Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mechový lesík

Vlk mě následoval jako poslušný pejsek. Šla jsem podel řeky vedle něj a snažila se stíhat, protože sněhu bylo tolik, že moje malinkaté tlapičky zapadaly. Nebyla jsem sice už malé vlčátko věkem, ale vzrůstem rozhodně ano. Až na dlouhý ocásek, který se mě nechtěl zbavit. Tenkrát ta ještěrka musela něco udělat blbě, protože jinak by mi to zmizlo jako zbytek. Podívala jsem se na vlk. "Kolik magií ovládáš?" zeptala jsem se zvědavě. "A jak se vlastně jmenuješ?" netušila jsem, jestli se mi vlk už představoval nebo ne, ale jelikož jsem si nemohla jeho jméno vybavit tak nejspíš ne. Řeka se trochu klikatila a já už uviděla podivnou horu, kterou jsem procházela s Biancou a Noroxem. "Bianca bydlí u vás že jo? S kamarádem jsem ji doprovodili domů," řekla jsem důležitě a pohledem zaletěla k hoře, kde jsme se té malé otravné koule chlupů zbavili. Sice byla starší než já, ale asi trochu prostoduchá. Třeba jsou v tom lese všichni trochu padlí na hlavičku... Co když se máma a bráchové taky takhle zblbnou? Měla bych to někomu říct. Ale komu...
Pokračovala jsem svým pomalým krokem, nebo spíše pohopkáváním. "Mám hladík," řekla jsem pak a pohled upřela na vlka. Zastavila jsem se v našem pochodu. Byla tu řeka a já věděla, že v řece bývá masíčko. Sice slizké a trochu páchnoucí, ale moc dobré. Jednou mi jeden vlk přece vylovil masíčko z řeky, tak by mi ho mohl vylovit i tenhle. "Ulovíš mi něco z řeky prosííííím," pískla jsem tím nejroztomilejším hláskem.

Vlk řekl, že ho to mrzí. Popotáhla jsem a pak zvedla odhodlaně hlavičku. "Nemá tě co mrzet, pokud nestojí o mě nestojím já o ně," řekla jsem hrdě. Ve své hlavince jsem si to uspořádala tak, že já se za nikým plazit nebudu. Radši se budu většině dospělých členů rodiny vyhýbat, než si vyslechnout jak nepodstatnou položkou v jejich životech jsem... zase.
Byla mi opravdu hrozná zima a vlk nevypadal, že by měl všech pět pohromadě. Řekl jenom možná a pak stál a nic neříkal. Mou srstí se prohnal teplý vánek, který mě trochu rozehřál. Chvíli jsem si užívala klid a teplo. Nebyla jsem ovšem včerejší, aby mi nedošlo, že ten vítr není vůbec ničím přirozený. "Ovládáš vítr co?" řekla jsem a naklonila hlavu na stranu. "Děkuji," neopomněla jsem ani své vychování nebo spíš můj vnitřní kompas, protože o výchově se nedalo moc hovořit. Všechno, co jsem uměla a znala mě naučila Awnay, strejda Arcanus nebo Styx s Noroxem, což nebyli úplně nejlepší učitelé pro vlčata.
Vlk se opět rozhovořil. Tentokrát zněl jeho návrh mnohem lépe. "Byla bych ráda, kdybys mě doprovodil domů," řekla jsem. "Ale nehodlám tě zdržovat, pokud toho máte moc," dodala jsem ještě, i když mi bylo jasné, že tady toho moc na práci nemají. Co taky může mít vlk ve smečce na práci kromě povalování se v jeskyni a občas nějakého toho lovu. A jestli je výš tak nemusí ani lovit, protože na to má ty pod sebou. Věděla jsem kam mám jít, ale rozhodně jsem nechtěla jít sama. Pomalu jsem vyrazila mimo les a tiše jsem doufala, že vlk půjde za mnou, ale taky nemusel.

//řeka Kierb

Sledovala jsem vlka před sebou, který byl víc a víc podivnější. Proč mluví o mě, jako by si podíval s někým? Třeba je divný... Pošahaný... Nebo? Co když má nějakou magickou schopnost, která mu umožňuje se napojit na někoho jiného a povídat si s ním?! TO JE HUSTÝ! Naklonila jsem hlavu na druhou stranu a po tváři se mi rozjel velký úsměv. Tenhle vlk byl dokonce zajímavější než Norox. Pohodila jsem vesele ocasem ze strany na stranu. Než mi došel význam jeho slov. "Takže máma je tady?" zeptala jsem se a začala se rozhlížet kolem. Radost z toho, že jsem našla někoho, kdo je možná víc magický než by se mohlo zdát, vystřídal jiný pocit... Strach? Vztek? Zhnusení? Obava? Sama jsem netušila, co to bylo. Nepřestávala jsem se rozhlížet a mírně jsem se přikrčila. Pokud byla matka v úkrytu nemohla jsem tam. Olízla jsem si čenich, ze kterého mi tekla nudle. V tenhle moment jsem nevypadala moc jako dokonalá vlčecí princezna, ale co se dalo dělat. "Hepppppčččččííííííííí," pšíkla jsem si znovu a poodletěla jsem o kousíček dozadu.
Zvedla jsem pohled k vlkovi, který teď vypadal víc rozlobeně, i když jsem mu nic neudělala. "Jestli... Jestli..." začala jsem a pomalu jsem ztišila hlas. Rozhlédla jsem se a pak přistoupila k vlkovi blíž, než by bylo vhodné. "Jestli je maminka tady, tak to do úkrytu nemůžu. Nesnáší mě a byla na mě zlá... Naháněla mě Styx, málem jsem umřela pod kopyty stáda a jí to ani nezajímalo, když jsem jí to řekla. Ještě mi řekla, že jsem toho zvládla víc a že si nemám stěžovat, že je najednou život těžký ," zašeptala jsem tak potichu, že to mohl slyšet jenom vlk. "Jenomže mě je strašná zima, mám hlad a ztratila jsem se v chumelenici v lese a nemám kam se jít schovat a ani nevím kudy se dostat domů, aby mě nenapadla Styx nebo si to Norox nerozmyslel a nesežral mě," dodala jsem ještě víc potichu, ale překotně a s naléhavostí v hlase. Pak jsem se od vlka mírně odtáhla. Nechtěla jsem až moc narušovat jeho osobní zónu. Byl první vlk, který se snažil mi pomoct, ale já se naučila být nedůvěřivá ke všem dospělím. Nikdo z dospělích mi nikdy nepomohl, když jsem je potřebovala, takže jsem v nedůvěře v ně nehodlala nic měnit. Pevně jsem věřila tomu, že co si nezařídím sama, to nemám. Tenhle vlk ovšem byl magičtější než samotná Smrt pokud se uměl napojit na jiného a povídat si s ním a to mě lákalo. Chtěla jsem toho o něm zjistit víc... Ale ne dřív, než se dostanu někam, kde bude teplo a klid.

V klidu jsem oddechovala. Adrenalin z magie opadl a s ním odešla i moje energie a pocit tepla, který jsem dosud měla. Zima byla jako když praští a mě bylo jasné, že pokud se nezahřeju, tak to nebude nic dobrého. Rozhodně jsem nechtěla zažít podchlazení stejného ražení jako dřív. Cítila jsem pachy, ale můj čenich byl tak zmrzlý, že jsem je nedokázala rozlišit. Ani jsem je nedokázala rozeznat od sebe navzájem. Není to tu bezpečné. Věděla jsem, že jsem na území cizí smečky, kterou jsem vůbec neznala. Bianca sice byla celkem tupá a hodná, ale to nemuselo platit pro zbytek její smečky. Neměla bych se tu poflakovat dlouho, co kdybych vyrazila pomalu pryč. Začala jsem se rozhlížet, ale najednou... "He, he, he.... HEPČÍ!" vyletělo ze mě až jsem nadskočila. Studené tlapky a chladný vítr se začaly projevovat. Přes svoje pšíkání jsem nezaslechla vlka, který ke mně dorazil.
Až když promluvil jsem si uvědomila, že už nejsem v lese sama. Vlk vypadal divně. Jako by ho něco praštilo do čenichu. Pozdravil a pak mi nabídl nějaké teplé místo. Z mého stavu muselo být jasné, že do tepla potřebuju, ale já se rozhodla nenechat se nalákat někam jen tak. Vypadá divně. Ani se nepředstaví a hned mě láká do úkrytu? Zvedla jsem se ze země a nakrčila čenich. "No nazdar," vyšlo ze mě po dlouhé pauze mlčení. "Nepřijde ti divný lákat malinkatý nebohý vlčice do svýho pelechu?" nadhodila jsem ležérním tónem a přejela vlka pohledem. Jelikož se toulal na území smečky nebyl tulákem, ale netušila jsem jak moc vysoko tu je. Pff ani se nepředstavil. Taky se nepředstavím, když se nepředstavil. Švihla jsem ocasem a popotáhla, protože mi začala téct nudle.

//Nad kopci

Jiskry mi stoupaly od tlapek a tak jsem dokonale viděla přes padající sníh. Hned jak jsem se dostala do mechového podrostu cítila jsem se lépe. Nějak jsem se tu cítila bezpečněji. Jiskřičky od tlapek ovšem začaly slábnout. Cítila jsem jak mi dochází energie a jak i jiskry ztrácí mou vůly. Popravdě si létaly kam chtěly, takže po dopadu propálily trochu mechu v okolí, který začal nechutně smedět. Moje energie mě opouštěla a stejně tak i magická moc, kterou jsem na chvíli byla schopná ukočírovat. Podle pachu mi bylo jasné, že se nacházím na území smečky. Pravděpodobně šlo o tu smečku, o které mluvila Bianca. Třeba tu ta blbka bude...
Chtěla jsem vyrazit nepozorovaně lesem dál. Jestli že měla Bianca pravdu a bylo to víc vlčátek, mě by si nikdo nevšimnul. Na další pochody jsem byla ovšem až moc vyčerpaná. Musela jsem si na chvilku odpočinout, než se zase vydám dál. Hlavně tu nesmím ležet moc dlouho nebo zmrznu. Můj plán byl jednoduchý. Na měkkém mechu nabrat trochu sil a pak vyrazit do úkrytu, který jsem viděla u smradlavé hory. V tichosti jsem doufala, že si mě nikdo nevšimne.

Sníh padal všude. Neviděla jsem na Noroxe, ani jsem netušila jestli tu pořád je nebo se někam zašil. V té zimě a sněhové vánici, bych se mu ani nedivila. Bylo mi děsně. Kdybych nebyla tak blbá, tak bych nevběhla do sněhové závěje jen tak. Jenomže já měla hlad. Kdyby mi sníh nepadal do očí, asi bych se rozbrečela, ale já musela soustavně mrkat, aby se mi oči nezapadaly sněhem, takže jsem neměla na tvorbu slz prostor. Mírně jsem popotáhla. Neměla jsem strach, spíš jsem byla naštvaná. Už jsem se zvládla dostat sama z horších patálií, ale tohle měl být příjemný výlet, ne boj o přežití. Tiše jsem zavrčela. A ten zbabělec mě tu nechal a zdrhnul! Odplivla jsem si do sněhu a sledovala okolí. Norox nebyl nikde vidět a ani nereagoval na moje pokřikování. Asi mě tu vážně nechal.
Švihla jsem zlostně ocasem. Musela jsem se odsud dostat, ale netušila jsem jak. Přes bílé peklo, které padalo z nebe rozháněné větrem nebylo nic vidět. Slunce sice vstalo, ale velice pomalu. Potřebovala jsem trochu světla, abych někam mohla dojít. Najednou mi od tlapek vyrazily blesky. Bylo to nečekané. Cítila jsem se nepřemožitelně. Něco mi projelo hlavou. Byla to dokonalá vidina toho, co mám dělat. Začala jsem se soustředit a malé elektrické výboje naplnily vzduch kolem. Byly jako malinkaté světlušky, které mi ukazovaly cestu z toho bílého hnusu. Konečně jsem byla schopná nalézt cestu. Uviděla jsem před sebou les, který jsem znala od Bianci a rozeběhla jsem se tím směrem. Když tam nebude, tak se vydám do toho úkrytu co byl vidět ze sopky.

//Mechový lesík

//Super akce Morfé Bavilo mě vymýšlet dopisy a přemýšlet nad tím, jak moc nafoukaná by byla Rowka a jak moc tupá Tasa, kdyby psala dopis Vlčíškovi :D nejvíc se mi líbilo že chce Meinere ponožky a nejvíc mě rozesmutnila Bianca, co si přeje vidět maminku

//Za Noroxe

Následovala jsem vlka jako jeho věrný stín kamsi do neznáma. Nechtělo se mi ho opouštět, ani se mi ho nechtělo následovat. Nějak jsem nevěděla, co pořádně chci. Ale já byla moc malá na to, abych věděla, co chci... ne? Popravdě jsem netušila, zda se vůbec chci vracet domů, i když jsem tím vyhrožovala. Ani bych asi netušila, kde domů je. Mlha byla hustá a já byla ráda, že vidím Noroxe před sebou. V tomhle nečase bych se domů vrátit nemohla. Nezvládla bych to. Byla jsem zoufalá a hladová, protože jsem nejedla už několik dní. Potřbovala jsem něco do břicha, ale nevypadalo to, že by se vlk rozhodl mi něco ulovit.
Norox se začal bavit o tom, že mě měla naučit lovit rodina. "Nikdo mě to nenaučil," odvětila jsem stručně. Začínala jsem mít zase celkem špatnou náladu. Neměla jsem ráda, když jsem se cítila neschopně. Lov jsem neovládala, takže tu byl pocit neschopnosti opravdu silný. Norox naštěstí zavětřil a našel kořist, prý přímo pro tebe. "Ale co mám dělat když ji najdu?" zeptala jsem se smutně. Opravdu jsem netušila jak se to dělá a nechtěla jsem svůj první lov podělat. "Fakt bys mi to nemohl ulovit?" Už když jsem otázku vyslovila, bylo mi jasné, že tu nepochodím.
Obrátila jsem se směrem k stopám a vyrazila po nic za lasičkou. Mlha a sníh mi ovšem bránily vidět stopy. Následovala jsem je s čenichem u země a pak jsem zahlédla lasičku, která byla v mlze předemnou. Rozeběhla jsem se a skočila po ní, ale ona mi proběhla mezi tlapkami a zamířila si to dál a pryč. Zvedla jsem se a oklepala ze sebe sníh. Nesnesla jsem pocit, že jsem neupravená. Našla jsem stopy a vyrazila po nich za lasičkou. Pokus o lov lasičky číslo dvě. Ušla jsem pořádný kus, ale stopy najednou zmizely. Zůstala jsem stát a ohlédla se zpátky. Noroxe jsem neviděla. Zmizel za hradbou mlhy a sněhu. "Noroxi?!" vypískla jsem zmateně.

//Řeka Kiërb

Poslouchala jsem Noroxovo vysvětlení, proč se rozhodl můj život zachovat. Znělo to celkem rozumně. Pokývala jsem tedy souhlasně hlavou. Jeho důvody se mi zamlouvaly, i když nedávno neměl problém poškrábat tu větší vlčici jen tak z rozmaru. Ale Biance neublížil vůbec... Asi není tak úplně špatný. Navíc o mě prohlásil, že jsem zajímavá, což mě zahřálo u srdíčka. Můj pochod začal být rychlejší a veselejší. Spíš jsem se pohupovala do kroku a pohazovala u toho ocasem. Byla jsem celkem blízko u Noroxe, protože jsem se přes noc celkem bála. Kdybych byla sama asi bych se i rozplakala, ale sama jsem nebyla, takže jsem se cítila lépe.
Vlk se zeptal na moje plány. "Ale já se jednou vrátím domů... Jako všichni," broukla jsem rezignovaně. Sice jsem byla pořád naštvaná a uražená, ale nedovedla jsem si život bez své malé smečky představit. Navíc další smečka byla hned vedle, takže jsem se mohla případně chodit vytrucovat k Biance. Vypadala, že by celkem ocenila někoho, s kým bude moc jen tak kecat. "Jenom se mi nechce jít domů teď... Ale začínám mít hlad, takže pokud nemáš v plánu mi něco chytit, tak se asi budu muset vrátit dřív, než by se mi zamlouvalo," dodala jsem smutně. Byla to pravda. Začínala jsem pociťovat hladík, ale sama jsem lovit neuměla. Nikdo nepociťoval potřebu mi to ukázat nebo mě to naučit. Smutně jsem koukla na Noroxe.

//Nad Kopci

Sledovala jsem vlčici. "Netuším o čem to mluvíš. Moji sourozenci rozhodně nejsou tak blbý, aby je někdo musel zachraňovat z nějakýho stáda... Asi si mě s někým pleteš," řekla jsem jí upřímě. Táta ani bráchové o žádném nepříjemném setkání se stádem nemluvili, takže jsem prostě odhadla, že si tahle vlčice vymýšlí nebo si mě s někým spletla. Hádám, že spíš to durhé. Vypadá až moc jako naivní pravdomluvka. Nakrčila jsem čeníšek a pomalu ztrácela naději, že se vlčici podaří odejít pryč. Nakonec udělala tu jedinou rozumnou věc a zbalila se. Vypadla. Odkráčela. Zmizela.
V duchu se mi ulevilo, i když ne tak docela. Možná mě mohla doprovodit domů nebo tak... Nebo mě mohla domů dotáhnout a předhodit mě tátovi, který by mě seřval nebo mámě, která by mě zakousla... Takhle je to lepšejší. Podívala jsem se na Noroxe, který se opět snažil pouštět hrůzu. "Pfff... To ti tak žeru. Popravdě moje šance na přežití jsou s tebou větší, než kdybych byla sama... Jo jsem jenom malé blbé vlče, ale nejsem stupidní a naivní... Takže proč mě nechceš vlastně sežrat rovnou?" zeptala jsem se, protože mi uprostřed mého monologu došlo, že pokud Norox nechce můj život zkrátit a ani mi neublížil... do ted... a jelikož nemá k ubližování ostatním daleko a využívá agresivitu jako svou hlavní zbraň... pak jedinou otázkou zůstává, proč mi ještě nerozkousnul krk. "Nejsi blbej. Musíš mít důvod," dodala jsem ještě, aby mě neodbil nějakou blbostí.

//Za Noroxm

Sledovala jsem celou situaci s nezájmem,který byl ovšem hraný. Tahle situace mě velmi zajímala, ale přece nebudu hned na všechno vejrat jak vejr. To bych působila až moc okatě. Občas jsem na ty dva koukla a občas jsem se podívala jinam. "Pff... Tohle není můj táta. Můj táta je někde v horách ve smečce a pravděpodobně o mě naprosto ztratil zájem," prohodila jsem pohrdavě. U srdíčka mě ale trochu bodlo. Norox je lepší než táta. Aspoň mi na féra říká, že mě nemá rád. Naklonila jsem hlavu na stranu a přejla na vlka, který na mě mluvil. Jenom jsem kývla na jeho slova hlavou. Dávalo to celkem smysl. Kdyby nebyla blbá a neurážela vlka na potkání, tak by nedostala po čumáku. Udělala jsem si malou poznámku, že nemám nikoho urážet, pokud nevím zda jsem rychlejší, silnější nebo alespoň magicky nadanější, než on či ona.
Vlčice začala mluvit o svých rodičích a nějakém alfákovi. Pff... Ti ji nezachrání. Nejsou tady. Mrskla jsem trochu delším ocasem. Neměla jsem náladu tu vlčici zachraňovat z kaše, kterou si nadělala. Na druhou stranu jsem ovšem chtěla vidět pořádný boj a nejen nějaké slabé kočkování. Pomalu jsem vstala a došla o trochu blíž k Noroxovu boku. Udržovala jsem si ovšem dostatečný odstup, aby na mě jen tak nedosáhl. "No tak, tahle ti za to nestojí, je to jenom nějaká ubrečená nicka, najdeme ti na vybítí energie někoho lepšího, hmmm?" navrhla jsem vlezle milým tónem, i když mi bylo jasné, že to na Noroxe nebude fungovat. "Je to jenom uřvaný děcko a ty potřebuješ někoho silnějšího, nějakou výzvu... Tuhle by sis moh dát k svačince kdykoliv ne?" broukla jsem ještě. Zkusila jsem to přes jeho ego, ale kdo ví, zda to bude fungovat. Na vlčici jsem se ani nepodívala, ale doufala jsem, že je dost inteligentní na to, aby zmizela a že mi bude za záchranu kejháku vděčná. Přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž. Jenom jsem doufala, že se sama nestanu součástí jídelníčku.

Sledovala jsem po očku Noroxe, který se snažil tvářit jako že není tak blbej. Ale byl tak blbej... Jeho výmluvám jsem moc nevěřila, ale nechtěla jsem přijít o kejhák, tak jsem raději jenom kývla na souhlas. Nemůžete kopat pořád do vosího hnízda, občas ho musíte nechat být, aby se uklidnilo. "A co ti ten zapáchatel provedl?" řekla jsem se zájmem. Popravdě mi to bylo totálně jedno, ale nechtěla jsem, aby řeč nějak stála. Navíc jsem chtěla odvést jeho myšlenky mimo situaci, která tu nastala. Podle jeho postoje mi bylo jasné, že to není úplně něco, co by mu bylo příjemné. Ale proč by se chtěl rvát zrovna s tímto konkrétním vlkem? Natočila jsem hlavu na stranu. Byla jsem prostě jenom zvědavé vlče.
Norox začal něco, ale nedokončil to, protože ho přerušila nějaká vlčice. Byla starší než já, ale ne úplně dospělá. Chudák netušila, co dělá, když plácla tu bylbost o Noroxově oku. Udělala jsme pár kroků dozadu a ušklíbla se na vlčici. A seš v hajzlu... Jenom jsem se stáhla do povzdálí, abych mohla sledovat, ale udržovala jsem si odstup. Sice jsem čekala, že si svou agresi vybije na někom starším, ale co. Vlčici jsem neznala a bylo mi to celkem fuk, co se s ní stane. Není ani rodina ani smečka, může klidně zdechnout. Pro mě za mě ji mohl Norox klidně sežrat, já bych tomu nebránila.

//Sopka

Následovala jsem cestou Noroxe. Večer se během sestupu přehoupl do noci a já se držela v jeho patách, abych náhodou někam nesletěla... nebo hůř. Naštěstí se noc postupně překlopila do rána a my se ocitli konečně dole z té podivné hory. Zajímalo by mě, proč tolik smrděla. "Proč to tam tak páchlo?" zeptala jsem se Noroxe, ale bylo mi jasné, že jsem se ptát neměla v momentě, kdyb mi vyletěla ta slova z tlamy. "Jako bych nic neřekla," pípla jsem ještě, protože jsem se začala trochu bát, že se naštve a pak mě tu nechá. Nebála jsem se, že by mě zabil. Toho, že mě opustí ovšem ano.
Prohlásil, že bych se mohla připlést někomu do cesty a že bych to nemusela udělat dobrovolně. "Nemyslím si, že bych byla tak tupá, abych se držela v blízkosti dvou vlků, co se perou... Raději zůstanu opodál, jako pozorovatel," odvětila jsem, protože jsem plně nepochopila, co naznačuje. Možná bych mohla i fandit! Zaházela jsem svým trochu dlouhým ocáskem. Na chvíli jsme zastavili a já sledovala Noroxe. Něco větřil. Taky jsem ty pachy cítila. Jeho úšklebek mi prozrazoval, že má něco za lubem. Pak z něj vypadlo, že našel našeho blbečka. Natočila jsem hlavu na stranu a zvedla čenich k obloze. Párkrát jsem natáhla vzduch. Cítím borovici a borůvka. To je číslo jedna. Pak je tu cítit mech a zatuchlina. Číslo dvě... A finální pach je jako letní vánek a pryskyřník. Číslo tři. Svůj pohled jsem upřela směrem odkud to táhlo. Pak jsem se podívala na Noroxe. "Jseš opravdu tak moc zabedněnej, že se chceš jít ze srandy prát se třema?" zabručela jsem s úšklebkem. "No jen do toho bránit ti nebudu, ale na tvým místě bych možná volila jeden na jednoho..." dodala jsem si spíš pro sebe, ale tak aby to slyšel.

//Vítám nové členy smečky
Pokud bych mohla poprosit o zapsání Převisu jako úkrytu, budu moc ráda.

Norox souhlasil s mou myšlnekou, že je tu blbečků plno. No ještě aby nesouhlasil. Slunce už začalo zacházet za obzor a mě zavalil nepříjemný pocit. Bylo to už dost dlouho, co jsem byla naprosto sama mimo smečku a bez rodiny. Naposledy jsem přes noc byla sama, když jsem utíkala od Styx, když jsem se ocitla v poušti. To jsem ale byla hodně malá a už jsem si pomalu sama putování nepamatovala. Kdyby ho pořád někdo nepřipomínal, asi bych na něj zapoměla. Představa, že bych měla kráčet domů tmou mne nelákala. To už bylo opravdu příjemnější jít někam s Noroxem. U něj byla alespoň jistota, že mě ochrání... nebo zabije. Ale pořád to byla jistota. Ne že bych se bála noci. Měla jsem noc a tmu ráda, ale bála jsem se toho, co je v noci schované. Všechno, co tam je v noci, tam je i ve dne... Jenom v noci je to stokrát strašidelnější... Nakrčila jsem čenich a otočila se na vlka.
"Rozhodně je zábavnější jít s tebou, než s tou malou tupkou do její smečky... Byla vážně tak moc normální až to bolelo," broukla jsem, abych nějak zamaskovala, že nechci být sama. "A domů se mi momentálně nechce," dodala jsem ještě, abych nějak odůvodnila, proč nejdu. Nechtít bylo to pravé. Nechtěla jsem spoustu věcí. Slovo Nechci dokonale zabalilo spoustu dalších slov a pocitů. Norox nakonec souhlasil. "Za prvé nepřipletu nejsem blbá. Za durhé nejsem mrně, ale dáma," odsekla jsem mu na jeho varování. Chtěla jsem působit taky trochu hrůzostrašně a bojovně, i když jsem to první nebyla vůbec a to druhé jen z půlky. Rozeběhla jsem se za ním. Jeho slova působila trochu posměvačně, nebo mi to tak jen přišlo? "Hele každému se líbí něco. Někdo má rád malí vlčecí prdelky, někdo zase smrt a umírání, někdo maso, někdo magie," prohodila jsem jen tak. Chtěla jsem ho trochu poškádlit. Měla jsem mnohem radši, když si se mnou povídal než když mlčel a připadalo mi, že mlčí jen když ho někdo neuráží.

//Za Noroxem