Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Velké houští

Ani neměla čas pořádně sledovat cestu, její pohled byl totiž věrně přikovaný na Duncanovi. Spokojeně si nechala od slunečních paprsků vyhřívat kožíšek, byť jejich teplota měla předaleko do perného slunce u v Cosa Nostře. Ačkoli jí horko lezlo občas krkem, na takovou zimu nebyla zdaleka zvyklá. Kožíšek jí sice začal trošku houstnout, ale už se nemohla dočkat, až se zachumlá do Alfredovo rezatého kabátku. Nejen že jí připomínal otce, ale blízkost bratra ji uklidňovala. Na toho však nyní neměla ani pomyšlení. Duncan se jí totiž ptal na magie! Pippy nové oblíbené téma.
„Doufám, že jo!“ vyhrkla na vteřinu zmateně. Musím nějakou přece mít. Vzpomínala si na konverzaci s Newlinem; toho už také stihla znásilnit svými otázkami na kouzla. „Newlin říkal, že to trvá. Prej až budeme s Alfredem velký, ale... Já bych jí chtěla už teď,“ přiznala toužebně a s dětskou představivostí se na moment ponořila do vlastního světa, kde házela vodními koulemi jako měl Newlin po ostatních a pak je elektrizovala jako Duncan. Pouze čirou náhodou byl jejím figurantem Alfie. Pippa se škodolibě zachichotala. Povídání o Marion ji v tu chvíli těžce nezajímalo. Chtěla vědět víc o magiích.
„Co myslíš, že bych mohla umět? Něco jako ty? Nebo něco jinýho? Hustějšího,“ pohlédla zamyšleně k obloze. To už na ni Duncan protivně syčel. „Už jsem zapomněla,“ pokrčila ramínky a spiklenecky do něj šťouchla tlapkou. „Hej,“ zamračila se záhy, když na ni začal posměšně pokřikovat. S vrčením po něm skočila, ale... Jen tak tak se vyhnula místu, kde si dal Duncan na držku. Netajila se však škodolibým smíchem, který Duncanův pád doprovázel. Neskrývavě se hihňala a s úšklebkem Duncana probodla pohledem. Jaký prase? rozčepýřila se v duchu okamžitě, emoce v plamenech.
„Sta 'zitto!“ prskla po vlkovi a bojovně se rozkročila. „To musíš sežrat, když prohraješ!“ vykřikla, jenže jí to bylo prd platné. Duncan dál skandoval svoje. V jantarových očích se cholericky blýsklo. „Oddio, sei un idiota!“ zavrčela a rozčíleně se za ním rozeběhla. „Počkej až tě doběhnu, Dando!“ varovala ho a jako krvelačná šelma se většího vlka snažila dohnat. S vyceněnými zuby mu šla po nohách.

» Ústí

„Smettila!“ vycenila na Duncana zuby, když ji pořád provokoval. „Nebo ti ukážu,“ varovala ho. Myslela to vážně, klidně by na něj skočila, kdyby ji dál popichoval. Nebyla to však zášť, nýbrž zábava a velká výzva. Doposud dorážela jen na své sourozence a občas na otce, s cizím vlkem se ale ještě nikdy nervala. Pippa byla ráda, když se konečně vymotali z tématu Amnesia. To ji totiž štvalo ještě víc. A malá taliánka prožívala emoce velmi bouřlivě. Geny...
„Fakt?“ pohlédla na Duncana, když se jí svěřil, že šedou vlčici přeci jen znal. Pippu to nakonec ani nepřekvapovalo. K Duncanově nátuře to tak nějak sedělo. „A tam ublížila tý Marion?“ Jak neomlouvá? zamračila se lehce. „Pamatuju si, že byla zraněná... A Amnesia se s ní chtěla dělit o kořist,“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „I po tom, co ublížila Marion a nechtěla se omluvit.“ Pippa občas některé, ehm, Amnesii, vlky nechápala. A co s ní máš společnýho TY? probodla Duncana všeříkajícím pohledem.
„Jednou,“ ušklíbla se, když se jí zeptal, zda už někdy ve hře s myšími ocásky prohrála. „Bylo to pěkně hnusný. Takový... moc žvejkací.“ Pippa při vzpomínce na lysé ocasy znechuceně zkřivila čumák. Zato Duncanova hra zněla také zajímavě. Hlavně ta část se sourozenci. Pippa se pobaveně uchechtla. „To bych měla někdy zkusit! Třeba s Alfiem!“ řekla zasněně. Hned jak ho uvidím! Za to, že tak zbaběle zdrhl. Pippa věrně následovala Duncana skrz spleť křoví a nebezpečně vyčuhujících větviček. Měla štěstí, že byla tak hubená a mohla se pohodlně proplést mezi nimi bez větší újmy.
„Hm... Ne,“ zavrtěla hlavou a snažila se s Duncanem srovnat tempo. Tajemná otázka v Pippě vyvolala zvědavost. Mimoděk se po cestě rozhlížela kolem; co kdyby se někde poblíž schovával zbytek jejích sourozenců?

» Řeka Mahtaë (jih)

« Medvědí jezero

Duncan je vedl přes další pláň. Po bocích Pippu hladila vyšší stébla trávy, bohužel už ale nebyla dostatečně malá, aby se v trsech mohla schovávat. Od té doby, co se s Alfredem ocitli sami, zesílila a nabrala pár kil navíc. Pořád však byla poměrně hubená a musela dorůst do plandavých uší.
„Hej,“ obořila se na Duncana, když do ní neomaleně strčil a tlamou se mu ohnala po krku. Z hrdla se jí přitom vydralo napůl výhružné a napůl hravé zavrčení. Nejradši by Duncana povalila do trávy a dala mu co proto, ale naštěstí pro něj, nechtěla riskovat jeho křehké zdraví.
„Newlin je ale docela fajn,“ zhodnotila svůj názor na užvaněného vlka. „Má hustou magii. Dokázal dostat celou kořist z louky až do lesa pomocí obrovský bubliny.“ Věděla, že by Newlina neměla podceňovat. Zato o Amnesii neměla zas tak vysoké mínění. „Jestli jo, tak je mi Newlina líto,“ pronesla a kysele protáhla čumák. Ale můžu se jí příště zeptat, pomyslela si zlomyslně.
„Potkali jsme vlčici, která jí prej ublížila. Říkal to Newlin. Chtěl po ní, aby se jí omluvila,“ odpověděla a podezřívavě si Duncana prohlédla. Vypadal zaskočeně, ale proč? „Taky jí znáš?“ Pippa si matně vzpomínala na šedivou vlčici. Působila sebevědomě, avšak něco na jejím pohledu v Pippě vyvolávalo znepokojení. Krátce se oklepala, aby ze sebe setřásla nepříjemné mrazení.
„Hmm, často jsme lovili myši a pak jim trhali ocásky. Kdo jich utrhal nejvíc, tak vyhrál a poraženej je musel sežrat,“ zazubila se na Duncana jakoby se nechumelilo a obezřetně se rozhlédla kolem. To kdyby nějakou myšku náhodou nezahlédla. „To byla sranda. Ale musíš se ujistit, že jsou fakt mrtvý. Když piští, tak se z nich ten ocásek rve špatně. Pak sebou škubou,“ poradila mu ještě srdečně. „A jaká je tvoje oblíbená hra?“

» Velké houští

Pippa se jen pobaveně usmívala, když Duncan obhajoval svůj loupežnický počin. „Jo, to bylo fajn, grazie,“ poděkovala mu za plný žaludek. Musela se zasmát, když se snažil zopakovat po ní část modlitby, samozřejmě neúspěšně. „Madre di DIO,“ vzala Duncana na milost a zřetelně řekla znovu. Mezitím se Duncan rozmluvil o Etneym a velice kreativním způsobem vysvětlil Pippě, proč ho neměl rád. Byl to blbec. Tak jednoduché to bylo. „Blbec, hm,“ pokývala hlavou seriózně, „ámen!“
Pippa hraně zalapala po dechu, když na ni Duncan vrhl dotčený výraz. „Vero vero,“ zastřihala ušima a výmluvně se na vlka usmála. Jenže Duncan se pořád pídil po Amnesii. Jakoby mu nestačil fakt, že byla děsná. Pippa se na svého parťáka shovívavě usmála; skoro jakoby si vyměnili role a s plamínkami v očích se dala do vysvětlování: „De vidět, žes ještě neměl tu čest jí potkat. Newlina ale určitě znáš, že jo? Tak Amnesia je jeho opak! Tremendo.“ Pippa rozčíleně mlaskla, když si vzpomněla, jak se Amnesia neuměla pořádně zastat sebe sama. „Když s tebou mluví, skoro se ti nedivá ani do očí,“ zakroutila hlavou téměř až zklamaně.
Když už byla ale řeč o Marion, Pippě se vybavilo setkání s šedivou vlčicí. Byli s Alfiem s Newlinem a Amnesií a hledali zbytek vlčat. Pippa se soustředěně zamračila, než znovu mlaskla. Era il suo nome? „Tahle Marion... Už jsem o ní něco slyšela,“ podotkla nespokojeně, „prej jí ublížila jedna vlčice. Potkali jsme jí s Newlinem a Amny na louce kousek od lesa.“ Pippa se pomalu rozešla za Duncanem.
„Nevím, třeba zase někoho okrást!“ navrhla vesele. V duchu se však snažila vzpomenout si na jméno šedivé vlčice, která jim tehdy zkřížila cestu. Muselo to být pěkné kvítko, protože i Amnesia se je snažila před vlčicí schovat...

» Náhorní plošina

„Peccati jsou tvoje hříchy,“ poučila Duncana s úšklebkem. „Třeba ta kradená srna.“ Hned si přitom vzpomněla na Kenaie a musela protáhnout obličej. „Ale byla to sranda! Kdy to zopakujeme?“ dodala nakonec prohnaně. Duncan ji kazil a ani si to neuvědomovala. Nemohla se dočkat, až o tom povypráví Alfredovi. Ten bude čumět! uchechtla se v duchu.
„Muselo to ale zabrat! Hned vypadáš víc k světu,“ poznamenala optimisticky. Opravdu, Duncan už nevypadal jako chudák, se kterým to každou chvíli klepne. Určitě za to mohla její modlitba! Pippa vděčně pohlédla na nebe, které zdobil chladný ohnivý kotouč. „Madre di Dio, prega per noi peccatori, adesso e nell'ora della nostra morte,“ zadrmolila rychle pro Duncana a dodala: „ÁMEN. To tam musíš dodat, jinak to neplatí.“
„Hm, to je mi líto. U nás by ses určitě nenudil.“ Nikdo se v Cosa Notře nenudil. Vždyť to ani nešlo! Pippě její smečka chyběla, vrátit se však nemohli. Ne po tom, co jim území zabrali ti... Figli di puttana. Pippa se oklepala a zatímco Duncan mluvil, na pár metrů vešla do jezera. Chladná voda jí nepříjemně nakopla, ale konečně z ní smyla poslední zbytky rudé mízy, která se jí přilepila na srst. „Kdo je vůbec Etney? A Klementýna?“ ohlédla se zpátky na Duncana, který jméno onoho cizince procedil mezi zuby jako kdyby to byla nějaká špína. „Ten vlk u řeky říkal, že ho zná. Je ve smečce?“ Zajímalo ji, proč Duncan tohohle Etneyho neměl rád. A aby se mu když tak mohla vyhnout.
„Amnesia je děsná!“ zakoulela očima otráveně. Nechtěla se o ní vůbec bavit, byla proto ráda, když Duncan změnil téma. „To se uvidí, ale... Myslím, že seš v suchu!“ ušklíbla se na něj a konečně vylezla zpátky na kamenitý břeh. „To je škoda... Ztratily se nám, ale už je to dlouho.“ Pippa si dlouze povzdychla. Začínala se bát, že své sestry už nikdy nenajde. „Teď budu muset najít aspoň toho blbečka Alfreda. Nebo...“ pohlédla z jiskřičkami v očích na Duncana, „si můžeme zase zahrát nějakou hru!“

Duncan Pippu znejistil. „To je jedno, prostě to vim!“ prohlásila a uhnula pohledem. To křoví, o které se Duncan opíral, mělo zajímavý tvar. Takový... křovinatý. Přemýšlela, jak se vykroutit od pravdy — totiž od toho, že drze odposlouchávala cizí rozhovor. Nebylo to nic, za co by na ni byl Dante pyšný. Duncan se však tvářil pěkně znechuceně. Pippa ho provrtávala pohledem, zejména všechny jizvy, které zpod tmavých chlupů shlížely na svět. Skoro jako nějaká trofej. Snad by si o nich malá mafiánka myslela, že jsou i pěkné, ale to by je nesměla mít spojené s rozdáváním lásky. Byť plno vlků v Cosa Nostře bylo zjizvených, ve zdejších krajích to zřejmě sílu a respekt budící medaile, neznamenalo. Trapný.
„Hm. Možná,“ přiznala nakonec neochotně. Duncanova poznámka o vlčatech totiž dávala smysl. Nakonec takhle vznikla ona a její sourozenci, ne? Pippa si nad tím přestala lámat hlavu, její pokus o popíchnutí svého nového kamaráda brala za úspěšný. „Preghiera je spojení s nebem,“ vysvětlila prostě. „Žádala jsem, aby se modlilo za tvoje peccati teď a až budeš umírat, což...“ sklouzla po Duncanovi významným pohledem, „Může bejt kdykoli.“
„Takhle mě to učil táta. Když uděláš něco zlýho, tak se ti to prej vrátí,“ odtušila záhy učebnicově. Duncan se jí svěřil, že o rodiče nepřišel. Pippa svraštila mírně obočí. „Tak proč bys chodil pryč?“ Nerozuměla tomu. Copak pro Duncana jeho smečka nic neznamenala? Na hrudi cítila tlak, když se měla bavit o své rodině. Vůči vlkům, kteří Cosa Nostru zradili, cítila hlubokou zášť. Musela však zůstat silná — pro Alfreda i sebe.
Drsná? Já? Pippě se rozzářily oči. Ve zlatých panenkách se třpytily hvězdy pýchou. Dio santo! „Fakt?“ vyhrkla vesele, až se jí rozkmital ocásek. Štíhlý ohon zametal chladnou zem a pár kamínků, načež vyskočila na všechny čtyři. „To teda mám, Etney,“ zazubila se a oplatila Duncanovi přátelské šťouchnutí. Pochvala malé mafiánce udělala radost. Celá se hrdě narovnala a nechala svou oháňku, aby vířila vzduch. „Cucciola!“ přikývla a v očích jí vesele zablesklo. „Jenom doufám, že není jako Amnesia od Newlina,“ povzdychla si zmoženě. Stačila vzpomínka na zamlklou vlčici a už jí stoupal tlak. Nechápu, co na ní vidí. Ale Newlin je beztak... strambo „Ale tohle ještě nic není! Až vyrostu, tak chci bejt jako můj táta!“ prozradila Duncanovi nadšeně. Podle jeho slov to však brala, jako že je na dobré cestě. „Ještě musím o dost zesílit. Můj táta byl Don a to jsou ti nejsilnější vlci z celý smečky.“
„Alfredo je sice jedinej z nás kluk, ale... Já se narodila jako první! Zezačátku jsme byli všichni, ale... museli jsme se rozdělit. Hele,“ pohlédla Duncanovi do očí, „neznáš náhodou Liu? Nebo Chiaru s Lacrimou?“ Musela to zkusit. Co kdyby je měla celou dobu před čumákem? Třeba o jejích sestrách Duncan něco věděl.

Tak proč máš tolik jizev, změřila si Duncana nedůvěřivě pohledem. Vždyť říkal, že ho ta vlčice měla moc ráda! Copak on ji ne? A to se jako může? divila se malá taliánka v duchu poněkud dotčeně. Stačilo troška a byla schopná svým divokým temperamentem sežehnout všechno na popel. Ale to by na to musela mít čas. „TY to nevíš?“ vykulila na Duncana oči udiveně. Chudák Danda. Musela teď vlkovi vysvětlovat, co to v dospěláckovštině znamenalo. Jednou se o tom přistihla bavit jejich pečovatelku ve smečce. Myslela si, že o tom každý dospělý vlk musel vědět. Přišlo ji proto nemožné, že by o tom Duncan neměl ani ponětí. Ale možná mu bylo jen hodně špatně, až mu to přestalo myslet.
„No... tamto!“ vyhrkla jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě. „Muchlovali se! Jako máma s tátou,“ poučila Duncana důležitě. „Měli nám s tím nekňubou Alfredem pomáhat hledat sorelle, ale najednou byli fuč! Sami,“ pronesla významně. „Prej žrali nějaký hnusný tulipány, ale na já jim neskočím!“ zavrtěla rázně hlavou. Nejsem malá, odfrkla si zároveň v duchu. „Ty seš!“ vyplázla na Duncana jazyk. Protože si to nevěděl! Nyní, když věděla tolik dospěláckých věcí, přišla si pětiměsíční Pippa mimořádně uvědoměle.
Duncanovo moudro o podrážení nohou vlastní smečkou Pippu lehce znepokojilo. Jako kdyby jí někdo uštědřil surový kopanec do břicha, v Pippě se začala vařit krev. „Cosa Nostra takový idioty trestala,“ zavrčela a rozčíleně máchla tlapkou do kamínku před sebou, jenž snad jen pouhou silou vůle netrefil Duncana, ale křoví za ním. „Ale teď už možná ne...“ podotkla zklamaně. Cosa Nostra už... Ani na to nechtěla myslet, natož si to přiznávat. Pohodila proto krátce hlavou, snad aby ty otravné myšlenky na domov odpudila a pohledem střelila po Duncanovi. „To byla modlitba, kdyby to s tebou seklo,“ odvětila už klidným hlasem s malým úsměvem. Z jihu? „Tu neznám. Ale u nás bylo taky teplo. Dokonce i v zimě!“ řekla nadšeně, když jí Duncan prozradil, odkud pocházel. Její nadšení však po chvilce vychladlo; teď přišla řada na ni. Pippa se ošila a strefila další kamínek, tentokrát do vody. Ten se s tichým žblunknutím ponořil pod hladinu.
„Moje smečka se jmenuje Cosa Nostra. A je to taky daleko.“ Byla to jasná a zároveň neurčitá odpověď. „Poslyš, Dando... Tobě taky zabili rodiče?“ Svá jantarová očka záhy pevně přikovala k těm Duncanovým. V tmavé srsti přímo zářily.

« Ohnivé jezero (Středozemní pláň)

Pippa Duncana obětavě následovala. Občas šla za ním, občas po jeho boku a občas kolem něj oběhla malé kolečko. Po tom, co se nažrala srny, měla plno energie. Sem tam její pozornost upoutal drobný pohyb v trávě, ale jinak se soustředila na nemocného Duncana.
„Affeto?“ Pippa se zamyslela. „To je když máš někoho rád, třeba tvojí cucciola,“ ušklíbla se. „Jak se vůbec jmenuje? A... už ste to spolu dělali? Jako Newlin s Amnesií?“ Zkrátka si to nemohla odpustit. Na hlavě jí rašily imaginární růžky a v očích jí škodolibě jiskřilo. Dospělácký věci zkrátka byly pro mladou vlčici fascinující.
Pomalu se blížili k dalšímu jezeru; vodní hladina se už zdálky třpytila pod vycházejícími paprsky. Ty však byly stále chladné a teplé pohlazení, na jaké byla Pippa doma zvyklá, se bohužel nekonalo. „Kenai?“ zakabonila se. Tak nějak to malé Pippě dávalo smysl. Neměla šedivého vlka zrovna ráda. „Ale... Proč? Nejste spolu náhodou v jedný smečce?“ Pippa se zastavila na břehu jezera a maličko ustaraně sledovala, jak Duncan hltavě pil. Vypadal, jakoby se měl každou chvílí sesypat na zem. Jakmile se zachumlal do blízkého křoví, Pippa se ušklíbla a mnohem elegantnějším způsobem uhasila pálící žízeň. Neměla tušení, kde se zrovna nacházeli. Ani jak se vrátit zpátky do lesa. Vypadalo to tu ale pokojně a rande s vycházejícím sluncem na Pippu působilo až relaxačně. Duncan však moc zrelaxovaně nevypadal.
„Madre di Dio, prega per noi peccatori, adesso e nell'ora della nostra morte. Amen.“ Pro jistotu za Duncana pronesla tichou modlitbu; tak jak to Cosa Nostra dělala, kdykoli nějaký člen smečky padl. Ať už to byl trest smrti, či útok medvěda. „Už je ti líp?“ zeptala se zvědavě. Doufala, že tím Kenaiovu kletbu z Duncana sejme. „Takhle jsme to doma dělali my... Odkud seš ty?“

„Čtyři,“ zopakovala po Duncanovi pochybovačně. Zvučné slovo doprovázel jižanský přízvuk. Takže se budu moct rvát až ve čtyřech? vzešla z toho poněkud roztomilá dedukce. Najednou měla chuť svou sílu na někom vyzkoušet. Třeba na Dandovi. Ale ten vypadal jako kdyby ho ta nejlepší léta právě opouštěla. Na chvilku se zděsila, že zaklepe bačkorama, teď a tady. Už přemýšlela, co by s jeho mrtvolou dělala. Nejspíš by ho obětovala krvavému jezeru; lepší hrob jí v tu chvíli nepřišel na mysl a šla by si po svých. Smrt nebyla pro Pippu ničím výjimečným. Cosa Nostra měla v oblibě trestat neposlušné vlky smrtí. Jen pohled na roztrhané tělo Dona Danteho ji převracel žaludek naruby.
„Capisco!“ rozjasnila se Pippě tvář jakoby právě rozlouskla hlavolam. „Takže tady u vás se affetto projevuje jizvama? È romantico.“ Tak to musí bejt Danda děsně oblíbenej... Tolik jizev! Pippa je ani všechny nestihla spočítat. Její pozornost totiž měla krvavě zbarvená hladina jezera. „Neboj,“ ušklíbla se, když ji Duncan varoval, aby vodu nepila. Jazyk se jí však nepříjemně lepil na patro. „A kde je tvoje cucciola teď?“ vyptávala se dotěrně. Zajímalo ji, jestli všichni vlci byli takoví idioti kolem vlčic jako její pomatený bratr. Doufám, že tomu tupounovi nic není.
„Vypadáš děsně, Dando,“ obeznámila vlka konečně s faktem, který jí ležel na jazyku, když se jako žvýkačka táhla za ním. „Že ty ses přežral?“ rýpla si a protáhla u toho čumák. „Doufám, že nemáš nějakou nemoc... Neumíráš, že ne?“
Ať už mířil kamkoli, poslušně ho následovala, byť i to slunce vycházelo rychleji, než Duncan šel. Po cestě se zvědavě rozhlížela kolem; před nimi se rozprostírala rozlehlá zelená pláň. Pro jistotu se však snažila zapamatovat si cestu zpátky k lesu. To kdyby se Duncan nečekaně svalil nadobro k zemi.

» Medvědí jezero (Středozemní pláň)

« Sarumen

Slunce se naštěstí začalo pomalu škrábat zpátky na oblohu, když si to malá vlčice odvážně šlapala lesem. Byl to líný pohyb odkudsi ze slunečného zákoutí, ale stačilo to, aby se alespoň dokázala vyhnout vykotlaným kmenům a hladově zejícím dírám. Po zážitku na Mýtině rozhodně neměla v plánu do další džuzny zahučet.
Hlad už Pippu nezužoval; břicho měla pěkně zaoblené a při odvážnějším pohybu byste mohli slyšet i jemné zapraskání švů, jak bylo nacpané kradeném srnčím masem. Místo toho jí mlsný jazyk dráždila žízeň. Po tom, co se neomaleně odvalila od samotného Dona pryč a vyzvala Duncana, aby šel s ní, byla by se ani neohlédla. Hodila proto zpátečku a ohlédla se, zda ji tmavý vlk vůbec následoval. Ačkoli měla v plánu nejdřív najít svého bratra, zvědavost a fascinace tímhle lupičem byly silnější. Navíc vypadal jižansky, třeba pocházel z podobných končin, byť se někdy tvářil legračně, když na něj spustila svým rodným jazykem.
„Starej?“ lupla po Duncanovi pohledem. Následoval ji! Při tom uvědomění krátce zakmitala ocasem. „Kolik ti teda je?“ vyzvala ho a škodolibě se u toho zahihňala. Muselo to na něj dolehnout, protože nevypadal úplně ve své kůži. „A kdo ti udělal tyhle... cicatrici?“ natáhla k Duncanovi krk, jakmile se přivláčel až k ní. Tlapkou ho lehce drcla do jizvy na krku. „To tě nikdo neměl rád, že jich máš tolik?“ Z úst mladé taliánky to vyšlo tak nevinně, jak to jen v jazyku ironickém šlo. Musí bejt dobrej bojovník, odtušila v duchu. Taky chci bejt dobrá. Pippa se znovu rozešla, sem tam tlapkou odkopla drobný kámen, či větvičku. Les začal řídnout a před nimi se pomalu rýsovala poměrně velká vodní plocha. Něco na ni ale bylo špatně.
„To je krev?“ vyhrkla překvapeně a spěšně odtančila až k jezeru. Duncana nechala vláčet se za zády, zatímco pohledem byla přikovaná k červené barvě vody. Zastavila se až u břehu, jantarová očka s údivem vykulená. „Dio santo!“ vydechla si pod fousky a tlapkou zašmátrala opatrně ve vodě.

„Tetička Smrt?“ Pippa zmateně svraštila obočí. Světlý čumák měla zašpiněný od krve, jak se labužnicky probírala srnčím masem. „To je jako nějaký Dio?“ Takže divinità v týhle zemi rozdává magie? O původu magií se nikdy příliš nepídila, věděla jen, že nějaké existovaly. Ovšem to, že si je vlk mohl pořídit, to netušila. Do svého památníčku v hlavě si proto zapsala další bod a to — obstarat si magii od Il dio della morte. Aby mohla být silnější, a to co nejdříve! Musela tím Alfredovi nakopat zadek.
Než stihla Duncanovi škodolibě povyprávět, jaké další nechutnosti její bratr v přítomnosti vlčic dělal, ve středu lesa se to začalo brzy hemžit vlky. Pippě připomínali mravence. Kromě Kenaiovo otravného ksichtu, se k nim přidal černý vlk s podivnými odznaky na těle a ještě podivněji zbarvená vlčice.
„Perché ti interessa. Co. Tě. To. Zajímá,“ rozhodla se Kenaiovi vyhláskovat. Samozřejmě s dobrým úmyslem (a jen malilinkatou zlomyslností). Přidala se k Duncanovi, který se jej ujal a statečně odšikanoval i za Pippu. Něco se jí na šedém vlku nezdálo. Vypadal trochu přihlouple, anebo se jen Pippa rozhodla ignorovat fakt, že působil zcela bezemočně. Jenže v takových dospěláckých věcech se ona ještě nevyznala. Její pohled zakrátko sklouzl na nově příchozí.
Černého vlka už znala, potkala ho onehdy na louce, kde s Alfredem narazili i na Newlina. Tehdy vypadal silně a připomínal jí jejich Dona. Vzpomínala si, jak na něj Newlin křičel Morfe a přemlouval ho, aby si vlčata mohli nechat. Ha! Byť se to Pippě zprvu vůbec nezdálo, nyní se rochňala v ukradené srně s vlkem, kterého prakticky neznala. A už nyní věděla, že byl z celé téhle smečky nejlepší.
Je tohle jejich Don? V podvědomí se jí válelo také jméno Morfeus. Snad vypadlo z tlamy právě Duncanovi. To je ten co rve uši? Pippa si černého vlka pozorně prohlédla; klidně by to mohl být Don. Když na ni promluvil, na vteřinu se zarazila. Maličká...? „Il mio nome è Pippa,“ odvětila a hrdě se přitom napřímila. Nakonec zastupovala Cosa Nostru. „Můj otec je Don Dante.“ Tak nějak automaticky počítala, že jméno jejího otce na Morfa udělá dojem. Jestli to byl zdejší Don, musel ho přeci znát. A kde furt vězí ten zrzavej pobuda?
„Dov'è tua sorella?“ pohlédla zpátky na Kenaie. Duncan přeci říkal, že jeho sestra je Marion. A podle něj se Alfredo nacházel právě s Marion. Pokud byl totiž Don Morf tady, jak může trhat nějakým záškodníkům uši?
Vlčice, která přišla spolu s Donem upoutala Pippinu pozornost přeci jen na moment také. Byli snad pár? Dělaj to spolu? Pippa si vlčici zkoumavě prohlížela. Měla zvláštní kožich a nemocně vypadající čenich. Pro jistotu udělala krůček zpátky, byť se na ni cizinka, jež se jim ani nepředstavila, usmívala. Nechtěla chytit cokoli tahle vlčice měla.
„Dando, dovremmo andare,“ špitla směrem k Duncanovi a očima těkala mezi ním a lesem. Musím najít Alfreda. „Tak poď už!“ zatahala vlka ještě pro jistotu za nohu zoubky. „Mám žízeň.“ S těmito slovy se bez dalších slov rozklusala pryč od srny a skupiny vlků. Doufala, že se Danda přidá. Byla s ním sranda.

» Ohnivé jezero

« Tenebrae

Elektfina? „Dio Santo!“ vydechla uznale. O ničem takovém za svůj krátký život ještě neslyšela, ale přišlo jí to děsně mazácký. Připomínalo jí to jedovaté hady, kteří žili s nimi na jihu — bleskový útok a extrémně účinný, jeden ani nemrkl. „Můžeš mě to taky naučit?“ zeptala se Duncana skoro až lačně. Chtěla už konečně zesílit a být jako jejich otec, slavný Don Dante. Chtěla být silná a drsná jako on, mít respekt a všem ukázat, zač je toho loket! Přesně jako u nich doma. Cosa Nostra byla pískové dámy velkým ideálem.
Konečně se jim podařilo odtáhnout mrtvou srnu do lesa. Byla sice noc a nepříjemně přituhovalo, ale Pippu hřál vnitřní pocit výhry. Vyhráli jsme, že jo? Podlý happyend se na vlčeti podepsalo škodolibým pobrukováním a houpáním tenkého ocásku ze strany na stranu. Už se nemohla dočkat, až o tom povypráví Alfredovi. Malý zrzek byl však pořád pryč; ve vzduchu se nesl jen zbytek jeho pachu společně se směsicí dalších, které Pippa buď neznala, nebo si matně vybavila jen tvář. Strejček Duncan Pippu ujistil, že se Akimu se Sunstorm nic vážného nestalo. To vlčici stačilo. Z Cosa Nostry byla sice zvyklá na brutální taktiky, ale nikdy to nebylo tak, že by někomu přála něco špatného. „Natřeliiiii!“ zopakovala po Duncanovi hlubokým hlasem a vítězoslavně vyskočila na trup srny, kde spáchala krátký taneček vítězství. „Non c'è di che, signore Etney!“ zazubila se a seskočila z mrtvoly zpátky na zem.
„Marion?“ nakrčila čumáček. Díra do hlavy musela bolet. „Jestli je to vlčice, tak bude víc než v pohodě,“ poznamenala významně a zhnuseně se přitom zašklebila. Amore... Fujky! Pippa sebou lehce škubla, jakmile Duncan začal výt. Znělo to podivně a vůbec se to nepodobalo vytí jejího otce. Na rozdíl od Danteho to znělo... slabě. Pippa se ušklíbla, samozřejmě, že nemůže Dandu srovnávat s jejich otcem. Nakonec... ona byla dcera Klementýna a ne Pippa.
„Můžu se do ní pustit? To ani nepočkáme na Dona smečky?“ zeptala se překvapeně, než se jí po tváři rozlil škodolibý úsměv. Otec by jí vždycky dal minimálně pohlavek, kdyby začala hodovat bez něho. Ale otec tu nebyl... A ona měla hlad. S chutí se proto pustila do srny a spokojeně u toho pomlaskávala. Danda byl super! „Asi musíš bejt fakt důležitej, když můžeme jíst i bez Dona,“ podotkla s jiskřičkami v očích.
Někdo z lesa musel Duncanovo vytí vyslyšet, protože se k nim za chvilku přidal šedivý vlk. Známý šedivý vlk. Pippa se na Kenaie zamračila; ihned jí naskočily vzpomínky na jeho drzá slova tehdy na louce. Také tam poznala Newlina. Bezva... pomyslela si a věnovala vlkovi otrávený povzdech. „Perché ti interessa?“ zeptala se ho poněkud vyzývavě, zatímco žvýkala kus masa.

Pippa sledovala oba vlky před sebou a pohledem občas přeskočila zpátky na temného čerta po svém boku. Vypadalo to, že Aki se Sunstorm se srny vzdát nechtěli. Sunstorm začala dokonce vrčet, což malou dámu donutilo udělat krůček dozadu. Byl to automatický reflex; srst na krku se jí celá zježila a uši padly k hlavě jako postřelený voják. S rozšířenými zorničkami sledovala Sunstormino počínání. Duncan naopak vypadal klidně. Až moc. To Pippu překvapovalo. Jak mohl být tak klidný, když na něj ta vlčice vrčela? Nebál se, že po něm oba vlci vystartují? Nakonec byli dva a Duncan... jen jeden. Sebe totiž nepočítala; byla vlče, jak by mu asi mohla pomoct? Pořád měla před očima své mrtvé rodiče.
Drahoušku? V Pippě hrklo. Na chvilku ji přepadl zapomenutý tik v oku, načež se vrátila zpátky do přítomnosti. Vzpomínky se rozplynuly jako pára — Duncanův klid a škodolibost v malé slečně vyvolávalo klid. Bylo to zvláštní, ale nebránila se tomu. Nakonec to byla jen hra, ne? Nechala proto Duncana všechno vyřídit a držela se věrně své role. Nakonec hlad ani nemusela hrát, žaludek se stále kroutil a naříkal. A pak se začaly dít věci! Danda čaruje! problesklo jí hlavou, až jí bradička lehce poklesla.
Bylo to rychlé. Pippa si nebyla jistá, co přesně to bylo za kouzlo, ale udělalo to na ni obrovský dojem. „Co to bylo?“ sykla směrem k Duncanovi a užasle sledovala ochromenou Sunstorm s Akim. Mimoděk ustoupila, když ji Duncan poradil, aby se ho nedotýkala. Nerozuměla moc, proč by se ho v první řadě vůbec dotýkat chtěla, ale s radostí mu vyhověla. Jakmile se Duncan zmocnil srny, muselo být vyhráno. Ačkoli jí docházelo, že to nebyla úplně nevinná hra, bavilo ji to. Nakonec ani jednoho vlka neznala a jejich osud jí mohl být ukradený.
„Já pomůžu!“ zahlásila a rychle čapla srnu za nohu. Spokojeně se na Duncana zazubila: „Teda táto! To budou v lese čumět!“ A byť byla srna na malou vlčici těžká, snažila se Duncana nezdržovat. Na vteřinu jí padl pohled zpátky na dvojici vlků. „Nic se jim ale nestalo, že ne?“ zeptala se trochu nejistě. Duncanovy praktiky byly přinejmenším pro malou Pippu fascinující. Tak tohle je taky magie?

» Sarumenský hvozd

Držela se Duncanových instrukcí, ačkoli přesným pravidlům nové hry nerozuměla. K zaměstnání její mysli to však v klídku stačilo. Nemusela tak přemýšlet nad posledními zbytky rudé mízy, které se jí lepily na tlapky, nebo na svého bratra, který zmizel někde v lese. Pořád si nebyla jistá, jestli za to nemohl Duncan, jehož jméno neomaleně masakrovala, ale na další výslech byl čas i později. Nyní se soustředila na lovecké duo před nimi; vypadalo to, jakoby právě nalovili pro celou smečku.
Jestli nejsou tvoji amici, tak kdo...? Nad vlčecí hlavou se vznášela snůška pomyslných otazníčků. Když se její adoptivní otec pokusil s nesprávným přízvukem zopakovat její pozdrav, musela potlačit alarmující zhnusení. Jedno obočí se však stejně dostalo do víru nepřirozeného tikání. Zvědavost nad ní ale brzy převzala opět kontrolu. Čekala, jak se Duncanova hra vyvine. A oni ví, jak se to má hrát? chtěla se zeptat nahlas, ale to už se slov ujali ti dva stranieri. Vypadali přátelsky, srny se však jen tak vzdát nechtěli. A zatímco Duncan mluvil o nějakém Maharu, Pippa hladově hypnotizovala hlavu přišlápnuté srnky. Vypadala chutně, jen se do měkké kůže zabořit zoubky! Etney... Klementýna? Nepřítomný pohled, jímž sváděla mrtvolu, nyní procitl a zmateně sjel nejdřív zpátky na Duncana, a pak na Akiho se Sunstorm. Tváří se, jak kdyby měl zaražený prdy, okomentovala v duchu Duncanův výraz, když na ni pobaveně zašilhal.
„Mamma mě neměla moc ráda,“ povzdychla si v reakci na Duncanův výběr jejího nového jména. Pomalu jí začalo docházet, oč celou dobu tmavému vlkovi šlo. Chtěl je obrat o ulovenou srnu! Hejsek! Malá Pippa konečně začala chápat tuhle hru. Vyčůraně se proto tiše zahihňala. S Dandou je sranda! pomyslela si a s nově nabytým elánem se snažila vžít do role. Duncan se mezitím snažil vlky přesvědčit, že srna už byla prakticky jeho a Pippy. Slečna Klementýna se s utrápeným výrazem posadila vedle Etneyho a snažila se vypadat co nejpřesvědčivěji. Koneckonců, hlad nepředstírala. Žaludek se jí pořád hladově kroutil a vydával umučené velrybí zvuky.
„Papà?“ pohlédla krátce na Duncana překvapeně. „Ty umíš čarovat?“ zeptala se pak s nadšením v hlase. „Jako New— Nunzio?“ Zajímalo ji, zda Duncan uměl to co Newlin. Kdyby zvládl oba vlky uvěznit v té obrovské vodní kouli, měli by čas jim srnu sebrat. Ha!

« Sarumenský hvozd

Ponurej les jsme nechávali konečně za zády. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi líbilo nechávat takhle Alfreda samotnýho, ale Danda byl první vlk, kterej mi přišel fajn. Nebyl užvaněnej jako Newlin, ani chodící deprese jako Amnesia. Dokonce se zajímal víc než Newlinův kámoš Morf. A nebyl zlej jako Kenai. Upřímně... nebylo moc z čeho vybírat.
„Můj jedinej domov je Cosa Nostra,“ řekla jsem a pyšně se u toho napřímila. „Můj táta byl Don a byl to ten nejsilnější vlk v celý smečce!“ pochlubila jsem se a snažila se mentálně zakopat svou poslední vzpomínku na jeho roztrhané tělo. Děsilo mě to a vždycky se mi z toho zvedal žaludek. „Zaklínat?“ nakrčila jsem nechápavě čumák. Pořád mi nedocházelo, že nám tihle vlci nerozuměli. Chtěla jsem z něj začít vytahovat, co tím zaklínáním myslel, ale to už si začal opět dobírat Alfieho.
„Alfredo není pokakánek!“ zavrčela jsem a celá se naježila. Je to pokakánek, ale to můžu říkat jenom já! čílila jsem se v duchu, zatímco jsem plánovala schémata, jak nejlépe Dandu znehybnit. Možná bych se mu mohla pověsit na ocas, napadlo mě na vteřinu. Prostě mu ukázat co proto! Na Alfieho si můžu vyskakovat jenom já a bylo třeba, aby to už konečně pochopil. „Jo. Za tohle by ti Don Dante taky urval uši!“ vyplázla jsem na něj jazyk. Třeba to začal pomalu chápat. Souhlasně jsem proto pokývala hlavou a už jsem ho chtěla i pochválit, ale „lekce o přírodní selekci“ — ať už to znamenalo cokoli — znělo docela zajímavě. Pohledem jsem visela na Dandovi a s našpulenou tlamičkou poslouchala jeho další instrukce. Moc jsem tomu nerozuměla, ale nakonec jsem došla k názoru, že hrajeme hru. Ocásek se mi svévolně nadšeně zhoupl ze strany na stranu. Vzorně jsem pokývala hlavou na znamení, že rozumím a netrpělivě vyčkávala, jak a kdy hra začne.
Před námi se objevila dvojice nějakých cizáků a s nimi chutně vypadající žvanec. Jakmile mě sladký pach smrti polechtal na patře, hlasitě mi zakručelo v žaludku. „To jsou tvoji amici?“ špitla jsem, zatímco mi Dandův zadek překážel ve výhledu. Pod prďkou měl ty dvě divný kuličky, který měl i táta a Alfredo a jejichž existenci jsem nikdy moc nerozuměla. Nikdo mi ještě nebyl s to vysvětlit, k čemu jsou a proč já je nemám. Připadala jsem si značně ochuzeně.
Pomalu jsme se blížili k vlkům a jejich kořisti. Nevěděla jsem, co měl Danda za lubem, ale vypadal nadšeně. Tak kdy už začne ta hra? Pohledem jsem těkala z jednoho vlka na druhého a na Dandu. Ačkoli se mi zprvu můj nový táta moc nelíbil, došlo mi, že se asi jedná o tu jeho novou hru. Nasadila jsem proto nevinný výraz a konečně vykoukla zpoza Dandovo zadku. „Buonasera,“ pozdravila jsem slušně a jako kočka se otřela o tmavou srst. Velkýma očima jsem pak zamrkala nahoru na Dandu a pak na cizince. „Veeelkej hlad!“ přitakala jsem a vášnivě u toho pokývala hlavou. Tahle hra mě bavila.