Gallirea - Příspěvky uživatele

//Ranský les přes mahtae jih

Opustila jsem vlče někde v té sněhové spoušti. Nebylo to nic, co bych nějak oplakávala. Každému co jeho jest. I tak jsem se ovšem rozhlížela, jestli někde nezahlédnu stopu vlčete, které se mi ztratilo. Yggdrasil nebo jak se ten smrad jmenoval, byl ovšem dávno v trapu a já narozdíl od něj aspoň věděla kam jdu. Prodrala jsem se kolem zamrzlé řeky směrem k velkému houští, které, jak už název napovídal. Nebylo ničím jiným než velkou spoustou křovin. Znala jsem to tu jenom sporadicky, takže jsem musela pečlivě volit cestičku mezi keřy. Nebylo to tak zlé, sníh totiž obalil jejich trny a já se tak mohla se svou malou postavou hezky valit skrz. Nebyla jsem jako buldozer, ale aspoň jsem se mohla vyhnout nízkým větvím lépe, než kdokoli jiný.
Takže jsem prostě šla a moje tlapky se zabořily pokaždé do sněhu. Nad ránem jsem je přestávala cítit a věděla jsem, že bych se měla někde ohřát. Pokud jsem dobře veděla, někde by tu mělo být to teplé jezero. Pokusila jsem se tedy zamířit rovnou k němu.

//ronherský potok

//mahtae sever

Koukla jsem na vlče, jestli pořád jde za mnou. Nevěděla jsem, jestli je dobře nebo špatně, že hopká vedle mě. Nenucene jsem mu začala ocasem umetat cestu, aby nemusel poskakovat tak moc hlubokým sněhem. "To by te zajímalo co?" pronesla jsem na jeho otázku. Konečně jsem se rozhodla být shovívavost a odpovědět mu i trochu jinak a lépe. "Nejsem taková příšera, které by ses měl bát," sdělila jsem mu.
Cesta se ubírala dál a já ai vyslechla dotaz, který jsem čekala. Moje ocasy poutaly pozornost. ",Když je roztočim můžu létat, " řekla jsem s klidem a ušklibla se.

//čaryles

//východní hvozd

Kráčela jsem kolem řek, která byla zamrzlá. Vlče mne následovalo a já si všimla jeho pohledů na moje ocasy. Ušklíbla jsem se. pokud si myslí, že jsem příšera, proč se jí nestat aspon na moment. Pohodila jsem hlavou a udělala krok do sněhu který pod mou tlapkou zakřupal. "A jak si můžeš být jistý, že nejsem příšera? " zeptala jsem se se smíchem v hlase. Nemohl, to byla ta potíž. Nemohl si být jisti ničím a to ani tím, že nejsem příšera z jeho noční můry.
Cesta se tolik a kroutil, stejně jako řeka vedle nás. Podívala jsembse kolem a uviděla les, který by mohl nabízet lepší místo k odpočinku. "Pojď, támhle by nemuselo být tolik sněhu. "

//ranský les

Bylo pozdě, to malé pískle si mne všimlo a hned začalo pískat jako porouchaná hračka. Stačilo by jednou dobře šlápnout na krk a bylo by po něm. Hlavou mi ta myšlenka projela tak rychle, že ani nemělo cenu se ji snažit zastavovat. Taková jsem už prostě byla já. Naprosto bez zájmu jsme vlče přejela pohledem. Vypadalo, že je celkem dobře živené, takže asi jenom rodičům zdrhlo a teď narazilo na problém, že se nemohlo vrátit domů. Nikdo tu okolo není a tohle mrně tady prostě nemůžu jen tak nechat, už mě vidělo a kdyby to tu přežilo tak by to mohlo přijít napráskat do Asgaaru. Navíc to vypadalo, že vlče je celkem dost v loji. Jeho tělo se třáslo a já si všimla, že klopí ouška dozadu. Celkem vzato bylo roztomilé. "Dobrý den, jsem Rowena a jestli se mnou nepůjdeš umrzne ti tu zadek," odvětila jsem vlčeti na jeho ne úplně solidní pozdrav. "A když někoho poprvé potkáš je slušné ho pozdravit," dodala jsem ještě rázným hlasem. Pak jsem se otočila a bez ohledu na to, jestli vlče následovalo nebo ne jsem se pustila do brodění sněhem směrem k Asgaarskému hvozdu a jihu, který mne lákal možností tepla a klidu.

//Mahtae sever

//Narvinijský les

Břicho jsem táhla po zemi a moje tři ohromé ocasy jsem se ani nesnažila zvedat. Sněhová stopa zam nou vypadala jako by se tudy plazil ohromný had. Ocasy zahladily stopy tlapek a tak se tu táhla jedna dlouhá táhlá šmouha. Zima se tu plazila stejně zákeřně jako já. Ušklíbla jsem se a pomalu se brodila dál. Tenhle les na tom nebyl o moc lépe než Narvinijský, ale aspoň jsem se nemusela snažit být rychlá. Nikam jsem nepospíchala.
Kráčela jsem rozhodně dál, když jsem málem zakopla o vlče, které se oklepávalo ze sněhu. Bylo dobré tři metry od mé maličkosti, když jsem ho postřehla. CO tu kurňa dělá vlče? Rozhlédla jsem se kolem a doufala, že uvidím nějakého rodiče nebo doprovod. Na jeden den jsem udělala už dost dobrých skutků aspoň na svoje poměry, ale nikde nikdo nebyl. Povzdechla jsem si. Stála jsem před otázkou jestli vlče nechat být nebo se o něj postarat. Měla jsem chvilku na promyšlení, pokud si mne nevšimne nejspíše se vypařím.

Zima byla opravdu otravná. Staroušek se na mne podíval a pak se podivně usmál. "Dobře, beru," řekl a shrábnul všechno, co jsem mu nabízela. Bylo mi to celkem jedno, neměla jsem v plánu nikdz navštívit ani jednoho z místních bohů a tak jsem tyhle věci stejně nepotřebovala. Jen jsem kývla hlavou a pak se začala zvedat. Pokud jsem se chtěla v klidu dostat domů, měla bych sebou hodit. "Asi vyrazím na cestu," pronesla jsem tedy na rozloučenou a pak ponechala starého tuláka s ohněm jeho osudu. Možná mne trochu hřálo to, že jsem tomuhle starému vlkovi pomohla se aspoň na chvilku zahřát, když nic jiného. Nebo jsem prostě byla ráda, že jsem se zase v něčem trošku zlepšila.
Pomalu jsem se brodila sněhem směrem k lesu. Nepřipadalo v úvahu, že bych šla po otevřených planinách. Ne. Rozdhodně jsem tedy volila cestu směrem k lesům. Kolem řeky by to nemuselo být tak strašné. Rozešla jsem se tím směrem a doufala, že tam bude trochu přívětivěji, než tady.

//Východní hvozd

//Teleport z Asgaaru

A najednou whup a byla jsem v naprosté.... zalesněné oblasti. Dopadla jsem naštěstí do měkounkého sněhu, kterého tu bylo požehnaně. "Sakra!" zanadávala jsem si, protože jsem se sice chtěla projít, ale rozhodně jsem neplánovala, že se nechám vykopnout z lesa někam, kde to ani nepoznám. Nadešel tedy čas rychlých rozhodnutí. Potřebovala jsem zjistit, kde jsem a jak se odtud dostat a pokud možno, jak se odtud dostat rychle. Zima byla velká a i já ve svém zimním kožichu jsem ji pociťovala. Teď mi bylo možná tak vteřinku líto těch, kdo se narodily na jihu a tak neměli dobrou základnu na zimu ve svém kožichu. Tenhle problém já neměla... Já zase umírala v létě, tak ať oni chcípají v zimě no ne? Férovost!
Šla jsem prostě neohroženě dál a dál a doufala, že dolezu k nějakému bodu, který mi řekne, kde jsem. Jenže pod sněhem se to blbě řešilo. Všechno tu vypadalo stejně a naprosto odporně bíle. Jen jsem se zatřásla, protože na tomhle bílém podkladu jsem já a moje tři ocasy musely být ta nejjednodušší kořist pro lov. Naštěstí snad nikdo nebyl tak hloupý, aby mne lovil. Koukala jsem se kolem a pak najednou.... Uviděla jsem před sebou nějakého pobudu, který se rozhodl ve své tulácké jednoduchosti nalézt úkryt zrovna tady v tom lese. Chudák vypadal jako by už mu bylo několik let po záruční době a trochu se i klepal. Zželelo se mi ho? Že bych našla srdce sama v sobě? Nebo to byla jenom vypočítavost? Došla jsem k němu.
"Ach zdravím tě," pronesl bodrý stařeček s úsměvem, ve kterém jsem pozorovala, že mu chybí několik zubů. Usměv jsem mu oplatila. "Dobrý večer," odvětila jsem. "Nevíte náhodou kde to jsme?" šla jsem rovnou k věci.
"Hmm tohle je les... NO výborně on má snad i demenci..."Narvinijský les, pokud se nepletu." Oddechla jsem si. Pokud jsem byla v NArvinijském lesíku, nebyla jsem tak daleko od domova. Usmála jsem se ještě jednou na starouška, který tu tak posedával. Ne, že bych se smála na něj, ale prostě jsem byla spokojená se zjištěním, že mě magie v tomhle počasí nepřenesla někam na druhý konec kraje, odkud bych se asi nedostala zpátky tak snadno. Takhle stačilo najít nějakou schůdnou cestu zpátky do Asgaaru, ale představa, že se tam táhnu teď v noci nebyla vůbec lákavá.
Po očku jsem si prohlížela starouška, který tu tak seděl a vypadal, že i slabší vítr by ho dokázal odfouknout. "Co tu vlastně děláte?" zeptala jsem se celkem zaujatě. Byla mi zima a tak jsem se rozhlédla kolem. Byla tu spousta větviček, které spadly ze stromů pod tíhou sněhu. Začala jsem se ve sněhu hrabat a vytahovat větve kolem na jednu hromádku, zatím co starý tulák mluvil. "Jsem Stařešina a chodím po krajích, kam mne tlapky zavedou. A zrovna teď mne tlapky zavedly sem," zahihňal se staroušek, jako by to bylo děsně vtipné být naprosto sám v takovémhle chladném lese, kde hrozilo umrznutí jenom tím, že tu vlk byl. Pokračovala jsem ovšem v práci a nepřerušovala ho. "Byl jsem dřív obyčejný vlk... tedy aspoň myslím, že jsem byl, ale naučil jsem se spoustu zajímavých kouzel a triků, kdybys chtěla, mohl bych ti některé z nich ukázat a naučit tě je," dodal a to mne přinutilo se zastavit v činosti. Nabízel mi tenhle stařičký vlk nějakou magickou pomoc zadarmo nebo to bude jako se Smrtí. Sedla jsem si před hromádku větviček. Z mého kožichu začala prskat elektřina a jedna jiskřička, pak druhá, třetí. Nevím kolikátá dopadla na větve a pomalu je zapálila. Praskání ohně se neslo kolem a já si užívala plíživého tepla, které se od ohně táhlo. "Tohle je lepší ne?" pronesla jsem a pohled upřela na oheň. "Oh perfektní, děkuji ti moc..." houknul stařík a tlapkou naznačil, že by mne rád oslovil, ale neví jak se jmenuji. "Jsem Rowena a s magickými bohy, polobohy nebo podvodníky jsem skončila." Byla to pravda. Smrt mne podvedla, přelstila, ovládla, manipulovala se mnou a já si toho ani nevšimla. Zničila mne. Vzala mi přátele, vzala mi vlčata, vzala mi rodinu. Vzala mi všechno a tvridla, že za to nemohla, že to byla moje vlastní poblouzněná mysl, kdo si vykládal přírodní jevy jako její zjevení. Ale ona to nikdy nevyvrátila. Během mých návštěv u ní, ani jednou neřekla, že to co jí vykládám není pravda. Až při poslední návštěvě.
Život její bratr mne před Smrtí varoval, ale nikdy neřekl nic, co by mne přesvědčilo. Má přece magickou moc, tak proč neudělal něco magického a neukázal mi, že mi Smrt lže? Proč se mne snažil jenom přemluvit a neudělal nic většího, aby mi zabránil v mnoha krutostech, kterých jsem se dopustila? Nebyl o nic lepší než Smrt samotná. Sourozenci, kteří rozhodně nejsou tak rozdílní, jak se nás snaží přesvědčit. Vlk na mne koukal, jako by čekal, jestli k tomu něco dodám, ale když jsem nic neřekla, chopil se slova.
"To zní zajímavě... Co se ti muselo stát, že máš takovýhle pohled? To by mne zajímalo... Já osobně nejsem ani bůh, ani polobůh ani kejklíř nebo podvodník. Na cestách jsem se naučil mnohé a tohle učení předávám jiným, pokud mi trochu přispějí na mojí cestě dál," řekl a já se odfrkla. Takže ani tahle pomoc nebyla zadarmo. "Zajímavé, ale i tak mě to úplně neláká," odvětila jsem.
Oheň praskal a starouškova otázka tu stála v naprostém tichu chladné zimní noci. Nevěděla jsem, jestli na ní chci opdovídat, ale jako by moje oči fixované na oheň a poskakující plameny zapomněli, kde vlastně jsem. Jako by se můj mozek rozhodl, že prostě teď s tímhle naprosto cizím vlkem je ta dobrá situace na to mu sdělit všechny své životní problémy. "Dřív... Dřív jsem věřila, že si mne jedna z místních bohyň vyvolila a že jsem její stoupenec, ale podvedla mne. Nebylo to tak, jak jsem si myslela. Dělala jsem věci... hrozné a kruté věci," pronášela jsem to s klidem, jako bych neměla vůbec žádnou emoci. "Věřila jsem tomu, ale zneužila mne, protože viděla, že jsem slabá. Pořád se na někoho musím vázat, musím být vedena a nedokážu bez někoho ke komu vzhlížet žít. Dřív to byla moje matka, pak sestra, nakonec Norox a pak Smrt. Ale nikdo z nich mne nikdy skutečně nemiloval, ani mne nechtěl ve své blízkosti. Chtěli mne jenom využít ke své vlastní věci a já to nepoznala, nechala jsem se zblbnout a kvůli tomu jsem ubližovala a ničila všechno, co se mi dostalo pod tlapky."
"Jsi smutná z toho, co jsi dělala nebo jsi smutná, protože to ublížilo tobě?" Tuhle otázku nikdo nikdy nepoložil. Můj pohled vystřelil ke starci. Tiše jsem zavrčela. Měl pravdu. Byla jsem smutná, protože mě někdo podrzil a manipuloval. Nebylo mi líto vlčat ani ztracených přátel. Ne doopravdy.
Stařík se na mne díval z druhé strany ohně a jako bych ho na chvilku viděla mnohem mladšího, než ve skutečnosti byl. "Myslím, že můj čas tu vypršel, radši půjdu domů," řekla jsem a zvedla se. Sníh kolem mne se zavířil, ale naštěstí nezničil oheň. "Udržuj ho pomocí větviček ať tu neumrzneš," sdělila jsem ještě starému vlkovi, ale on mne mávnutím tlapky zastavil. Zůstala jsem tedy stát a čekala, co z toho dědečka vypadne. "Něco málo bych ti přeci jenom chtěl dát, ale ne zadarmo. Tvoje společnost byla milá a nechalas mi tu oheň, ukaž co máš po kapsách a něco třeba vymyslíme."
Vyložila jsem před něj to, co jsem vlastnila. Nebylo toho málo. "Není toho ale dost co?" pronesla jsem, když jsem uviděla jeho pohled. "Ale mohla bych ti za to nabídnout třeba perličky? Jsou krásné a hezké?" navrhla jsem Stařešinovi, ale nemohla jsem tušit, jestli na to přistoupí nebo nepřistoupí.

//úkryt

OPustila jsem úkryt v trochu nabroušené náladě. Ne, že bych se snad chtěla utápět v sebelítosti, ale to jsem vážně nebyla oblíbená ani u jednoho ze svých vlčat? Byl to snad trest za to, že jsem se na ty první vykašlala? Ale já se na ně nevykašlala. Může za to Smrt a to její hrozné ničení mého života. Tiše jsem si zavrčela. Spíše sama pro sebe než pro někoho jiného. Popravdě podle toho jak to v lese vypadalo, tu stejně nikdo normální nebyl. Byla zima, teplota klesla až na mínus kdo ví kolik a já věřia tomu, že všem místním vlkům zalezly kulky zpátky do těla, aby jim ta jejich chlouba neupadla. Byla jsem nabroušená a z toho důvodu i více vulgární než normálně.
Kráčela jsem k hranicím v naději, že cestou prostě vychladnu. Mohla bych obejít hranice... Když jsem se sněhem probrodila až k hranicím, došlo mi, že jsou cítit nově a po strýci. Plácla jsem tlapkou naštvaně do sněhu. Nevadilo mi, že to udělal, ale teď jsem neměla kam jít, abych mohla v klidu a tichosti chladnout. Ne. Musela jsem jít prostě dál a tak jsem na truc vykročila z našeho milovaného lesa vstříct nebezpečí na cestách.
Jako by mne nějaká magická síla vyslyšela a moje rozhovodání, kam se vydám vyřešila za mne. S mlaskavým zvukem jsme zmizela.

//teleport narvinijský les

Beleth vysela na každém slovu Beliala, jako by to byl nějakej bůh pravdy. Jen jsem se nad tím ušklíbla. Možná mne i trochu bodl v srdci podivný pocit... žárlivost? Na co? Že má tohle prtě lepší vztah se svým otcem než se mnou? Ale já přece nechtěla být v jejich životě nějak extra nepostradatelná. Necítila jsem se na to slovo na m, na které jsem ani nechtěla pomyslet. Tím slovem jsem nikdy nechtěla být a taky nebudu. Jenže pocit zůstával a já se tady mohla jenom nimrat v sebelítosti nebo jsem se mohla sebrat a jít něco dělat. Zvolila jsem to druhé. "No vidím, že tu máte celkem příjemný posezení... Ono taky aby ne, když jsem vám nalovila pořádný jídlo, že jo... Jdu se projít," zabručela jsem spíš pro sebe, protože Beleth mě ignorovala a Belial kromě malého slova "ovšem" nevěnoval mé přítomnosti skoro žádnou pozornost. Jejich smůla!
Rozhodla jsem se vykouknout ven z lesa... Možná obejít hranice nebo zjistit, jestli náhodou někde není někdo, komu bych mohla svůj vztek a hněv ukázat v plné kráse. Pomalu jsem se začala sunout k východu.

//přechod přidám pokud mě nezastavíte

Ahoj,

super akce. Zároveň se mi líbí promakaná tabulka na zápis lístků.
Prosím o odměny takto:

Jesaiah 100 mušlí
Islin 45 oblázků a 47 drahokamů
Rowena 32 perel
Waristood bonus štěstí
Adiram bonus štěstí

O speciální magii mám hádám napsat Skylieht?

Maple: Přesně tak, o schválení spešl magie prosím piště Skyl. Odměny připsány.

Ti dva vypadali naprosto spokojeni sami se sebou. Zachary se mezitím pustil do žrádla a evidentně toho měl dost, protože poté co sežral kus libového divočáka se rozhodl zalomit to na kožešinách kus od nás. Nedivila jsem se mu, musel být po tom všem co prožil utahaný. A kdo věděl, jestli je nechala Hyetta prospat nebo je tahala po všech čertech. Z mého přemýšlení mne vytrhl Belial dotazem, jaké magie jsem jim ukazovala. "Elektřinu," odvětila jsem suše. "Ale kdo si to má pamatovat, mám tolik magií, že mi to splývá," dodala jsem. Byla to pravda, měla jsem magií tolik, že vědět přesně kterou používám a co je magie ta a co ona se prostě nedalo úplně rozlišovat. Jediné, co se dalo poznat bylo, pokud to byl nějaký element nebo to byla magie, která měla způsobit změnu vnímání. Ale rozdíl mezi magií elektřiny a počasí byl tak titěrný, že jsem to nevnímala.
Beleth mezitím škemrala Beliala, aby ji vzal do borůvkového lesa a pak si něco špitkali o Arcanusovi. Nevnímala jsem to, tohle byla parketa Beliala. Všechny ty jeho plány s Borůvkovou smečkou mne nechávaly chladnou.

Spala jsem kus od divočáka a byla celkem spokojená. Náhle se ovšem do jeskyně prodral ostrý vítr z venku a to mne vzbudilo. Venku to asi nebude vůbec příjemné, snad jsou vlčata v pořádku. Jako na zavolanou strčila do úkrytu hlavu Hyetta následována Belialem a vlčaty. Zůstala jsem ležet a jenom se na ně usmála. "Jídlo máte támhle," prohodila jsem směrem k vlčatům a čenichem ukázala na divočáka. Ráda bych se s nimi přivítala, ale mou pozornost si pro sebe začínala krást Hyetta, která se mne začala vyptávat na odpočinek. "Rozhodně, ale možná bych tomu ještě pár hodin dala," odvětila jsem úsečně a možná trochu drze k něomu, kdo se mi staral o vlčata posledních pár dní.
Hyetta se naštěstí za chvilku ocitla v obětí nějakého vlčete. Podle pachu jsem poznala, že je to její dcera a popravdě jsem nehodlala rušit. Zvedla jsem se a postupně se přesunula k Beleth a Belialovi, nechtěla jsem je ovšem vyrušovat a tak jsem si sedla opodál a sledovala je.

//loterie 3/5

Belial působil neuvěřitelně. Jeho snaha mi nevěřit mne dosahovala, ale neřekla jsem nic. Nakonec ovšem kývl a já cítila, že moje pislední moudro si vzal k srdci. Pak navrhl, že se podívá po dětech. "Vem je sem ať se nají. Prosim," poprosila jsem ho. Navíc jsem jim chtěla vysvětlit jak fungují magie blíž a taky jak se mají chovat, aby měl Belial volnou cestu k betě a nemusel řešit nevychovanost vlastního potomstva, které by mu to snad kazilo.
Když odešel, položila jsem si hlavu na tlapky a po chvilce přejímání usnula tvrdým spánkem. Už jsem to potřebovala.

//loterie 2/5

Belial mi nevěřil. Cítila jsem z něj nedůvěru a ostražitost k mým slovům. Neměla jsem potřebu ho magicky přesvdčovat, pokud mi nevěřil. "Věř mi že to vím," odvětila jsem suše. Nebyla jsem vůbec zvyklá na to, že bych někomu měla něco vysvětlovat nějak podrobněji nebo víc. Prostě to tak bylo a on mi to měl odkývat, ne mi dělat takovéhle podivné povzdechy a obličeje. Trochu mě to naštvalo, ale snažila jsem se to nedat na sobě znát. Hééérečka.
Moje menší pošťouchnutí ocenil nejen slovně, ale i trochou toho přitulení se. Nechala jsem se políbit, ale hodlala jsem mu naznačit, že pokud je slaboch, já se s ním zahazovat dlouhodobě nebudu. Věděla jsem, že ztratil paměť a že to možná bylo dobře, protože dřív byl vyloženě hajzl, ale podpantofláka jsem taky úplně po svém boku nechtěla. "Neměl by ses nechat odradit Sionnem a prostě se ucházet o místo bety. Říct, co všechno teď pro smečku děláš. Strýc by na to jistě slyšel víc, než bratranec," dodala jsem ještě. Byla jsem učiněný mozek na pletichy. Bavilo mne to.

//loterie 2/5

Ležela jsem v klidu a pohodě na kožešinách a užívala si pocit klidu. Belial vedle mě byl ovšem ukázkou nervního kluka. Když promluvil, vyslechla jsem ho, ale neodpustila si uklidňující smích. "Sionn tě nikkdy nevyloučí ze smečky a než se zeptáš proč, hned ti odpovím. Všiml sis té krásně rudé sochy z rubínů, které má teta nad svým hrobem? Elisa byla šílená, dle mého názoru postrádala empatii, byla agresivní a bojovná. Ano, obdivuju ji, ale i já chápu, že nebyla světicí... A teď má ten nejhezčí hrob, jaký jsem kdy viděla a nikdo o ní nesmí říct ani slůvko špatného... Protože je rodina," sdělila jsem mu se zájmem. Byla jsem hrdá na své znalosti a na to, že vím to, co on ne a mohla si dát věci dohromady. "Sionn by tě nikdy nevyhodil, dokud jsi můj partner. Bylo by to proti všemu, za co jeho rodina stojí. A kdyby na to jen pomyslel, Arcanus by mu to rozmluvil. Z téhle rodiny, můžeš odejít, ale nikdo tě nevyhodí, to je to kouzlo a proto se vubec nemusíš bát. "
Jeho plány mi přišly dobré. Lepší než před tím. Víc se ztotožňovaly s mými osobními plány. Kývla jsem hlavou. "Pokud přestaneš obletovat Sionna a začneš se prezentovat u opravdové Alfy, dostaneš se tu celkem daleko. Já už zjistila, že smečka nemá betu. Dobrá pozice, náročná,
ale ne tak ohrožující jako Alfa. Na tvem místě bych vyrazila za Arcanusem. Ja se přimlouvat nebudu, vypadal bys jako slaboch," podpořila jsem jeho nové plány.