Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ještěrčí lučina

Konečně jsem našla stromy. Byla jich spousta, krásně osvětlených sluníčkem, takže se snížek hezky lesknul do okolí. Doběhla jsem, samozřejmě stále bez sluchu, k prvním stromům, abych se podívala na tu krásu. Jenže, jakmile jsem doběhla k prvnímu zasněženému stromu, tak mi ten zlomyslnec hodil na hlavu snad veškerý svůj příděl. Zasypalo mě to tak moc, že mi napadala hromada do uší, do očí no všude, kam se to dostalo. No tak tohle není to nejhezčí na zimě. Netušila jsem, jak moc mě to bude studit, dokud se sníh nezačal rozpouštět. Začala jsem se celá ošívat, oklepávat, protože tohle nebylo nic příjemného.
Do toho mrzlo, takže sníh, který se mi rozpustil díky mému horkému tělu zase začal přimrzat a studit mě ještě víc. Jak se mi ta zima mohla líbit? Navíc, chůze ve sněhu taky nebyla to pravý. Nožičky se mi bořily hlouběji a hlouběji a docela jsem byla z toho vysílená. Vždy, když to vypadalo, že chodím po povrchu, zase mi packa zajela do závěje. Neměla jsem už ani náladu běhat mezi stromy. Sice tam bylo sněhu méně, ale zákeřných stromů byl plný les. Kde teď vlastně najdu jídlo? Nějak mi nedošlo, že když je zima, tak je většina zvířat zalezlá. Loni jsem tohle totiž řešit nemusela, ale letos? Jestli nebyla chyba jít ze smečky. Další kupička sněhu mi přistála za krkem, až jsem sebou škubla. Tak tohle teda ne, tady nebudu už ani vteřinu. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem se nechala oblbnout bílým sněhem, jak hezky vypadá. Teď bych nejraději zalezla někam do jeskyně a nechala se opečovávat. Pocítila jsem nával energie, ale ne fyzické. Tohle bylo něco jiného, zvláštního. Nevěděla jsem, co to mohlo být, tak jsem se na to upnula, aby mě sníh nerozčiloval a šla jsem dál.

// Bažiny

// Já taky moc děkuju za tuto akci, hodně mě bavila. :)) Ráda si zase nějakou takovou dám a doufám, že jsem nějak moc nezdržovala. ^^

Poprosím po jedné hvězdičce do vytrvalosti, obratnosti a taktiky lovu :))

// Nad kopci

Běžela jsem co mi síly stačily. Stále jsem neslyšela nic. Ani svoje kroky, které musely určitě křupat na tom sněhu, který se tu zničehonic objevil. Ani svůj sípavý dech, který jsem určitě musela v mrazivém vzduchu vydávat. Zkrátka ani ťuk. Zastavila jsem se, až když mi do kožichu udeřil ledový vítr. Byla to jako pomyslná facka, kterou jsem fyzicky dostávala dost často. Ale tahle byla taková jiná. Brala jsem ji jako pohlazení.
Podívala jsem se kolem sebe, kde to vlastně jsem. Částečně i proto, abych zkontrolovala okolí, jestli po mě někdo nejde. Musela jsem se totiž hlídat, když mi jeden ze smyslů nefungoval. Čas na fňukání už pominul. Kdyby nefoukal ten vítr, tak je tady vlastně hezky. Bylo to tu vážně krásné. Sníh se snášel k zemi a pomalu na ni začínal vytvářet přikrývku. Pak do toho zafoukal ledový vítr a bylo po kráse. Vločky se rozletěly všemi směry, měla jsem pocit, že nejvíc na mě. Zavřela jsem oči a čekala, až se to přežene. I tak jsem otevřela tlamu a snažila se jich pár pochytat. Byla to zábava! Co je ještě na zimě hezkého? Byla to vlastně moje druhá zima, protože když jsem sem dorazila, tak jsem zažila svoji první. Jenže tu jsem si moc neužila, jelikož jsem byla v cizím těle. A hledala způsob, jak se dostat zpátky, než abych se podivovala nad krásami zimy. Teď jsem však měla možnost to napravit. Tak, že sníh vypadá krásně když padá dolů a ne mě na čumák jsem už viděla. Co dalšího máte hezkého na seznamu. Pokud jsem si dobře pamatovala, tak pěkné pokoukání bylo i na zasněžené a zmrzlé stromy. To je ono, jdu najít stromy! Tam se třeba schovám před větrem a můžu obdivovat malé větvičky plné sněhu. Byla škoda, že tady nebyla pořádná louka s trávou, ale bylo to tu samý šutr. Chtěla jsem se totiž v tom sněhu válet a rochňat, klouzat se a zase válet. Tady bych se však brzy setkala s nějakým kamenem v hlavě nebo bolestí celého těla, kdybych se po nich válela. Proto jsem si představovala velké závěje někde na louce, kam budu moct skákat. Vyrazila jsem vpřed a moc, moc doufala, že mě nepronásleduje nějaký vlk se zákeřnými úmysly.

// Zarostlý les

// Travnaté výšiny

Plná paniky jsem vběhla do lesíka. V jiných případech, bych se nejspíš dívala, jaký to je les, které stromy zde jsou a tak. Ale teď jsem na něco takového neměla ani pomyšlení. Moje myšlenky se točily kolem mého sluchu. Jak je možné, že nic neslyším. Proooč? Zkoušela jsem štěkat, výt, ale pořád jsem se neslyšela. Ani jsem neslyšela jaký hluk v lese dělám, jestli mě někdo sleduje, prostě nic. Čumák mi prozradil, že v lese se vyskytují různá zvířata, která by se hodila na to, abych je ulovila. Jenže, jak si můžu něco obstarat bez sluchu? Netušila jsem, jestli jsem hlučná nebo potichá. Jestli je něco pár metrů za mnou nebo přede mnou. Dobře, čich a zrak mi naštěstí fungoval, ale dalo se na to spoléhat?
Panika mě stále neopouštěla, takže jsem vyrazila dál. Říkala jsem si, že bych mohla mít větší šanci někde na planině, než v lese. Prostě někde, kde budu mít přehled o dění. Takže se teď asi budu vyhýbat lesům. Napadlo mě, že bych mohla najít třeba Jaimie, jestli by mi nepomohla. Nebo jakéhokoliv jiného vlka, který by byl ochotný se mnou lovit a doprovázet mě, dokud se to nezlepší. Tedy vlastně vlčici, protože vlk by mě mohl akorát tak zneužít, využít a pak odejít bez pomoci.

// Ještěrčí lučina

Probudila jsem se do zimy a ticha. Musím uznat, že to ticho mi bylo dost nepříjemné. Ale zase jsem si říkala, že jsem byla dost blízko smrti, takže je to možná pozůstatek. A těšila jsem se, až to skončí. Vstala jsem a oklepala si kožíšek. Bylo na čase se vydat dál a zkusit nějak pročistit uši. Udělala jsem pár kroků a došlo mi, že neslyším ale vůbec nic. Jakože ani svoje kroky nebo vlastní dech. "Vauuuu," pokusila jsem se zavýt, ale dosáhla jsem jen toho, že jsem se rozkašlala. Krk jsem měla podrážděný a paradoxně vysušený, protože jsem potřebovala napít. I když jsem před svým omdlením spolykala hektolitry vody, krk jsem měla suchý. Nic to však neměnilo na tom, že jsem neslyšela ani hlásku. Taky tady přestává být legrace. Sakra, tohle přestává být sranda. Jsem v loji. Sluch byl mojí součástí, nemohla jsem o něj jen tak přijít.
Začínala jsem mít poctivý záchvat hysterie, takže jsem se rozběhla bezhlavě nějakým směrem a bylo mi jedno, co tam najdu.

// Nad kopci

// Donesena Mrtvolkou z osudovky

Nemohla jsem popadnout dech. Všude kolem mě tekla voda, hučela mi v uších, měla jsem ji v nose, očích, no prostě všude. Netušila jsem, kde je nahoře a kde dole. Jen jsem chtěla aby to skončilo. Což se stalo docela brzy. Byla jen tma, studeno a vlhko. Měla jsem pocit, že jsem umřela, ale neměla jsem to s čím porovnat, protože jsem ještě nikdy neumřela. Něco nebo někdo mě zvedlo do nebytí a já se napůl vznášela a napůl se stále držela při zemi.

A tak se stalo, že jsem žuchla na opravdovou tvrdou zem. Sice kolem mě bylo stále černo a hluk z vody, ale mohla jsem dýchat. Nejprve podobně jako když se topím, ale postupně jsem se mohla nadechnout pořádně. Jen kdyby mi v uších nehučela ta zpropadená voda! Nechtěla jsem se moc hýbat, protože jsem byla úplně vyčerpaná. Ani oči se mi nedařilo otevřít únavou. Jenže najednou hučení vody přestalo. Rozhostilo se ticho tak nečekané, že mě to oči otevřít donutilo. Čekala jsem, že je budu mít plné vody, ale ne. Ležela jsem na travnatém paloučku kdesi. Začala jsem otáčet hlavou a snažila se zorientovat. Jenže vše bylo takové rozmazané, že jsem to vzdala. Nic jsem neslyšela, což bylo dobře. Věděla jsem totiž, že mě nic nesleduje a nic se mě nechystá sníst. Byla mi dost zima, ale když jsem se stočila do klubíčka, tak to šlo. Trochu se prospím a pak půjdu někam dál. Udělala jsem ze sebe tak malý uzlíček, že jsem se hezky zahřívala a mohla spát.

Tayne šla hrdinně za mnou. Cítila jsem se jako vůdce naší malé skupinky. Tedy do té doby, než jsem stála před rozhodnutím, jestli zkusit plavat nebo to obejít. Ale byly jsme už daleko, že se nemělo cenu vracet. Ten kousek přeplavu, není to tak hluboký. Omyl byl ten, že i když to nebylo o moc hlubší, proud zde byl dravější. Což mi nějak nedošlo. Hrábla jsem párkrát do vody a šup. Moje hlava se okamžitě ocitla pod vodou. Snažila jsem se hrabat do vody, plavat směrem k hladině, ale nešlo to. Nalokala jsem se vody, neměla jsem dostatek kyslíku a navíc proud mě unášel dál a dál. Nebo jsem byla na jednom místě a plácala se v proudu. To těžko říct, vodu jsem měla i v očích a nedokázala jsem říct, kde je nahoře a kde dole. Chtěla jsem nějak dát najevo Tayne, aby sem za mnou nechodila, aby utekla, aby šla ještě o kus dál a neplavala tady v tom zrádném místě. Ale nebylo to nic platné. Viděla jsem svůj konec. Utopená na neznámém místě. Ach sestřičko, kde jen jsi. Ach Jaimie, už tě nikdy neuvidím. Zavřela jsem oči, ale nevzdávala jsem se. I když jsem neměla už skoro žádnou energii, tak jsem se nevzdávala. Třeba se mi podaří odsud vyváznout. Naděje ale byla čím dál menší.

Bolest mi přehlušoval adrenalin, ale cítila jsem, jak mi dochází síly. Potřebovala jsem pít, jíst, vydechnout se. Ale to, co nám bylo v patách znělo tak, že se vzdát nehodlá. A já taky ne. Docela mi začínalo docházet, že chci žít. Koutkem oka jsem se podívala, jestli mi po boku běží Tayne. Měla taky pár krvavých šrámů jako já, ale naštěstí se nezdálo, že by ji nějaký ohrožoval na životě.
Doběhly jsme k travnaté pláni, kam jsme zapluly a ztratily se v trávě. Naštěstí byla dost vysoká, takže nás dobře kryla. Zvuky pronásledovatelů jsem už moc neslyšela, ale i tak jsem nechtěla nic nechat náhodě. Vymáčkla jsem ze sebe poslední kapičky energie a síly a přidala ještě do kroku. Místo kroků jsem zaslechla šumění vody. Bylo mi to tak nějak už jedno, takže jsem párkrát ještě hrábla nohama a objevila jsem se u řeky. Tam jsem se svalila na břeh a lapala po dechu. Dlouho jsem ležela a hledala dech. Věřila jsem, že jsme je nechali někde v trávě a snažila se sebrat. Řeka mi dost drala nervy, protože mi připomínala, jakou mám žízeň.
Když jsem konečně popadla aspoň trochu dechu, zvedla jsem se na rozklepaných nohou a chtěla se jít napít. Hned se mi přední packy podlomily a skočila jsem čumákem zabořená v písku. Zaprskala jsem a zvedla hlavu. Kašlu na to. Začala jsem se plazit k vodě a vůbec nepřemýšlela nad tím, že je hooodně průzračná a to může být špatné. Pila jsem chladivou tekutinu a cítila se přeci jen o trochu líp. Ještě jsem si pár minutek dovolila ležet, než jsem se zvedla aspoň do sedu. "Asi necítíš, kde by mohli být ostatní, co. Zkusíme se dostat přes řeku, co myslíš?" Chrčela jsem po dlouhém běhu, takže mi možná ani nerozuměla. Nejprve jsem se dívala, jestli někde u nás není nějaký brod, ale takové štěstí jsme neměly. Osobně se mi však do plavání nechtělo, bála jsem se, že by mě proud strhl a už nikdy nevrátil. S povzdechem jsem se zvedla a začala se ploužit podél řeky. Občas jsem se podívala za sebe, jestli jde Tayne za mnou. Nakonec jsem našla místo, který vypadalo jako dostupné. Teda nebylo o nic moc lepší, než co jsem viděla před tím, ale zdálo se, že bychom tam mohli stačit. Aspoň na většině míst. "Jdeme?" Koukla jsem na Tayne a nadechla se. Vkročila jsem do vody a držela se zuby, drápy dna, aby mě voda nestrhla. Dostala jsem se však do bodu, kde jsem měla dvě možnosti. Buď kousek přeplavat a riskovat proud nebo se stále držet na dně a potopit si hlavu. Šance, že bych se dostala na druhou stranu však byla větší. A vracet se mi už nechtělo, stálo by to ještě víc sil. Nakonec jsem se rozhodla, že ten kousíček popoplavu, že bych to mohla zvládnout. Odrazila jsem se ode dna a párkrát hrábla ve vodě. Hned jsem začala hledat povrch dna, kde bych si zase byla jistější. Jen ať mě ta voda nesebere. Říkala jsem si však, že tu je mírnější proud, tak bych to mohla dát relativně v poklidu.

// útěk od mrtvé Sunstorm

Tayne měla lepší nápad, než kolem ležící vlčice kroužit. A to schovat se s ní do houští, které nebylo daleko. Pustila lovce na zem a začala tahat flekaté tělo. Lovce jsem si taky nevšímala, i když stále něco pištěl a přidala jsem tlapku a tlamu k dílu. Tahala jsem nehybné tělo, krev byla všude, ale nehodlala jsem se vzdát.
Jenže Sunstorm to nejspíš měla spočítané. Dýchala stále obtížněji a obtížněji, z tlamy se jí vyvalil pramínek krve, a z rány prýštila další a další krev. Nechala jsem tahání jejího těla a sklonila k ní hlavu. Zašeptala slova díků, tak jsem jí položila tlapku na hlavu a pohladila ji. "Nechť tě vlčí duch vezme na lepší místo." Oči se mi zalily slzami, když vydechla naposledy. Nikdy jsem neviděla nikoho umřít a bylo to fakt dost emočně silný. Celá ubulená jsem se podívala na Tayne a vrátila se do reality, která byla stejně nemilosrdná, jako smrt Sunstorm. Slyšela jsem nepřátele, kteří se k nám stále přibližovali. Velké šipky, stejné jako ta, která zabila flekatou vlčici, kolem nás létaly a nutily nás čím dál tím víc jim uhýbat. Bylo na čase zapnout nadvlčí sílu a utéct jim. Nebo se o to aspoň pokusit. "Musíme kličkovat a snad se nám podaří utéct!" Zakřičela jsem a vyběhla. Pár střel mě škráblo po těle, ale zatím mě žádná netrefila tak smrtelně, jako Sunstorm. Doufala jsem, že najdu skupinu, která běžela napřed. Vůbec by mi to nevadilo.

// Pomoc Sunstorm (vlčí bůh mě provázej) ^^

Sunstorm nám chtěla pomoci s táhnutím lovce, ale moc daleko ho nepoponesla. Vyplivla ho a mazala za ostatními. Ti se jako bouřlivé čáry vydali hlouběji do lesa. Viděla jsem určité výhody v tom, že jsme se zdržovaly taháním lovce. Za prvé, věděly jsme, kudy běžet a tím pádem jsme se mohly vyhnout jámám a dalším takovým překážkám, protože bychom slyšely, jak do nich někdo zahučel. Za druhé, skupina vlků mohla rozprášit a zmást nepřátele, kteří by stáli před námi. Pravda, jistá nevýhoda mě napadala a to ta, že jsme byly dost dobrý terčem pro ty, kteří běželi za námi. Sázela jsem však na to, že nebudou chtít útočit, aby si nezranili svého spojence. Jenže to taky nebyla sázka na jistotu. Mohlo se jednat o úplně jiné tvory, kteří by lovili i našeho šipkového mučitele. Nebo jim mohl být jeho osud ukradený a stříleli by po nás tak jako tak.
Občas jsme měly příležitost vidět kožichy našich druhů, ale většina z nich byla už kdesi v dálce. Kolem uší mi prosvištěly nějaké střely, které však musely být větší a těžší, než když po nás pálil ten, kterého jsme nesly v zubech. Poznala jsem to podle zvuku. Chtěla jsem zabrzdit a někam se schovat, jenže tím bych rozhodila z rytmu Tayne a tím ji ohrozila. A to jsem nechtěla. Viděla jsem však něco jiného, co mě donutilo pustit lovce a na místě zabrzdit. Strakaté tělo Sunstorm, té upovídané, ale jinak milé vlčice, padlo k zemi a v jejím těle něco bylo. Bylo to větší než ta šipka, kterou jsem vytahovala z těla světlé vlčice. A asi jí to ohrožovalo na životě. Ležela na zemi a skoro se nehýbala. Doskákala jsem k ní a starostlivě do ní šťouchla čumákem. "Vstávej," řekla jsem se vzrůstající panikou. A že byla panika na místě. Kolem té věci se totiž začínala řinout krev. Nebyla jsem schopná říct, co to vlastně bylo. Z mého pohledu se jednalo o obří kus klacku, se kterým jsem se však bála hnout, abych jí ještě víc neublížila. V podrostu jsem slyšela, jak kolem nás stále cosi cupitá, běhá a šustí. Byla jsem pološílená strachy, ale ještě víc jsem byla rozzuřená. Na tohle místo, na tyhle potvory, na všechno. Nemohla jsem ji tu však nechat, co kdyby ji snědli?. Proto jsem začala kroužit kolem těla Sunstorm, abych ji ochránila a nijak si nepřipouštěla, že by mohla zemřít. To prostě nemohla. Nebo, že bych já mohla zemřít. Další nepřípustná věc. Ježila jsem srst, cenila zuby a děsivě vrčela. Snažila jsem se být neustále v pohybu, abych byla horším cílem.

// I tady se moc omlouvám

// Útěk

Mezitím, co jsme se starali o uloveného lovce, se k nám přidaly vlčice, které se od naší skupinky odloučily. Kdybych se nezabývala výslechem, hned bych je šla zkontrolovat. Šedá táhla horní tlapu zvířete od jeho hlavy a jediný vlk mezi námi už začal prohlašovat, že nalezený poklad je jeho. Jako kdyby nám nějaký poklad chtěl vydat. Zatím totiž vydával jen podivné skřeky, což se mohlo dát považovat za odpověď. Jenže to muselo znamenat, že nám nerozumí. Nebo to jen dobře maskuje a volá si na pomoc posily.
Tahle druhá možnost byla dost pravděpodobná, protože se okolo nás začaly ozývat šustivé zvuky. Slezla jsem z lovcova krku a podívala se do křoví, která nás obklopovala. Chtěla jsem se přiklonit k davu, kde jsem doufala, že budou chtít utéct, ale nechtěla jsem jako zbabělec utíkat sama. Protože to se ke mně nehodilo. Mohla by to být past. Lepší je zůstat v davu, kde se můžu za někoho schovat. Napadlo mě, že bychom mohli sebou vzít i toho lovce, že by se nám nakonec mohl ještě hodit. Toho se však už ujala Tayne, ale přišlo mi, že je na ni dost tšžké. Běžela hrozně pomalu, hlavu měla nízko. Přiběhla jsem k ní a snažila se chytit lovcovo tělo tak, abychom mohly běžet rychleji, nepletly se sami sobě a zároveň ho nezrasovaly víc, než byl. Třeba, že bychom ho roztrhly vejpůl. Docela těžký úkol.

// Wolfi dorazí :))

// Skupina s lovcem

Byla jsem ráda, že se ostatní se vrhli taky na zničení zbraní lovce. Tím jsem to nechala být a čekala, jestli bude chtít světlá vlčice vytáhnout šipku. Chvíli s ní sama zápolila, než pak řekla, že ji mohu vytáhnout.
Přišla jsem k její pleci a chvilku šipku studovala. Nechtěla jsem ji rozbít, abych ji ještě víc neublížila. Opatrně jsem šipku chytila do zubů a vytrhla ji. Začalo to maličko krvácet, takže červená dost kontrastovala s její bílou srstí. "Bolí to? Možná by to chtělo něčím přikrýt, ale nevím čím, " rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli něco najdu, ale nic mě nenapadlo.
Otočila jsem se na lovce, jestli ho ještě nezabili. Viděla jsem, jak má pokroucenou nohu, takže rozhodně neuteče, ale vypadal, že se probouzí. Vlk ho chtěl přímo zabít, i světlá vlčice se k tomu přikláněla. Já jsem však chtěla zjistit, co po nás chce. Přišla jsem až k němu, packou jsem ho přitiskla k zemi a nenávistně na něj koukala. "Proč si po nás střílel?" Možná to nebyla úplně nejlepší věta, na kterou jsem se ho mohla zeptat, ale lepší mě nenapadla. A přišlo mi lepší ho nejdřív vyslechnout, než ho hned zabít. Zabít ho můžeme totiž vždycky, když už má pochroumanou nohu. Ušima jsem zastříhala za zdrojem řevu, ale neodvážila jsem se pustit lovce z očí.

// Zničit lovci hračky a nechat ho naživu

Náš lov vypadal jako zběsilý úprk podrostem s vyhýbáním se šipkám. Z lovce jsem občas zahlédla kousek kožichu, kousek těla, ale nikdy ne celého. Slyšela jsem kolem sebe létat jeho střely a za sebou funění a dupaní dalších vlků. Jen jsem se neodvažovala se otočit, abych se podívala, kdo se ke mně přidal na loveckou výpravu. Doufala jsem, že to bude ta světlá vlčice, která sem přišla umřít. Popravdě jsem doufala, že se jedná o jakoukoliv vlčici, kromě vlka nafoukance.
Najednou jsem zaslechla, jak jeden z vlků zpomalil, což mě málem taky donutilo zastavit. Ale jen málem, protože jsem zaznamenala, že lovec nějak podivně spadl. Což mohla být naše příležitost. Promiň, omluvila jsem se v duchu, že jsem se nezastavila a nezkontrolovala situaci a urychleně se dostala k lovci. Umanula jsem si však, že se pak podívám, jestli se nic nestalo, jen co na to bude volná chvilka.
Stanula jsem nad podivným tvorem, který po nás střílel. Měl kolem sebe nějaký pásek, který byl posetý jeho municí a v kousek od pacek se mu válela zbraň, ze které po nás střílel. Neměla jsem moc chuť zjišťovat, jak to funguje, takže jsem došla pro zbraň a pořádně na ní dupla. Neměla jsem odvahu to brát do zubů, jako Sunstorm, takže jsem na ní zatančila dupáčka. Pyšně jsem se podívala na svoje dílo a pak na ty, kdo ho se mnou lovili. Úsměv mi povadl hned, jak jsem zjistila, že to se mnou vážně běžel nafoukanec. Řekla jsem si, že mu však dám ještě pidi šanci na to, aby ukázal, že není tak zkažený, jako se prezentuje. Pohled mi sklouzl na lovce, který se stále nehýbal. "Co s ním provedeme?" Mezitím se k nám přidala vlčice, která měla nejvíc sympatií pro vlka a pochválila nás. Pak poznamenala, že slyšela nějaký křik a jestli někdo nechybí. Podívala jsem se kolem a opravdu. Tayne a Sunstorm chyběly. "Nejsou tu Tayne a Sunstorm. Myslíš, že se jim něco stalo?" Chtěla jsem se rozběhnout zpátky, když už nás lovec neohrožoval. Pak jsem si však všimla, že světlá vlčice má v hrudi zapíchnutou šipku, což jí muselo strašně bolet. Přišla jsem k ní a podívala se na zranění. "Chceš to pomoci vytáhnout?" Sama si na to určitě nedosáhla a když předtím nikdo neumřel, tak to asi nebylo otrávený. Tudíž by se mi asi nic nemuselo stát, pokud bych se toho dotkla zuby. Na lovce jsem trochu zapomněla, ale bylo nás tu dost, kdo ho mohl držet packami na zemi a zjistit, proč po nás střílel. Jen co se probudí.

// Běžím za lovcem

Aspoň někdo se chytil na moji formalitu, takže jsem znala Tayne, kterou jsem málem zašlápla do vody, ale nakonec ji vylovila a neohroženou (nebo dost nepatrnou, to jsem ještě nevěděla) Sunstorm. Ti tři se k nám nechtěli družit, za což jsem byla ráda u vlka, ale u vlčic mě to maličko mrzelo. Kazdy máme jiné priority.
Sunstorm se dostalo něco do čumáku. Nějaká vůně jídla, protože za ním okamžitě vyrazila. Moje nevyzrálá část, taková ta ještě ovlivněná mladím, za ní chtěla hned běžet a přidat se k hostině. To, že yb se mohlo jednat o past mi došlo ve chvíli, kdy jsem se otočila, že se vydám za ní. Kolem ucha mi totiž hvízdlo a kousíček ode mě se zapíchla další šipka. Otočila jsem se na patě a zlostně zavrčela. Dokud se jednalo o ohrožování samce, bylo mi to absolutně jedno. Jakmile by ohrožovali vlčici, tak bych byla naštvaná. Ale když ohrožovali mě? Před očima se mi udělalo rudo a když ta, která se hned od začátku vloudila do přízně vlka, prohlásila, že něco viděla, skočila jsem tím směrem a rozběhla se za tím něčím. Byla jsem mladá, takže jsem si dost věřila na to, že mi to neuteče. Snažila jsem se i kličkovat, aby neměl moc příležitostí mě trefit šipkou.