Chcete se seznámit s Raysterem? Jen pojďte blíže! Určitě jako první věc vás zaujmou velké kulaté očí. Které mohou působit vypleštěným dojmem. Oči se mírně rozbíhají. Má sice šilhající pohled, ale o to více roztomile působí. Na vlče je poměrně velký jedinec, avšak jeho tělíčko je velmi drobného vzezření. Tělo samá kost a kůže. Vypadá ve své podstatě hrozně. Snad každý vlk by mu dal kus svého žrádla, jenom aby Rayster do sebe něco malého dostal a přežil tak další den. Dá se tedy předpokládat, že díky jeho stavbě těla nebude žádný rváč. On však rváčem není ani povahově. Pokud by se ke rvačce schylovalo a jemu by jeho dlouhé vedení doručilo do mozku zprávu o rvačce, stáhne ocas a s pokřikem uteče pryč. Pokud by se už rvačky účastnil, což by se stalo nedobrovolně, schoulil by se do klubíčka a čekal, jestli útok přežije.
Zaujme vás jeho nátura. Je velmi aktivní. Chvíli neposedí na místě. Jeho myšlení je velmi labilní a jeho pohled je tupý. Často bývá pohledem nepřítomen, a to v případě, že s ním vedete vážný rozhovor. Vážný rozhovor totiž vedete pouze vy. Pro něho je to jen běžná komunikace, kterou za okamžik zapomene, nebo už dokonce zapomněl.
Abychom se vrátili k Raysterovému myšlení. Jeho myšlení je poměrně složité. Nebo se spíše tak může jevit. Tento vlk je totiž velmi jednoduchý, jak se říká. Moc moudrosti nepobral, jestli vůbec nějakou do vínku dostal. Ale v jeho hlavě se odehrávají neskutečné věci. Vnímá své okolí zcela jinak. Pokud se nepříčetně směje v situaci, která ani trošku není vtipná, je to právě proto, že v jeho hlavě se odehrává něco, co ho šíleně baví. Není zlý, je jednoduše hloupý. A tak se právě může stávat fakt, že na vás jednoduše zapomene. Byli jste spolu domluveni, že se někde sejdete a on kupodivu nepřišel? Probíhá lov, kterého se účastní Rayster a on v polovině lovu odběhne za hejnem motýlů? Jdete společně na výpravu, ale on se z ničeho nic odpojí a uteče? Ještě před chvílí z vás byli super kamarádi, ale teď na vás kouká jako na vraha a bojí se vás? Gratuluji, právě jste se se s ním seznámili.
Rayster totiž trpí schizofrenií. Velmi těžce reaguje na jakékoliv emoce a když už reaguje, tak velice přehnaně. Nedokáže pořádně rozpoznat dobré emoce od špatných. Jemu se emoce slívají v jedno. Různě se spojují, nebo proplétají. Takže na pochvalu může reagovat různými způsoby. Od breku až po rozčílení. Navíc často slyší i různé hlasy. Na základě toho trpí samomluvou. On totiž ty hlasy vnímá velmi reálně, neuvědomuje si, že nejsou skutečné. Že si je způsobuje sám. Rayster na tyto hlasy reaguje ať mu našeptávají cokoliv. A povětšinou to jsou spíše lumpárny, škodolibé věci. Nedělá je schválně, on si tento fakt totiž opravdu neuvědomuje. Dělá vše spontánně. Nikdy nemyslí dopředu. Reaguje a žije teď v tento moment a na základě dané situace se v mžiku zrodí jeho reakce.
A aby toho tenhle vlk neměl málo, při mluvení zadrhává, zakoktává se. On ví, co chce říct, jen chvíli trvá, než větu zformuje a dostane jí přes zuby ven. Někdy se stane, že větu ani nedokončí a začne buď přemýšlet, mluvit nebo dělat zcela něco jiného. Jeho krátkodobá paměť není zcela v pořádku. Je mírně narušená, tak jak je narušený celý vlk. Velmi rychle zapomene na všechno a na všechny. Dokonce zapomíná i na své vlastní zadní tlapky. Často se tedy stává, že upadne, zakopne svou vlastní tlapkou o druhou anebo se jich poleká. V jádru je ale dobrosrdečný a hodný. Jen těžce rozpoznává, co je dobré a co zlé.

Daleko předaleko, za Gallirejskými hranicemi se jednoho krásného dne začal psát příběh, jednoho velmi výjimečného vlčete. Už když přišel na svět bylo jasné, že bude zcela jiný a velmi odlišný od ostatních. Čím se tak lišil již po narození? To si povíme až za chvíli. Nejprve si představíme smečku, ve které se vlčata narodila. Nebyla to idylická rodinka, jak by se mohlo zdát. Otec společně s matkou byli dopředu těmto vlčatům vybráni a předurčeni. Matku či otce si nikdo nevybírá, ale tady šlo o již dopředu dohodnuté partnerství. Mezi Cineasem a Agape. Příběh se odehrával ještě mnohem dříve, kdy na tyto vlčata nebyla ještě ani ta nejmenší myšlenka. Cineas, Agape a Antheia společně vyrůstali v jedné smečce aa jelikož bylo partnerství předurčeno, Cineas a Agape se připravovali na roli alf. Bylo to opravdu tak plánované jak se na první pohled mohlo zdát? Antheia byla sestrou Agape a ta o svém osudu neměla sebemenší tušení. Což se o několik let tak i stalo. Apage se chystala do jeskyně za Cineasem. Měli společně počít jejich následníky. Byla velmi nervózní. Přesto, když nastala ta chvíle, Cineas jí odmítl. A místo ní, chtěl do své jeskyně Antheiu. Jak se mohl opovážit? Byl alfou, mohl cokoliv. Antheia váhala, zdali do jeskyně opravdu jít. Nakonec, do jeskyně přeci jen vkročila, i když nedobrovolně, alfu musela poslechnout.
A tady začíná příběh tohohle malého, ale velmi výjimečného vlka. Jak to, tak bývá, alfa pár by měl mít potomky. Budiž, staniš se. Alfa Cineas a Atheia se společně připravovali na příchod vlčat. Takhle by to probíhalo za normálních okolností. Jenže Život je velmi krutý a né vždy dopadne tak, jak si přejeme. Ve chvíli, kdy Atheia zjistila svou březost, vzala tlapky na ramena. Jednoduše utekla. Našla si skalní převis, kde se velmi dlouho ukrývala. Ukrývala se tam tak dlouho, dokud nepřišla na svět vlčata. Porod nebyl jednoduchý. Velmi řádila krutá zima a velmi silná chumelenice. Navíc matka vlčat zůstala sama. Přesto porod zvládla. Abychom tedy příběh uvedli na pravou míru, vlčata se nenarodila za krásného slunného dne, nýbrž během kruté zimy za velmi silného sněžení. Porod byl téměř u konce. I když počkat, na svět se dralo poslední vlče! Vlče, které bylo následně pojmenováno jménem Rayster. Vykouklo na svět a leč bylo přidušené, žilo. „Vítej mezi živými!“ Radostně oznamoval osud. Jenže to vlče… to vlče bylo jiné. Bylo sice velikostně jako ostatní vlčata, ale bylo hrozně droboučké. Vážilo jako hromádka listí. A oči? Koukalo na svět šilhajícím, nepřítomným, avšak veselým pohledem.
Vlčatům ubíhaly první týdny na onom světě. Jenže v očích Antheiy byly vlčata nechtěná. Mohla totiž za to, co všechno se stalo. Mohla za to, že se nemohla vrátit do smečky. Jak krutý osud k ní byl! Antheia se rozhodla jednat. Nechtěla mít život takto zpackaný. A tehdy se zrodil její plán. Vlčata utopit! Odvedla je k řece, kde se poměrně dlouhou chvíli vlčatům dívala do očí. Vlčí Bůh ví, co se jí tehdy honilo hlavou. Ale dvě vlčata vzala a hodila do řeky. Rayster nechápal dění, tak jako nechápal a pořádně nevnímal sám sebe. „Pápá.“ Mával tlapkou vlčatům, která se topila ve vodě a byla odnášená vodou. Jeho mysl byla zatemnělá. Podíval se na svou maminku a silně se k ní přitiskl. „Mamí.“ Usmíval se na ní. Jenže i on společně s druhým vlčetem skončili ve vodě. Logicky, vlčata neuměla plavat. Pro Raystera to byl takový šok, že byl schopný křičet. Pouze se bezvládně nechal vláčet říčním proudem. Navíc ledová voda vlčata nešetřila. Od kamene ke kameni, převaloval se Rayster ve vodě. A tehdy se to stalo. Již tak narušené vlče získalo další špatnou vlastnost. Z šoku začal koktat a zadrhávat. Ale on o tom ještě v té době nevěděl.
Když se probral na břehu řeky, promrzlý až na kost, hledal svou maminku! „Mamíí! Mamíí!“ Nesl se jeho hlásek, ale šum řeky jej přehlušoval. Byl sám, opuštěný, bezbranný. Jeho hlava nepobrala, co se právě stalo. Myslel si, že do vody upadl sám. Nemohl se dlouho zdržovat u řeky, stahovaly se zde lišky. A po kruté zimě, bylo liškám poměrně jedno, jestli uloví rybu, nebo ještě snazší kořist a tou bylo tohle vlče. Jelikož byl od narození poznamenán, lišek se tolik nebál. Nevěděl, že mu chtějí ublížit. Až když ho jedna z lišek kousla do zadní tlapky, vypískl a dal se na útěk. „Hnušná Šiška!“ Zakřičel na ní. Ale proti liškám nemá vlče žádnou moc. Pokud ovšem, nedobrovolně znovu neupadne do řeky. A jelikož neměl absolutní páru, jak se plave, začal se topit znovu a s proudem řeky byl unášen dál. A to tak dlouho, dokud se řeka nedostala do ústí, kde byli tak málo vody, že se zasekl o kamínky ve vodě. Rayster si z toho pamatuje matně jen jedno. Jak ho bílý vlk vytáhl z vody a nechal na břehu. Jenže pravda byla taková, že jej bílý vlk vytáhl na břeh, měl snahu vlče oživit, což se mu podařilo a co víc, zůstal při něm a zahříval ho. Ale osudy vlků jsou různé, a tak když po dlouhém spánku k sobě vlče přišlo, ocitlo se samotné v jeskyni. Celé vystrašené vzalo tlapky na ramena a utíkalo, co mu tlapičky stačily. Avšak bílý vlk se do jeskyně vrátil. Dokonce s potravou, ale Rayster tam už dávno nebyl. Byl na cestě za novým dobrodružstvím!