand me why I wouldn’t try to ask it things.
The butterfly waved! It waved! Ohmygodohmygod it’s true! Butterflies do see like us! I stared at it with amazement. How incredible. I cant wait to tell mom about it! And dad! And everyone! It’s gonna be so awesome! We’ll be friends forever; we’ll do everything together! I can even share my corner in our hole. I mean, den. It can have one of the furs for itself! Ohh… I can’t wait to tell it to the butterfly.
Huh? Where is it? ”Butt-uh-fye?” I cried loudly. It wasn’t here. Where did it go? Oh. Maybe it didn’t want to be friends with me. I sniffed. But I would take a good care of it!
Oh well. I guess I should look for a new friend. Jeez I didn’t think it would be easier than that. Or maybe the butterfly already had enough friends. I gave the empty log one last sad glance and proceeded to continue the path up the hill. Maybe I can make it in tie to glimpse a bit of that reddish blue sky I’ve been hearing about.

// Přímá řeč je moje pochybná verze přepisu žvatlání. Ale je to taky angličtina. Přísahám! :D

Nemohl jsem se už dočkat, až uvidím mamču. Hrozně dlouho jsem ji neviděl! Těšil jsem se, až jí popovídám o tom, co jsem zazil. Vždyť ona ani nebyla u nevlků! Došlo mi. No tohle, tak to teda přišla o vážně hodně! Zahihňal jsem se nadšeně. Nemá ani tušení, o co všechno přišla. Můj malý vlček v bříšku se znova ozval. Neboj, už za chvíli bude papu! Mamča pro nás něco má! “Juu!“ nadšeně jsem přikývnul, když mě Jája řekla, že si uděláme závod. Já ji předběhnu! Budu u mamči dřív a stihnu jí všechno popovídat! Bude to žůžový! A boží! “Mááma!“ vykřiknul jsem, na nic nečekal a vystřelil dopředu. Musím být přece rychlejší než Jája!
Najednou se zpoza křoví zjevil vlk. Srdce mi poskočilo. To je mamka! pomyslel jsem si nadšeně při prvním pohledu na šedého vlka. Určitě nám vyrazila napřed, protože se mě už taky nemohla dočkat! Ale… To nebyla mamka. Ta přece nemá černý čumáček! Zaraženě jsem se zastavil. Třeba je to nějaký nový kamarád…?
“Aaah!“ vyjeknul jsem, když mě ten nový kamarád najednou čapnul zy krk, stejně jako to předtím udělala máma, jako to předtím udělal táta a i Jája. Ale tohle bolelo! Proč to bolí? Nikdy předtím to nebolelo! Proč to dělá? Proč nepřestane? Vyděšeně jsem kníknul a zkusil sebou začít mrskat, ale jako vždy, když mě předtím někdo chytil za krk, nemohl jsem se moc hýbat. Nezdálo se mi to ale předtím vtipný? Tohle není vtipný!
Au… Proč to tak bolí? Hlasitě jsem zakňoural. Já nechci, aby to tak bolelo! Prosím, ať to přestane, prosím, ať to přestane… Skoro jsem si ani neuvědomil, že se mnou utíká pryč. Kam to běží? Já nechci pryč! Já chci za mámou a tátou… Pevně jsem zmáčknul víčka a snažil se věřit, že až když je otevřu, už budu zpátky doma, u mamky, v teplíčku v naší díře. Pořád mě ale bolel krk, pořád jsem se houpal a pořád mi byla hrozná zima. Prosím…
A najednou jsem letěl vzduchem. “Aaaaaah!“ zaječel jsem a dopadnul na zem. Ne, ne, ne, prosím, ne… Když jsem pootevřel oči, viděl jsem světlo. A teplo. Už tak hrozná zima nebyla. Bylo hrozné horko. A světlo. Proč jsem se pořád tak klepal? Zahlédnul jsem dva vlky. Přes to všechno světlo nebylo vidět, kdo to je. Jedno je ten, co mě sebral… Přitisknul jsem se k zemi, aby si mě ještě náhodou nevšimnul. Já tu nechci být… Já tu tak hrozně moc nechci být. Prosím, pomoc. Někdo…
Než jsem stihnul něco udělat, najednou bylo světlo všude kolem mě a hrozně blízko. Tak hrozně blízko. A byl jsem tu sám. Ani ti dva vlci už nebyli k vidění. To je to světlo snědlo? Ale přes praskání světla a toho hrozného tepla jsem nic jiného neslyšel. Nemohl jsem nikam jít, všude kolem mě to svítilo a praskalo a hřálo a já se jen přikrčil k zemi, abych nebyl vidět. Ať to už skončí, ať to už skončí, já chci domů… Prosím.

//I came out here to have a good time and I’m honestly feeling so attacked right now

Kamarád sebou trochu škubnul, když jsem ho čapnul za ucho, ale jinak si z toho nic nedělal. A to by si měl dělat! Měl by si z toho dělat hodně! A se mnou! Měl by si totiž se mnou hrát! A přesně to nedělal. Jen si začal povídat s Jájou. A co já? Já tu snad nejsem? Já si nepotřebuju hrát? Potřebuju! zamračil jsem se na něj. “Háát!“ ňafnul jsem po něm, ale on se jen oklepal a dál Jáje něco vykládal… Co že to bylo? Záda? Co? Nezajímavé. Já se tu nudím!
Jája si mě trochu pomazlila a to bylo pak mnohem lepší. Sice stále nuda, ale bylo to aspoň příjemný. Pořád mi ale trochu chyběla mamka. A taťka. A Uší. A vůbec. Ale… Snědku? Co to je? Bude to něco dobrý? Bříško mi zase už dělá ty divný zvuky, tak by to fakt mělo být něco dobrýho. Nemám rád divný zvuky v bříšku! Třeba mi tam žije další vlk! Který má hlad a tak si se mnou povídá! A chce jíst! Stejně jako já!
Najednou jsem si ale všimnul, že při kamarádově čumáčku něco bylo, co tam před chvilkou nebylo. Další hračka! Rozzářila se mi očka, jak jsem si vzpomněl na spoustu dalších věcí, které u mě vyrostly a já si s nima pak hrál. Vrhnul jsem se k ní, abych ji pořádně ochutnal a pohrál si, ale… Co to? Co to tak děsně dobře voní? No ne… To je ta věc. Ta zvláštní, zajímavá a úžasná věc, co se vyloupla ze země. Ale jakto? Nikdy předtím přece nevoněly. A už vůbec ne tak moc hezky… Zasněně jsem se usmál a ani jsem si neuvědomil, že jsem si taky lehnul vedle kamaráda. Věnoval jsem podobně blažený úsměv Jáje. Není to suprový?
Jája ale k tomu nečichala! Jak to? S trochou námahy jsem se vyškrábal na nohy, přece jenom se mi u toho leželo vážně žůžově, a přiťapal jsem k Jáje. “Jájo!“ naléhavě jsem do ni šťouchnul čumáčkem a ohlídnul se zpátky k tý věci. “Um…“ Jak jsem jí to asi měl popsat? “Ťam! Ťam!“ šťouchnul jsem packou do vzduchu směrem k tý věci. “Žjůůů,“ dodal jsem veledůležitě s doširoka otevřenýma očima, aby pochopila, jak žůžový to je.
Oh! Něčí hlas! Ale přece ten znám! “MAMAAA!“ zavýsknul jsem a vystřelil do vzduchu, jako kdybych měl pérka. Máma! Máma volá! Tam je máma! “Jáájooo!“ skočil jsem k ní, popadnul ji za ocas a zatáhnul. Proč už nejdeme? Měli bychom! Máma volá! A já chci za mámou! Doskočil jsem od jejího ocasu, ale stále nedočkavě poskakoval kolem ní a kamaráda. “Mamamama!“ drmolil jsem rychle. Co jim to tak trvá! Slimejši! Rozeběhnul jsem se směrem za máminým hlasem, ale zase přiběhnul zpátky, abych Jáju a kamaráda neztratil z dohledu. Ale jdeme za mámou! Nadšeně jsem se zubil. Třeba tam bude i táta! A Uší! A ti noví kamarádi!

Divoce jsem sena taťku zakřenil, když mi olíznul ucho. “Tatiiii!“ znova jsem nadšeně zabroukal. Viděl to? Viděl, jak jsem byl vysoko? A jak s z Jáji staly ty malinký věcičky s křidýlkama? A vůbec, jak to že tak svítil! Ty světýlka byly úžasný! a dobrodrůžo? Boží! “Bšííí!“ zašišlal jsem s pořád stejně širokým úsměvem. Jája a Uší jsou prostě úžasný! Ohlídnul jsem se, abych se kouknul, kde byly. Jája i Uší se na mě usmívaly, tak jsem jim vesele zamával ocasem.
Pořád tu ale byla hrozná spousta vlků, který jsem vůbec neznal. Doteď se mi nezdálo, že jejich až tak moc, jak tu bylo i spoustu nevlků, nějak jsem si to pořádně neuvědomil. Ale i nás vlků tu byla hrozná spousta…! Div jsem si nevykroutil hlavu, abych si je znova všechny prohlídnul. Tolik nových kamarádů… povzdechnul jsem si a už se těšil, až si se všemi budu hrát. A co teprve se všemi najednou? To by bylo žůžo! Všichni najednou, hrající si se mnou! Mohli bychom se honit! A nebo si hrát a nebo…
Najednou jsem uviděl ještě jednoho vlka, který k nám přibíhal. Najednou mě začalo hrozně hřát u srdíčka. To byla máma. Máma! Rozzářila se mi očka a už jsem si to šupajdil za ní. “Maaaa! Máááá! Mííí!“ pískal jsem při svém neohrabaném běhu za ní. Nadšeně jsem ji olíznul tlamu. O kolik toho přišla! “Ma… Ma… Ně-či! Vééékýý! Honě! A… Bum! Puf! Jája pššššš… Fuf! A ně-čí… Pič! Šini pič!“ vyprávěl jsem se zápalem v očích o tom úžasném dobrodrůžu, které jsem právě zažil. Kolik toho neviděla! Tolik nevlků! A tolik zvláštních věcí! “Ťaťa žjůů!“ dodal jsem, jako nejdůležitější věc. Táta byl přece nejžůžovější! Jak se rozeběhnul za nevlky a celý svítil a vůbec.
Mamča se na mě usmála, asi se jí líbilo, co jsem jí vyprávěl. Uvnitř jsem se dmul hrdostí, jak jsem jí o tom dobře povyprávěl. Teď už o úúplně všem ví! Jen škoda, že tu nebyla. Byla by stejně boží jako taťka! Mamina s taťkou si začali povídat s ostatními vlky. Moc jsem je nechápal, ta slova byly tako divný složitý. Vůbec jsem je neznal. Zima? Co to je? Třeba nějaký kamarád, kterého neznám! Musím si dávat pozor, kdybych ho náhodou někdy viděl! Vzorně jsem si sednul a díval se na ně se stejně vážným výrazem jako ostatní, občas dokonce přikývnul. Přece když se tak chovají všichni, nemůžu to dělat jinak!
Pak se ale stalo nějak moc věcí najednou. Jak jsem se soustředil na to, abych vypadal dobře a dospěle, úplně jsem přeslechl, co se to vlastně dělo. Najednou jsem si uvědomil, že se všichni sebrali a rozeběhli se pryč. Vyděšeně jsem na ně zíral; co je to popadlo? Uší, Jája, mamka i taťka? Ne, tak Jája ne, Jája je pořád tu, dobrý. Trochu jsem si oddechl. Když tu je Jája, tak je to dobrý. Snad. Ohlídnul jsem se za místem, kde ostatní zmizeli. Ale tlapky mě bolely a už se mi nechtělo chodit. Než jsem si stihnul kecnout na zadek, Jája si mě hodila na záda, podobně jak taťka před tím než jsme šli za nevlky. “Víííí!“ nadšeně jsem vypísknul. Za kým to jdeme? Nějakého Teje-něco vůbec neznám. Bude to nějaký nový kamarád?
Jája ale teda mnohem víc funěla než táta. Celou cestu jsem se tomu pochechtával, než jsme dorazili. Ale toho přece znám! Zvednul jsem natěšeně uši. To je přece můj kamarád! Jája mě položila na zem, ne že bych jí pomáhal, jak jsem se snažil zkroutit tak, abych z ní slezl sám, ale nakonec se mi to povedlo a já přihopkal těsně ke kamárodovi, který ležel na zemi. Vrhnul jsem se mu po uchu, které měl vystrčené nahoru, jemně ho čapnul a zatáhnul. “Míí!“ kníknul jsem. Nebyl náhodou taky s námi u nevlků? No jo, vždyť jsem ho tam viděl! Asi odběhnul s ostatními! Rozhlídnul jsem se kolem. Nikde nikdo njiný nebyl. Zmateně jsem nakrčil čumáček. Takže neodběhnul s ostatními? Nebo se ostatní někam ztratili? Kouknul jsem se na Jáju, co si o tom myslí. Přece kdyby se ztratili, dělala by si taky starosti, ne?

Když se ke mně Jája přitulila, přitiskl jsem se k ní taky. Tak nějak jsem věděl, že ona a Uší jsou dost drsňácké, aby se k nám žádní nevlci nedostali. Ale to přimazlení bylo stejně příjemný. Usmál jsem se na ni. Jsem v pohodě, neboj, Jájo! Teď jsme jen museli počkat, až… Až co? Až odejdou? Trochu úzkostně jsem se zamračil. Jak vlastně odejdou? Taťka a ostatní kamarádi je odeženou? Trhlo mi ouškem. Doufám že jo. Táta je přece úžasnej!
Najednou se ale s Jájou něco stalo. NĚCO něco. “Aaaaa! Jááájo!“ zavřísknul jsem, její okraje se jakoby začaly měnit a ale… Jen jsem zíral, jak se najednou rozpadla. ROZPADLA! Na malinký kousíčky! Na úplně prťavý! A ty kousíčky měly křídla! Úplně všechny! A letí pryč! Ven! co se to děje? Proč se Jája najednou rozsypala? Můžou za to ti nevlci? “Ušššíí…?“ pípnul jsem a zdálo se mi, že zním fakt roztřeseně. “Jája…“ Hlesnul jsem a mávnul tlapkou, kde ještě před chvílí byly ty malinké kousky. “…je pič.“
Co teď? Uší se to asi taky moc nelíbilo. Ochotně jsem se přituil teď zase k ní. Počkat. Zase? Předtím jsem se tulil k Jáje a pak… Rozpadla se! Co když se teď rozpadne i Uší? To ne! To nezvládnu! To nechci mít na svědomí! Vykroutil jsem se Uší a odskočil pryč. “Ty… Ně… pič!“ vybreptnul jsem s doširoka otevřenýma očima.
Uší ale nezmizela. Namísto toho zmizela naše schovka. A za ní byla… “Jájoo!“ nadšeně jsem vykřiknul a chtěl se na ni vrhnout a pořádně ji olízat, ale vtom jsem najednou vyletěl vysoko do vzduchu. “Ííííh!“ vypísknul jsem. No ale… Páni. Byl jsem fakticky vysoko. Zíral jsem na všechno, jak to najenou bylo vidět. Hezky z výšk. Zasmál jsem se. Všichni byli tak malinkí. “Tatiiiii!“ zakřičel jsem na taťku se smíchem I on byl drobnej. Jako ta chlupatá věc, co jsem ji viděl, když mě mamina vynesla z naší díry.
Ti nevlci ale utíkali pryč. Dobře jim tak! pomyslel jsem si. Když se nechtějí s námi kamarádit a chtějí něco udělat Jáje… Jen tak pro jistotu jsem po ní mrknul, jestli náhodou nezmizla. Ale ne, byla pořád tam. A já už taky klesal. Trošku mi to bylo líto, tyhle kroutící věci jsem už znal a byly super. A takhle vysokánsky vysoko jsem ještě nikdy nebyl! Uší se ke mně přitulila a já se o ni nadšeně opřel. Voněla moc hezky.
Že to bylo boží žůžo? Hrozná bžunda. Děsně jsem si to užil. Nadšeně jsem se na ni zubil. “Žůůůů,“ odpověděl jsem spokojeně. Ještě jednou! Ještě jednou! Taková zábava se jen tak nevidí. To už jsem ale viděl taťku. Jemně jsem vyklouznul od Uší a rozeběhnul se za ním. “Tááá! Táááá! Tíííí!“ pokřikoval jsem už z dálky a kroutil ocasem tak moc, že div mi neuletěl. A já s ním. Taková malá vrtulka.