Gallirea - Příspěvky uživatele

//Východní hvozd

Maevin smutek ke mně doléhal, cítil jsem ho, jako by visel ve vzduchu, ale netušil jsem, co s ním dělat. Rád bych jí nějak pomohl, ale nechtěl jsem se příliš vlezle vyptávat, takže jsem se prozatím jen snažil situaci dál nezhoršovat. Kdoví, jak moc se mi to dařilo.
Svůj slovní přešlap jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy na to vlčice poukázala. A jé. "No, ono je to vlastně trošku složitější," začal jsem pomalu. Už jsem se do toho navezl, takže jsem nemohl vycouvat. Nebo možná mohl, ale nechtěl jsem se začít vykrucovat. Ostatně... nebylo to nakonec žádné tajemství, ne? Jen jsem o tom málokdy mluvil, protože to málokdy bylo třeba. Většinu času jsem trávil mezi vlky, kteří můj příběh znali, alespoň matně, anebo k tomu nikdy nepřišla řeč. "Moji rodiče, totiž moji pokrevní rodiče... no, přišel jsem o ně, když jsem byl ještě hodně malý." Bodlo mě u srdce. Kdy naposledy jsem o nich s někým mluvil? "Když jsem se potom zatoulal na Gallireu, ujali se mě a mojí sestry Launee a Therion. Naši adoptivní rodiče. Akorát že... Therion taky umřel." A teď jsem ucítil, jak se mi tlama zavlnila, jak se mi tvář chtěla zkřivit do plačitvé grimasy. Zhluboka jsem se nadechl, zadržel na chvíli dech a vzhlédl k obloze.
Byla temná, černé mraky na ní zlověstně visely jako příslib nadcházející bouře, ale možná i něčeho dalšího. Cítil jsem to - to něco dalšího, běhal mi z toho mráz po zádech. Jako by se blížila nějaká další katastrofa, jako by se celý svět dlouze nadechoval, než zase spustí pohromu. Ticho před bouří. Nezazníval ani jediný ptačí hlas, studené prsty větru se mi prodíraly kožichem až ke kůži. Lehce jsem se otřásl, ale nebylo to zimou. Spíš tou podivně tíživou atmosférou, která přikryla celý kraj. "Takže... mi asi nikdy nebylo souzeno mít tátu," vydechl jsem konečně a obrátil se zpět k Maeve. Oči se mi asi trochu víc leskly, ale nabyl jsem zpět kontrolu nad svou tváří.
Tiché zurčení vodopádů a řeky už zaznívalo kdesi vpředu, už jsem viděl skály, ze kterých pramenily. V tomhle divném počasí ale místo vůbec nepůsobilo tak malebně, jako obvykle. "Je to trochu strašidelné, nezdá se ti?" ozval jsem se tiše. "To... počasí, myslím. A to ticho. Všichni ptáci jako by někam zalezli." Znovu mi po zádech přeběhl mráz, ale tentokrát to vážně bylo chladnějším poryvem větru. Téměř mimoděk jsem přivolal teplejší vánek, aby nás alespoň na chvíli zahřál. "Jen doufám, že to není proto, že se vaří nějaká další neplecha. Občas se tu dějí vážně zvláštní věci," povzdechl jsem si a pak ještě rychle koktavě doplnil: "Te-tedy, to určitě víš sama, že?" Však tu Maeve žila stejně, jako já. Musela si všimnout, že se tu čas od času odehrálo ledacos.

"Tak dobrá," lehce jsem se zasmál nad Maevinou odpovědí. "To zní jako dobrý plán." Tlama se mi roztáhla do přátelského úsměvu. Byl jsem rád, že projevila zájem o mou zálibu, i když o hvězdách asi moc nevěděla, podle toho, co říkala. Věřil jsem, že by se jí to mohlo líbit, alespoň na chviličku. I kdyby tam se mnou nevydržela sedět dlouhé hodiny, byl bych za to rád.
Jenže mluvit o tátovi - o obou tátech? - asi nebyl nejlepší nápad. Maeve se odvrátila, zase jsem mimoděk vycítil ten závan smutku, nejspíš to bylo bolavé téma pro nás pro oba. Tiše jsem si povzdechl. Bylo těžké mluvit s těmi, které jsem neznal, dávat pozor, abych mimoděk nerýpl do místa, kde to vážně bolí. Byl to tanec, který jsem tančil jen nemotorně, jako bych měl obě tlapy levé. Netušil jsem, jestli je lepší volbou se zeptat nebo radši mlčet a dělat, že jsem si ničeho nevšiml. Nemusel jsem nakonec vybírat, protože Maeve řekla něco, co mě na chvíli zmrazilo na místě. V první chvíli mě napadlo, že nějak ví o tom, že táta i Therion jsou mrtví, než můj mozek znovu naskočil a napověděl mi, že tátové přece můžou být hrdí na své syny i když jsou naživu. Doufal jsem, že byli... a snad jsou i teď. "Snad ano," řekl jsem po pár vteřinách ticha, kdy jsem si byl jist, že se mi hlas nezachvěje, a lehce jsem se usmál. "Snažím se, aby na mě byli pyšní." Ani jsem si neuvědomil, že jsem použil množné číslo. Pak byla řada na mě, abych na chvíli zase uhnul pohledem, než jsem ho zabořil kamsi na Maevino čelo, netroufal jsem si pohlédnout jí přímo do očí: "Ten tvůj... je na tebe taky určitě hrdý," pronesl jsem opatrně, jako by ji ta slova snad mohla kousnout.
Hřmění a burácení, které se sice zvolna vzdalovalo, ale nemizelo úplně, poněkud pokazilo náš plán s pozorováním hvězd. Nehledě na to, že stejně přicházelo ráno, zamračené a zakryté černými mraky, ale přesto to bylo nepochybně brzké jitro. I tak jsme ale mohli jít zkoumat krásy okolí. "Proč ne? Je to tam pěkné," pokrčil jsem rameny a protáhl se. "A ani to není moc daleko. Pokud se tedy nepletu," rozhlédl jsem se, ale v těchto končinách jsem se ještě byl schopen orientovat celkem slušně. "Tak jdem?" ujistil jsem naposled a vykročil směrem, který jsem tušil, že je správný.

//Kaskády

Jak jeden skončí s ptačím kamarádem mi stále ještě nebylo zcela jasné, protože já sám jsem nikdy nenarazil na opeřence, který by neodlétl do větví v momentě, kdy jsem se k němu začal blížit, ale nejspíš se to stát mohlo. Bianca má zase toho hada. Yverrine. Jenže Yverrine byla zcela nepochybně magická, protože mluvila. Růženka byla ticho a vypadala zcela obyčejně. Ale třeba ve všem nemusela vězet magie. Proč by to nemohlo být zkrátka jen neobvyklé přátelství? Má omluva v Maeve každopádně nejspíš vyvolala pocit, že musí všechno uhladit, jako bych snad měl každou chvíli začít vyšilovat a já nevěděl, jak jí říct, že to dělat nemusí. Takže jsem to raději jen přešel.
Nebyl jsem si jist, jestli oba máme na mysli tu samou skálu, ale Maeve mi potvrdila, že to tak opravdu je. Spokojeně jsem zamával ocasem, ale její otázka mě trochu překvapila. "Jistě, moc rád," opáčil jsem a pak zvědavě naklonil hlavu ke straně: "Zajímají tě hvězdy?" Ne každý na to byl a už když jsem to říkal, napadlo mě, že to nejspíš Maeve nějak neohromí. Upřímně jsem neočekával, že projeví zájem, ale potěšilo mě to. Rád bych zase na tu hezkou vyhlídku zamířil a mít s sebou společnost by mohlo být příjemné.
"To... ano. Je to hezké. Jsem rád, že ten přívěsek mám," přikývl jsem, ale do detailů jsem nadále nezacházel. Nechtěl jsem o tom teď mluvit. Pro jednou bych nemusel být smutný. Jenže jako by někdo sabotoval všechny moje snahy, musela strakatá vlčice pak říct to o oné pomuchlanosti a mě se zase tlama rozběhla, ani jsem nevěděl jak. Včas jsem to ale zarazil. Vlastně jsme to zastavili oba. "Ano, dost," přikývl jsem rázně. Ale co teď? "Možná bychom se mohli jít podívat na tu vyhlídku," navrhl jsem, ovšem tenhle plán měl jisté mezery. "I když... do rána už to asi nestihneme a stejně bychom toho dnes asi moc neviděli." Skrze husté koruny stromů toho nebylo moc vidět, ale ve vzduchu jsem cítil déšť. Dalo se tedy čekat, že bude zamračeno a hvězdy se skryjí za mračný závoj. Zamyslel jsem se nad jinými místy, kam bychom se mohli jít projít. "Ještě jsou poblíž takové malé vodopády," vzpomněl jsem si a zvědavě se zahleděl na Maeve, jestli by se nechtěla jít podívat třeba alespoň tam.

Maeve netušila, na co se to vlastně ptám, což mi napovědělo, že to asi nebyla ta nejchytřejší otázka. "No toho ptáčka," objasnil jsem spěšně a radši ještě váhavě ukázal tlapou kamsi k jejím lopatkám, kde se malý opeřenec skrýval. Vysvětlení se mi dostalo vzápětí. I když moc velkým vysvětlením nebylo... rozhodně mi to po něm nebylo všechno jasné. "To ne, asi ne," zavrtěl jsem hlavou. "Promiň - jen jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by měl ptačího kamaráda. Je to zajímavé," objasnil jsem, proč se tak vyptávám a proč podle všeho vůbec nechápu jejich vzájemnou dynamiku. "A hezké."
Maeve mi k dobru přihodila i historku o tom, kde na Růženku narazila. Kde byla Borůvková smečka jsem si nebyl jistý, ale popis toho místa mi byl značně povědomý. I když v okolí bylo asi více strmých kopců ke šplhání. "Taková vysoká skála? Poblíž řeky? Jestli ano, tak to tam vážně znám. Je to... hezké místo k pozorování hvězd." Trochu jsem zaváhal s tou poslední větou. Kdoví, jestli Maeve něco takového vůbec zajímalo.
Tvrdila, že mi věří, ale mě bylo jasné, že to nezapřu. Příliš jsem se prozrazoval řečí vlastního těla. Nikdy jsem to nedokázal pořádně ovládat, kdykoliv jsem se úmyslně snažil působit uvolněně, skončil jsem nakonec v ještě větší křeči. Nemínil jsem s ní o tom ale přít, naopak jsem byl více než ochoten to celé přejít a přesunout se k jiným tématům, nějakým, které nerozebírají moje momentální pocity. Maeve naštěstí dost zajímal můj přívěsek. Mluvit o něm mohlo také vést k pár bolestivým bodnutím u srdce, alespoň to ale nebylo tak příšerně ponižující, že bych se raději propadl do země. "Od táty," řekl jsem a kupodivu mi to z tlamy skanulo celkem lehce, bez nějakého cukání a vzlykání a vůbec, i když myslet na Theriona bylo pořád dost těžké. Už to byl druhý táta, o kterého jsem přišel - nejspíš mi nebylo souzeno nějakého mít.
Ale Maeve se chichotala a já nechápal proč, netušil jsem, co jsem řekl, aby to vyvolalo takovou reakci. Ona mi to ale ochotně objasnila... a vlastně... neměla snad pravdu? "Tak už to asi bývá, že," řekl jsem a tentokrát se pousmál doopravdy, ne vynuceně. "Můžeme být zmuchlaní a ztracení jak chceme, ale stejně nám nic jiného nezbývá, než to nějak přežít. A -" Zarazil jsem se, zaváhal. A když nechceme ostatním přidělávat starosti, radši se tváříme statečně, skrýváme, jak moc... zmuchlaní vlastně doopravdy jsme. To už jsem ale nahlas neřekl, protože mi přišlo, že najednou zním nějak... no, způsobem, na jaký jsem nebyl zvyklý. Nechtěl jsem, aby si myslela, že se snažím být přechytralý. Nebo že jsem blázen. Nebo něco takového.

Vlčici podle všeho nadchlo, že jsme oba na výletě. Tedy všichni tři. Protože tu byl ještě ten drobný ptáček. Seděl - nebo, podle jména, spíše seděla - jí v hnědé srsti na zádech a nevyzařoval z něj ani nejmenší náznak strachu. "Ochočila sis ho?" zeptal jsem se nakonec, protože mi to prostě nedalo. "Nebo... ji," opravil jsem se hned vzápětí a uvažoval, jak je něco takového vůbec možné. Třeba taky našla opuštěné vejce, ale v tom její byl skutečně pták a ne třpytivá exploze. A teď byl jejím společníkem na cestách. To by se mi taky líbilo. Ovšem kdoví, jak to bylo, to celé byly jen mé dohady.
Usmívala se, nakrucovala se za svým ptačím kamarádem, zlato jejích očí se lesklo v ranním světle, které skrze listí a jehličí dopadalo do její srsti a místy na ní vytvářelo zlatavé sluneční flíčky. Věděl jsem, že nedělám nejlepší dojem svou váhavou řečí, svými pohledy, které každou chvíli uhýbají někam do strany, ale tak nějak jsem doufal, že si toho třeba zázrakem nevšimne. Jenže Maeve, jak se představila, si toho pochopitelně všimla, asi jako by si všiml každý, kdo má oči pro vidění. "Já se nestydím," ohradil jsem se, opět jsem uhnul pohledem a přitáhl si oháňku těsněji k tělu. "Tak to vůbec není," dodal jsem tišeji, i když teď už jsem se vlastně styděl, za svoji vlastní nervozní náturu. Maeve se ale vzápětí zase rozzářila a poukázala na můj přívěsek. "Ach," vydechl jsem a znovu se více narovnal, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Viděl jsem, že ji vážně zajímá. "To... asi bych neřekl, že je to kamarád." Zaváhal jsem, ale pak jsem dořekl s lehkým povzdechem: "I když je pravda, že jsem ho dostal od někoho moc blízkého." Tedy věřil jsem tomu, byl jsem si tím téměř úplně jist. Zmateně jsem vzhlédl, čemu se tak rozhihňala, a váhavě se taky pousmál. "Řekl jsem něco směšného?" Možná se směje tobě, ochotně se ozval ten zlomyslný hlásek v mojí hlavě s možným vysvětlením.

Pomalu jsem se rozkoukával, poslední zbytky rozespalosti ze mě padaly. Začal jsem tedy trochu lépe vnímat situaci. Neznámá vypadala... ne snad vyloženě nešťastně, ale příliš vesele asi také ne? Cítil jsem to z ní, jako lehký opar smutku či nostalgie. Navíc jsem slyšel to popotáhnutí, až mě napadlo, jestli tenhle les není zakletý nějakým kouzlem. Les slz? Plačící les? Vlastně to nemuselo ani být zlé kouzlo. Slzy přece nebyly vždycky jen ke škodě. Na jazyku mě svrběla otázka, zda je strakatá v pořádku, ale spolkl jsem ji, když se začala usmívat a o něco se ještě přiblížila. Už nevypadala smutně. Možná jsem se tedy spletl? Byla to nějaká hra světel a stínů a mých vlastních pocitů? Raději jsem položil otázku jinou.
"Vlastně jsem také na výletě," opáčil jsem, když mi odpověděla a hned další otázku otočila ke mně. Neřekl jsem jí, že jsem se na ten výlet vydal se sestrou, která se vypařila. Nějak zvlášť jsem netoužil po tom být jí považován za blázna. Zaváhal jsem ale, když se zeptala, zda chci být sám. Jen krátce. Chci? Nechci? Nejspíš mi to bylo zkrátka jedno. "Společnost mi nevadí," opáčil jsem a znovu jsem ucítil, jak mi přejel mráz po zádech, když jsem jí pohlédl do očí. Co se to dělo a proč? Lehce jsem potřásl hlavou, abych ten pocit rozehnal. Viděl jsem, jak jí oči padají k mému přívěsku, ale nevyšlo z ní ani slovo. Můj zájem se zase směroval k tomu drobnému opeřenci na jejích zádech. Ale než jsem se začal vyptávat, uvědomil jsem si, že vlastně ani neznám její jméno a ona zase nezná to mé. "Jsem... Saturnus. Mimochodem," vylezlo ze mě už zase trochu rozpačitě a ucítil jsem, jak se všechno uvnitř mě nespokojeně ošilo. Ach, tajemné umění konverzace, proč jen muselo být tak neuchopitelné?

Usnul jsem se slzami na tvářích. Osten toho zármutku už se časem dost ztupil, ale přesto se zdálo, že nikdy úplně nezmizí. Asi pořád budou chvíle, kdy se mi zasteskne po mém prvním domově, po mámě s tátou a po bráškovi, který byl kdoví kde a kdoví kým. Spánek mě zahalil a ve snech jsem se znovu procházel zákoutími rodného lesa a slyšel známé hlasy, i když ten sen i všechny jeho detaily se vytratily, když se kdesi blízko ozval hlas neznámý. Byl to tichý pozdrav, ale i tak mě vytrhl ze spánku.
Pomalu jsem otevřel modravé zraky a spatřil onu cizinku, která si ke mně nějak našla cestu zamotanou spletí hvozdu. Chvíli jsem na ni jen mlčky mžoural, jak ze mě ještě nespadl poslední závoj rozespalosti. Vlčice vypadala mladě, možná v podobném věku, jako já. Kožíšek měla strakatý a oči jí jiskřily jasnou fialkovou barvou. To bylo celkem neobvyklé, jen málokdy jsem narazil na někoho s takovýma očima, takovýma jasnýma, hlubokýma - Zdravila tě, génie. Zamrkal jsem a potřásl hlavou, snad se moje roztržitost dala omluvit rozespalostí a ne tím, že jsem tváří v tvář neznámé jaksi zmrzl, jako bych pohlédl na lesní vílu. "Ah, ehm, ahoj," odkašlal jsem si a konečně se pohnul, vyškrábal jsem se do sedu. Přitom jsem si všiml čehosi, co se jí hemžilo na zádech. Byl to malý ptáček, nezdálo se, že by se nás bál, naopak, v tom načechraném kožíšku si nejspíš udělal pořádné pohodlí. Zajímavé.
Uvědomil jsem si ale, že už zase jen zírám a nejde ze mě ani hláska, takže první dojem jsem nejspíš nedělal zrovna nejlepší. Na to už jsem měl talent. "Co... co tě sem přivádí?" vyplodil jsem nakonec alespoň prostou otázku a sklopil zrak kamsi k bílým předním tlapkám. Nedalo se to nijak okecat, ta vlčice byla hrozně hezká. A já se zase jednou cítil jako ukoktaný pitomec. Jako s Sheyou, jako s Alem.

1. Západ
2. Les
3. Měsíc
4. Černá
5. Panna
6. Pravá
7. C
8. A
9. B
10. D
11. F
12. B
13. D
14. C
15. A

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Krev z nás dělá příbuzné, ale loajalita rodinu .

//Kiërb

Do kožichu mokrého po koupeli mi padaly drobné kapky deště, takže to asi bude nějakou chvilku trvat, než pořádně proschnu. Jak jsem ale kráčel dál do hvozdu, pršelo na mě méně a méně. Stromy se proplétaly, jejich větve místy vytvářely hotovou střechu nad mou hlavou. Nebylo snadné se tudy proplétat, ale já nespěchal. Neměl jsem žádný jasný cíl, jen jsem si hledal cestičky mezi stromy a přes pokroucené kořeny. Tady by jeden mohl úplně zmizet, kdyby chtěl, pomyslel jsem si. Ve stínu těch prastarých stromů jsem si připadal nenápadný a nepatrný. Kdoví, kolik generací vlčích tlap už pod nimi kráčelo. Čas plynul kolem nich a ony zůstávaly. Kdyby tak mohly mluvit, jistě by vyprávěly nesmírně zajímavé příběhy. Z náhlého popudu jsem přiložil ucho ke kůře smrku, ale strom mlčel. Pochopitelně.
Z klopýtání po nerovném povrchu mě brzy začalo bolet zraněné rameno. Rána se hojila, ale chvílemi se ještě ozývala a já nechtěl za chvíli začít pajdat a skuhrat - bylo tedy na čase si odpočinout. Vyhlédl jsem si pěkné místečko mezi kořeny, které jako by bylo dělané přímo pro vlčí pohodlí. Pelech tak akorát, abych se do něj pohodlně stočil. Hlavu jsem si položil na zelený mech a zavřel oči. Myšlenkami jsem rychle odplul kamsi daleko - do Elinského údolí, do našeho prvního domova, k mámě a tátovi, se kterými jsem strávil tak málo času. Nezapomněl jsem na vás, řekl jsem jim v duchu a jak jsem odplouval do dřímoty, zdálo se mi, že vidím jejich tváře. Mám teď novou rodinu, ale nezapomněl jsem na vás. Nikdy na vás nezapomenu, víte? Možná mi trochu zvlhly tváře, než mě lehký závoj spánku úplně zahalil.

//Kopce Tary přes Ještěří lučinu

Odvrátil jsem se od provrtaných kopců a namířil si to směrem ke známějším místům. Bez Biancy se mi nechtělo podivné nory prozkoumávat a ani se příliš vydávat do nepoznaných krajů. To jsme chtěli udělat společně a doufal jsem, že to napravíme, až se sestra vrátí. Snad je v pořádku, strachoval jsem se. Jistě, nebylo nic neobvyklého, že se tu vlci prostě vytratí před očima, ale pořád jsem z toho měl trochu nepříjemný pocit, když jsem netušil, kde skončila. Určitě si ale poradí. Akorát to skoro vypadá, že nám někdo nepřeje strávit spolu chvilku v klidu, zamračil jsem se lehce. Co se dalo dělat? Mohl jsem si možná tak stěžovat, ale to by stejně nepomohlo a navíc tu ani nebyl nikdo, kdo by mě slyšel.
Když jsem přešel přes malou loučku, k uším mi dolehlo zurčení vody. Tlapy mě nesly zase zpátky k řece. Výborně! Mohl jsem si alespoň umýt ten nepořádek z kožichu, než mě někdo uvidí chodit po světě jako jednu velkou fialovou třpytku. Sice začínalo mrholit, což možná nutnost koupele vylučovalo, ale takhle to bude rychlejší a jistější. Když jsem došel až k líně plynoucí vodě, vkročil jsem do ní a postupně se celý ponořil. I hlavu jsem strčil pod vodu. Bylo to příjemné, spláchnout z těla všechen prach a špínu. Představoval jsem si, že voda ze mě spláchne i všechny obavy a starosti a odnese je po proudu někam pryč, do moře, kde se rozplynou a už nebudou nikoho obtěžovat. Škoda, že to tak nefungovalo. Ale i tak jsem se cítil lépe, když jsem po koupeli vystoupil na druhý břeh řeky a pořádně se oklepal. Zdálo se, že třpytivá katastrofa už je fuč. Spokojeně jsem pokývl a vykročil dál, podívat se ještě po okolí, než si to namířím k domovu.

//Východní hvozd

Zasmál jsem se ještě jednou, když se mi Bianca nijak nesnažila vyvrátit, že vypadám jako na fialovo obarvený šašek. Přikývl jsem na návrh jít hledat řeku. "To by neměl být problém. Mám pocit, že když jdeš dost dlouho jedním směrem, na nějakou vodu narazíš celkem nevyhnutelně." Celá Gallirea byla protkaná řeky, potůčky a jezery, takže o místa, kde se zbavit barvy z kožichu, by neměla být nouze.
"Možná," zauvažoval jsem nad tím. "Třeba to měl být nějaký vtípek, který se nepovedl úplně tak, jak by chtěl." Nebo jsem ho já nepřijal tak, jak se ode mě čekalo, ačkoliv jsem si nedokázal představit situaci, kdy by někdo měl vyloženě radost z toho, že dostal takovýhle výbuch do kožichu. A nebo za tím skutečně stála nějaká další kouzelná bytost. Ale to se my jen tak nedozvíme, že? Bianca potvrdila, že už přemýšlela o tom, nechat si taky do kožichu vytvořit nějaké ty obrázky. "Třeba by ti sám Život poradil. Zdá se mi, že dokáže dobře odhadnout, co se komu líbí," navrhl jsem - i moje odznaky byly konec konců jeho prací, nepřišel jsem za ním s konkrétním přáním.
Došli jsme kopcovitým terénem k podivným norám - chůzí po těch hrbolech mě trochu zase začínala bolet noha, ale nebylo to nic hrozného. Nestačili jsme ale zabřednout do debaty, kdo nory do kopců vyhloubil a zda v nich někdo bydlí. Bianca totiž náhle pocítila nějakou změnu, kterou já ale vůbec nesledoval. "Já nic necítím," zavrtěl jsem zaraženě hlavou a najednou... puf. Bianca byla pryč a teď jsem ten květinový závan ucítil, jen se mi otřel o čenich. "Bianco!" zvolal jsem polekaně, ale ne tak polekaně. Nebylo to poprvé, co mi někdo přímo před čenichem zmizel. Launee to udělala už dvakrát a pokaždé se znovu objevila. Takže i když jsem se trochu strachoval, kam se sestra tak náhle vypařila, měl jsem dost dobrou představu o tom, co za tím asi stojí. Magie. Nojo. Jenže teď jsem byl zase sám. Sourozeneckou procházku jsem dokončit nemohl, když mi najednou chyběl sourozenec. Kdoví, kde Bianca vůbec skončila. "Achjo," povzdechl jsem si. Možná by bylo tedy nejlepší vyrazit zpět, i když se mi teď hned domů ještě nechtělo, když jsem někam konečně vyrazil jen tak. Tak se ještě trošku projdu po okolí. Možná na Biancu i někde narazím, třeba ji to neodneslo daleko.

//Kiërb přes Ještěří lučinu

//Nad kopci

Mít ptačího kamaráda, kterého bych si sám vyseděl z vejce, by nebylo k zahození. Jenomže bohužel šlo o pouhou naivní představu a ve vejci se skrýval barevný výbuch a ne opeřené stvoření. A ještě něco? Ne. To bylo všechno, jen ta exploze třpytek.
"Neštípe," zavrtěl jsem hlavou. Rána už byla naštěstí dost zaschlá, než aby ji to zase rozdráždilo, i když by asi bylo lepší to z ní dostat co nejdřív. Netušil jsem, jestli by se něco mohlo stát, ale jeden nikdy neví. "Je to v pohodě, myslím, že to nic nedělá. Jenom asi vypadám jako úplný kašpar, co?" zasmál jsem se - neviděl jsem na sebe pořádně, ale jestli stav mých tlap odpovídal i zbytku mého těla, musel jsem být vážně zjev k pohledání. Raději bych zpátky svou původní barvu, tohle na mě bylo vážně trochu moc odvážně. Obzvlášť, když se do mě opřely sluneční paprsky a začal jsem házet odlesky na všechny strany.
"Něco takového by mi snad Život nevyvedl," zhrozil jsem se nad tou možností. "Přece ví, že jsem s tím předchozím kožichem byl vážně spokojený." Zamyslel jsem se nad tím. "Ale i kdyby to byl on, určitě by se dal uprosit a vrátil to zpátky. I když bych to nejdřív vážně zkusil umýt, než poběžím za ním." Snažil jsem se vzpomenout, zda jsem náhodou Životu omylem nenaznačil něco o zářivě fialovém přelivu, ale i když jsem si detaily naší konverzace nevybavoval, přišlo mi to dosti nepravděpodobné. "Ty by sis od Života něco do kožíšku nechtěla nechat namalovat?" zajímal jsem se. "Třeba by poslal bouchající vejce i tobě!" doplnil jsem ještě s pobavením.
Zajímalo mě taky, kde Bianca přišla k modré růži, která teď zdobila její tlapku. Nebyl za tím ale žádný vzrušující příběh, zkrátka ji našla v lese. "Ach tak," střihl jsem ušima a pousmál se: "Je moc hezká." Trochu mi ale pokleslo srdce, když jsem si vybavil okolnosti nálezu svého náhrdelníku. "Já... ho vlastně taky našel v lese," řekl jsem a uhnul od sestry pohledem. Nechtěl jsem to rozvádět, rozpitvávat a kazit okolní náladu, radost ze slunečného dne. Neřekl jsem, že jsem ten náhrdelník našel, když jsem brečel nad Therionovou smrtí a nemohl přestat, poslouchal jsem Zakara, prakticky úplně cizího, jak se mě snažil přesvědčit, abych se se svými slzami neschovával a... Zarazil jsem proud myšlenek, než se změní ve vodopád, který nejde zarazit, a opatrně volil slova, protože jsem přece jen měl dojem, že bych to měl Biance trochu objasnit. "Myslím, že mi to možná poslal Therion. Našel jsem to potom, co... však víš." Možná to tak bylo a možná ne, ale přinášelo mi jistou útěchu představovat si, že mi tu ozdůbku poslal on. Bylo to, jako by nějaká část jeho pořád byla se mnou.
Rozhlédl jsem se kolem ve snaze přijít na jiné myšlenky a odvrátit se od smutných témat, která se pořád vynořovala, bez ohledu na snahu. Nevynořovala by se, kdybys je pořád nevytahoval, rýpl si hlásek v mojí hlavě, ale já ho neposlouchal, protože místo, kam jsme dorazili, bylo dost zvláštní. "To jsou nory?" pozvedl jsem udiveně obočí, když jsem si všiml, že kopce před námi jsou plné děr. "Musí být provrtané úplně naskrz!"

Jak vylíhnout? Inu. Nebyl jsem žádná matka kvočna, takže jsem toho o líhnutí vajec zrovna moc nevěděl. Nikdy jsem nad tím zvlášť nepřemýšlel. Ale ptáci na nich přece seděli a zahřívali je, takže by možná stačilo tohle? "Nehím," přiznal jsem. "Ne pžesně. Ale hkusit bysme to mohli." Třeba by se to i povedlo a pak bychom měli ptačího kamaráda. Nebo nějakého jiného tvora.
Jenže jak se vzápětí ukázalo, ve vejci se neskrýval žádný tvor, nýbrž třpytková exploze. Nenapadlo by mě, že se takový obří oblak vejde do tak malého vajíčka, ale nějak to možné asi bylo, protože na malou chvíli bylo v tom mraku zahalené vážně všechno. Slyšel jsem Biancy poděšené vyjeknutí a mrkal jsem, abych se co nejrychleji rozkoukal. "Asi vdechnul," kuckal jsem a prskal, měl jsem pocit, že mi to vniklo snad do všech tělních dutin, "ale nic mi není." Protřel jsem si přední tlapou oči, abych se toho trochu zbavil. Měl jsem je celé fialové a Bianca mi potvrdila, že zbytek mého kožichu na tom není lépe. Nebezpečné to ale asi nebylo. Přinejmenším jsem necítil, že by se se mnou něco dělo, i když jsem toho určitě pár špetek spolknul.
"To jsem vůbec nečekal," mrkal jsem pořád poněkud zmateně, ale nakonec jsem se krátce uchechtnul. Bylo to vtipné, ne? Přesto to uchechtnutí zaznělo dost nuceně, byl jsem z celé záležitosti pořád ještě zaražený. Šprýmy. "Asi ano," rozhlédl jsem se, ale stejně jako Bianca jsem ani já žádného šprýmaře nespatřil. "Jen jestli to půjde umýt. Fialová je sice hrozně pěkná, ale docela mi stačilo třpytit se jen trošku," zasmál jsem se podruhé, už poněkud lehčeji. "Ale co, to nevadí. Určitě se kvůli tomu nemusíme vracet." Otřepal jsem se, ale kromě pár rozvířených třpytek většina té exploze zůstala nalepená na mé srsti. "Nechceš mi raději vyprávět, kde jsi přišla k tomuhle?" kývl jsem zvědavě čenichem k modré růži na Biančině noze a vykročil jsem zase kupředu. Třeba po cestě narazíme i na nějakou vodu, kde bych se mohl zkusit očistit.

//Kopce Tary

//Mechový lesík

Bylo třeba prozkoumat i širší okolí našeho lesa, v tom měla Bianca pravdu. Pořád se plácat na těch stejných místech se jednomu začne po čase zajídat, i když mě to povětšinou příliš nevadilo. Nebyl jsem nějaký velký dobrodruh. Neuškodilo ale na chvilku zmizet a změnit prostředí. Vykročil jsem tedy vpřed, směrem, kde jsem netušil, co nás asi tak může čekat.
Ještě jsme ani nevyšli z lesa a už se nám do cesty zakutálelo vejce. "To tedy, podobné jsem nikdy neviděl," pokroutil jsem nad tím hlavou. Pokud jsem věděl, většinou byla vajíčka šedá nebo hnědá, jednou jsem snad v ptačím hnízdě zahlédl nějaká modrá, ovšem toto? Fialové a s puntíky? To bylo rozhodně dost neobvyklé. A žádný pták v dohledu. Vzal jsem vejce do tlamy, že třeba nalezneme toho, komu patří, po cestě.
"Nehím," zahuhlal jsem s tlamou napůl zacpanou vejcem, když se Bianca zeptala, co s tím uděláme, kdybychom nikoho nenašli. "Tžeba by stašilo nahít hnízdo," přemýšlel jsem. Mluvilo se mi dost těžko a celkem jsem přitom slintal, takže jsem doufal, že kam vejce patří najdeme brzo. "Neho byšme ho mohli fkusit vylíhnout," navrhl jsem další možnost. "Tžeba-" Křup! ozvalo se a větu už jsem nedokončil, protože z malého vajíčka se vyřítil obrovský oblak jakéhosi barevného prachu, který mi vlítl do očí, do nosu, no prostě všude. Rozkašlal jsem se a rozkýchal, skořápky mi vypadly z tlamy, jak jsem prskal, abych se toho zbavil. "Co to jee?" mžoural jsem očima, které mi z toho slzely. Když jsem pohlédl na svoje tlapy, zjistil jsem, že jsou pokryté fialovým třpytivým prachem a zbytek mého kožichu na tom určitě nebyl o moc líp, obzvlášť moje přední polovina. Zmateně jsem mžoural kolem a vytíral si oči tlapou. "To asi vůbec žádné vejce nebylo," zahučel jsem nakonec - copak normální vejce takhle explodují?

Bianca nakonec souhlasila, že bychom se někam mohli vydat jen tak my dva, na což jsem potěšeně zamával ocasem. "Mamku si najdeme potom," broukl jsem, nechtěl bych Launee nějak zanedbávat. Chtěl jsem ale nějak podělit svou pozorností všechny, na kterých mi záleželo... To by ses měl asi taky jít podívat po Alastorovi, bodlo mě trochu u srdce tou připomínkou. Už jsem ho vážně dlouho neviděl a vlastně jsem ho od té doby, co odešel bez rozloučení, ani nehledal. Potřásl jsem hlavou, nechtěl jsem na to teď myslet. Ne, že bych vůbec věděl, kde s hledáním začít. Mohl skončit kdekoliv.
"Hmm, nějaká bych asi vymyslel," pokrčil jsem rameny a trochu sebou přitom cuknul, protože to byl dost nešikovný pohyb pro onu zraněnou nohu. "Ale určitě bychom našli i nějaká nová místa. Nemám to tady zas tak prozkoumané," přiznal jsem. Většinou jsem se zdržoval v okolí lesa, když pominu těch pár výletů po okolí - během nich jsem ale rozhodně nestačil objevit všechno, co mohl zdejší kraj nabídnout.
Jít prozkoumat okolí lesa znělo jako dobrý začátek. Usmál jsem se a přikývl. "To by mohlo být fajn. Bydlíme tu jak dlouho a pořádně ani nevíme, co je vlastně kolem," zasmál jsem a zavrtěl nad tím hlavou, načež jsem pomalu vykročil směrem k východu. Na tamtu stranu jsem se nikdy pořádně nevydal. Možná bylo na čase to napravit. Ovšem stačilo ujít pár metrů a cosi mě zarazilo uprostřed kroku. "Huh?" Sklonil jsem hlavu a očichal barevný předmět na zemi. Vypadalo to jako ptačí vejce, ale v takové podivné barvě? "Jaký pták mohl tohle snést?" podíval jsem se zmateně na sestru a očima pátral po korunách stromů. Žádného podezřelého opeřence jsem však nespatřil. "Třeba ho najdeme po cestě," napadlo mě. "Určitě by to chtěl dostat zpátky." Zvedl jsem šišaté vajíčko jemně do tlamy, abych ho nerozbil, a pokračoval dál. Vyhlížel jsem přitom ptáka, kterému by vejce mohlo patřit.

//Nad kopci