Rigel na první pohled nezapadá ke své rodině. Vlastně takový není ani na pohled druhý. Nevypadá vyšinutě, nemá neustále výraz šílence a nejspíše se vám ani během konverzace nebude zdát ničím podezřelý. Vypadá jako ten, který by vás měl zachraňovat - takový princ na bílém koni, který se klidně bude prát s medvědy a ochraňovat slabší a chudé jako Robin Hood. On přesně chce, abyste si jej takto představovali. Pokud má zrovna dobrý den, chová se poměrně přátelsky; nikdo by si jej nespojoval s jeho sourozenci, těmi magory.
Rigel je přesně ten typ vlka, o kterém si myslíte, že je na vaší straně, dokud neprozřete pravdu. Je vypočítavý, mazaný, ctižádostivý, sobecký až hanba a city ostatních mu běžně mnoho neříkají. U něj nikdo neví, s čím přijde tentokrát, ale jedno je jisté - skoro nikdy to není nic dobrého. Rigel je dosti impulzivní a dokáže se naštvat mrknutím oka, což často napovídá o jeho pravé nátuře, ale vždy svůj vztek zkouší halit do rób spravedlnosti a náležitého dobra. Je často agresivní a neví, kdy překračuje hranice. V takových případech jedná pod nátlakem okamžiku a své kroky přes svou běžně vypočítavou povahu nepromýšlí dostatečně - ačkoliv se to na první pohled třeba nezdá. Rigel se vyjímá nadstandardní inteligencí, což mu dovoluje předvídat kroky ostatních a chytře splynout s okolím. Jednoduše není tuctový blbeček, který by neuměl na druhého brnkat přesně tak, jak potřebuje.
Není doporučeno mu věřit, ačkoliv by jednoho nenapadlo, že to není dobrý nápad. Běžně vystupuje právě jako ten důvěryhodný typ. Velmi často je možná až příliš upřímný, ale nikdy si nemůžete být jistí, zda mluví pravdu. Lhát umí tak dobře a rád toho využívá pro svůj prospěch. V rutině vidí slabost, a možná proto je nepředvídatelným jedincem. Rigel ve své běžné konverzaci bez přetvářek oplývá sarkasmem a příšerným morbidním humorem. Zvyknout si na to není snadné, pokud nemáte ocelové nervy.
Rád si vlky nebožáky namotává kolem tlapky a nepouští je ze svých spárů, dokud to není nevyhnutelné. Ne vždy se ale podaří oběti vyklouznout a vymanit se z jeho vlivu, neboť Rigel je v takových případech okamžitě ochoten použít hrubé násilí nebo mentální nátlak.
Je samozřejmě ukázkovým sociopatem a během svých chvilek bez přetvářky z něj přímo čiší ignorance a naprostá apatie vůči ostatním. Těžko navazuje a udržuje opravdová přátelství, a vlastně po nich nikdy příliš netoužil. Většinou vyhledává společnost ostatních jen tehdy, když se mu to hodí nebo když se až příliš nudí. S dominantními samci nevychází dobře kvůli své přirozené soutěživosti a ambicím. Pokud je naopak v přítomnosti vlčic, které nejsou zrovna na ránu, nebo má za společníka vlka pacifistu, kliďase, naprostého nekonflikťáka, působí na své poměry mnohem klidněji.
Rigel může být i vhodnou společností, když to situace dovolí. Díky své znalosti a rozhledu mohou být tyto konverzace poměrně obohacující a příjemné - pokud tedy zrovna nemá náladu pod psa. A to je další věc: jeho nálady se často mění, někdy i okamžitě. Není tedy pravda, že by obvykle působil dobře naladěně; stačí jedna špatná věta či jediný nevhodný pohled a okamžitě se stane nepříjemným. Rigel je také uživatelem vytříbeného slovníku, není den, aby neužil sprosté slovo. Narodil se prostě s takhle proříznutou držkou a to se nikdy nezmění.
Pokud se během zvláštních okolností stane, že mu padnete do oka, můžete na většinu z toho, co je výše řečeno, zapomenout. Rigel čas od času cítí kdesi uvnitř touhu být doprovázen někým, kdo by mu byl věrný a dokázal přehlížet vše, co je na něm špatně. Pravda je taková, že nikdy nebude ideální přítel ani partner, ale není všem dnům konec. Dokáže být pozorný a v jistém smyslu i poměrně normální.
Miluje své sourozence, to je jasné, jejich cesty se sice rozdělily, ale to na jeho citech nic nemění. Přirozeně si více rozumí se sestrami, které má potřebu chránit, ačkoliv to samy zvládají dost dobře. S bratrem neměl vyloženě špatný vztah, ten byl ale občas narušován rivalitou a Rigelovým pohrdavým pohledem na jeho mentalitu - bratr byl spíš rváč než velký myslitel.
Jediné, co s rodinou úplně nesdílí, je pohled na magii. Samozřejmě ji nesnáší - nesnáší všechny, kteří ji ovládají, a nesnáší i fakt, že on sám ji nejspíš má. Na druhou stranu je ze všech sourozenců nejotevřenější možnostem, které by využití magie přineslo. Dobře věděl, že proti nepříteli je nejlepší bojovat jeho vlastní zbraní.

Kdysi dávno existovala jedna smečka, kde se vlci dělili podle svých magických schopností. Ti, kteří uměli ovládat magie, těm se říkalo, že jsou Mocní. Ti, kteří magie neovládali, byli naopak Prostí. Dlouhé roky takto vlci existovali v poměrné harmonii. Prostí obstarávali dobrý chod smečky a Mocní smečku ochraňovali. Vždy se ale vědělo, že mají Mocní lepší a plnohodnotnější život, díky tomu se začaly smečky přít o to, kdo by měl mít jaké pravomoci. Výsledkem se později stalo rozdělení smeček. Smečce Mocných se dařilo skvěle, na druhou stranu ti Prostí se zas tak skvěle neměli. A právě sem patřil i Rigel.
Narodil se společně s dalšími sourozenci do těch nejpříšernějších podmínek, které by kdo mohl zažít. Kam se na tohle hrabe poměrně spokojený život vlčat tuláků? Pět vlčat je moc a všichni to moc dobře věděli. Rodiče se samozřejmě příliš nezajímali. Proč by taky ano? Byla velká pravděpodobnost, že většina vlčat v prvních týdnech či měsících pojde, možná by jednoduše bylo i jednodušší, kdyby chcípla všechna. Není tedy nutné něco tak pomíjivého milovat. Pro sourozence se nejednalo o nic divného, nechápali, že by je rodiče měli milovat a pečovat o ně, stejně se o ně neustále staral někdo cizí. Proč by taky vůbec měli mít na výchově podíl rodiče, že?
Rigel vyrůstal s odporem nejen vůči vlkům, kteří ovládali magie, ale také odporem vůči vlkům, kteří mu dali život. Stále vůči rodičům choval zášť a nikdy nechápal, jak může někdo přivést potomky do takových žalostných podmínek. Jenže jemu to bylo postupem času velice jasné. Vlčata si tu nedělají pro radost, nýbrž pro další možnou pracovní sílu. Někteří vlci ze smečky umírali hlady, takže je nutno je nahrazovat mladou krví. Byli jen další schránky pro chod smečky, nic více. Další postradatelní Prostí. Rigel byl ten, který se nerad ztotožňoval se smečkou. Nebyl vůči nim zas tolik výřečný a komunikoval výhradně s nejbližšími a ve většině případech hlavně se sourozenci. Nehodlal se vůbec zahazovat s těmi ze své smečky. Tak či onak furt jsou to zmetci, kteří si vůbec ničeho a nikoho nevážili, tedy tak nad tím Rigel přemýšlel. Vadilo mu, že nikdo nebral jejich životy vážně, byli prostě nedůležití. Cítil, že i se sourozenci budou něčím výjimečným.
Snažil se stát dobrým ve všem, aby měl tu nejlepší pravděpodobnost přežití. Těžko nakonec říct, zda byl nejlepší, neboť dost často schovával svůj potenciál stejně tak jako svůj vlastní intelekt. Jednalo se o nutnost, nechtěl, aby byl později zneužíván a musel dělat více než ostatní. Tak to přece bylo, jeden je lepší a hned se má starat víc. Rigel vyrůstal ve stínech svých sourozenců, a tak mu to i dlouhodobě vyhovovalo. Neměl v plánu v Kapijské smečce setrvávat po dovršení dospělosti. Proč by taky někdo zůstával? Samozřejmě mu záleželo na sourozencích, takže plánoval, že i je přemluví, aby se všichni společně vydali raději pryč z tohoto nehostinného místa, aby se jim vyhnul krutý osud ostatních členů smečky. Netušil, jak by měl něco takového provést, vždyť by se mu vysmáli, možná by jej dokonce udali jako zrádce. Raději mlčel a hledal dobu, kdy by se alespoň některé ze svých sourozenců mohl pokusit přetáhnout nějakým rozumným způsobem na svou stranu.
Velikou oporou mu pro tento případ byl jeho bratr, se kterým dokázal ze sourozenců vycházet pravděpodobně ze všech nejlépe. Khar napomáhal vždy ve všem a měl dostatečně vyvinutý mozek na to, aby pochopil, že jsou v nebezpečí. Pokud mají všichni přežít, je nutné dostat se pryč, než přijde něco horšího, než je hladomor a nemoci. Khar si vyslechl nápad, který znamenal, že by se všichni sourozenci vydali hledat společně štěstí jinam, ale netušil, jak by mohli v takové situaci postupovat. Ostatně ne všichni brali soužití ve smečce jako problém, tudíž bylo velmi obtížné přemýšlet nad tím, jak by reagovali zbývající. Vlci se dohodli, že by bylo možné pravděpodobně uskutečnit něco takového po jejich zasvěcení, kdy se jednoduše s plánem svěří ostatním sourozencům a buďto půjdou s nimi nebo ne. Věděl, že Khara bude následovat Apaté, ale kdo ví, jak by s tím souhlasil takový Norox. Jedno je ale jisté, život tady nesnášeli všichni.
Nastala doba, kdy se stávali pomalu dospělými, tudíž přišlo i na prokazování jejich schopností a dovedností. Lovy - zkouška při které bylo později jasné, zda je vlk vůbec do budoucna užitečný smečce, či bude pouze další hladový krk, takové vlky nepotřebovali. Kdyby někdo několikrát v lovu selhal, byl by dost pravděpodobně zabit zbylými členy smečky a využit jako potrava. Požírání jiných členů smečky bylo tak ojedinělé, že se nad tím nikdo nikdy nepozastavil. Rigel naštěstí byl stejně dobrý jako sourozenci. Sice se neangažoval do popředí tak moc jako Styx a Norox, ale nebyl rozhodně horší než oni. Nebyl ani tak moc soutěživý, když přišlo na srovnávání sourozenců, mezi nimi to neměl zapotřebí. Raději šikanoval jiné vrstevníky, kterým se během lovu nedařilo. Někdy to zašlo do mezí, které nebyly zrovna nejvhodnější, pár se jich zranil nepěkně, nesplnili díky Rigelovi zkoušky nebo prostě byli zesměšněni. Některé tyto záležitosti později skončily i smrtí jedinců, ale to na tom byla pro Rigela největší zábava. A nikdo těm chudákům ani nevěřil, že za to ten šedej vlk mohl. Pravdu znal vždy jen jediný vlk, takové věci sdílel jen a pouze s Kharem, který jej zkoušel jakýmsi způsobem navigovat a kárat, neboť byl nejspíše ze všech vlků ve smečce ten překvapivě nejrozumnější a nejnormálnější. Věc se má tak, že Rigel velmi rád jiným škodil. A on z toho měl samozřejmě vždy neskutečnou srandu.
Věci zašly daleko v době, kdy se vydávali na zkoušku jiná odrostlá vlčata, která byla stejně stará jako on. Ne vždy byl mezi takovými vlčaty zdravý vztah. V případě Kapijské smečky šlo samozřejmě čistě o konkurenci. V tomto vrhu vrstevníků byli také dva mladí vlci, kteří měli neustále nějaký problém s Rigelem a případně i Kharem, který byl rozhodně klidnější a tolerantnější. Rigel je nesnášel natolik, že se rozhodl tyto dva výrůstky hodit Smrti samotné, když nadešel čas jejich „neúspěšných“ loveckých pokusů. Bylo jasné, že mají velikou smůlu, jenže Kapijská smečka jejich pokusy vyhodnotila jako beznadějné, a tím pádem byli tito dva mladí vlci nepotřební. Můžete si domyslet, co se s nimi nejspíše stalo hned poté, jednalo se o něco dosti normálního. Nepřineseš jídlo, budeš jídlo ty. Podobně nebezpečné patálie mu ale nebyly cizí, dost možná by ho to stálo život, kdyby na nějaký z podobných záležitostí někdo přišel. Naštěstí všichni ve smečce byli hlavy skopové a nic takového jako prozrazení nehrozilo.
O střety s nepřátelskou smečkou se přílišně nezajímal. Neplánoval tu zůstávat natolik dlouho, aby musel. Nikdy tu nehodlal dělat malého bezvýznamného vojáčka proti polobohům, kteří měli jasnou přesilu a jednalo se spíše o sebevraždu než o rovný boj. Nezajímal se ani o to, že nějaká flundra darovala svá vlčata vědě a pokroku, když z těch drobečků chtěli udělat nejlepší špiony, nejspíše jim nedošlo, že to asi postrádá logiku, nejspíše jim nedošlo, že si vlčata nebudou pamatovat nic z doby, kdy jim přední samci Kapijské smečky vtloukali do hlavy během sání mléka od matky, že budou přesunuti pro účel tajné špionáže a zničení nepřátelského území… Asi opravdu postrádají mozek. Bylo to přesně tak. Vlčata vyrůstala ve smečce nepřátel, zapomněla na to, co jim bylo vtloukáno a našla si vlastní ideály, které učily, že je Kapijská smečka ta špatná.
Jednoho dne už se ty spory nedaly řešit jinak než násilím. Strhla se bitva, ve které byla Kapijská smečka napadená a jediný cíl bylo tuto smečku zničit. Mocní se velmi dobře připravili a Kapijští padali k zemi jako hadrové panenky. Rigel věděl, že by toto mohla být vhodná chvíle, jenže sourozenci se rozdělili a kdo ví, kde v tom zmatku byli. Rozhodl se tedy najít i bratra, který rozhodl, že se pokusí magické vlky trochu zdržet, aby mohla uniknout hlavně Apaté, která stála opodál a přihlížela v naprosté agonii té hrůze. Rigel jí stál překvapeně po boku, když viděl, co udělali mocní jejich bratrovi. Apaté tam stála a ani se nepohnula. Stála tam a vzlykala, než ji chytil Rigel do zubů a táhl pryč. Jenže to už se k nim blížili mocní. Rigel pustil Apaté a hnal ji pryč, aby se vydala za ostatními přeživšími a sám se chystal udělat to samé jako bratr. Dva vlci se blížili a jednoho mezitím stihl v plné rychlosti nabrat jiný Prostý, takže už se na něj vydal zaútočit pouze jeden Mocný. To je samozřejmě více než dost. Rigel se pořádně nadechl a pokoušel se předvídat kroky protivníka, ale nebyl si ani jist, jakou magii onen vlk má. Jeho oči byly zlatavé a nenapovídaly vůbec nic.
Jenže se nezdálo, že by vlk chtěl zaútočit magií, kdyby mohl, už to dávno udělá. Tento byl jeden z těch, kteří byli původně z Kapijské smečky. Jedno z vlčat, které vychovali Mocní. Rigel se pousmál. Mohlo by se jednat o poměrně rovnoměrný boj. Vlk nezpomaloval, tudíž Rigel čekal náraz. Nechtěl být ten, který uhne, byl silnější a lépe stavěný. Nehodlal ustoupit. Konečně zavřel oči, očekával bolest a pád na zem, čekal na chvíli, kdy se do druhého vlka pořádně zakousne za smrt bratra. Jenže nic takového nepřišlo. Otevřel oči, aby zjistil, že se vlk zastavil před čím si, co před ním poblikávalo. Rigel dvakrát mrknul. Nechápal. To vypadá jako magie. Který mocný by mu snad pomohl? Rozhlédl se, mezitím ta věc zmizela. Nedokonalá projekce stěny mezi dvěma vlky byla pryč a onen mocný bez magie teď velmi urputně přemýšlel, zda se dát na útok, či si to rozmyslet. Rigel stál na místě a hledal někoho, kdo to mohl vytvořit. Než se ale nadál, do Mocného se pustili jiní Prostí. Měl šanci utéct. Vydal se tam, kde očekával ostatní a snažil se nemyslet na to, že onu projekci dokázal vytvořit on. Byl Prostý, neuměl používat magii.
Vlci se sešli u uschlého stromu dál od celého neštěstí. Zde se setkal se sourozenci a tím, co zbylo ze smečky. Nejednalo se příjemný pohled. Díval se hlavně na Apaté, která měla mrtvolný pohled a neřekla absolutně nic. Byla odrovnaná smrtí bratra stejně jako všichni ostatní. Rigel nechtěl mluvit o ničem, co se stalo, nechtěl mluvit o něčí smrti a nechtěl mluvit o svém podezření, že by mohl být jedním z Mocných. Stejně to nedává smysl. Všichni v jeho rodině jsou Prostí. I on je tedy Prostým! Měli možnost putovat společně, ale vlci smečky se později rozhodovali, že možná více klidu a štěstí najdou někde jinde. Podobně to bylo v případě Rigela. Nechtěl již žádat své sourozence o to, aby se nerozdělovali, raději je opustil sám.
Vydal se na východ podél těch hranic světa, kam se mu vůbec nechtělo. Překonal jakousi divně páchnoucí řeku obešel severní část kuželu sopky, než se dostal do míst, kde se mu líbilo. Bylo jaro a všude vše rostlo. V tomto lesíku ale zeleně nacházelo již dostatečné množství. Ostatně mech byl zelený pořád a zde jej bylo požehnaně. Stromy se v tomto lese nacházely hlavně listnaté a již na nich rašily pupeny. Rigel se konečně položil do mechu, aby mohl odpočívat. Byla to opravdu těžká zima a teď byl vděčný svým schopnostem, které získal během let nepříznivého života v příšerných podmínkách. Živořit několik dní v tomto lesíku nebylo těžké, zvěř se do kraje pomalu vracela, a i v lesíku se to začalo hemžit ušáky, kteří si šli hledat potravu. Rigel byl většinou během lovu úspěšný, ale asi by se jeho šance zvýšily, kdyby mohl využívat magii. Jenže to by z něj pak byl Mocný. To mu připomnělo, co se stalo předtím na bojišti. To nebyla jeho práce, za to jistě mohl jiný Mocný. Udělal to jistě omylem. V tom kraji živořil nějakou dobu, vlastně ani netušil, že je toto ono místo plné magie. Dříve nebo později na to ale bohužel přijde.

Gallirea bylo místem překvapivě poklidným, pokud by vynechal podezřelé zmínky o jakýchsi jedincích, kteří narušují místní klid Magičů. Jo, takto jim od této chvíle říkal. Tento kraj snad neměl jediného vlka, který neoplýval magickými schopnostmi, což Rigel možná i záviděl. Něco tak absurdního si samozřejmě nikdy nepřiznal, ale opravdu si pak přišel trochu zvláštně, když jako jeden z mála přišel s tím, že on žádnou magii ovládat neumí. Nikomu neřekl o tom, co se stalo na bojišti, nikdo nesměl vědět o jeho pochybnostech…
Rigel věděl, že bude muset dříve nebo později začít pracovat na poznávání zdejších obyvatel, nesnášel je, přišli mu do jisté míry nechutní a všichni nosili většinou čumáky nahoru. A tak byl cíl jistý, zjistit o tomto místu dostatek a jednoduše se zbavit co nejvíce vlků, kteří mají magii, co to šlo. Na první pohled poměrně jednoduchá představa, ale zinscenovat něco tak náročného chtělo plán, trénink a hlavně každou jednu informaci o kraji a vlcích, kteří tam žili. Chtělo to infiltrovat se někam, někam kde jej nebude nikdo podezírat. Chtělo to najít si přátele, kteří by mu stáli po boku, ačkoliv by je Rigel tajně ze srdce nenáviděl. A tak se tvářil před každým nejlépe, jak to uměl, milá slova, milá gesta, nikdo by jej nepodezíral nebýt jeho původu. Netrvalo dlouho, než zjistil, že valná většina sourozenců se taktéž nacházela právě na tom samém místě jako on. Minimálně většina zmíněk padala na účet Styx a Noroxe, od těch dvou Rigel asi ani nic jiného nečekal. Ti dva se většinou pouštěli do věcí po hlavě, střet byl jednoduše nevyhnutelný. Rigela zajímal ale osud Apaté, o které bohužel po opuštění starého stromu nebylo žádné dostupné info. Na krátký čas se infiltroval do Asgaarské smečky, která měla pravděpodobně to největší co do činění s Rigelovou sestrou, ale Elisa byla tak nedůvěřivá vlčice, což jí Rigel musel nechat, že moc informací nedostal a smečka mu byla tedy nepřínosná. A tak putoval dál, mámil z vlků více informací, pustošil, co se dalo, zapojoval se do potyček, jednoduše dělal to, co uměl ze všeho nejlépe - přežíval.
Během toho všeho jej ani neminula návštěva Života, což mu nespočet vlků doporučovalo jako lék na jeho stav. Nepřišel si nemocný, nemít magii byl dar, nebylo to něco, co by se dalo léčit nějakým šarlatánem z hor. Byl ale zvědavý, protože se s bohem nikdy nesetkal. A tak se opravdu jednoho dne k Životu dostal. Ten překvapivě potvrdil původ Rigela - opravdu měl již od narození magii. Což cosi vypovídalo jistě o jeho rodičích. Nehodlal nic takového přijmout, požadoval, aby si ten vlk všechny ty jeho čáry máry vzal zpět, ale Život mu nevyhověl. Naštěstí byl k něčemu a nasměroval jej za jeho sestrou - Smrtí.
Smrt žila jak princezna v hradě, kam má přijet princ na bílém oři a zachránit ji. Rigel nikdy žádnou podobnou stavbu neviděl, bylo to zvláštní a nepřirozené. Jenže zřícenina nebyla žádná luxusní vila, kde žila princezna, jednalo se o polorozpadlou ruinu, kterou pohromadě držela snad už jen síla magie. Střet se Smrtí bylo něco, co si nejspíš za rámeček nedá. Smrt byla oříšek, byla lstivá stejně jako on, podobně držkatá a o dost silnější než on. A jak se říká pýcha předchází pád, toho dne se Rigel již ze zříceniny nedostal. Kdo ví, co přesně Smrti řekl a udělal, ale jedno bylo jisté - ten den vyhrála ona.
A přesně tak se Rigel objevil na pomezí života a smrti, na místě, kde nic nebylo. Žádný vánek, žádné teplo slunce, žádné příjemné a nepříjemné pachy, žádné radostné skřeky nebo bjedování bolestí. Na tomto místě byl sám, skoro ironicky to představovalo jeho osobní peklo. Dokud jednoho dne nepřišel na způsob, jak se alespoň částečně opět vrátit na zemský povrch a znepříjemnit život nejednomu vlku, aniž by byl ve vlastní kůži.