Kdybychom měli Seilah shrnout pouze do pár nic-moc říkajících slůvek, určitě by se to dalo. Tak ku příkladu: ve zkratce je to jednoduše to nejukecanější a nejotravnější stvoření na celém, celičkém světě, na nějž při svých poutích můžete narazit.
Jako první si na této chlupaté kuličce samozřejmě každý povšimne tmavší srsti s jantarově žlutýma očima, které okolní svět přímo hltají a často poskakují do každičkém koutu, co jí je právě nabídnut. Právě díky tomu se často stává, že do pasti svých sladkých zraků někoho lapí a pokud se náhodou navrch toho stane, že se jí vlk věru líbí, je jen malá pravděpodobnost, že by se této mladé slečny ještě někdy zbavil.
Seilah je totiž vlče kontaktní, co potřebuje stálou společnost; má malý, ne-li žádný problém se s vlky spřátelit. A vězte, nudit se s ní jeden jen tak nebude! Když se totiž rozmluví, tlamičku jen těžko zavře a už vůbec nezáleží na tom, o čem bude zrovinka tlachat - má totiž (přirozeně jako každý vlk) svůj vlastní svět, co postupně přetvařuje do reality. Jestliže se tam někdy náhodou, nebo na pozvání někdo objeví, zcela určitě tam bude mít své čestné místo a je víc než pravděpodobné, že do daleké budoucnosti tam také zůstane.
Též má na očkách (samozřejmě - z toho, co jste se doteď mohli dočíst, to určitě není překvapení nikomu!) ty pověstné růžové brýle. Ze špatností si nic věru nedělá, protože je to velká optimistka co ráda vlkům naokolo ukazuje, že svět umí být dechberoucně krásný. V jejím věku je koneckonců opravdu těžké určit, jakým směrem se všechno bude vyvíjet a proto se snaží zachovávat pozitivní myšlení.
Mnoho vlků říká, že vlčata své vlastní chování pozorují a přejímají právě od svých rodičů. O ty ona žel sletem tragédií přišla a dostala se tak do péče cizích, přesto však spolehlivých vlků, kteří z ní nepochybně vychovají někoho pořádného - jiného, než bývala na toulkách její maminka. Pro začátek si tak můžeme být jednou věcí jisti: je klíště a jako takový roztoč se postará o to, aby už dospělé ze svého okolí nenechala jen tak zmizet.
No jo, to je pěkné, jenže co se děje v případech, kdy se objeví někdo jí v absolutní nemilosti? A existuje (nebo snad bude!) někde takový vlk, u nějž by si tato mladá slečna řekla, že právě tohoto prašivce nechce už nikdy, NIKDY v životě vidět? Protože se to ještě nestalo, nevíme - můžeme tedy jen spekulovat nad možnými reakcemi, co by se v takové situaci mohou vynořit na povrch. Jen jedno je jisté: v jejím bohatém světě místo opravdu mít nebude. A pokud ano, tak to bude opravdu hluboko dole v těch nejčernějších koutech, co tam kdy existovaly!
Mimo jiné je to téže i chytrá osobnost ( co se ovšem rámce vlčecích mozkových závitů týče), co vlkům lehko vytře zrak. Připadá v úvahu, že pokud se jí někdo bude intenzivně věnovat a hlavně ji nabádat k tomu učit se, je dosti možné, že v dospělosti bude vlčice, které to skutečně pálí. Pro teď se však jen občas nad nějakým hlavolamem krátce pozastaví - a krátce, prosím, berte doslovně. Je výrazně roztržitá a spadá mezi vlčata, kolem kterých byť jen motýlek proletí a ony už se za ním bezhlavě ženou, jakoby na světě nebylo nic jiného. Pozornost je drahá, udržet ji ještě dražší.
Má v sobě plno nadějného elánu mladé krve, jenž podvědomě dokáže přenést do lecjakého svého společníka. Při její zvědavosti, chytrosti, laskavosti a veselosti se kde-kdo minimálně pousměje. A kdo ne, tak ten musí být citlivý asi tak, jako je například pořádný pařízek v lese.
Kam však tuto mladou slečnu zavede budoucnost, nikdo netuší. Její budoucí kroky na Gallieri můžeme tedy jen bedlivě pozorovat a doufat, že povedou tou správnou cestou!

I. Před narozením
Každý vlk se někdy nějak narodil, protože žádný přece z nebe ještě nespadl, a tak narození mladičké Seilah není kterakou velkou záhadou, nad níž by si ostatní museli dlouho lámat hlavu. Nyní si ale odkryjeme kousek příběhu předtím, než se tak stalo.

V poměrně dalekých zemích se často živila na mršinách vlčice jménem Kyôka, co nikdy nebyla výjimečnou osobností, kterou by si ostatní výrazně pamatovali. Jednalo se o čistě černou vlčici, běžence z domoviny, s cílem nalezení lepšího života. Na svých cestách však brzy zjistila, že možná měla zůstat doma. Lovit osamotě? To jí přespříliš nešlo a najít vhodný úkryt, který už nebyl osídlený jinými šelmami, bylo téměř nemožné – zvláště co se týkalo zimních měsíců!

Jednoho dne, když Kyôka odpočívala právě v jedné z prázdných nor, se rozhodl na lov vyrazit jeden vlčí mládenec z nedaleké smečky. Pachová stopa jej zavedla až k cizince, která osidlovala onu noru. K jejímu neštěstí se nora nacházela nebezpečně blízko hranic ze zmiňované smečky – no nemůže její život být ještě horší?! Vlk, jehož jméno bylo Delioran, byl však milého a chápavého charakteru a vlčici při té příležitosti vzal s sebou. Namísto toho, aby ji vyhnal, se tak onoho osudného dne stala jeho loveckým partnerem: Nejdříve ulovili jídlo pro její hladovějící žaludek a až poté přišla řada na smečku, jíž ulovili srnu. Tu společnými silami odtáhli až do srdce smečky.

Ten den se jí stala smečka novým, stabilním domovem, v němž mohla znovu prosperovat. Snažila se být nápomocná, jak jen se dalo! S Deliem spolu strávili spoustu času – netrvalo ale dlouho k tomu, aby se dozvěděla. že by neměli. Syn alfy – takového váženého postavení měl! S tím však logicky přicházely nemalé povinnosti a Delioran se tak měl primárně soustředit hlavně na to, že jednoho dne převezme smečku do vlastních tlapek. Jak by mu ve vedení pak pomohly zkušenosti s někým, jako byla Kyôka?

A jak to už v životě bývá, čas plynul a Kyôka s Delioranem se do sebe zamilovali a s tím tlapku v tlapce následovala skutečnost, že společně na svět chtěli přinést novou generaci. Delioranův otec však toto nedokázal překousnout. Kyôku nutil se po porodu vlčat vzdát, dát je chůvám a nikdy se k nim nehlásit – to ale bylo něco, co ona nechtěla dopustit. Své obavy sdělila svému milému a oba se rozhodli, že spolu utečou. Někde, kde si budou moci vytvořit vlastní domov, svůj malý, osobní ráj na zemi!
K tomu ale nikdy nedošlo.

II. Narození a útěk
Byla to tehdy bouřlivá, ne-li zuřivá noc, když začala Kyôka rodit. Byla na to dočista sama – Delioran byl několik dní se svým otcem na daleké výpravě (... alespoň tohle místní bety tvrdily), z níž by jen těžko tak rychle došel domů. Vlčice vrhla na svět čtyři mladé, na pohled zdravé vlčata.

Nejdřív, než udělala cokoliv jiného, vlčata očistila od zbytků krve a nechala je pořádně se nakrmit mlékem. Se slzami v očích jedno po druhém pojmenovala. Ten, který na svět vykoukl jako první, to byl jediný sameček ve vrhu: Balserion. Byl do hnědých odstínů s bílým flekem na hlavičce a špičce ocasu. Jako druhá se narodila bílá kulička s nějakou příměsí černé, kterou pojmenovala Sylica a třetí na svět koukla právě Seilah, podobající se své vrstevnici. Nebylo pochybení, že až se trochu vytáhne a povyroste, něco z otcovy hnědo-bílé srsti podědí. Nakonec se na svět chtěla podívat i čtvrtá, černavá kulička se jménem Zera.

V té době, kdy se Kyôka o vlčata starala, se Delioran se svým otcem konečně vrátili ze své výpravy, co na poměry vlčice trvala až moc dlouho. Na chvíli ji zaplavily pochybnosti: bude chtít vidět své děti? Bude dost silný na to, aby jí pomohl s jejich nošením? Ale vůbec, jaké štěstí, že se vrátil! Jaká to radost – teď přece jen mohou zkusit uskutečnit svůj plán!

Delioran se nevrátil v pranic dobrém stavu. Nebyl schopný odchodu společně s Kyôkou a vlčaty, a tak se jejich plán zhroutil tak rychle, jako se objevil. Anebo? Sotva se v doupěti přivinul k vlčatům, už tvrdě usnul, div rušivě nechrápal. Kyôce pukalo srdce nad tím, co viděla, ale čas jako písek prchal mezi jejími tlapky.

Musela okamžitě jednat, jestliže se nechtěla vlčat vzdát – a to ona opravdu nechtěla! A tak využila noční chvíle a brzy nato se s vlčaty zachumlanými ve vlastní srsti vydala na svou pouť.

Byla fuška žádné z nich neprobudit – jejich kníkání by totiž mohlo probrat nějakého člena smečky, co by jí dozajista všemi možnými způsoby chtěl zastavit. Budoucí generace alf, ať už pocházela z kdejakého pelechu, byla smečce nadmíru cenná. Zjevně to však byla její žalostná starost a vykolejené emoce, co už se postaraly o to, aby smečce nakonec jeden z uzlíků zůstal. Malá Zera tak zůstala napospas smečce u tvrdě spícího Deliorana. Postará se o ni? Jaký bude její osud?

Takto se Kyôka vydala na svou výpravu – bez svého milého a se třemi vlčatami (vyloženě) na krku. Představovala si někdy, že takto jejich velká láska skončí? Kdyby to onehdá při dávném lovu tušila, přidala by se do řad Delioranovy smečky? Kráčela celičkou dlouhou nocí, než nadešel čas na krmení hladovějících vlčat.
Až tehdy zjistila, že ji právě jedno vlče chybí.
Zbytek noci i následujícího dne strávila v srdceryvném pláči, kterého je schopna jen matka, která ztratila nebohé vlčátko. Mohlo vypadnout za cesty – nechala ji snad v úkrytu? Ačkoliv jí to svíralo všechny vnitřnosti, doufala, že zůstala u svého otce. Příčilo se jí vědění, že bude lživě vychována cizí vlčicí, jenže se v tuto chvíli už nemohla vracet.
Za útěk ze smečky na ni “bývalém domově” číhal trest horší než odloučení od její dcery.
Loudala se dlouhé dny, ba i týdny, a vlčata už pomalu začala chodit, mluvit – stávat se plnohodnotnými vlky. Jednoho dne Kyôku a její malou rodinku však chtěli napadnout šakalové, oproti kterým neměla pranic zářné předpoklady. Proto se vydala na útěk. V návalu adrenalinu se jí avšak podařilo zopakovat své staré, osudové chyby, a tak jako při útěku ze smečky i nyní na jedno vlče zapomněla. Nebožátko jedno, ponecháno na smrt!

Seilah tak v úkrytu zůstala dočista sama. Šakalové ji ke všemu štěstí nenašli a jí po chvíli vyčkávání nezbývalo nic jiného než se maminku vydat hledat. Tím, že už měla ze situace nějaký povrchový rozum, to bylo tuze horší – strach, že ji tam nechala naschvál…
Matku už nikdy nenašla. Namísto toho ji tak osud zavál právě do krajů Gallirei, kde ji našla Lucy…

III. Cedrová smečka
Setkání s Lucy přineslo do života Seilah velkou změnu. V první chvíli nebudeme lhát, měla z velké a neznámé obrovský strach, ale ten postupně zmizel. Čím více s Lucy strávila času, tím více díky traumatu ze ztráty a náhlé samoty Seilah k Lucy přilnula. A každou další hodinou byla Lucy pro Seilah novou náhradní maminkou.

Jakmile se tedy Seilah z nového setkání otrkala a bylo zjištěno, že je pozadu oproti jiným vlčatům, ale očividně se učila rychle, tak si ji Lucy vzala na výpravu, při které ji nakrmila a vzala domů. Do nového domova i pro malou Seilah. Cesta byla plná nových poznání, od nových míst, přes první rybí maso, po zábavnou cestu na Lucyiných zádech přes řeku.

Nakonec dorazili do Cedrového lesa, kde ji Lucy zároveň ukázala a vysvětlila princip značkování a postupně ji zasvěcovala o tom, že vlastně jako rodina žijí zároveň jakožto skupina více vlků, kteří si hlídají svůj kus území, tedy smečka. Po náročné cestě ji Lucy ještě vysvětlila, jak má případně na ní volat vytím, kdyby se v lese objevil někdo cizí, kdo nepatří do jejich– zatím malé rodiny. A poté společně schoulené v klubíčku usnuli.

IV. První bouře
Už nějakou dobu strávila s Lucy, ke které se tak citově navázala, že ji začala brát jako svou maminku, i když se jí Lucy několikrát snažila vysvětlit, že je pouze nevlastní… Seilah si to vzít nenechala, a tak se Lucy stala novou maminkou vlčete, které našla tehdy ztracené v lese.

Plánovali jít společně na výlet k Velkému Vlčímu jezeru, ale tam Seilah nedošla. Byla tak okouzlená svým novým domovem, že ztratila přehled, a nakonec také Lucy z dohledu. Když to zjistila, byla neskutečně vyděšená, že zůstala opět sama, ale byla zase o něco vyvinutější, že se rozhodla tentokrát nikam zmateně neutíkat. Rozhodla se zůstat v lese s novou nadějí toho, že ji přece Lucy slíbila, že od ní neodejde. Samým čekáním vyčerpaně usnula.

Ze sladkých, možná občas i děsivých snů ji probudila neskutečná rána z nebes. S naježeným kožíškem se vyděšeně a zmateně koukala okolo. V celé té situaci zahlédla Lucy, jak si to mířila přímo k ní, což ji na jednu stranu uklidnilo… protože splnila svůj slib a Seilah neopustila!

Ovšem bouře byla silná až se po sobě rozhodla zanechat i nějakou tu spoušť a když se začali silným větrem odlamovat větve, jedna z nich praštila pořádně Lucy. Bylo to na jednu stranu štěstí, kdo ví, co by se stalo, kdyby zavalila ještě před chvíli spící Seilah, na druhou stranu bylo malé strašně líto, že když ji Lucy zachránila, sama utrpěla pořádnou ránu.

Přesto se Lucy rozhodla Seilah dále chránit a zároveň splnit své Alfa povinnosti vůči smečce a označkovat les. Seilah dala úkol, aby ji varovala před dalšími větvemi a sama dávala obrovský pozor, aby žádná neublížila ani Sei samotné. Nakonec když měla Lucy bez dalších tragédií splněno, chránící opět vlastním tělem malou vlčici, došli k úkrytu, kde se před tou ošklivou bouří schovali.

V. Dvojník
Když bylo po bouřce, zdálo se, že už vše bude v pořádku, Lucy ji v úkrytu ukázala světlušku, kterých bylo v úkrytu dostatek. Jenže po odpočinku se Lucy chtěla jít projít, a tak se okolo Sei začalo dít něco podivného. Jedna ze světlušek se rozzářila natolik, že na chvíli oslepla a než se promrkala… Byly Seilah dvě.

Hodně se pohádali o tom, která z nich je ta skutečná. Poté jedna utekla a druhá zůstala s Lucy. Jedna Seilah postupně se dostala k Etneyovi, o kterém se dozvěděla že to je právě on, na kterého Lucy tak dlouho čekala a zároveň i to, že stejná tragédie dvojníka potkala i jeho. Dohodli se, že si navzájem pomůžou tuhle zvláštní tragédii vyřešit.
Seilah co zůstala s Lucy se mezitím kochala a učila opět novým věcem a jen přemýšlela nad tím co se vlastně stalo.

Po různé sérii nejrůznějších překážek se nakonec setkali zase obě Seilah před Kontinnuem, které jim prozradilo, co se stalo a jak se toho můžou zbavit. Po dotčení se menhiru jedna ze Sei zmizela. Ta, která potkala Etneyho. Kontinuum nabídlo možnost vzít si vzpomínky té druhé s čímž Seilah souhlasila, a tak si hned vzpomněla na vše co Mimik, jak to Kontinuum pojmenovalo, za tu dobu provedl.
A tedy s novými vzpomínkami a zkušenostmi rychle dohnala Etneye se kterým se vrátila domů, kde ji mělo čekat poslední seznámení. S pravými dětmi Lucy a Etneye.

VI. Zpátky do Cedru
Cesta byla poměrně krátká, ale pomalu dospívající Seilah si cestu domů příjemně, ale i nepříjemně zpestřila. Dohnala Etneye, který ji v tu dobu zmizel z dohledu. Chvíli šli stejnou cestou, ale na horách, kousek od lesa, se oddělili. Mladá slečna totiž, chtěla poznat i okolí a zvědavost byla téměř neukojitelná.

Poprvé v horách potkala někoho nového, ale ten zmizel následně dřív, než se dostali k tomu se seznámit pořádně, nezná jej tedy jménem. A dost ji zasáhlo to, že nechtěl s její velkou osobností strávit o něco víc času a utekl.

Netrvalo však dlouho a mladého vlka z hlavy zcela vypustila a dala se konečně na průzkum okolí. U nedalekých vodopádů si konečně užila i sníh s dětskou radostí a blbla v něm jako vlče, které poprvé na sníh vstoupilo. Defakto takovým vlčetem i byla, jen už trochu povyrostla.

Celá zmrzlá se následně dostala ke gejzírům, kde se pořádně ohřála a v ten moment se rozhodla, že ji hluboko uvnitř až příliš dráždí myšlenky na to, zda na ní nestihla rodina zapomenout, a tak už bez dalších zaběhnutí si to na namířila přímo do Cedrového lesa.

Už tam byly všichni, tedy alespoň tohle si Seilah myslela. Zůstala skrytá za stromy, ale praskla pod ní větev a v ten moment na sebe jistojistě upozornila, i když stále zůstavala schovaná. Viděla, že si jeden po druhém pomalu uvědomují, že se někdo za stromy.

Netrvalo dlouho a její přítomnost odhalili, a tak se mezi rodinu přidala. Nervózně přešlapovala, konečně se poprvé měla seznámit úplně se všemi a dozvědět se, zda byla ‘jen plnohodnotná členka smečky’, nebo i jejich adoptovanou dcerou.

Lucy s Etneyem mladou slečnu přijali jako svou nejmladší dceru a Seilah už se nemusela dále bát je oslovovat jako své rodiče. Koneckonců, minimálně Lucy, ji dala na začátku takové znalosti, které ji její biologická matka nikdy nedala.
Seilah konečně mohla říct, ‘Jsem doma.’
A tím Seilah pokračovala v další dekádě svého života jako plnohodnotná členka Cedrové smečky a rodiny. Ale zdá se, že Seilah má celkem toulavé tlapky.