Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"I vlnky jsou super," zazubila jsem se na svého partnera. Moc mě nepřesvědčil o tom, že by někomu reálně mohlo líbit, kdybych jim viděla do hlavy. Nad jeho další otázkou jsem se chviličku zamyslela. "Spíše to první. Záleží, jak dobře svou magii ovládáš. Já už jí umím ovládat jak nejlépe mohu, tedy alespoň pokud Smrt nelhala. Když chci, můžu se podívat i hluboko do cizích vzpomínek. To ale dělám je v kritických situacích. Třeba když jsem našla v horách Winter v bezvědomí, potřebovala jsem zjistit, co vlastně v horách pohledává, a jestli je nebezpečné ji dotáhnout k úkrytu," uvažovala jsem nahlas. Někde v hluboko mě napadlo, že by to Starlinga mohlo trochu poděsit, ale na druhou stranu, byla to realita. "Někteří mají problém s tím, že cizí myšlenky čtou docela mimoděk. To se mi ale málokdy stane," dodala jsem ještě, když Starling vylézal z vody za mnou.
Když se položil vedle mne a vyjádřil svou připravenost, kývla jsem a podívala se na nebe. Bylo krásně čisté. Hvězdy tu byly jasně vidět, tak, jako jsem je snad odjinud z Gallirei nikdy neviděla. Přivřela jsem oči a soustředila se na vyvolání záře. Opravdu. Brzy se na nebi začaly objevovat první záblesky zelené. Po chvilce už se objevovaly i větší pruhy barvy a nakonec se před námi rozehrála polární záře ve všech barvách, od zelené, růžové, přes fialkovou k modré. Celá světelná hra se odrážela na hladině moře a já se jen tetelila tím, jak krásnou věc jsem schopná vytvořit. Energii jsem poté uvolnila a záře s posledními záblesky zmizela. Cítila jsem okamžitý úbytek energie, ale nebylo to nic tak hrozného. Pohlédla jsem s neskrývanou hrdostí na svoje dílo na Starlinga, co tomu řekne.

„Děkuji za povolení,“ s lehkou ironií jsem poklonila hlavou, přestože tetelivý úsměv jsem nedokázala zadržet. Brzy jsme byli oba úplně mokří, ze studeného vzduchu se mi ježila srst, a já si užívala pocitu, že se po tak dlouhé zimě můžu rozhodnout, kdy mi zima bude a kdy ne. Teď to sice takové nebylo o nic moc více, ale nikdo by mi nedokázal v tu chvíli vemluvit cokoliv byť i neutrálního o tom, v jaké situaci jsem byla.
Starling prohlásil, že se svou magií ještě nic nezkoušel. Smíchem jsem trochu zakryla údivnou grimasu. „Pojď! Věřím ti!“ počala jsem rychle skandovat. Voda se pak se mnou začala hýbat a brzy jsme se nadnášeli oba. Celá uvytržení jsem vydala zvuk něco mezi smíchem a pištěním, než se mé tlapky opět dotkly dna. „To je skvělé!“ obrátila jsem se na svého partnera, který mezitím už stihl skromně ohodnotit svůj výkon. Využila jsem šanci podpořit jeho sebevědomí a horlivě přikyvovala. „Je to opravdu efektní. Ani si nedokážu představit, jaký bude třeba desátý pokus!“ v hlavě už mi tryskaly fontány a spršky před úkrytem a tvoření oáz na poušti. „Myšlenky jsou v tomhle trochu bídný. Radost nad úspěchem z toho moc nemá nikdo kromě tebe,“ povzdechla jsem si zlehka, přestože mě to očividně moc netrápilo.
Začínaly se objevovat první hvězdy a já usoudila, že by bylo vhodné pomalu vylézt z vody. Lehla jsem si na břicho kousek od břehu a s úsměvem pohlédla na Starlinga, těšíc se na jeho teplý kožich u mého boku. "Ráda bych ti také něco ukázala," špitla jsem.

Můj partner vychvaloval Faliona a já mohla jen přikyvovat. „Mohly bychom spolu někam vyrazit, na druhou stranu, to bych musela být dlouho bez tebe! Lepší by bylo, kdybychom byli všichni v Ragaru. Určitě se i tam najdou krásná místa vhodná k prozkoumávání,“ podotkla jsem s úsměvem. Ne, že bych potřebovala pořád být jen se Starlingem, na druhou stranu jsem měla moc zkušeností s tím, že když se jednou něčí cesty rozjedou, opětovné setkání nemusí být samozřejmé. A i kdyby, teď jsem se nehodlala vzdálit od jeho heboučkého kožíšku na krok.
Starling navrhl koupání a rozběhl se do vody. Se zasmáním jsem jej dohnala a pořádně sebou plácla o hladinu, kropíc všechno okolo. Voda tu byla docela zvláštní a po zimě studená, ale hlavu jsem si s tím nedělala. „Uměl bys z té vody něco vyčarovat?“ zeptala jsem se Starlinga, mezitím co si mé nohy pomalu zvykaly novému pohybu. Začínalo se šeřit a já už se nemohla dočkat večera. Něco mi říkalo, že dnešní noc bude obzvláště jasná.

<< Ústí (přes mys)

„Falion to tak myslím udělal. Na druhou stranu, být alfa musí být složité, musíš být asi velmi silný. Vem si, kolik ovládá Falion magií!“ zauvažovala jsem nahlas v reakci na jeho otázku. Starling byl také pozitivní ohledně Matali a já s úsměvem přikývla. „Prožily jsme spolu poslední zimu. Bylo docela dost zvěře, ale velmi hustě sněžilo. Putovali jsme ještě s jedním vlkem, jmenuje se Etney. Bylo to docela dobrodružné!“ Zvláště vzpomínka na naší příhodu u Velkého vlčího jezera mi vykouzlila úsměv. Byla jsem ráda, že souhlasí s brzkým návratem, a jeho poznámka o vlčatech mě rozesmála. „Vím dokonce o dvou! Ale neznám ani jejich jména, hned jsem zase šla dělat něco jiného,“ informovala jsem s jakýmsi „co se dá dělat“ povzdechnutím. Myšlenkami už jsem byla spíš tady.
Pláž, na kterou jsme doběhli, se té, na které jsem tenkrát potkala vlčici s vlčím mákem, rozhodně nepodobala. "Asi jsme trochu zabloudili!" prohlásila jsem s úsměvem. Vítr už přestal foukat, a já za to nemohla být raději. S ním by to tu mohlo být velmi nebezpečné. Na druhou stranu, měla jsem sebou vlka, který umí ovládat vodu a tady to bylo krásné. Intimní. Žádná velká pláž plná vlků. Jen my dva. Pousmála jsem se na Starlinga a lehce do něj drcla.
Se pohledem napůl vyzývavým a na půl zvědavým jsem jej oslovila: „Tak jsme tady. Co teď budeme dělat?“ Byla jsem pro každou špatnost, ale chuť začít hledat mušličky, cákat se ve vodě nebo se honit za ocasem jsem prozatím překonala. Zvědavost, co vymyslí, byla větší.

<< Ostrá skaliska

„Ano, asi i proto,“ přitakala jsem Starlingovi na otázku ohledně mého výběru Ragaru. „Zároveň Falion smečku zrovna zakládal a mně se zdálo, že to je nejlepší chvíle pro přidání se do smečky. A taky už jsem se toulala dlouho!“ dodala jsem ještě s krátkým zasmáním, „taky jsem doufala, že tím Matali bude mít záminku se vracet. Jakože jde navštívit mě, ale přitom by tam byl i Falion a měli příležitost se do sebe pořádně zamilovat.“ Vzpomínka na mou tichou přítelkyni a plán mi podivně dodala energii. Znovu jsem cítila to odhodlání, kterým jsem kdysi žila. Na chvíli jsem se zastavila a podívala Starlingovi zpříma do očí. „A ten plán mě ještě nepustil! Jen bych potřebovala najít Matali,“ své prohlášení jsem rázně stvrdila plácnutím packou o zem.
Uznale jsem pokývala nad Starlingovým zdůvodněním výběru mušličky. Nicméně jeho pozornost brzy upoutal můj přívěsek. „Mám za to, že je to meteorit. Spadl na mě z nebe! Hotový zázrak. Ale už ho mám tak dlouho, že si ani nepamatuji podrobnosti,“ odpověděla jsem věcně, chvilku marně zkoušejíc si vzpomenout.
Jeho vyprávění o svém rodišti mě zaujalo a já s jindy nezvyklou soustředěnou pozorností poslouchala. „To je skvělé. U nás byly všude jen skály a kamení, ani stromeček! Pro vlčata to mohlo být docela nebezpečné. Vlastně i pro dospělé vlky,“ pousmála jsem se, ale pohled brzy věnovala výhledu před námi. Byli jsme kousek od cíle. „Už tam budeme. Ale pak bych se vrátila do Ragaru. Něco mi říká, že nás tam bude potřeba,“ poznamenala jsem ještě a pomalu sbíhala dolů.

>> Divoká pláž přes Kamenný mys

<< Kamenné pole
Došlo mi, jak krásné je vedle sebe mít někoho, ke komu se vlk může kdykoli přitulit, když si zrovna zamane, a dokonce si na takový úkon může osobovat právo a druhý mu to nezazlívá, naopak je tím potěšen. Starling si všiml mého dojetí a zeptal se mě na to. Podívala jsem se mu dlouze do očí a pousmála se. „Větrno. Doma bylo velmi větrno.“ Už jsem necítila zábrany ve svěřování se mu, ale z jakéhosi důvodu jsem se rozhodla jej ještě chvíli napínat, přestože jsem trochu tušila, že on je přesně ten typ vlka, který tajnůstkářství respektuje, místo aby se dožadoval informací, které mu nebyly dopřány.
Moc se mu líbilo mé bombarodování pevniny a já v tu chvíli zauvažovala, co bude říkat tomu druhému. Schválně jsem si jej ale šetřila, byla jsem totiž přesvědčena, že nad mořem se přeci jen bude vyjímat lépe. Nebo nad horami. Vzpomínka na Ragar ve mně vyvolala menší výčitky svědomí. Pořád někde trajdám. Měla bych se věnovat více smečce, zvláště po tak dlouhé zimě. Z myšlenek mě vytrhla Starlingova otázka a já okamžitě začala přikyvovat. „Doufám, že tam budou! I když mě nenapadá, na památku čeho by se ti hodila?“ změřila jsem si jej s potutelným úsměvem a ťapkala napřed.
„A co tvůj starý domov? Jak to vypadalo tam?“ otočila jsem se na něj po chvíli se stejně upřímným zájmem, zvědavá, jestli po mé vyhýbavé odpovědi bude ochoten mi to sdělit. Pokud ne, byla jsem připravená začít žadonit.

>> přes Kamenný mys k Ústí

// Úkol č. 4 1/5

>> Ledová pláň přes Tundru

Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy po sněhu nebylo větší památky. Kolem se rozprostíralo něco, co se dalo nazvat mořem stejně dobře, jako místo, kam jsme mířili. Všude kolem byly kameny, šedá skaliska, a déšť, který začal padat, jen podporoval atmosféru místa. Zastavila jsem se a počkala na Starlinga. Stále stojíc jsem se o něj otřela a zůstala stát, aby se naše boky dotýkaly. Zmocňoval se mě podivný pocit. Tohle místo ve mně vyvolávalo vzpomínky, které se v mé mysli již dlouho neobjevily. Nový domov, nová rodina. Kdo si pak vzpomene na tu starou?
Usmála jsem se a olízla Starlingovi čenich. Vždyť jsem vždy tak milovala déšť! Být na místě, které tolik připomínalo území, kde jsem vyrůstala, právě když zrovna pršelo, stejně jako téměř vždy tam, mně naplňovalo dojetím a nemalá součást toho byl Starling, živá připomínka života vedeného po opuštění toho prostředí. „Být tady je jako vrátit se domů,“ obrátila jsem se na něj s neurčitou poznámkou, i když jsem v hloubi duše chtěla, aby se zeptal na víc. Vyběhla jsem dopředu, s elánem, který jsem již dlouho neměla, jsem proskákala trochu dál. Z náhlého rozmaru jsem se zastavila a poprvé použila svou magii. Mraky pročísly tři maličké objekty, dopadly pár metrů ode mě a vytvořily společně maličký kráter mezi kamínky. Popoběhla jsem k nim, prohlédla si jejich horký, obsidiánový povrch, a s výrazem naprostého nadšení jsem se obrátila ke Starlingovi. „Podívej! Myslím, že pro tohle mělo cenu se nechat Smrtí skoro zabít,“ zasmála jsem se a podívala se vzhůru do nebe. Kapky mi padaly do očí a do tlamy a já měla za dlouhou dobu pocit, že mi nic nechybí. „Poběž! Ať už jsme tam,“ pobídla jsem šedavého a přiskočila k němu. Okolí zabarvovalo jeho oči do šeda a mně se zdálo vlastně docela symbolické, že v nich tuhle barvu vidím právě zde. Vždyť vlastně uměl číst mé myšlenky. Věnovala jsem mu další pusu, otočila se a pádila směrem, odkud vonělo moře.

>> Ostrá skaliska

// Úkol č. 1

<< Sněžné hory

Hned, jak se rozevřely stromy a před námi se rozpínalo široké, sněhem stále zaváté prostranství pláně, jsem se zastavila a ohlédla na Starlinga. Ostrý vítr se mi opíral do boku a na místech, kde má srst nebyla dostatečně hustá, mě nepříjemně bodal. „Zajímalo by mě, jestli tady může žít nějaký tvor. A jestli je přátelský! Bydlet tady, stane se morous snad z každého,“ poznamenala jsem při pohledu na tu pustinu. Na nic jsem nečekala a vyrazila jsem dál, ale šla jsem pomalu, jednak proto, abych mohla být Starlingovi po boku, druhak proto, abych neuklouzla a nenamlela si. Les za námi se už skoro ztrácel, když jsem kdesi v dálce uviděla několik bílých skvrn. Pokusila jsem se zaostřit pohled. Skvrny se hýbaly, a téměř se zdálo, že se přibližují. „Vidíš to taky?“ zeptala jsem se Starlinga. Chvilku jsem přemýšlela, jestli zde opravdu chci prodlévat déle, než je nezbytně nutné, ale nakonec mi to nedalo a poklusem jsem popoběhla blíže k pohyblivým předmětům.
Jak jsem se přiblížila, došlo mi, že mi má zvědavost dobře může být osudná. Asi patnáct metrů přede mnou se batolila trojice malých medvíďátek. Brzy si mne všimla, chvíli se nás měřila pohledem a dvě se brzy začaly kolébat naším směrem. Kde „Máte maminku?“ rozhlédla jsem se po zvířeti, které by mě v tuto chvíli klidně mohlo zabít. Třeba nás sežerou. Zima nebyla krutá jen pro vlky. Co se ale nedalo dvojičce odepřít a donutilo mě přeci jen rozmyslet si útěk, byla jejich až nebezpečná roztomilost. Musela se narodit nedávno. Jinak by se ke mně tak nebojácně nepřiblížili. „Ahoj prďolové,“ pozdravila jsem se pokud možno přátelsky. Jedno mě začalo očichávat a já se jen připravila pro případné ucuknutí, kdyby se rozhodlo, že mě přeci jen pasuje na večeři. To se ale nestalo. „Jsou přátelští!“ zavolala jsem na Starlinga, „přátelští tvorové na Ledové pláni existují!“ Na zvuk mého hlasu odpovídala medvíďata podivných chrochtáním a já se nemohla než smát. Batolila se kolem a celkově vypadala, že je jim zde náramně dobře. Lehce jsem do jednoho zkusila dloubnout nosem. Ihned ztratilo rovnováhu a překulilo se na břicho, načež se zvedlo a začalo vydávat hlasitý kvičivý zvuk. Snad se neurazilo. Druhé se začalo rozverně houpat z nohy a nohu a skočilo po druhém medvíděti, jakoby jej chtělo utišit, pak se vydalo ke mně. Když už to vypadalo, že proběhne další mezidruhová konverzace, proběhl náhlý zvrat. Kvičení, které předtím ustalo, se nyní opět ozvalo v dvakrát silnější verzi a druhé medvídě se brzy přidalo. Zvedla jsem zrak. Na bílou skvrnu, která se nyní přibližovala, jsem už rozhodně zvědavá nebyla. Tušila jsem, že mámě se nová známost jejích ratolestí rozhodně nebude líbit. Stihla jsem jen pokývat rychlé „nashledanou“ oběma miminkám, než jsem se na místě otočila a zdrhala ke své nové drahé polovičce. „Poběž!“ pobídla jsem ho a tentokrát bez nejmenších skrupolí jsem pádila přes pláň.

>> Kamenné pole přes Tundru

Starling opětoval pozornost i mému obličeji a já zlehka nakrčila nos, jak mě jeho olizování pošimrávalo. Nicméně chechtala jsem se tomu dál. To, že se smál, to, že jsme se smáli spolu, se v tu chvíli zdálo stejně samozřejmé jako ještě nedávno dost dobře vyloučené. Viděla jsem, že je šťastný, jeho štěstí z něj sálalo tak silně, že jsem nepotřebovala žádnou magii k tomu, abych byla schopná jeho štěstí cítit také, a to, že jsem mohla tohle štěstí udržovat a vyvolávat, bylo to největší privilegium, jaké jsem si mohla představit.
Starling můj návrh odložil, a já sama byla ráda, že hned nevyskočil a nezačal někam pádit. Byl schopen vyslovit a dělat to, v co já jsem doufala, ale nebyla schopná otevřeně formulovat. Důkladně jsem mu opětovala tulení a na jeho první návrh jen s tichým „hmm“ neznatelně pokývala. Druhý návrh byl už mnohem konkrétnější a já zdráhavě zvedla hlavu, abych se mu mohla podívat přímo do očí a umožnila své hlavě nad tou otázkou popřemýšlet, což bylo v zákoutích jeho kožichu docela nemožné. „Byla jsem tam. Jednou. Chtěla jsem ochutnat mořskou vodu, ale bylo to v zimě a všude byl sníh,“ odpověděla jsem po chvíli váhání. Detaily se mi draly zpět do vědomí velmi těžko, ale brzy mi v mysli vytanul obraz Etneyie a Matali a tušila jsem i nějakou další krásnou vlčici. Vzpomínka na šedavého vlka a Tal mi stihla vykouzlit úsměv a hned jej zase smést. Kde byl těm dvěma konec. Matali už dávno mohla být naše alfa a Etney, co všechno stihl prožít Etney od té doby, co jsme se neviděli… Pohled na Starlinga ale tu chvilkovou starost ihned rozehnal. Neodolala jsem nutkání a znovu se mi zabořila do srsti na krku, jako kdybych do ní mohla ukrýt všechny své stýskavosti. Sama jsem se ale nakonec i odtáhla. „Půjdeme, ať tu nepřimrzneme k sobě,“ pobídla jsem jej s letmým šťouchnutím, přestože jsem nevěděla, jestli to byl dobrý příklad negativní motivace. Celá jsem se zvedla a oklepala se. Bylo mi krásně lehko. Cítila jsem, jakobych se vznášela. „Mám pocit, že létám, i když stojím nohama na zemi!“ sdělila jsem ihned své pocity Starlingovi s nadšeným úsměvem a obrátila se směrem, kde byla naše cílová destinace.
„Byl jsi u moře už ty? Máš rád moře? Asi ano, že? Vlci s magií vody obvykle milují vodu," začala jsem se vyptávat, ale říkala jsem to spíš proto, abych mu mohla být blízká alespoň v myšlenkách, a taky protože jsem toužila vědět úplně všechno. A pomalu jsem se rozešla naším směrem. K moři. Od Ragaru.

>> Ledová pláň

// Vlastní úkol č. 2…

Starling měl na mou škádlivou poznámku pohotovou odpověď a já se nemohla zasmát, když ji pronesl. Byla jsem zároveň ráda, že je schopen odpovědět na mou druhou otázku stejně směle. Hned, jak se vyslovil, tušila jsem, že jen tak to může být správně, a když se přiblížil a já cítila teplo jeho šedavého kožíšku, bylo mi jasné, že i kdyby se mi to zdálo jakkoli problematické, vlastně nemám jinou možnost. Nedokázala jsem si představit, že bych mohla pokračovat v životě tak jak předtím s vědomím, že Starlingovi ležím v srdci.
„Souhlasím. Buďme spolu,“ vydechla jsem a při pohledu do těch studánkových očí a hned jsem cítila, jak se mi zvedají koutky. Nechala jsem je tak. S energií sobě zcela neznámého ražení jsem se k němu přitulila a nos zabořila do srsti na jeho krku. Jak si bez tohohle mohla takovou dobu jen tak být? A bude vůbec možné bez toho být v budoucnu? Věděla jsem, že ne. A o to krásnější bylo vědomí, že pro něj je to stejné.
S lehkým zafuněním jsem hlavu opět zvedla a podívala jsem se mu opět do očí. Byli jsme velmi, velmi blízko, tak, jako jsem nikdy žádnému vlkovi nebyla. Viděla jsem každý jeho flíček, nerovnosti způsobené jizvou, každou dokonalou nedokonalost, a cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá něha. Musela jsem být ještě blíž. Bez zaváhání jsem překonala poslední centimetry, které nás dělily, a po jedné rychlé vlčí puse jsem přestávala v oblizování půlky jeho hlavy jen ve chvílích, kdy jsem se smála.
„Začala bych hned! Celou Gallireu teď uvidím jinýma očima,“ zvolala jsem s nadšením při jeho poznámce o cestování. Někam cestovat by ale zároveň nyní znamenalo, že bych musela dále jak na třicet centimentrů od něj, a to se mi opravdu vůbec nechtělo. Vlastně bych v tu chvíli soudila, že bych už neměnila a takhle tu po jeho boku seděla navěky.

Hlásím se! :)

Také moc děkuji za krásnou akci! :)
A 5 bodíků poprosím vyměnit za 50 oblázků.

Viděla jsem, jak se s mými slovy Starling postupně uvolňuje, začíná usmívat. Cítila jsem, že mi rozumí, a že ho to porozumění potěšuje. Sama jsem byla o to víc zmatenější, ale můj zmatek se zdál jaksi hřejivější, jakoby jeho existence byla oprávněná a žádoucí.
Nemusela jsem čekat dlouho na zvuk jeho hlasu, kterého jsem se vnitřně tolik dožadovala. Začal hned mluvit. Jeho slova jakoby vzala všechen můj zmatek, pohladila jej zlehka nadhodila, aby si ho mohl odnést teplý večerní vánek. Co budu dělat s takovým romantikem, usmála jsem se v duchu, jen abych se poté mohla začít smát nahlas, smát se štěstím a dlouho, uvolňujíc napětí předchozího momentu. „Nerada bych, abys dočista zešílel. Hned jak budeš cítit, že překračuješ hranici racionálna, křič a já se vzdálím,“ popíchla jsem ho dobíravě. Nemohla jsem mu dovolit takto pokračovat, právě proto, že mě to tak hřálo. Ne, že by mi nebyla jasná marnost téhle vytáčky. I když byla způsobena ve mně stále mávající červenou vlajkou, přes přemíru emocí dokázala vyvolat maximálně trochu stydlivosti. Bylo pozdě na nějaké rozumování. Do Starlinga jsem byla zamilovaná, jak se zdá, naprosto beznadějně, a nezbývalo mi jen než si nad tím slastně povzdechnout.
Posadila jsem se a podívala na nebe. Bylo trochu zatažené, ale mraky samy vypadaly, že by nejraději zmizely. „Starlingu,“ oslovila jsem ho, překvapená, jak jinak to jméno teď zní, „máš nějaký návrh, co s naší situací podniknout?“ Protože já si nedokážu přiznat, co všechno tohle znamená, ale když to řekneš, budu vědět, že to tak je a že je to tak v pořádku. „Protože já si… já si myslím, že tě napadá jedna skvělá věc za druhou.“
Nepřestávala jsem sledovat nebe. Je teď ten správný moment ukázat, co naučila Smrt mě?

Starling samozřejmě oponoval mému střízlivému úsudku o vlastních loveckých schopnostech, a já si nad tím už jen s úsměvem povzdechla. O vadách kohokoli jiného ho bylo těžké přesvědčit skoro stejně, jako o jeho vlastních přednostech. Chvilku jsem přemýšlela, jestli je to spíš vrozenou skromností, nebo ho k tomu dovedla nějaká událost. Třeba trpí syndromem druhého dítěte. Kdo ví, jak to s ním bylo. Rozhodla jsem se zatím nevyptávat, přestože čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem byla zvědavá, co už má Starling za sebou.
Ten mi mezitím sděloval svoje poznatky o zimě a lovu a já s účastí přikyvovala, přestože jsem moc nevnímala, co říká, zaměstnána představami o tom, co tento vlk byl předtím, než jsme se tu sešli ve sněhu a dívali se, jak vychází slunce. V přítomnosti jsem začala dlít až od chvíle, kdy obdivoval původ mého jména. „Ale můžeš mi říkat Jitřenko. Mohl by to být takový náš interní vtip,“ zazubila jsem se na něj bezstarostně, i když mě (jak jinak) opět ujišťoval o naprosté dostatečnosti mého nynějšího pojmenování. Každopádně původ jeho jména nebyl o nic méně zajímavý. Uznale jsem zamručela. „To je dobré. Má to význam, ale není to tak explicitní. Každému dojde, po čem se jmenuji já, ale tobě se kolem toho stále vznáší takový obláček tajemství,“ zauvažovala jsem nahlas, už ale nějak neočekávajíc odpověď.
Starling se na chvíli odmlčel a já se už už nadechovala, že mu povím nějaký vtip, abych zjistila, jak zní jeho smích sám o sobě, když se ke mně sám otočil a hned, jak jsem zachytila jeho modravý pohled, bylo mi jasné, že jsme v maléru. Přinutila jsem se k lehkému pousmání, zvědavě natáčejíc hlavu. Z jeho další věty bylo poznat, že je značně nervózní a já zamrkala, přemýšleje, jestli ho nemám nějak uklidnit nebo přesvědčit o své účasti. Pak se ale vyjevil a mně došlo, že jestli jsem předtím měla sílu něco říct, tak teď je ta tam. Oplácela jsem mu skoro prosebný pohled naprosto nečitelným výrazem. Jestli jsem předtím měla v hlavě chaos, tak teď jsem jen mohla pozorovat, jak se všechny moje myšlenky stmelují v jedno velké rotující tornádo, které se odporoučí pryč. Nespouštěla jsem z něj oči. Musíš něco říct. Musíš něco říct. „Ha! Tak už vím, od koho jsem to chytila!“ vyklouzlo nakonec a zvuk vlastního hlasu mě ihned dovedl zpátky do reality. Nevěřícně jsem se zamračila nad svou vlastní větou a následně věnovala Starlingovi provinilý úšklebek. Cítila jsem, že to asi nebyla dostačující odpověď. Myšlenky opět začaly kroužit. Zvedla jsem k němu oči, jen abych byla tíhou jeho pohledu opět donuceno je zabodnout do země. „Nechat projít hlavou, říkáš, no,“ hlesla jsem, „já bych hlavu radši neprocházela. Bylo by to opravdu nebezpečné, je tam přímo tristní počasí, všechno je v jednom kole.“ Hned mi došlo, že to mohlo znít stejně dobře jako přitakání i jako odmítnutí. Odmítnutí? Co se odmítá a co se přijímá? Můžu mu snad říct, že se mi nelíbí, že se mu líbím, a ať s tím laskavě přestane? To nejde, navíc… Zvedla jsem k němu oči s nově nabytou jistotou. Navíc, já nechci, aby s tímhle přestal. Vlastně naopak. „Víš, já bych si to radši řekla teď a tady, začala jsem s částečně předstíranou rozhodností, "mám totiž kolem tebe taková zvláštní nutkání a myslím, že je potřeba to řešit. Máš takový velmi milý úsměv a takové zvláštní oči, chápeš, mnoho vlků má úplně stejné oči, ale ty tvoje jsem nějak hezčí, víš jak to myslím. Prostě kdybych se měla po zbytek světa dívat do jedněch očí, asi bych si vybrala ty tvoje, protože jsou takové uklidňující a já mám ráda vlky s magií vody a zároveň máš ty jizvy, takže je vidět, že jsi velký drsňák,“ odkašlala jsem si, „no a podobně to je se vším. Když chci objektivně posoudit kvalitu tvé srsti, neliší se od kvality jiných srstí, ale zároveň to není jen tak obyčejná srst, prostě tvou srst bych ňuchňala radši než jinou srst, vlastně to vůbec není obyčejná srst! A vím, že obyčejná není především proto, že je tvá. No a když vidím jak běžíš a skáčeš po tom kamzíkovi, tak - “ Na poslední chvíli jsem zarazila tok myšlenek a odvrátila pohled, jen abych mu jej hned s povzdechem znovu opětovala: „a jsi moc skromný a ta skromnost je opravdu nebezpečná, protože vím, že přiznáváš milióntinu toho co jsi a čeho jsi schopen a pak docházím k přesvědčení, že to tedy musím vidět všechno na vlastní oči, protože už tohle je nad moje chápání.“ Náhlá potřeba říci mu všechno byla nakonec dorovnána touhou znovu slyšet jeho hlas. Obrátila jsem se na něj s pohledem téměř dychtivým. „Víš, jak to myslím?“

// Omlouvám se, neočekávaje velké plot twisty jsem odjela na chalupu bez počítače, takže odepíšu až v neděli :DD