Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Norox se ke mně sehnul a pak pronesl několik výhružných slov. Těžce jsem polkla. Mluvil o večeři. Aha, takže má něco společného se Styx... Příbuzný? Partner? Koule u nohy? Pak mi secvaknul zuby těsně u ucha. Slyšela jsem ten zvuk a po páteři mi projela vlna strachu. Mírně jsem ucukla hlavou, ale zůstávala jsem stát na místě. "Ehm... Jo jasný. Lovíš vlčata, protože na nic jinýho nemáš... Chápu," začala jsem brebentit, i když bylo cítit, že jsem si sama svým postojem nejistá. Tahle situace začala být horší a horší. Ale ty přece máš eso v rukávu. Trochu jsem se rozkročila a sklopila hlavu. Pak jsem zvedla pohled k vlkovi a roztomile zamrkala. "Pokud nechceš poznat Smrt z blízka, měl by sis najít nějaká jiná vlčata, která budeš otravovat... A nebo sklapni a pojď s námi," prohodila jsem tím nejsladším hláskem, jakého jsem byla momentálně schopná. Pak jsem zvedla hlavu a usmála se. Musely jsme ho tak moc štvát... A to mi rozlilo v tělíčku příjemný a hřejivý pocit uspokojení.
K Biance prohlásil, že není jako jeho sestra. Jo protože tohle malé divadlo tady by ona nedělala. Prostě by nás zblajzla a nas.at. Pomalu jsem obešla Noroxe a strčila čenichem Biance do boku. "Tak jdeme," prohodila jsem z vesela a vyrazila směrem k sopce. Biančina otázka byla zatím bez odpovědi, ale ne na dlouho. "Řekněme, že... Nesplňuju požadavky mojí rodiny... Jendodušše řečeno nezapadám. Ale zapadání je pro ty obyčejné, ne pro mě," prohodila jsem s trochu zasmušilou náladou. Zavrtěla jsem hlavou a hopkavým krokem kráčela dál.

//Aina

Bianca, jak se vlče představilo, popsala proč si cestu domů nepamatuje a pak odpověděla na dotazy, které jí byly kladeny. Vypadala nadšená mou nabídkou, že bych ji doprovodila domů. Norrrox ovšem opět protestoval a spíš se mě snažil nahnat domů. "Tak určitě," zabručela jsem a postavila se na všechny čtyři. "Ty jí domů nedoprovodíš, protože tvůj orientační smysl je horší než smysl tří měsíčního vlčete, jak už víme... Nebo si špatně pamatuju, že místo do hor si mě chtěl vést na úplně špatnou stRanu," zadrnčelo mi er na jazyku. "A co ten zájem o to jestli utíkám nebo ne? Se nějak moc zajímáš o malé vlčice? To je nějaká úchylka?" Ušklíbla jsem se na vlka, jako by to vůbec nebylo nebezpečné. Jestli je to přítel Styx, měla bych se mít na pozoru... Na druhou stranu, zatím nic neudělal, co by naznačovalo, že je zlý stejně jako ona... Není třeba se obávat.
Otočila jsem se na Biancu. "Evidentně máš tři možnosti. Za A můžeš jít se mnou, jsem sice vlče, ale aspoň vím kam jdu. Za B můžeš jít tady s tímhle tím, ale riskuješ že tě zatáhne do své skrýše a udělá s tebou kdo ví co. No a za C můžeš jít sama," zabručela jsem k Biance. Ne že bych zrovna chtěla jít někam daleko od smečky, ale na druhou stranu, co mě tam drželo. A čím později se vrátím tím lépe. Ne že bych se úplně těšila na představu, že budu mimo smečku v noci, protože už se začalo stmívat, ale zase mě ani netěšila představa návratu domů, kde nebudou bráškové a máma... pravděpodobně. "Takže? Jak si vybereš?" zeptala jsem se. V podstatě jsem sama moc nevěděla, jak vlčeti pomoct, ale můj plán se začal už rodit v mojí hlavě. V okolí byla nejvyšším místem podivná hora, která byla na dohled. Z ní by se dalo vidět, kde je les o kterém Bianca mluvila. Navíc podle toho jak je divná, by sama nešla moc daleko od smečky.

Vlk se tvářil, jako bych ho svým chováním obtěžovala. Tak neměl otravovat blbeček. "Já vím kde bydlím a to v horách, jen jsem netušila cestu... A když tak dobře lovíš, tak jdi někam lovit a neotravuj jo?" zabručela jsem směrem k vlkovi, jehož přítomnost mi sice nevadila, aspoň byla zábava, ale jeho poznámky mne mírně urážely. Obrátila jsem pohled k větší vlčici, než jsem byla já. "To je taky nápad zakládat si smečku v močálech," odfrkla jsem si, ale to už mi do řeči skákal vlk, který se začal vyptávat na různé dotazy. Nějak mi to nesedělo. Proč by to všechno chtěl vědět? Asi to pro něj je nějak důležité... Do smečky se určitě přidat nechce, to je jasný... Navíc smrdí trochu jako Styx, takže věřit se mu nedá. Cítím borovicovou kůru a přesně tak voní i ona...Akorát z něho táhnou ještě ostružiny a javorová míza. Nakrčila jsem čeníšek a natáhla do sebe vlkovu vůni.
Vlče narozdíl od něj páchlo zatuchlinou a hnilobou. Pravděpodobně odér z močálů, který se pořád držel jejího kožíšku. Pod tou hnilobou jsem ovšem cítila něco jako čerstvě napadaný sníh. Pachy jsem nijak nekomentovala. Verbálně jsem nekomentovala skoro vůbec nic. "Hmm jednoduchá rada je ta, aby ses otočila a šla zpátky ve svých stopách a za svým pachem," broukla jsem na vlče bez zájmu. Pak jsem se zase sesunula k zemi a ukázala břicho. Přivřela jsem oči a začala se slunit. Chtěla jsem působit dostatečně nespolečensky... Ale chtěla jsem aby odešli nebo ne? Původně jsem chtěla přemýšlet, ale to k ničemu nevedlo, jen jsem z toho byla víc smutná. Jejich náhlé narušení mých plánů, mne alespoň odvádělo od vlastních problémů. Pootevřela jsem oči a upřela je na vlče. V sluneční záři se mi blbě koukalo. "Ale jestli chceš můžu tě někam doprovodit, třeba to najdem?"

Sledovala jsem tlamu vlka ze spoda. Nevypadala přátelsky, ani nepřátelsky. Vypadala... normálně. Dokonce i to, co jsou nejzlejší z nás jsou v podstatě normální vlci... Chvíle prozření? Že by? Zastříhala jsem ušima. "Já tu momentálně využívám posledních slunečných dní, takže ustup... danke," zabručela jsem otráveně. Pořád jsem byla uvnitř smutná, ale snažila jsem se to schovávat za drzost. Nechtěla jsem, aby vlk poznal, že jsem smutná a rozrušená. Hezky jsem si tyhle pocity schovala pro sebe. Nebylo třeba je nějak ukazovat světu. Jestli něco řekne ohledně slz, svedu to na sluníčko... Opět jsem přivřela oči a sledovala jak se mi na vnitřní straně víček motají různě barevné ornamenty. V tichosti jsem doufala, že vlk odejde, když zjistí, že nemám zájem o jeho společnost.
Nebylo mi ovšem dopřáno klidu. Dělají si všichni srandu? Vlk odejde ze smečky, aby měl chvilku pro sebe a mohl přemýšlet a ne... Tady prostě klid mít nikdy nebudu. Uslyšela jsem další hlas, který jsem neznala. To mě donutilo otevřít oči a přetočit se na bok. Pomalu jsem si sedla a prohlížela si u toho vlčici, která byla starší než já. Vypadala vyděšeně. Taky jsem vypadala takhle, když jsem utíkala před Styx? Obtočila jsem si trochu delší ocásek kolem těla. "S ním bych nechodila, jeho orientační nesmysl je dobrrrý tak akorát na lovení," prohodila jsem urážlivě na adresu Noroxe. Vlčí slečna byla starší než já. Dokonce bych si troufla říct, že už skoro dospělá. Ale přeci jenom vypadal víc jako vlče, než já. "No od nás nejsi, pak je tu Asgaar, smečka v močálech, jedna v Borůvkovém lese a.... jo na jihu, ale ta nevím, jak se jmenuje... Víš aspoň jméno svojí smečky?" zeptala jsem se ostražitě. Pokud si nepamatuje ve svém věku ani to, tak jí jednoduše pošlu někam. Nemám náladu.

S pohledem upřeným na nebe jsem si prohlížela mraky. Ležela jsem na zádech, takže mne příjemně studila tráva a zem podemnou. Přemýšlala jsem o svých možnostech, ale pořád jsem se točila v kruzích. "Když se vrátím domů, už to nebude jako to bylo dřív," prohodila jsem posmutněle. "Možná by bylo nejlepší se domů vůbec nevracet," dodala jsem na půl tlamy. Jen mi to tak vyklouzlo. Pořád se mi po tvářích občas převalila nějaká ta osamocená slza, ale hysterák už mě přešel. Byla jsem unavená a trochu mě bolela hlava. Znáte ten pocit, jste moc nešťastní, dlouho brečíte a pak BUM a bolí vás hlava. Nakrčila jsem čeníšek. Otupělost ovšem přinášela příjemný pocit klidu. Jeden už pak neplakal, protože neměl energii na to plakat. Všechno nějak dopadne.
Zaslechla jsem něčí kroky, protože ve zvlněném terénu nikdo nemohl chodit moc potichu. Zastříhala jsem ušima, ale kroků jsem si nevšímala. Mohly být daleko a jen se ke mně donesly po trávě. Nebo taky mohly být blízko. Do zorného pole se mi dostal něčí čenich. Byl to ten vlk, který mě tenkrát navedl na špatnou cestu... Instinkt mi velel přetočit se a běžet k někomu, kdo mě ochrání, ale... Už nejsi malá usmrkaná koule! Mámin hlas mi zněl v hlavě. Natočila jsem pohled k vlkovi. Podle mámy jsem velká vlčice, tak se tak budu chovat ne? "Zdrrravím," broukla jsem jen s přivřenýma očima a zkoumala vlkovu čelist ze spoda. "Domů jsem dorazila v pořádku, i když si mě vedl špatně. Díky za optání... A teď mi uhni ze sluníčka, díky," řekla jsem panovačně, ale v mém hlase byl cítit i závan mírné koketérie. Když už jsem nesměla být malinkatým vlčátkem, rozhodla jsem se že budu tím, čím jsem byla vždycky. Na tváři mi byly vidět cestičky od slz, ale v očích jsem měla pohled malé lolity.

//Ragarské pohoří přes Jedlový pás

Konečně klid. Bylo příjemné listopadové odpoledne. Slunce svítilo, i když byla zima. Nevzdálila jsem se od hor moc daleko, protože jsem se pořád v koutku duše bála Styx. Na druhou stranu jsem, ale věděla, že na otevřené pláni je to bezpečnější. Tady jsem viděla na každého, kdo by se ke mně chtěl přiblížit. Kecla jsem si na zadek a nechávala sluneční paprsky, aby si mě našly. Hladily mne a konejšily. Mou srst dokonale nahřály, i když byla celkově zima. Tmavý kožich se tady na severu hodil. Na jihu by to byl asi větší problém.
Byl jsem ráda, že jsem konečně sama. Konečně sama se svou vlastní hlavou a svými vlastními myšlenkami. Co teď budu dělat? To byla zásadní a moc důležitá otázka. Momentálně jsem tedy byla bez maminky a bez brášků. Zda s nimi odejde i táta jsem nestihla zjistit. Zbyla mi už jen Nym, ale ta mě podle máminých slov chtěla taky opustit. "Ne... Máma kecala, kdyby mě Nym chtěla brzo opustit řekla by mi to," broukla jsem si sama pro sebe. Neochvějná důvěra ve starší sestru byla větší, než ve vlastní matku... uvlčete zvláštní jev. "Takže si to shrneme... Máme Nym, ta nás mě má ráda a neopustí mě. Pak je ve smečce Ling, ten neříkal, že by chtěl odejít, ale kdo ví kde je mu konec. Táta nevypadal nadšeně z odchodu před zimou, ale kdo ví, třeba ho máma nakonec překecá... Hmm... A bráškové... Al mi bude chybět, musím si pak zjistit, kde se budou přes zimu schovávat... A proč vlastně nejít s nima?... Protože máma," povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že na mě rodiče nechtěli být úmyslně zlý, že to jinak neumí, ale i tak se mě to vnitřně dotklo. Lehla jsem si na záda a sledovala oblohu. "Jít s nimi, by znamenalo být furt s mámou... A já ji ani pořádně neznám. Ne, nechtěla bych se mačkat někde pod převisem nebo v noře, dělit se o trochu jídla, umírat zimou a do toho ještě poslouchat její ledový hlas," zabručela jsem si pro sebe. "Když zůstanu ve smečce, tak budu mít jídlo a úkryt... Ale úkryt je do kopce. Navíc Nym nemá na starosti mě, aby se o mě starala, to jí udělat nemůžu. Takže by se o mě musel starat táta, a ten je snad ledovější než máma... Nebo by se o mě staraly ty dvě čubky... FUJ," prohodila jsem znechuceně a napodobila zvuk dávení. "Co teď budu dělat?" Otázka zůstávala bez odpovědi. Byla ve vzduchu nad mojí hlavou. Byla tam a zůstávala nezodpovězena.

//Úkryt

Venku z úkrytu už jsem si mohla dovolit povolit svou fasádu a rozplakala jsem se na plné pecky. Po tvářích mi tekly slzy jako vodopády, které se nechtějí zastavit. V horách byla zima, ale naštěstí ne tolik, aby mi slzičky zmrzly na obličeji. Uviděla jsem brášky. Nevěděla jsem, jestli se s nimi chci bavit, ale nakonec jsem se rozhodla jenom pro rychlé rozloučení. Doběhla jsem k nim. "Prý odcházíte s maminkou," pípla jsem. Už toho na mě bylo moc a tak jsem se nechtěla zastavovat na dlouho. Loučení jsem neměla ráda. Objala jsem nejprve Alastora. "Jednou si tě najdu bráško, jsi ten nejlepší," pošeptala jsem mu do ucha. Pak jsem objala Siriuse, bez slov, při čemž jsem si všimla, že je oba pos.al pták. "Starejte se o sebe... A o maminku," vzlikla jsem ještě, než jsem se rozešla pryč. Nechtěla jsem čekat na jejich odpovědi, protože mi bylo jasné, že bych se rozbrečela znovu a ještě víc než před tím. Bylo to rychlé, úderné a nečekané rozloučení. Vlastně ani úplně nešlo poznat, kdo vlastně odchází. Já už tu taky zůstávat nechtěla.
Odběhla jsem od bratrů s usopleným čeníškem a slzičkami na tvářích. Zhluboka jsem oddechovala, abych se uklidnila. Chtěla jsem jít pryč. Pryč od nich ode všech. Od táty, od mámy, od Nym, od brášků. Chtěla jsem chvíli svého vlastního klidu, abych si všechno mohla urovnat v hlavince. Seběhla jsem proto z hor a směrem do jedlového pásu a pryč. Jako by mi bylo jedno, že mě tam může sežrat Styx. A taky že mi to jedno bylo.

//Západní Galtavar přes jedlový pás

Ležela jsem v podrostu. Hladová, zmoklá, unavená a naprosto psychicky vyčerpaná. Takže se nebylo čemu divit, že jsem se rozplakala. Díky dešti ovšem nebyly moje slzy vidět. To jsem si pohlídala. Pomalu jsem odplula do říše spánku a omdlévání. V dálce jsem uslyšela vytí. Ještě jsem stihla ne moc nahlas štěknout, takže by byl zázrak kdyby to někdo slyšel než jsem odplula někam do pryč. Tma si mě vzala. Už podruhé jsem byla blízko smrti. A přitom by tentokrát stačilo tak málo.

Je divné, když se ocitnete ve snech, o kterých víte, že jsou to sny. Odhalila jsem to hned, jak jsem se do tohoto snu probudila. Byla jsem zpátky u Smrti. Ale pořád jsem byla maličkatá. Smrt se na mě mračila a byla naštvaná. Já věděla proč. Měla jsem se přeci vrátit, až budu veliká. Jenomže já jí už teď bouchala na dveře a to jsem pořád byla ještě malinkaté vlče? Ale můžu já za to, že se o mne nikdo nestará? Sestra se raději baví se svým štamgastem, než aby mě hledala. Matka s otcem zmizeli kdo ví kam... A bratři by mi nepomohli, protože mají malé tlapičky. Jeidný kdo mi opravdu chyběl byl Alastor o tom se dalo aspoň říct, že se o mě zajímá a má mě rád. O zbytku jsem velmi pochybovala. No Smrt moje vysvětlování jaksi nezjímalo. Pořád mne od sebe odstrkovala a přitom její náruč byla tak příjemná a lákavá. Určitě u ní muselo být teplo a vlk necítil hlad ani smutek. Bylo to dokonalé nic!

S trhnutím jsem se probudila zpátky do světa živých. Pořád mokrá, pořád hladová. Když se o mě nechtějí starat musím to zvládnout sama. Něco v mojí malinkaté hlavičce se zlomilo. Moje srdéčko, které bilo jenom pro rodinu zamrzlo hněvem a vztekem. Pomalu jsem se nadzvedla na klepající se nožičky. Popravdě jsem nevěděla kam jdu. Jenom jsem věděla, že do úkrytu musím stoupat. S každým krokem se moje tlapičky chvěly více a více. Dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že další krok nezvládnou. No tak! Musím se dostat až do úkrytu! Okřikla jsem sama sebe. Pro dospělého by byl úkryt vzdálený nějakých padesát kroků, pro malou vlčici, která je navíc ještě menší než by měla být, to ovšem byl velký prázdný prostor.
Ale já se rozhodla! Rozhodla jsem se, že tu radost rodině neudělám! Ne neudělám jim radost tím, že umřu někde v křoví. Zmrzlá a hladová a hlavně potichu. Ne! Já jim udělám ze životů peklo! Ne co hůř... Já jim udělám ze životů hotový očistec! V očkách mi nebezpečně blýskalo, jako bych došla k poznání nového životního smyslu. A taky že ano! S novým cílem, novou myšlenkou, přišla i nová energie. Už jsem byla jen krůčky od úkrytu... A pak? Zakopla jsem a skutálela se dovnitř, jako pytel brambor.

//úkryt

Ležela jsem na studeném podkladu našeho území. Byla jsem v bezpečí za hranicemi, ale nevypadalo to, že by tu kdy bezpečí bylo. Nikdo tu nebyl. Já měla hlad a bála jsem se. Jak už jsem se rozhodla návratk Nym nebyl možný. Pořád tam mohla být ta vlčice, která měl chtěla sežrat. Tiše jsem zakňučela. Máma ani táta tu nebyli. Navíc na mě pršelo. Všichni mě opustili a nechali mě tu. Chtěla jsem zvednout hlavu a něco říct, ale byla jsem tak moc slabá, že jsem nemohla. Ten běh mě prostě naprosto vyčerpal. Běžela jsem o život a běh o život vás vždycky vyčerpá, protože běžíte rychleji než kdy dřív. Proto je to běh o život... Jinak by to byl normální běh. Měla bych se odplazit aspoň někam do úkrytu. Snažila jsem se najít nějaké místo, kam bych se mohla schovat. Cestu do smečkového úkrytu bych nezvládla, to mi bylo jasné. Bylo to daleko a do kopce. Pomalu jsem se proto začala sunout ke křoví, které bylo kousek ode mě. Když jsem byla pod křovím, alespoň na mě nepršelo.
Když jsem byla schovaná v křoví padala jsem do spánku a mdlob. Třásla jsem se zimou a hladem. Navíc i strachem a samotou. Moje psychické zdraví začínalo být to tam. A fyzicky jsem na tom taky nebyla nejlépe. Kdybych byla při vědomí všimla bych si otce, který prošel kolem při obhlídce hranic. No já v podstatě umírala zase, takže jsem nevěděla, jestli se jedná o terálného vlka nebo jenom o výplod mojí fantazie.

//Jedlový pás

V podstatě jsem dopadla na naše hranice a začala se plazit směrem více a více do našeho hornatého území. Byla jsem poměrně dost vyčerpaná z toho děsivého sprintu, takže mi ani nevadilo, že mi na můj perfektní kožich dopadá voda. Dokonce jsem byla možná i ráda, protože to znamenalo, že si umyji zbytek bahna a krve, které na mne zaschly. Snažila jsem se najít někoho v okolí, ale nikoho jsme neviděla. Dokonce jsem ani nikoho necítila. Všichni odešli na lov a nevypadalo to, že mají v plánu se do hor někdy vrátit. Smutně jsem kníkla, protože jsem tu byla opravdu naprosto sama. Za Nym jsem jít nemohla, protože v tom lese byla ta děsivá vlčice. Momentálně jsem tedy paní hor já! Pomalu jsem se zvedla do sedu. Dýchala jsem vyčepraně, přerývaně. Vzduchu jsem nasávala hodně, ale pro moje plíce to pořád bylo málo. Snažila jsem se uklidnit.
Nikde tu nikdo nebyl. Byla jsem tu opravdu naprosto sama. Navíc jsem začala pociťovat opravdu velký hlad. Nejedla jsem už nějaký ten pátek a to pobíhání kolem mne poměrně dost vyčerpalo. Poslední zbytky energie jsem vyplácala na to dostat se sem do bezpečí. Moje tělíčko ochablo a já spadla zpátky na zem. Rozvalila jsem se na ní a zůstala jsem ležet, jako bych už nikdy neměla v plán vstávat.

//Zřícenina

Vyrvala jsem se ze své malé průrvy zrovna v okamžiku, abych zahlédla ocas té zlé vlčice jak mizí ve vnitř. Takže mne tam chtěla sežrat! No ty uvidíš Čůzo. Tetička kmotřička Smrt ti pěkně vypráší kožich. Zastříhala jsem ušima a rychle vyběhla ze svého úkrytu. Běžela jsem jako o život. Popravdě jsem ani netušila, kam běžím, ale věděla jsem, že když poběžím do kopce tak se mi podaří dostat nějak domů. V dálce jsem zahlédla žluté oči, které se na mne dívaly z křoví, ale než stihl vlk, co tu byl s tou zlou čubkou, něco uděla, byla jsem pryč. ŽIVOU MĚ NEDOSTANOU! Ve vlastní hlavě jsem na sebe křičela, abych se vyburcovala k rychlejšímu tempu, ale moje tlapky a srdce přestávaly tu rychlost zvládat. Byla jsem unavená a vysílená. Naštěstí hory se už tyčily nademnou. Byla jsem kousínek od domova a doufala jsem, že doběhnu do našeho území dříve, než se ze zříceniny vypotácí ta podivná vlčice, která žere vlčata. Rozhodně jsem doufala, že ji teta kmotra dá přes čumák, ale nemohla jsem tušit jak moc. Přidala jsem ještě naposledy do kroku. Poslední síly co mi zbyly. Vysílením jsem padla na hranice a doplazila se do bezpečí.

//Ragarské pohoří

P.S. Útěk před Styx 101

//OBJEDNÁVKA

ID - M05 Siréna
Rowenin hlas je na poslech velmi příjemný. Když se ovšem rozhodne použít svou starobylou magii, její hlas se stává neodolatelným až andělským. Vlci kteří ji zaslechnou se cítí jejím hlasem poblouznění. Pro své okolí se mohou zdát jako v tranzu, protože nevnímají žádné podněty ve svém okolí. Pokud jim Rowena zazpívá nějaké své přání, budou se ho snažit splnit i poté, co zpívat přestane. Po probuzení z tranzu jsou vlci dezorientovaní, ale zůstávají pod vlivem Rowenina zpěvu, takže pokud po nich něco chtěla, budou se to snažit splnit i poté, co dozpívá. Magie působí lépe na duševně slabé vlky (unavené, vyčerpané, duševně zaostalé, vlčata atd.). Rowena může používat magii jen na území, na kterém zrovna je a maximálně na 3 vlky zároveň. Když magii používá moc (např. moc často za sebou, na víc vlků, neodpočatá, hladová atd.) může na čas ochraptět či dočasně ztratit hlas.

Celkem: 40 křišťálů a 530 oblázků

ID - M02/elektřina/4 hvězdy
Celkem: 120 drahých kamenů (20 opálů, 25 safírů, 75 ametystů)

CELKOVÝ SOUČET: 40 křišťálů, 530 oblázků, 120 drahých kamenů

//Jedlový pás

Podivná síla mne prostrčila skulinkou dovnitř. Něco si mne přitahovalo, jako bych byla něčí loutka, hračka, se kterou si může dotyčný nebo dotyčná dělat, co chce. Snažila jsem se drápky zarazit o zem, ale jenom jsem přejížděla po kameni s podivně vrzavým zvukem. Nic nemohlo zastavit můj pohyb dozadu. Netušila jsem tedy, co mne táhne ani kam mne to táhne. Hlavně musíš být silná a neplakat! Sama sobě jsem opakovala, že bych se měla uklidnit. Neděsila mne přítomnost magické bytosti, jakou byla samotná Smrt. Děsila mne přítomnost vlčice, která byla venku. Silnější a rychlejší než já. Věděla jsem, že tady uvnitř, bych měla být v bezpečí, ale bála jsem se, že tomu tak nebude. Vlčice byla přeci jen opravdu silná a mohla se tak vzepřít samotné Smrti. Maminka říkala, že Smrt je hodná. Pomůže mi. Najednou síla, která mne táhla dozadu přestala. Jelikož jsem to nečekala, tak jsem se rozplácla o zem. To nebylo úplně elegantní.
Pomalu jsem se zvedla a rozhlížela jsem se po prostoru. Všechno bylo z tmavého kamene a osvětlené zeleným světlem ohňů. Neviděla jsem skoro stěny kolem sebe, protože je halila tma. Občas se po nějaké stěně přeplazil prhu světla z ohňů, ale to rozhodně nestačilo na to, abych pohodlně viděla. "Halooo? Tetičko, kmotřičko?" zavolala jsem opatrně, když jsem se zvedla na všechny čtyři. Chtěla jsem působit odhodlaněji, ale pořád jsem se trochu bála. "Rowena! Copak tě sem přivádí mrňousi?" Hlas jako by přicházel od nikud a ze všech stran. Nebyl ani milý, ani zlý. "No... Něco mne sem přitáhlo," pípla jsem nejistě, protože jsem netušila kde se nachází Smrt. Moje kmotra na mne mluvila, ale nehodlala mi ještě ukázat svou tvář. "Hmm... To je zvláštní?" zaslechla jsem za sebou a tak jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Neviděla jsem vůbec nic. "V lese byla jedna hodně zlá vlčice. Jsem ráda, že jsi mi pomohla kmotřičko," prohodila jsem nakonec již s jistotou v hlase. "Jmenuje se Styx a je zlá. Zlejší než ty," dodala jsem ještě. Pokud někdo mohl Styx zastavit byla to Smrt a já hodlala dát na řeči otce, který tvrdil, že Smrt je nejmocnější. Chtěla jsem ji proto trochu popíchnout. "Říkala jsem si ovšem, že to není pravda... Že ty... No to ty, jsi ta nejzlejší ze všech. Nejmocnější z mocných, před kterou se každý třese a krčí v koutě. Každý se tě bá a měl ... měl by se tě bát," mluvila jsem klidným hlasem a doufala jsem, že si mě Smrt nedá k večeři.
"Hmm... Máš pravdu, že by se mě měli bát. Asi jim to dávám moc málo na jevo, že by se měli bát. Občas bych měla zavítat do světa a udělat spoušť, jako nedávno v Borůvkovém lese...Hmm"
Polkla jsem. Netušila jsem, co kmotra udělala v Borůvkovém lese, ale asi to nebylo nic dobrého. "Chtěla bych to vidět," pípla jsem nakonec. Jestliže Smrt byla tak mocná, tak mohla přeci všechno. V hlavě jsem najednou uslyšela smích a uviděla plameny, které požíraly stromy kolem. Nějaká vlčice ležela na zemi. Všude jsem slyšela hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Stála jsem uprostřed těch plamenů a bylo... bylo to vzrušující. "Nádhera."
"Ty se nebojíš, maličká?"
Zavrtěla jsem hlavou v odpovědi. "Není čeho se bát. Magie je přeci nádherná. Je přirozená. Stejně jako smrt. A ty jsi, samotná Smrt ve své dokonalosti. Všichni se rodíme a všichni umíráme. Jenom pošetilý vlk by se bál vlastní smrti. Nebo smrti svých blízkých. Je to přeci naprosto normální..." zabručela jsem až moc filozoficky, ale něco v m duši mi napovídalo ta správná slova. Vzpomněla jsem si, jak jsem si prohlížela kosti mrtvých zvířat. Tu nádhernou fascinaci jejich bílými lebkami. "Jsi divná! Ale to se mi líbí." Tiše jsem zavrčela na poznámku o tom, že jsem divná. V mém podání to ovšem bylo jen vrčení malého vlčete, které vám nemůže nic moc udělat.
"Slibuji ti svou věrnost, kmotřičko. Matka tvrdí, že jsi nám dala dar... Mě a bratrům. Je to pravda?" Potřebovala jsem si ověřit, že matka nelhala. Nevěděla jsem proč nedůvěřuji vlastní krvi, ale něco mi říkalo, že nesmím věřit všemu, co mi řeknou rodiče. Rozhodně jsem tomu nechtěla věřit slepě. No a když jsem teď stála přímo u zdroje všech informací.
"Ano, dala."
"Pak jsem tady, abych ten dar nějak mohla oplatit," navrhla jsem slabým hláskem. Už mne odvaha pomalu začínala přecházet. Nebála jsem se toho, že by mi Smrt ublížila, ale v jejím hlase jsem cítila něco nebezpečného. Něco vlezlého, co mne táhle hladilo po duši.
Smrt se jenom zasmála. Byl to pištivý smích, kterým naznačovala své pohrdání. Ale kým? Nechápala jsem, čemu se směje, dokud zase nepromluvila. "Jsi moc maličká, i když máš proříznutou tlamičku. Až budeš starší, zkušenější, tak se vrať a něco pro tebe už vymyslím. Teď ovšem jdi zpět do lesa a domů. A té vlčice se neboj. Není nic v porovnání se mnou..." Následovala odmlka. "Jenom já ti přece můžu dát skvostný dar, který ti tímto dávám. Doufám, že až dospěješ, bude se ti hodit," zabručela ještě Smrt a já ucítila horký vítr, který se mi otřel o tvář. Byl čas zmizet odsud. Smrt už se mou maličkostí začínala nudit. Poznala jsem to z jejího hlasu. Uklonila jsme se. "Děkuji ti, kmotro. Vrátím se tedy, až budu starší," dodala jsem ještě a pak jsem vyběhla zpátky k puklině, ze které jsem byla násilně vytažena. Podívala jsem se naposledy zpátky, ale zaslechla jsem podivné syčení, které mi mělo být varováním. Pokud se sem vrátím dříve, než toho budu hodna, bude to mít fatální následky. Nehodlala jsem proto riskovat, že by to tyto následky mělo už nyní a tak jsem se protáhla skulinou opět zpátky do malinkého výklenku.

//Jedlový pás

Byla jsem schovaná ve své díře, ale z pachů kolem se mi točila hlava. Cítila jsem toho vlka, který mi jednou hodil rybu u kaskád. Cítila jsem v dálce Sionna a Nym. Ale taky jsem cítila pach té šílené vlčice a dokonce se mi zdálo, že se k ní lepí ještě nějaký další pach. Pach, který jsem nebyla schopná rozpoznat. Blíží se! Namáčkla jsem se do svého úkrytu, ale bylo mi jasné, že mne před vlčicí neochrání ani moje tmavá srst na tmavém podkladu. Cítila jsem v kostech, že mne vyčmuchá hned, jak se dostatečně přiblíží. A pak jsem ji zahlédla. Nebyla daleko a opravdu vedle ní hopkala bezstarostně jiná vlčice. Začala jsem se opravdu bát, protože Sionn ani Nym nebyli v dohledu. Kdybych se pokusila na ty dva zavolat, určitě by mne slyšela i ta vlčice. Zatlačila jsem se, co možná nejvíce do svého výklenku. A pak jsem ucítila, jak za mnou povoluje kámen. Než jsem zvládla cokoli udělat, objevil se kolem mne podivný zelený opar. Bylo to světlo ohně, který vycházel ze vnitř. A pak mne najednou něco popadlo a zatáhlo mne skrz skulinu do nitra té nadzemní jeskyně z nasebe poskládaných kamenů.

//Stará zřícenina

Celkem: 6 bodů
Směna: vše za 45 oblázků