Příspěvky uživatele

< návrat zpět

novoroční loterie 1/5

Probudil ji až dotek na jejím boku. Celá se naježila a prudce otevřela oči, až když se vzpamatovala a vzpomněla si na včerejšek, došlo jí, že to byl jen Corvus. I tak jí byl ten dotek moc nepříjemný. Oči si promnula a posadila se. Pozorovala, jak se její bratr vydal napít ze stejné řeky jako v noci. Ona žízeň neměla. „Galliree?“ zeptala se ho. Nevěděla, o čem mluvil. „Já bych tomu i věřila,“ pípla na jeho historku o duchovi. Teď ji určitě odsoudí. Bude si myslet, že jí přeskočilo. Rue jen věřila všemu, co se kde říkalo. Případně, když se někde ochomýtaly nějaké informace. Nedokázala stát ani na jedné straně názoru, protože by věřila stranám oboum. Ošila se. Každý by řekl, že to byla špatná vlastnost. I Corvus by to řekl. Rue jen nevěděla, jak to změnit. Třeba jí s tím bratr někdy pomůže. „Měla-měla bych otázku.“ Podívala se na něj. Odhodlala se dostat konečně k tomu, co plánovala už od včerejška. Snad o tom bude Corvus vědět více. věřila tomu, že o tom bude vědět více. Chtěla svou schopnost rozvíjet. Corvus byl přece zkušenější. Tak ho viděla.

novoroční loterie 5/5

< kaštanový les

Také mu vadila zima. Taková zima možná vadila každému. Nevěděla. Bylo tisíc vlků a bylo tím pádem tisíc různých povah. Někdo určitě byl rád za zimu. Pouze přikývla. Půlku dne a noci cestovali. Byla unavená. Po tom, co se oba napili z už nezamrzlé řeky, Corvus navrhl spánek. Ona s tím souhlasila. Ona by souhlasila se vším, co by navrhl. Co by jí přikázal. Lehl si k jednomu ze stromů. Rue si lehla k němu. Jen ne tak, aby se ho dotýkala. Nedokázala cítit cizí kožich na svém kožichu. I když šlo o jejího vlastního bratra. Její strach z dotyků byl příliš velký. „Dobrou,“ řekla mu, než sama zavřela oči. S vlkem, kterému důvěřovala, se usínalo mnohem lépe. Jindy jí pomáhala levandule, bohužel v zimě žádnou nesežene a zásoby jí chyběly. Mít bo boku vlka, kterému důvěřovala, bylo fajn. Ona jen tak nikomu nedůvěřovala.

novoroční loterie 4/5

< rozkvetlé louky

„Já-já vím,“ odpověděla mu stydlivě. Doopravdy byla pravda, že to vzala trochu vážněji, i když to znělo úplně nereálně. Ona byla už v šoku, když zjistila, že mohla aspoň trochu ovládat vodu. Připadalo jí to zvláštní, na druhou stranu to bylo hrozně fascinující. Škoda, že nevěděla, jak tuto schopnost dále rozvíjet. Možná by se mohla pak zeptat bratra. Ten třeba věděl více. Ten třeba měl aspoň podobnou schopnost. „Dojdu se podívat někam poblíž. Třeba ti něco najdu,“ řekla mu. Rozešla se hlouběji do lesa, pryč od řeky. Ráda mu pomůže. Jako každému ráda pomůže. Když něco najde, třeba mu ještě k tomu udělá radost. Ona ráda udělá radost svému bratrovi. Noc, jako by zahubila vše živé, kromě dvou vlků, co tudy šli. Necítila nic. Neslyšela nic. Neudělá Corvusovi radost. Zklame ho. Zklamaná se vrátila po pachu svého tmavého příbuzného a jen smutně zavrtěla hlavou. „Ja-jako by noc a zima zahubily vše živé,“ řekla své předchozí myšlenky nahlas. Byla smutná, že zůstane Corvus o hladu.

> řeka Mahtaë (jih)

novoroční loterie 3/5

< vodopády

Chvilku nepřítomně pozorovala zmrzlé vodopády, které mimo zimu hlasitě a silně hučely. To Rue moc děsilo. Ten hlasitý zvuk, trhající uši. „Jsem ráda, že se nezlobíš,“ řekla mu mile a přešlápla. Nevěděla, jak bude reagovat, pokud na něj bude mluvit takhle mile, jen ona byla doopravdy ráda, že se na ni nezlobil. Byla doopravdy ráda, že se na ni nevykašlal. Mohli být jednou bratr a sestra s velkým poutem, jaké kdysi měla i se svou sestrou. Sice se sestrou si byly povahově podobnější, ale Rue tomu věřila. Jednou si s Corvusem vytvoří pořádný vztah. Jeho vtip o živoucí větvi vzala možná příliš vážně, musela se nad tím otřást. Nechtěla umřít takhle. „Jsi si jistý, že se to stát nemůže?“ zeptala se ho a zorničkami pohybovala ze strany má stranu, jako kdyby měla odněkud taková větev vyskočit. Od vodopádu pokračovali podél zamrzlé řeky, brodili se sněhem přes nějakou louku. Jako černý vlk už i ona celkem žíznila. Snad najdou nějaký pitný zdroj.

> kaštanový les

novoroční kalendář 2/5

< lesík topolů

Nervózně hrabala přední tlapkou do sněhu, který tady ležel. Nesouhlasil s ní. To ona věděla. Ona by nedokázala nepomáhat. Tečka. Snaha by přišla vniveč. Už se naučila nějak jednat a tak to tím pádem zůstane. Nepřeučila by se. „Ty se na mě...zlobíš? “ zeptala se ho přidušeně. Rue nechtěla, aby se na ni bráška zlobil. Prosím, nezlob se, pomyslela si zkroušeně, neměla odvahu to vyslovit nahlas. Slzy, co by se jí jinak vehnaly do očí, přerušil pád větve. Jak Corvus řekl. „A-ha. Jsme v bezpečí, ano,“ slabě přikývla, snažila si to myslet. I tak na ně mohl kdokoli číhat. Sledovat je. Zaútočit v pravou chvíli, kdy nebudou připraveni. Došli k vodopádu, který zamrzl a její černý bratr si tu zanadával. Asi měl velkou žízeň. Rue se pod jeho krokem skrčila, ale jak se vydal dál, znovu se narovnala a pokračovala za ním jako ocásek. Pravděpodobně si jejího skrcení nevšiml. Teď měl své starosti. Respektovala to a nerušila ho.

> rozkvetlé louky

novoroční kalendář 1/5

Představa, že ji někdo nutí mluvit o své minulosti, ji příliš děsila. Děsila ji natolik, jako dalších plno věcí. Doufala, že ji nikdy nikdo nutit nebude. „Ale-,“ začala, pak se odmlčela. „Ale já-já chci prostě pomáhat,“ řekla to nakonec a sklopila pohled. Ať si myslel cokoliv, Rue nedokázala nepomoct vlkovi v nesnázích. „Ať ví, že existují vlci, na které se lze spolehnout,“ řekla mu ještě k tomu potichu, dokud nepřikázal jít odtud pryč. Ona se zvedla a šla za ním. Nevěděla, co si bez něho počít. Nevěděla, co si tady počít. Byla úplně ztracená. Cítila se jak ryba na suchu. Ryba na suchu se přece necítila moc dobře. Dohnala černého vlka a zařadila se vedle něho. Vyplašenýma očima se dívala okolo sebe. Za každým stromem očekávala nepřítele. Monstrum. Corvus ji ochrání, určitě ochrání. Věřila mu, jak nikomu jinému. I když, dlouho nikoho jiného nepotkala. Možná jen nedokázala být úplně samostatná. Potřebovala někoho u sebe. I vzhledem k tomu, že se ostatních moc bála. Že jim nedůvěřovala. Najednou její uši zastřehly hlasité křupnutí a pak žďuchnutí. Musela spadnout větvička ze stromu. Vlčici to i tak vyděsilo, až musela zakňučet. To byl moc hlasitý zvuk. Moc náhlý hlasitý zvuk. Rue věřila, že ať se stane cokoli, její bratr jí ochrání. Určitě ochrání. Vždycky. Věřila tomu.

> vodopády

novoroční loterie 3/5

Souhlasil. Možná vyměkl, možná to dělal jen proti své srsti. I tak se musela skoro neznatelně pousmát, pozvednout koutky úst. Kéž by našla i svou sestru. Jenže, těch kéž by bylo hodně moc. „Já o tom-tom mluvit n-nemůžu, to bych ne-nedokázala,“ řekla mu přiznání. Jen, co si na vše vzpomněla, zmocnila se jí třesavka a začala zrychleně dýchat. Nezvládla by o tom mluvit. Jsme jiní. jeho slova jí dále znělav hlavě. Byli jiní, byli traumatizovaní. Přežili. A žili dál. Jen Rue nebyla ještě připravená pořádně žít. Třeba to její bratr změní. „Hodně vlků si ně-něco zažilo. Spoustu jich je samo, jako-my. Jen chci, aby věděli, že mají aspoň ně-někoho,“ odpověděla mu sklesle. Ona ho chápala. Chápala ho možná jako jediná. Ale měl pravdu. Ostatní nic nevěděli. Nedokázala by jen nepomoct někomu v nesnázích. Přinášelo to nevýhody a černý vlk jí je vyjmenoval. Rue byla jiná, než on. Musela si to uvědomit. Musel si to uvědomit. Znali se a zároveň si byli tolik cizí.

novoroční loterie 2/5

Otřeseně si oddechla. Tohle setkání pro ni bylo hodně stresující. Byl to bratr, byl tak cizí. Nikdy by si nemyslela,, že ho to poznemaná natolik. Poznamenalo to všechny. Každého jen jiným způsobem. Corvus se uměl aspoň bránit. Za to Rue...ta by neuštědřila ani šrám. Možná ho uštědří až časem, kdy zesílí a trochu se vzpamatuje. Teď ne. Třeba byl Corvus jako Rue, jen se už vzpamatoval. Říct to nahlas by si v životě netroufala. Na to se příliš bála, jen to zmínit. „Vždycky na tom záleží. J-já vím, že se skoro neznáme, ale-ale můžeme se poznat,“ řekla mu v naději. Našla ztracenou část rodiny. Nechtěla o ni znovu přijít. Chtěla ho mít nablízku. Ať se k ní choval a bude chovat jakkoli. „J-jak někoho podpořit a neodevzdat se-se mu?“ zeptala se ho. Měla pocit, že to jinak neuměla. Každý si zasloužil kus její hodné dušičky. Byla to chyba. Jinak to ale neuměla. „Pomohl,“ řekla mu. Narážela na vlka léčitele. Ten jí pomohl. Ona se zachovala jako husa. Ona se ho jen bála. Bála se i Corvuse. Zároveň obdivovala Corvuse. Byl všechno, co ona ne. Schopný a silný. Škoda, že neznala jeho přetvářku.

novoroční loterie 1/5

Ona se stýkat chtěla. On z toho měl jen obyčejnou srandu. Skrytě se jí posmíval. I když jí to docházelo, nevadilo jí to. Zastala by se ho, ať by dělal komukoli cokoli. Pro své sourozence měla vždy pochopení. Možná mu vděčila za život jich všech. Kdyby ho nebylo, Azrael by je všechny roztrhal na kusy. Na druhou stranu občas přemýšlela, že by bylo lepší, kdyby je všechny zabil. Všichni byli zničení, téměř nepřipravení vydat se žít vlastní život. Tak to taky vypadalo. „Jsme rodina,“ odpověděla mu a smutně se na něj podívala. Asi to pro něj nic neznamenalo. „Každý si zaslouží podpořit,“ hrábla tlapkou do země. Rue nebyla typ, co by kohokoliv nechal na holičkách. Byla hodná. Příliš hodná. Měl pravdu, ale nežila by dobře s pocitem, že někomu nepomohla. Nežila by vůbec. Vína by se na ni nalepila a žila s ní do konce života. Parazitovala by na ni. Nebylo to vůbec jednoduché.

novoroční loterie 5/5

Neměl ji rád. Neměl rád svou rodinu. Rue z toho bylo hrozně smutno. Nemělo by, choval se k ní špatně. Ale i tak to byl její bratr, který si zažil stejná muka jako ona a její sestra. Taky nesměla zapomenout zmínit Setha, který už nežil. Otázka zněla, kde brala tu jistotu, že žila i Nirvana. Mohlo se jí na cestách cokoli státi. Mohla taky umřít. A dle jejího myšlení se tak asi stalo. Tak silný vztah spolu vždycky měly. Kéž by ji mohla zas objat. Kéž by si s ní mohla zase popovídat. Samé kéž by znělo v její hlavě jak bubnování. „J-já se ale s tebou chci potkávat,“ zamumlala. Neuvědomovala si to. Neuvědomovala si, že by snad bylo bývalo lepší, kdyby se nestýkali. Rue si mohla o veselém znovusetkání se svým bratrem nechat jen a pouze zdát. „Dala bych ti všechno, co-co bys chtěl. Klidně jen tak,“ řekla mu. Na toto se vlci chytali. Těchto slov bude Rue litovat. Když ne teď, tak jindy. Její noční můrou byly cizí dotyky. Corvus nebyl a zároveň byl cizí. I tak se při jeho kožíšku na jejím už nedokázala potlačit slzy. Prudce se vyškubla a zběsile oddechovala. Prosím, už ne, pomyslela si vyplašeně, ale zrovna nebyla schopna mluvit nahlas. Cítila se jak paralyzovaná.

novoroční loterie 4/5

Naklonila mírně hlavinku na stranu. „Proč?“ pípla, pak od něj odvrátila zrak. Do těch červených, zlých očí, se dlouho dívat nedalo. Bylo to jako kdyby se dívala vstříc své smrti. Po jeho slovech potlačila třes celého těla, potlačila i slzy, které měly tendence se drát ven. Nebyla silná a odolná. Byla srab. Corvus taky. Jen ten to uměl aspoň skrýt. Ten si uměl vytvořit novou identitu, hrát si na někoho, kdo není. Kéž by to uměla taky. Kéž by se tu nekrčila jak vystrašené kuře a vší silou neodháněla ten třes. Mluvil na ni moc nahlas, bála se. Lehla si rovně, i když svaly se jí ani tak neuvolnily. Kosti králíka, co volně ležely vedle ní, byly už vedlejší. „Já...n-nejsem silná. A n-neumím to skrýt,“ skoro zašeptala tato slova. Její neustále smutný výraz tomu napovídal více než dosti. Nedokázala by to skrýt, ať by dělala cokoli. Sebrala poslední síly a posadila se. Hlavu měla pořád svěšenou a pohled upřený k zemi. Najednou pocítila tu chuť, aby ji země vsákla a vzala k sobě.

novoroční loterie 3/5

Zbytků bylo skromně, ale pochutnala si perfektně. Olízla si mastné pysky a uši samy od sebe zachytily křupání sněhu. Kroky. Rue se vyděšeně skrčila. Nebyla schopna bojovat. Nebyla schopna jakékoliv komunikace. Nevěděla, co dělat. Ze stínů vylezl celočerný vlk s bílým flekem kolem jednoho oka. Byl to Corvus, její bratr, kterého se tak bála, kterého zároveň obdivovala. Zabil jejich jedno trápení, jenže stvořil nové. A tentokrát to nebylo trápení fyzické. Nevěděla, jaký z něj měla mít dojem. Jestli ho měla přivítat, jestli měla utéct. Třeba ji našel, jen aby ji zabil. Aby zabil všechny. Na druhou stranu, to nemusel zabíjet jejich otce. Ten by to udělal za něj. Nešlo jí to do hlavy. Spíše se vyděsila ještě víc, když začal vrčet a ježit se. „C-corvusi,“ zakoktala tiše. Možná chtěla ještě žít.

novoroční loterie 2/5

< arménské hory

Vešla do lesíka plného majestátních topolů, i jiných stromů. Díky tomu, že byla zem vlhká a studená, pocítila Rue ve svých packách velkou úlevu. Ten lahodný pach čerstvě ulovené kořisti ucítila zanedlouho. Skoro až slintala. Jak dlouho nic nedostala do žaludku. Bylo jí z toho až špatně od žaludku. Někdo si aspoň nedávno něco ulovil bohužel vlčice by nebyla zrovna schopná, něco si ulovit. Chvíli přemýšlela, že se uchýlí ke krádeži, pak to hned zavrhla. Taky by to nedokázala. Rozhodla se mít planou naději a najít aspoň trochu bobulí, které přežívaly zimu. Nevědomky šla po tom lahodném pachu, až dokud neviděla mezi dvěmi stromy zbytky zajíce. Aspoň myslela, že to byl zajíc. Někdo se najedl, jen to nedojedl. To byla její příležitost se najíst. Opatrně, s třesoucími tlapami, se ostražitě rozhlížela a pomalu se přibližovala ke zbytkům. Nikdo nikde. Zakousla se poprvé, podruhé, potřetí. Maso se jí rozplývalo na jazyku a Rue skoro cítila, jak se jí aspoň trochu plní žaludek. Nebylo toho moc, ale muselo to aspoň na nějakou dobu stačit. Takové štěstí příště mít určitě nebude.

novoroční loterie 1/5

< sviští hůrky (přes - severní Galtavar)

Tady už zastavit musela. Lehla si. Rozhlížela se po vysokých kopcích, kde foukal vítr a čechral jí její už dlouho zanedbaný kožíšek. Zanedbaný, protože byla dlouho sama a ztracená, nemělo pro ni momentálně smysl se o sebe starat. Olizovala si odřené tlapy, své okolí vůbec nevnímala. Potom se znovu zvedla a obcházela vysoké kopce, aby nemusela lézt přímo na ně. Už tak byla dost vyčerpaná. Na takový kopec by v momentálním stavu nevylezla. Už vůbec ne na víc. Mířila do blízkého lesa, kde se schová před krutou zimu, co svět sužovala.

> lesík topolů

< neznámo

novoroční loterie 1/5

Toulala se nekonečně dlouho. Její tlapy byly už dlouho unavené a polštářky chůzí sedřené. I tak pokračovala dále, nechystala se zastavit. Bála se zastavit. Ona se bála hodně věcí. Dalo se říci, že se bála skoro všeho. Ostatní vlci ji děsili. Hlasité zvuky ji děsily. Otevřená prostranství ji děsily. Bylo jednodušší říci, co ji neděsilo. Vytřeseně vydechla a rozhlédla se po tomto pustém místě. Pustém jako její mysl. Pustém jako její duše. Tohle místo vypadalo celkem strašidelně. Rue najednou napadlo, že ji tu někdo mohl přepadnout. Ale nebyla úplně blbá. Mohlo se to stát i v slunci prosvíceném, růžovým lesíku. Měla pocit, že si kvůli své paranoie nikdy nepomůže. Že se těch vtíravých myšlenek nikdy nezbaví. I tak chtěla z tohoto místa co nejdříve vypadnout.

> arménské hory (přes - severní Galtavar)