Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ČERVEN 3 | HÁTI EÄ

Že není slečna, inu dobře. Jak si myslí. Ale stejně s ní bude jednat, jak se zbytkem vlčic. Jemně skoro jako v rukavičkách. Taková křehká stvoření si nezaslouží tolik utrpení, co ve světě jsou. Ani je vidět, natož prožít. Když mu řekla své jméno, trochu zamrznul. Hati? Jeho obličej byl v šoku, krev mu tuhla v žilách, pomalu nedýchal. On existuje a je vlčice? Trochu hlasitěji se to snažil rozdýchávat. Zhluboka a rychle. Jeho víra ho dohnala až zde. Pronásleduje ho ten bůh, kterému si myslel, že utekl. Byl neklidný, přešlapoval a úplně zapomněl a nevnímal, co se děje okolo něj. Jeho strach rostl. Nekončil, ale stále stoupal vzhůru. Žádný obyčejný vlk by se neměl jmenovat po Bohu... Zamýšlel se, snažil se toho zbavit. Nešlo to. Nepředstavil se ještě ani on a už byl neklidný. "Sha-Shahir." Vysoukal ze sebe. Bůh ho jistě zná, stejně jako ona, tak by se neptala na jeho jméno. Ale bál se. Tuze se bál. Co vlastně říkala, nevnímal. Jeho trápilo svědomí, že opustil všechny ty vlky, co žili ve lži. A nikomu nemůže ukázat tu pravdu. Ale nyní nevěděl, co pravda je a co ne. "Co to je ten galán?" Zeptal se jí přeci jen. Vůbec nevěděl, co doteď mluvila. Teprve nyní byl trochu při smysl a netvářil se tak divně a šokovaně.

ČERVEN 2 | HÁTI EÄ

Jeho ticho a klid bylo trochu narušeno. Nevadí mu společnost, to vůbec. Občas je radši sám, ale nějak spolucestovatel mu vůbec není na škodu. Nevyhledává je, ale pokud už tu jsou, nebude je vyhánět. Místa tu je dost, jistě to nebude značit nic špatného. Tady snad nikdy nepotkal zlé vlky, ti tu snad ani nejsou. Ten rušivý element měl barvu dosti podobnou písku s kusy bahna, zajímavá kombinace, ale nic neobvyklého pro vlky v tomto kraji. Viděl i šílenějsí barvy, které si neumí vysvětlit. A každý tu má i svou nějakou magii. I on by ji rád měl. Pobíhala si ve vodě, něco, co by on nikdy neudělal. Byla maličkatá, ale byla to také vlčí slečna. Posunul hlavu dolů, aby se uklonil. "Buďte pozdravena, slečno." Pozdravil ji. Na její otázku přikývnul. Tedy snad to dobře pochopil, on tohle slovo nikdy neslyšel, ale určitě tím je. Když už se takhle ptá. "Copak tu děláte?" Zeptal se zase jí. Nebo jí takhle sama? Svět je docela nebezpečný pro vlčici a ještě takovéhle velikosti. I jen ta voda, ve které dovádí umí divy světa.

ČERVEN 1 | HÁTI EÄ

Teplé sluneční počasí přímo zvalo k takovýmhle vycházkám někde k lesíku. A i Shahir se toho chytil. Bílý vlk kráčel loukami, stráněmi i okolo řek. Vodu stále neměl tolik v lásce. Narozdíl od těch vlčic, které doteď měl tu šanci potkat. Žádná však nemá ani zlomek toho, co prožil. Čí duše se mu obmotala okolo srdce a zůstala tam. Nějaký pátek již prošlo, ale jeho srdce nenašlo nikoho, kdo by ji nahradil. Sám a sám bloudil. Dobloudil až k lesu, kde na něj poté čekalo jezero. Opětovně, on se té vody prostě nikdy nezbaví. Jeho prokletí je jeho život, nikdy se toho nezbaví, dokud nebude konec. Ach, rád by to někdy i ukončil, ale má strach, zda by po smrti konečně poznal pravý hněv Hatiho, jak byl vychováván. Něco takového bylo absolutně trestné, ale vraždení jiných... To by šlo. Neměl tu kulturu rád, ale stále na ni vzpomíná. Ne pěkně, ale úplně opačně.

Shahir neměl štěstí v lásce ani v životě. Byl to samotář, který miloval přírodu, ale nikdy nenašel vlčici, s níž by mohl sdílet své nadšení pro krásy krajin. Samota ho tížila, ale zároveň ho vedla k prozkoumávání nejskrytějších koutů lesa, kde nacházel útěchu ve své lásce k přírodě. Jednou, kdy slunce zlatilo koruny stromů a les voněl svěžestí, se Shahir rozhodl vydat na procházku. Voda v jezeře byla klidná a zrcadlila okolní svět jako křišťálové zrcadlo, ale on tolik nenávidí vodu, že jí nevěnoval více pozornost. Během své cesty našel na břehu jezera překrásnou květinu, jakou ještě nikdy neviděl. Její okvětní lístky byly jemné jako hedvábí a barvy se měnily s každým paprskem slunce, který na ně dopadl. Byla to ta nejkrásnější květina, jakou kdy viděl, a jeho srdce se naplnilo touhou podělit se o tuto krásu s někým výjimečným. Zastavil a obdivoval tu nádheru. Vzpomněl si na všechny krásné věci, které viděl ve svém životě, ale také na všechny chvíle, kdy toužil po někom, s kým by mohl sdílet tyto momenty. Zvedl květinu opatrně ze země a přemýšlel, že by ji daroval nějaké pěkné vlčici. Ale kdo by to mohl být? Shahir neznal žádnou vlčici, která by ocenila jeho gesto. Všichni kolem něj byli buď příliš zaneprázdněni, nebo si ho jednoduše nevšímali. Samota ho znovu obklopila, a on se cítil více opuštěný než kdy dřív. Zklamaný a se srdcem těžkým jako kámen se rozhodl vrátit se domů. Po cestě přemýšlel o tom, jak by mohl někomu ukázat krásy krajin, které tak miloval. Ale koho? Kdo by chtěl být s vlkem, který má takovou smůlu v lásce a životě? Cítil se ztracený v myšlenkách, jeho kroky byly pomalé a jeho pohled ztracený v dáli. Přemítal o všech těch dnech, kdy snil o společnosti a sdílení krás s někým, kdo by ho chápal a miloval. Vzpomněl si na svou matku. Byla to laskavá a moudrá vlčice, která mu vždy říkala, že pravá krása života spočívá ve sdílení radosti s ostatními. Myšlenky na matku ho naplnily hlubokým smutkem, ale zároveň i vděčností za všechno, co ho naučila. Náhle se rozhodl. Pokud nemohl darovat květinu žádné živé vlčici, mohl ji darovat své matce. Vždyť ona byla ta, která ho naučila milovat přírodu a vidět krásu ve všem kolem sebe. Začal kopat malou jamku v zemi. Opatrně do ní položil květinu a zakryl ji hlínou. Cítil, jak mu slzy stékají po tvářích, ale zároveň i jakýsi klid a smíření. Stál tam chvíli v tichu, cítil, jak vítr šeptá mezi stromy a jak se svět kolem něj zdá být klidnější. Pocítil, že jeho gesto bylo správné. I když neměl štěstí v lásce ani v životě, alespoň mohl darovat květinu někomu, kdo pro něj znamenal celý svět. Cítil, že jeho matka by byla pyšná na to, jakým vlkem se stal. I když byl samotář, jeho láska k přírodě a schopnost vidět krásu ve světě kolem něj byly dary, které mu dala ona. I když byl sám, už necítil tu tíživou osamělost. Místo toho pocítil hluboké spojení s přírodou a s duchem své matky, který ho vždy provázel. Seděl tam, obklopený krásou přírody, s vědomím, že láska a krása jsou všude kolem něj, pokud je vlk ochoten je vidět a přijmout. Shahir se zvedl, rozhodnutý, že bude dál hledat krásu a radost v každém dni. S každým krokem cítil, jak se jeho srdce otevírá světu kolem něj. Vlk, který neměl štěstí v lásce ani v životě, našel nakonec smysl a klid v prosté kráse přírody a v památce na svou matku. Tak se stal vlkem, který sice byl sám, ale jeho duše byla plná lásky a míru.

květen 1/10 ~ nina

"Dobrá, jsem rád, že se Vám nic nestalo." Jeho starosti jsou vždy zaměřené na vlčice, kdykoliv je spatří. Jsou tolik křehké a všude ve světě je tolik možných překážek a nebezpečí... Nechápe to, jak se jim vždy povede ze všeho v pořádku vylézt. Jsou to takové křehké duše... Dobře, ale nyní byl dobrý čas na to se uklidnit. Když se nic neděje, tak není potřeba mít stále tak zrychlený tep jak kdyby kohokoliv zachraňoval. Prohlédl si vlčici, která se usmívala od ucha k uchu. Její oči zářily podobně jako ta voda, kterou tolik nenáviděl. Tak snad se k ní ani nebude moci tolik přibližovat. "Umluvte mě. Máte nějakou magii?" Zeptal se trochu nezdvořile, ale zajímalo ho to. Také by už rád se dozvěděl, zda i on se k nimi může řadit a zlepšovat své dovednosti.

SUNČA

A tak šel dál. No, než mu trochu došlo, že se vlastně vrací a jde úplně špatnou cestou, tak to nějakou dobu opravdu trvalo. Ale chtěl se hlavně ujistit, zda je na správném místě a nic jiného se neudálo. Prošel očima každý kout zdi, podlahy i stropu. Musel se opravdu ujistit. Něco se stát mohlo tím, když to rozluštil. Či snad znovu zafungovalo jeho dokonalé štěstí? Hraje si na úplného hlupáka? Určitě. Když stál na té křižovatce, kde Sunstorm před nějakou dobou zpátky vedla do cesty, odkud přišel. Žádná změna. To trní se zde nedostalo, to je alespoň jediný pozitivní zpráva z této cesty. Přesto se chtěl trochu ještě přesvědčit, zda jsou jen ti dva spolu. "Je tu někdo?" Zeptal se do křižovatky. No, místo nějaké odpovědi se mu dostalo jen ozvěny jeho hlasu. Oddechnul si tedy a svižnou chůzí se rychle otočil a mířil zpět za ní. Snad se do té doby neztratila! Bál se o ni, přeci jen ji nechal samotnou a on by nerad musel řešit ještě další její zranění kromě toho poškrábání od zakopnutí. "Sunstorm, jste stále zde?" Zavolal tu. Už aby tam byl a mohl ji opětovně hlídat jako své oko v hlavě. Ona má přeci více štěstí než rozumu a on je přímým opakem.

C. jdu zpět k růžím

SUNČA

A tak četl, luštil a snažil se vzpomenout na to, co jako mladší dokázal již někdy přečíst. Prvních pár písmen poznal a potom mu to chvíli trvalo než zjistil, co se v nápisu ukrývá. "Růžové šlahouny," začal. Tato písmena byla asi nejhorší i tím, že to byla dlouhá slova. Ohlédl se po Sunstorm, zda je v okolí a slyší ho. "Sunstrom, slyšíte mě? Tohle bude určitě nápověda!" Zavolal. Nyní se jen nadechnul a zopakoval zbytek nápisu."Jsou krutý vrah, z ohně mají však strach." Dodal. Jistě, zajímavý to fakt, škoda. On totiž nevládne ohni, nebo o tom nic neví. "Zkuste ty růžové zapálit." Poradil jí. Štvalo jej, že nemohl sám ty šlahouny nějak přetrhat, ale nechce se velice zranit a nechce poranit ani ji, proto nebude riskovat. Hezky se tedy vrátil za Sunstorm, která jej už nedočkavě vyhlížela a volala. Také se nechci ztratit... Prohodil si jen tak pro sebe. Ztratit se nechce v něčem takto komplexním, obřím a plného všeho možného. Štěstí však stálo při něm, zatím nemusel nikdy překonat vodu! "Neumíte náhodou nějak ovládat oheň?" Položil jí otázku, třeba by mohla s nimi něco udělat ona.

C. vrátím se

SUNČA

Jistě, že ji jen následoval trochu zaslepen. Sunstorm trochu zrychlovala proti jeho tempu, prostě musel hodně rychle přidat na rychlosti. Přivíral trochu oči, jelikož se trochu bál, co na tu vlčici může za rohem přiběhnout. Je trochu nebezpečná sobě i svému okolí. Opravdu ji musí hlídat lépe než oko ve své hlavě. Měla trochu jiné myšlení než on. Trochu silně odlišní od sebe, ale spolupracovat spolu snad dokáží. Šli takto nějakou dobu, on v myšlenkách přemýšlel, co by ji ještě mohlo ohrozit kromě jejímu rychlému jednání. Když se před nimi objevila nějaká zábrana, prohlédl si, jak moc nebezpečná může pro ni být. Nějaké šlahouny a prorostlé rostliny už kdysi překonával, tohle nevypadalo nějak více odlišné. Když vlčice řekla, že by bylo fajn se dostat přes ni, souhlasil. Hledají cestu ven, která nevede zpáteční cestou. Jedině se dostat na jinou odbočku, než kterou před tím ona vybrala. Sunstorm se vrhla k tomu podlézání, byla malá, mrštná... Jistě to zvládne... Nepochyboval o jejích vlastnostech, ale ty jeho... To je něco úplně jiného. Sledoval každý kousíček rostliny, okolí. Jeho zrak se upjal na cosi v zemi. Takové znaky již někde viděl - doma. Jeho místo narození tím bylo dosti popsáno, ale nikdy se je nenaučil pořádně číst. Jak se tu jen něco takového mohlo objevit? Přemýšlel a snažil se vzpomenout, kdo je dokázal rozluštit a zda by to taky dokázal. "Zkusím zjistit, co se tu píše." Řekl jí, i když fandil zároveň, aby se bezpečně dostala za zábranu.

B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

SUNČA

Jistě, že se bál o ni. Bylo by to na jeho krk, kdyby se jí cokoliv stalo. A nerad by měl něčí zranění na svém účtu. On chce tolik rozdávat radost, ale všudepřítomná smůla je něco, co nelze překonat. "Nepotřebuji Vaši pomoc, naopak, Vy jste nyní více zraněná než-li já." Prohlásil. Takovou nabídku prostě musel odmítnout, nemůže ji využívat. Pousmál se, když pochválila jeho jméno, ale nic neřekl. Nechtěl se více vtírat do její přítomnosti. Přeci jen je stále jen cizí vlčice a něco takového by si nemohl dovolit. Stejně by to podělal jako všechno doteď. "Hra?" Zopakoval to slovo. Moc to neznal, ale toto nevypadalo jako zábava, kterou prožíval při prozkoumávání starých a opuštěných domů v jeho domovině. Ale má už zkušenosti, jen tak jednoduše ho nic nerozhodí. Fascinovala ho ta létající koule, která začala mluvit k oběma vlkům. Jak to funguje, visí za něco? Mnoho otázek, ale nechtěl se ptát té věci. Ale byl by rád i za nějaké zodpovězení na jednu z nich, jelikož mu zaplňovaly hlavu. Nevěděl, jak moc velké štěstí na společnici má, když už se ta vlčice hnala hnedka dále. Rychlejší chůzí jí následoval. "Musíte opatrněji," zavolal k ní. Může si ještě více ublížit. Už nyní mu přišlo, že ta vlčice nebude úplně klidnou povahou. Bude muset myslet i za ni. Ať žijí zkušenosti z mládí... Za nic to nevyměnil, ale vyměnil by ten přístup rodiny za jakoukoliv jinou rodinu a smečku. "Za rohem může být cokoliv schovaného, opatrně musíte chodit." Řekl a vydechnul trochu hlasitěji.

SUNČA

Samice vypadala mile a odpověděla mu, že se nic nestalo. Přesto si ji ještě prohlédl, zda si něco jen nenalhává. Přeci by ji měl správně gentlemansky ošetřit, v případě potřeby. "Opravdu se Vám nic nestalo?" Zopakoval otázku, i jen pouhé potlučení může být dosti vážný, nemůže se svým zdravím si zahrávat. "Nevypadalo to bezpečně, když jste narazila." Zodpověděl na její dotaz. Opravdu se strachuje o všechny v jeho okolí, trpí občas až přílišnou empatií. "Dobrá, ale kdybyste potřebovala, rád Vám pomohu, co bude v mých silách." Promluvil k tomu. Nemusí se zbytečně přetahovat fyzicky a on rád pomůže, když to bude z jeho strany možné. Hlavní je, že nyní jí nehrozí žádné další nebezpečí a ochrání ji.
Uvnitř to nevypadalo zrovna nejvíce bezpečně, takže ji bokem oka sledoval a kontroloval, zda jí nějaké další nebezpečí nehrozí. Už nyní byla zraněná, nepřeje si, aby byla ještě více potlučená při setkání s ním. Když se představila, rychle si v hlavě znovu připomněl její jméno. Sunstorm... Znělo mu chvílí a vypnulo mu to jakékoliv úplně jiné myšlenky. Nyní byl ten nejlepší čas se také představit. "Jmenuji se Shahir," dodal by k tomu ještě nějakou frázi, zda ji to vůbec zajímá. Ale nic takového z něj nevypadlo. Jen v hloubi duše sám sebe nenáviděl. Následoval ji jako ocásek, musel přeci dohlížet, nad možným nebezpečím, které by mohlo přijít neočekávaně do zad. Trochu zpomalila, všimnul si toho a zastavil kousek od ní. Musel si držet nějaký ten respekt a odstup od ní. Cosi podobného barvě jako byly její oči stálo kousek před nimi. "Nemám zdání, ale doporučil bych Vám to raději obejít. Pro bezpečí," poradil. "Mohla by se to třeba pohnout." Nebylo tu dostatek místa se tomu vyhnout, kdyby se to spustilo přímo na tyto dva vlky.

DUBEN 1/10 | NINA

Opětovně se tudy procházel. Nevěděl, co pořád jej přitahuje k tomuto místu. Je tu jen voda, nic zvláštního... Proč tedy se tady přimotá? Vody se chce, co nejvíce štítit, proč tedy toto místo ho tolik přitahuje jako magnet. Procházel se po cestičce vyšlapané okolo jezera. Velice ladně se vyhýbal možnosti do něj vkročit. Nic takového tu nebude. Jeho oči narazily na nějakého vlka sedící u břehu. Snad je v pořádku... Proskočilo mu, zrychlil, kdyby musel jít zachraňovat. Žádné skákání do vody nebude probíhat, jeli on na příjmu. "Jste v pořádku?" Zavolal k šedé vlčici. Snažil se držet v pohodě a nijak nepanikařit, jen aby vypadal přátelsky. Nesmí nijak pokazit první dojem... V hlavě mu poskakovaly myšlenky z místa A na místo B, kde se do sebe jen splétaly a kombinovaly. Navíc k tomu v uších slyšet tlukot srdce, které mu hrálo šokovanou notu.

<<< Ranský les

A tak šel. Prozkoumat to, co by mohl přinést. Vběhnul na louku, hned mu do čumáku padl pach několika vlků. Cizích, všichni byli cizí, ale nebyl jednotný. Hádal, že tedy není na žádném smečkovém území, ale je tedy tady jen nějaká mimořádná sešlost. Jaká to škoda, že on jen prochází a jde tu zkusit něco ulovit. Vůně okolí, pach několika nových vlků mu vše zcela zkreslilo jeho původní plán a chtěl se ze zvědavosti podívat, co se tu vlastně děje. Kousek od něj se mihla nějaká vlčice v bílé barvě. Inu, nebyl by to on a jeho touha po poznání, kdyby ji pomalu nenásledoval. Kráčela trochu divně, přemýšlel, zda přeci jen nemá nějaké zranění a nepotřebuje pomoci. Nakonec se však o cosi opřela a stála. Shahir se zastavil kousek za ní. Podíval se na ni ještě jednou a zkontroloval situaci. Nevypadala agresivně, takže věděl, že mu nic strašného nehrozí. Štěstí bylo na jeho straně. Ta věc, o kterou se opírala byla podivná stavba. Trochu jiná než znal z vlčecích let, nevypadala tak staře, ale nově. Kdo ji tady postavil? Snad ne nějaký nový Hati? Zatřepal hlavou. Musel nyní zkotrolovat, zda té vlčí slečně nejde o život, nějak dobře se jen zeptat... "Zdravíčko, jste v pořádku?" Zeptal se, než se pár kroky přiblížil. Ta věc i ona jej obzvláště zajímaly. Přemýšlel, jak se tu oprostřed nějaké louky něco takového zjeví. Šel bych to prozkoumat... Řekl si a přišel opatrně v vlčici. Musel i jí projevit respekt a také se jí poklanil. "Nebojte se, jen Vám chci pomoci. Bude-li to v mých silách."

<<< Velká houština (přes Mahtaë (jih))

Cesta vedla nějak neopatrně přes les. A za lesem mu v cestě stála voda. Jeho doživotní trauma. Jen už při spatření toho, že za řekou pokračuje nějaký les, kde by mohl lovit, se začal klepat strachy a snažil se nějak sebrat. Jeho psychika však byla na bodu mrazu a přehrávali se mu znovu útržky toho, jak přišel o svou milovanou sestřičku... Takovou náhodou, možností, jak tomu zabránit bylo spousty a říct jen, že za to může Hati bylo velice egoistické od zbytku kultu... Zacvaknul zuby a vyhecoval se, že přes řeku nepřejde, ale přeskáče ji. Štěstí stálo na jeho straně a ani jednou neuzklouznul a nenamočil se. Pokračoval tedy dále v exkurzi a prohlídce možných lovišť. Byl už dosti daleko, ale stále nenašel nic. A nebylo přijatelný pro něj se vrátit s prázdnou. Musí bojovat jako správný kus gentlemana. Les, kterým nyní šel byl takový jemný, porostlý mechem. Nikdy nešel po tolika mechových ložích. Jak příjemné zde může být jen ležet a odpočívat, kdyby jen mohl. Nakouknul za pár stromů a uviděl cosi zajímavého pro jeho oči a mysl.
Copak to tam jen je za tím lesem? Pomyslel si a s udiveným výrazem se podíval. Za lesem byla taková zajímavá louka, která mu přišla, že by mohla ukrývat nějaký hodnotný úkaz, který by vzal se sebou jako dar. Čekají na mě vůbec? Nejdu už moc daleko? Ale čert to vem, on najde něco opravdu hodnotného a cenného, ještě mu budou všichni a hlavně Tomáš závidět!

>>> Márylouka

<<< Šakalí mýtina (přes Středozemní pláň)

Když jeho nohy prošly jeden les, kde nedokázala najít cokoliv vhodného jejich kráse, pokračoval tedy dále po nějaké louce. Ta louka mu snad přišla nekonečná, neb žádnou větší dosud neviděl. Procházel se po ní, ale nic tu nebylo. Jen pár zajíců, kteří nestáli ani za započnutí lovu, protože by rád zvýšil svůj talent na lov tím, že uloví něco pořádného. A ne nějakého zajíce... Ať šel daleko sebevíc, nic kromě zajíců a kytek v trávě tu nebylo. Lámal si docela hlavu nad tím, jak dokáže fungovat takto velká louka bez nějakého pořádného zvířete... Uviděl les a tak šel až tedy k němu. Vybral si velice výbornou cestičku, která byla velice hustě prorostlá trním a on se jím pokoušel probrodit. "Nemám to rád," prohlásil. Nechtěl se ještě více zranit a o to více nezapůsobit ani na jednu z nich. Žaneta... Jiskra a Iluze... Řekl si jejich jména ještě jednou, inu měly zvláštní jména, to musel uznat. Ale to by mohl říct i někdo o něm, takové cizí a neznámé jméno. Hned od poslechu jeho jména, kdoví co si někdo jiný může myslet o něm. Ale kým je, aby šel cizí vlky? Snad on sám je nějakým bohem... Vůbec! Nic takového. A tak se ještě více psychicky nakopnul v tom, že půjde ještě dál a najde něco lepšího, výživnějšího a dokonalejšího. Donesu vám něco neobyčejného! Pousmál se a proplížil se opatrně pod nízce rostoucím stromem neznámého druhu.

>>> Ranský les (přes Mahtaë (jih))

Byla to nezdrožilost, nebo se to tak počítat a i nedalo? Ale řekl si, že by bylo lepší, kdyby se podíval po okolí a nenašel něco pěkného pro tu třetí. Nemusely by se tedy potom všechny ty vlčice mezi sebou dohadovat. A žádná z nich nebude smutná. Pouze se bál, že ulovit rybu nedokáže, ale nějaký lepší úlovek by snad dokázal. Lovit mu moc nikdy nešlo, ale posnaží se velice moc pro ně. Snad to tedy poté i ocení. Nezvedl pohled ani o kousek výš, sledoval stále zem. Poslechl si jména všech obdarovaných a nějak asi čekal na povel, kdy bude moci se opět narovnat. Hřálo ho na srdci i jen fráze, že je těší jejich setkání. "Nyní, pokud mě dámy omluvíte, rád bych Vám sehnal ještě jeden dar." Prohlásil. Couvnul a teprve nyní zvedl hlavu. Nemohl však tak dlouho nečinně postávat. Proto se rozhodnul vyběhnout směrem, kde to nezná, ale doufat v to, že něco ještě lepšího najde. Jelen... Los... Cokoliv... Oba dva se s Tomášem trochu přepočítali a snad neměl Tomáš opravdu v plánu najít zrovna tři vlčice, když mají jen dvě ryby. Nyní si musí pospíšit, aby do té doby tyto, od pohledu nádherné vlčice, nezmizely jako pára nad hrncem. A nejlépe, aby poté dokázal ještě najít svého kolegu.

>>> Velká houština (přes Středozemní pláň)