Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 2/5

Znovu se na Morgotha podíval, ale už o mnoho laskavěji a klidněji. Měl ve tváři takový klid, až to jednoho mohlo překvapit. Ostré žluté oči plné spokojenosti. Tady byl doma. A šťastný.
Otázka Sikua zachytila nepřipraveného, ale moc ho nerozhodila. "Smečku... nevím, jestli mám nárok na to tomu říkat smečka. Jen bych rád někde byl. Žil, měl se kam vracet. Vítal tu všechny, kteří potřebují mít také místo, kam složit hlavu. A být tu spolu. Šťastní a v bezpečí." Ano. Tohle byla jeho vize. Chce být šťastný s vlky, kteří si tohohle štěstí budou vážit tak, jako on. Vesele zavrtěl ocasem a přikročil blíž k vlku, kterého vítal jako hosta. Jako vítaného hosta, který nepotřebuje o vstup žádat. Siku měl radost jen ze samotného bytí. Hlavně les se radoval, měl návštěvu. Hned to tu bylo o chlup veselejší.

Loterie 1/5

Morgoth střelil pohledem po lese a pak ho ukotvil na Sikuovi. Zjizvenec měl trochu starost, co o tomhle místě řekne. Bylo to tady trochu stinné, možná sešlé, někdo by mohl říct, že děsivé a smutné. Ale když se jeden zadíval pořádně, zjistil, že je to místo plné lásky a bohatství. Nelze však popřít, že v létě to tu bylo poněkud přívětivější.
"Vím, není to poušť, ani tropická pláž. Je to stinný les, trochu tísnivý a trochu tajnůstkářský. Ale věř, že je to vděčné a pohostinné místo. Stín poskytuje úkryt a tajemné zvuky jsou nejspíš významným důvodem, proč sem nikdo moc nechodí. Ale... když se hodně zaposloucháš..." zdvihl hlavu směrem ke korunám stromů a slastně vydechl. "...zjistíš, že to zpívá les. Někdy teskně, někdy vesele. Ale vždy krásně."

//Ranský les přes Rozdrásané údolí

Siku překročil hranici lesa s příjemným chvěním. Tlapky ho nesly snad samy od sebe, do čenichu ho praštila známá vůně listnatého lesa a uši zachytily známou píseň Meluzíny. Kvílela mu na pozdrav a Siku mile rád odpověděl. Dlouze a táhle zavyl, aby dal na vědomí svou přítomnost. Jsem doma. Ozvala se jeho mysl a rázem všechny strasti a trable buď vymizely, nebo byly náhle zcela bezvýznamné. Cítil lásku, radost, nadšení. Cítil mokré listí, tuhý sníh a cítil... Ivara. Jeho pach byl jemnější než jeho vlastní, ale byl tu. Vykouzlilo mu to úsměv na tváři. Je tu doma, jistě se brzy vrátí. Pomyslel si nadějeplně. Kdesi za sebou nechal Morgotha. Věděl, že ho má v patách a taky věděl, že nebude váhat sem vstoupit. Už proto, že mu je jistě zima. Procházel se známým územím, které mu... patřilo? To asi zcela ne. A vůbec jde aby někomu něco skutečně patřilo? Neměl ten dojem. Byl jako omámený, přišlo mu, že tu nebyl roky a přitom šlo jen o pár dnů. Pár dnů mimo tenhle les a tolik se mu zastesklo. Míjel známé stromy, které se staly jeho jistotou. Sněhu tu bylo méně než jinde, ale přesto tu byl. Také tu ale byly vlídné pukliny stromů a staré nory zvířat, které tu kdysi sídlily. Kdo ví kdy se stalo, že se les stal průchozím, ale vesměs pustým. Byl bezpečný, to ano, ale menšina zvěře byla trochu... osamělá? I když, možná je to spíš tím, že je zima a většina zvěře buď spí, nebo se přesunula dále na jih. Pořád tu bylo o mnoho živěji, než u nich doma na dalekém severu. Ano, bylo tu jinak živo. Už jen proto, že mu vítr v korunách stromů neustále zpíval své rozličné písně. Někdy veselé, jindy teskné. Koutkem oka zahlédl pohyb. Srna. Pousmál se. Nečekal ji tu, co tu dělala? Byla už starší, ale statná a očividně zdravá. Podívala se na něj, ale její tmavý pohled cítil hluboko v hloubi své duše. Jako kdyby k němu promlouvala. Jako kdyby mu říkala, že tohle místo je plné zvěře, jen se musí dobře dívat. Pousmál se a krátce štěkl. Srna se nelekla. Jen se otočila a utekla, ladně a plynule. Neměla z něj strach, věděla, že sám jí nic neudělá. A on to ani neměl v plánu. Je tu zvěř. Připomněl sám sobě a hned si byl jistější svým rozhodnutím. Otočil se a vydal se vstříc svému novému parťákovi. Měl bych ho doprovodit, je na neznámém místě v zimě s jemnou srstí. Pomyslel si a už spěchal za Morgothem. Našel ho poblíž. Vyzývavě na něj hleděl s jasnou otázkou. Co na to říkáš? Říkaly jeho oči. Ústa však mlčela.

• Smečkový úkol - Najít na území lovnou zvěř

//Velká houština přes Mathae

Siku pomalu přikývl. "Je to samozřejmě příjemnější pro někoho, kdo je stavěný na chladnější části země, ale odvažuji se tvrdit, že je to snesitelné i pro někoho, kdo zná převážně slunce a teplo." usmál se. Věřil, že to bude dobré. Přeci jen, Morgoth byl vlk křížený z vícero druhů. I když jižanská nátura převládala, měl i prvky vlků, kteří měli tu čest s chladnějšími oblastmi. Nebo při nejmenším s těmi rovníkovými.
Rázem popsal své sourozence a přiznal i druhou sestru. "Ah, Morticia. Myslíš, že se vaše cesty setkají i s ní?" zeptal se se zájmem a intenzivně ignoroval děs, který se ho jímal. Kdesi v koutku mysli na něj řvala logika a zdravý rozum. Opravdu to byli jeho pokrevní sourozenci, zplozeni, při nejmenším, ze stejné matky. Siku se ale rozhodl dělat, že mu to nedochází a opravdu hluboce doufal, že se mu podaří sebe samého přesvědčit o této lži. Neměl v plánu to jakkoliv řešit, přestože jeho nitro přímo řvalo.
Ihned se jal popisovat své sourozence, nicméně nemohl si nevšimnout, jak detailně a zbožňovaně popsal sestru Morghanu. Opravdu ji miluje. Došlo mu. Byl to přesně ten typ čisté lásky, o které mu tetičky vyprávěly. Ten druh lásky, který cítil jeho otec k matce. Proto zešílel po její smrti. Vrhnul po Morgothovi pohled plný obav. Hrozilo mu něco takového? Nebo měl otec odjakživa slabší mysl? Na to už mu asi nikdo nikdy neodpoví. Rozhodně ale nikomu tenhle osud nepřál, a už vůbec ne jemu.
Siku ucítil známý pach domova. Byli blízko! Podvědomě zrychlil a nedopatřením tak nechal Morgotha kousínek za sebou. Vedly ho smysly omámené radostí z toho, že je doma. Skoro. Je skoro doma!

//Les Ztracených duší přes Rozdrásané údolí

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Překvapeně zamrkal a se zarděním se sklopil oči. Řekl že uloví on? Bylo vskutku šokující, s jakou lehkostí mu prakticky nabízel, že se o něj postará. Bylo to zvláštní, na jednu stranu hodně uklidňující a nabízelo bezpečí, ale na stranu druhou znepokojivé a rvalo mu to útroby. Cítil svou neschopnost s každým krokem, každým slovem, které z jeho nového přítele plyne, ale zároveň se stával na tomhle rozporuplném pocitu závislým. Nemohl totiž popřít, že ho Morgothova nátura fascinovala. Vše na něm bylo nové, překvapivé a mocné. Dokonce i jeho chůze byla jiná, než chůze všech co zná. Tvrdá, jistá, ale zároveň lehká a elegantní. Nechápal, kde se tu tenhle vlk vzal, ale nestěžoval si. Ba naopak.
"Ano i ne, v lese je mnoho nor i puklin ve starých stromech. Nejsou vysloveně teplé, ale jsou útulné a tvoří perfektní závětří." nabídl jednu z možností, které jeho les nabízí. "A pro hustotu korun stromů se sníh tolik nevrství."dodal mimoděk, ale netušil, zda je to dostačující. Pro něj byla zima jeho přirozeností a upřímně... tady ve zdejších krajích žádná zima není. Jen příjemný chlad a občasné rozmary počasí. Žádná nekonečná krutá zima. Bylo to pro něj neskutečně příjemné. O mnoho příjemnější než ta strašná vedra, která ho mnohokrát málem stála život.
"Morghana a Mordecai... heh, zní skutečně jako tví sourozenci." zasmál se měkce. "Jak vypadají? Poznal bych je snadno?" naklonil hlavu na stranu. "Předpokládám, že jsou taktéž cítit krví?"

//Ranský les přes Mathae

//Eukalyptový les přes Staré meandry

Na otázku neuměl odpovědět. "To nevím. Chutná jinak." zhodnotil. Mělo to co do sebe, ale zároveň tomu scházelo něco z toho, co znal. Na druhou stranu, Siku nebyl nejvhodnějším hodnotitelem chuti a kvality. Většinu času žral mršiny, takže chuť čerstvé krve byl neskutečný a nezaměnitelný luxus. Stejně jako odkrvené čerstvé maso. Ale nahlas nepřiznal, že žije o hnilém uleželém mase uhynulých tvorů. Někdy se už nedalo mluvit ani o mase, byla to jen hmota plná larev kožojedů, masařek a much. Nic, o čem se hodí mluvit před... no vlastně před kýmkoliv. Ačkoliv mu mršiny mnohokrát zachránily život, uvědomoval si, jak nechutné to ve skutečnosti bylo.
"Je to hezké místo, není z nejteplejších, ale v nepřízni počasí brání stromy přívalovým dešťům a v létě poskytuje konejšivý stín." Ze způsobu, jakým Siku o lese mluvil, muselo být každému jasné, že k němu má speciální pouto. "A kdo ví? Třeba po cestě najdeme stopu tvých sourozenců. Odpusť, jak že jsi říkal že se jmenují? Vím jen, že jejich jména jsou také na M." Zaslechl je při rituálu, ale bohužel mu v paměti neutkvěla.

//Velká houština přes Roh hojnosti

Krémový vlk byl jako vyměněný. Skoro ho nepoznával, ale to by mohl s čistým svědomím říct jenom, kdyby ho skutečně znal. Ale neznal. Proto raději chvíli našlapoval opatrně, skoro nejistě. Zvlášť nejistým se stal když ho Morgoth vyzval k převzetí žrádla. Měl se najíst jako první. Siku okamžitě zavrtěl hlavou. "N-ne! To nejde, ulovil jsi to, obětoval Bohům, ta kořist patří tobě, stejně jako ti náleží zásluha za její lov a zabití." Tohle nešlo, kdepak, ani náhodou nebude žrát jako první. Na tohle si nejspíš nikdy nezvykne - tuhle laskavou snahu o milé gesto. Tady vlci hlady nestrádali, tak by měl chápat, proč jim nevadí se o žrádlo dělit, ba dokonce jíst až po něm. Ale pro Sikua to bylo něco nepředstavitelného. První žere alfa. Hned vzápětí mláďata a lovci. Pak samice, níže postavení vlci a až úplně nakonec omegy. Siku neměl zásluhu při lovu, nemohl si maso vzít.
Jenže... Morgothův pohled byl pevný a neochvějný. Jistě byl zvyklý, že vše šlo podle něj, bylo pro něj normální rozhodovat, poroučet a velet. A Siku tuhle vlastnost nejen že ctil, ale dokonale ji poslouchal. Kníknul co nejtišeji to šlo - projev úzkosti a hřmotného boje sama se sebou - a se skloněnou hlavou se přiblížil k masu, které mu nepatřilo. "D-děkuji za jídlo." poděkoval uctivě a opatrně vzal nohu zvířete do tlamy. Pomalu skousnul. Maso bylo suché, ale zároveň křehké. Bylo překvapivě rychle chladné, dobře se oddělovalo a kosti najednou byly mnohem výraznější, než obvykle. Jak chyběla ta krvavá složka, najednou mnohem výrazněji vnímal dřeň. Překvapeně mlasknul. "To chutná... úplně jinak!" zvolal užasle. Byl tím naprosto uchvácený. Otočil se na Morgotha a došel k velkému prozření. Chtěl se s ním podělit o kousek své životní situace. Chtěl mu ukázat les. "Víš, vcelku poblíž je les, který je pro mě hodně důležitý. Nejsem si jistý, kudy tví sourozenci šli, ale je jisté, že z jihu už odešli. Smím ti... stál by jsi o návštěvu onoho lesa? Je tam ale chladněji, než tady dole." nabídl mu, ale nezapomněl ho upozornit na povahu Ztraceného lesa.
Po jídle a krátké domluvě se vydali na cestu, vedenou Sikuem.

//Ronherský potok přes Staré meandry

Loterie 2/5

Když byla krev připravená a žlábky zaplněné, Morgoth spustil. Sikua to kdo ví proč překvapilo a malinko leknutím nadskočil. Asi nečekal tak odměřený a zvučný hlas. Jako kdyby skutečně mluvil k někomu, kdo je velmi daleko. Byl soustředěný a odříkal cosi jako... modlitbu? To asi ne, ale vzdáleně to připomínalo modlitební rituál věřících. Až na to, že se nemodlil. On vzdával hold, věnoval jim obětinu a prosil o znovu setkání se sourozenci. Zvědavě natáhl uši, když zaslechl své jméno. Překvapeně si vyslechl poděkování bohům za jejich setkání. Prazvláštně ho to zahřálo u srdce. Usmál se přiblble jako spokojený puberťák. Najednou se cítil hrozně moc důležitě a milovaně. Bylo to příjemný pocit.
Siku mlčel až do chvíle, než Goth dokončil celý rituál, včetně barvení vlastní srsti. "je to poprvé, co jsem něčemu takovému přihlížel. Děkuji." usmál se.

Loterie 1/5

Morgoth byl rychlý a přesný, zatímco Siku jen tápal opodál. Přestože ho ujistil, že jeho nezúčastněnost ničemu nevadí, pociťoval Siku jistou dávku nekomfortu. Přeci jen nechal někoho jiného, aby to oddřel za ně za oba, nehledě na to, že to skutečně pro Gotha nebyla žádná skutečná dřina. Jen pár cílených a dobře propočítaných pohybů. Raději na to tedy nic neřekl, aby svého společníka nepopudil svou extrémní touhou se neustále omlouvat, a postavil se poblíž. Nechtěl překážet, nicméně nedalo mu to a neustále mu koukal přes rameno a měnil pozice. Chtěl vidět úplně všechno. Fascinovaně pozoroval, jak krev cíleně stéká do předpřipravených žlábků. Zcela jistě to nedělal poprvé. Taky si všiml, že se od krve skoro vůbec nezamazal. Chtěl se na to zeptat, ale nechtěl porušit posvátné ticho, které nastalo. I když nevěděl co se děje, pocítil tíhu a důležitost tohoto momentu.

Loterie 5/5

Bylo až k nevíře, jak perfektně se na sebe naladili. Na první pohled nemohli být odlišnější a přece... přece se stali přátelé. Sikua rázem napadlo, že společné cestování utužuje vztahy. A nebo je nenávratně ničí. Nicméně tohle byl naštěstí ten první případ a Siku nemohl být šťastnější. Nové přátelství mu rozhodně zvedlo náladu. A rozhodně věděl, co by mu ji zvedlo ještě víc. Jídlo. Už to opět byla nějaká chvíle, kdy jedl naposled. Dlouho hlad nepociťoval, protože byl špatný z toho, jak se s Ivarem rozloučili. Ale teď, když byla jeho mysl klidnější, začal opět cítit běžné pochody svého těla. A mezi nimi i kručící žaludek.
Rychlý pohyb vačice okamžitě zachytili oba vlci. Ale pouze Morgoth se měl k okamžité akci. V tu chvhíli Siku pochopil, co je vlastně zač. Co jeho sourozenci mohou být zač. A že jejich mezidruhové křížení mohlo dopadnout jen hodně špatně, nebo naprosto nadpozemsky dobře. Morgoth okamžitě zvíře přepadl a prokousl mu hrdlo. Siku jen překvapeně zíral na místo, kde ještě před chvílí stála vačice. Celá a živá. Místo ní bylo na místě jen pár kapek krve a nezaujatý Morgoth, který tvora držel v čelistech. Siku se nezmohl na slovo, jen zahanbeně sklonil hlavu a projevil před ním podřízenost jako znak úcty silnějšímu jedinci. "Nebyl jsem ti příliš nápomocen, omlouvám se." poznamenal zjizvenec pokorně.

Loterie 2/5

Teoretizování bylo nad Sikuovy síly a možnosti. Bylo obdivuhodné, že byl Ivar s tím tak v pohodě. Asi to mělo co dočinění s jeho Bohy, kterým věřil. Věděl, že nad ním někdo drží ochrannou tlapu. Jaké to asi je? Mít naprostou jistotu v každém svém kroku? Pomyslel si. To Siku neznal. Jen obavy a nejistotu. Krémový vlk k němu vlídně promlouval a snažil se mu dodat sebevědomí. Zjizvenec se lehce ušklíbl, když uslyšel větu "nejsi žádná omega". Byl to nejlegračnější oxymorón, jaký kdo dokázal vyslovit. Celkem paradox, vzhledem k tomu, že si stále pohrával s představou býti alfa. To je vlastně už podruhé, co někdo řekl o něm něco překvapivě optimistického. I Etney má za to, že alfou se vlci nerodí, ale stávají se jimi. A teď mu Morgoth tvrdí, že může jednoduše nebýt omegou, ba dokonce čímkoliv chce. Vehnalo mu to sílu do žil. Zvlášť, když ho Morgoth otevřeně pozval do Bratrstva. Chvíli na něj zůstal vyjeveně zírat, než se rozhoupal ke slovu. Podpořil to fakt, že ho vlk ujistil ve své náklonností a šťouchl do něj. Siku se vděčně usmál tím nejhřejivějším způsobem, jaký dokázal. Podvědomě nechal popustit uzdu své pravé nátuře, která je zvyklá na blízký kontakt milovaných vlků a smečky, a vřele se o Gotha otřel jako malé vlče. Malé přerostlé kostnaté vlče, které čouhá nad všemi vlky, ale přitom je nejmenší ze všech. "Vážím si toho, nechám si to projít hlavou. A jsem rád, že můžeme být přáteli nehledě na náš původ." zavrtěl nadšeně ocasem.
Jako na zavolanou ucítil vzdáleně známý pach zvířete, které žije jen ve zdejších končinách. Otočil prudce hlavu a všiml si rychlého pohybu. To byl nějaký vačnatec! Něco celkem malého, ale ne tak malého, aby se nedalo sežrat ve dvou. Loupl okem po Morgothovi a jasnou otázkou. Povedeš lov?

Loterie 1/5

//Miniaturní lesík

Siku jen pokýval nerozhodně hlavou. Nemohl zapřít, že mu rodiče nechyběli. Trochu žárlil, že ostatní vlčata mají své vlastní rodiče, kteří jsou jen jejich a starají se o ně a milují je nejvíc na světě. Ale lásky měl vždy dostatek, tak to asi vnímal trochu jinak. Navíc byl miláček smečky, stejně jako Sesi. Nic jim nechybělo. Kromě fyzických nedostatků byli opravdu šťastní. "Možná? Těžko říct, maminka v mém životě nikdy nebyla. A vlastně ani táta. Když něco nemáš, nevíš o co jsi přišel. Ale trochu jsem záviděl ostatním vlčatům. Lásky jsem měl vždycky dost, ale bylo vidět, že láska rodičů je trochu jiná než ta, kterou jsme od smečky dostávali." Tohle byly myšlenky, které se vznášely ve vzduchu snad odjakživa, ale nikdy nedostaly pořádný tvar ani podobu. Bylo to něco, co mu nebylo jasné a asi nikdy nebude. To je taky jeden z důvodů, proč by nebyl dobrým rodičem. Ne že by měl možnost.
Normální. Pro Morgotha bylo vše normální, běžné a co nebylo běžné, mělo potenciál být normální. Bylo to osvěžující, žádné předsudky ani tlak. Na vše měl svůj názor, který ale nepáchl odporem ani nejistotou. Bylo tak snadné s ním mluvit. O tolik snadnější, než s Ivarem. Kdo ví čím to bylo. Možná proto, že k Ivarovi cítí něco, co nikdy předtím nezažil? Bylo to tak složité. "Jo, co vlastně není normální?" zasmál se Siku měkce.

Loterie 5/5

Nakonec se i Goth otevřel a vyjevil mu, že ho sestra vyměnila. Přejel mu mráz po zádech. "Vy-vyměnila? T-to mě mrzí! Zní to strašně." pípnul tiše. To byla bolestivá informace i pro nezúčastněného posluchače. "Třeba tě nevyměnila! Třeba potřebuje čas. Třeba o ni Ivar neměl zájem a ona jen potřebuje... prostor? Uh, promiň, vůbec nevím jak vztahy fungují." zavrtěl hlavou a nechal se unášet příjemným pocitem možnosti, že Ivar stojí jen a pouze o něj. Problém byl, že tomu Siku nevěří.
Prohlášení, že Sikuův styl života zní hrozně, ho upřímně pobavilo. Rozesmál se a upřímně pokýval hlavou. "Vlastně to je hrozné, ale vzpomínky na hezké chvíle mi umožňují svůj původ milovat." Ano, miloval svůj starý domov a vlky v něm. A svůj hezký bezstarostný život omegy a sestru, která ho teď nenávidí a tetičky, které už nežijí. Miloval to a stále miluje, ale upřímně... vidina lepších zítřků bez těžkých okovů minulosti zněla hezky. Možná až moc hezky, utopisticky, ale pořád hezky.
"Přidat k tobě?" vztyčil uši zvědavě, neboť tak zcela nepochopil, co tím chtěl Morgoth říct.

//Eucalyptový les

Loterie 4/5

//Popelavá pláž přes Konec světa

Přátelské sdílení vzpomínek, dobrých i špatných. Dalo by se říci, že je to jakási obecná definice přátelství. A přesně to teď Siku a Morgoth sdíleli. Stávali se přáteli. Jen dynamika nebyla zrovna vyrovnaná, o rovnocennosti tu nemohla být vůbec řeč. Siku, i když si mnohokrát říkal, že by se měl trochu přinutit chovat jako někdo, kdo chce založit smečku a postarat se o ni, nebyl schopen opustit stín omegy, ve kterém se narodil, vyrůstal, žil, a kde nakonec jistě i zemře. Automaticky se podřizoval. A bylo to přesně to, čím on byl. Jenže nevěděl, zda se za to začal skutečně stydět a pokud ano, kdy k tomu došlo.
"Ano, asi tomu přeci jen rozumím." přiznal. "Ah, já maminku neznal. Zemřela při porodu, znal jsem jen tátu. Nebo teda... aspoň to, jak vypadal. Nikdy nemluvil, moc si nás nevšímal a moc se ani nehýbal. Většinu času prospal v jeskyni, jen výjimečně vylézal ven, většinou protože ho někdo k tomu donutil. Taky mám trochu nezvyklou rodinu." zasmál se odlehčeně. Jeho osud mu už dávno nečinil žádná příkoří. Dávno se s tím vyrovnal a upřímně... nebylo to ani tak těžké. Bral život tak, jak je. Jen byl oproti Morgothovi plachý a úzkostlivý.

Loterie 2/5

Morgothova omluva byla překvapivá a neskutečně dojemná. Ať už byla upřímná či nikoliv, Siku to nepoznal. Pro něj byla skutečná a světlý pouštní vlk si ho tím plnohodnotně získal. Vědomě či nevědomky, nezáleželo na tom. Siku na něj pohlédl jako na svatý obrázek a plaše sklonil hlavu. "Tvá výchova je tak odlišná... je to fascinující, ale taky nepochopitelné. Víš, my byli svázáni pravidly, které nám měly zajistit přežití. A co je bráno jako pravidlo, zákonitě se to stane kulturní součástí. Ale od doby, co jsem se ztratil a bloudil po světě, jsem o dost jiným vlkem, než jsem býval. Cením si toho, že se mnou tyhle informace sdílíš." Připadal si jako malé vlče, které se musí odnaučit hloupým zlozvykům a nechat si poradit od dospělých zkušených vlků jak se správně chovat. A přirozeně tyto rady přijímal otevřeně a nasával je jako houba na dešti. Především Morgothova slova byla moudrá a zařezávala se Sikuovi hluboko do duše. Musí ještě o mnohém přemýšlet.
"Jo... to máš asi pravdu." připustil nakonec. Skutečně by byl problém, kdyby oba chtěli ve vztahu něco úplně jiného. Ale zakopaný pes byl tak trochu jinde. Jenže jestli se rozdělíme, pukne mi srdce.

//Miniaturní lesík přes Konec světa