Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Juniper byla podle Beliala bezpečnostní riziko. "Hej to je moje kamarádka, není žádný riziko a když tu bude chtít být tak tu bude," houkla jsem zase nesmlouvavě já. Možná to bylo i tím, že jsem Juniper chtěla dokázat, že správná vlčice za sebe nenechá rozhodovat nějakýho blbýho samce. Prostě silná a nezávislá vlčice. Juniper ovšem dostala asi z Beliala strach, taky aby ne, vypadal celkem majestátně. Rychle se rozloučila a zamířila hledat svého partnera. "Držím palce ať ho najdeš a pak se tu zastav, třeba tu na zimu budeme mít místo," pronesla jsem kamarádsky a zamávala jí ocasem na cestu. Sice jsem se neuměla chovat k vlčicím, ale to neznamenalo, že jsem nehledala nějakou kamarádku.
Obrátila jsem se na Beliala. "No výborně, tohle byla šance na první kamarádku a ty to takhle zhatíš," zabručela jsem na oko naštvaně a našpulila tlamičku, jako nafouknuté vlče. Sedla jsem si na zem. "Kde jsou vlastně mrňata, mám tu pro ně výborného divočáka," proneslaj sem a ukázala tlapkou na maso, které ještě kouřilo teplem. Bylo to perfektní, moct takhle Belialovi ukázat, že i já něco dokážu opatřit.
Jenže ten se rozmluvil o bratrech. "Co mi je do nich, rvali se už jako malý smradi, takže nepřepdokládám, že by se něco změnilo. Jen se mezi ně nepleť nech je ať si rozbijou čenich a pak jim můžeš vynadat, pokud budeš chtít," řekla jsem jednodudšše. To, že se bráchové porvali mne nechávalo klidnou, protože jsem netušila, jak závažné to bylo. Belial mi navíc neřekl nic o tom, že by jeden nebo druhý byl zraněný nebo umřel, takže jsem to brala jen jako sourozeneckou šarvátku. Popadla jsem divočáka a táhla ho směrem k úkrytu. Ohledně ocasů jsem nehodlala Beliala připravit o žádné vysvětlování, ale nejprve jsem se chtěla dostat do tepla a uskladnit maso. "Fou taf afolát," zahuhňala jsem jenom.

//úkryt

Juniper vypadala jako to zlatý prase, ale dle všeho se jí to moc zamlouvalo. Jen jsem si na to odfrkla a otočila od ní pohled, aby neviděla, že obracím oči v sloup. Bože, do čehos to rozum vložil... to už dneska nemají vlčice žádnou úroveň, že se jim líbí napatlat si jakoukoli barvu na sebe? Pohledem jsem přeletěla okolí a pak pohled zase vrátila k Juniper. "No když myslíš," podotkla jsem suše a pak si utrhla kus masa z divočáka. Juniper neodcházela, ale do smečky se hned taky nehrnula, takže jsem si kecla kus od ní a spořádaně jedla. Malá sousta, hezky rozmělnit v tlamě a pak tiše polknout. Jedla jsem vždycky takhle elegentně, nebo se to stalo až s věkem? Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem jedla jako malé vlče...
Divočák byl opravdu výborný a bylo ho celkem dost, takže jsem měla v plánu ho pak dotáhnout do úkrytu a nabídnout vlčatům i jiným členům smečky. Juniper jsem nenabídla nic a kdyby se chtěla do divočáka pustit, byla jsem připravena ho bránit. Byl to můj úlovek a pokud, jak sama řekla, do smečky teď nechce, nemohla si dělat nároky na naše jídlo. Navíc ne v zimě. "Probrat s partnerem... pf.. no když musíš, tak musíš... Ale jeden by řekl, že umíš myslet i za sebe a nepotřebuješ, aby ti tvoje rozhodnutí posvětil nějakej moula," odvětila jsem a trochu tím poukázala na svůj vlastní pohled na věc. Můj světonázor byl prostě takový, že vlčice nemusí být jenom domácí putku, ale že můžou taky sami něco dokázat bez toho, aby jejich partner musel rozhodovat o nich samotných a navíc kdo by partnera i potřeboval, že.
V ten moment se kousek od nás zjevil Belial. Pohodila jsem nejdelším ze svých ocasů a dojedla poslední sousto, ze svého jídla. Byl tenhle ocas ten původní nebo ne? Těžko říct. "Beliale," pronesla jsem s úsměvem a opětovala mu upřímný pozdrav. "Tohle je Juniper a myslím, že ten její momentálně svítiví kožich je nějaké kouzlo... před tím vypadala normálně," pošeptala jsem mu poslední větu, aby ji slyšel jen on.

//Esíčka

Táhly jsme divočáka směrem do lesa. Nebylo to naštěstí moc daleko. Ne, že bych se nějak nadřela, většinu tahání jsemn nechala na Juniper, které najednou začal svítit zlatě kožich. Tiše jsem si odfrkla. "Vypadáš jako bys dělala někde děvku zlato, měla bys to umýt pokud to půjde," proesla jsem s hodnocením, které jasně prozrazovalo, že tahle měna jejího kožichu se mi nelíbí. Nebyla to závist. Takhle svítit jako koule na diskotéce bych nechtěla ani náhodou. Pokud jí to dalo to prase, tak to snad brzo přejde.
Odtáhly jsme maso na hranice lesa. "Auuuuuuu," oznámila jsem okolí, že jsem se vrátila a že sebou mám jídlo. Pak jsem se obrátila na Juniper. Tohle byl smečkový les a já neměla v plánu ji tahat někam víc do nitra, dokud nebudu vědět, co by tu mohla chtít. "Tohle je smečkový les a jako tulačku tě nemůžu brát sebou do úkrytu. Tedy pokud se neplánuješ do nějaké smečky přidat, a to bych mohla potom tě vzít k nám, ale jen pokud se rozhodneš zůsta tady," pronesla jsem s klidem a pak se podívala na maso. Měla jsem hlad,a ale raději ych dokrmila vlčata než nějakou tulačku.

Ahoj prosím si o odměny níže + na konci jsem napsala hodnocení akce

Rowena
(vyměnila jsem magii smrti a 2 hvězdy do magie za komodity, protože Rowena by jinak měla více magií než je povoleno a nemám prázdné hvězdy)
15 perel
35 křišťálů
75 drahokamů
135 kytiček
280 oblázků
80 mušlí
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
lektvar Mírumilovnosti
lektvar Nedotknutelnosti
magie od Života bez hvězd -> předměty
vymaxování 1 magie -> předměty
2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl -> mimik
2 hvězdičky do vlastností -> jednu hvězdu a 1 % do obratnosti pokud se to takhle nedá, tak jen tu jednu hvězdu
5 % nad rámec do jedné vlastnosti -> taktika
25% sleva na speciální magii
za celkové splnění prosím 5 hvězd do Vlčíškovi magie

Jesaiah
(hvězdy do výjmečné magie převedeny na komodity, Jess nemá výjmečnou magii)
15 perel
15 křišťálů
175 drahokamů
175 kytiček
80 oblázků
80 mušlí
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
lektvar Mírumilovnosti
lektvar Nedotknutelnosti
magie od Života bez hvězd -> voda
magie od Smrti bez hvězd -> neviditelnost
2 hvězdičky do magie -> voda
vymaxování 1 magie -> neviditelnost
vymaxování 1 vlastnosti -> rychlost
2 hvězdičky do vlastností -> síla
25% sleva na speciální magii
za celkové splnění kalendáře prosím 75 % slevu

Waristood
(hvězdy do výjmečné magie převedeny na komodity, Wari nemá výjmečnou magii)
15 perel
15 křišťálů
175 drahokamů
175 kytiček
80 oblázků
80 mušlí
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
lektvar Mírumilovnosti
lektvar Nedotknutelnosti
vymaxování 1 magie -> neviditelnost
magie od Života bez hvězd -> vzduch
magie od Smrti bez hvězd -> bolest
2 hvězdičky do magie -> bolest
vymaxování 1 vlastnosti ->vytrvalost
2 hvězdičky do vlastností -> taktika lovu
25% sleva na speciální magii
za celkové splnění kalendáře prosím 75 % slevu

P.S. Akce byla fajn, líbilo se mi, že si každý mohl vybrat, co chce plnit a co plnit nechce. Taky se mi líbilo, že bylo možné vybírat z neherních úkolů, takže pokud se čekalo na spoluhráče mohl se ten den nasbírat v neherních úkolech. Taky byl kalendář krásně graficky zpracovaný.
Co bych do příště možná zvážila/vylepšila je zadávání úkolů a i návaznost na počasí. Já osobně jsem Maple otravovla skoro furt s tím, jestli něco chápu správně nebo ne, protože jsem si třeba "6. Uteč před zimou do teplejších krajů" vyložila chybně tak, že se máme prostě přesunout z místa kde momentálně jsme více na jih, než na místo které je nějak barevné na mapě. Nebo tím, že jeden úkol byl přímo tady omezen časově, tak jsem nezkoumala pak zadání, že i jiné jsou časově omezené, to by bylo fajn pro příště sjednotit. A co mě trochu naštvalo, že během prvního týdne kalendáře nesněžilo, ale někteří vesele chytali vločky, ale já jsem prostě na počasí vysazená, protože ho ráda čtu a sama se ho snažím dodržovat i během obyč hry, tak v kalendáři mě to pak zarazilo.
Souhlasím i s Kessem v tom, že by se tyhle herní akce nemuseli povolovat v rozcestníku (jmenovitě les a jezero). Já je tam taky sice úkoly plnila, ale chápu její pohled na věc, který nastínila na discordu, že když je to herní akce, měla by být ve hře.
Jinak ovšem povedená akce! Jsem ráda, že se kalendář povedl a podle ohlasů se všem líbil. Proto neberte moje hodnocení jako kritiku, ale spíše jako nápady do budoucna, samozřejmě není nutné je brát v potaz, protože to jsou jen moje osobní postřehy
Pěkné svátky a pevné nervy při zadávání odměn.

Přidáno.

//Kančí remízky

Ani blížící se noc nevylepšila počasí. Teplota klesala, což mi nevadilo. Mínusové teploty můj kožich zvládl ustát, ale to foukání větru bylo horší. Juniper za mnou cupkala jako dobrá přítelkyně/podřízená. Neměla jsem úplně valné naděje o tom, že bych někdy našla vlčici sobě rovnou. Popravdě jsem o to neměla ani zájem, jelikož by to jenom prokázalo, že jsem sama jenom obyčejná vlčice. Ne, mohla jsem se obklopovat jen někým, kdo mi nesahal alespoň v něčem ani po kotníky a to Juniper tím, že zde byla nová, splňovala.
Juniper nechtěla lovit divočáka a já si nechtěla přiznat, že na to nemám, když tu najednou. Z křoví se přiřítil divočák a padl na zem jako podťatý. Infarkt? Zázrak? Kouzlo? Kdo mohl tušit. Nehodlala jsem se v tom nimrat. "Koukej, naše přání bylo vyslyšeno, popadni kus a pojď už tam skoro jsme," zavelela jsem a popadla přední nohu divočáka, abych ho mohla smýkat přímo k Asgaarskému hvozdu. Měla jsem v plánu ho dotáhnout do úkrytu a případně tvrdit, že jsme ho ulovili, abych měla kladné body od Alf, i když ty jsem stejně nepotřebovala. Díky vlčatům se smečka rozrostla a jestli se přidá i Juniper, aspoň bude o další vlky na práci víc. To by v tom byl čert, aby mě strýček nepovýšil.

//Asgaarský hvozd

//travnatý oceán
24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

Kráčela jsem v předu naší velké výpravy. No velké, byly jsme jenom dvě, ale Juniper mne naštěstí neztratila ani v té obrovské vánici, která všude kolem hodovala na tulácích, kteří se neschovali. A na blbcích, kteří nešli domů, když měli tu možnost. Sakra, měla jsem se vykašlat na výlet a jít rovnou směrem Asgaar od hor, když jsem měla tu možnost, ale ne já se musela jít ještě projít. No tak teď to mám. Došla jsem do podivného uskupení keřů, které mi došlo, že neznám. Pohledem jsem se ohlédla na Juniper, ale nechtěla jsem před ní působit jako někdo, kdo se ztratil. "Už tam skoro jsme," zalhala jsem a doufala, že to zní přesvědčivě. Neměla jsem sílu, abych do svých slov vložila magii a donutila ji tak uvěřit mi.
Předemnou v křoví se objevilo něco podivného. Zlatá barva, dusot a hrčení. "KOukej," pošeptala jsem Juniper a odhrnula jednu z křovin, za ní se schovával zlatý divočák. Vypadal naprosto v klidu, hrabal ve sněhu a hledal něco k jídlu. "No není to nádhera," dodala jsem šeptam. "Jeden můj známý tvrdil, že ti zlaté prase dokáže splnit přání. Co by sis přála? Já bych chtěla dobrého divočáka k obědu," pronesla jsem nejapný vtip a mlsně se olízla. Ale i já měla nějakou tu zásadu nezabíjet druhý, které jsou sami o sobě na vymření. Packu jsem tak stáhla a vyrazila jsem směrem, který snad už byl opravdu tím správným, co mne dovede do Asgaarského hvozdu. Fakt jsem doufala, že už se neztratíme, i kdž byla kolem fakt šílená polízanice. Sníh se prostě royhodl, že nám to všem tuhle zimu bude dělat těžké.

//esíčka

//Kierb

Naše vozídko, nás svezlo hezky z kopce až směrem kolem řeky. Na jihu to vypadalo líp, než na severu. Ale sníh byl všude. Sněžilo, jako by nemělo snad nikdy přestat a tak jsem si druhé řeky všimla až na poslední chvilku. "SESKOČ!" křikla jsem na vlčici, co seděla za mnou a seskočila jsem, ne úplně elegantně nutno dodat, do sněhové závěje. Vykoukla jsem právě v čas, abych viděla, jak se moje vodní sáňky vřítily do vodního toku a roztříštily se na kousky. Tolik k mém schopnosti řídit.
Vyhrabala jsem se ze sněhu, ale ten pořád padal a padal. "Měly bychom se jít někam schovat. Pojď kus odtud znám jedno místo," pronesla jsem a vydala jsem se sněhovou vánicí směrem, kde jsem tušila Asgaarský hvozd. Doufala jsem, že nás tam dovedu, ale místo toho jsem ztratila po chvilce orientaci. Moje tři ocasy vlály za mým tělem, jako bych to neměla nikdy jednoduché. Pro moje malé tělo bylo těžké se sněhem brodit, takže když jsem uviděla první křoviska, doufala jsem, že je to ten lesík u Asgaarského hvozdu, ale nejspíše jsem se spletla.

//kančí remízky

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních
Vlčice, Juniper, kterou jsem si ve své hlavě přejmenovala na Juni, byla vážně strašně roztomiloučká v tom jak byla naivní. Prý, že je ráda, že mne poznala. Koťátko ty budeš ještě ráda, až s tebou skončím, že mne nemusíš poznávat dál a možná budeš i litovat toho, že jsem na tebe tady v tý zimě natrefila. Přituhovalo a zima se hlásila o slovo poměrně dost. Nevadil mi sníh ani zima, kožich jsem měla celkem dobře stavěný, abych si mohla dovolit pobývat v zimě nějakou tu chvilku, ale i mě se nechtělo dlouho postávat na ledovém kopci. ”Jestli tu nechceš umrznout měly bychom jít,” pronesla jsem dost suše. Popravdě jsem nechtěla z tohohle kopce jít jen tak pěšky. Rozhodla jsem se, že nám pomůže magie.
Neměla jsem magii země, která by se teď hodila nejvíc, ale měla jsem spustu jiných magií, které jsem mohla využít. Všude kolem byla voda, tak proč nepoužít ji. Soustředila jsem se, abych vodu přitáhla ze sněhu k sobě a vytvořila z ní malou desku s přední destičkou, která mohla sloužit jako opěrka. Pak když voda dostala konečně požadovaný tvar jsem ji pomalu začala přeměňovat v led. Nebylo to nic těžkého, když stejně mrzlo. Jakmile byla moje provizorní ledová přepravka hotová hodila jsem pohled na Juni. ”Sedej, tohle nás doveze v pohodě až dolů…. aííí,” pronesla jsem a na konci své věty si zívla. Použití magie mne trochu vyčerpalo a já věděla, že je čas vrátit se domů. Nasedla jsem na svoje sáňky a pustila se dolů z kopce, doufaje, že nabereme rychlost a pojedeme až směrem k mému domovu.

//Travnatý oceán

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Juniper na mne hodila pár kuliček, ale já se jim elegantně vyhnula. Neměla jsem s tím nejmenší problém, protože narozdíl od ní jsem byla dobře živená smečkou a nemusela jsem tak každý kus tuku a energie věnovat přežití. Trochu jsem se zachichotala, když přestala.
Vlčice nevypadala jako úplný tele. Ne, že bych se někdy nějak zaobírala tím, jestli někdo vypadá jako tele. Vypadání nemuselo nutně znamenat, že není tím, za co jsem ho neměla. No tahle vlčice vypadala i se chovala, jako celkem normální vlčice. Nebyla nijak zlá ani nafoukaná, nebo mi to tak nepřilo. Mírně jsem se tedy zamyslela nad tím, že bych její přátelskost zhodnotila. ”Musím říct, že jsi fakt roztomiloučká. Takový nováček tady v kraji a celkem fajn, to se musí uznat,” pronesla jsem. Mohlo to být chápáno všelijak, ale já to nemyslela nijak zákeřně nebo záludně. Právě naopak. Přišlo mi, že vlčice má celkem koule, když se rozhodla takhle hezky zapojit do rozhovoru se mnou a navíc nevypadala jako nějaká vykvokaná slepička. Spíš jako někdo, kdo rád věci promýšlí a každý svůj krok analyzuje. Možná to bylo tím, že taková jsem byla já a tak jsem tenhle životní přístup viděla i na jiných a nebo to tak opravdu bylo a vlčice mi byla víc podobná, než kdokoli jiný. ”Jsi fajn, líbíš se mi,” zhodnotila jsem nakonec a pokývala hlavou. Tohle bylo celkem uznání. Jen tak někomu se ho nedostalo, ale to nemohla vlčice vědět. Tak dlouho mne neznala, aby si mohla téhle pochvaly náležitě vážit. Jeden by řekl, že v tenhle moment už budu nějaká zatvrzelá královna světa a při tom tu skládám komplimenty nějaké náhodné tulačce. Mlsně jsem si olízla čenich. Já měla ráda holky i kluky a Belial momentálně nebyl nikde na dohled, abych s ním mohla flirtovat či cokoli jiného. Vlčice se tak shodou okolností stala mou další obětí nebo středem zájmu, těžko říct, ta hranice mezi obojím mi dost splývala.

13. Zúčastni se koulovačky

Juniper vypadala opravdu vděčně za tu rybu. Přejela jsem jí pohledem. Možná by z ní mohla být dobrá přítelkyně, pokud by se ovšem nebála trochu ohnout pod mým slovem nebo se nechala zmanipulovat mou magií. Jelikož ovšem začala po chvilce zpívat, tak jak jí moje magie ovlivnila, bylo mi jasné, že moc silná a odolná vůči magiím nebude. To bylo dobře. Usmála jsem se na ni. Sice už jsem nevěřila na to, že Smrt si mne vyvolila a ani už jsem žádného z místních bohů nechtěla nikdy následovat, ale povaha mi zůstala stejná. Manipulativní, vychcaná až na půdu. Taková jsem byla a takový budu.
Ušima jsem zašermovala, když vyprávěla o tom, odkud pochází a o něčem co bylo krevní božstvo. Znělo mi to podobně děsivě jako kdysi můj kult Smrti, ale nehodlala jsem jí nic z toho prozrazovat. "Mhee... tak to hádám, že jsi ráda, že jsi odtamtud vypadla, zní to děsivě... krev a tak," pronesla jsem neurčitě. Mě fascinovaly divné a mrtvé věci, ale krev a vnitřnosti a takové... no grc věci, to se mi nelíbilo. Juniper jsem ovšem nechtěla nutit mluvit o něčem, co pro ni mohlo být stresující. Neurčitě jsem si v tlapkách plácala sníh do kuličky. "Narodila jsem se tady," pronesla jsem v odpovědi na její otázku. Popadla jsem kuličku a pokusila se jí neurčitě hodit za Juniper, jestli ji kulička zasáhla nebo ne, to mě nezajímalo. Jen jsem tak blbla, abych něčím zaměstnala tlapky. Tři ocasy se mi vrtěly za zády nedočkavostí, jako by taky chtěly kuličky metat po okolí. Zatím jsem se ale držela, nechtěla jsem tuhle nebohou tulačku vyplašit nebo vyděsit.

4. Zazpívej někomu koledu.

Vlčice na mne vyjukaně hýkla. Vzdechalka... A jéje. Mlaskla jsem a mrskla jedním ze svých tří ocasů, které teď už narůstaly do pořádné délky. Vlčice si ovšem rybu vzala, takže nakonec byla moje předtucha správná a tohle byla tulačka. Samotná, samotinká, samička. Koukala jsem kolem, ale nikde jsem neviděla žádného vlka nebo vlčici, který by ji provázel touhle krajinou. Mluvila o tom, jestli tu chodím a tulákům dávám něco k snědku. "Hihihi, ne, rozhodně ne, ty jsi vtipná," pronesla jsem se smíchem. Tahle Juniper byla rozhodně roztomilounká svou naivností. Myslet si, že jí někdo něco dává zadarmo. "Moje milá Juniperko, sníh tu padá jako pírko, a vánoce jsou darů čas, tak poslouchej můj krásný hlas. Tak vánoce vánoce přicházejí, zpívejme přátelé, po roce vánoce vánoce přicházejí, šťastné a veselé," prozpěvovala jsem si a do mého hlasu se vkradla magie, takže Juniper nemohla jinak než nechtít začít zpívat. Ano, mohla by taky držet tlamu a neříct nic, pak by magie nefungovala, ale nějak jsem nečekala, že tahle vlčice bude tak chytrá.
"Odkud vlastně jsi," pronesla jsem otázku, ale nakonec jsem to spíše fala jako normální větu a ne jako otázku. Mlaskla jsem znovu a sedla si. Dneska se mi nějak slova a otázky pletly, netušila jsem proč, ale bylo to tak. Juniper vypadala, že jí to nebude vadit, že dneska nemám svůj slovníkový den. Navíc jsem stejně neměla moc co dělat a zpět k vlčatům a do smečky se mi nechtělo. Nechala jsem je na krku nějaké smečkové puťce, tak snad se o ně postará dobře. Jinak jsem byla připravená jí její život razantně zkrátit. To ale nebyl problém Juniper, ta se mi zdála jako dobrá hračka.

//Kierb
10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku

S rybou v tlamě jsem si to štrádovala dál od řeky. Nebylo bezpečné, aby se jeden potloukal moc blízko k okraji. Mohla jsem uklouznout nebo se břeh mohl propadnout a já mohla spadnout přímo do řeky. Mohla bych se taky propadnout a pak se proplout až někam k moři, kde bych mohla umřít. Ta myšlenka mne prostě popadla a já jsem neměala úlně nějakou snahu se jí zbavovat. Bylo to celkem příjemné. Pohled na vlastní smrtelnost, uvědomomnění si, že všechno jednou končí a tedy, že i já jednou skončím. Bylo to osvobozující... svým zvráceným způsobem.
Před sebou jsem uviděla vlčici. Měla poměrně hezký kožich a i postavu, ale byla žalostně vychrtlá. Až to nebylo pěkný. Vyrazila jsem směrem k ní. Nebála jsem se o sebe, protože bych ji dokázala zabít jednou magickou mylšenkou. Nač se tedy bát fyzické síly. Došla jsem k vlčici na kus cesty a hodila jí k nohám rybu. "Měla by ses najíst, nebo chcípneš hlady..." řekla jsem stroze a vůbec jsem se při tom nezabívala tím, že bych mohla působit nepříjemným nebo arogantním odjmem. Moje přirozená magie kolem mne vzbudila vůni, která dolehla k čenichu vlčice a voněla přesně tak, jak ona měla ráda. Byl to dárek od Smrti, který mi měl pomoct nalákat nové vlky k její výsosti, ale nakonec se stalo, že jsem ho používala i po tom, co už jsem s ní nechtěla mít nic společného. "Jmenuju se Rowena a ty jsi?" zeptala jsem se celkem suše a prohlížela si vlčici před sebou. Měla pěkný kožich a celkem hezký pohled, takový milounký. Ještě ji nejspíše nestihl nikdo v tomhle kraji pořádně zkazit.

//vrchol zubaté

Seberealizace se mi v tom sněhovém nadeleni míč nedařila. Aspoň jsem ovšem z hor nejela po zadku, ale ladně jsem kráčela. Doufala jsem, že v údolí to bude lepší, ale od řeky táhlo. Hrozně. S rybou v tlamě jsem si to zamířila tedy dál od řeky. Popravdě jsem nechtěla riskovat, že nachladnu nebo že na nepevnem břehu uklouznu a spadnu do ledového proudu vody. To by nebylo fajn. Rozhodně ne.

//kopce tary

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)
//Sopka
Vyrazila jsem směrem k vrcholku hory, který se mi schovával v mracích. Cesta sem byla poměrně náročná. Rybu jsem si položila na záda. Moje břicho se vleklo po sněhu a nechávala jsem tak za sebou čtyři otisky tlapek a pak dlouhý pás mého břicha a ocasu, který se líně válel za mnou. Jak jsem si povšimla moje další ocasy už začínaly mít poměrně dobrou délku a vypadalo to, že budou stejně dlouhé jako ten můj původní. Stupidní Život život. Kráčela jsem směrěm k vrcholku a málem jsem přehlédla vlka, který na něm seděl. Vypadal jako by byl vytvořený ze sněhu a jako by tu na mne čekal, ale zároveň se snažil působit chladně a nedostupně. No bylo to zvláštní. ”Zdravím,” pronesla jsem a otočila se směrem ke krajině, kterou jsem si plánovala náležitě prohlédnout. ”Popravdě jsem si myslela, že sem nikdy nevylezu.” Vlk mlčel a jenom koukal do krajiny jako já. Aspoň trochu odpovědět by mohl no ne? To by ho snad nezabilo. ”Jako by tu krajinu vymaloval sám Vlčíšek,” povzdechla jsem si zasněně. Konečně tohle donutilo vlka
k tomu zapojit se do konverzace se mnou. ”Ty věříš na Vlčíška,” pronesl spíše jako konstatování než jako otázku. Neměla jsem úplně náladu se dohadovat, takže
jsem jenom přikývla a tím potvrdila, že na tohohle podivného kouzelného tvora pro děti opravdu věřím. Nemusela jsem to snad ani doplňovat slovy, ale rozhodla jsem se, že si za svým budu stát. ”Ano věřím v něj, je to nejlepší co mne kdy mohlo potkatk.” Vzpomínka na objevení magie ve mne pořád rezonovala. Vlk už ovšem nic neříkal, jen koukal na krajinu. Zvedla jsem se oklepala a začala sestupovat dolů z kopce. Bylo načase zase se posunout anejlépe někam blíže k domovu.
//Kierb

//ragar
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Došla jsem z Ragaru přes hory kolem až k sopce. Tady bylo aspoň trochu teplo. Díky okolnímu chladu působila sopka jako nádherné místo, kde si jeden mohl odpočinout a trochu se ohřát. Sama jsem měla v plánu to učinit, takže jsem si na chvilku sedla a cítila pěkně hřející zem pod sebou. Bylo to fajn, takhle se na chvilku moct vrátit do tuláckých let. Ale zároveň vědět, že se mám kam vrátit pokud budu chtít. Bylo to fajn. Neomezující a takové zvláštní, nové. Sledovala jsem krajinu, která se prostírala kolem mě až do neuvěřitelné dálky. Být na vrcholku téhle hory bylo samo o sobě fascinující. Jeden jako by koukal do naprosto jiného místa a prostoru. Jako bych koukala někam, kde vládne zima a chlad a sama jsem byla na místě, které bylo přímo odrazem tepla. Odrazem pohody a jara. Byl to zvláštní paradox. Sníh kolem padal, ale na zemi roztál a tak jsem mohla bílou sledovat jen v krajině pod sebou.
Viděla jsem odsud všechno. Viděla jsem Asgaarský hvozd, který se krčil za Zrcadlovými horami. Taky jsem viděla borůvkový les, který už konečně dorůstal do své původní mohutnosti po tom, co ho tak šíleně zdecimoval ten podivný oheň. Dokonce jsem viděla řeku Mahtae jak se líně převaluje sem a tam až někam do dálky, kam už jsem neviděla. Byl to celkem zajímavý pohled, jak se všechno připravuje ke spánku. Snad bude letos klidný a dlouhý. Zahřívání už bylo dost a já měla v plánu vyrazit na další pouť. Zvedla jsem se ze země a rozhodla se podívat po lepším výhledu a to z nejvyššího bodu celé Gallirei.

//ZUbatá