Čas plyne jako voda a na nikoho nečeká, a tak ani tento malý chlupáček už vlastně vůbec není malý. Ale ačkoliv vyrostl a zesílil, zas tak úplně se nezměnil. Pořád hledí očima na ten velký svět kolem sebe poněkud vyjeveně a s úžasem, jako by nevěděl, co od něj má očekávat. A co může svět očekávat od něj? Pojďme si Saturna trochu přiblížit.
Saturnus je vlkem přemýšlivým. Dumá o všem, co se kolem děje – tak moc, že občas ani nedojde k žádnému závěru, neboť se do svých úvah zkrátka zamotá, či občas ve své hlavě vytvoří problém, který ve skutečnosti ani neexistuje. Je dobrým pozorovatelem a je to také role, do které se často sám staví. Nepotřebuje totiž být středem pozornosti, dokáže si vystačit i sám a ve větší skupině mu vůbec nevadí být odsunut mírně do pozadí. Mnoho toho nenamluví a všeobecně je dosti klidným, tichým a zdvořilým mladým vlkem. Větším sešlostem se celkově vyhýbá, obzvlášť pokud všechny vlky ve skupině pořádně nezná. Chová totiž nedůvěru ke všem cizincům a při prvním setkání vám jistě neujde jeho nesmělost a plachost. Navíc má pocit, že mezi ostatní tak úplně nezapadá, ačkoliv si není úplně jistý proč tomu tak je. Časem, jak vlky více poznává, se mezi nimi trochu otrká, pokud dojde k závěru, že nebezpečí nehrozí, svou plnou důvěru ovšem dává jen pár vyvoleným. Ty pak zahrnuje veškerou svou láskou a péčí a přerazil by se, jen aby se měli co nejlépe.
Nikdy nebyl zrovna vtělením odvahy ani v ostatních oblastech života. Jeho úzkostná nátura mu velí přistupovat ke všemu novému s velkou opatrností. Jako by se mu v hlavě vždycky vynořil ten nejhorší scénář toho, co se může stát. Je pro něj proto těžké vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit něco nového a nebyl obdařen žádným velkým sebevědomím. Není však určitě ani zbabělcem. Pokud se někdo octne v nebezpečí, Saturnus v sobě dokáže sebrat dost odvahy k tomu, aby se alespoň pokusil pomoci. Laskavost a touha pomáhat druhým je totiž snad tím úplně nejzákladnějším kamenem jeho povahy. Saturn je vlčkem velmi empatickým a citlivým, který nechce, aby ostatní kolem něj byli smutní – to nese velmi těžce. Ze všeho nejvíce si přeje být nápomocný a dost statečný na to, aby mohl druhé chránit. Obzvláště pro své blízké by dal tlapku do ohně.
Svým založením je Saturn melancholik, kterého snadno přepadne smutek. Svět kolem mu někdy přijde nesmírně velký, děsivý a nepochopitelný – a vlci v něm také. Ze všech sil se snaží vyhýbat hlasitým, výbušným vlkům, od kterých neví, co má čekat. Špatně nese hádky, křik a zvýšené hlasy, pokaždé má pocit, jako by byl náhle přikován na místě bez možnosti se pohnout nebo bránit. Úzkostné stavy ho přepadají i v jiných situacích a on jim dosud nedokázal tak úplně porozumět. Nechápe, proč se občas promění v roztřesené klubíčko neštěstí, obav a slz. Chápe pouze, že jeho strach mu mnohdy překáží a že by se ho moc rád zbavil, ale teprve se musí naučit s ním bojovat.
Saturnus se narodil jako mírně roztržitý snílek a to už mu zůstalo. Jeho mysl se snadno zatoulá kamsi do země představ a tak občas zapomene, kam vlastně šel nebo co měl udělat, takže občas uprostřed jedné činnosti začne zase něco jiného nebo se rozejde někam, kam původně vůbec neměl namířeno. Jeho mysl je zkrátka poněkud přelétavá.
Vždy miloval noční oblohu a zejména pozorování hvězd, což je činnost, která ho snad nikdy neomrzí. Zná jména některých souhvězdí a vydržel by k té třpytivé nádheře vzhlížet klidně celé hodiny. Má také rád příběhy, ať už jsou skutečné, či vymyšlené a rád poslouchá, kdykoliv je někdo ochotný mu cokoliv vyprávět. Nejšťastnější je v poklidu ve společnosti vlků, které má rád, nebo třeba i sám na průzkumu okolí, kdy může naslouchat jen tichu a svým vlastním myšlenkám. Saturn má totiž pořád o čem přemýšlet. Je toho mnoho, co musí ještě pochopit...

Narodili se v zimě, do světa chladu a zimy, v čase pro jejich smečku neveselém. Byli tři. Vulcan, největší z vrhu, Bianca, jemná a křehká, a nakonec Saturnus, malý chlupáček. Zatímco přicházeli na svět, vyl venku divoký vichr. Lámal větve bukům a vířil sníh. Mrzlo, až praštělo. Nora Alfy a matky vlčat, Estelly, však byl vyhřátá a příjemná. Jen pár chvil poté, co se vlčata narodila a přisála se ke strukům s životodárným mlékem, bouře venku ustala a všude nastal klid. Všude, kromě duší novopečených rodičů. „Co jen s nimi bude?“ ptala se Estella svého partnera, Phoenixe, který se vrátil z nočního lovu úplně vyčerpaný a pokrytý sněhem, jen aby zjistil, že zatímco byl pryč, stal se otcem. „Nějak to zvládneme. Neboj se,“ těšil svou lásku, vyděšenou k smrti. Pro Anarenskou smečku nepřineslo narození vlčat tolik radosti, kolik by si přáli. V srdcích tamních vlků se spíše usadila starost.
Abychom všechno správně chápali, musíme si něco povědět o Anarenské smečce, do které se tři vlčátka narodila. Byla smečkou, která ve svém lese v rozlehlém Elinském údolí sídlila už dlouhá léta. Estella byla dcerou předešlých Alf, probojovala se na svou pozici postupně, kousek po kousku. Neměla to jednoduché, musela prokázat, že to právě ona je vhodnou vlčicí na tuto důležitou pozici. Estella však byla vždy vůdčí typ a nikdy se ničeho nezalekla. Všichni její sourozenci ze smečky postupně odešli žít své vlastní sny, ale ona zůstala rodné smečce věrná. Když potkala Phoenixe a přivedla ho do smečky, několik let spolu tvořili Beta pár. Po smrti její matky smečku nějaký čas vedl Estellin otec sám, avšak když ho věk začal dohánět, předal pozici své dceři a jejímu partnerovi. Byli stále mladí, ale věřili tomu, že jsou již dost zkušení na to, aby něco takového zvládli. Zprvu šlo skutečně všechno hladce... ale potom, jak už to bývá, začaly problémy.
Anarenská smečka nebyla jedinou, která v tom kraji sídlila. Její území prakticky bezprostředně sousedilo s územím smečky Faënské. Vztahy smeček nebyly nikdy příliš vřelé, avšak k otevřeným sporům docházelo málokdy. Po dlouhé roky byl vždy dostatek místa i zvěře pro dvě nepříliš početné smečky. Čas od času si někdo z Anarenských skočil po krku s někým z Faënských, většinou však jen lítaly chlupy a nic horšího se nestalo. Jenže začátkem roku, kdy se narodil Saturnus, se začala situace vyostřovat. Zvěře toho roku nebylo tolik, jako dříve a spory mezi sousedícími smečkami se značně zhoršovaly. Faënští si velmi přáli vystrnadit Anarenské z údolí. Estella s Phoenixem si spíše přáli síly smeček spojit ke společnému prospěchu, avšak jejich snahy byly marné – dlouhá léta vzájemné nevraživosti nebylo možno jen tak mávnutím tlapy smáznout. Když se rok naklonil k zimě, bylo už jen otázkou času, kdy se věci ošklivě zvrtnou. A do toho přišla vlčata. Těžko říct, jaké nerozumné pohnutí mysli vedlo jejich rodiče k tomu, aby v takovém čase nejistoty zplodili potomky, ještě navíc na zimu. Stalo se však. Do takových poměrů se tedy Saturn narodil. Bylo jasné, že to nebude mít jednoduché.
On o ničem z toho v prvních dnech svého života, samozřejmě, neměl sebemenší ponětí. Jeho největší starostí bylo najít si co nejteplejší místo v srsti své matky a co nejvehementněji se cpát k mléku, aby mu bratr se sestrou něco nechali. Všichni sourozenci rostli jako z vody, brzy se jim začala otvírat očka a učili se říkat první slůvka. Estelle dělali její potomci navzdory nahnutým poměrům všude kolem velkou radost. Milovala ty své chlupaté uzlíčky. Saturnus častokrát usínal při zvuku jejích příběhů a ukolébavek. „Jednou dokážeš velké věci, Saturne. Veliké věci,“ říkala mu, když mu čistila kožíšek. Říkala to jim všem, nenadržovala nikomu. Saturnus netušil, co ta slova znamenají, ale cítil matčinu lásku, a té rozuměl. Mnoho nocí strávila Estella probdělých, svíraná obavami o jejich budoucnost. Nemálo slz vlčice prolila. Phoenix se ji snažil všemi prostředky povzbudit a utěšit ji, ale její strach se nijak neumenšoval. Byla to snad zlá předtucha, která v Estelle hlodala...?
Od narození vlčat uběhl bezmála měsíc. Vlčci vyrostli a zesílili, navzdory tomu, že kolem panoval mráz a všude ležel sníh. Byl to měsíc neklidu, během kterého Faënští dvakrát vnikli na území Anarenských. Vždy byli včas vyhnáni. Jisté ale bylo, že narození vlčat se jim vůbec nelíbilo. Nechtěli další hladové krky v údolí. Všichni členové Anarenské smečky neustále udržovali vysokou pozornost, vlčata byla stále někým hlídána a důrazně se jim zakazovalo kamkoliv odbíhat a toulat se. Všichni věděli, že je Faënští stále sledují a jen čekají na chvíli nepozornosti – a pak už by pro vlčata mohlo být pozdě. Pro snílka Saturna však zákazy mnoho neznamenaly. Ne snad, že by chtěl být naschvál neposlušný. Jen si příliš neuvědomoval hrozící nebezpečí a neustále zapomínal na to, že mu někdo něco říkal.
Toho osudného dne se malý Saturnus odkolébal na nejistých nožkách o něco dále od nory, než obvykle, zaujat blyštivým čerstvým sněhem, který přes noc napadl a vypadal ještě krásnější, než kdy předtím. Na chvíli to uniklo pozornosti vlka, který toho dne vlčata hlídal. Bylo to snad pět minut, ale stačilo to. V jedné chvíli si Saturnus vesele hrál se sněhovou kuličkou, v té další už ho v tlamě svíral samotný Alfa Faënských a uháněl s ním kamsi pryč. Malý vlček se dal okamžitě do vyděšeného křiku. Sotva vánek ten zvuk přivál k Estelliným uším, vlčice vyrazila, těsně následována Phoenixem. Celá situace se okamžitě zbortila do absolutního chaosu – když viděli Alfy utíkat pryč z území, zbytek Faënských tam vtrhl jako lavina a okamžitě začaly rvačky. „Vrať se!“ zařval v běhu Phoenix na Estellu. „Dostaň odtamtud Vulcana a Biancu a utečte! Najdu vás!“ Estella poslechla, otočila se nazpět. Phoenix pronásledoval únosce svého syna dál sám. Dostihl ho zakrátko. Skočil po mohutném vlku a podařilo se mu ho porazit k zemi, takže mu bezbranný Saturnus vyletěl z tlamy. Dopadl měkce do sněhové pokrývky, ale když se vyhrabal na nohy, to, co viděl, se mu vůbec nelíbilo. Ani trochu se mu nelíbilo vrčení obou vlků, ani trochu se mu nelíbilo, že ten cizí vlk tlačí tlapou tatínka k zemi, ani trochu se mu nelíbil pach nebezpečí ve vzduchu ani to, jak se sníh barvil do ruda krví obou peroucích se vlků. „Saturne, utíkej!“ zavolal na něj Phoenix. „Nesmíš běžet domů, rozumíš? Musíš se někde schovat! Já pro tebe přijdu, neboj se!“ Vlček ale jako by přimrzl k zemi, nedokázal svá očka zalitá slzami odtrhnout z té příšerné scény, nedokázal se ani pohnout. „Tak přeci běž!“ křikl po něm otec znovu, zatímco sám bojoval o život. Tentokrát jeho slova k vlčeti pronikla. Otočil se a utíkal. „Miluju tě,“ šeptl za ním Phoenix. Nevěděl, jestli dokáže vyváznout živý.
Vlče utíkalo, poslušno příkazu svého otce, a po celou cestu mu z očí kanuly slzy. Běžel, co mu jen síly stačily a schoval se ve vykotlaném pařezu, který náhodou našel. Schoulil se tam do klubíčka a trpělivě vyčkával, až pro něj táta přijde. Tak, jak slíbil. Čekal tak dlouho, až nakonec usnul. A když ráno otevřel očka, táta tu pořád ještě nebyl a celý svět byl pokryt zbrusu novou sněhovou pokrývkou, která zakryla jeho původní stopy. Vyplašený Saturnus vylezl ze svého úkrytu. Neměl sebemenší ponětí o směru, kterým se dát. Měl by jít domů? Měl by jít pryč? Táta přeci říkal, že domů nesmí. Ale taky říkal, že přijde. A nepřišel. Jenže teď i kdyby domů chtěl, Saturnus vůbec nevěděl, kterým směrem to je. „Tati?“ zkusil zavolat, ale nic se neozývalo. „Mami?“ Zase nic. Byl sám. Čekal ještě chvíli na tom samém místě, ale po chvíli mu začala být zima a v břiše mu hladově zakručelo. Někam prostě jít musel. A tak malý, opuštěný vlček vyrazil přímo za nosem, v zimě a chladu se celý klepal a měl strach. Doufal, že brzy dojde domů nebo si pro něj táta přijde. Netušil, že jde úplně opačným směrem, než by měl. Že ho nožičky nesou do úplně jiné země.
Nakonec úplně promrzlý a zesláblý došel až do Maharských močálů, kde sídlila jedna z gallirejských smeček. Tehdy už ale doopravdy nemohl dál a svalil se vyčerpaně do sněhu. Zdálo se, že s ním je dočista ámen, ale měl štěstí – okolo totiž zrovna procházela tamní Alfa, Skylieth, která si malého vlčka všimla. Saturnus se jí nejdřív hrozně vyděsil, byla veliká a neznámá a mohla klidně být jednou z těch zlých, ale ukázalo se, že černá vlčice mu nechce ublížit. Místo toho mu ulovila lišku a navrhla, že se spolu vydají hledat jeho rodinu. Vlček váhavě souhlasil a na hřbetě Skylieth vyrazili na obchůzku okolí, která však nebyla příliš dlouhá. Alfa se totiž musela vrátit ke smečkovým povinnostem a vyslala Saturna, aby se šel schovat do jeskyně, kde už na něj čeká hodná teta Lylwelin. Malý vlk neprotestoval, ačkoliv se bál jít sám do tmavé místnosti. Věděl, že musí být poslušný. Jeskyně ale vůbec nebyla tak tmavá, jak se nejprve zdálo, ve stropě zela díra, která dovnitř vpouštěla světlo a uprostřed se lesklo jezírko. Na jeho břehu ležela hnědá vlčice, o které se Saturnus domníval, že to najisto musí být ta Lylwelin. Jenže nebyla. Vlček místo Lylwelin narazil na Launee, které se ztraceného vlčete hned zželelo a dovolila mu, aby se zavrtalo do jejího hřejivého kožíšku. Saturn se zpočátku možná ostýchal, ovšem nakonec neodolal takové nabídce a zatímco mu Launee povídala pohádku o princi, usnul.
Po probuzení bylo v jeskyni pěkně živo. Kromě Launee a spícího zrzečka Mojoa se totiž na scéně objevili i další vlci. Jedním z nich byla právě Lylwelin a tím druhým Sigy, který ovšem dle Saturnova názoru nebyl tak docela vlk. Měl totiž strašně velikou zadní nohu a z hrdla se mu draly bručivé zvuky, které značily, že Sigy je jednoznačně vlkomedvěd. Když se ale probudil, už nebručel a noha se mu postupně zmenšila, což bylo svým způsobem zklamání. Saturn se tak ale aspoň seznámil s dalšími členy smečky a zjistil, že jsou vlastně docela fajn. Vlkomedvěd byl moc milý a Lylwelin – či Lywin, jak si její jméno zkomolil – poněkud strašidelná, ale když mu pomohla získat kus ze zmrzlého divočáka, došel Saturnus k závěru, že je taky docela fajn. Rovněž tehdy zahlédl poprvé cosi magického, a to když Launee vytvořila vodní bublinu, aby se Sigy mohl napít. Velice ho to zaujalo a rozhodl se, že se vlčice bude držet. Nejen proto, že uměla dělat bublinky, ale i proto, že na něj byla tolik hodná. Aby nechali Sigyho odpočinout, vyrazili brzy společně na obchůzku a označkování území.
Saturn ještě nikdy území neznačil, ale rozhodl se, že bude Launee pomáhat. Škrábal stromům kůru, tak jako to viděl u vlčice a hluboko se zabral do své činnosti, natolik, že úplně ztratil pojem o čase a vzdálenosti, až se náhle octl úplně mimo močály. Hrozně se polekal, když zjistil, že Launee nikde nevidí. Vyplašeně ji hledal, volal… jenže místo ní se před ním zjevil strašlivý šedý vlk s rozšklebenou tlamou a divokým pohledem. Vrčel a cvakal po něm zuby. Vlček na nic nečekal a zajel do díry mezi kamením, avšak odporné pracky a tesáky se na něj sápaly i tak. Myslel si, že strachy umře, ovšem pak venku zaslechl známý hlas. Launee! Tak přece ho našla! Hnědá vlčice se pobila s šedým útočníkem, Noroxem, a odehnala ho od vlčete skrývajícího se mezi kameny. A dokonce i Saturn si odnesl jedno malé vítězství, kdy své vlčecí perličky zabořil do Noroxovy tlapy. Útočník se nakonec dal na ústup a Saturnus se odhodlal vylézt. Byl celý uplakaný a vyděšený, ale kromě malého škrábnutí se mu nic nestalo. Polekal se ovšem, když spatřil na Launee krev. Ta ho ale ujistila, že ani její zranění nejsou příliš vážná.
Aby se oprostili od chmurných myšlenek, vyrazili ti dva na výlet po okolí. To už pomalo začínalo jaro a Saturn tak spatřil první sněženky, které ho velice nadchly. Prošli se kolem vodopádů a navštívili řeku i starý hvozd, kde si s pomocí magie vzduchu Saturn užil trochu létání. Jejich výlet se zakončil na Vyhlídce, kde s Launee pozorovali hvězdy. Chvíli tam seděli jen sami dva, ale pod rouškou tmy se k nim někdo tiše připojil. Byl to vlk jménem Therion, který se znal s Launee a Saturnovi připadal podivně smutný.
Neměl z něj strach – Therion se zdál být hodný a hvězdy ho zajímaly stejně jako Saturna. Byla to příjemně probdělá noc, na jejímž konci malý vlček upadl do dřímoty, zatímco dospělí si cosi tiše povídali mezi sebou. Stýskalo se mu hrozně po domově, ovšem v tu chvíli byl vlastně docela spokojený. Když přišlo ráno, rozhodla se celá skupinka, že se vydá lovit ryby k nedalekému jezeru. Ačkoliv malý Saturn neprojevil zvláštní rybářské nadání, pouze se při první příležitosti ukázkově zmáchal, i tak to byla výprava úspěšná. O jídlo se postarali dospělí a na dně jezírka číhal ještě jeden poklad. Stříbrný náramek pro Launee, který Saturnus prohlásil za dárek od rybího prince. Jenže vlčice se s ním ani nestačila pořádně pokochat a mladý šakal z nedaleké pahorkatiny už ho měl v tlamě a utíkal s ním pryč. Saturnus na nic nečekal. Následován Therionem se rozběhl za zlodějíčkem. Šakal neutekl daleko, ve snaze uniknout do skal se zasekl tlapou mezi dva kameny. Saturn se na něj hned přestal zlobit, bylo mu naříkajícího zvířete nesmírně líto… naštěstí měl s sebou Theriona, který pomocí magie vzduchu kameny nadzvedl a uvězněného zloděje vysvobodil. A dokonce získali zpět i Launeein náramek! Po tomhle dobrodružství už se Therion stal jedním se Saturnových oblíbených vlků – a taky si začal zvykat na to, že se kolem něj dějí pořád nějaká kouzla.
To už ale nastal čas se vrátit domů, do Maharských močálů. Tam ale čekalo velice zvláštní překvapení. Už od hranic Saturna v čenichu dráždil povědomý pach. Byl z něj zmatený. Mohla by to snad být…? Nechtěl si připouštět žádné naděje, ale když přišli blíž, nebylo žádných pochyb. Do močálů si našla cestu i jeho sestřička! Bylo to emotivní setkání, Saturnus snad nikdy nebyl raději, že někoho vidí. Alespoň malá část jeho rodiny se znovu našla! Jenže by to nebyl život, kdyby se jeden mohl radovat příliš dlouho a tak, sotva Saturn stačil vstřebat své nadšení ze setkání s Biancou, museli všichni prchat na Vyhlídku. Vlivem jarního tání a vytrvalých dešťů se totiž provalilo koryto nedaleké řeky a celý Mahar byl v nebezpečí zaplavení. Zatímco Therion s vlčaty prchal na vyvýšené místo, ostatní zůstali dole, aby bojovali s vodou. Hnědý vlk se opravdu snažil, aby se tam mladí neotáčeli a neviděli hrůzu, která se vrhala na jejich nový domov i na všechny, kdo tam zůstali, bohužel se mu to ale moc nepodařilo. Saturnus cítil, jak ho zaplavuje panika, když viděl vlnu vody, která se chystala všechno pohltit. Jenže nic nebylo ztraceno. Ze záblesku světla se totiž vynořil Život. To bylo první setkání mladého vlčka s jedním z gallirejských bohů. Život je všechny uklidnil a slíbil, že vlkům dole pomůže – pokud oni pomohou jemu a darují kus své síly. A protože se nikdo nezdráhal pomoci, byly močály zachráněny a všichni se mohli vrátit domů.
Saturn mohl konečně chvíli pobýt s Biancou v klidu. Byl tak nadšený, že má svou sestřičku zpět. Jen mu stále vrtalo v hlavě a tížilo ho, co se asi stalo se zbytkem rodiny. Kde byli máma s tátou? Kde byl bráška? Ale teď aspoň měli se sestřičkou jeden druhého. Dokonce si v močálech našli i svou tajnou skrýš, dutý strom, kam se oba jen tak-tak vlezli. Když v onom kmeni přespávali, jeden Saturnův živý sen se plynule přehoupnul do dalšího dobrodružství. Ve snu totiž viděl maminku, jak prochází kolem a volá je. Zdálo se mu to tak skutečné… Vzburcoval Biancu a vyrazili na honbu za přeludem, za snem, až nakonec skončili úplně mimo území smečky na velké pláni. Jen co si uvědomil, co vyvedl, chtěl Saturn všechno napravit a vrátit se… jenže zaslechli tichý pláč. Nejdřív to vypadalo, že patří malé vlčici skrývající se pod křovím – Sheye. Ale i když ta byla smutná a ztracená, původem nářku nebyla. Mohl za něj motýl, který láteřil nad plání. Jeho srdceryvný projev brzy přilákal i další vlčata, tedy samé vlčí slečny. Kromě Saturna, Biancy a Sheyi se objevily ještě Tati a Lilac – celá tato skupinka se pak vydala hledat motýlí poklad. Bylo to zvláštní dobrodružství se spoustou hádanek, které Saturn moc nechápal. Vlastně si mezi tolika holkami připadal jako ten nejnatvrdlejší moula. Přesto se snažil, seč mohl, aby taky pomohl motýlkovi nalézt poklad a nakonec se to společnými silami podařilo, ač celá ta dlouhá cesta byla tak trochu zbytečná. Zapomnětlivý motýl totiž poklad nechal přesně na místě, ze kterého původně vyrazili. Daroval ale vlčatům odměnu a pak přenesl Biancu i Saturna zpět k Launee a Therionovi, kteří o ně už měli strach.
Život pak na chvíli zapadl do obyčejných kolejí. Tedy, v Maharu se objevila další ztracená vlčátka, Jaimie a Lorenzo, a na chvíli se z oblohy ztratilo sluníčko, ale Saturn se nějakou chvíli do dalších velkých dobrodružství nezaplétal. Byl se svým novým životem celkem spokojen, ale přesto ho tížil smutek. Trápilo ho pomyšlení na to, co se asi děje doma. Čas plynul a nakonec dospěl až ke chvíli, kdy bylo už opravdu třeba zjistit, co se stalo v Elinském údolí a zda tam ještě nežijí rodiče Saturna a Biancy, kteří je hledají. Pod letním sluncem vyrazila čtyřčlenná skupina z močálů směrem ke gallirejským hranicím. Saturn měl z té výpravy smíšené pocity. Na jednu stranu samozřejmě doufal, že nalezne svou rodinu živou, zdravou a v pořádku, a že se budou moci vrátit domů. Na stranu druhou ale věděl, že by se mu strašně stýskalo po Therionovi a Launee, kteří se stali prakticky jejich náhradní rodinou a starali se o ně jako o vlastní. Tyto pocity se v něm tloukly a míchaly celou cestu, až dokud nedorazili do Elinského údolí. Na hranicích smečky je zastavila vlčice. Marlee. Saturn si ji pamatoval. Bylo zvláštní, vidět po dlouhé době známou tvář – ale zprávy, které jim sdělila, ty vůbec dobré nebyly. Rodiče vlčat byli mrtví, padli při obraně smečky, a Vulcan se ztratil. Víc Saturn slyšet nepotřeboval a ani nechtěl. Celý svět kolem něj zešedl a zhroutil se. Veškerá naděje byla pryč. Jak mohli být mrtví? To… to přece nebylo správně. Takhle to skončit nemělo. Ne… Marlee je přesvědčovala, aby zůstali a pomohli s obnovou smečky, ale Saturn nic takového nechtěl. Chtěl zůstat s Launee a Therionem, které znal a se kterými strávil větší část života, než strávil v Anarenské smečce. Oni teď byli jeho rodina.
Cesta zpět byla o mnoho horší a smutnější. Duši malého vlčka obestíral chlad a měl pocit, že se už nikdy nedokáže z ničeho těšit, z ničeho se radovat. Alespoň, že měl sestřičku, kvůli které se nutil být silný. Bez ní by to asi vůbec nezvládl. Zkrátka by se sesypal v bezmocnou, zničenou hromádku a nechal tu temnotu uvnitř, ať ho pohltí. Kvůli Biance se ale držel. Skoro ani nevěděl, jak se nakonec octli zpátky v Maharských močálech, které ale už vůbec nepůsobily jako domov. Byly totiž pod náletem komárů a o jejich poloze i nízké chráněnosti byli dobře zpraveni místní únosci vlčat, kteří se pokusili zmocnit Jaimie. Alfa Skylieth byla na území viděna jen málokdy a močály přestaly být bezpečné. Launee a Therion nakonec došli k rozhodnutí. Bylo na čase začít někde jinde. Najít si opravdový domov. Saturna naděje k nalezení nového místa na život trochu povzbudila. Možná by mu někde jinde bylo lépe… dokázal by tam být šťastnější? Alespoň to byla naděje. A tak z močálů vyrazila výprava, skupinka vlků a hlavně vlčat, která se měla brzy stát Mechovou smečkou pod vedením nových Alf. Připojil se k nim i dvoubarevný tulák Meinere. Nohy je brzy donesly na místo, které se zdálo být vskutku ideální. Mechový lesík, krásné poklidné místo– ten se stal novým domovem smečky, která se brzy začala rozrůstat. A i když rány v jeho srdci byly hluboké a bolavé, Saturnus dokázal budoucnost zase jednou vidět trochu růžově. Měl dojem, že konečně nalezl domov… a že jednou možná nalezne i štěstí.