Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po tváři se jí rozlil bojovný výraz, dychtivost se jí odrážela v panenkách společně s tichým měsícem, jakoby čekala na pořádné krveprolití. Z pohledu někoho, kdo jejich souboj jen sledoval, to však stále vypadalo jako trochu brutálnější vlčecí rvačka. Byť byla malá Pippa na svého bratra velmi nahněvaná, nechtěla mu ublížit. Co by si pak sama počla?
S úšklebkem sledovala, jak se chomáček jejích chlupů snáší v bezvětří k zemi. Alfie jí údery vracel a dokonce se mu podařilo ji i škrábnout. Tiše sykla a okamžitě na svého bratra hodila vražedný pohled. „Jo! Danda je můj migliore amico!“ vyplázla na Alfieho jazyk. Překvapovalo ji, že zrovna on žárlil, když sám se coural po světě s nějakou Marion. „Já jsem ti rozuměla, ty pitomče,“ odsekla, jakmile zopakoval, že má blechy. Nezapomněla se u toho znechuceně zaksichtit. Skoro jakoby cítila, jak jí ty malé potvory rejdí kožíškem. Musela se z toho celá oklepat. A zatímco se po sobě znovu váleli, drmolil na ni své chudé vysvětlení. Pippa si jen odfrkla a pořádně mezi zuby secvakla Alfiemu tvář. Měkká kůže se jí svezla mezi zuby a za chvilku byli zase od sebe. Zadýchaně sledovala svého bratra; ani zdaleka ještě neskončila. Jeho slova jí však rezonovala v hlavě s nekonečnou ozvěnou. Ublíženě sklopila uši k hlavě a pohledem na moment zabruslila ke svým předním tlapkám. Byly celé zaprášené od prachu, který kolem sebe v zápalu rozvířili.
„Nemůžeš mi takhle utíkat, Alfredo!“ zakřičela s velkým důrazem na jeho jméno. Slova se jí rolovala po jazyku společně s těžkým přízvukem. „Mi mancano anche i nostri genitori. Mi manca Cosa Nostra,“ vydechla a s dalším zavrčením se vrhla po zrzkovi. „Víš jak jsem se bála? Mohl si skončit stejně jako sorelle!“ vynadala mu, zatímco ho kousala do hřbetu. Byla o něj opřená celou vahou a ostrými jehličkami se mu zakusovala do lopatky. Kdyby sebou náhle trhl, dostala by určitě pěknou ránu do tlamy.

Marion. Marion. „Marion,“ zamumlala a na vteřinu zvedla hlavu. Pohledem zabruslila k dvěma siluetám, které se pod září měsíce stříbřitě leskly. Snažila se rozpoznat, který kožich patřil té slavné Marion, kterou znala už od Newlina, taliánský temperament však její veškeré snahy na místě zadupal do země. Musela si nejdřív vyřídit účty se zrzkem. Jindy by Pippě bylo snad i líto na svého bratra takhle vyjet, kor když se o něj celou dobu bála, ale zdálo se, že se měl víc než k světu, a tak ji nic nedrželo. Neměla důvod držet se zpátky, nakonec sama sobě přislíbila, že Alfiemu nabančí. Koutkem oka stihla zaznamenat nenápadný pohyb — zřejmě Duncan, ale neměla čas se mu teď věnovat. Tělem jí proudil adrenalin a bylo potřeba jej někde vybouchat. Třeba do Alfreda. Pippa se zlomyslně ušklíbla a vychloubačně se celá vyprsila.
„Já jsem u moře byla! S Dandou,“ pronesla významně. Jakmile však uslyšela slovo „blech“, zděšeně na svého bratra vykulila oči. Drobné jantary se ve svitu měsíce krátce zaleskly. „Cos to řek?“ vyhrkla a bojovala s nutkáním od Alfieho odskočit. Byl to jen krátký moment; plamínek, který v ní rozčíleně hořel, se vzedmul v obrovskou hořící vlnu. Totální tsunami.
„Sei normale? Quali pulci?“ zakřičela a hodila hned dva vražedné pohledy na vlky, kteří Alfieho doprovázeli. To si ještě vyřídíme! zaburácela v duchu. Nyní však měla už něco rozdělaného; musela nejprve Alfiemu pořádně vyprášit kožich! V hladovém zakousnutí se do Alfieho ramena ji neobměkčilo ani jeho překvapené vyjeknutí. Kdyby zatlačila zuby ještě víc, určitě by na jazyku cítila brzy horkou krev. Místo toho ale plivala po zemi zrzavé chlupy. Cítila, jak se ten holomek bránil a zadními tlapami ji nakopl do břicha. Z hrdla se jí vydralo rozhněvané zavrčení. Kopanec se však brzy opakoval a tentokrát to i bolelo. Napůl díky Alfredově síle a napůl vlastnímu zaskočení se z vlčete svezla na zem a aby toho nebylo málo, dostala tlapou do brady. Pippa znovu zavrčela a okamžitě se vyškrábala zpátky na nohy. S rozšířenými panenkami sledovala svého bratra, který se s vrtícím ocasem krčil v hravé pozici před ní. Pippa však byla naštvaná; ocásek jí proto nekmital tak vášnivě jako Alfiemu. Sem tam s ním rozčíleně pohodila, její výraz však mluvil za vše. Toužila po pořádné rvačce.
„Proč si mě nechal samotnou v lese?“ prskla po něm ublíženě, než se proti němu rozeběhla a zuby naprázdno cvakla těsně vedle jeho čelisti. Snažila se uhýbat všem zákeřným útokům, které si na ni její bratr připravil a s vyceněnými tesáky mu šla po slabinách. Nevarovala ho, prostě se zakousla tam, kde se zrovna nekryl. Pohyby měla trhané a těžkopádné; stále bylo vidět, že je ještě pouhým vlčetem. Stavbu těla měla maličko mohutnější než její bratr, ten byl zas o poznání vyšší. „Ti ucciderò!“ zavrčela na něj výhružně. Já žádný blechy nechci!

Neodolala a polichoceně pozvedla bradičku, když se Duncan snažil o část modlitby úplně sám. Koutky tlamy se jí rozjely jako rozbitý zip do pyšného úsměvu, zatímco pokyvovala hlavou. „Madre di Dio, prega per noi peccatori, adesso e nell'ora della nostra morte,“ doplnila Duncana zvesela. Snažila se naučená slova nevydrmolit jako básničku, nýbrž si dávala pozor, aby svému novému migliore amico pomohla si to konečně zapamatovat. Ještě by mohla být svědkem, jak Duncan balí nějakou vlčici na hlášku „Almeno tu non hai il fetore pestifero di tua sorella,“ a mohla by v klidu zemřít. Její život by byl kompletní.
Otráveně protočila panenky, když se Duncan dušoval, že za jeho zranění může „asi nějakej zhrzenej partner“ a rozhodla se v tom dál nevrtat. Nakonec čekala něco víc hustýho a o takový dospělácký věci se ona ještě nezajímala. Hvězdy byly mnohem zajímavější, ačkoli tu proklatou medvědici nemohla stále najít. Že by s tím sekla a odešla? Nebo všechny hvězdy ze souhvězdí přestaly náhle svítit? Domněnek měla hned několik. Ani Duncan jí s tím nepomohl. Pippa si zklamaně povzdychla a pokrčila ramínky. „Znám medvědici,“ zamumlala rozčíleně. Myslela si, že každý dospělý vlk znal hvězdy. Soudila to dle toho, jak to její otec prezentoval. Možná, že to znaj jenom Doni, napadlo ji jako jediné vysvětlení. Už už se nadechovala k další větě; chtěla se zeptat Duncana, jestli by to nevěděl jejich Don Morfeus, ale vyrušil ji hlasitý křik. A-Alfredo? cukla splašeně hlavou směrem, odkud se ozýval hlas jejího bratra. V očích se jí kromě hvězd odráželo i čiré překvapení a trochu nevěřícně se zamračila mezi stébly trávy. Měsíc dál poslušně svítil a tvářil se naprosto nečině. Pippa se stihla jen nadechnout a očima blýsknout po Duncanovi, jenže to už se po ní válel... Ten zrzavej tlustoprd. Nejdřív o ní samozřejmě zakopl a pěkně si namlátil čumák, Pippa však neměla nejmenší šanci vyhnout se jeho dalšímu útoku.
Pálil do ní rovnou ostrými; s funěním ji olizoval a asi ji chtěl i lehce přidusit, aby neodporovala, protože se k ní tisknul, jakoby se nechumelilo. Pippu však napadalo jen jediné. „Testa di cazzo!“ zasyčela jako zmije a snažila se ze sebe Alfieho sundat. Skoro by přeslechla, co jí říkal, načež se zarazila. „Il mio dente? Hai sbattuto la testa?“ zavrčela a sklopila uši k hlavě. Alfredo, ty pitomče! Máš štěstí, že ti nic není! prskala rozčíleně v duchu. „Kdes byl celou dobu?!“ vycenila na něj zuby a konečně ho ze sebe shodila. Byl těžší než si pamatovala. „Nepřej si mě, Alfredo!“ vyštěkla varovně s těžkým přízvukem. Když byla naštvaná, nedokázala ovládat způsob, jakým mluvila.
Pippa na nic nečekala a s hlubokým zavrčením se po zrzkovi vrhla. Ostrými jehličkami se mu zaryla do ramene a plnou silou ho svalila k zemi. Když se od něj na moment odtáhla, aby popadla dech, vyplivla zároveň chomáček světlých chlupů. „Cazzo!“ procedila skrz zuby.

« Les ztracených duší

Děsivé šeptání lesa sláblo a stromy řídly. Pippa pomalu vytančila ven z lesa po Duncanově boku s pohledem přikovaným k obloze. Po nebi plul klidný měsíc a společně s hvězdami jim svítil na cestu. Pippa s jistou nostalgií hleděla na hvězdy a snažila se najít všechna souhvězdí, které ji otec ukazoval vždy, než usnula. Byla to jedna z mnoha vzpomínek na Danteho, ovšem jedna z mála, kde byl jenom otcem a nikoli Donem. Pro Pippu to byl vzácný okamžik, kdykoli se zahleděla na noční oblohu, čas najednou neexistoval. Svou zjihlou náladu se však před Duncanem snažila zamaskovat. Nechtěla, aby si o ní myslel kdoví co. Nakonec byla dcerou váženého Dona jedné ze smeček Cosa Nostry. A tam se slabošství nenosilo.
„Nechci mu způsobit doživotní trauma,“ ušklíbla se, když Duncan navrhl, že by mohla svému bratrovi utrhnout uši a rovnou mu nabančit. Jasně, zasloužil si pořádnou nakládačku, ale z čisté sourozenecké lásky. Trhání uší si proto schovala do pomyslné kapsičky na později. „Kdybych byla Alfredo...“ Pippa se zamyslela. Tak bych se nejspíš nasáčkovala k nějaký vlčici, protáhla kysele čumák. „Tak bych se držela svojí milovaný sestřičky,“ zafuněla místo toho rozladěně. Oči jí stále utíkaly k nebi a v jantarových duhovkách se zase na chvilku zatřpytil odraz hvězd. „Dio santo, to si to nepamatuješ?“ zeptala se udiveně, když ji Duncan prozradil, co se stalo s jeho uchem. Mezitím začala nenápadně zpomalovat — až moc se soustředila na hledání souhvězdí medvědice. „Ty, Dando?“ oslovila Duncana, aniž by odvrátila pozornost od noční oblohy, „znáš ňáky hvězdy?“ S tím si kecla na zadek, než se svalila rovnou na záda a s odhaleným břichem hypnotizovala nekonečné moře hvězd.

„Les?“ zamrkala zmateně, ještě napůl v polospánku. „Jak mluví les?“ zašklebila se a ohlédla se po Duncanovi. Sama napodobila jeho pohyby a začala se s námahou škrábat na všechny čtyři. Nahlas to louplo, když si protahovala záda, ale byl to příjemný pocit, až byla trochu zklamaná, když to nelouplo i podruhé. Chvilku trvalo, než se zorientovala a utřídila si myšlenky. Ani si nepamatovala, jestli se jí něco zdálo.
„Nevím,“ odvětila poněkud naštvaně. Zlobila se na Alfreda, že si jen tak odkráčel a neřekl ani bů. „Až ho uvidím, tak... mu nabančim!“ použila nový výraz pro „dát někomu na držku“ s jistou pýchou v hlase. „Nebo mu utrhnu uši!“ pohrávala si s další myšlenkou téměř nadšeně. A tu Marion bych si taky měla proklepnout.
Les stále něco šeptal Pippě do oušek, až to místy znělo jako opravdická řeč. Jen tak něco malou vlčici nevyděsilo, ale tohle ji přeci jen krapet znepokojovalo. „Když už mluvíme o tom tupounovi, možná bychom se po něm měli jít porozhlídnout,“ navrhla otráveně, byť se o svého bratra v hloubi duše bála. Co když potkali tu šedivou vlčici? „Bůhví kam se zašil a teď určitě nemůže najít cestu zpátky do lesa,“ zamumlala a celá se oklepala. Spánek byl tatam a Pippa se cítila opět neporazitelně. Kdyby chtěla, jistě by rozpůlila i skálu. „Můžeš mi zatím něco vyprávět,“ navrhla Duncanovi s úsměvem. „Třeba kdo ti sežral kus ucha a... jestli to byl ten, od koho ses naučil jak uši trhat?“ Přesně takové morbidity Pippu zajímaly!

» Náhorní plošina

« Řeka Mahtaë (jih)

Trochu podezřívavě si Duncana prohlédla, když ji v šikanování Alfreda podpořil, ale nakonec nad tím jen pokrčila rameny. Začala si zvykat na Duncanovu divokou náturu. Navíc přímo dychtila po uznání a dostat něco takového zrovna od něho, byl pro Pippu osobní výherní los. Pokaždé, když ji Duncan za něco uznával, nebo chválil, v pozadí se rozehrály honosné fanfáry a Pippa si div štěstím neučůrla. Možná to bylo tím, že byl Duncan dospělý vlk, který měl sice od Dona Danteho celou jednotku světelného roku daleko, ale pořád byl dost silný a ve smečce vysoce postavený. Alespoň to tak znělo, když jí vyprávěl, jak je děsně důležitej. Nebo jí jednoduše stačila jakákoli vlídná slova od dospěláka. Na pochvaly od Alfieho si už zvykla a takovou věc z jejího bratra mohla vyloudit jakákoli jiná čůza. To bylo zrzkovo prokletí. Ovšem Duncan... Pippa si nevšimla, že by Duncan ostatní vlky tak jednoduše uznával; muselo být obtížné dostat se mu pod kůži. Tak moc se ztratila v myšlenkách, až téměř přeslechla Duncanovo souhlas. S. O. U. H. L. A. S.
Pippa zmateně zamrkala, když se rozespale táhla za Duncanem. „Veramente?“ vydechla jakoby to nikdy nečekala, načež se jí ocásek zuřivě rozkmital ze strany na stranu. „Tak jo!“ přikývla a na moment byla schopná zahnat rozespalost do ústraní. Můžeme bejt nejlepší kamarádi! „Ho un migliore amico!“ jásala nadšeně. „Hmpf!“ odfrkla si, zatímco si vesele vyšlapovala po Duncanovo boku, „řeknu to Alfredovi!“ Trvala na svém. Zároveň doufala, že se s šedou vlčicí nebude muset už nikdy potkat, ani kdyby jí mohla vytroubit, že je nejlepší kámoška s Dandou. Zvědavě si svého nového nejlepšího kamaráda prohlédla, když ji napomínal. „A už si někomu trhal uši? Víš vůbec, jak se to dělá?“ naklonila hlavu na stranu a hravě do Duncana šťouchla tlapkou. V hrdle jí zabublal veselý smích, nemohla se zbavit té dobré nálady, když jdete bok po boku se svým nejlepším kámošem. Ovšem únava z celodenního výletu byla silnější. Brzy se jí začala znovu klížit víčka a těžknout tlapy.
Byla tak unavená, že ani nevnímala zvuky kolem. Prostě se přicpala k Duncanovi a znaveně se svalila na zem. Dala si však dobrý pozor, aby se mu spokojeně přitulila k tlapkám a než se stihla propadnout do bezesného spánku, stihla zamumlat: „Buona notte.“

Byl to tvrdý spánek, ze kterého se malé Pippě jen těžko probouzelo. Nejradši by prospala i celý den, kdyby jí skrz trhliny mezi korunami stromů nesvítilo do ksichtíku otravné slunce. Jasné sluneční paprsky se jí prohrabávaly v pískovém kožíšku a škodolibě utočily na její zavřená víčka. „Lasciami essere,“ zamumlala otráveně. Do oušek jí však vzápětí pošeptal slova nějaký cizinec. Dost nápadně to znělo jako její řeč a na chvilku, opravdu jen krátkou vteřinu, si myslela, že je zpátky doma. Když však s námahou rozlepila víčka, zjistila, že Cosa Nostra tohle ani zdaleka nebyla. Navíc ji v čenichu lechtal pach Duncana. „Říkal si něco?“ zeptala se už o něco zřetelněji. Přísahala by, že slyšela někoho mluvit. Nebo se jí to snad jenom zdálo?

„Alfredo je trouba,“ pokrčila útlými rameny. Nemohla mu ale zase křivdit úplně, protože Alfie by určitě Duncanovi neradil, že může sbalit svoji vyvolenou slovy„Aspoň nesmrdíš jako tvoje ségra.“. „Ale takhle mu můžu říkat jenom já, capisci?“ věnovala Duncanovi varovný pohled, kdyby jej náhodou napadlo se toho chytnout. Kohokoli, kdo by se rozhodl Alfieho šikanovat, čekala pak šikana od Pippy. A že by si na tom dala pořádně záležet!
Tak proč to po mně chceš? vrhla po vlkovi zamračený pohled, když ji okřikl, že žádnou vlčici nemá. „Pro kamaráda, jooo?“ protáhla nedůvěřivě. To určitě! Nevěřila mu ani slovo. Jinak by přece takhle nevyzvídal. Pippa se však rozhodla s Duncanem tuhle hru hrát společně. „Tak fajn,“ souhlasila, „ale až mu to budeš říkat, tak to nepokoň!“ Pippa odstoupila od řeky a posadila se naproti Duncanovi. Musela se znovu snažit, aby jí necukalo v koutcích, když ho učila svou balící hlášku. „Řekneš: „Al-meno tu non,“ začala pomalu, aby Duncan stíhal, „hai il fe-to-re pesti-fero di tua so-rella.“ Jasně při tom artikulovala a mezi jednotlivými slovy dělala menší odmlky. „A znamená to...“ Pippa se zamyslela. „Něco jako že hezky voní. To slyší každá ráda, ne?“ zazubila se na Duncana nevinně. Na hlavě jí však rašily neviditelné růžky. Náramně se u toho bavila.
Když se jí zeptal, zda má nějaké jiné kamarády, zarazila se a našpulila tlamu. Trochu se bála, že se jí Duncan vysměje. „Mám jenom Alfieho,“ přiznala, protože nakonec její bratr byl to jediné, co jí zbylo. Doufala, že se jí za to nebude posmívat. Žraní vlčat ji však z mírné melancholie, která se o ni pokoušela, efektivně vytáhlo. Otrávila? Proč by se jako měla otrávit? Duncanovi věnovala nespokojený výraz. „Já určitě nejsem votrávená! Ještě by si na mě pochutnala,“ opravila ho a pyšně udělala na místě otočku, aby se zároveň prohlédla. Brzy se o ni však začal pokoušet spánek. Znovu si dlouze zívla a na moment pohlédla na oblohu; začínalo se pomalu rozednívat. Vděčně se proto o Duncana otřela, když se rozešel k nedalekému lesíku. Pippa se musela snažit, aby se jí po cestě nezavíraly oči. Bylo toho na ni zkrátka už hodně.

» Les ztracených duší

„Skoro,“ zhodnotila Duncanovu výslovnost přísně. „Ale Alfiemu nemůžeš moc věřit. Ten by ti odkejval cokoli, dokud by se to podobalo,“ ušklíbla se na účet svého bratra. Zajímalo ji, kde se ten pobuda potuloval, na druhou stranu ji to s Duncanem bavilo a měla díky němu možnost zapomenout na všechny depresivní věci, které se se sourozenci táhly jako extrémně lepkavá žvýkačka. Žvýkačka se naštěstí dala sundat, ale co třeba takový stín? Ten vás pronásledoval už napořád. Jako minulost. A takové věci... zkrátka neodpářete.
„Na koho?“ zeptala se s imaginárními růžky na hlavě. „Na tvojí cucciola?“ zavlnila vyzývavě obočím. „V tom případě tě toho můžu naučit víc! Až ti padne k nohám!“ rozzářila se, v očích plamínky. „Třeba když jí řekneš: „Almeno tu non hai il fetore pestifero di tua sorella.“ Tak jí máš okamžitě obtočenou kolem tlapky. To mi věř!“ Pippa musela potlačit pobavené zahihňání a snažila se tvářit co nejvážněji jako profesionální dohazovač. Div si u toho ale neučůrla. Už si představovala rozněžnělý výraz Dandovy cucciola na jeho vášnivý přednes. Pochybovala, že by mu rozuměla, ale Pippě bohatě stačilo, že o tom vtípku věděla ona. A Alfredo, hned jak mu to vyslepičí.
„Oh! Že jsme nejlepší kámoši!“ zazubila se na Duncana a nadšeně u toho zavrtěla ocáskem, než se stihla zamračit, protože... „No, vim, že Newlinovi vyhrožovala, že žere vlčata nebo co...“ zamumlala s nakrčeným čumáčkem. Šedivá vlčice se jí vůbec nezamlouvala. Koutky tlamy se jí však brzy roztáhly zpátky do úsměvu. „Co je „nabančim“? zeptala se, tušila však, že to znamenalo jistě něco skvěluper, jak by řekl Newlin. Pořád se totiž měla co učit, byť většině slov této řeči rozuměla.
Duncan Pippě babu vrátit nechtěl. Což bylo zvláštní, protože nikdo nechtěl mít na krku babu. Pippa na vlka zmateně zamrkala a ostražitě sledovala, jak pije z řeky. Co když jenom blafoval a chtěl se na ni každou chvíli rozeběhnout? Když se však nic nedělo, napodobila Duncana a hltavě se napila vody. Slané moře bylo odporné, proto spokojeně zamručela, když jí řeka pomohla tu pachuť zahnat. I tady se ve vodě odrážel měsíc, nemělo to však takovou atmosféru jako u moře. Pippa se zmoženě posadila; příhoda na mýtině, cesta z lesa a lehké přiutopení se v moři malou vlčici právem vyčerpalo. „Neodpočinem si někde?“ zeptala se s dlouhým zívnutím. Kdyby mohla, nejradši by se schoulila do klubíčka teď a tady a padla do bezesného spánku.

« Mušličková pláž (Ústí)

Jak po ní Duncan opakoval slova modlitby, na tváří se jí začal usazovat hrdý výraz. Jako kdyby si obrátili role a Duncan byl její mladší bratr. Třeba ten, který jí před nedávnem v lese zdrhl kdovíkam. Byť to nerada přiznávala, začínala si o Alfieho dělat starosti. Moc té Marion, která ho podle všeho měla hlídat, nevěřila. A vůbec na tom neměl podíl fakt, že ji jednou zranila ta podivná šedivka, na kterou narazili s Newlinem a Amnesií. Zajímalo ji, co u nich v lese pohledávala a kde se toulá nyní. Jestlipak na ni někde s Duncanem narazí? Při té myšlence Pippě přejel po hřbetě studený mráz. Krátce se proto oklepala, aby nepříjemný pocit shodila dolů. Nejlíp by ho pohřbila hluboko do písku.
„To zvládneš! Začíná ti to jít!“ zazubila se na Duncana povzbudivě. Těšilo jí, že se snažil naučit se něco málo z její řeči. A kdoví, třeba si pak budou moct i normálně povídat! Může to bejt náš tajnej jazyk! pomyslela si nadšeně. Ještě přidáme do party Alfreda. Povídání o Dantem Pippu motivovalo, stejně tak to v ní ale vyvolávalo smíšené pocity. Byla na svého otce hrdá, koneckonců to byl její idol a ideál správného vlka. Jenže byl mrtvý, roztrhaný ostatními vlky... „Asi jo...“ přiznala, když Duncan prohlásil, že bude ještě silnější než její otec. Jestli budu silnější, neskončím jako on. Byla to jednoduchá rovnice. Svého otce však nadále respektovala.
„Hm! Musím bejt silnější než on!“ přikývla odhodlaně. „Táta byl často pryč, takže jsem neměla moc čas zjistit, jakou měl magii,“ přiznala a začala si pohrávat s myšlenkou, jakou magii asi tak mohl mít. A jakou magii mohla mít Florence, jejich matka. Musím se pak zeptat Alfreda. Duncan jí mezitím radil, aby se vychloubala jejich přátelstvím. Na to vesele přikývla a hodila po Duncanovi lišácký úsměv. „Řeknu, že jsme migliori amici,“ ujistila jej a krátce u toho zavrtěla ocáskem.
Pak mu stihla dát babu a zdrhnout. Anebo se o to pokusit, protože moc dobře věděla, že Duncan byl rychlejší. Na pobaveném smíchu jí to však neubíralo; nožkama kmitala pískem jen co jí stačil dech. Brzy se terén začal měnit a po písku nezbylo ani památky. Drobné tlapky nesly Pippu po břehu proti proudu řeky. Hladina vypadala klidně a mírumilovně a přímo sváděla, aby se z ní vlčice konečně napila. Začala proto zvolňovat tempo a ostražitě se ohlížela za sebe, aby viděla na svého parťáka. V podvědomí škodolibě doufala, že zase zakopne a dá si na držku.

„Madre di Dio, prega per noi peccatori, adesso e nell'ora della nostra morte,“ odříkala s lehkostí Duncanovi na pomoc. „Ámen.“ Pohled se jí na chvilku zatoulal k nebi. Co když jí měsíc naslouchal? Nebo mu to do ouška šeptaly hvězdy? Jako strážní andělé. Pippu na vteřinu popadl zvláštní sentiment. Noční obloha a šum moře jí připomínal chvíli, kdy se se sourozenci vyděšeně krčila v úkrytu, když byli na útěku. Od té doby však zesílila.
„Brikuláka cože co?“ svraštila zmateně obočí. Jakoby najednou zapomněla, jak se mluví. Zhluboka se proto nadechla a se soustředěným výrazem se snažila vyslovit asi to nejtěžší slovo, jaké kdy slyšela. „Tak jo. Brikuláka nepřebr— nepřebřil— Ágrh, cazzo!“ ulevila si rozčíleně. „Nepřeb...rlghl,“ vyžbleptla nemotorně a dlouze vydechla. Na tohle její taliánský temperament nebyl ani zdaleka stavěný. „Come puoi dire tali sciocchezze,“ zamumlala nakrkle. Jak to, že Dandovi to šlo a jí ne? To nebylo vůbec fér! To už však Duncan machroval s magiemi. Měl totiž dvě! Pippa překvapeně protáhla čumáček a fascinovaně sledovala maličký plamínek ve vzduchu. Bylo to krátké, ale Pippě to stačilo. „Dio santo!“ vydechla, „Tak to bylo skvěluper!“ Nemůžu se dočkat, až budu mít vlastní magii! Z tlamy jí vypadlo slovo, které si díky Newlinovi zapamatovala jako něco úžasného.
„Nevím, možná?“ pokrčila lehce rameny a podobně jako Duncan, prohrábla tlapkou písek. „Ale táta určitě nějakou měl!“ prohlásila sebejistě. „Byl to Don, takže musel nějakou mít.“ Pippa si vyslechla Duncanovo vyprávění a soustředěně se snažila vzpomenout, zda někdo z Cosa Nostry měl magii. A jakou. „Jednou chci bejt silná jako on.“ V očích se jí odráželo hluboce zakořeněné odhodlání. Měla svůj sen a ten se rozhodla si splnit.
„A co ty, Dando? Chceš bejt taky jako tvůj táta?“ pohlédla na Duncana zvědavě. Bylo pro ni samozřejmé, že všichni vlci chtěli být jako jejich táta. Protože tátové byli silní a uměli se o sebe postarat.
„Sono assetato,“ vypadlo z ní po chvilce. Pippa si poposedla a rozhlédla se kolem. Všude ale viděla jen moře. A to nechutnalo zrovna nejlíp. „Um, jak se to řekne?“ nakrčila čumáček zamyšleně, načež se jí nad hlavou rozsvítila imaginární žárovička. „Ach! Mám žížu, Dando! Poď někam, kde se dá pít normální voda,“ poprosila Duncana. Naposledy se podívala na moře a pak se pískem rozeběhla pryč. „Jo a... Máš jí!“ vykřikla, plácla tlapkou Duncana do ramene a zmizela ve tmě.

» Řeka Mahtaë - jih (Ústí)

„Sei carino,“ opáčila Duncanovi, jakmile se snažil opět napodobit její řeč. Znělo to otřesně, proto do svého tónu přimíchala i špetku ironie. Ale opravdu jen maličko; jako když Bůh všem přiléval do vínku něco jiného, Pippě tam pro jistotu vylil rovnou celý kanystr ironie a jízlivosti s lžičkou pesimismu a to jen proto, aby to mělo šmrnc. Zkrátka takové chutné kombíčko. „Ámen,“ zopakovala nakonec sladce.
„Asi to ujde,“ zhodnotila Duncanovu fyzičku s lišáckým úsměvem. V očích jí hravě jiskřilo. Proměnlivá jako počasí, Pippa byla najednou ve velmi dobré náladě. Možná za to mohl mystický měsíc, který ochotně nahradil slunce a barvil moře do stříbřitých odlesků. Malá vlčice si mlčky moře prohlížela a poslouchala konejšivě znějící šum vln. Líbilo se jí tu, nicméně do vody už znovu nechtěla. Ne teď. Do těla se jí totiž opíral chladný vzduch.
„Já na tebe hrála jenom brikule,“ prohlásila uraženě, když Duncan řekl, že ten, kdo neumí plavat v moři, musí být úplně nemožný. Moře na ni zřejmě muselo mít nějaké uklidňující účinky, protože taliánská krev se v ní výjimečně při Duncanovo provokování nevařila. Navíc jí slíbil, že Alfiemu nic nepoví. Pippa mu věřila. Možná až moc, nakonec to byl ale on, kdo jí před chvílí zachránil život. Možná, že si trochu důvěry přeci jen od Pippy zasloužil.
„Nekecej! Vždyť nám zrovna uschl kožich!“ pleskla vlka výchovně přes rameno a posunkem hlavy ukázala na jeho srst. Musel to cítit! Ani výjimečným zázrakem to však nebyla Pippy zásluha. Její magie stále spokojeně podřimovala kdesi v jejím nitru. „Tvoje?“ zamračila se, když jí Duncan začal ničit iluze. „Jak jako tvoje? Vždyť ty děláš něco jinýho,“ připomněla mu bystře a lehounce u toho naklonila hlavu do strany. Asi jí to pomáhalo s přemýšlením. Duncan jí však velice podivným způsobem, který malou vlčici zároveň fascinoval, slíbil, že jí s magií pomůže. Minimálně ji objevit.
Pippa se nadšením skoro až zalkla na vlastní slině, když velice nahlas vyhrkla: „FAKT JO?“ Ocásek se jí zase vesele houpal ze strany na stranu. „A kde jí budem hledat? Znáš na to nějaký speciální místo?“ začala takticky vyzvídat, zatímco netrpělivě stepovala v písku. Moře už ji přestalo bavit, teď chtěla jít hledat svojí magii! A mezitím i svoje sestry... A... Alfreda. „Jak si objevil svojí magii ty, Dando?“ Bylo to těžký? A bolelo to? Veloce, veloce!

Byla na břehu, v bezpečí, pěkně zpátky na pevné půdě. Pippa si s úlevou oddychla. Konečně zase začala mít v hlavě jasno a ne paniku. Nasucho polkla a byla by si nejradši odplivla, ale to by nesměla mít vysušenou tlamu od soli. A taky měla žízeň.
Nyní však stála naproti Duncanovi s bojovným pohledem přišpendleným pevně na čumáku. V očích jí blýskalo a byla připravena vzít kdykoli čáru. Svědomí ji však pomalu nahlodávalo. Zachránil mě, došlo jí skoro až překvapivě. Zrelaxovala proto své napjaté svaly a napodobila Duncana před sebou. Mokrým zadkem se zabořila do písku a s našpulenou tlaminkou dlouze vydechla. „Grazie... Teda děkuju,“ opravila se a téměř nesměle se na Duncana usmála. „Musíš bejt docela silnej, když jsi mě takhle zvládl vytáhnout,“ poznamenala s neskrývanou žárlivostí. Sluníčko to mezitím začalo pomalu balit. Obrovský kotouč se skláněl k obzoru a tvořil kolem sebe sytě oranžové odstíny. Skoro jako táta. Pippa pro změnu pozorovala západ slunce a na pohled klidné moře, které ji ještě před chvílí hladově vtahovalo do sebe. Pro jistotu se celá oklepala, aby ze sebe shodila nepříjemný mrazík, jenž se jí sápal po hřbetě. Malé vlčici neuniklo náhlé oteplení vzduchu kolem ní a Duncana. Zmateně se rozhlédla kolem, načež s otázkou v očích pohlédla na vlka před sebou. Ten však dál mluvil jakoby se nechumelilo. Přísahala by však, že se jí to nezdálo, protože i kožíšek měla najednou sušší.
„Trapný?“ načepýřila se uraženě. „Umím plavat! Jenom ne... v moři,“ obhájila se rozhořčeně. „A určitě za to může ta slaná voda,“ dodala přesvědčeně. Pravdou však bylo, že si nebyla vůbec jistá, zda to uměla, či nikoli. Nikdy to totiž ještě nezkoušela. „Dando? Neříkej o tomhle Alfiemu,“ poprosila Duncana výhružně. Nerozdejchal by to. Už viděla, jak na ni malý talián naštvaně hledí a poučuje ji, jak měla být víc opatrná. Takové věci ale měla dělat ona! Pippa měla poučovat své sourozence, ne oni ji. Malá vlčice si odfrkla.
„Dando, cítíš to taky?“ zapíchla se pohledem do Duncanových zlatých duhovek. Vzduch kolem nich se na moment ohřál ještě víc. A v tu chvíli se Pippě rozsvítila očka. „Guarda!“ vyhrkla a významným pohledem poukázala na svůj a Duncanovo suchý kožíšek. V očích jí tančily nadšené jiskřičky. „To jsem byla já? Je tohle moje magie?!“ Pippa vyskočila na všechny čtyři a pořádně se oklepala. Od zadku jí tak odlétlo pár titěrných zrn písku, avšak žádná voda! Sucho! Ani kapka! „Mám magii!“ vykřikla vítězoslavně a v objetí emocí se vrhla na Duncana. Štíhlý ocásek sebou kvrdlal ze strany na stranu, zatímco vesele dorážela na Duncana. A určitě dřív než Alfredo! pomyslela si škodolibě.
„Poď! Musím trénovat!“ vyzvala svého společníka a netrpělivě jej zatahala za ucho. „Skoč do vody a pak poď ven!“ rozkázala mu a začala se hluboce soustředit, aby se napojila na vesmírnou frekvenci magična.

„Co je to úchyl?“ zeptala se podmračeně. Tomu slovu nerozuměla. Nicméně dle toho, co Duncan povídal, to muselo znamenat vlastně něco fajn, ne? Když se jednomu nechce odejít, neznamená to, že je mu tak dobře? Na mozek vlčete to bylo jednoduše moc komplikované.
„Moře? Madonna santa!“ vydechla užasle. Byla z nekonečné vody tak vyplesklá, že ji musela okamžitě okoštovat. A byť bylo chladno a malá mafiánka na takovou zimu nebyla ani zdaleka zvyklá, náhlé objetí moře byl zkrátka zážitek. Pěkně blbej zážitek. „Dandooo!“ zakřičela ještě jednou, zatímco ji vlny unášely od břehu nenápadně pryč. Snad si myslela, že Duncana její křičení popožene, nebo že se zastaví čas a ona bude moct doplavat zpátky na břeh. Jenže... Plavat jí vůbec nešlo. Ani nevěděla, zda to vůbec umí. Všechno se jí totiž v tu chvíli vykouřilo z hlavy. Racionální uvažování vzalo čáru a se spěšným přáním „Hodně štěstí“ odletělo někam na dovolenou.
Tak pohni tim svým zadkem, porca miseria! popoháněla vlka v zajetí vln, než se konečně rozpomněl skočit za ní. Bolestně sykla, když ji poněkud surově čapl za kůži na krku, která už nebyla tak necitlivá jako kdysi a nechala se odevzdaně zachránit. Jelikož už nebyla žádný mrně, cesta do bezpečí byla jaksi pomalá. Naštěstí to malá hysterka zvládla bez větší újmy a jakmile ji Duncan vyklopil zpátky do písku, zůstala nehybně ležet a rezignovaně sledovala plující mraky na obloze.
„Ho freddo,“ řekla s profesionálním poker-facem a aniž by pohnula hlavou, sjela pohledem k Duncanovi. Ten ji začal opět popichovat a šťouchat do ramene. Pippa hlasitě mlaskla; na jazyku se jí stále povalovala ta nepříjemná slaná pachuť. A zatímco Duncan s rýpáním pokračoval, na čele jí vyskočila nenápadná žilka, jež pulzovala do rytmu jeho slov. „Chiudi il becco,“ zaprskala, načež ze sebe vydala lahodně znějící chrchel. Spolykaná voda jí hlasitě škrundala v bříšku, kdykoli se pohnula. Pod Duncanovou výhružkou se totiž pohnula rychle a to rovnou na všechny čtyři.
„Stammi lontano!“ zahřměla a odskočila od Duncana co nejdál to šlo. Do tý plesnivý vody mě už znovu nikdo nedostane! Pippa byla připravená utíkat, jen co zmerčí jediný podezřelý pohyb. Jako ve staré kovbojce sledovala s přimhouřenýma očima jakýkoli Duncanův pohyb. Chyběla jen tlapka na kvéru.

« Ústí

„Ubožáci,“ přikývla hlavou jakože rozumí. To slovo se jí líbilo, mělo takový zvláštní kouzlo, když ho vyslovovala. Čarodějnice jménem Smrt začala Pippu zajímat. Představovala si ji přesně tak, jak znělo její jméno. Vtíravé myšlenky, které se se slovem smrt ještě pojily v podobě jejích rodičů se však snažila násilím zapudit. Teď na to nebyl čas. Navíc se jí nelíbil ten pocit bezmoci, který se jí pokaždé zmocnil. Duncanův popis Pippě nic moc neřekl, protože to určitě patřilo opět do dospěláckého světa a ten zas tak dopodrobna prozkoumaný neměla. Až na pár nepodstatných maličkostí jako třeba to.
„Proč se bojíš jejího bratra?“ Byla to přirozená reakce. Co asi mohlo být horší než smrt? Vlastní svědomí? Taneček myšlenek rozehnala Duncanova slova. Skoro nevědomky se začala rozhlížet kolem, jestli nějaký drahokamy neuvidí. Mohla by si je rovnou někam zahrabat. Místo toho však viděla... písek. Pásmo písku se táhlo od nevidím do nevidím, až se z toho Pippě málem zatočila hlava. Všimla si toho totiž když honila Duncana. Musela zpomalit a dávat si pozor, aby se jí tlapky nezabořily do písku moc hluboko. S každým krokem byla totiž chůze v písku těžší a těžší. Na písek byla sice zvyklá, ale nikdy ho neviděla tolik pohromadě. Maličká zrnka se jí prosívala mezi drápky a pod silou podzimního slunce příjemně hřála, žádné rozpálené peklo.
„Cavolo,“ vydechla s údivem ve tváři. „Co je to za místo?“ zeptala se pořád mírně zadýchaně. Byla by využila situace a po Duncanovi skočila, když se uráčil konečně zpomalit, ale... Pohled jí automaticky padl na ohromnou plochu vody. Byl to dechberoucí pohled. Poklidné vlnky moře se houpaly v pravidelném rytmu a hravě se třpytily pod slunečními paprsky. Vypadalo to, jako kdyby tančily v doprovodu neexistující hudby.
„Dando?“ vzhlédla na tmavého vlka. Musela při tom zamžourat proti titěrnému slunci. „Umíš plavat?“ dloubla do něj zvědavě tlapkou a rozeběhla se k vodě. Měla zvláštní vůni a kdykoli vlny pohltily část písčitého břehu, na pár vteřin se zpěnila a utekla zpět. Pippa na zkoušku ponořila jednu tlapku do řítící se vlny a s krátkým ohlédnutím se zpátky na Duncana, se vesele rozeběhla přímo do vody.
Hups.
Malá dáma neodhadla, jak daleko může vlastně jít. A voda jakoby zničehonic měla vlastní vědomí. Moře si s lehkostí drobnou vlčici přivlastnilo. Hladově ji objalo ze všech stran a ne a ne pustit! Pippa zpanikařila, protože bezpečný břeh se začal pomaličku vzdalovat. „D-Dando!“ zakřičela polekaně a instinktivně plácla tlapkou do vody. Díky tomu se jí do čenichu dostala salva roztříštěných kapiček, které byly... slané. Che due palle! zkřivila znechuceně čumák a začala zuřivě kašlat, aby tu odpornost dostala ven.

Každej? Pippa zvědavě škubla ušima. „Takže když je někdo bez magie, znamená to, že je kripl?“ zeptala se tónem jakoby se ptala na počasí. Tak to doufám, že kripl nebudu. Ještě to tak! pomyslela si odmítavě. Ne ne. Bude silná, drsná a k tomu všemu skvělá magička. Kouzelnice! Bylo pěkné, když měl jeden sny. Duncanovo ujištění, že magii měla zakořeněnou hluboko v sobě již nyní, malou mafiánku upřímně nadchlo. V očích jí spokojeně blýskalo. Už se nemohla dočkat, až svou magii objeví. „Smrt... To je tak obludná?“ nakrčila čumáček kysele. Duncan se už zmiňoval, že to byla jakási zlá čarodějnice se kterou šlo obchodovat. „Tak jo!“ souhlasila okamžitě, když jí Duncan nabídl, že jí to může někdy naučit. „Říkal si, že za to ale něco chce... Kde to najdu?“ zeptala se ještě chvilku předtím, než se po Duncanovi vrhla jako dravá zvěř. Zasloužil si to.
„Sciocco!“ křičela za ním zadýchaně. Byl rychlejší a mnohem obratnější, Pippa se mu jen těžko mohla rovnat. Na pár vteřin se jí ale přeci jen podařilo Duncana skoro (!) dohnat. Proč je tak rychlej? To ty proklatě dlouhý nohy, prskala v duchu. Kdyby mohla, tesáky by se mu zakousla pěkně do lýtka. A nepustila by. Duncan však pohotově změnil směr, což se Pippě s jejím vlčecím tělem špatně srovnávalo. Neohrabaně Duncana následovala a za běhu na něj křičela všelijaké italské nadávky, které znala i neznala. Nedostatek vzduchu si na malé mafiánce však vybral brzy daň a byla nucena zpomalit. Duncan se jí tak začal nebezpečně vzdalovat, zatímco na ni dál pokřikoval.
„Cazzo!“ zasýpala s námahou mezi nádechy. Nemůžu se jen tak vzdát! pomyslela si a začala zuřivě kmitat nohama. Musím. Ho. Dohnat.

» Mušličková pláž