Příspěvky uživatele

Písmeno R bylo pro Gwen stále složité, ale trochu se jí to povedlo napravit. Brzy už jí to jistě půjde lépe, jen bylo třeba nezahálet a procvičovat to. Teď ale byl hlavně čas spát. Zítra byl také den. A tak poté, co jsme oba zavyli na pozdrav krásné luně, která na nás shlížela z oblohy, jsme se uložili ke spánku za příjemného bublání řeky. Z dálky se ještě naposledy ozvalo soví houknutí, ale to už já vnímal pouze napůl. Usínal jsem.

Oblohu naplňovala jedna padající hvězda za druhou. Svištěly po ní jako ohnivé střely, desítky a stovky. Tolik jsem jich nikdy naráz neviděl. Občas jsem je i zaslechl. Vššš, zasyčely, když prolétaly nízko oblohou. Brzy zakrývaly celý výhled a já se začínal bát. Nebe jako by hořelo, trhalo se na kusy, padající hvězdy byly čímdál větší a rychlejší a když se k nemi začala snášet jedna přímo obrovská, odvrátil jsem zrak. Řítila se přímo na mě a bylo jasné, že až dopadne, budou následky katastrofální... O tvář se mi otřelo peří. Nebyla to obrovská hvězda, byla to sova, docela obyčejná sova. Její pírka mě pošimrala na obličeji, než se vznesla k nyní už klidnému nebi. Zakroužila nad řekou a několikrát táhle, teskně zahoukala. Hleděl jsem za ní, když odlétala k jihu od řeky, která pod paprsky úplňku vypadala, jako by v ní teklo stříbrné světlo. Zahoukala znovu. Znělo to jako výzva? Prosba? Těžko to rozklíčovat, ale její hlas se nesl nad krajinou a zdálo se, že jeho ozvěna vůbec neutichá...

Otevřel jsem oči, když mě paprsky slunce pošimraly na čenichu. Byl to jen krátký moment, protože se hned zase schovaly za tmavé mraky. Zívl jsem a opatrně se protáhl, abych nevzbudil Gwen, která se ke mně tulila. Pousmál jsem se, když jsem ji tam tak viděl spát, ale myslí jsem byl napůl jinde. Detaily snu z mé hlavy po probuzení rychle vyprchávaly, ale houkání sovy mi v duchu pořád znělo ozvěnou. Odlétala po proudu řeky kamsi dál. Chtěla mi něco sdělit? Či to byl jen obyčejný sen bez významu? Pohlédl jsem na jih a spatřil jen louky a hvozdy, jakých už jsme prošli mnoho. Za pokus jsme ale nic nedali. Směr dalšího našeho pochodu jsem měl tedy rozmyšlený.

//Říční eso přes Kiërb

Následovali jsme sovu a jak se postupně stmívalo a ona pokračovala stále dál a dál, cosi uvnitř mne začalo nabývat jistoty, že nás snad skutečně někam zavede. Bylo by to tak neuvěřitelné? Už jsem viděl i neuvěřitelnější věci stát se skutečností. Možná jsem ale jen příliš snil, protože sova větší zájem, než o dva vlky, kteří ji následovali tmavnoucím večerem, projevila o lov myší a o svůj prázdný žaludek. Jistě. Bylo pošetilé si myslet cokoliv jiného. Přesto mě trochu bodlo u srdce. Nebylo by špatné se dočkat trošky pomoci zvenčí. Zatím jsme všechno dobře zvládali i sami dva, ale po smečkách v okolí ani stopy a ve vzduchu už byl znatelný chlad... "Ano, viděl jsem to," přikývl a skryl své obavy za mírný úsměv. To už se Gwen ale vyptávala na červánky, ačkoliv s tím měla trochu problémy. "Červené," poopravil jsem alespoň jedno z jejích slov. Měla ještě čas se správnou mluvu naučit, ale čím dříve se s tím začne, tím lépe. "A jsou červené, protože je tak barví zapadající slunce. Je to ale krása, viď?"
Posadili jsme se společně k řece a chvíli hleděli na západ slunce. Večer se v noc přeléval rychle. "Určitě. Dnes už jsme toho zvládli hodně. Zítra je přece také den," sklonil jsem se k mladé vlčí slečně a lehce jí čenichem pocuchal srst na čele. Ale než jsem si vůbec lehl, na nebi už se rozsvěcely hvězdy a zazářil také úplněk. Ale jaký to byl úplněk! Nádherný... Jako by ho někdo vystřihl přímo z mých vzpomínek na domov a na les u Měsíčních jezer. Melancholický pocit mě zasáhl mnohem silněji, než bych čekal, a aniž bych o tom přemýšlel, zvedl jsem hlavu k obloze a hlasitě zavyl svou píseň k měsíci, která vycházela až ze samých hlubin mojí duše. Možná se připojila i Gwen. Potom už bylo ale vážně na čase jít spát. Pomalu jsem si lehl na zem o něco dál od řeky a očekával jsem, že vlče u mě bude vmžiku, tak jako pokaždé hledajíc teplo v mé blízkosti. "Dobrou noc. Dnes na naše sny bude dohlížet samotný měsíc," usmál jsem se a zívl si. Asi jsem toho také měl celkem dost. Ještě chvíli jsem ale upíral zrak k nebesům a stříbrné luně, která na nás dolů shlížela. Když jsem zavíral oči, byl bych přísahal, že jsem zahlédl několik mihotavých světelných záblesků... ale možná to už byla součást mého snu.

"Mají jiné chutě, než my," zasmál jsem se trochu znechucení, které myšlenka na pojídání komárů v Gwen vyvolalo. Tak už to v životě zkrátka chodilo. Každý tvor měl své místo, každý byl jiný. Vážky pojídaly hmyz a je zase lovili ptáci nebo netopýři. Smrt jednoho posloužila k přežití druhého. Staré muselo ustoupit novému a celá příroda se pohybovala ve svém koloběhu, v němž smrt nebyla ničím jiným, než pouze novým začátkem, novou příležitostí. Kořist dodala lovcům sil k tomu, aby se mohli rozmnožovat a vznikal tak nový, mladý život. Rozkládající se těla se vrátila zpět do půdy, dodala jí živin, aby mohla vzkvétat nová vegetace, která se zase stala potravou a obživou pro další tvory, malé i velké. V přírodě smrt nebyla tragédií, pouze dalším krokem cesty, další otočkou velkého kola života. Příroda neplakala pro ztracené životy a její srdce se nelámalo, protože ve své moudrosti moc dobře věděla, že vše spěje ke svému konci a že ztracený život ve skutečnosti není zcela ztracený, jen se změní, přetvoří, přelije v cosi jiného. Pro nás však, jakožto pro malé tvory chycené v tom koloběhu, to bylo jiné. Bylo těžké se smířit s konečností svého života a hlavně s konečností a křehkostí životů těch kolem nás, těch, které milujeme... Zamrkal jsem, na vteřinu bych přísahal, že se mi o čenich otřela slabá vůně pomněnek. Ale byl to pouhý klam, který vzpomínky a myšlenky vyvolaly na povrch. Smrt nebyla něčím, co by se dalo zvrátit nebo se tomu ubránit. Kdo byl jednou ztracen, byl pryč navždy, přežíval jen ve vzpomínkách a ve snech.
Zatřásl jsem hlavou. Sovy mě rozptýlily od zamyšlení, do kterého jsem nenadále sklouzl. Gwen si trochu namočila tlapky, ale chladná voda se jí příliš nezamlouvala, takže se celou věc pokusila napravit jinak. Zelená na jejích bílých ponožkách mi jasně říkala, že příliš úspěšná nebyla. Snažit se udržet vlče v dokonalé čistotě bylo nejspíš úkolem, kterého by se zhostil pouze blázen. "Třeba ano," připustil jsem a rozklusal se za Gwen, která už se hnala za sovou. Možná... Sova, vtělení moudrosti, noční stín létající na křídlech snů... Srdce se mi lehce zachvělo. Možná věděla něco, co my ne. Možná tu skutečně byla, aby nám pomohla na naší cestě.

//řeka Tenebrae

//Bažiny přes Mahar

Gwen se zajímala o vážky, lesklé hmyzí tanečnice, které s vrzáním křídel kroužily kolem našich hlav. "Vážky," odpověděl jsem. "Většinou žijí poblíž vody, takže tohle místo je pro ně jako dělané." Stejně jako pro hejna jiného hmyzu, který poletoval nad vodou. "A tamto jsou komáři. To je celkem nepříjemný hmyz, protože saje krev, jak vlkům, tak jiným zvířatům. Vážky je ale určitě mají rády, jsou to totiž lovci, stejně jako my. Jen místo zajíců a jelenů loví jiný hmyz." S tím jsem se otřepal, když mi jeden komár přistál na čenichu, jako by snad chtěl potvrdit má slova o jejich upírském způsobu života. Ještě, že se už blížil konec bažin. A také to bylo jedno z pozitiv blížící se zimy. Až se ještě trochu ochladí, obtížný hmyz bude mít útlum.
Konečně jsme se dostali na pevnou zem poblíž řeky. Její koryto v tomto místě bylo široké a plné balvanů. Shlédl jsem na své nohy, které byly olepené mazlavým bahnem, jeho cákance se mi dostaly i na břicho a náprsenku. Lehce jsem nakrčil čenich. "To mě podrž," zabručel jsem a oloupl si z nohy druhou tlapou velkou hroudu bláta. Takto jsem se rozhodně nemohl prezentovat, kdybychom s trochou štěstí narazili na smečku, kterou jsme hledali. "Musím se trochu umýt," sdělil jsem Gwen, "jestli si chceš opláchnout tlapky, v tomhle místě by to nejspíš šlo, proud tu nevypadá moc silný a můžeš se držet na kamenech." S tím jsem vlezl do vody, která byla už pořádně studená, a nechal vodu, aby suvenýr z bažin omyla. Napil jsem se z chladné řeky a nespouštěl příliš oči z mladé vlčí slečny, protože řeka mohla být zrádná.
Ze stromů v okolí se ozvalo zahoukání. Našpicoval jsem k němu uši. Jak se snášel večer, sovy se probouzely. Noc byl jejich čas. Vždy jsem na nich shledával cosi elegantně záhadného, vznášela se kolem nich jistá aura tajemna. Možná to bylo jejich téměř neslyšným letem. Byly jako přízraky na křídlech snů, tiché stíny noci. Jeden stín se nám vzápětí mihnul těsně nad hlavami a prosvištěl dál k otevřeným pláním. "Vidělas, Gwen? Sova!" pronesl jsem opět s nenadálým nadšením, které mi rozzářilo tvář. S Gwen bylo snadné mluvit, odhalovat jí taje světa, který pro ni byl pořád tak nový. Mnozí dospělí jako by časem všechny ty drobné divy kolem přestali vnímat, zevšedněly pro ně.

//Zarostlý les

Gwen měla jisté stížnosti co do barevnosti okolí. "Tady vskutku ne," zavrtěl jsem hlavou. Les byl tmavý, jeho barvy tlumené, vše prostupovala tma a stíny. "Ne každé místo může být stejně barevné." Možná jsem se potom o rozmanitosti a různorodosti života rozpovídal až příliš. Zabral jsem se do svých úvah a rozvíjel je nahlas pro Gwen, která kupodivu pozorně poslouchala. S nastraženýma ušima se proposlouchala až k okraji toho lesa, který se jí nelíbil. Octli jsme se teď opět na denním světle, avšak tohle místo se nelíbilo zase mě. Jen, co mi tlapy párkrát čvachtly v mokré půdě, vycítil jsem, že tady bychom se zdržovat neměli. Stačilo udělat dva další kroky, aby mi to bylo potvrzeno. Na tlapy se mi nalepilo mazlavé bahno, ze kterého se vznášel nepříjemný hnilobný zápach. Ten vlastně visel nad celým územím, jako varování pro zbloudilé poutníky, kteří by snad byli natolik pošetilí a chtěli se vydat do hlubin močálu. Zastavil jsem se.
"Tohle jsou bažiny. Voda odtud neodtéká a ani se nevypařuje, takže je to tu velice mokré a také velice zrádné. Drž se těsně za mnou, jsi lehčí, takže kde se do bláta nepropadnu já, nehrozí to ani tobě." S tím jsem vyrazil kupředu, pokud možno po okraji bažiny, hlavu jsem měl skloněnou téměř až k nevábně zavánějícímu bahnu a vodě. Vážil jsem každý krok, ale přesto se mi párkrát podařilo uvěznit si v bahně tlapu až po břicho. Pohledem jsem taky každou chvíli kontroloval Gwen, jestli se někam nepropadla nebo jestli se netopí. Cesta po okraji bažiny ale nebyla tak zrádná, jako kdybychom se pokoušeli projít jejich samým středem. Bylo to nevábné místo a těšil jsem se, až z něj budeme pryč, zase na suché a pevné zemi. Kolem uší nám ale prosvištěl párek vážek, křídla vrzající veselou písničku, která se k ponurému okolí příliš nehodila. Alespoň ne z našeho pohledu. Pro ně to však jistě byl hotový ráj. "Vidíš, Gwen?" poukázal jsem na onen snově lesklý hmyz. "Nehostinné místo pro nás, ale pro ně - domov!" Náš domov byl nicméně na pevné hlíně a přesně k té jsme se už naštěstí začínali propracovávat.

//Říční eso přes Mahar

//Nad Kopci přes Ještěří lučinu

"Až budeš chtít zase nést, tak řekni," vyzval jsem Gwen, když přiznala, že ji nohy už trochu bolí. Pro takové malé packy bylo naše cestování náročné, ale bylo třeba, aby je trochu procvičovala. Nemohl jsem ji všude nosit a nechat ji docela zakrnět. I když to znamenalo, že ji občas budou muset bolet nohy a já že zase budu muset vědomě krátit krok, abych jí neutekl příliš napřed. Krátké zastavení s barevnými listy projasnilo podmračený den nám oběma. Těšil mě Gwenin zájem o svět kolem i její nadšení pro krásy přírody. To bylo něco, co jsme mohli sdílet společně. "Také, že uvidíš," slíbil jsem. "Podzim nás teď nějaký čas bude provázet a než skončí, uvidíme ještě spousty barev." Doufal jsem, že tehdy už budeme mít bezpečné útočiště. Mé myšlenky se stále neodvratně obracely k hrozně blížící se zimy. Nechával jsem si je však pro sebe. Nebylo třeba tím teď zatěžovat i malou vlčí slečnu.
Kráčeli jsme dál, les se změnil v louku a pak další les. Byl hustý, propletený porost se nám pletl do cesty, obzvláště mému většímu tělu. "Pozor, ať tě nešvihne větev," upozornil jsem Gwen, ačkoliv jsem se snažil jít vpřed bezpečnými cestičkami a odhrnovat větve z cesty pomalu, aby jimi neschytala ránu přes čenich. Oči mi přitom přejížděly po okolí. "Jsou tu rostliny, jaké jsem ještě nikdy neviděl," poznamenal jsem a na chvíli se zastavil, abych si prohlédl popínavou plazivku s bledými listy, která se ovíjela kolem nejbližšího stromu. Ne, podobné rostliny jsem neznal. Ve zdejším šeru, jehož tíhu jsem skoro cítil na svých ramenou, se nejspíš vyskytovaly druhy, které jinde k nalezení nebyly. "Musely se přizpůsobit životu ve stínech, sem se moc slunce určitě nedostane," vzhlédl jsem k neproniknutlené klenbě větví nad našimi hlavami a opět pomalu vykročil. Napadlo mě, že to je pravda i o některých vlcích. Žili ve stínech, nevidění, křehké bytosti, které si možná ani nepřály být nalezeny... "To je na přírodě to nejkouzelnější a nejzvláštnější," pokračoval jsem, moje mysl se také toulala kdesi v lesích. "Vždy si najde cestu. Nalezneš občas místa, kde se zdá, že není nic než pustina, avšak stačí obrátit jeden kámen, odhrnout trochu hlíny a zjistíš, že i tam se to může hemžit roztodivným životem. Jsou místa pro nás nehostinná, občas i úplně neobyvatelná, kde jiný život vzkvétá a prosperuje." Odhrnul jsem z cesty další větev a zdálo se, že ze stinného lesa brzy vyjdeme.

//Bažiny

//z neznáma

Podzim vyzařoval z celého kraje kolem nás. Snad s každým krokem nabývaly stromy jasnějších a rozmanitějších barev a ve vzduchu už jsem cítil osten chladu, který definitivně vytlačil letní vedra. Slunce se skrývalo za mraky, přesto byl den příjemný, krajina kolem naprosto malebná... avšak barevné pozlátko a poslední záchvěvy krásných dní mne neošálily. Podzim značil jediné - začátek úbytku, příchod nouze, nezadržitelné volání zimy. Dříve bych se jí nebál. Nepochyboval jsem o svých schopnostech přežít, dokonce ani jako osamocený tulák ne. Letos to ovšem bylo jiné. Teď totiž na oněch schopnostech závisel víc, než jen jeden vlčí život.
"Nohy ještě nebolí?" obrátil jsem se vážně na vlče po svém boku a na chvíli se zastavil, protože ať už měla být odpověď jakákoliv, troška oddechu uškodit nemůže. Srdce mi nemohlo nepoklesnout, když jsem si opět uvědomil skutečnost, jak malá Gwen vlastně opravdu je a jak malou by asi měla šanci, kdyby nás zima zastihla ještě na cestách. Takový život byl křehký. Mířili jsme na jih, což by nám mělo získat víc času, ovšem místo, kde se usadit, bychom měli najít raději dříve, než později.
Zhluboka jsem se nadechl a zvedl hlavu k listí nad našimi hlavami, chmurně zadumaný výraz se přelil v upřímný úsměv takřka okamžitě. "Podívej na to listí, Gwen! Není to nádhera? Brzy už bude zářit všemi barvami večerní oblohy a na docela krátký čas bude stejně zářit i země pod stromy. To jsou ty nejkrásnější chvíle podzimu," pousmál jsem se, ještě jednou zhluboka vtáhl do plic vůni podzimního lesa plného hub, prastarých stromů a drobných tvorů, kteří pod jeho korunami nacházeli útočiště, než jsem se znovu vrátil tlapami pevně na zem. "Tak pojďme. Dnes bychom měli ujít ještě alespoň kousek cesty," vyzval jsem vlče a pomalu vykročil, připraven ji případně vzít na záda, kdyby to už její krátké nožky nezvládaly. Ještě jeden úsměv ale na moment pronikl vážným výrazem, který se mi vrátil na tvář stejně rychle, jako předtím zmizel, a byl směřován k těm dvěma velkým zlatým očkům: "Kdoví? Třeba už dnes budeme mít štěstí."

//Zarostlý les přes Ještěří lučinu