Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Západní Galvatar

Cesta k lesu byla krátká a relativně příjemná, přece jen, po probuzení už byly obě mnohem svěžejší. Rez si odfrkla, když byla nazývána bláznem, tím tedy rozhodně nebyla!
„No teda,“ bránila se a přidala do kroku, aby mohla do Styx hravě narazit bokem a vytrestat ji za takovou pomluvu. „Některý kytky se dokonce dají jíst, podobně jako ty borůvky. A každá z těch bylin má úplně jinou chuť. Sice se toho nenažereš, ale pročistí to žaludek. Ale je třeba se v tom vyznat, některý jsou léčivý, a jiný jedovatý.“
Dávala najevo, že ona se v tom tedy vyzná, ačkoliv u mnohých rostlin by to tvrzení bylo velmi daleko od pravdy. Musela ale přece udělat dojem!
Cestou se také napila, hrdlo měla vyprahlé. Až pak došly na kraj lesa a první trsy s borůvčím se jim postavily do cesty. Do podzimu, kdy bývalo těchhle plodin nejvíce, ještě sice bylo daleko, a tak měly malé modré bobule místy trochu nakyslou chuť, trochu je ale zasytily. Rez se cpala s apetitem sobě vlastním, snad se jen chvílemi ohlédla po druhé, aby ji viděla jíst.
„Tohle mi chybělo!“ zastříhala spokojeně ušima, vyměnila si se Styx spiklenecký pohled, když tedy dělaly něco zakázaného. „A trochu jo, počkej – nehýbej se.“
Stopa po šťávě z ovoce sivé ulpěla kousek od čenichu, od klikaté jizvy, co se jí pnula až ke rtu. Na její světlejší srsti byly nečistoty snadno vidět – podobné šmouhy se jistě dalo zbavit snadněji, než skvrn od srnčí krve. Rez usedla vedle ní, aby jí mohla jazykem očistit. Několikrát to zopakovala, než od ní trochu odtáhla hlavu a kritickým okem zhodnotila Styxin zjev jako dostatečně upravený. A problesklo jí hlavou, že i se všemi jizvami je Styx zatraceně krásná vlčice. Bylo na ní vidět mládí a měla inteligentní, pronikavé oči – možná až příliš pronikavé.
„Ještě, že mě máš. Na mně to snad není vidět,“ mrkla na ni, ohlédla se mezi stromy, jestli je nejde někdo obvinit z malé borůvkové krádeže. „A jakýpak zamaskování, jdeme sem urážet Noriho, přece.“
Upřímně by ji ale zajímalo, jestli tu Baghý s Norim doopravdy našli domov. Bylo by to pro ně jistě dobré, najít tu zázemí, a les vypadal pěkně.
Zvedla hlavu k obloze a táhle zavyla.

Zatímco scházely z hor, únava na chvíli Rzi zavřela tlamu. Styx se k ní ale brzy otočila s otázkou na toho létajícího vlka, a nebylo možné se nepodělit o dojem, co na ní vlastník magických křídel zanechal.
„Takhle napínavej příchod na scénu jsem viděla naposledy u tebe,“ zahlásila, aby druhé připomněla tu noc v Křišťálovém lesíku. Byla by na ni snad i vyplázla jazyk, ale to by to nesměla být ona. Přece nebude stejně dětinská jako ten hrozný Nori!
„Neviděl nás rád,“ vrátila se pak k vážnějším tématům. „Bylo mi sympatický, jak byl i tak mírnej. Ale možná je to trochu zvláštní vlastnost pro osamělou alfu.“
Jakmile začala být krajina alespoň trochu rovinatá, nabídl jim další z lesů přístřeší a Styx vypadala podobně vyčerpaně jako Rez. Šedá vlčice si vybrala místo k odpočinku a rovnou se uložila ke spánku, dnes nebyla energie na vyprávění před spaním. Rez na chvíli zanechala sivou s klížícíma se očima, aby si sama odešla přidřepnout k nějakému dostatečně vzdálenému trs trávy. Tak. A teď je tvůj. Označkovanej.
Když se vrátila, Styx už dávno spala, a tak se beze slova stočila těsně vedle ní. Přece jen – už dávno přece na nich navzájem ulpíval pach té druhé. Spánek si ji vzal, ani to nepostřehla. Nevěděla ani, jak dlouho spala, ale Styx vedle ní už vypadala téměř čile, možná ji nějakou dobu sledovala ve spánku. Rzi ta myšlenka nakonec ani nevadila, cítila se s ní – víc chráněná než ohrožená. Pousmála se na druhou ještě v rozespaní. Dnes nebylo pohlazení čenichem po tváři, i tak ale měla mnohem lepší náladu než včera.
Brzy se vydaly dál, přes hustě porostlou pláň, na které se Rez co chvíli zastavila, aby přičichla k některým rostlinám se silnější vůní.
„Borůvkám bych se vůbec nebránila,“ zamávala krátce ocasem. Doufala, že ten den najdou i něco většího k snědku, než jsou drobné, sladké lesní plody – jako svačina by ale byly dostačující.
„Už jsme tam vážně dlouho nebyly, že. Zajímalo by mě, jestli tam zase bude dělat ochranáře to vlče.“

Styx si s Falionem vyměnila ještě několik poznámek a Rez pochytila zmínku o té minulé zimě. Už o ní od své společnice slyšela, musela to být opravdová bída, dopadající na celý kraj. O to raději byla, že ji sem tlapy zanesly až na sklonku léta. Sama pro sebe se zamračila. Tolik magie, pomyslela si, tolik kouzelných sil a bohové, a stejně by tu vlci umírali hlady. Falion se ale nechal slyšet, že podobnou zimu tu ještě nezažil, alespoň to byla dobrá zpráva. Možná se už nebude opakovat.
Po blanitých křídlech, vyrůstajících Falionovi ze zad, už slova o smečkovém kouzlu nebyla tak překvapivá. Rez tedy nakonec jen kývla, když se dozvěděla, že jsou místní vlci nějakým způsobem spjatí s magickou mocí hor. Možná to tak doopravdy mělo víc smeček, nakonec, pamatovala si, jak podivnou, napjatou atmosféru cítila, jakmile kdysi vešla do lesa Sarumenu. Třeba bude něco podobného i u jiných.
„Taky jsem to nevěděla. Ale – co na tomhle kraji magický není,“ vydechla pak, nasadila lehký společenský úsměv. Tón celého hovoru byl sice slušný, ale chladný, a bylo vidět, že je tu tenhle Falion nechce. Už si proto znovu nesedala, vypadalo to, že je čeká další cesta.
„Vyrazíme, tedy. Děkujeme ale za uvítání,“ prohlásila, aby dala najevo, že oceňuje, že s nimi tmavohnědý vlk jedná klidně. Otočila se pak k odchodu, aby se po boku Styx vydala ze smečkového území vstříc nějakým – ideálním místům k odpočinku.
Scházení z těch hor byla zátěž na už uchozené packy, Rez se to ale pokoušela ignorovat. Jistě brzy něco najdou – vodu, jídlo i nějaké klidné místo na spánek.

//Západní Galvatar

Zůstaly ve stínu smrku, který chránil před usušením žárem horského slunka i několik drobných kvítků rostoucích pod jeho kmenem. Slibovaný odpočinek ale netrval příliš dlouho a vnesl mezi ně podivnou atmosféru. Styx se uvelebila do trávy kus od Rzi – dostatečně daleko, aby snad dala komukoliv příchozímu najevo, že k sobě příliš nepatří. Že si nejsou ani v přeneseném slova smyslu nijak blízko.
Snad má vážně pravdu v tom, že je po kraji vyhlášeným zločincem. Třeba ji teď vidíš jinak, ale jestli dál budeš s ní, možná budeš muset v budoucnu přehodnotit, jestli zůstat v týhle krajině. I tady měla Styx známé.
„Ale, chodila by mě sem navštěvovat, kdyby se mi tu líbilo?“ zažertovala a máchla u toho ocasem, zatímco v sedě přenesla váhu z jedné tlapky na druhou, aby jim ulevila. Běžnou přehnanou vážnost vyplývající z jejího charakteru nahrazovaly chvíle, kdy se v jejím hlase objevovaly stopy poťouchlosti, i to bylo nejspíš důkazem, že vedle Styx ztrácí své zábrany.
Chtěla se pak vrátit k předchozímu tématu, neměla ale příliš času zeptat se na cokoliv dalšího. Vzápětí zvedla hlavu trochu poplašeně, když se na nebi nad nimi objevilo něco velkého a tmavého, učiněná zvláštnost, nějaký prazvláštní šuspajzl. Znovu na nohou byla během okamžiku, snad jen silou vůle si zabránila uskočit stranou - a to už se ta podivná poletucha snesla na zem před ně. Byl to vlk s tmavohnědou srstí protkanou mnoha ornamenty a výraznýma světlýma očima, Rez se ale pohledem zasekla na těch křídlech. Nikdy nic takového neviděla. Tohle je doopravdy zvláštní země. Do čeho’s to jen zabředla svým příchodem sem? Tolik magie na jednom místě. Tahle konkrétní magie ale byla více poutavá než děsivá, zaujala ji. A přece nebyla žádná ustrašená ňufka, aby se něčeho takového lekala – zvlášť po boku Styx! Když překonala počáteční překvapení, zůstala jen fascinovaná. Jaký to jen může být, hm? Dívat se na všechny seshora, plachtit nad lesy a nad hlavama všech vlků, tak nízko, až by cítili, jak zvedáš vítr těma křídlama, a ty by ses na ně jen zašklebila z tý výšky, křičela bys: pozor! letím! A pak – pak bys to nejspíš napálila do nějakýho stromu. Vlci nejsou k lítání uzpůsobení, nejsou to okřídlení dravci s dobrýma očima a pařátama, aby mohli přistávat na větvích a na strmejch skalách.
Nechala se natolik strhnout představou, že ji skoro zaskočilo, když vlk promluvil a bez okolků pozdravil Styx; jeho tón naznačoval, že ji nevidí zrovna rád. Představil se ale formálně a obrátil se i ke Rzi.
„Rez, těší mě,“ prozradila své jméno, kývla lehce hlavou na pozdrav a trochu uvolnila svůj postoj, aby dala najevo, že nepřichází ve zlém.
Styx pak naznačila, že nemají území označkované. Bylo to jako říct mu, že nezvládá dělat svou práci, šedá vlčice si nejspíš vytvořila zvyk urážet všechny alfy, se kterými se setkala – po Arcanusovi v Asgaarském hvozdu to začínalo být skoro zvykem. A její poznámky musely žahat jako kopřiva. Předtím se sice nechala slyšet, že je tenhle alfa ňouma, a třeba by mu uniklo, i kdyby mu Styx říkala, že je nějaké neschopné charáčisko, co by smečku vést nemělo, ale i tak, proč to riskovat!
„Je pravda, že jsem vaše značení necítila,“ přitakala, dala si ale pozor, aby v sobě její hlas nenesl přílišný osten kritiky. Styxina slova ale podpořila, přece jen, taková smečka se pak neměla co divit, že se jim někdo špacíruje po území, když si ho neoznačí. Smrádeček vlčího značkování nevoněl zrovna po levanduli, ale dělat se to muselo.
„Doopravdy jen procházíme. Půjdeme rovnou, jestli jsme na obtíž.“ Udělala půlkrok směrem, ve kterém tušila, že se nejspíš nachází ony hranice, jen ji na okamžik zarazila Styxina slova. „Ale - jako duchové? Musíte tu být na zimu zvyklí, sžití s ní! Každá smečka má nejspíš nějakou podobnou specialitu, nikdo si určitě nevybírá místo k žití jen tak pro nic za nic. Ale moc by mě zajímalo, co přináší Maharským ty močály.“
Posledních několik vět už vyznělo, jako by snad jen přemýšlela nahlas - tahle otázka jí ale vrtala hlavou už nějakou dobu.

//Kdyby Falion věděl i o magii jiné smečky, budeme moc rády!

//Sněžné hory

Okolní vzduch byl stále chladný, bylo to ale příjemné: velké pláně, které se nacházely jižněji, byly za letních dnů téměř vysušeny ostrým sluncem, které se opíralo vší svou silou i do vlčích kožichů. Tady bylo zeleněji, nepřítelem některých rostlin byla jen vysoká nadmořská výška. Rez se rozhlížela kolem, klidná až do chvíle, než si při chůzi všimla stop po jiných vlcích. Vyčichlé pachy, prošlapané cesty, někde dokonce v trávě ulpěly něčí chlupy, které sem zavál vítr. Styx ale pokračovala dál bez sebemenšího zaváhání, a to zahnalo její obavy.
„To si pamatuju,“ odpověděla. „Snad ses jen nezmínila o tý alfě. Ale tím líp, možná.“
Sivá na chvíli ustala v chůzi, aby mohla zavytím dát místním najevo, že tu mají návštěvníky. Rez se k ní nepřipojila, přece jen, kdyby dala najevo, že přichází cizinců víc, dost možná by se sem přihrnula půlka smečky, aby chránila hranice. O přesilu nestála.
„Snad se nechystáš přidávat se sem,“ zažertovala. „To by snad bylo moc brzo. Ale je to tu docela pěkný. Mám ráda chladnější kraje.“
V zimě to tady ale musí být celý pod závějema, říkala si. A to by to tu rázem ztratilo svý kouzlo, kdyby ti umrzly nohy. Zdálo se, že severněji snad už nic není, tohle území snad také tvořilo hranici zdejší země.
Na zmínku o odpočinku se potěšeně kývla. „Ještě chvíli a necítila bych tlapy,“ přiznala. Možná o ně v těchhle končinách přijde tak jako tak, bez ohledu na teplotu a roční období!
Když se před nimi objevilo přijatelné místo mezi stromy, usadila se do trávy a zhluboka vydechla. Obvykle by se snažila nedávat jakoukoliv slabost nebo únavu tolik najevo, byla ale přesvědčená, že vedle Styx může.
„Takže – je tady jenom jedna alfa? Nebo dvě, jako to bývá normálně?“ vyptávala se, přece jen, Styx vypadala, že už to tu zná.

Jako jiné šelmy, prý. Možná v tom skutečně bylo nějaké vzrušení z lovu, když byl jeden dost zvrácený, aby uznal vraždu jako zdroj potravy. Rez si ale raději nepředstavovala ty chvíle, kdy by to nešlo jinak, se všemi jejich krvavými detaily. Nakonec – pro Styx to už snad bylo minulostí a morální stránka toho celého se dala zaonačit podle potřeby. Kdyby se zabývala tou představou hlouběji, s vážností její povahy by se jí možná podobné žerty příčily.
„Taky bych ti dala zabrat,“ prohlásila a zazubila se, aby byly vidět tesáky; vždy byla neochvějně přesvědčená o tom, že si přece v boji poradí - a až Život splní svou část dohody, určitě v celé Galliree nebude vlk jí rovný. „Ale ty můžeš být v klidu. Já bych ti rozhodně neublížila.“
Nevěděla ani, kde přesně se v ní brala ta jistota, která Styx ustanovovala její přítelkyní, někým, od koho jí jistě nic nehrozí – ale byla tam, na ničem jiném jí v tu chvíli příliš nesešlo. Přesto ji trochu uklidnilo, když jí sivá dala za pravdu, když potvrdila domněnky Rzi o tom, že je v její blízkosti v bezpečí. Ale cítila to už dávno, přece – předchozího večera obě usnuly těsně vedle sebe bez obav, že by ta druhá měla nečisté úmysly. A to už něco znamenalo.
Hovor se nakonec znovu vrátil ke smečkám a Rez se znovu zamyslela nad možností, že by přece jen mohly být součástí něčeho většího, usadit se. Teď na to ale nejspíš nebyl vhodný čas, vždyť sivou poznala teprve nedávno, zatím spolu nestrádaly a zcela sobecky teď chtěla mít druhou vlčici jen pro sebe. Líbilo se jí postupně poznávat Styx i místní krajinu.
Slunce pomalu vystoupalo na oblohu a obě se nakonec vydaly od hor pryč. Včerejší večer byl namáhavý a Rez doufala, že najdou nějaké další místo, kde si budou moct odpočinout, nebo si ulovit něco k snědku. Něco, co nebude vlk.

//Ragarské pohoří

//Ledová pláň

Sníh už dlouho neviděla – snad až příliš dlouho. Chlad je obklopoval, a Rez zjišťovala, že na tom s tím zimním kožichem možná není tak dobře, jak si bývala myslela. Tyhle hory byly navíc i docela strmé, na její vkus. Drápat se po chladném, ledovém podkladu se také nelíbilo jejím drápům. Byla zvyklá na mírné zimy, ačkoliv její kožich byl podobně hustý, jako kožich jejích rodičů.
O své rodině jsi jí zatím neřekla, pomyslela si, zatímco nechávala studený vítr, aby jí pročesával podsadu. Takhle toho o ní možná víš víc než ona o tobě. Ale – brzo snad zase budeš moct vyprávět!
"Nevím, jak chutnají vlci," prohlásila, nebyla si zatím jistá, jestli se jí o tom chce žertovat. Ale Styx přece za dobu, co spolu byly, neublížila nikomu. A nakonec - minulost nikdo nezmění. Jestli nebylo pro Styx v jejím kraji nic jiného k jídlu, zemřela by, kdyby se tehdy rozhodla jinak. A Rez byla jako zaslepená, odmítala si připustit, že by Styx mohla být nebezpečná pro ni, nebo že by ji snad měla odsoudit za její zvyky. Na to bylo až příliš příjemné zůstávat v její společnosti.
Další Styxina provokace jí ale protnula tvář pobaveným šklebem. "Jistě. Ale já bych byla špatná oběť, bránila bych se. A navíc - máš mě moc ráda na to, abys mě snědla. Já se tě nebojím."
Strčila do ní bokem, ocas máchající ve vzduchu dával docela jasně najevo, že od ní přece jen nic zlého nečeká. Možná snad měla.
"A smečka - šla bys se mnou? Nakonec by to mohlo být krásné. Někde se usadit." Na chvíli zvážněla. "Nemyslím, že by tu někdo byl. Ale zatím jsem spokojená takhle."

//Stepní pláň

Chlad ve vzduchu byl čím dál silnější, skutečně se blížily k horám – a s vyšší nadmořskou výškou přicházela i zima. Pod tlapami už to také studilo.
Zkřivila tvář, když se Styx rozpovídala o červech. „Ale chápu, že jsou taky výživní,“ prohlásila. „Jen doufám, že to nebudem brzo muset zkoušet. Sice tady není ani vlk, ale ani nic k snědku.“
Bylo to ale na jednu stranu pěkné – vědět, že jsou tu skutečně samy. Zajímalo ji jen, jak dlouho tu jen v té zimě vydrží.
„Hledáme místo bez vlků?“ poušklíbla se. „Na co, jestli se smím zeptat? Už tě všichni ostatní unavili? A navíc, věřím, že sem by se ten Meinere klidně taky zvládnul přesunout!“
Nebo s tebou chce být sama?

//Sněžné hory

//Velké houští

Přeskákat po kamenech přes řeku také přineslo spoustu nepříjemných vzpomínek a Rez se po Styx ohlížela snad až příliš často, aby se ujistila, že je druhá v pořádku a nic jí při přecházení nehrozí. A co bys udělala, kdyby hrozilo, jak bys ji vytáhla z vody!
Zvlášť takhle potmě to nejspíš bylo nebezpečné, o to raději Rez byla, když se v pořádku dostaly na druhou stranu. Na té je čekala široká pláň posetá křovinami, krčícími se ve tmě jako černé chuchvalce srsti. A trochu se ochladilo, v dálce byly vidět hory.
„Červíci jsou z much,“ ohnula nos, ačkoliv něco takového nemohla odsuzovat. Tím spíš, že o Styx už věděla víc.
„A samy už nejsme. Posledně nám to vážně šlo. Kousat srny do nohou ještě zvládám!“ Trochu zrychlila v kroku, ačkoliv ji znovu napadlo, kam to vlastně přesně jdou. Snad neměly cíl, krajina, k níž směřovaly, se ale také zdála docela nehostinná.
„Kudy to jdeme? Usmyslela sis vyzkoušet ten můj zimní kožich?“ připomněla Styx chvíli, kdy se vyptávala, zda Rez snese zimu.

//Ledová pláň

//Ostrůvky

Vydaly se dál – nikde se nezastavovaly na moc dlouho a Rzi to částečně vyhovovalo a částečně už začínala být unavená. Získávala ale konečně pocit, že tu krajinu pořádně poznává. A tohle všechno se jistě bude hodit. Zatím má ale skvělou průvodkyni.
Znovu zamířily na sever, pláně střídaly lesíky a v té tmě se to začínalo pomalu slévat dohromady.
„S lovem?“ obrátila se na druhou. „Dlouho jsem teď byla sama, tak jsem šla spíš po menších zvířatech. A s mršinama…“
Ohnula by nos, nakonec ale taky za život snědla docela dost mršin.
„Radši lovím čerstvý. Ale když není nic jinýho a nelezou po tom červi…“ Hlas se jí vytratil, bylo to ale spíše ze zamyšlení, když se ohlédla na široké říční koryto, které překračovaly. „Můžeme tam jít.“

//Stepní pláň

//Les ztracených duší

Skutečně po chvíli dorazily na pláž, kde ještě před několika dny se Styx seděly v nepříjemném napětí a tíživé atmosféře, a bylo nepříjemné jen pomyslet na to, že se v tu chvíli Rez sivé vlčice skoro obávala. Vzpomínky na odhalování Styxiny minulosti byly ale na druhou stranu i vzpomínkami na okamžik, kdy se Rez se sivou doopravdy rozhodla zůstat. Kdy si přestaly být tak cizí.
Písek pod tlapkami byl příjemný, bylo to o mnoho jiné, než jaký pocit měla z toho v poušti, která se rozpínala na jihovýchod.
Popošla dál, byl zrovna odliv – a ostrůvky, které se běžně zdály tak daleko, byly dostupné. Dostaly se až ke skalkám, tlapy budou mít nejspíš znovu od soli.
„To nejspíš ano,“ přikývla. „Ale věřím, že teď bude všechno lepší.“
Nespecifikovala, co všechno – poslední dobou se ale cítila mnohem lépe, a s příchodem do téhle krajiny chtěla věřit tomu, že ji tu budou čekat dobré časy. A snad i Styx.

//Velké houští

//Středozemní pláň

„To je pravda,“ odfrkla si. „Ale představ si, že by u té Smrti panovala taky opačná atmosféra.“
Jak ji mohlo nenapadnout, že se tahle bohyně jmenuje Smrt. Bylo to přirozené, docela jasné. S vlčicí, který by byl opakem jejího mírného bratra, by se ale Rez nejspíš setkat nechtěla. Jaká může být? Krutá, nelítostná? A jestli Život dává žití všem vlčatům, bere jeho sestra vlčí životy?
„I když, já tu nejspíš nemám být ta, kdo se magie zdráhá.“ Byl to spíš povzdech. „A vážím si toho, víš.“
Pousmála se. Většinou se setkávala s vlky, kteří na tom byli jako ona, strážili si vlastní mysl, aby jim do ní nikdo nevstupoval, o to jí ta slova připadalo jako větší gesto.
„Divila by ses,“ utrousila pak, ačkoliv se u toho mírně zazubila.
Pořád si nebyla v některých chvílích jistá, co se Styx honí hlavou. Hlavně v těch chvílích, kdy si byly blízko.
„A cítím moře! Blízko musí být to místo, kde jsme seděly předtím.“ Rozhlížela se kolem a byla si jistá, že blízko tohohle místa už někdy musela projít, ale nepoznávala ho. Nepůsobilo na ni ale dobrým dojmem.

//Ostrůvky

//Ježčí mýtina

"Na tohle bychom se spíš měly ptát těch polobohů. Ale vypadá to, že na nás s odpověďma šetří."
Alespoň s těmi odpověďmi, které byly nejdůležitější. Podobně, jako jiná setkání s magií nedávala zjevný smysl, i ve věcech, co byly součástí jejich reality, jim nikdo nenabízel vysvětlení. Snad se ho mají dopátrat samy - ale jak?
"Třeba. V tom Jedlovém pásu. Zatím ale žádný jedle nevidím a jsem za to docela ráda."
Překvapeně vzhlédla, když Styx řekla, že by ji nevadilo, kdyby Rez použila magii na ni. Důvěřuje ti? Jak jinak by přece vypadala důvěra!
Otřela se o ni v chůzi bokem. Styx se v tu chvíli usmála a Rzi chvíli trvalo ten moment vstřebat.
"Nechala bys mě?" zeptala se, stále s mírným úžasem v hlase. "Ale líbí se mi i to, že jsi pro mě pořád trochu záhada, Styx. I když už mám pocit, že ti v lecčems rozumím."

//Les ztracených duší

//Bažiny

Trochu jí zlepšilo náladu, když opustily mokřady. Do cesty se jim navíc postavila řeka, při jejímž překračování z tlap Rzi jistě zmizelo všechno bláto, co se na ně za tu dobu stihlo nabalit, a na chvíli se i zastavila, aby mohla svlažit hrdlo. Do rána stále ještě zbývalo několik hodin, nevadilo jí ale jít v noci. Navíc byla přesvědčená, že jiní vlci v tomhle kraji jistě spí, nikdo je tedy nebude rušit na cestě.
„Tam, kde jsem vyrůstala, nebylo tolik vlků, co by byli v magii nějak výrazně dobří,“ odpověděla. „Možná kromě mých rodičů. Mně vždycky říkali, že jsem ji ještě neobjevila – vlčata se s magií nerodí, získávají ji postupně. Některým se u toho zabarví oči a jiným ne. A magie je… jako sval, jako každá jiná schopnost. Musíš ji prý pěstovat, cvičit se v ní. Nic nepřichází jen tak.“
Zamyslela se na chvíli.
„Snad jen u toho Života by se snad dala koupit. Těžko říct. Ale vím třeba, že může vlk ovládat víc magií zároveň, a že příliš nezáleží na tom, po jaký má oči.“
Řekla to trochu hořce, ačkoliv se to snažila zakrýt. Samotnou ji už nějakou dobu trápilo, že není schopná nic ovládnout. Měla ambiciózní povahu a vždy ji lákalo mít moc, té se ale naštěstí dalo dosáhnout i bez magie. A nakonec – byly i důležitější věci než čarovat. Třeba to jednou přijde, a i kdyby ne, alespoň teď bude silná, jestli Život dodrží své slovo. Měl by, za tak lesklý kamínek!
Při slovech o asgaarské alfě trochu stáhla uši. Když teď věděla kontext celého incidentu, rozuměla mu lépe – Styx ale měla v lásce tak byla téměř automaticky na její straně.
„Třeba se jednou naučím, jak tu svoji ovládat. A jak se proti něčemu takovýmu bránit. Už by ti to nikdy neudělala.“

//Středozemka

//Kopce Tary

Přiblížily se k Maharským močálům, to ucítila, když se změnil ráz krajiny. V těchhle končinách nebylo podle všeho příliš bezpečno pro tlapky vlků, co pořádně neviděli na cestu.
„Tady bych se nezdržovala,“ oznámila, jakmile ucítila pod nohama rozmočenou zemi, zrychlila krok, aby se odsud mohly dostat co nejdřív. Nelíbila se jí představa, že by se nějak víc zašpinila, stále byla přesvědčená, že to do rána ještě někde dospí a nerada by uléhala ke spánku zablácená.
Chvíli mlčela, když se Styx ohradila o něco nepříjemnějším tónem. Nejspíš svou předchozí otázkou poničila předchozí atmosféru, jemnou a přátelskou. Snad i vnímání magie může být magií – a to jí leží v žaludku.
Jestli tomu tak doopravdy bylo, nedivila by se, chápala ale, proč by to Styx mohlo být nepříjemné. Znovu si vybavila to, co jí sivá řekla tehdy na břehu moře, když jí vyprávěla o minulosti, o své rodině, o vlcích s magií, které poznala v rodném kraji. Možná neodmítá tebe, přestože jsi spjatá s magií, ale v sobě ji nechce. To se dalo pochopit, snad víc než to.
Lehce kývla.
„Nejspíš. A vypadá to, že v tom jsi lepší než já. Já se na ni nikdy tolik nezaměřovala. A taky jsem nikdy pořádně neovládla tu svoji. Víceméně jen odhaduju nálady ostatních, a to přece umí úplně každej,“ řekla pak, aby stáhla téma konverzace raději k sobě. Bylo to zároveň i ubezpečení, že Styx od Rzi nic nehrozí, co se týče takové zrádné magie, jako jsou Myšlenky. Nakonec ale – copak ty bys jí lezla do hlavy? Tak bys jí neublížila. A ani nemusíš – vidíš na ní hned, čemu se vyhnout, co se jí líbí, a jak se na tebe občas dívá, snad tě má ráda. Nebo – má doopravdy?
Na chvíli zabloudila pohledem do Styxina kožichu. Na odpověď na tuhle otázku by se možná podívala i ráda.

//Ježčí mýtina