Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 30

//Mahtae

Thia naštěstí nejen vypadala živá a nepolámaná, ale taky byla. Docela se mi ulevilo. Ale zároveň jsem se musela zubit, protože její výstup, který následoval okamžitě po tom, co se zvedla, byl vynikající. Věděla jsem, že bych se neměla smát. Ale prostě to nešlo. Pomaloučku jsem sama slejzala dolů, ale bylo to složitější, než to vypadalo. Vážně šíleně to klouzalo, před čímž mě i Thia varovala, ale tak nějak jsem se vnitřně obávala, že to stejně nebude mít moc úspěch. Ne, to zvládnu, dámy přece nepadaj! Ale nakonec jsem přeci jenom s podobnou grácií podklouzla s žuchnutím se posadila na zadek. Nebyl to sice takový pád, ale s tím, jak jsem se pečlivě snažila, to bylo snad ještě horší. Nebo jsem se tak aspoň cejtila. Sklonila jsem hlavu a chvíli jen tak odevzdaně seděla. Na tlamě se mi pomalu rýsoval pobavený úsměv. Fakt jsme se nemohly zapřít.
Pak jsem se konečně zvedla a popošlo trochu dál z toho otvoru, kam přeci jen ještě trochu zaflakovalo. Ale dál už bylo líp. Tak jsem to Thie odkývala. A opravdu být schované před tím fukejřem bylo boží. Prostě tady zůstanem a bude. Thia se zajímalo o tu řeku, jestli je dost hluboko. "Jo," přikývla jsem, "myslím že jo. Ale moc si to nepamatuju. Je tam hrozná tma. A vlastně ani nevím, proč jsme tam lezli," došlo mi najednou. Protože to vlastně moc nedávalo smysl, ne? Jít se úmyslně ztratit do nitra země? No skvělý, ne? Popravdě mě tahle myšlenka moc neuklidnila a s úzkostí jsem se rozhlédla okolo ve snaze zachytit cokoli podezřelýho. "Co když... co když je to tady prokletý? Nebo tak něco?"

//Loterie 29

//Velké houští (přes Náhorní)

Měly jsme plán, že se prostě budeme držet při povrchu jeskyní. Jako byl to dobrej plán, protože kdo ví co dole bylo. Ale zase tam dole by mohlo bejt teplejc, no zvlášť v tom pekle. Tak jako tak ale pro mě ta podzemní řeka byla dostatečným důvodem, proč se tentokrát držet plánu a aktivně nevyhledávat žádný další šílený dobrodružství. Nebo se o to aspoň chvíli snažit. Obrátila jsem se na Thiu. Na jazyku mě pálila otázka, nad kterou jsem se už předtím zamýšlela. Hrozně jsem chtěla znát odpověď, tak proč to nezkusit u Thiy? Však ona věděla všechno, nebo aspoň skoro všechno. "Jak vůbec může týct řeka pod zemí?" To jsme zrovna i přecházely tu řeku na povrchu. Jenže tentokrát byla poměrně zamrzlá, takže se přes ní dostat nebyla vůbec taková bojovka jako normálně. Prostě jen kousek přecupitat po ledě, pak skočit a zase cupitat a bylo. Možná je to ztracený dvojče týhle to tam dole, napadlo mě při poslední pohledu na řeku.
Moc jsme se tam ale nezdržovaly. Taky proč že, když tu furt tak děsně táhlo. A fičelo. A kurnik ten sníh dneska štípe. Thia se obávala, jestli vůbec ten úkryt najdem, ale sotva to dořekla, najednou byla fuč. "Thio!" vyjekla jsem, ale to už jsem slyšela tupou ránu, jak tam dole dopadla do polštáře sněhu. Rychle jsem doběhla k otvoru a nakoukla přes něj. Thia tam byla sice rozvalená ale za to celá. Nebo alespoň víceméně, protože vypadala celá. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se a pomaloučku po kluzké chodbě začala slézat dolů. Nebyla to ale žádná pohádka.

//Zdrcadlové jeskyně

//PS: Půjdem se servat o jídlo na Stepní pláň? Nějaký deja vu tady? :D

//Loterie 28

//Bukový sráz

Sluníčko se mezitím vyhouplo vysoko na oblohu, což bylo možné sem tam přes husté mraky zahlédnout jen, co jsem opustily les. Jenže jen, co jsme ho opustily, se do nás taky opřel ten šílený vítr tak, že bylo docela náročné se jen pohybovat jiným směrem, než foukal. Thia podotkla na můj návrh jít se schovat k Životovi jednu důležitou poznámku. A to že bydlel na kopci a že by nás to dřív odfouklo, než bysme se vydrápaly do té jeho jeskyňky. "A jo vlastně," zamumlala jsem podstatně tišeji než předchozí informace, takže to ani možná nemusela slyšet. Ale jen možná a karma byla potvora a trapnosti se vždycky šířily nejlíp. Jak jsem na něco takovýho mohla zapomenout? Naštěstí tohle byla jen Thia. Ale... stejně. Musím si dávat víc bacha. Hlavně před cizíma. A před chalapama, protože to jsou pitomci... A já bych ztratila výhodu, kdybych mluvila taky jako pitomec. A to teda nene, uvažovala jsem, ale z myšlenek mě vytrhla nutnost začít řešit, kam se sakra vydáme, protože tady bylo teda děsně. Možná kdyby na nás ten strom prostě spadnul, bylo by nám líp.
"No, kraken byl až dole. Tak když nepůjdem moc hluboko," zauvažovala jsem, ale minule se to taky zvrtlo. Původní plán rozhodně nebyl ztratit se někde v pekle a spadnout do smrdutý pekelný řeky. Měla jsem pocit, že se to tady ale vždycky nějak zvrtlo a tak se nejspíš nemělo cenu stresovat dopředu. Thia se zajímala, kde přesně je ta jeskyně. "Jo," přikývla jsem, "šla jsem ale z druhý strany, přes les, pak na kopec s vyhlídkou a pak zase dolů mezi ty dva lesíky, jak tam byl v létě Poblión." Po cestě jsem ještě několikrát kopla do hromad sněhu, kterými jsme se brodily a pak si už konečně všimla řeky. Byla jsem ráda, že ji vidím. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu.

//Mahtae (přes Náhorní plošinu)

//Loterie 27

Pobíhala jsem okolo vykotlaného stromu ve snaze se trochu zahřát. Docela to fungovalo, i když pohyb v hlubokých závějích nebyl zrovna ideální odpočinková aktivita, ale naštěstí jsem to tak nemusela praktikovat dlouho. Protože jen chvilinku po tom, co jsem se zvedla, se Thia pomalu ale jistě začala probouzet taky. Nejdřív jsem si všimla, jak sebou trochu cuká a pak už se pohnula plynule. V ten moment jsem si byla jistá, že už je vzhůru.
Thia k dobrému ránu přidala taky to, že je větrné. Musela jsem přikývnout, i když nás naštěstí pořád chránily okolní stromy. Ale někde na pláních to bude... no fujtajxl... Už při té myšlence jsem se otřásla. Vůbec se mi nezamlouvala. Ale co tady? Rozhlédla jsem se okolo. Nikdo a nic u nebylo. A úkryt stromu byl sice příjemný, ale v tom větru, který byl poměrně silný, se dost nebezpečně kymácel. Ještě nám to spadne na hlavu.
A tak jsem jen rozhodně přikývla, když Thia rozhodla, že jdeme a pověděla mi, ať se jí držím. Věděla jsem, že se jí musím držet jako klíště, protože stačilo jen několik metrů zabočit a už bych ji ani neviděla. A v tom fukejři jsem neměla ani nejmenší šanci ji vystopovat po pachu. "Možná někam k Životovi?" navrhla jsem a kvůli tomu větru musela docela dost hulákat. Moc míst dalších míst jsem tu zatím neznala, takže se mi tohle jevilo jako docela dobrá varianta. Pak mi ale něco svitlo. "Nebo do těch jeskyň! Za mrtvolou!" Nemohlo to vyznít moc dobře, ale moje myšlenky se právě fungovaly moc rychle na to něco inteligentně formulovat. A navíc bylo třeba šetřit slova, protože mě brzy začalo z toho hulákání pálit v krku. Musí to bejt někde tady... A pak vyjdeme zase u sopky, když to trefíme... I když tentokrát by bylo lepší vyhnout se řece a krakenovi.

//Velké houští

//Loterie 26

Přišlo mi, že je Thia pořád tak nějak nervózní z Ilenii, i když tvrdila, že přece ví, že nás má ráda. Jemně jsem se opřela do našeho dotyku a přehodila ocas přes její tlapky, jak ležela těsně za mnou. "Půjdeme ji hledat. Ale až nebude tak naštvaná, ne?" navrhla jsem a krátce se koutkem oka podívala na vlčici, co na to říká. Pak už jsme moc nemluvily a to ticho nás postupně obě ukolébalo ke spánku.
Když jsem se vzbudila, vycházelo už sluníčko. Ospale jsem zamžourala před sebe. Byla šílená zima a ještě jak mě Thia hřála na záda, absolutně se mi nechtělo se zvedat. A tak jsem ještě chvíli jen tak ležela a meditovala. Nebo se spíš jen tak flákala. Ale zdálo se mi, že Thia ještě spí, takže jsem to mohla považovat za dostatečnou výmluvu na to se nehýbat.
Nakonec mi to ale přeci jenom nedalo a pomalu jsem se zvedla. Nejprve jsem si protáhla přední tlapky a až pak se vysoukala z kmene. Okamžitě jsem pocítila, jak mi chybí Thiino teplo. Několikrát jsem si protáhla hřbet a nakonec udělala jedno rychlé kolečko kolem stromu. To mě konečně trochu rozpumpovalo a navíc taky zahřála. Je fakt hnusně. To počasí bude dneska děsná bída. To bylo vidět na tmavě šedivé obloze, co občas vykoukla zpoza korun stromů.
Když jsem si byla jistá, že je Thia vzhůru. Vrátila jsem se ke stromu a nakoukla do vykotlaného kmenu. "Dobré ráno," pozdravila jsem ji ještě pořád trochu rozespalým hlasem. Měla jsem takovou línou náladu a nebýt mi zima, rozhodně bych se ještě válela. "Vyrazíme?" navrhla jsem tiše. Chtěly jsme sice jít hledat Ilenii, ale na sever by teď vyrazil jedině blázen.

//Loterie 25

Ležela jsem schumlaná v našem provizorním úkrytu a sledovala to, co se kolem nás dělo. Mezitím padla totální tma a ještě přituhlo. Cítila jsem ale, jak mě Thia hřeje na záda, protože ten strom nebyl zas tak velký, abychom se mohly nějak moc roztahovat. Ale to nevadilo. Spíš je to příjemný. Takhle mi není zima. Zamyšleně jsem dloubla tlapou do odlupující se kůry, když Thia říkala, že to jen tak vzpomíná. "Jaký to je muset si takhle hledat úkryt na spaní každej den?" zeptala jsem se zvědavě, protože já to nevěděla. A jestli jsme uvažovaly o opuštění smečky, i když zatím jen čistě teoreticky, měla bych to vědět.
Thia souhlasila, že bychom pak měly jít Ilenii najít. Zvedla jsem hlavu a koutkem oka se na ni podívala, protože se mi zdálo, že její hlas posmutněl. "Jo, najdeme ji," přikývla jsem, "neboj se, říkala přece, že nás má ráda, ne? Tak co by si myslela." Navíc se přece nic tak strašnýho nestalo, no ne? Hlavu jsem zase položila na tlapy a zadívala se na sníh před sebou. V hlavě se mi honila spousta myšlenek, ale nebyla jsem se úplně schopná zaměřit na jen jednu z nich. Vždycky, když jsem se o to pokusila, jako by se do toho jednoho myšlenkového toku okamžitě zamotaly další. A to mě nejspíš pak pomalu ale jistě ukolébalo ke spánku.

//Loterie 24

Přimhouřila jsem oči, když se Thia začala podivovat nad Saviorem. Snažila jsem se si spojit, co se jí na tom nepozdává, ale nějak jsem se k ničemu nemohla dobrat. Naštěstí to pak Thie secvaklo. Poslouchala jsem, co na to říká a nejdřív se mi to moc nepozdávalo, ale nakonec jsem jí musela dát za pravdu. "To je fakt. A pak se s tím můžu vytasit, až to bude nejmíň čekat a nejmíň se jí to bude hodit do rozpočtu. A nebo když se s tím blbem bude tahat dál a on jí něco udělá, nikdo ani nebude vědět, kde ji začít hledat. Heh." Ani jsem netušila, kde se ve mně ta škodolibost brala, ale prostě mě ta malá štvala už jen proto, že toho facana viděla. Protože proto.
"A co když ubylo," opáčila jsem pohotově, když Thia namítala, že bych spaní na sněhu zvládla. Ale já jednoduše nechtěla. Zvlášť když byla aspoň nějaká šance, že by se dalo spát pohodlnějc. Nasoukala jsem se dovnitř vykotlaného kmenu a tam se uvelebila. Nebylo to zrovna pohodlí jeskyně, ale nefoukalo a nesněžilo na mě. Tak co víc si přát. Položila jsem se hlavu na tlapy a zadívala se před sebe. Thia mluvila o spaní venku. "Ale proč to riskovat, když je možnost spát poholnějc? Ještě bysme nachladly. Musíme bejt fit, kdybysme nakonec šly hledat Ilenii. Šla na druhou stranu než my tak může bejt už docela daleko."

//Loterie 23

//Stepní pláň

Z Thiy vypadlo, že se vlastně toulala docela dlouho. Navíc, jak se zdálo, hranice Gallirey až tak nějak moc poznat nebyly. Tam venku byly úplně stejné lesy, louky a jezera. Jenom trochu míň magie. Donutilo mě to zapřemýšlet, jestli bych vůbec poznala, že už jsem moc daleko, kdybych se někdy hodně zatoulala. Když zmínila hory, ohlédla jsem se na kopce za námi. Pořád byla vidět jejich bílá silueta, i když viditelnost se se stmíváním značně zhoršovala. Tamtudy jsem vlastně přišla... Byla tam... řeka... Tu myšlenku naštěstí přerušily úvahy o nakopání zadku toho hnusáka. Thia chtěla jít taky. Pod vousy jsem se zasmála. "To je dobrej plán." Pak jsem si na něco vzpomněla. "Myslíš, že bych to měla říct Saviorovi?" Neměla jsem o ni obavu, i když možná možná jen maličkatá součást mě trochu jo, ale hlavně jsem chtěla, aby z toho měla Rowena průšvih. Taky za tu facku trochu mohla, i když nepřímo. Rozhodně přihlížela! A pak mu ještě mazala medík kolem tlamy. Nechutný.
Konečně se před námi otevřel les, který nás pomohl ukrýt před ledovým větrem a sněžením. A taky už se tu neválely tak hluboké hromady sněhu. Thia navrhla, že bychom se tu mohly schovat přes noc. Přikývla jsem. "Jo, ale na sněhu nespim." Jo, byla jsem docela náročná, ale co taky po tom rozmazlení s dokonce dvěma úkryty v horách? Navíc mi bylo chladno i bez toho se naplácnout do sněhu. Pak jsem si všimla vykotlaného stromu, který nabízel celkem pěkný úkryt. "Hele," vyhrkla jsem, abych upoutala Thiinu pozornost.

//Loterie 22

//Sněženková louka

Podle popisu jsem se snažila vybavit nějakého vlka ze smečky, co by mohl vypadat jako Ileniin brácha, ale nakonec jsem došla k závěru, že jsem ho nejspíš ještě nikdy neviděla. Nebo aspoň ně tak, abych si ho pořádně všimla, protože na tom lovu klidně mohl být, ale tam jsem já teda měla rozhodně jinačí starosti. "Jenom druhou?" zopakovala jsem překvapeně. Vždyť i já už tu byla prakticky druhou zimu. "To ses tak dlouho toulala? Jaký to je tam venku? Jak vůbec poznáš hranice?" vyzvídala jsem a zvědavě si přitom Thiu prohlížela. Ta předchozí děsná únava mě trochu pustila a i když to pořád nebylo nijak slavný, už jsem se nemusela tolik soustředit na cestu. Když černá vlčice zmínila jména svých sourozenců, snažila jsem se je ze všech sil zapamatovat, abych si když tak vzpomněla, kdybych je náhodou potkala. Thia by měla radost... Teda kdyby to nebyl ten divnej brácha. Ale možná stejně...
V zápalu povídání jsem se tak nějak nešikovně prořekla o té facce, co jsem původně neměla úplně v úmyslu zmínit. Nebylo to něco, čím bych se zrovna chtěla chlubit. Ale co už. Škoda byla napáchána. "No... jo," přiznala jsem váhavě. Úplně se mi ale nechtělo zabíhat do detailů. "Byl to pěknej blbeček. Ale větší a silnější než já. Tak jsem radši šla. Ale až budu mít nějakou coolovou magii, tak si ho podám!" Vesele jsem se při tom zazubila.
Pokračovaly jsme dál na jih, ale ty volné pláně ne a ne skončit. Foukalo tu a nebylo tu zrovna příjemně, ale co se dalo dělat. Snad tu taky bude někde les... Rozhlédla jsem se okolo. Kde to vůbec jsme? Nepoznávala jsem to tu, ale s tím sněhem to tak jako tak vypadalo všude stejně. Thia mezitím mluvila o tom, jaký to bylo umřít. Tiše jsem ji poslouchala a jen sem tam přikývla. "To muselo bejt... divný," zhodnotila jsem nakonec, protože jsem nevěděla, co na to říct.

//Bukový sráz

//Loterie 21

//Tajga

"Dokonce dva?" vypadlo ze mě, přičemž jsem překvapeně zamrkala. Navíc, jak se zdálo, tenhle druhej byl dokonce od nás ze smečky. A já ho ani neznala. Trapaaas. "A kterej to je? Ukážeš mi ho pak?" vyzvídala jsem. Pak se ale Thia rozpovídala o své rodině. Bedlivě jsem poslouchala a snažila se nové informace zapamatovat. Její brácha - další samec debil - očividně stál za prd. Ale tak to nebylo s jejíma ségrama. "Jo? A jak dlouho vlastně žiješ tady? Třeba se sem taky zatoulají, tak jako já. Nebo můj bráška. Jak se jmenují?" povídala jsem a snažila se přitom ani na moment nezastavovat, protože jsem měla pocit, že pokud tak udělám, přimrznou mi tlapky k té bílé peřině. A to rozhodně nebyla hezká představa.
Když jsme se bavily o chlapech, musela jsem se zasmát. Očividně se mi to nezdálo a moc těch, co za to stálo, nebylo. Ale tak co, my ženský si vždycky vystačíme samy. Zvlášť pořádný ženský jako my. Však jsme se prakticky momentálně staraly o Fala a to se on měl starat o nás. A to byl ještě navíc z těch pořádnějších vlků. Nebo mi to tak připadalo. "To jo, Nori se na nás vyprdnul, pak je tu Poblión, Meinere je sice fajn ale taky děsně divnej a co pak dál? Ouško se zdejchnul, ten divno vlk mi dal facku, protože neumí vzít pravdu a pak je tu ještě ten Zakar," poslední jméno jsem zavrčela. Mojí mamce nikdo ubližovat nebude... "Jaký to vlastně byl, když....?" Otázku jsem nedokončila, ale Thie jistě došlo, na co jsem narážela. Zajímalo mě to. Už jen ta samotná představa byla zvláštní a hodně nepříjemná. Už jsem tak nějak chápala, že umřít neznamená, že si tě Smrt nechá někde ve svým hradě zavřenýho v hrnečku, ale o to víc to téma pro mě bylo takový... abstraktní.
Když zmínila Kao, přikývla jsem. Jasně, že jsem se na ni pamatovala, ale kde ji hledat jsem netušila. Ale Meinere se taky vždycky někde vyloupl. Tak třeba. Můžeme zkusit jít někam, kde je míň sněhu. Třeba někdo měl stejný plán."

//Stepní plán

//Loterie 20

//Dlouhá řeka

Musela jsem se vážně soustředit na to, kam šlapu, protože jsem si připadala tak nějak omámená. Bylo to zvláštní, ale myšlenky o Ragaru mě teď rozptylovaly. Přemýšlela jsem o tom, co mi Thia řekla a něco mě prostě pálilo na jazyku. "Možná tam nejsou stejně jako proč tam my nejsme," pověděla jsem nejistě a vzhlédla tak, abych na Thiu viděla. Jasně, sedět ve smečce na zadku byla nuda, ale možná kdyby se z toho udělalo trochu akce, vrátili by se i ostatní? Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla jsem si ani jistá, jestli bych tohle vůbec chtěla. Já byla all in pro dobrodružství, ale když Thia byla beta...? "Jo, do léta zní dobře. A pak se uvidí..." přikývla jsem. A do té doby třeba přijdeme na to co s tím... A nebo udělme ten puč nebo co to bylo.
Teď, když jsme měly nějaký plán, byl konečně čas na trochu odreagování. "Její brácha?" zopakovala jsem překvapeně, "nevěděla jsem, že má bráchu." Zamračila jsem se a kopla přitom do hromádky sněhu před sebou. Pak jsem se podívala zpátky na Thiu. "A ty, ty máš taky bráchu? Nebo víc sourozenců? Řekni mi o nich něco," pobídla jsem ji zvědavě. Vlastně mi tak nějak došlo, že toho o svých mamkách až tolik nevím. A to by se mělo napravit.
Tam, kam jsme šly, bylo všude jen bílo. Na tohle místo jsem si už nevzpomínala, a tak jsem si snažila zapamatovat si aspoň nějaký styčný bod. "Zkoušelas ty zmrzlý jíst?" Když povídala o nějakém kamarádovi Newlinovi, musela jsem se zasmát. "Jsou všechny chlapi tak divný? Protože mi zatím přijde že jo," ušklíbla jsem se pod vousy. Pak mě něco napadlo. "Hej, můžeme ho zkusit najít! Teda jestli chceš..."

//Sněženková louka

//Loterie 20

Thia přikývla, že je v pohodě. Vypadala už o něco přesvědčivěji, i když mi bylo jasné, že to ještě tak úplně v pohodě. Ale i ten šílený smutek uvnitř mě zmizel jako by tam nikdy nebyl a ten pocit uvnitř mě se ustálil na nepříjemné nejistotě. Ale to se dalo přežít. Bude to v pohodě. Cítila jsem se unaveně, ale to celé jsem připisovala celé téhle záležitosti. Psychická únava mohla souviset s fyzickou, ne?
Odtáhla jsem se od Thiy, abychom mohly dál pokračovat v chůzi a drobně se pousmála. Když ale Thia znovu promluvila, natočila jsem k ní hlavu. "Třeba je jen naštvaná z toho divnýho sněžení, medvěda a bůh ví čeho ještě," pověděla jsem tiše, "přece by se tam nepřidávala, kdyby tolik nechtěla, ne? Navíc to není tak dlouho..." Muselo to tak být, nebo ne? "Možná když zkusíme víc poznat ostatní ze smečky...? Tak pak budeme víc vědět, jestli chceme zůstat...?" Můj hlas ale zněl nejistě. Já moc nevěděla, jak všechny tyhle věci chodí. Ale to, že jsem pořádně netušila, kdo všechno ve smečce je, byl holý fakt.
Najednou se kolem nás mihl nějaký vlk. Tázavě jsem se podíval na Thiu, která se s ním zdravila. "Kdo to byl?" Protože já h rozhodně neznala. Na objevování nových míst jsem přikývla. To byl dobrý plán. "Ryby? A jaktože vlastně taky nezamrznou?" zeptala jsem se mírně u toho svraštila obočí. Některý věci moc nedávaly smysl. Zvídavě jsem se zadívala na zamrzlé kraje řeky, ale pak jsem několika rychlými kroky dohnala Thiu.

//Tajga

Loterie 19

//Ageron

Nerozdělily jsme se zrovna v nejlepší notě. Poslední slova mezi Thiou a Ilenií nevyzněly vůbec a když jsem černou vlčici doběhla, vypadala naštvaně. Stáhla jsem uši k hlavě a na tváři se mi objevil skleslý výraz. Najednou mnou projel nával vzteku. Překvapeně jsem sebou cukla. Bylo to zvláštní. Jako by ta emoce nebyla ani moje. Ale stejně rychle, jako to přišlo, to zase odeznělo. Nechápala jsem to, ale teď zrovna nebyla ta nejlepší chvíle to řešit.
Když se na mě Thia otočila, její tvrdý výraz zjemněl. Ulevilo se mi a jakmile se mně dotkla, do toho dotyku jsem se opřela. Bylo to příjemný. Bude to v pohodě... Jako vždycky... Pousmála jsem se a pomazlení mamce oplatila. "Jo... A ty?" zašeptala jsem. Ucítila jsem silný nával smutku. Jako by se ještě ten můj vystupňoval. Sklopila jsem hlavu, ale pak mi došlo, že už bych taky měla být jednou ta silná. Už jsem nebyla vlče a Thiu to taky muselo trápit. "Ona se vrátí, neboj se," pokusila jsem se ji utěšit.
Pak jsem se rozhlédla kolem. Byly jsme u nějaké řeky. Matně jsem si vzpomínala, že už jsme tudy šly. "Kam půjdeme?" zeptala jsem se, jaký byl plán. Odhadovala jsem, že tady nezůstaneme, ale netušila jsem, jestli se už Thia rozhodla, kam dál. Třeba měla v hlavě někoho, koho bychom mohly jít navštívit. A nebo znala místo, kde si pořádně vyčistíme hlavu.

Loterie 18

Sledovala jsem, jak se na zem pomalu ale jistě snáší i přes husté koruny stromů sněhové vločky. Bylo to vlastně docela uklidňující. Jako taková jediná jistota, že budou stále a stejně padat dolů na zem a hromadit se tam. Slyšela jsem, jak se Thia s Ilenií hádají. Hádají se i kvůli mě... Nemohla jsem za to, nebo trochu jo...? To já tu přece chtěla zůstat. Bála jsem se přijít o domov. Stáhla jsem uši k hlavě a ocas nechala bezvládně viset mezi nohy jako bych tam ani nebyl. Snažila se se splynout s okolím, i když to se s mou pískovou srstí docela špatně provádělo. Co když.... co když se nepřestanou hádat? Nebo hůř, co když Ilenie odejde...? Však se sotva přidala. Ztěžka jsem polkla a jen rychle střelila pohledem z černé vlčice na bílou. Vůbec jsem nevěděla, co si počít. Připadala jsem si tam jaksi navíc.
A proto se Thiin nápad vyrazit na procházku zdál jako dobrý. Doufala jsem, že poslouží jako únik. A když Thia přikývla, že jdeme, s nadějí jsem se podívala na Ilenii. Jenže ta se jen mračila a pak řekla, že půjde sama. Sledovala jsem, jak se otočila a odkráčela od nás. Něco uvnitř mě se stáhlo a já chvíli měla pocit, že nemůžu dýchat. Ale Thia šla taky pryč a já tu nechtěla zůstat sama. Naposledy jsem se zadívala na Ileniina mizící záda a pak se rychle otočila a vyrazila za Thiou. Pořád jsem cítila, jak je celé moje tělo ztuhlé a ta bolest na hrudníku se pomalu ale jistě začínala přemisťovat do hlavy. Probouzela se ve mně magie. "Thio! Thio počkej!" vypravila jsem ze sebe tenkým hláskem, než jsem tmavou vlčici doběhla.

//Dlouhá řeka

Loterie 17

Zazubila jsem se na Thiu, když zmínila, že by jí to rozhodně slušeno. "To jo a bylo by to cool!" Tak můj hlas ale opět trochu klesl. "Ale nemohla bys tolik na výlety. A neměla tolik času. A to zase tak cool není," pověděla jsem jí svoje obavy. Nemělo je cenu v sobě dusit. Navíc už celá ta situace byla poměrně smutná. Nejvíc asi pro Ilenii, která se tvářila, jako kdyby snědla zkažený maso. Ach jo.
Trochu mě uklidnila Thiina slova o tom, že tu přece nejsme uvězněný, ale pořád jsem byla dost nejistá s ohledem na to opouštění smečky. Nedokázala jsem si to moc představit. Možná, možná že by to bylo lepší? Ale co když ne? Nechá nás pak Falo se vrátit? Nebo nás budou chtít jinde? Bude to jinde lepší? Bylo tam prostě příliš mnoho nejistot. A já neměla dostatek zkušeností a informací, abych z toho mohla vyvodit nějaký inteligentní závěr. A Ilenia byla smutná. A pak z toho byla smutná i Thia. A celý to bylo pěkně na nic.
Pak naštěstí Thia nahodila záchranný lanko v podobě procházky mimo smečku. A já se ho nehodlala jen tak pustit. "To zní dobře," odsouhlasila jsem téměř okamžitě. Mohlo by to... uvolnit atmosféru... V to jsem popravdě dost doufala, protože takhle ponurá mě začínala pěkně štvát. Zvlášť když se to nedalo rozhodnout... teď. Ale brouka do hlavy mi to teda nasadilo.