Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  24 25 26 27 28 29 30 31 32   další » ... 48

S blížícím se večerem mne přepadl spánek. Stočený do klubka jsem se nakonec probral na chladné zemi, abych zjistil, že už je ráno nového dne. Myslel jsem si, že spím jen chvilku, ale sluneční paprsky mne začaly šimrat na nose. Musel jsem spát celkem dlouho. Počasí bylo příjemné a já jenom doufal, že vydrží. Můj pohled upoutala v dálce sopka, která podivně chroptěla. Viděl jsem dým, který z ní stoupal, ale moc jsem si z toho nedělal. Třeba je to něco běžného. Pomalu jsem vstal a protáhl se.
Nikoho zjevně nepřilákalo moje vytí a mě to ani nevadilo. Pohlédl jsem z kopce na druhou stranu, kde jsem mohl tušit Asgaarský hvozd. Z takovéhle dálky těžko říct, kde začínal a kde končil. Pohled na les ve mne vyvolal spoustu myšlenek. Proč jsem pořád s nimi? Proč neodejdu? Co mne drží? Jenomže jsem nedokázal úplně odpovědět. Kdybych chtěl, tak už bych odešel. Rozhodně bych se tu nezahazoval déle než je potřeba, ale... Nemůžu přece jenom tak odejít. Pan Sionn by to mohl brát špatně. Tvrdil přece, že jsem jako jeho rodina, ale myslel to tak opravdu? Někdy mám pocit, že jsem ve smečce jenom proto, že se o mne někdo bojí a ne proto, že bych byl nějak důležitý. Nevěděl jsem, jaké místo v téhle smečce mám. Měl bych se za panem Sionnem stavit a říct mu to. Říct mu, že chci být něčím důležitý a prospěšný, tak aby mi dal nějakou práci, kterou mohu dělat. Už nejsem malé vlče a zbavil bych se toho pocitu, že jsem navíc a jenom trpěný, než abych byl regulérním členem smečky se svými povinnostmi.
Měl jsem jinak z Asgaarské smečky rozporuplné pocity. Něco mi říkalo, že opravdu drží pospolu jako rodina. Hlavně taky většina z nich byla nějak spojena příbuzensky, takže vlastně byli jedna velká rodina. Na druhou stranu byli až moc odříznutí od ostatních smeček, jako by se nechtěli s nikým zahazovat. Byli uzavření a to mi nevyhovovalo. Viděl jsem to jako jakousi chybu a nedostatek, kterým Asgaarská smečka trpěla. Možná, že bych změnil názor, kdybych s nimi byl více a komunikoval i s dalšími členy smečky, ale to byla další potíž. Většina členů se zahazovala a toulala kdo ví kde. Měl bych se už vrátit.

//Zarostlý les

Můj pochod mne zavedl až na podivný kopec plný nor. Vypadalo to tu, že se tu dříve nacházelo něco obrovského, ale nyní už to tu není. Někdo musel ty nory přece vyhloubit. Možná nějaká skupina vlků, která už dnes neexistuje? Nikoho jsem v okolí neviděl, takže jsem se prostě dál ubíral svým směrem k vrocholu, kde jsem měl v plánu se posadit a rozjímat. Další myšlenka, která mne napadla, byl fakt, že pokud je magie jenom tady, tak by ji měla ovládat i nějaká zvířata. Nejblíže k někomu jinému než vlkovi, který by ovládal magii, měl z mojí krátké zkušenosti Paroháč, který se honosil parožím, podle kterého jsem mu i přidělil jméno. Ten byl ovšem jediným vlkem, který se nějak podobal jinému zvířeti a tím vybočoval. Nepotkal jsem žádnou jinou srnku nebo jelena, který by útočil na ostatní pomocí magie. Což samozřejmě neznamenalo, že takové zvíře neexistuje. Na druhou stranu pokud tu byli všichni vlci magičtí, měli by tu být magičtí i všechna ostatní zvířata z logiky věci, což se ovšem nestalo. Prostě to musela být čistě vlčí schopnost, kterou prostě jiné zvíře mít nemohlo.
Věřil jsem tomu, že kdyby zvířata nějakou magickou moc měla, už by se o tom vědělo. Takže by mi to řekl pan Sionn a když ne on tak slečna Iska by si takovouhle perličku rozhodně nenechala pro sebe. Vystoupal jsem až na vrcholek kopce a tam jsem se posadil. Slunce začínalo zapadat, bylo vedro. Snad noc přinese kýžené ochlazení, ale spíše jsem se těšil na měsíc. Dnes to vypadalo na úplněk a já bych si rád trochu zavyl. Než se měsíc někam vyškrábe měl jsem ještě chvíli a tak jsem se v myšlenkách vrátil zpět k tomu, proč by ještě zvířata neměla magii. Mohlo by to proudit z toho, že stejně tak neumí mluvit. Pravděpodobně jsou prostě jenom zaostalejší a hloupější než mi vlci, takže nedokážou vůbec pochopit něco takového jako je magie. Jsou prostě moc jednoduchá, jejich mozky jsou maličké a nejsou stavěné pro to, aby chápali něco jako magii. No, tím to určitě bude. Vlci jsou prostě vyšší živočišný druh a tak je to správné a přirozené. Ještě aby nějaká veverka ovládala magii... To určitě ne. Takhle to asi musí být. Vlci v tomhle kraji jsou prostě vyjímeční tím, že ovládají magie, protože mají vyšší mozky a intelekt, to bude ono. Usmál jsem se spokojen ze svého závěru a pak pozvedl hlavu k nebi. "AUUUUUUUUUUUUUU, AUU,AUU,AUUUUUU," neslo se moje vytí na měsíc v úplňku okolím.

//třešňový háj přes maharské močály

Kráčel jsem nezaujatě dál. Nějak jsem se ztrácel ve vlastních myšlenkách a s tím jsem i ztrácel přehled o čase. Přes močály jsem se dostal, ale nebylo to nijak moc příjemné. Proto jsem se zase uchýlil do myšlenek. Magie. Okolo toho se točilo mé přemýšlení a já byl celkem i rád. Aspoň jsem si mohl všechno tak nějak srovnat a urovnat najednou. Danie byla tak přesvědčená, že magii taky získá a přitom se nenarodila tady v kraji, kde je magie takovou součástí životů všech vlků. Co když nemáme šanci, žádnou magii objevit, když nejsme místní... Ale to už by mi někdo něco řekl a navíc pan Sionn tvrdil, že tady má magii každý. Přemýšlel jsem o tom, proč tady magie jsou. Jak moc by náš Řád chtěl nějakou magii ovládat. Magie, která by mohla uzdravovat, by se nám jistojistě velice hodila. Bratři by se mohli starat o zraněné nebo pomáhat při větších neštěstích, jako když bouřka pokácí stromy. Nebo když něco zavalí vchod do jeskyně. Pak by se nám všem hodila ta magie, kterou má pan Sionn, která umí posouvat kamení. Prostě bychom jenom pomylseli na to, že chceme překážku odstranit a všechno by bylo v pořádku. Proč to tady funguje a jinde ne?
Nedokázal jsem to pochopit. Magie mohla být prospěšná, když jeden nebyl vrahoun, jako třeba Paroháč. Bylo by fajn, kdyby magie byla jenom pro toho, kdo je hodný a ne pro všechny, jako je to tady. Možná, že kdybych se vrátil až nějakou magii najdu, tak bych moh bratrům řct, jak ji získají a tím je to naučit? Něco mi ovšem říkalo, že by to nefungovalo. Ne, jinde. Jenom tady. Bylo to naprosto frustrující, že tady měl magii i ten, co si ji nezasloužil a dělal s ní jen zlo, ale ten kdo by ji jinde využil dobře, ji nemohl nikdy mít, protože magie byla jenom tady. Musí to mít ovšem nějaké vysvětlení. Třeba je to opravdu nějak spojeno s těmi jejich vymyšlenými Bohy, kteří tu jsou. Třeba jen ta víra dává vlkům nějakou moc... A ne, to je hloupost.
A pak mě to napadlo. Co když za to prostě opravdu mohly jen a jen Matky. Blbost, nějaká vlčice by určitě odešla mimo území a tak by rozšířila magie i mimo tenhle kraj. A o tom by mi někdo určitě řekl. Ne, muselo to být spojeno s něčím jiným, ale s čím. To mne ne a ne napadnout. Jako bych byl uvězněný v nějakém hloupém kruhu a nemohl se z něj vymotat. Asi jsem byl prostě jenom moc mladý a nezkušený, abych na tuhle otázku dokázal odpovědět. Tak jsem ji prostě a jednoduše opustil a zaměřil se na jinou. Všechny otázky sice mají své odpovědi, ale vždy musí nadejít ten pravý čas, aby jeden odpověď našel. A evidentně, pro mě ještě ten správný čas nenadešel.

//Kopce Tary

//Středozemní pláň

Cesta mne vedla přes pláň do háje, který působil docela hezky. Nebyl ani velký ani malý. Díky vůni zrajícího ovoce, kterého bylo v korunách stromů požehnaně, se zde ani neobjevoval mrtvolný zápach z bažin a močálů, jenž se nalézaly nedaleko. Nebyl jsem úplně nadšený z představy, že se tu budu plahočit lesíkem a ještě to tu bude páchnout jako bolavá noha, která už černá a rozkládá se. Mírně jsem se ošil, když mi tahle představa přišla na mysl.
Chtěl jsem přestat myslet na magie. Opravdu jsem chtěl, ale nešlo to. Ono, když se snažíte na něco usilovně nemyslet, je mnohem větší šance, že na to nakonec myslet budete, což jen posiluje to, že se na to snažíte nemyslet, myslíte na to víc a tak pořád dokola. Moje myšlenky ohledně magií se začaly ubírat trochu jiným směrem. Od magie, kterou jsem už nikdy v životě nechtěl zažít na vlastní kůži jsem přemýšlel o tom, jak se to vlastně stane, že někdo dostane do výnku takhl silnou magii. Magii, která vám vsugeruje pocit nebo dokonce to, co máte dělat nebo nedělat. Hádal jsem, že slečna Iska by mi řekla, že za to může jeden z těch jejích Bohů. Její vysvětlení by rozhodně bylo ve smyslu, že se prostě rozhodne ten nebo onen Bůh, když se vlče narodí nebo možná, když se ještě tvoří v matčině břiše a takovou magii to vlče dostane. Jenomže já na její Bohy nevěřil. Nebyl jsem přesvědčen o jejich existenci nebo něčem podobném, takže jsem ani nebyl přesvědčen, že by měli takovou moc a mohli někomu jen tak vybrat magii. Navíc mi přišlo nepravděpodbné, že by magii měl vybírat někdo, kdo podle všeho je velice vytížený. Pokud má poslouchat všechny v kopcích, nebo v té podivné jeskyni, kterou popisoval Etney, nemohl mít přece čas ještě rozhodovat o tom, které vlče, co bude ovládat za magii? Ne, to byla blbost, takhle to rozhodně být nemůže.
Musel jsem své myšlenky nasměřovat jinam. Dávalo by smysl, kdyby magie byla určena někým z rodičů. Podle toho, co mi říkal pan Sionn, tak každý vlk měl Matku. Tím pádem by dávalo mnohem větší smysl, kdyby magii dostával na základě toho, jakou měl Matku. Sedl jsem si na zem, abych si dal pauzu a při tom jsem se pustil do rozvýjení tohoto předpokladu. Matka, pokud ji tedy má každý, by mohla dávat nějakým způsobem svému vlastnímu potomkovi jakou magii bude mít. Pokud jsou navíc vlčata v jejím břiše, jako to bylo u paní Lucy, pak by to dávalo smysl. Ale nemyslím si, že by Matka přímo věděla, komu jakou magii dává. Vezmu si, že Lucy měla vlčata čtyři, nemohla by dobře rozpoznat, kterému jakou magii dává, takže je to celkem na náhodě... Ale mohlo by s tím souviset i něco jiného. Snažil jsem se na to přijít, ale popravdě mi to moc nešlo. Obraz se předemnou sice stavěl, ale pořád byl zahalený mlhou a na okrajích trochu roztřepený. Něco chybělo, ale já nemohl přijít na to, v čem je moje dedukce nedokonalá. V něčem nedokonalá musela být, ale v čem...
Rozhodně to tedy bude Matkou. Ta v tom hraje klíčovou roli, kterou magii bude malé vlče mít. Řekl bych, že to ale neurčuje ona nějakou myšlenkou nebo rozhodnutím, ale že to rozhoduje náhodně její tělo za ní. Celkem by dávalo i smysl, že pokud nějakou magii matka má bude ji mít i nějaké její vlče, stejně jako je to s barvou kožichu. Taky bych docela i tvrdil, a myslím si, že to je ta správná cesta, že stejně jako barvu kožichu i tady se může něco vynechat... Vybavil jsem si dva bratry, kteří byli jeden bílý a druhý černý. Ten černý si dělal srandu ze svého bratra, že není jeho sourozenec, druhý se bránil tím, že nějaká teta taková byla. Dřív jsem tomu nerozumněl, ale teď to začalo dávat smysl. Takže by to třeba nemuselo být po Matce magie, ale mohla by to být magie po Matce Matky. Prostě, že by to jednu vlčici v řadě přeskočilo, ale u vlčat by se to zase projevilo. To celkem dává smysl.
Byl jsem nadšený, že jsem konečně dospěl k nějakému závěru, který se zdál neprůstřelný. Takhle se dalo vysvětlit, že někdo má takovou a někdo zase makovou magii. Pan Sionn mluvil o tom, že má někdo i magií více, což by dávalo taky smysl, protože mohl podědit magie po Matce nebo po Matčině Matce, což by vedlo k akumulaci magií u jednoho vlka. No a protože takových generací Matek muselo být více, mohl i onen vlk naakumulovat více magií. Dávalo to dokonalý smysl. Mírně jsem se s hrdostí usmál, když jsem se zvedl ze země a vydal se na další pochod. Tohle přemýšlení nad věcmi víc do hloubky mne začínalo bavit. Stejně jsem se ovšem chtěl zeptat pana Sionna, jestli mám pravdu.

//Zarostlý les přes Močály

//Sarumenský hvozd přes Ohnivé jezero

Danie nakousla téma magií, které mně osobně vůbec nezajímalo, ale tím, že to nakousla, mne prostě nahlodala, takže jsem cestou zpátky z lesa, začal přemýšlet o magiích. Možná více, než by se mi líbilo. Proč všechny magie tolik zajímají? Jsou nebezpečné a nepříjemné. Nechápal jsem to, že by někdo prostě pocítil chuť objevit v sobě nějakou prastarou sílu, které nerozumněl ani ji nechápal. Vzpomínal jsem na první setkání s magií. Přišla mi nepřirozená a zvláštní. Přišla mi vzdálená. Jako by byla někde mimo můj dosah, jako by patřila jen těm, kteří se tu narodili a tak jsem to i bral. Pan Sionn se snažil, abych pochopil, že magie může být i dobrá a já tomu věřil. Uměl jsem si představit, jak někdo tvoří přístřešek z kořenů a kamenů, aniž by se u toho zapotil. Nebo jak někdo napomáhá nějakou léčitelksou magií... Popravdě jsem netušil, jestli taková magie existuje, ale představoval jsem si to. Věřil jsem panu Sionnovi. Věřil jsem tomu, že magie nejsou špatné.
Jenomže pak jsem se setkal s Paroháčem. Mírně jsem zakopl, protože mne vzpomínka na něj vytrhla z přirozeného tempa chůze. On na mne použil magii, která mne donutila cítit se v pořádku a v klidu v momentě, kdy kousek ode mne někdo umíral. Někomu nepřirozeně zkrátil Paroháč život a mne přinutil k tomu to brát, jako že je vše v pořádku, že jsem unavený a klidný. Tomu s ouškem dolů se vyvalila střeva z těla a jediné na co jsem byl schopný pomyslet bylo to, jak jsem unavený a šťastný. Bylo to nechutné. Taková magie by neměla být. Neměla by existovat, protože nutí ostatní dělat to, co nechtějí. Co kdyby se Paroháč rozhodl, že donutí někoho, aby si vzal sám život, jenom pro to, že má určitou magii? Kdyby Paroháč chtěl mohl by od sebe rozehnat partnery, rodiny, přátele? Mohl by někoho donutit, aby zapomněl na svůj vlastní život?
Netušil jsem, co všechno ta magie dokáže. Popravdě mne to ani nezajímalo. Byla prostě nebezpečná a to mi stačilo vědět. Nejhorší ovšem bylo to, že jsem nevěděl, kdo tu magii používá a kdo ne. Co když některé věci, které jsem dělal, jsem nechtěl dělat, ale dělal jsem je, cítil jsem je, protože to někdo zařídil magií. Někdo se prostě rozhodl, nenápadně udělal nějaký čáry máry a já o tom ani nevěděl. Kdybych nemluvil s panem Sionem, ani bych netušil, že taková magie existuje a už vůbec ne, že ji na mne Paroháč použil. Obával jsem se toho, že se to stane znovu.
Ne, nestane. Tahle magie by neměla ani existovat, ale existuje. Musím si prostě dávat pozor na to s kým a jak mluvím. Možná by nebylo od věci kdybych byl schopen si nějak poznat, která magie je která, kdo jakou má. Tohle by mne možná uklinilo, protože bych aspoň věděl na koho si ten pozor dávat. Takhle jsem prostě musel být jen opatrný. Jenže jak? Nevěděl jsem, jestli někdo prostě promluví a najednou mě to uklidní, nebo stačí aby se na mne podíval... Nebo co když stačí jedna prostá myšlenka? Zavrtěl jsem s povzdechem hlavou. Do lesa se mi nechtělo. Ne hned, takže jsem trochu stočil směr na západ.

//Třešňový háj

//Středozemní přes Ohnivé jezero

Dovedl jsem Danie úspěšně domů, což bylo fajn. Aspoň jsem si trochu připadal užitečný. "Možná, ale jelikož tady mají prý magie všichni... Jeden by se měl mít prostě vždycky aspoň trochu na pozoru," zopakoval jsem v podstatě myšlenku toho, co mi sdělil pan Sionn, když jsem sem poprvé zavítal a myslel si, že pomáhat se má všem bez rozdílů. Teď už jsem o těch rozdílech věděl a bylo to zjištění bolestivou cestou dosažené.
"Sopka je na severu, ale není to nic významného. Taková hora, co jenom divně smrdí a jinak nic moc," povzdechl jsem si, když začala mluvit o tom, že se někdy příště uvidíme. Já neměl takové iluze. Většina dospěláků mi přišlo, že je ráda, na vlastním místě ve vlastním lese a nechodí jen tak na průzkumi. Navíc rozhodně ne s někým mimo vlastní smečku. Nechtěl jsem Danie podceňovat, ale taky jsem si nechtěl dělat nějaké iluze. "Asi se vátím zpět do hvozdu," odvětil jsem jí na její otázku. "Rád jsem tě poznal Danie, a snad se teda někdy ještě uvidíme," rozloučil jsem se s ní a uklonil se, stručně a sekaně, hlavou. Pak jsem se otočil a rozeběhl se zpět stejnou cestou, kterou jsem přišel.

//Středozemní přes Ohnivé jezero

//Asgaarský hvozd přes Midiam

"Nejsou zlý všichni, to rozhodně ne. Jenom ti tady jsou... Nevím proč," pronesl jsem trochu zachmuřeně. Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna já budu ten kdo bude odrazovat jiné od cizinců, ale po setkání s paroháčem to ani jinak nešlo. Její smích na mé malé rýpnutí byl jenom důkazem toho, že je normální vlčicí a ne nějakou fiflenkou, co by se hned urážela. Byl jsem za to rád. Některé vlčice tady si toho vzaly do hlavy moc a urážely se kvůli všemu a ničemu zároveň.
Kráčel jsem kolem řeky a pak na pláň, která vedla směrem k tomu jejímu lesu. Říkala, že je to na jihu a pokud jsem se dobře pamatoval, bylo to i více východně od mého hvozdu. Snad to nepřejdeme, ale to by snad Danie něco řekla, než bych špatně odbočil nebo tak... Je rozhodně víc zcestovalá než já. Nebo se to tak alespoň zdá. Její povzdechnutí jsem vzal na vědomí a musel jsem s ní souhlasit. Nemusel jsem léto ani zimu. Velké teploty ať už na jeden nebo druhý směr mne jen otravovaly. "Už budeme za chvíli ve stínu," sdělil jsem jí.

//Sarumen přes ohnivé jezero

Její naivita byla celkem roztomilá. Kdybych s tuláky neměl tak příšerné zkušenosti možná bych ji v jejím záměru i podporoval. "Tuláci jsou nebezpeční... Ti, co tady žijou aspoň jsou," odvětil jsem jí vážně. Její pozornost ovšem rychle přešla na vlčata. Moc jsem to nekomentoval. Vlčata jsem neměl ani rád ani nerad. Nějak jsem se o ně nezajímal. V Řádu jsem byl jediným vlčetem já, takže jsem ani neměl šanci je poznat. Tady sice nějaká byla, ale už jsem byl moc starý na to, abych se řadil mezi vlčata a tím pádem jsem byl i moc starý na to, abych se o ně nějak víc zajímal. Jen jsem tedy naslouchal tomu, jak se s nimi Danie chce seznámit.
"Nebylo by slušné tě nechat jít zpět samotnou," odvětil jsem na větu, jestli se o ní bojím. "Bát se o tebe nemusím, protože by ses ze všeho vykecala," dodal jsem a mírně se na ni zazubil. Bylo to rýpnutí, ale já tak nějak věděl, že Danie se neurazí. Vykročil jsem tedy směrem, kde byl její les. "Půjdeme kolem Midiam a pak směrem na jih," vysvětloval jsem nejrychlejší cestu. Přes močály jsem se vracet nechtěl. "Můžem?" zeptal jsem se a vyrazil směrem pryč z lesa.

//Středozemní pláň přes Midiam

Danie si to opět vyložila po svém. "Tak většina tuláků si nebere moc servítky a je tak lepší to občas obejít i za hranicí... a taky ti šakalové, jak už jsem se zmiňoval," prohlásil jsem sebejistě. "Jsou tu dvě malá vlčata, ta jsou někoho cizího, ale žijí tu. Pak se nedávno narodila čtyři další," podal jsem jí informace o stavu vlčat v naší smečce. Nevěděl jsem k čemu by jí taková informace byla, ale evidentně k něčemu ano. Třeba jenom hledá nějaký malý o který by se mohla starat... To vlčice dělají ne?
Pak začala mluvit o odchodu. Já to věděl, že si nemůže jen tak chodit kam chce. Mírně jsem nakrčil čenich a mezi očima se mi z toho udělala vráska. "Do večera to stihneš, ale radši bych tě doprovodil... Není úplně vhodný, aby vlčice chodila sama takovou dálku," pronesl jsem ustaraně. Místní lesy a louky nebyly bezpečné. Rozhodně ne pro někoho jako byla Danie. Byla moc ukecaná a důvěřivá, nebo to mi aspoň přišlo. Navíc měla jít až na jih. Rozhodnutí jsem nechal zase na ní, nechtěl jsem se vnucovat.

Nechal jsem téma konverzace být. Neměl jsem k tomu už moc, co říct. V lese jsem cítil pachy různých členů, ale nikdo se k nám neblížil, nebo jsem aspoň nikoho nepozoroval. Buď mi věří, nebo nikdo nemá čas... zvláštní. Mírně jsem nakrčil čenich, protože mi tu prostě něco nehrálo. Hranice už zase byla cítit. Mezi stromy jsem si všiml pana Nemesise, ale k nám se nepřipojil. Jen obešel les a šel pryč. Asi mi opravdu už důvěřují. Obrátil jsem pozornost zpět k Danie, které opět jela tlama na plné obrátky.
Podle vlastních slov by vlastní smečkou nepohrdla. Znělo to zajímavě, ale jako nic pro mou maličkost. Její plány ovšem byly její a já jí do toho neměl co kecat. Tak jsem jenom mlčel jako vždycky se stoickým klidem ve tváři a pozoroval les. Pak začala pokládat otázky. "Většinou tu klid není. A pořád je, co dělat," řekl jsem jí a vrátil se pohledem zase k ní. "Uklízím, občas se bavím s některými členy nebo jednoduše kontroluju okolní prostranství. Na jihu tu jsou šakalové, tak je důležité je občas zkontrolovat, jestli nedělají nějaké problémy," prohodil jsem. Nebyl jsem úplně konverzační typ, což už musela sama zjistit.

"Ale k čemu ti je mít smečku, když si sám?" zeptal jsem se jí na oplátku, celkem věcně. "K čemu je smečka, která je o jednom vlku? Podle mě to ani není smečka, to je prostě tulák, který si chce dokázat, že na něco má. Přesile by se stejně neubránil... Navíc pokud by byl tak silný, tak by se měl spíše k nějaké smečce přidat a pomáhat jí, než si hrát na sólistu," dodal jsem poněkud rozohněně. Viděl jsem přímo paroháče. Byl silný, byl mocný. A udělal jedině to nejhorší, co mohl. Zabil toho s ouškem dolů, mě ovládl pomocí magie, aby se mi to dokonce líbilo. Navíc potom jsem mluvil z cesty a vykecal to panu Nemesisovi, čímž jsem naštval pana Sionna. Všechno zkazil jen proto, že prostě byl moc silný a moc mocný. Mohl si dělat, co chtěl. A tím ničil životy, místo aby pomáhal. Takový vlk si dle mého nezasloužil smečku nebo území, ale smrt.
Trochu jsem si povzdechl, abych se uklidnil. Nechtěl jsem být moc hrr, ne na Danie, protože si to nezasloužila. "Vlastní smečku bych nechtěl," prohodil jsem nakonec. "Ty snad ano?" zeptal jsem se, abych trochu odvedl pozornost od sebe na ní. Ona ráda povídala, a ráda povídala o sobě. Tohle bylo bezpečnější. Mluvit o ní, jejích zájmech a jejím plánu do budoucna.
Na to, že bych mohl být ochránce jsem se jenom ušklíbl. Pozice ochránce nebyl nic pro mě. Nechtěl bych to dělat, ani kdybych tu zůstal. Proč? Protože jsem nechtěl narazit na někoho koho znám, koho bych musel vyhodit. Dopadl bych stejně jako Gee? Pustil bych na území smečky vraha? Nehodlal jsem riskovat a tudíž jsem nehodlal být ochráncem. Nemusel jsem to ale řešit, protože jsem tu nechtěl zůstat. Doma v řádu bych měl pozici, která by mi seděla více.

//Řeka Midiam

Vkročil jsem na naše území a začenichal. Hranici jsem necítil, což bylo opravdu zvláštní. Udělal jsem pár dalších kroků do lesa, ale nic. No pro jistotu jsem se zastavil a sedl si na zem, abych Danie ukázal, že tady budeme a dál se nehneme. Sice jsme možná byli už za hranicemi, ale těžko říct kudy vedly. Nebyly vůbec cítit! Co se tady děje? Zmatení jsem schovával za svou neemocionální maskou jako vždy. "Asi...asi ano," odvětil jsem Danie. "Popravdě jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale asi když budeš hodně často nějaké území značkovat bude tvoje a můžeš si tam založit vlastní smečku... Ale který blázen by to dělal. Založit smečku sám o sobě je celkem nebezpečné. Každý tě může přeprat a kde jaký tulák i zabít," dodal jsem svou vlastní malou úvahu.
"Podle pana Sionna chrání hranice ochránci. Jsou to vlci, kteří jsou přímo vycvičeni pro tuhle pozici. Asi musí být dost silní a znát všechno o smečce a tom, kdo v ní je a není. Myslím, že to oni by měli vyhánět cizince," ale ne vždy to tak dělají. Vzpomínka na Gee, která sem pustila paroháče byla pořád velice silná. Nesnášel jsem tu vlčici. V podstatě byla jediným vlkem, o kterém jsem si nebyl jistý, na které straně vlastně je. Nedůvěřoval jsem jí. A to nebylo dobré... Zvedl jsem hlavu a oznámil náš příchod. "Auuuuuu," se rozneslo krátce lesem, aby někdo nemohl říct, že jsem zanedbal povinnost oznámit, že jsem v lese a že mám sebou někoho, kdo je cizí. Snad to nebude vadit...

Danie nakonec chtěla jít k nám a já nebyl ten typ, co by se nějak stavil proti něčímu rozhodnutí. Prostě jsem jenom rozkazy plnil, neohrazoval jsem se proti nim, i když to byla pouhá přání, která se odmítnout dala a to velice snadno. Kráčel jsem směrem k lesu a doufal, že z toho opravdu nebude problém. Ale na druhou stranu jsem doufal, že bych tak mohl poznat další ochránce. Znal jsem jenom tu Gee a ta byla podle všeho v nemilosti, protože povolila tomu s parožím aby se procházel po našem území.
"Po čichu," vysvětloval jsem Danie, jak funguje hranice. Bylo zvláštní, že to netušila. "Většinou hranice poznáš po čichu. Když cítíš takový trochu štiplavý pach víš, že jsi na hranici. Ten pach mírně zesiluje čím blíže jsi do středu lesa. Takže jakmile tě to v čenichu zaštípá, měla by ses zastavit," radil jsem jí. "Hranice se musí obnovovat, protože postupem času ten pach vyprchává a tak se může stát, že někdo si nakráčí více do lesa než by měl," sdělil jsem jí a pomalu vlezl do našeho lesa.

//Asgaar

Občas mi přišlo, že se Danie prostě nenechá ničím vyvést ze svého vlastního myšlenkového postupu. Takže jsem zvolil taktiku mlčení. Neměl jsem v plánu se s ní hádat. Byla její věc v co věřila a v co ne. Já uznával povinnost a podle mého názoru měl prostě Alfa více povinností, takže seznamování se s každým jedním členem smečky dopodrobna by bylo někde dole na seznamu. Mluvila dál o své vlastní naději, že by se mohla stát ve smečce něčím víc. Netušil jsem, proč by po něčem takovém někdo toužil. Já osobně bych si nikdy nevybral roli vůdce, protože to na vás klade až moc nároků a už vlastně nemůžete být tím, kým reálně jste. Jen jsem tedy mírně kývl hlavou na znamení vyjádření podpory Danie a jejímu plánu, ale více jsem to nerozebíral.
Můj pohled se stočil směrem ke hvozdu, který se takhle zdál velice klidný, ale kdo mohl tušit, jaké drama se tam odehrávalo. "Nemělo by to vadit, když zůstaneš na hranicích," řekl jsem suše a pak se pohledem vrátil k vlčici. "Ale nutit tě samozřejmě nebudu, jestli chceš, můžu tě doprovodit zpět do Sarumenu," dodal jsem v rychlosti, aby si nemyslela, že ji nějak záludně přemlouvám nebo tak něco.

Pokračoval jsem v lehkém dočištění kožicha. Možná jsem naznačil, že je Danie otrava, ale já si to neuvědomoval. Neuměl jsem pořádně jednat s vlky a moje emoční inteligence nebyla úplně vysoká. "Mám se na starosti sám, každý by se měl o sebe umět postarat," odvětil jsem a pokračoval v čištění kožichu. Snažil jsem se uzemnit všechny svoje chlupy, které trčely do všech stran.
Danie se zase rozhovořila a já si mezitím dočistil svůj kožich. Trochu jsem nevěděl, co si s ní počít, když pořád mluvila. Měli bychom se do lesa stejně přesunout... Tady to není úplně nejlepší na posezení. "No pokud dobře vím, tak každý se může svou prací stát jedincem v hierarchii někde vysoko. Možná k tomu pomáhají ty funkce, které zmiňoval pan Sionn. Když děláš dobře svou práci, dostaneš vyšší pozici a je to," prohodil jsem. Tohle jsem se od pana Sionna dozvěděl a tak jsem to předával dál. Sám jsem o vyšší pozici netoužil. Danie ovšem vypadala, že by chtěla být co nejvýše, i když sama tvrdila, že gamma by jí stačila. "Hlavu na to podle mě máš, aby se z tebe stala gamma," dodal jsem s úsměvem, abych ji trochu povzbudil.
Pak jsem pohlédl směrem k lesu. "Nechceš jít do hvozdu? Na hranicích by to nemuselo vadit a navíc tady je celkem parno," dodal jsem. V hlavě mi problikla vzpomínka, jak moc se pan Sionn zlobil ohledně Cashmere, ale u Danie by mohl udělat vyjímku. Nebyla tulačka a byla ještě celkem mladá, aby jí to prošlo. A an hranicích to bude v pohodě.


Strana:  1 ... « předchozí  24 25 26 27 28 29 30 31 32   další » ... 48

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.