Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skupina A: Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe, Calum
Matali nejspíše byla schopná nějak vyslyšet mou myšlenkovou pobídku. Ani nevěděla, jak moc mi svým nápadem pomohla! Nějaké ty úvodní kecy, to vlk vymyslí hned, ale jak nás tak Sesmar pobízel, ani můj nejsoustředěnější výraz nepomohl ve vymýšlení něčeho kloudného. Do písku jsem nechtěla. Ale co teprve pod písek! Byla to patová situace. Bylo mi jak postavě z řecké tragedie, ať bych udělala cokoliv, dopadne to se mnou špatně. Existuje třetí cesta?
Letmo jsem koukla po Lennie, jak jsou na tom. Pak jsem upřela pohled zpět do země, stáhla uši a táhle vzdychla. "Víš... Sesmare... Má to jeden háček... Já ale poslední dobou nemohu čerpat Tetraliinu energii. Je to hrozná záhada! Tajemství! Mystika! Máš rád záhady? Potřebuji tvou pomoc, ó mocný jediný, tvá inteligence je mi jedinou nadějí!" prosebně jsem na něj zvedla oči a mermomocí se snažila vymáčknout slzu. "Je to v tvé moci?" upřeně jsem jej sledovala, nedávajíc najevo ani špetku Severky. Jsem Večernice!

// Omlouvám se za délku, jsem v euforii z náhlé svobody

// Přestaň už s tím mládím! Vypadám neseriózně :DD

// Jak říká Lennie. Jsme zatím v písku, no. Co se týče prázdnin, bude to tak jak kdy, ale myslím, že vše by nějak vyšlo :) Čeká mě ale maturitní ročník, praxe, přípravné kurzy, přípravy plesu a bůhvíco všechno ještě, takže se budu snažit hrát co nejvíc, dokud je čas B)

//Chm, přeji hodně štěstí, taky příští rok maturuju a mám z toho děsný bobky. :D Fal

Skupina A: Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe, Calum

Fenek byl naší hrou docela nadšen, což bylo na jednu stranu dobré, protože se nikoho nepokoušel zabít, na druhou stranu blbé, protože v tom nějak nehodlal skončit. Nox začal plísnit Tal, aby se opovážila vybrat si Lennie (usoudila jsem z toho, že je to velmi rozumný a empatický vlk, který ví kdo se sluší a patří s kým) a já měla oddávat dvojici vlků, jejichž hra na vyznání lásky vypadala trochu moc opravdicky. Už už jsem se chystala přidat do jejich hry trochu teatrálnosti, když Lennie přestala hrát podle scénáře. Že by to vzala vážně? Podezřívavě jsem hleděla, jak sestavuje vlky sem a tam. Zůstala jsem každopádně stát na místě, a když pak zavolala na Sesmara, že mu jako zahrajeme něco s Tal, usoudila jsem, že už asi není cesty zpět. Přiblížila jsem se k němu čelem, uklonila se a začala žvanit. "No samozřejmě! Drahý Sesmare! Dovol, abych se představila! Jsem Večernice z rodu měsíčného a umím zázraky. Normálně mám podobu ptáka, ale obvykle jsem přeměněna ve vlka, protože je na nejvyšším stupni potravního řetězce a je to bezpečnější! Chtěl bys vidět nějaké mé kouzlo?" mrkla jsem na tu divnou lišku potutelně. "Zkus si vymyslet něco podobného," vtiskla jsem tentokrát Matali do myšlenek, doufajíc, že jí můj hlas v mysli tolik nevyděsí. "Je zvědavý! Chytne se," dodala jsem a vlnila ocasem, abych zvýšila dojem vlastní magičnosti. Netušila jsem vlastně, co dělám. A Lennie plán mohl skončit dost katastrofálně...

// Mimochodem, Lennie, Severka je narozená 2010 :D Prej "mladým", to jo :DD

Skupina A: (Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe a Calum.)

Ani jsem se nestihla zatetelit nad Lennie lichotkou, jak se rychle ta celá divná věc stala. Najednou před námi stál fenek a celý nadšený nám cosi přikazoval. Podívala jsem se na skvadru, se kterou budu sdílet smrt. "Matali! Nazdár! Co ty tady? Já ti říkala, že máš zůstat v Ragaru, podívej do čeho ses navezla!" smála jsem na známou, hned co jsem jí spatřila. To byla situace!
Moc se mi nechtělo brát fenka vážně s tím zahrabáním do písku a divadlem, ale dříve než jsem stačila říct nějaký nepovedený vtip o vlčích Shakespearech, ostatní se dávali do práce. V hlavě mi zazněla věta Lennie. Ta magie je fakt krásná věc! Teda až na to, co mi říkala. Mlčela jsem a nevěřícně mezitím pozorovala, jak hnědý vlk peskuje Tal. "Ale já neumím lhát Lennie, to je v černé díře, musíš něco vymyslet," zoufala jsem si do její hlavy. Když ale Lennie opravdu promluvila, ani vědomí, že lže, nedokázalo zastavit jakési blublavé rozhořčení: "Cože? Je to můj alfa! A pro ní ideální partner! Nežertuj!" Zrychleně jsem dýchala. Co jí říct, co jí říct... "Abys věděla, já fakt neumím lhát! Ale nikomu to neříkej, je to tajemství, stejně jako že jsou do sebe ti dva zamilovaní! Ani oni to neví! Jsi fakt zlá!" mé rozhořčené žvatlání volně přecházelo ve výbuch smíchu. To byla fakt paráda! A ten fenek, Vlčíšku! No neuvěřitelný! "Normálně bych ho zkusila shodit z toho jeho klacku," navrhla jsem v myšlenkách Lennie a šibalsky na ní mrkla. "To by bylo teprve divadlo!"

// Odepíšu pozdě večer, mám zítra obhajobu ročníkové práce a lehce jsem to podcenila ':D

<< řeka Tenebrae přes Tmavé smrčiny

To bylo kontrastů! Ještě přes chvílí jsem se chladilav temnotě lesa sil podivného ražení, a z něj sem doběhla sem, na tuhle podivnou písčitou věc, kde bylo navíc hrozné vedro. Každopádně, zdálo se, že jsem dorazila na místo, přede mnou se totiž rozléhal uprostřed písku podivný úkaz. Jako by se země rozestoupila, podivný svit.
Očividně jsem nebyla jediná, koho světlo zaujalo. Spatřila jsem na první kouknutí dva vlky. Jedna z postav mi přitom byla podezřele povědomá. Doufajíc, že budu schopná postavu indetifikovati, rozběhla jsem se po písku, usměvavá z toho, jak blbě se po tom jde.
"Lennie?" vyhrkla jsem pak, hned když mi povědomé zbarvení secvaklo s pamětí. Sotva jsem se ale stihla rozzubit a přivítat známou, země se pode mnou zatřásla a písek se začala přesouvat. "Lennie! Co to je?!" neubránila jsem se zaječení a v mžiku jsem se ocitla na kládě, kterou ona zrovinka obývala. Ještě chvilku jsem zírala, jak se víří písek na místě, kde jsem před chvílí stála, a pak jsem se obrátila na známou, snažíc se vyhnat z paměti myšlenkovou linku o tom, co by se mi asi dělo, kdybych tam zůstala stát. "Myslela jsem, že jsi zmizela z povrchu zemského! Jen se tedy obávám, že Falion je stejného názoru..." koukla jsem po ní s tázavým úsměvem. Trochu více v klidu na stabilní kládě jsem pohlédla na druhého vlka, s příjemně kaštanovým kožíškem. Byl to určitě sympaťák. "Zdravím! To je ale nadělení, že?" obšťastnila jsem ho dalším zazubením a kývla hlavou na divnou svítící věc. Snad nás to nesežere.

<< Středozemka přes Třešňový

Ze světla do temnoty, tak vypadala změna mého nadšeného úprku přes gallirejské louky k této řece. Při pohledu na její temná zákoutí a silný proud černé vody mi došlo, že Gallireu neznám ani zdaleka tak dobře, jako jsem si myslela. Řeka vyzařovala podivnou aurou, temnou a podmanivou, ale ani za nic by mě nedokázala přesvědčit, abych ochutnala z jejích vod. Nebo možná? Přiblížila jsem se až úplně ke břehu, lehce smočila tlapky, ale hned jsem zas ucukla. Bůhví, co by se mi mohlo stát! A na to magické setkání přece musím být v pořádku. Nadpřirozené síly by těžko daly svou přízeň blijící zoufalkyni, a to by mohla být vlastně ještě docela dobrá varianta!
Vzdálila jsem se radši od břehu trochu dál a pustila se po proudu, maličko se vzdalujíc od cesty. Fascinoval mě tento nepoznaný kraj, toužila jsem vidět víc. Jeho temnota kontrastovala se vším, co jsem kdy viděla, a možná i se vším, čím jsem byla. Jako by přímo odporoval mé podstatě, ale právě proto jsem chtěla vrhnout světlo na to, co se nacházelo v jeho útrobách, objevit to, poznat, možná se nechat trochu podmanit... Pokračovala jsem do lesa, a kde se zdál nejtemnější, tam mířily mé kroky. Stále jsem však sledovala světlo - konečně jen ono bylo mým cílem.

>> Tekutý písek přes Tmavé smrčiny

<< Houští, Náhorka

Když jsem se vymotala na pláň, bylo to sice dlouho po té, co jsme do roští vkročila, ale za to se teď podivné světlo rýsovalo přímo přede mnou, daleko, svítilo přes kopce dlouhých plání. Chvilku jsem jej pozorovala. Byla jsem si již zcela jista, že se nejedná o přírodní úkaz, i kdyby to měl být přírodní úkaz neobvyklý. Dělo se něco velmi magického, tajemného, ze světla jsem cítila podivnou dvojjakost a ta mě tuze přitahovala...
  A přede mnou pláň. Rozlehlá doširokax nekonečná. Smála jsem se na ten obrovský otevřený prostor, a s veselým povyskočením sprintem vyběhla. Jak já miluji běh! Cítila jsem zrychlený tep a jak se všechny svaly v mém těle napínají, stíhala jsem lapené zvíře a zároveň si připadala jako na útěku. S každým skokem jsem byla trochu blíže, nedočkavá, rozverná. Dávala jsem si pozor, abych neklopýtla, mé obratné tlapky se zlehka dotýkaly země. Kde byly ty časy, kdy byla zcela pokryta sněhem a já sotva mohla hnout nohama! Vzpomněla jsem si opět na naše putování s Etnoušem a bylo mi přitom ještě více k smíchu. Q tak jsem se smála, a běžela - podivnému světlu vstříc.

>> řeka Tenebrae přes Třešňový háj

>> od Dlouhé řeky přes Mahtaë

Řeka se mi brzy začala ztrácet. Malé keříčky, které nejdřív rostly tu a tam, mě během chvíle obklopovaly ze všech stran a po ještě další chvíli jsem je měla i nad hlavou, neschopná vidět díky nim i to podivné světlo na obloze. Bylo to sice krajině děsivé, ale zároveň fascinující. Musela jsem být úplně ztracená! Všude kolem byly lístečky a trsíčky a já se musela skrčit, abych vůbec byla schopná se maličkými cestičkami, které houští nějakým stylem proplétaly, protáhnout. Zdálo se to jako hodiny.
Pak jsem dorazila na to místo. Objevilo se přede mnou zničeho nic, keře se najednou rozestoupily a já byla v jakési přírodní síňce, krásnější než většina toho, co jsem kdy viděla. Uprostřed pronikal maličkou štěrbinou do místnůstky paprsek světla a odrážel se v podobně prťavinké tůňce. Místo mělo zvláštní náladu. Zastavila jsem se a sedla si, jako bych si až teď uvědomila úprk, kterým jsem až sem přiběhla. Prohlížela jsem si zelenavé stěny větviček. Kdyby o tomhle místě věděl Etney, když jsme hledaly místo k přežití zimy!
Ale zvědavost mě táhla dál. Pomalu jsem proklouzla jednou z chodbiček, která se mi zdála vedoucí vhodným směrem, a trpělivě pokračovala v cestě.

>> přes Náhorní plošinu na Středozemku

<< Sněžné přes Tajgu

Až tady jsem si toho všimla. Možná že by se to nestalo, kdybych tak důsledně nesledovala říční koryto a jeho přítomnost mi neposkytovala tak široký výhled na oblohu. Ale já tu věc viděla a byla jsem uhranutá. "Co to jako je?" mimoděk jsem zastavila a přistihla se, jak s otevřenou pusou koukám na oblohu. V dálce na ní zářilo cosi opravdu velkého a obrovitého. Nevlčího. Horečně jsem začala přemýšlet. Neměla bych se vzdalovat tolik od Ragaru, ale ta věc, to je tak zvláštní... Jako kdyby mi svět dával znamení. Od Života a Smrti! To by Falion koukal, kdybych přišla a byla celá vytuněná silou od zázračného svítícího objektu na obloze, no to by bylo...
V té myšlence jsem se utvrdila. Bude to dobré. Když se vrátím dostatečně brzy, Falion to pochopí a bude rád. Je spravedlivý.
Nadechla jsem se vlhkého vzduchu od vody a pomalu vykročila. Je to opravdu daleko, ale já znám Gallireu líp jak hvězdnou oblohu. Se zasmáním jsem se odrazila a rychlým tempem poskakovala směrem k podivnému úkazu, nadšená novým dobrodružstvím.

>> přes Mahtae do Velkého houští

Rain jakoby zamrzla v čase. Vůbec neodpovídala na mé otázky! Chvilku jsem čekala, jestli se vzpamatuje, ale její tlama se už asi definitivně zavřela. "No, tady toho asi stejně neulovíme moc," namítla jsem už spíše sama sobě a rozhlédla se po krajině. Vzpomněla jsem i na Faliona, který zmiňoval jako možná loviště i lesy v nížinách okolo Ragaru. Za zkoušku nic nedáš. Jen se podívat. Třeba tam bude i vysoká! Nemusíš se jí nutně zkoušet porazit, to stejně v jednom nejde, ale třeba zmapovat loviště... Naposledy jsem koukla po Rain, omluvně se usmála a zamířila pryč. Šla jsem podél potůčků tajícího sněhu, stejným směrem, sledovala jsem, jak se postupně spojují a tvoří potoky, rozvířené kamením, s malými vodopády a peřejemi ledovců. Jejich svěží vůně mi na tváři kouzlila úsměv, rozhodla jsem se následovat řeku. Čím níže jsem byla, tím méně ostrá byla vůně vody a výstupky skal. Kleč nahradily smrky a z horských bystřin byla řeka, vonící po rašelině... Opojená jsem se nechávala nést dál.

>> přes Tajgu k Dlouhé řece

//Přidala bych se se Severkou, jen jsem tedy do soboty ve Švédsku. Ale dopravila bych se snad ještě v sobotu, počkalo by se na mě? Prosím? ^^

// Omlouvám se, bylo toho teď nějak moc :/

Na mou otázku ohledně kovu reagovala Rain moc podivně na to, abych to přešla jen tak. Její přiškrcené "dobře", doprovázené alarmujícím zvukem a grimasou, která asi měla být úsměv, bylo vypovídající samo o sobě. Lítostivě jsem se na ni pousmála. Bylo rozhodnuto. Teď bys mi za to poděkovala, vzdechla jsem si v duchu a nechala svou magii vyjevit mi své.
Její vnitřní monolog mě poděsil o to více. Už je to, jak zněl - tak dlouho jsem nikomu nečetla myšlenky! Ale hlavně jsem se nikdy nesetkala s vlčicí, která by takhle nerada lovila. Upřela jsem na ni svá stříbrná očka a promluvila s co největším klidem: "Ty asi nemáš úplně v lásce lov, co?" Rozhodně to neznělo nějak závazně, ale snažila jsem se dodat vážnosti právě pevným pohledem do studní jejich očí. Pak jsem se znovu zasmála, lehce a docela bezstarostně. Bylo to stejně srandovní! "Ty jsi mi zvláštní vlčice! Masožravec co nerad zabíjí!" začínala jsem být docela zvědavá, jaké paradoxy se v té vlčici ještě skrývají. "Ale neboj, to byl jen návrh. Je tak hezky! Nechtěla bych trávit den jen postáváním. Je něco, co děláš opravdu ráda? Nebo místo, kam bych tě mohla zavést?" povzbudivě jsem na ni mrkla a vesele zamávala ocasem. Sice jsem si slíbila, že budu trávit nějaký čas v Ragaru, zas na druhou stranu, tahle slečna si zaslouží výjimku. A kdo ví, třeba si v horách vystačíme.

Začínala jsem být Rain docela fascinovaná. Všechny mé dotěrné otázky snášela s podivuhodným klidem. Její vysvětlení ohledně nezalíbení v jiných vlcích mě celkem uspokojilo. Nenechala se rozhodit. Její poznámku o rybách a medvědech jsem si zapsala do paměti na potom a radši to nechala být. Byla tak nemluvná!
Možná i proto jsem se chytila její otázky. "No, nevím, myslíš, že síla pachu záleží na počtu členů ve smečce? Já teda nevím. Možná. Ale je to nová smečka a jak říkáš, moc nás tam není!" zasmála jsem nad tou představou. Dva dědové, jakýsi vlk, křídlatec a já. To je rodinka! "Možná pach mé smečky zvýrazní až ve chvíli, kdy potkáš člena jiné smečky," napadlo mě. "Nebo teď není nic moc cítit. Hodně fouká," podotkla jsem ještě. To byl fakt.
"Nemáš hlad? Můžeme zkusit ulovit nějakého kamzíka nebo sysla," vrátila jsem se pak k svému prapůvodnímu záměru, "nebo můžeme sejít dolů do lesa a zkusit sehnat něco tam." Sama jsem moc hlad neměla, ale jestli Rain teď přišla, musela mít za sebou dlouhou cestu, a po takové mnohým vyhládne.