Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Najednou se předemnou z ničeho nic zjevila postava. Mžoral jsem do sněhu, který pořád padal. Noc už se přehnala a začínalo nové ráno. Vítr už ustal a byl mírnější než večer a v noci, ale pořád sněžilo o sto šest. Podíval jsem se na postavu před sebou. Byla to Skylieth a hodila mi přímo pod packy zajíce. Hladově jsem se do něj zakousl. Ne že bych nebyl gentleman a nechtěl jí nechat kousek, ale měl jsem takový hlad a ona hladově nevypadala. "Díky," prohodil jsem upřímně jejím směrem a pak jsem se znov zakousl do masa. Bylo tak lahodné a tak dobré, že jsem málem zapomněl na všechny problémy, které jsem měl. Neměl jsem smečku. Zase. Otec mě opustil. Zase. A další zimu budu pravděpodobně trávit venku. Zase.
Bylo tu nějak tepleji, ale to jsem stejně moc nevnímal. Asi už jsem tolik promrzl, že se mi zdálo, že je teplo. Skylieth vypadala nedočkavě, že by ráda vyrazila dál a tak jsem dokousal poslední kostičku a zvedl se ze svého úkrytu. No zvedl spíše jsem se vysoukal ven."Dobře můžeme vyrazit," zafrfňal jsem, neboť sníh pořád padal a já si nebyl úplně jistý, jestli se mi chce podnikat další náročnou cestu. Musíš se překonat. Přece tu nechceš zmrznout. Odhodlaně jsem vykročil do napadaného sněhu a hned jsem litoval, že jsem kdy vůbec opouštěl území Narvinijského lesa."Budu tě následovat," prohodil jsem a nechal Skylieth vyrazit předemnou.

//Nad kopci

Hnal jsem se někam kde jsem ještě nikdy nebyl. Věděl jsem jenom, že musím najít úkryt a to co nejdříve. Sníh mě bodal do kožichu a já doufal, že se odsud dostanu, co nejrychleji. Chtělo to najít nějaké dobré místečko. Uvědomil jsem si, že se nalézám v nějakých kopcích, což nebylo vůbec k zahození, protože v kopcích se čas od času najdou staré opuštěné nory. Musím nějakou najít. A to rychle. Začal jsem se rozhlížet po zemi a doufal jsem, že se něco nalezne. Náhle se předemnou objevilo menší sněhové propadliště. Začal jsem usilovně hrabat až jsem odhrabal vrchní skořápku ze sněhu a ledu. Dole byla malá nora. Mohl bych si ji zvětšit, ale když jsem kopl do země málem mi upadly drápky. Zavrčel jsem na promrzlou půdu a pak jsem se pomalu, ale jistě, nasáčkoval do malé nory. Ten co ji tu vykopal musel být maličký, ale pravděpodobně neměl v plánu se sem vracet. Necítil jsem žadný bezpečný nebo nebezpečný pach. Stulil jsem se do klubka a doufal, že tahle vánice brzo přejde. S blížící se nocí začala být i větší zima.

//Narvinijský les

Sledoval jsem Skylieth, která pořád ťapkala předemnou, když se mi najednou ztratila z dohledu. A byla pryč. Ne že bych se nesoustředil, byl zamyšlený nebo něco podobného. Začalo totiž sněžit tak vydatně, že mi prostě vlčice zmizela ze zorného pole a já ji pak v té sněhové kalamitě už nebyl schopen najít. "Haloooo!" křiknul jsem, ale bylo to k ničemu, protože foukal vítr, který každé moje slovo odtrhl od tlamy a rozprášil ho na tisícovku kousků do tisícovky směrů. Byl jsem v koncích. Začalo se stmívat, to jsem pochopil z toho, že sníh začal být spíše šedý než bílý. Jestli budu takhle venku v téhle zimě.... jsem nahraný... umrznu... umřu... Ne musím se nějak schovat! Odhodlaně jsem zvedl hlavu a zavyl, abych dal vlčici vědět kde jsem. Mohl jsem se jí vydat hledat a dříve bych to možná i udělal, ale věřil jsem jí. Věděl jsem, že je to silná vlčice, kterou nějaká ta sněhová vánice nezastaví a když bude chtít, až to přejde, najde si mě.

//kopce tary

Pomalu jsem přes sněhové vločky neviděl, až se mi zdálo, že v dálce někoho vidím. YETTI! Málem jsem začal křičet a pak mi došlo, že je to jen vločka na mé řase. Zamrkal jsem, abych se jí zbavil Skylieth začala mluvit a já si nenápadně přešlápnul. Popotáhl jsem nudli a bylo mi jasné, že pokud se nedostanu do tepla, brzo budu nemocný. Jako by to vlčice slyšela pustila se do řečí o tom, jak bych mohl přečkat zimu na jejich území. "To by bylo báječné, aspoň bych nikde nemrzl jako rampouch," usmál jsem se na ni a byl jsem rád, že je tak hodná a milá. "Rozuhodně u vás nebudu nějak překážet a s prvním lepším počasím vyrazím pryč," dodal jsem rychle, aby si nemyslela, že jsem nějaký rozmazlenec, co je bude vyžírat. Začalo mi kručit v žaludku v momentě, kdy naznačila, žebychom si mohli dát něco k snědku. "Dal bych si soba, nebo králíka, to je jedno, hlavně něco," zasmál jsem se a vydal jsem se po stopách Skylieth. Všiml jsem si, že kousek od nás se nachází zaječí bobek nebo spíše bobky a tak mě napadlo, že ona asi hledá větší kořist než zajíce. Našlapoval jsem opatrně neboť z rozbředlého sněhu by se mohla stát i nebezpečná ledová poleva.

//Tam co Skyl

Skylieth stála celá jako by ztuhla. Chvilka už uběhla a ani se nehla. Mrkal jsem na ni jako na zjevení. Věděl jsem, že kolem nikdo jiný není. Nechtěl jsem jí tu nechávat samotnou, a tak jsem čekal sám se svou temnotou. Stýskalo se mi po mé rodině. Po smečce a nějaké hostině. Chyběly mi ty chvilky veliké radosti. Kdy nic mě netrápilo, žádné starosti. Už jsem se těšil, že letošní čas, oslavím s přáteli ve smečce zas. No naneštěstí to život tak vůbec nechtěl. I když proč to jsem nevěděl. Sedl jsem si do sněhu, který tu byl. Ani pach smečky tu již nezbyl. Bylo mi do breku, ale držel jsem se silně. Však také předstírat učil jsem se pilně. Abych nezklamal otce nebo nezarmoutil matku. A teď mám hlad a sedím tu na zadku. Obrátím se v myšlenkách zpět k stojící vlčici. Vypadá jako by čekala vánici. Doufal jsem, že nic z toho nenastane. V zimě bych mohl umřít, bylo by to nasnadě. Snad další zimu přežiju tu sám. A pak všem ukážu, jak já to dám. Ale nechci se na vždycky jenom toulati. Chci v kruhu rodinném hezky se vyspati. Chci mít smečku kde budu moct žit. Kde se budu dobře mít. Kde nakonec zestárnu a umřu všemi obklopen. Jenomže teď je mi zima a tohle je jen sen.

Zdálo se mi, že se nějak ochladilo. Přešlápl jsem nedočkavě na místě, protože mi začaly chladnou tlapky. Čekal jsem, až se Skyl rozhodne, kam chce vyrazit. Nebo spíše kudy, protože mi bylo jasné, že bude chtít jít hlavně domů. No nebyl jsem zrovna nadšenec tohohle postávání. V okamžiku kdy jsem zahlédl první z těch bílých nepřátel snášet se k zemi jsem si povzdechl. Snašely se čím dál tím víc. Néééé to nééé. Po mé tváři se rozlil smutný výraz. Nechtěl jsem, aby už přišla zima. Nesnášel jsem zimu. Zima fuj! Otřásl jsem se, když mi na čumák dosedla první vločka, a pak jsem mimoděk kýchnul. No skvělé teď dostanu ještě rýmu. Zanadával jsem si sám pro sebe. Udělal jsem pár kroků dopředu a zmrzl tráva mi pod tlapkami začala křupat. Tenhle zvuk jsem nesnášel. Tak trochu jsem doufal, že letošní zimu prožiju ve smečce. Hezky v teplém úkrytu s partou vlků kolem. Bohužel to bylo jen zbožné přání, které se už asi nestihne naplnit, nebo zima již v plné síle začala.

Sledoval jsem otce nevěřícným pohledem, protože jsem chvíli nechápal, co mi chce říct. Vědl jsem ,že jeho urážky, které na mne mířil před tím, jsou v jeho hlavě ty tam. No jeho slova o smečce, jsem chvilku zpracovával taky jako výtku, než mi došla jejich plná váha. Byl jsem bez smečky. Zase. Otec se po chvilce zvedl a jelikož si všiml mého smutného výrazu strčil do mě, aby mne povzbudil a pak se rozeběhl pryč. Byl jsem bez smečky. Bez rodiny. Bez přítel. Byl jsem zase sám. Smutně jsem se koukal za ním, jak utíká pryč lesem, než mi zmizel z dohledu. Nefňukej. Hlavně nefňukej. Přemáhal jsem se v mysli, i když mi vlastně nebylo do pláče. Byl jsem spíš naštvaný, že mne sem Scarita nalákala, i když neměla v plánu jako alfa vydržet. Mrskl jsem našvtaně ocasem a vrátil se ke Scaritě.
Podíval jsem se na cizí alfu, která byla nyní na našem bývalém území ve stejném právu jako já. Už jsem tu neměl domov a ona se tu už nemusela cítit v nebezpečí, což se necítila nejspíše ani předtím, ale co už. "Doprovodím tě domů," prohodil jsem zasmušile a čekal až se ona rozhodne, kterým směrem chce vyrazit, neb jsem si nebyl jistý, zda vím kam přesně jít. Možná má galantnost byla přehnaná, ale takový už jsem prostě byl. Bylo mi proti srsti i v největším okamžiku smutku, abych nechal slečnu jít samotnou domů. Navíc když jsem jí sem "vylákal". Kdyby nás něco napadlo asi jí stejně nijak nepomůžu... maximálně mi může podrazit nohy a pak doufat, že se vrhnou první na mě... a možná mi ani nohy nemusí podrážet, stejně je velká pravděpodobnost, že zakopnu a upadnu sám od sebe. Podíval jsem se na Scaritu a snažil jsem se nevypadat tak smutně. "A díky, že jsi sem se mnou šla, i když teda zbytečně." prohodil jsem upřímně.

Otec byl nerudný starý děděk jako vždy. No trochu se mě to dotklo, protože jsem svůj čenich používat uměl a věděl jsem, že tu nikdo není. "Na lov mě něměl kdo brát, takže jsem skoro řádný nezažil," odsekl jsem, což pro mě nebylo typické a doufal jsem, že si toho otec povšimne a trochu se na dsvou výtkou zamyslí. No věděl jsem, že u něj nepomůže už ani to zamyšlení. Poté se otec trochu obul do Skylieth, což mi bylo taky proti srsti, ale věděl jsem, že pokud se jí zastanu bude to možno brát jako urážku jejího postavení a tak jsem mlčel.Jako alfa se o sebe dokáže postarat. Čekal jsem na odpověď Skylieth a doufal, že otec odpoví na otázky, které pro mne byly více důležité. No nestalo se tak.
Sledoval jsem, jak se otec vzdaluje, ale nechtěl jsem mu dovolit, aby vyváznul bez jakýchkoliv otázek. "Počkáte na mě prosím?" prohodil jsem ke Skylieth, ale nečekal jsem na odpověď. Ani jsem netušil, proč chci aby počkala, jen mi to tak v tu chvíli přišlo správné. Doklusal jsem otce a stoupl si mu do cesty. "Chci jenom vědět kde je smečka? Jestli vůbec nějaká je, protože já tu nikoho necítím kromě tebe? Kde je Scarita a ostatní?" vychrlil jsme ze sebe a čekal jsem na odpověď.

//budu moct napsat až v sobotu (možná to stihnu i v pátek) :) omlouvám se za případné čekání :)

//Východní hvozd

Běžel jsem poměrně klidným tempem. Skylieth za mnou zaostala, což mi bylo podezřelé, protože ona byla ta, co má dlouhý a rychlý krok. Mrskl jsem ocasem a zpomalil. Asi se bojí, že tu smečka pořád je... Nebo už je utahaná. Proběhlo mi hlavou a tak jsem se obezřetně rozhlédl, když jsme doběhli do lesa, jestli někde neuvidím někoho z našich. Toho vlka, kteérho jsme potkali ve hvozdu a jehož jméno jsem zapomněl, jsme nechali někde za sebou a já věděl, že Skylieth se při nejhorším ubrání sama, kdyby na ni někdo skočil jen tak, aniž by počkal, než mu vše vysvětlím. Posmečce nebylo ani vidu ani slechu, jako kdyyž jsem tu byl naposledy. Jediné, co jsem postřehl byl celkem čerství pach.
No nečekal jsem, že jako první se k nám přidá můj otec. Hned se začal vyptávat Skylieth a já se orzhodl zasáhnout, přeci jenom to byla moje věc, že jsem jí sem dovlekl. "Otče," začal jsem slušně. "Je tu se mnou a přišla mi pomoci. Když jsem tu byl naposledy, nenašel jsem tu nikoho ze smečky a pach byl značně vyčpělý. Když jsem se vydal ostatní hledat, narazil jsem na smečku Skylieth, která se nabídla, že mě sem doprovodí a že třeba někoho ze smečky objevíme společně. Navíc jsem spoléhla na to, že jako alfa nedaleké smečky ví, jak někoho vystopovat a že by mohla mít víc zkušeností s rozpoznáním opuštěné smečky," vysvětlit jsem ve stručnosti a doufal, že zažehnám nějaké spory.

Sledoval jsem nového vlka, který se ptal na cíl naší cesty a zda by se k nám mohl přidat. Skylieth nevypadá moc šťastná, že by s náma měl jít někdo cizí, ale komu by to mohlo ublížit. Podíval jsem se na vlčici a pak zpátky na vlka. "Cílem je les narvinijske smečky," odvětil jsem, ale nijak jsem svou větu nerozváděl. Nechtěl jsem přivést cizince na území smečky, když jsem nevěděl co se děje. Skylieth jsem věřil. Byla to alfa, která by nejspíš nebyla zákeřná, ale cizinci jsem tolik nedůvěřoval. "A můžeš jít s námi, jestli se ti chce," dodal jsem po menší odmlce. Pak jsem se otočil směrem k severu a pomalu vyrazil. Šel jsem zprvu pomalu, ale pak jsem přidal do kroku, abych zase nezaostával. Byl večer a tak jsem doufal že do zítra dorazime na místo. Bylo mi jasné, že cesta ve více vlcich potrvá déle, ale doufal jsem že to nebude na škodu. Viděl jsem už les. Nás les. Cítil jsem vyčpělé pachy hranice a členů smečky. Domov?

//Narvinijsky les

Kývl jsem hlavou na Skylieth. "Dobře budu rád, když budu mít nějakou společnost cestou," prohodil jsem veseleji a usmál se na ni. Moje myšlenky však pořád nebyly tak veselé, jak bych si představoval. Chtěl jsem, aby se všechno urovnalo a já už mohl být v klidu. Možná, že už opravdu budou doma. Kdo ví, třeba jenom zbytečně panikařím. Mrskl jsem ocasem, když jsem nechala na mě, abych zvolil naší cestu. "Odsud je to vážně kousek, vyrazil bych tedy směrem na sever," prohodil jsem a už jsem se rozhoupával, že bych mohl vykročit.
Náhle se k nám, ale připojil nový vlk. Byl divný. Moc přátelský. Já byl sice také velice společenský a rád bych se kamarádil, ale dnes jsem měl na práci a mysli jiné a důležitější věci, než se tady s někým kamarádíčkovat. Skylieth nevypadala, že by byla moc do komunikace a tak jsem se rozhodl to převzít. Vlk začal slušnými frázemi, že nechce rušit a bla, bla, bla. "Ahoj, já jsem Sigy a ne nerušíš nás," prohodil jsem poměrně vesele. "Momentálně máme v plánu vyrazit co nejdříve víc na sever. Můžeme ti s něčím pomoci?" První větou jsem naznačil, že máme na spěch a druhou jsem mu nabídl pomocnou tlapu, abych nepůsobil moc neuctivě.

Sledoval jsem vlčici jak sleduje vysokou. Trochu mi zakručelo v žaludku. Nechtěl jsem vypadat jako nějaký somrak a tak jsem obrátil hlavu jinam, abych si nepřivolal myšlenky na jídlo a moje kručení se nezhoršilo. Možná bych měl jít domů, třeba se opravdu někdo vrátil. Jako by mi četla myšlenky, zeptala se mě Skyl co mám v plánu teď. Zamýšlel jsem se, ale na nic jsem nepřišel."Popravdě to netuším. Rád bych někoho od nás našel, ale nevím kam teda mohli jít, když ne kolem vašeho území. Možná bych se měl vrátit domů a zkusit znovu projít území, jestli něco nenajdu," odpověděl jsem jí popravdě. "Chápu že tě nemohu dál zdržovat od vlastních povinnosti, ale kdybys chtěla jít se mnou další pár oči se může hodit," dodal jsem.

//Vřesový palouk

Následoval jsem vlčici a pomalu jsem s ní srovnal krok. Možná to bylo tím, že ona záměrně zpomalila. Její poznámka ohledně mojí smečky mne mírně ranila. Ne že bych na Narvinijskou byl tak moc fixovaný jako na Klímovou smečku, přeci jenom jsem ve svém novém domově moc nepobyl, ale i tak mne její slova zasáhla. Trochu jsem se zašklebil a pak jsem to nechal být. V tomhle jsem měl výhodu, že jsem po většinu času byl splachovací.
Poté začala o tom, že pochybuje, že by se smečka přestěhovala a to už jsem jí do toho musel skočit. "Neříkám, že by se někam stěhovali, spíš mi jde o to, jestli je někdo nevyhnal. Je mi jasné, že Scarita by neopustila své místo alfy bez boje," prohodil jsem rázněji než jsem zamýšlel, ale doufal jsem, že to vlčici aspoň sdělí můj postoj k celé situaci.
Skylieth pokračovala ještě o tom, že Scarita měla partnera. Vzpomněl jsem si na Kessela, který byl mým mentorem již od útlého mládí a tak jsem na poznámky alfy, která šla vedle mne, jen tiše zamručel, ale jinak jsem její slova vlčiconistky (//jak jinak pojmenovat vlčí feministku? ) nekomentoval.

//za Skyl

Sledoval jsem vlčici jako její věrný stín, který se táhne za ní v dlouhém odstupu, ale zároveň je k ní nějakým způsobem připojen. Cupital jsem si to rychlochůzí za jejím pozadím, které se natřásalo přede mnou. No co už. Proběhlo mi hlavou, protože ta cesta aspoň byla zábavnější. Pak se začala vyptávat. Připadalo mi to, že se spíš nechávám podrobyt nějakému typu výslechu, kterým se ona snaží zjistit, jestli o své smečce nelžu. "Bylo nás tam pát. Pět, možná šest. Nevím to přesně, protože jsem nepotkal všechny členy smečky. Byl jsem tam skoro rok, ale z toho jsem většinu času strávil cestováním po okolí, protože mě osud nenechával, abych se mohl vrtáit domů. A když se mi to konečně podařilo a já se rozhodl usadit se už na trvalo doma, musela přijít tahle věc a všichni zmizeli," začal jsem vyprávět. "Ano vedla nás Scarita, sama," dodal jsem abych odpověděl i na její druhou otázku.

/ /za Skyl