Příspěvky uživatele

Nikdo se naštěstí neutopil. Proxima i Háti sice "nakrmily rybičky" obsahy svých žaludků, ale nevypadalo to, že by některé z nich bylo dál špatně. Asi jenom mně se z toho zvedal kufr, takže jsem se radši odvrátil a vydali jsme se zpět za kachnami. "Jo. To bude rozhodně potřeba," souhlasil jsem se Sheyou a pousmál se na ni. Vypadala z toho všeho úplně vyvedená z míry. To já byl ostatně taky. Měl jsem pocit, že veškerá moje mentální stabilita visí na tenoučkém vlásečku, který se může přetrhnout prakticky kdykoliv.
Říkal jsem si ale, že když se vlčata pustí do kachen, nemůže se už nic stát. Přece jsme byli u nich, hlídali jsme je jak ostříži, ne? Cestou po břehu mi něco do čenichu šíleně zasmrdělo, ale zdroj jsem už nevypátral. Snad jsem ani nechtěl. Proxi s Háti se každopádně pustily do kachen a já si konečně oddechnul... asi tak na vteřinu, než se Sheya začala dusit. Neviděl jsem, čím že se to dusí, ale z toho chrchlání a dávení bylo zcela jasné, že se nemůže nadechnout. "Sheyo! Ah, co... co mám dělat?" blábolil jsem a chvíli jen nepoužitelně stál. Nemohl jsem si rychle vybavit, co je v takové chvíli potřeba provést. Trvalo to snad jen pár vteřin, ale byly to hodně dlouhé vteřiny. Nakonec se mi ale rozsvítilo. Napřáhl jsem se a uštědřil Sheye pořádnou ránu do zad. "Promiň," pípl jsem přitom, protože i když jsem se jí tím snažil pomoct, myšlenka, že bych ji měl mlátit, se mi stejně nelíbila. "Už je to lepší?"
Střelil jsem pohledem i po vlčatech, jestli zase něco nevyvádí, musel jsem asi stíhat vnímat milion věcí naráz a... a vlčat bylo najednou zase víc. Ve chvíli, kdy jsem se nedíval, se rozmnožila. Zamrkal jsem. Opravdu tu byly opět tři malé vlčice, jenže ne kvůli tomu, že by se Saelind vrátila. Jedna z nich byla zase úplně cizí. Já chci domů, zasténal jsem v duchu, už toho bylo vážně, vážně moc... "Ahoj," hlesl jsem k neznámému vlčeti a přál si taky být zase malý, abych nemusel nic z tohohle řešit.

Háti kladla stále zapeklitější otázky. "Tvoje maminka má... křídla?" ujistil jsem se, že jsem správně slyšel, i když mi to až tak neuvěřitelné nepřišlo. Kolem magie jsem konec konců vyrostl a v hlavě se mi jaksi motalo, že jsem o nějakém okřídleném vlku už slyšel. Možná od Sheyi? Nevzpomínal jsem si. "Jinak je ale určitě vlčice, že ano? Totiž... ne všechno, co má křídla, musí být kachna nebo pták. Křídla mají třeba i motýli nebo mouchy... nebo... hm, vlci s křídly." Kdybych se mohl potit, asi by se mi rosilo čelo. Trochu jsem se hrozil možnosti, že by Háti své mamince, až ji najdeme, vykládala, že jsem ji nazval kachnou nebo něco podobného. Určitě by mi vyprášila kožich.

Kolem kachen se vše točilo ještě chvíli, ovšem radost z úspěšného lovu se rychle změnila v hrůzu, když se Proxima rozhodla, že vyzkouší dýchat pod vodou. Vyvlekl jsem ji na břeh, voda a všechno možné z ní lítalo na všechny strany, ale byla, díky bohům na nebesích, naživu. "Proxi, propána... Proxi!" blábolil jsem chvíli naprosto nesmyslně, než jsem si kecl na zadek a pořádně popadl dech. Háti i Sheya se nad přiutopenou Proximou taky vyděšeně skláněly. Jediný, kdo tím zážitkem vypadal nepoznamenaný, byla samotná mladá slečna. "Jo," vydechl jsem, klepaly se mi nohy a trochu jsem měl pocit, že možná taky za chvíli nakrmím rybičky. "Úplně jako rybka. Ale ryby pod vodou dokážou dýchat, to my vlci neumíme, takže... takže do vody sama už nelez, ano?" Snažil jsem se vypadat a mluvit klidně, ale hlas se mi klepal. Ohlédl jsem se po Sheye, se kterou to také muselo pořádně zamávat, a naklonil jsem se, abych se o ni tváří povzbudivě otřel. Už je to dobré.
Proxima prohlásila, že má hlad. Z hrdla se mi vydral smích, který jsem nedokázal zarazit, nejen nad tou žádostí, která mě v takovou chvíli zaskočila, ale i úlevou nad tím, že Proxima je v pořádku. "Máme ty kachny. I pro tebe, Háti, a-" Saelind se vzdalovala k lesu. Už toho na ni nejspíš bylo moc, s přiutopením sestry a bouřkou, která se přihnala a divočila všude kolem. Jako bychom už tak neměli dost mokré kožichy. Povzdechl jsem si, doslova jsem cítil, jak se mi v kožichu objevují šediny. "Dobře, Saelind kachnu pak doneseme do lesa," rozhodl jsem a vstal. "Pojďte, válí se támhle na břehu," kvýl jsem hlavou směrem, kde jsme nechali rozházené pozapomenuté kachny, jak jsme se valili k Proximě. Otočil jsem se znovu po Sheye a trochu zoufale se usmál. Tohle bude ještě spousta práce...

Prosím o drahokamy, oblázky, křišťály

25 oblázků, 25 drahokamů, 2 křišťály,
Styx

Kam vrátit Háti jsem se rozhodl až poté, co vlčata nakrmíme, což už se snad blížilo. Pokoušel jsem se vysvětlit, co je to ta kachna, jenže jsem netušil, že to bude o dost složitější, než jsem předpokládal. "Pták je... takové zvíře, ale má místo srsti peří. Má taky křídla, díky kterým může lítat ve vzduchu. No - však ho za chvíli uvidíte, jestli se mi ho povede chytit," došel jsem nakonec k závěru, že bude snazší to vlčatům prostě ukázat.
To už se tu ale ukázala i Sheya a snažila se vyzvědět od Háti větší podrobnosti té zkoušky, kterou já sám pořád kloudně nechápal. Ani kam se vypařila Proxi jsme se nedozvěděli, ale na tom už nezáleželo. Hlavně, že se vrátila zpátky. Moje myšlenky se ale už upínaly hlavně k lovu. Sám jsem začínal mít hlad a předpokládal jsem, že když to nevyřešíme rychle, vyslechneme si pěknou spoustu vlčecího kňourání, kterému bych se rád vyhnul. "Kachny jsou ale přímo tady," namítl jsem trochu zaraženě, proč se Sheya chtěla vydávat pro zajíce. "Zvládnem to snadno," pronesl jsem, i když tak sebevědomě jsem se zase necítil. Napadlo mě ale, že to nakonec vážně může být dost snadné. Kachny se sice mohly vznést do vzduchu, ale ten byl přece mým živlem.
Vyrazil jsem ke kachnám a věřil, že vlčata si vezmou k srdci mé upozornění, aby seděla klidně na břehu a nedělala hluk. Některé kachny posedávaly na břehu, jiné klouzaly po hladině opodál. "Zkusíme chytit dvě? Jestli se rozletí pryč, můžu nějakou sfouknout k zemi," špitl jsem k Sheye, ale hleděl jsem přímo před sebe, na opeřené tvory, takže jsem neviděl, jak náhle strnula, i když jsem si byl vědom jakési změny v okolní náladě. Sám jsem ale byl napjatý z nadcházejícího lovu, i když by to mělo být snadné. Třeba se ani nenamočíme... Krok, krok a krok... přikrčil jsem se k zemi. "Teď," vydechl jsem a skočil dopředu po jedné z kachen na mělčině. Chňapl jsem po ní, ale stačila se vznést, než jsem se jí zmocnil. Poryv větru ji strhl zpátky do vody a spolu s ní i její kachní kolegyni, která dopadla někam na břeh, snad v dosahu Sheyi. Čapl jsem kachnu za krk a zakousl ji, až šokovaný tím, jak prosté to nakonec bylo. Široce jsem se usmíval, ohlédl se po Sheye a pak po vlčatech, která-
"PROXIMO!" Otočil jsem se právě tak včas, abych viděl, jak jedna z našich dcer mizí pod hladinou o pěkných pár metrů dál. Mrtvá kachna mi vypadla z tlamy zcela zapomenutá. Nepochybně jsem tam musel nějak doběhnout, ale připadlo mi, že jsem se snad teleportoval. V jednu chvíli jsem cválal po břehu, v tu další už jsem se plácal ve vodě a lovil pod hladinou vlče. Pěkně jsem si nabral do čenichu, ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno - když se mi napoprvé nepovedlo Proximu chytit, zachvátila mě panika, že ji nechytnu už nikdy. Ne, ne, ne, ne- A vtom ji moje zuby zachytily. Škubl jsem hlavou nahoru a vyvlekl Proximu na hladinu. Stejně jako předtím jsem ani netušil, jak jsem se doplácal ke břehu, ale najednou jsme tam byli. Položil jsem Proximu na břeh, ignorujíc ukňouranou zmáčenou Saelind i Háti, která se máčela s větším nadšením. Jako bych je ani neviděl. "Proxi, Proxi! Jsi v pořádku?"

Háti byla tedy pěkně chytrá. Trochu jsem se začal obávat, jestli není na mě až moc chytrá. "No... jak jsem říkal, to se prostě jen tak říká. Třeba jako někdy pozdravíš 'dobrý den', i když ten den moc dobrý není. Nebo... tak něco," vysvětlil jsem trochu zaraženě. "Ale vážně jsem tě poznal rád," dodal jsem ještě, protože teď to znělo špatně, jako bych to plácl jen proto, že se to musí a ve skutečnosti jsem z její přítomnosti pekelně otrávený.
Na tom, že jídlo je skvělá věc, se shodli všichni přítomní. Ještě taky aby ne. Doufal jsem jenom, že ho dokážu i zajistit. Chtěl jsem ale také zjistit, co je zač ta Háti zkouška. Příliš jsem se toho ale nedozvěděl. "Takže tě rodiče poslali na... zkušenou do světa?" Nechtělo se mi tomu věřit. Však na něco takového byla ještě dost malá! Což se jen potvrdilo, když vzápětí začala znít trochu nakřápnutě. "To nic, na to přijdeme, nemusíš se bát," vybreptl jsem okamžitě. Smeček tu nebylo zase tolik a Háti se sama určitě nemohla dostat hodně daleko. "Na kopci nad lesem, říkáš?" Zamyslel jsem se nad tím. Kopců tu bylo v okolí docela dost a já si nějak nevybavoval, které se tyčí nad smečkami. Určitě nám to ale mohlo pomoct. Nějak. Snad. "Seženeme jídlo a pak vyřešíme tuhle záhadu," slíbil jsem.
Saelind se ozvala, že ani ona neví, kde je. "Jsme jen kousek od smečky," sklonil jsem se k ní s úsměvem. "Hele, když se otočíš, les je hned támhle za námi," mávl jsem tlapou tím směrem. Vzápětí nás Háti všechny poučila o tom, co to je pomeranč. Nevybavoval jsem si nic, co bych kdy v životě viděl a odpovídalo to jejímu popisu. "Aha... to nejspíš neznám. Takže žádný stach, pomeranč nebude," ujistil jsem ji a hlavně Proximu, která začala okamžitě protestovat. "Kachna je pták, žádná koule."
Už jsem se taky pro tu kachnu chystal jít, ještě jsem se rychle obrátil k Saelind s úsměvem a prostým: "Nekouše, nemá zuby," ale udělal jsem sotva pár kroků, když se tu náhle zjevila Sheya. "Ahoj!" pozdravil jsem ji zvesela a také se k ní na pozdrav přitiskl. Už si nejspíš dost odpočinula, doslova zářila energií. "Šli jsme najít něco k jídlu," vysvětlil jsem prostě, zatímco se jí Saelind ometala okolo nohou. Samozřejmě ale netrvalo vůbec dlouho, než Sheye došlo, že je něco jinak. Těžko jsem mohl zamaskovat třetí vlče, které bylo navíc ještě o kus větší, než ty naše. "Ehm... ano, to je Háti," přikývl jsem rozpačitě, když se Proxi chopila vysvětlování. "Přišla s Proximou, prý podstupuje nějakou zkoušku," pokusil jsem se objasnit situaci a znít přitom patřičně bezstarostně, i když jsem po Sheye vrhnul pohledem kapku zoufalým. Nechtěl jsem úplně používat slova jako "ztracená" a podobně, i když jsem si byl docela jistý, že Háti ztracená je. "Takže jsem si říkal, že ji nakrmíme a pak zkusíme zjistit, odkud vlastně přišla. Zrovna jsem chtěl jít chytit nějakou kachnu. Chceš se přidat?" navrhl jsem Sheye s nadějí, protože ve dvou by určitě byla šance, že se opeřenec vznese a odletí do nenávratna mnohem menší. Nechtěl jsem ale už víc ztrácet čas a zamířil jsem konečně k jezeru, potichu a plíživě. Kachny skutečně posedávaly na břehu a nejspíš si nás zatím nevšímaly. Ohlédl jsem se po očku na Sheyu, jestli jde také nebo se do toho mám dát sám.

//Mechový lesík

Dělit svou pozornost mezi tři vlčata bylo o dost náročnější, než mezi dvě. Když jsem se ale přivítal s Proxi a přesvědčil se, že je v pořádku, největší starosti mi dělala Háti. Protože se zjevila tak znenadání a sama... "No, tedy, to se tak říká," zakoktal jsem se trochu, když se zeptala, co mě na tom vlastně těší. "Jako že jsem rád, že tě poznávám." Pak se vlčice hrdě vyprsila a prohlásila, že toto je její zkouška. Byla řada na mě, abych nechápal. "Zkouška čeho? Tebe... sem někdo poslal? Jako nějakou výzvu?" Teď už jsem z toho byl vážně jelen. Poslali ji snad rodiče za cizí smečkou? To snad ne! Možná to byla nějaká vlčecí hra. Další cizí vlčata jsem kolem ale neviděl. Proximě se představa zkoušky moc nezamlouvala. "Neboj, nikam vás posílat nebudeme," ujistil jsem obě dcerky a obrátil se znovu na Háti: "Tak či tak, budeme tě muset dostat domů. Ale nejdřív jídlo," rozhodl jsem, protože kručení v jejím břiše mluvilo za své a Saelind u mých předních tlap taky. "Já vím. Už se na tom pracuje," přejel jsem Saelind čenichem po čele a zamířil jsem k jezeru. Co by asi na tohle řekla Sheya? Na pět minut mě pustí z očí a najednou je tady o vlče víc.
"Co je pomeranč?" zajímal jsem se. "Myslím, že ten tam nežije. Jsou tam ryby a možná, když budeme mít štěstí, narazíme na nějaké vodní ptáky." Cesta ubíhala rychle, jezero naštěstí vážně nebylo daleko. Saelind se držela těsně u mě, zatímco Proxima s Háti si cosi špitaly a chichotaly se u toho. Lehce jsem se tomu pousmál. Byl jsem rád, že Proxi má kamarádku, jen kdybych si o ni nemusel dělat starosti... "Tak. Támhle už je jezero - myslím, že je největší v Gallirei. Teď ale dobře poslouchejte," otočil jsem se na všechny tři, když se hladina jezera už třpytila jen pár desítek metrů před námi. Zastavil jsem se. "Zkusím se podívat po nějaké kachně, ale hrozně snadno se vyplaší, takže je potřeba, abyste byly tiše, jinak všechny uletí. Asi bude nejlepší, když počkáte tady, kus od břehu. Uvidíte, jak se loví," jestli se mi to povede. Poslední část jsem směřoval hlavně k Proxi a Saelind, protože u nich jsem si byl jistý, že lov ještě neviděly. Aspoň se třeba sledováním něco přiučí. "Jasné?" přejel jsem pohledem všechna vlčata a usmál se, i když jsem byl najednou celkem nervózní. Šance, že to zpackám a budu před nimi před všemi za vrtáka, byly docela velké. Kachnu jsem lovil v životě možná tak jednou. Vážně jsem teď měl být za vzor...?

"Bohužel ano," pokýval jsem hlavou, šplhat na sopku byla prostě zbytečná a nebezpečná námaha. "A taky si myslím, že tady dole je to lepší. Rozhodně je to tu příjemnější pro tlapky i pro čenich," přejel jsem tlapou jemně po mechovém porostu a usmál se na Saelind, která poskakovala kolem. Plánovali jsme se poté vydat k jezeru, ovšem tento plán byl náhle přerušen. Proximin návrat jsme totiž nemohli jen tak ignorovat!
Hned jsme se vydali za ní, Saelind nadšeně ťapala za mnou a já se jí ani nedivil. Také se mi pořádně ulevilo, že je zpátky. "Určitě ano," ujistil jsem ji rychle a brzy už bylo jasné, že skutečně všechno v pořádku je. I když Proxima nebyla sama. Odkud se vzalo to druhé vlče? Přivítal jsem se nejdřív s dcerkou, otřel jsem se o ni čenichem, když se mi začala ochomýtat kolem předních nohou. "Hlavně, že ses v pořádku vrátila," broukl jsem tiše. To bylo to nejdůležitější.
Pak se ale má pozornost soustředila na neznámou vlčici, o něco starší než byly Proxima a Saelind. Slušně pozdravila a já se na ni usmál, ale u srdce mne trochu hlodaly obavy. Proxima svou kamarádku hned představila a neváhala přihodit i naše jména, ovšem odpověď na otázku, která mě trápila nejvíc, jsem z jejích slov nevytušil. "Těší mě," pokývl jsem Háti a naklonil hlavu ke straně. "Ale... co tě sem vlastně přivádí? Neztratila ses? Nepotřebuješ... pomoc?" Z toho jsem měl obavy. Přišla mi dost malá na to, aby se jen tak toulala sama světem. Co když... se něco stalo? Něco... Otřásl jsem se, raději jsem na to nechtěl ani myslet. Radši jsem čekal, co sama poví.
Navíc hlasitěji než cokoliv jiného nakonec promluvil Háti žaludek. "O tom není pochyb," cukl jsem trochu koutky, když Proxima prohlásila, že její kamarádka má hlad. "V úkrytu už toho moc nebude," zamyslel jsem se, ale hned jsem se otočil na Háti, aby si nemyslela, že jí odpírám pomoc. To by mně ani nenapadlo. Copak jsem byl nějaký necita, abych nechal vlče hladem? "Ale neboj! O hladu tě nenecháme. Měli jsme se Saelind namířeno k jezeru, tak můžeme jít všichni, co vy na to? Tam něco k jídlu určitě najdeme," přejel jsem pohledem všechny tři mladé vlčí slečny. Vrátil jsem se k původní myšlence výletu. Nachytat ryby jsem mohl vždycky. Možná by se nechala chytit i nějaká nepozorná kachna? Znělo mi to jako jasný plán a došlo mi, že jakožto jediný dospělý tady bych o tom asi měl rozhodnout. "Tak... půjdeme?" nadhodil jsem tónem, který nezněl ani moc rozhodně, ani moc dospěle, a pomalu, aby mi krátké nožky stačily a případně se ke mně dostaly veškeré protesty, jsem vykročil přes les.

//VVJ

Obcházeli jsme les a já přitom Saelind popisoval všechno, co jsem považoval za zajímavé nebo důležité. Snažil jsem se ji moc nezahlcovat informacemi, ale vypadalo to, že se strachuju docela zbytečně. Moje slova jí ještě nelezla ušima zase zpátky ven, takže to asi bylo všechno v pořádku. Značkování nám tak šlo rychle od tlapek.
Zaujala ji sopka a z představy, že na ni šplhá, se mi udělalo okamžitě poněkud úzko. Co kdyby se zřítila do kráteru? V první chvíli jsem málem vybreptl, že se tam vylézt vážně nedá, aby ji ani nenapadlo to zkoušet. Vzápětí jsem se zastyděl. Lhát se přece nemělo, tím méně vlastním dětem. "Vylézt se na ni dá, i když je to těžké," řekl jsem tedy. "Ale není to moc chytré a je to celkem zbytečná námaha. Nahoře není nic než hrozné vedro a smrad z kouře. Je spousta lepších kopců, které se dají zdolat." Doufal jsem, že to Saelind od pokusů se sopkou dostatečně odradí. Sám bych se tam taky nevydával. Nedalo se tím nic získat.
Zato k jezeru bych se podíval rád. Naštěstí se zdálo, že dcerka není proti. Zamával jsem s úsměvem ocasem. "Vůbec ne. Je to hned vedle. A kdyby tě bolely nožky, můžu tě chvíli nést," řekl jsem a už už jsem byl připravený, že tedy vyrazíme, když se mi o čenich otřel známý pach.
"Aha, cítím Proximu! Už je asi zpět," zaradoval jsem se, protože bylo jasné, že ta podivná předtucha se naplnila a druhá z dcer už byla zpátky doma. "Můžeme ji vzít s sebou, jestli bude chtít." Neváhal jsem a vykročil tím směrem. Cítil jsem ale ještě někoho a tenhle pach mi povědomý nebyl. Brzy jsem spatřil, od koho pochází. Proxima skutečně doma byla, ale nepřišla sama. Měla s sebou ještě jedno vlče, které vypadalo o něco starší. Trochu ve mně hrklo, protože jsem dřív myslel na katastrofy, než mě napadlo nejjednodušší řešení, a to sice že si Proxima zkrátka našla kamarádku a přivedla ji domů. "Ahoj," zavolal jsem na vlčata a zamával ocasem, ačkoliv na neznámou slečnu jsem hleděl poněkud nervózně. Rozhodně nevypadala jako nějaký zatoulaný chudáček. Naštěstí. "Kam ses poděla, Proxi?" otázal jsem se - kvůli tomu zmizení jsem se nezlobil. Prostě se to tu dělo, sám jsem to věděl moc dobře. "A kohopak jsi to přivedla s sebou?" sklopil jsem zrak k našedlé slečně. Možná, že výlet k jezeru bude muset počkat.

Naštěstí se Saelind netrápila moc dlouho, podařilo se nám ji celkem rychle uklidnit. "Jistě," pokýval jsem hlavou. "S kouzly může být i zábava! Dá se kouzlit třeba s větrem nebo s naším mechem, co máme tady v lese, udělat z něj třeba houpavé vlny. Jednou určitě něco takového budeš umět taky." Chtěl jsem, aby si magii nespojovala jen s tím děsivým zážitkem, i když jsem jí už názornou ukázku nenabízel. Co kdyby to pořád bylo moc brzo?
Sheya si šla lehnout, protože ji únava viditelně zmáhala a tak bylo na čase, abychom se my dva někam vzdálili a dopřáli jí chvíli klidu. Naštěstí nebylo vůbec těžké to vymyslet, protože hranice už označení zoufale potřebovaly. Saelind se ke mně ochotně připojila jako šikovná pomocnice. Měl jsem trochu obavy, jestli toho na ni nechrlím moc naráz, ale vypadalo to, že všechno chápe dobře a rychle. Asi bych se neměl tolik bát... přece není tak úplně křehká, napomenul jsem se, ale snáze se to řeklo, než udělalo.
Její drápky toho ještě moc nesvedly, ale to vůbec nevadilo. Někde se začít musí. Usmíval jsem se na celé kolo, když jsem sledoval, jak se snaží. "Tobě to tedy jde," pochválil jsem ji a pak zalezl za strom, abych mohl provést jinou metodu značkování. Jenže i když jsem se snažil schovat, všetečná vlčecí očka viděla asi prostě všechno. "Ehm, no..." Ucítil jsem, že rudnu až za ušima. Bylo hloupé se takhle stydět? A jak jsem to vůbec měl... nazvat? "No... tím já... čůrám," zahuhlal jsem s pohledem zabořeným do kůry, protože jsem si právě uvědomil, že vlčata bude postupně potřeba poučit úplně o všech aspektech života.
Naštěstí se Saelind rychle rozptýlila vlastní snahou o značkování. Sledoval jsem ji, jak se snaží balancovat na třech nohách a tiše jsem se zasmál, odsunul jsem do pozadí myšlenky na to, o čem všem jim ještě třeba budu muset vyprávět. Byla vážně roztomilá. Obzvlášť když si začala stěžovat. "Ano, u značkování se čůrá dost často, proto se to musí dělat jen po troškách. Ale nic si z toho nedělej, však jsi ještě malá... moc se toho do tebe ještě nevejde," zazubil jsem se znova, ačkoliv v duchu jsem uvažoval nad tím, jestli mě vůbec někdy napadlo, že něco podobného řeknu. Jenže to bylo zkrátka potřeba.
Pomalu jsme postupovali kolem hranic, jen tak rychle, aby tomu krátké nožky mé dcerky stačily. "Vidíš tenhle kopec?" ukázal jsem nahoru po svahu sopky, když jsme se došli až k hranici lesa, která probíhala pod ní. "Vypadá jako veliká hora, ale není jen tak obyčejná. Říká se jí sopka." Docela mě bavilo povídat Saelind o všem možném, pokud to zrovna nemělo co dělat s tělesnými funkcemi. "A ta vlastně hlídá jeden okraj našeho lesa." Že les už málem zničila, o tom jsem raději zatím pomlčel. "Na druhé straně ho zase ohraničují hory, takové podobné kopce jako tenhle, akorát o něco menší, a pak taky veliké jezero - obří kaluž plná vody. Tam bychom se vlastně klidně mohli podívat, kdybys chtěla."

//po domluvě skáču Sheyu c:

Saelind to celé pořádně vyděsilo a můj nápad asi nebyl zrovna z těch nejmoudřejších. Jakmile se trochu uklidnila, nejspíš jsem ji zase vyděsil svou nabídkou, že jí ukážu nějaké jiné kouzlo. Měl jsem namysli trochu kouzlení s větrem, možná trošku rozhoupat mech kolem, ale to Saelind samozřejmě nemohla tušit. "Jenom klid," broukl jsem omluvně, trochu jsem se zastyděl. Taky mě mohlo napadnout, že po tom, co se právě stalo, nebude mít na kouzla zrovna náladu. "Teď to nemusíme dělat, když nechceš." Nemínil jsem jí magii vnucovat, i když mi bylo jasné, že časem se jí nevyhne. Patřila k životu tady. Bylo ale asi moudřejší chvíli vyčkat, až se vzpamatuje ze zmizení Proximy, která naštěstí byla v pořádku. Byl jsem si tím zcela jistý a ani jsem tu myšlenku nedokázal zpochybnit. "Ale ne všechna kouzla jsou špatná," dodal jsem. Úplně jsem nechtěl, aby se utvrdila v tom špatném prvním dojmu. "Může s nimi být i legrace, nebo mohou být užitečná," usmál jsem se.
Sheya vypadala unaveně a po chvilce se i omluvila, že si půjde zdřímnout. Samozřejmě jsem jí nebránil - poslední dobou toho na ni bylo vážně hodně, nebylo divu, že byla unavená! Sám jsem sotva vstřebával všechno, co se dělo, a to jsem si ani zdaleka neprošel tím, co ona. A tak se stalo, že jsme osaměli. Trochu jsem si povzdechl a zjistil jsem přitom, že už skoro necítím pach smečky. "Víš, co bychom měli udělat? Měli bychom obejít hranice lesa a obnovit značky," sklonil jsem se k Saelind s úsměvem. "To je moc důležité, aby všichni cizí vlci věděli, že tenhle les patří nám a že by sem neměli chodit jen tak bez důvodu." Zamával jsem ocasem, trochu jsem přeháněl své nadšení z úkolu, na kterém nic tak moc radostného ani zábavného po několikerém opakování už nebylo, doufal jsem ale, že tím dcerku trochu navnadím a přijde na jiné myšlenky. "Chtěla bys mi pomoct? Ukážu ti, jak na to - budeš velká ochránkyně lesa Saelind!" zasmál jsem se a lehce se o ni otřel čenichem.
Pak už jsem si to namířil k nedalekému stromu a pořádně se o něj otřel bokem. "Můžeme to dělat třeba takhle, nebo takhle drápy," vysvětloval jsem a přešel ke stromu vedle, do kterého jsem se zase názorně pustil drápy. "A nebo prostě... prostě uděláš loužičku," zakoktal jsem se trochu, protože mi to najednou přišlo celkem trapné - většinou jsem značkoval osamotě a mělo to svůj důvod. Pokud možno nenápadně jsem se přesunul na druhou stranu kmene od Saelind a rychle zvedl nožku u paty stromu, než jsem se pomalým krokem, abych dcerce neutekl, přesunul zase k dalšímu. Neustále jsem se přitom ohlížel na Saelind, jestli jde za mnou, jestli poslouchá a jestli z toho celého není nějak paf. Nevěděl jsem, jestli na to jdu dobře, trošku jsem v tom plaval. Nechtěl jsem ji úplně zahltit, ale zase se mohla přiučit něco nového a poznat náš les. To mi přišlo taky důležité

Sheya se Saelind si hrály s broučkem, kterého malá vlčice našla na mechu. Musel jsem se tomu pousmát, bylo to roztomilé. Cítil jsem, jak se mi srdce plní něhou, když jsem sledoval svou partnerku a svou dceru, jak spolu sdílí takový vlastně docela obyčejný okamžik... ale bylo v tom cosi neobyčejného, protože to vše bylo tak nové, a také proto, že tohle byla naše rodina. Už jsem si na tu myšlenku začínal zvykat a zjišťoval jsem, že je příjemná. Jen kdyby to tak viděla Launee! blesklo mi hlavou a střelil jsem pohledem mezi stromy, jestli nezahlédnu její hnědý kožíšek. Ona se však z cest ještě nevrátila.
Vyrazil jsem za Proximou, která se vydala na průzkum a kdoví, jestli něco z mých slov vůbec proniklo skrze hnědá ušiska až do její hlavy, nebo to tam jenom profučelo jako jarní větřík. Přerušil mě ale příchod Meinera. Černobílý stál mezi stromy, z jeho pohledu se toho jako obvykle nedalo moc vyčíst, ale - jako obvykle - jsem se pod upřeným pohledem černého oka cítil, jako bych něco provedl. Na volání ani nijak nereagoval, prostě najednou zmizel. Pomalu jsem zamrkal. Ach ne. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Ohlédl jsem se zpět po dcerce, právě včas, abych viděl, jak zakopla, předvedla parádní kotrmelec a... byla pryč!
"Proxi!" vyjekl jsem leknutím současně s Sheyou a Saelind. Už se to stalo několikrát, aby vlci zmizeli přímo před mýma očima, ale Proxima..? Ani jsem nevěděl, jak jsem se octl bok po boku Sheye, která mezi předníma nohama kryla Saelind, ale bylo tomu tak. Ovšem v tu chvíli jsem uslyšel hlásek v hlavě, který mi našeptával, že všechno bude dobré. Proxima je v bezpečí a v pořádku a bude doma coby dup... "Maminka má pravdu," utěšoval jsem Saelind, kterou zmizení sestry pochopitelně vyděsilo. "Sestřička bude brzo zase doma. Je to nejspíš jen jedno z místních kouzel," dodal jsem a přitom mrkl na Sheyu, jestli si o tom myslí to samé. Připadal jsem si tváří v tvář podivné události až přehnaně klidný. Nějaká část mého mozku si uvědomovala, že bych měl panikařit a okamžitě se vypravit Proximu hledat, ale já jí nedokázal věnovat pozornost. Nejspíš jsem byl také pod vlivem kouzla... "Chtěla bys ukázat nějaké zábavnější kouzlo?" napadlo mě najednou a oči se mi rozzářily. Když jsem byl malý, magie mě přece hrozně zajímaly!

K hrátkám v mechu se přidala i vlčata. Vesele jsem se usmál, když Saelind začala čvachtavě poskakovat po mokrých mechových polštářcích. "Je to legrace, že jo?" Nedával jsem v tu chvíli moc pozor na nic jiného, takže Sheyin útok z boku mě zastihl zcela nepřipraveného. Svalila mě do mokrého mechu jako nic. Zasmál jsem se a chvíli jsme se spolu váleli v mechu, který byl sice mokrý, ale po dešti i krásně svěží a zelený. Po očku jsem ale nepřestával sledovat vlčata. Bylo to docela náročné, dělit svou pozornost na tolik různých stran, nebyl jsem na to zvyklý a trochu mi šla hlava kolem, ale prozatím se do dalo zvládat docela dobře.
Proxima dělala v řeči dost pokroky, opakovala si, co jsem jí řekl, ale vypadalo to, že moká země pod tlapkami jí pořád není tak úplně po chuti. Saelind se tím zdála být už o něco méně znechucená, ale její pozornost vzápětí upoutalo cosi jiného. Sheya se to vydala zkontrolovat a tak jsem se já překulil na nohy a pár krátkými skoky se přiblížil zase k Proximě, která si to štrádovala kamsi pryč. "Hlavně se nikdy netoulej moc daleko, ano?" řekl jsem jí, i když teď to asi nehrozilo, protože jsem jí byl na blízku. Nechtěl jsem jí zakazovat prohlížet si les, to vůbec ne, ale cítil jsem jistou nervozitu. Vzpomínal jsem si, jak jsem s Launee jako malý poprvé značkoval území, ještě v močálech, zamyslel jsem se a hned se objevil ten vzteklý šedý vlk... Nemysli na to, napomenul jsem se a lehce se otřásl. "Vždycky se drž na dohled mě nebo maminky," usmál jsem se na Proximu a zastavil se, aby si mohla obhlédnout cokoliv to bylo, co ji tu tak zaujalo, aniž bych jí úplně dýchal na záda.
Až když jsem zaslechl Sheyu, jak volá pozdrav, ohlédl jsem se. A opravdu. Černobílý vlk stál mezi stromy a jeho pohled jako by se mi zabodával až do žaludku. Ucítil jsem, jak se mi najednou udělal v krku knedlík. Vzpomněl jsem si na naše poslední setkání. Jak se mě ptal, jestli po Sheye lezu. Jak naznačoval, jestli... Aspoň ho pozdrav, pobídl jsem se, ale zvládal jsem jen pitomě hledět do jediného černého oka. Zase jsem jednou zatoužil, aby se mech rozestoupil a spolkl mě. Vnímal jsem Sheyi veselý hlas, ale v duchu už jsem věděl, že se to Meinerovi líbit nebude. Tohle celé.

Holky koukaly na svět vykulenýma zlatýma očkama, až jsem se nad tím musel usmát. Kéž bych les taky mohl na chvíli vidět jejich očima! Všechny ty nové barvy a tvary a vůně... Nemohl jsem si pomoct, úsměv na mé tváři se ještě rozšířil, až jsem zářil jako měsíček na hnoji. Saelind tlápla drobnou pacičkou na mokrý mech a zdálo se, že z toho příliš nadšená není. Upřela na mě pohled, který jako by mě přímo vyzýval, ať s tím něco udělám. "To nic," broukl jsem. "Je to jen troška vody. Sluníčko mech určitě brzy vysuší. I tvou tlapku." I mokro a čvachtanice občas patřily k životu tady, protože mech do sebe všechno nacucával. Věřil jsem, že si na to brzy zvyknou.
Saelind i Proxima potrvdily, že se jim v lese líbí - jedna mlčky, druhá už se pokoušela odpovídat slovně. Docela jí to šlo, pokud jsem mohl soudit. "Tak to je moc dobře," zaradoval jsem se, že jsou tu spokojené a pak jsem stočil modré zraky k Sheye. "Taky bych řekl. Zvládneme to," mrkl jsem na ni a lehce se o ni otřel tváří, než naši pozornost opět upoutala Proxima. Vypadalo to, že má větší snahu mluvit, než Saelind, i když se mi prve zdálo, že to bude spíš obráceně. Neměl jsem v podobných odhadech prostě cvik, stejně jako v chápání neohrabaných prvních vět a slůvek. Kde tetě? Sheya to rozluštila vmžiku. "Ah. Teta Bianca..." Rozhlédl jsem se a zavětřil, ovšem zdálo se mi, že její pach se spíše vzdaluje. "Nejspíš šla někam na procházku. Určitě se ale brzy přijde na vás zase podívat." Doufám. Bianca se mi nezdála úplně v pořádku, když jsme spolu v úkrytu mluvili.
Proxima i Saelind zůstávaly docela klidné - z naší čtveřice asi byla úplně nejrozpustilejší Sheya. Vyzvala vlčata ke hře a já zvesela zamával ocasem. "No jistě, pojďte," roztáhl jsem tlamu do úsměvu, abych podpořil její nápad. Sám jsem si jako malý moc nehrál, spíš jsem na všechno jen koukal a zkoumal to, ale kdoví? Třeba se v nich projeví i divočejší stránka! Vždyť by to nebyl žádný div, když byla Sheya jejich maminka. Poskočil jsem dokolečka po mechu a pak protáhl přední tlapy vpřed a zadek s mávající oháňkou vytrčil k nebi. Ani jsem si přitom nepřipadal moc hloupě. Naopak, byl jsem v tu chvíli zcela šťastný.

//úkryt

Se Saelind v tlamě jsem pomalu následoval Sheyu ven z úkrytu. Mhouřil jsem oči před ranním světlem a za chvíli jsme už byli venku na čerstvém vzduchu. Zatímco jsme prodlévali pod zemí, přišlo do lesa jaro. Zmizely už i poslední zbytky sněhu a mech se vesele zelenal, nacucaný vodou. Možná i trochu moc nacucaný. Pod tlapkami mi pořádně čvachtalo. Že by pršelo? Teď se ale počasí tvářilo nevinně a přívětivě, paprsky ranního slunce pronikaly skrze listí, které teprve nedávno na stromech vypučelo. Byl to pěkný den na to, abychom holkám poprvé ukázaly les, i když byla země pořádně rozmáčená. Do mechu by se měla všechna ta voda snad vsáknout rychle a zdálo se, že slunce se činí, aby tu spoušť rychle vysušilo.
Postavil jsem Saelind jemně na zem vedle sestry a na obě jsem se usmál. Sheya se hned pustila do vysvětlování toho, co je co. Měl jsem dojem, že shrnula asi tak všechno nejdůležitější a raději jsem sám nic dalšího nedodával, protože i tak jsem si říkal, že je na vlčata novinek možná tolik, že si je ani všechny nezapamatují. Jen jsem se na ně usmíval a chytal do kožichu sluneční paprsky. "Tak co? Jak se vám tu líbí?" zeptal jsem se po chvilce. Užíval jsem si být zase venku a na sluníčku. Snad se to líbilo i jim.