Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Nad kopci

Až teď mi došlo, že jdu špatně. Koukal jsem směrem k hoře a uvědomoval si, že jsem se někde musel prostě otočit na špatnou stranu. Nejspíš za to mohl ten kouř. Teď na louce jsem konečně viděl, kam bych měl jít. Jenomže se zdálo, že teď už je pozdě. „Ach,“ ulevil jsem si mírně bez sebemenších vulgarit. Potřeboval jsem si prostě nějak ulevit od toho, že jsem se spletl a teď už bylo pozdě jít pomáhat té smečce. Už bych jenom uklízel škody a to je k ničemu. I když… Napadlo mne, že bych se mohl vrátit a říct panu Sionnovi, jestli by nebyl tak hodný a nešel pomoci se mnou. Možná by se přidalo i pár dalších vlků ze smečky, a to by bylo rozhodně lepší, než se tam pustit na vlastní pěst.
Nedovedl jsem říct, co přesně mě žene k tomu, abych se pustil do pomoci někomu jen tak. Nebyl jsem zrovna ten, co miluje společnost ostatních, ale neměl jsem ani rád samotu. Nějak jsem prostě neřešil. Když jsem byl s někým, užíval jsem si to. Když jsem byl sám, užíval jsem si to zrovna tak. Oboje mělo něco do sebe. Oboje mě nějak nabíjelo. Pomáhalo mi to. Občas jsem potřeboval být sám, abych si uklidnil myšlenky a rozhodl se co dál. Někdy jsem ale potřeboval, aby mi někdo poradil nebo jsem se chtěl s někým jenom vypovídat. Byl jsem rád za oba stavy. Nebyl jsem proto ani extrovertem ani introvertem. Byl jsem prostě přizpůsobivý. Jako bych ani neměl vlastní charakter v tomhle ohledu. Společenský nebo nespolečenský, ani jedno na mne nesedělo. Byl jsem prostě spokojený s obojím. Bylo to možná až zvláštní. Pro někoho. Ne pro mě.
Teď jsem před sebou měl ovšem nějakou další pouť. Bylo třeba se dostat zpátky do Asgaarského hvozdu a poptat se tam ostatních, jestli se nechtějí přidat k mé výpravě a zajít do smečky na severu na pomoc. Úplně jsem se netěšil na rozhovor s více vlky, ale věděl jsem, že je to potřebné, takže jsem se prostě utvrdil a řekl si, že to nějak zvládnu. Změnil jsem směr své cesty a otočil se spíše k jihu, abych se dostal zpět do hvozdu. Doufal jsem, že teď už se nikde neztratím a podaří se mi dorazit zpět, co nejdříve.

//Kopce Tary

Sedl jsem si na zem, protože mne začínaly bolet nohy. Nebylo to nic nepříjemného, zatím. Byl jsem vyspalý a celkem i nasycený, ale cítil jsem je. Potřeboval jsem tedy jenom chvilku odpočinku. Sedl jsem si na zem a uvelebil se. Rád bych dorazil na to místo, kde žila Lindasa ještě dnes, ale nevypadalo to, jako by mi ten les nějak nechtěl přijít do cesty. Netušil jsem, jestli jdu správně a teď jsem konečně začal pochybovat. Přes vysoké stromy jsem ovšem netušil, jestli jdu správně. Neviděl jsem sopku ani kouř z ní na obloze. Bylo těžké se orientovat, ale doufal jsem, že tam dorazím co nejdřív. Rád bych pomohl a nepřišel pozdě. Přemýšlel jsem o tom, co jsem kdy udělal dobrého. Jiného, než jít zachraňovat smečku před ohněm a kdo ví čím vším ze sopky. Napadlo mě, že jsem to ho udělal hodně dobrého. Něco lepšího než něco jiného, ale dobrého toho bylo hodně. Třeba když jsem odvedl Danie zpátky domů, když se vydala na výlet k nám do hvozdu. Pak taky když jsem našel Cashmere, to možná bylo tím nejlepším, co jsem kdy udělal. Vzpomínal jsem na vlčici, která spadla do ledové vody a potřebovala zahřát. Odvedl jsem ji do jeskyně a pomohl ji a pak jsem ji nechal odpočinout ve hvozdu, aby mohla nabrat sílu. Sice jsem za to dostal tenkrát seřváno, ale pořád jsem to bral jako dobrou věc.
Cashmere mi chyběla, protože byla strašně fajn. Bavilo mne se s ní bavit. Nechtěl jsem ovšem riskovat hněv pana Sionna, který by se určitě naštval. Po tom všem, co se stalo s Paroháčem bych se mu ani nedivil. Tohle jsem mimochodem nebral jako něco dobrého, co jsem udělal. Bylo to spíše špatné. Nebezpečné. Nechtěl jsem být hrdinou a taky jsem jím nebyl. Chtěl jsem pomoci nové rodině, nové smečce a dopadlo to katastrofálně. Ale mohl jsem to napravit. Navíc jsem už měl i plán, jak to napravit, takže jsem se cítil trochu lépe. Jenomže teď jsem musel najít tu smečku, a to se mi nedařilo. Zvedl jsem se ze země a protáhl si tlapky, které se mi celkem dost zdřevěněly, jak jsem tu tak posedával. Protáhl jsem si i hřbet a vyrazil jsem dál. Netušil jsem, jestli jdu správným směrem nebo ne. A popravdě nešel. Jenomže teď už bylo pozdě na to, něco měnit. Vybral jsem si směr a toho jsem se držel. Trochu jsem doufal, že dojdu na nějakou planinu, kde bude lepší výhled než tady v lese a budu se moci podívat odkud kouř stoupá.

//Travnaté výšiny

Chtěl jsem jít pomáhat, ale vůbec si neuvědomoval svůj omyl. Šel jsem na špatnou stranu. Šel jsem a šel. Říkal jsem si, jak budu pomáhat smečce před ohrožením a úplně jsem se v tom ztratil. Nebylo to ovšem nic nečekaného, já byl vždycky trochu více odhodlaný než přemýšlivý. Byl jsem rychlý a vynalézavý, ale nebyl jsem tím, kdo by si věci promýšlel do budoucna. Byl jsem i dobrosrdečný, to tím, že jsem chtěl pomáhat ostatním, ale nebylo to něco na čem bych si nějak extra zakládal. Více jsem se zaměřoval na svou sílu. Síla ovšem nevycházela z fyzické síly ani z té magické. Vycházela z mého odhodlání. Sílu vůle. Tak bych to nazval. Měl jsem ji silnou a dobře vycvičenou. Kdyby mě někdo měl popsat, byl bych rád, kdyby použil slova, že jsem byl silný. Silný a odolný, to by se mi líbilo, protože momentálně jsem se tak moc necítil. Po tom setkání s Paroháčem jsem o své síle pochyboval a to o jakékoli síle, kterou bych snad mohl mít.
Mírně jsem potřásl hlavou a kráčel lesem dál. Chtěl jsem se zbavit těch nepříjemných myšlenek, které se mi dotíravě snažily dostat do hlavy. Nechtěl jsem myslet na Paroháče ani na to co udělal. Raději bych na to prostě zapomněl a nemyslel, takže jsem se zamyslel nad tím, co bych mohl dělat do budoucna. Co bych mohl dělat v následujících momentech. Třeba bych mohl nějakým způsobem vymyslet, jak zastavit tu sopku, kdybych byl trochu přemýšlivější, ale nic mne nenapadalo. Možná by pomohl někdo s magií, ale co kdyby to byl zase někdo zlý a obrátil by tu magii proti nám, nebo kdyby to byl někdo, kdo by prostě jenom páchal zlo jako Paroháč a nezajímalo ho, že by mohl svou magií i pomáhat. Mírně jsem se otřásl, protože jsem se zase vracel tam, kam jsem se vracet nechtěl. Mrzutě jsem nakopnul šišku, která odletěla odrazila se od stromu a praštila mne do čenichu. Zakřenil jsem se a pokračoval v chůzi. Evidentně síla byla užitečná jenom někdy a někdy bylo mnohem užitečnější umět nakopnout šišku správným směrem, aby se nevrátila a nepraštila vás rovnou do čenichu. A nebo možná líp nenakopávat ji vůbec.

Paroháč okupoval moje myšlenky, jak jsem tak sám bloumal lesem. Byla to pomalu až posedlost, které jsem se nemohl zbavit. Nedokázal jsem přestat myslet na to, co ten skrček s parohy na hlavě udělal. Jak rozpáral nevinného vlka a tím ho připravil o život. Jeden krok, škubnutí a byl na místě mrtví. Nebo nebyl, což bylo možná ještě horší. Umíral pomalu a muselo to příšerně bolet a to mi vadilo asi nejvíce. Ne nejvíce mi vadilo, že vůbec ten vlk zemřel. Nebo možná to, že Gee nedělala, co měla a nechala toho vraha pohybovat se jen tak po lese. Že ho prostě nechala jen tak jít. Chápu, byl to její dřívější kamarád a spolusmečkovník, ale mohla se trochu zaobírat i otázkou, že nebude nic takové jako to bylo dřív a že by z přítele mohl být nepřítel. Přemýšlel jsem o tom celkem dlouho a v hlavě se mi rozvíjel původní plán. Nejprve jsem se rozhodl, že navštívím tu Smrt o které všichni mluvili. Pokud v tom jejím chrámu prováděla něco, co by mi mohlo pomoci, mělo by se toho využít. Stejně jako bych měl navštívit druhý svatostánek, jestli tam nebude něco, co by mi mohlo pomoci. A pak. „Pak půjdu a zabiju Paroháče,“ rozhodl jsem se instantně. Pomsta zněla jako dobrý nápad, jak se zbavit všech těch nepříjemných vzpomínek na něj. Jak se zbavit všeho, co mne nějakým způsobem tížilo a táhlo zpátky.
Věděl jsem, že by s tím ale pan Sionn nesouhlasil. Nesouhlasil by s tím, abych se pouštěl do unáhleného souboje s mnohem silnějším soupeřem. Chtěl by, abych se s ním poradil a možná i na Paroháče vyrazil ve více vlcích. Mohli bychom jít společně a mohli bychom ho tím zaskočit. Nevěděl by odkud mu to přijde jako první a tak by možná i zpanikařil a nebyl takovou hrozbou. A pokud místní bohové uměli to, v co většina vlků věřila, pak bych mohl získat i já nějakou tu výhodu, abych se mohl zbavit Paroháče a jeho stupidního úšklebku jednou pro vždy. Věděl jsem, že bych se neměl mstít. Ale tohle nebyla pomsta. Bylo to jenom prosté vyřešení sporu, který se nevyřešil a u kterého mne nenapadalo jiné řešení. Kdybych nebyl tak nepřemýšlivý, možná bych i vymyslel něco jiného, něco lepšího a méně násilného. Možná bych si i připustil, že se mohlo jednat o strašlivou náhodu, tragédii, ale já si to nepřipouštěl a ani jsem si to popravdě připustit nechtěl, protože bych musel seznat, že i já sám jsem se zachoval nevhodně. A to jsem přece nemohl. Šel jsem rozčíleně dál a doufal, že ten les oné smečky najdu co nejdříve.

//Ještěří lučina

Přemýšlel jsem nad svým snem, který byl poměrně komplexní. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se mi tím snažil někdo něco naznačit. Nemohl jsem se pohnout. Ve snu jsem chtěl nejdříve bojovat a pak utéct, ale ani jedno se mi nedařilo. Cítil jsem ten strach, který jsem měl úplně v každém kousíčku svého těla. Jako by na mne útočil a chtěl mne zničit. Jenže pak jsem si uvědomil, že mi ten sen vlastně vnukl nápad. Pokud někdo použil magii na mne, mohl bych ji použít i já na někoho… ne? Pan Sionn tvrdil, že jsou i magie, které jsou speciální pro jednoho vlka, možná, že kdybych nějakou takovou magii měl, mohl bych poznat, když na mne někdo používá magie a pak bych se nemusel tolik strachovat, že mě někdo ovládá bez mého vlastního vědomí…. Znělo mi to jako dobrý nápad. A pak bych se mohl pomstít. Kdybych věděl, že se nemusím obávat magického útoku, protože bych o něm věděl předem, mohl bych se mu snadněji bránit. „A pak by Paroháč zaplatil,“ pronesl jsem klidným hlasem. Nebyl v něm hněv nebo agrese, bylo to jenom prosté konstatování faktu. Paroháč musel za to, co udělal, zaplatit.
Koukl jsem se kam jdu a tenhle les jsem nepoznával, ale soudil jsem, že jdu správným směrem. Přes koruny stromů jsem neviděl na dým z hory, který se táhl k nebi. Nemohl jsem se tedy orientovat podle ničeho. Musel jsem jenom věřit svému orientačnímu smyslu, jenomže ten byl trochu pomotaný z toho snu a já si tak neuvědomoval problém. A to ten, že jdu špatně. Bylo to, jako když jsem se rozhodl, že půjdu zpět domů k Řádu, ale nedošel jsem. Byl jsem prostě na dobré cestě, ale pak jsem zaváhal a ztratil jsem správný směr. Tohle byla taky jedna věc, kterou jsem doufal, že dokážu. Vrátit se zpátky k Bratrům. Určitě na mne už museli zapomenout a posunout se dál, ale já jsem se prostě chtěl vrátit domů. Bylo toho celkem dost, co jsem v brzké nebo vzdálenější době chtěl udělat, ale rozhodně jsem to prostě chtěl udělat. Nemohl jsem jinak. Musel jsem tedy nejprve zjistit, jak bych mohl získat nějakou tu magii. To paní Iska tvrdila, že jde u těch Bohů, v což jsem nevěřil, ale co se dalo dělat, zkusit jsem to musel. Pak když bych magii na odhalení magií získal, bude nutné najít Paroháče a vypořádat se s ním. No a v závěru se vrátit zpět k bratrům do pohoří. Bylo toho hodně, ale zároveň ne zase tak moc a já doufal, že mám dost času před sebou, abych to stihl.

Jenomže měl v něčem pravdu. Bál jsem se i toho, že se mi to opravdu líbilo. Co když na mne nepoužil onu magii příkazu, o které mne ujišťoval pan Sionn, že ji rozhodně musel použít? Co když jsem to prostě měl rád? Co když mě utrpení zajímalo a bavilo? Přemýšlel jsem o tom a sledoval jeho každý pohyb. Kráčel si jako majestátní tvor, kterému bezpochyby ukradl parohy. Jako by mu všechno kolem patřilo a nejen to. Jako bych mu patřil i já se svým mrzkým životem a vším, co k tomu patřilo. Jediné, co jsem mohl bylo cenit zuby a mrskat ocasem. Nic jiného, jsem nemohl. Ustoupit, zaůtočit, utéct... Nic z toho nešlo. Jen jsem mlčel a vnímal ten strach, který se mi rozléval po celém těle. Ten strach, že jsem opravdu takový. Zkažený. Netušil jsem, jak se z toho dostat. Nemohl jsem jeho magii odolat a nemohl jsem na něj ani zaútočit. Byl jsem prostě přikovaný na jednom místě a nezbylo mi nic jiného, než čekat jak to dopadne.
Nechtěl jsem mu nic říkat, takže jsem mlčel. A to mlčení ve mne klíčilo pochybnost, která zasel on svými slovy. Mohlo se mi líbit utrpení ostatních, mohlo se mi líbit jak trpí. Jenomže, to by se určitě opakovalo několikrát, nebyl by to jenom jeden náhlý záchvat klidu a štěstí, když jsem viděl střeva valící se z toho s ouškem dolů. Ne. Muselo by se to opakovat, abych věděl... abych měl jistotu, že jsem takový. A tohle byl jeden incident. Co když má pravdu pan Sionn a opravdu na mne byla použita magie. Co když na mne magii používá někdo pořád a já si to jenom neuvědomuju? Co když na mne... Co když na mne použil magii pan Sionn, abych zůstal? Náhle se z toho Paroháče stal pan Sionn, ani jsem si nevšiml té proměny, ale byl tu. Obcházel mne a zle se šklebil. Netušil jsem, jak k tomu došlo, ale začal jsem se ho obávat. Nemohl jsem si být jistý, že na mne taky nepoužil magii. Co když použil ten příkaz, aby mne tu udržel a nedovolil mi tak, vrátit se zpět k bratrům? Kéž bych tak uměl odhalit cizí magie...

S trhnutím jsem se probudil. Noční oblohu vystřídalo ráno a to přešlo v poledne. Můj kožich byl nasáklý vodou, která padala z nebe a podivně páchla. Bylo to nechutné, ale jako by mne něco svědilo na kožichu. Poměrně kvapně jsem se zvedl ze země, abych mohl vyrazit směrem pryč. Déšť sílil a s ním i podivný pach. Kožich mne svědil a nebylo to nic příjemného. Měl bych zmizet někam do lesa. V tom zmatku jsem ovšem zvolil špatný směr a místo k sopce jsem zamířil na druhou stranu. Přes stromy totiž nebyl vrchol sopky vidět a přes mraky jsem nedokázal na obloze vysledovat ani kouř, který z ní pořád stoupal.

//Zarostlý les

Viděl jsem, jak se pomalu protahuje a nemohl jsem se ani pohnout. Bál jsem se. Bál jsem se ho tak, jako nikoho jiného. Když jsem se mírně ve snu přesunul, cítil jsem že nemůžu ani přešlápnout. Nemohl jsem přesouvat vlastní váhu. Jako by ho pobavilo, že vidí, jak sebou mírně cukám a snažím se ovládnout svoje vlastní tělo. "Je vtipné, jak se snažíš uniknout, i když víš, že nemůžeš." Pronášel ta slova, jako by plynula řeka. Věta neměla pomyslný začátek ani konec. Nejhorší na tom ovšem bylo to, že ani nepohnul tlamou. Jeho slova ovšem rezonovala všude kolem mě. Byl jsem to já, kdo cítil jeho slova až do morku kostí, ale byl jsem přesvědčen, že by je slyšel i kdokoli, kdo by byl poblíž. Něco mi říkalo, že na mne použil magii. "Proč jsi to udělal? Proč to děláš?" zeptal jsem se Paroháče, který se nepřestával culit. Byl mou noční můrou, doslova. Bílé oči, které pomalu zářily stejně jako ta věc na jeho čele, se mi vpalovaly až do srdce. Cítil jsem mírnou bolest v hrudi a všude, kam se na mne tenhle vlk podíval.
Koukal jsem se na něj. Chtěl jsem znát odpovědi. "Proč? Taková zvláštní otázka, proč?" Smál se mi? Nebo se mi to jenom zdálo. Slyšel jsem v jeho hlase smích. Něco jako by si pohrával s mou vlastní malou myslí. Opět nepohnul tlamou. Jen tam stál s tím parožím, které zabíjelo a prohlížel si mě. "Proč jsi na mne použil magii, proč jsi dělal, aby se mi to líbilo?" vyštěknul jsem na něj další otázky s proč. Jenomže u něj to vzbudilo opět jen pobavenou reakci. "A tobě se to snad nelíbí? Hmm... Nelíbí se ti i normálně, když někdo umírá. To utrpení někoho blízkého. Když z něj odchází život? Užíváš si to, přiznej se. Moje magie ti jenom umožnila nahlédnout do vlastního nitra a užít si naplno to, po čem tvoje srdce nejvíce touží. Po zabíjení!" Pronášená slova rezonovala v mojí hlavě a všude kolem, jenomže já s tím nemohl nic udělat. "Tenkrát si se bál, ale jenom proto, že se ti to hodně líbilo a nechtěl jsi to nikomu říct, že jo?" Smích. Vzpomínal jsem na tu událost. Na to jak jsem se bál, že nám chce ublížit. Jak jsem se pak bál, když jeho paroží roztrhlo tělo toho s uchem dolů. Jak mne odhodil, jako bych byl hadrová panenka. Bál jsem se. Bál jsem se tenkrát a bál jsem se i teď.

Nejhorší byl ten pach, co jsem cítil. Nic mi nedokázalo nahnat takový strach. Když jste někoho neviděli a jenom jste ho cítili. Nedokázali jste lokalizovat odkud jeho pach přichází, ale věděli jste, že tam někde je. Že vás sleduje, pozoruje, vyčkává. Bylo to to nejhorší. Cítit pach, ale nevědět odkud na vás vlk může skočit. Někdo by řekl, že na vlcích jsou nejděsivější drápy, protože se vám mohou zarýt do hrudi a vytrhnout vám orgány. Nebo možná jsou to zuby, které vás mohou připravit o všechnu kůži na těle, když bude jejich majitel dostatečně šikovný. Pro někoho byl děsivý pohled ve tmě. Zablesknutí očí, které se na vás dívají z temnoty a těsně před tím, než po vás skočí a ukončí vás. Prostě to jedno poslední mrknutí. Jenže ani to mne neděsilo. Někdo mohl být děsivý tím, že měl velké svaly, které při každém jeho pohybu napínaly kůži a tím vzbuzoval ve svých protivnících onen animální strach, že budou rozmačkáni na kaši, jestli se o něco pokusí. Svaly mohly u někoho způsobovat strach, lae ne u mě.
Na tomhle místě byla na vlcích děsivá i jejich schopnost používat různé magie. To bylo to, co jsem si uvědomil, mne na ostatních děsilo opravdu nejvíce. Vice než jejich pach. To, že mě někdo dokáže zabít jediným pohledem by mi ani tolik nevadilo, ale to, že mi někdo může vnuknout nějakou touhu, myšlenku, nápad nebo dokonce mě nějak posednout. To mne děsilo. Ta možnost neznámého. Nevědět, co někdo jiný umí ovládat za magii. Někdo by mne mohl prostě a jednoduše poštvat proti mým přátelům nebo nové rodině, jenom by na to pomyslel. A tohle jsem pociťoval teď. Strach přesně z toho, že nevím čemu čelím. Věděl jsem to. Věděl jsem, že tenhle vlk ovládá něco, čemu se tady říkalo příkaz. Jenomže jsem sám nerozumněl tomu, jak to funguje nebo tomu, proč by to někdo používal proti ostatním. Jenže jsem nevěděl ani to, jaké další magie dřímají v tomhle vlkovi. Mohl jich mít tolik. Mohl jich mít tolik, že by mě to stálo nejenom život, ale všechno. Stálo by mne to třeba i to, kým jsem byl a toho jsem se opravdu hodně bál. Uviděl jsem jak přichází. Už vykročil ze stínů. Jeho hnědá tlapka se dotkla země a jeho úšklebek se rozšířil. Morda ukázala zuby. Ohavné a nažloutlé.

//Východní hvozd

Konečně jsem se mohl v klidu a zhluboka nadechnout. Dým se kradl zpoza větví i na louku, ale já doufal, že se tady mnohem snadněji větrem rozptýlí než jak se tomu dělo v lese. Nasál jsem do čenichu všechen ten příjemný vzduch. Cítil jsem, jak je vzduch těžký. Jako by se mi lepil na krk a všude. Na nebi byly tmavé mraky, které zakrývaly měsíc vystoupivší na oblohu. Asi byl úplněk, ale to jsem nevěděl. Ani jsem neměl jak to zjistit, když nešlo odehnat mraky. Možná by to zvládl někdo s magií. Chtěl jsem se rozeběhnout do toho lesa smečky Lindasi, ale nakonec jsem se rozhodl, že si musím odpočinout. Oči mne pořád pálily. Nohy jsem měl těžké a bál jsem se, že bych mohl doběhnout do lesa a jenom být vyčerpaný. A to bych nikomu nepomohl jenom bych překážel. Což jsem rozhodně nechtěl. Rozhodl jsem se, že si poležím v klidu a pokoji tady, kde ještě kouř nebyl a pak se pokusím vydat do lesa hledat Lindasu. Jestli nepotřebují pomoci.
Moje mysl se zaplnila snem. Snem, který byl ovšem tak živoucí, že jsem ho nedokázal odlišit od reality. Stál jsem v lese. Nepoznával jsem ho, ani jsem nedokázal rozlišit detaily. Byl listnatý nebo jehličnatý? Nebo to byl jenom nějaký lesík plný křovin a břečťanů? Nedokázal jsem to říct, ale to nebylo podstatné. Podstatný byl strach. Strach, který jsem pociťovl. Věděl jsem, že to od někud musí přijít. Muselo to přijít. Bylo to ve vzduchu. Bylo to všude. Jenomže jsem nemohl přijít nato odkud to přichází. Jako by to bylo všude a nikde zároveň. Pohlédl jsem do tmavého lesa a cítil jsem to v sobě. Ten strach. Viděl jsem jeho stín, jak se ke mně blíží. Jak putuje skrze stromy ke mně. Jeho paroží se neslo a na čele mu světélkovala srst, jako by všem měla okatě naznačit jeho příchod. Jako by mělo přinést varování, že on přichází. Cítil jsem ten strach z toho, co přijde. Věděl jsem co přijde a nechtěl jsem to. Chtěl jsem bojovat. Chtěl jsem se mu postavit, ale nešlo to. Něco mne nutilo zůstat nehnutě na místě a jen ve strachu očekával jeho příchod. Viděl jsem jeho oči, které byly bílé. Mrtvolně bílé. Takové původně nebyly, ale něco mi říkalo, že tyhle se k němu hodí více. Hodilo se to k němu. K jeho nepřirozenosti. Chtěl jsem se vymanit. Když jsem nemohl bojovat, chtěl jsem aspoň utéct. Pravda nebylo to to, co bych ve strachu volil jako první. První byl boj. Jenže ten nešel. Možná půjde utéct? Nebo ne. Byl jsem jako přimrazený k zemi. Nešlo se hnout. Nešlo uniknout. Ve spánku jsem sebou vrtěl.

//Východní hvozd

Uslyšel jsem řeku a tak jsem se vydal k ní, jenomže to už jsem měl v čenichu štiplavý kouř, který jako by se mě snažil zadusit za pochodu. Začalo to celkem nenápadně, jen takové lechtání v krku a nose. Nic jsem si z toho nedělal a postupoval jsem dál, i když viditelnost se pomalu také začínala horšit. Cítil jsem jak mám problém zaostřit, abych se mohl zaměřit na cestu kolem řeky. Jenomže mi došlo až pozdě, že si to mířím rovnou do zakouřeného prostředí. Přišlo to nenápadně. Čekal jsem prostě nějakou velkou stěnu, kterou budu muset projít, ale kouř tu byl tak rozptýlený, že když mne začalo pálit v očích bylo už moc pozdě na to si postup rozmyslet. Měl jsem štěstí, že jsem byl takový, jaký jsem byl. Kdybych byl možná trochu více emotivní zpanikařil bych, jenže takhle jsem si zachovával chladnou hlavu. Cítil jsem kouř, který se mi dral do plic, ale zároveň ve mne i stoupalo odhodlání nějak se do lesa dostat. To mě dělalo od ostatních jedinečným, touha pomoci za jakýchokoli okolností a překážek. Vyrazil jsem tedy ostře na východ a doufal jsem, že se mi podaří les obejít.
Jiný vlk by to prostě celé zabalil. Odpískal. Otočil by se a upaloval ze zakouřené oblasti pryč. Jenže já nebyl takový. Nikdy jsem neutíkal před nebezpečím. Asi za to mohla výchova v Řádu, nebo prostě to, že jsem měl za vzor vlky, kteří také nikoho nenechávali na holičkách. Možná to prostě bylo tím, že jsem už takový byl. Přišlo mi, že místní takoví nejsou. Z nějakého důvodu se neuměli obětovat pro druhé ať už co se týče menších ústupků, nebo velkých gest. Všichni mi říkali, že musím v podstatě ochraňovat rodinu a smečku a na ničem a nikom jiném už nezáleží, jenomže to se mi velice nelíbilo. Bylo to pekelné. Takhle smýšlet o světě a o druhých. Nechat je na holičkách, když potřebují pomoct. To bych prostě nemohl. A stejně jako kdykoli jindy i teď se tahle moje kvalita, pro někoho možná vada, ukázala v plné své síle, když jsem pocítil, jako účinky kouře pomalu mizí, jak se prodírám mimo zakouřenou plochu kolem řeky a přibližuju se k místům, kde kouř nebyl. Mohl bych to prostě obejít a pak se vydat k lesu z východní strany, tedy z místa mimo tenhle les a nejdál od sopky, třeba by to mohlo pomoci. Doufal jsem jenom, že vítr nerozfouká kouř ještě dál.
Prostě jsem chtěl jít na pomoc úplně cizí smečce, která tu pomoc mohla potřebovat. A nebo taky ne, ale to bych se hodně divil. Kráčel jsem kolem řeky a snažil se promrkat skrz pálení očí, které mne nutilo slzet. Musel jsem vypadat dost ubrečeně, ale slzy nebyly spojeny s žádnou emocí. Mohl za to výhradně kouř. Odfrkl jsem si do trávy, protože jsem začínal mít ucpaný nos. Těžko říct, co v tom kouři bylo, ale nebylo to nic příjemného. Náhle jsem uviděl světlo na konci tunelu, nebo spíše lépe řečeno louku na konci lesa. Vykročil jsem tím směrem a odpojil se tak od řeky úplně. Už jsem neslyšel její zurčení, ani nic jiného. Náhle jsme se mohl v klidu nadechnout a oči mne přestaly pálit. Byl jsem mimo kouřové nebezpečí. Nadechoval jsem se zhluboka, ale s klidem. Nechtěl jsem omdlít.

//Ještěří lučina

//Kaskády

Kráčel jsem poměrně pomalu, protože od kaskád na horu mi cesta dala celkem zabrat. Kdysi jsem se tudy jednou vracel, takže bych mohl cestu znát. Jenže tenkrát mi nepřišlo důležité si cestu k nebo z lesa, kde pobývala Lindasa nějak zvláště pamatovat. Věděl jsem, že je tam smečka, do které nepatřím a že se tam pravděpodobně už nikdy nevrátím, protože nekrát byl můj plán opustit tenhle kraj, hned jak to půjde. Jenže moje plány narušila zima a teď ten výbuch, který se zrcadlil na obloze severu. Nemohl jsem jít k sopce hledat cestu domů, když tam řádilo to, co tam řádilo. Mohl jsem jenom nabídnout pomocnou tlapku a to bylo celé. Kdybych tenkrát tušil, že budu cestu k Lindase potřebovat, donutil bych se si ji zapamatovat, ale mě to přišlo tak moc nepodstatné, že se mi vykouřil fakt, že bych si měl cestu vštípit do mysli pro budoucí použití prostě vykouřil z hlavy. Kdybych se teď mohl nějak přenést do oné minulosti, pak bych si řekl, že si musím zapamatovávat cesty lépe a každý detail na nich, protože se mi to v budoucnu může hodit. Jenomže vracet se zpět do minulosti nešlo, pokud jsem byl dobře informován, takže jsem si mohl jen v duchu zanadávat a doufat, že jdu správně. Jen doufám, že nejdu pozdě. Prohlížel jsem si stromy a snažil se vzpomenout si na jakoukoli mrňavou věc, která by mi mohla napovědět, kudy se jde k tomu lesíku, kde sídlila ona smečka. Jenomže jsem si nepamatoval zhola nic, takže jsem se rozhodl vyrazit spíše směrem k sopce a doufat, že mne nesežehne nějaký plamen a že naleznu smečku dřív, než se něco strašného přihodí někomu, kdo by potřeboval pomoc.

//Kierb

//Midiam

Kráčel jsem ke kaskádám, které byly poměrně klidné. Jako by se na obzoru nic nedělo. Viděl jsem i dvě vlčice, které mohly být podobně staré jako já, jak si užívají pohodové noci, jako by se nic nedělo. "Měly byste jít domů!" houknul jsem na ně a pohled směřoval k sopce, která zářila na obzoru. Neměl jsem ovšem chuť ani čas se u nich zastavovat. Potřboval jsem se dostat k té smečce, která byla kousek pod sopkou. Ani jsem si neuvědomoval, že bych mohl cestou zemřít. Nebo že bych tam mohl zemřít, kdo ví co mne čekalo a já neovládal žádnou magii jako místní. Měl jsem jenom odvahu a chuť pomoci, to bylo celé. Cítil jsem se mírně rozpolcený, jak jsem se bál, že by se někomu mohlo něco stát a zároveň jsem se sám hnal do nebezpečí. Jenomže v tom mm strachu byl menší problém. Já se nebál smrti. Nebál jsem se toho, že přestanu existovat. Nikdy jsem svou vlastní existenci totiž nepovažoval za zvláště důležitou. Podle mého skromného názoru, byl každému vyměřen určitý čas a ten prostě měl. A kdyby se náhodou někdo třeba nenarodil, jeho místo by zabral někdo jiný, takže by se vlastně nic nezměnilo. Kdybych já přestal existovat nebo bych umřel, tak by se to možná někoho citově na pár měsíců dotklo, ale moje stopa tu nebyla tak velká, abych si myslel, že bych něco nějak moc ovlivnil. Svět by o nic nepřišel. Kraj by o nic nepřišel. Všechno by pokračovalo v klidu dál. Slunce by vycházelo a zapadalo. Měsíc by procházel novem a úplňkem. Sopka by dál soptila. Moje existence nebo neexistence by z dlouhodobého hlediska neměnila vůbec nic.
Z krátkodobého by to mohlo být zajímavější. Možná bych někomu i chyběl, ale jelikož mne nikdo zatím nepostrádal, tak jsem si myslel, že by ani moje náhlé zmizení nikomu nepřipadalo podezřelé. Všichni by to brali tak, že jsem se vrátil k bratrům. Bratři mne už jistě přestali hledat, nebylo jejich údělem hledat zatoulaného vlka, kterého neviděli už skoro rok. Moje existence tedy neznamenala nic a tím pádem ani nemohla nic změnit nebo ovlivnit. Tohle uvědomnění si vlastní zbytečnosti mne ovšem nepohlcovalo, neubíjelo ani mi nepřinášelo nějaké psychické nepohodlí. Právě na opak. Přinášelo mi jistotu, že mohu dělat cokoli a i kdyby se cokoli pokazilo, nic závažného se nestane. Se smrtí jsem byl smířený a proto jsem se jí nyní vrhal tak odhodlaně do náruče.

//Východní hvozd

//Maharské močály

Vykročil jsem z močálů a náhle jsem ucítil chvění. Tlapky se mi trochu rozvybrovaly, ale necítil jsem nic nepříjemného, jen zvláštního. Náhle jsem uslyšel zvuk, jako by něco velkého prasklo. Otočil jsem pohled směrem k severu a uviděl sopku, ze které začaly odlétávat ohnivé kusy. Normální vlk by se nejspíše bál. Schoval by se někam a ukryl se tak před možný nebezpečím, ale já ne. Něco mne na tom nechávalo chladným. Moje nebojácnost se opět ukázala jako výhodná. Nebál jsem se toho, že bych mohl umřít. Ani jsem se nebál toho, že bych se vystavoval ohrožení. Bál jsem se spíše o to, že by někdo kolem toho neštěstí potřeboval pomoc. Měl bych tam zajít a zjistit, jestli jsou všichni v tom lese na severu v pořádku! Pohledem jsem zabloudil k domovskému hvozdu, který byl jen kousek ode mne. A pak jsem si uvědomil, že nemůžu jít tam, kde budu v bezpečí. Musle jsem jim jít na pomoc i kdyby ji třeba tolik nepotřebovali. Musel jsem. Prostě musel.
Tohle jsem na sobě miloval. Ochotu pomáhat i v těch nejhorších situacích. Zachoval jsem si chladnou hlavu a prostě jít, bez rozmyslu a strachu. Jenže to, že jsem já osobně měl tuto vlastnost rád, ji nečinilo dobrou. Právě kvůli této vlastnosti jsem se zapletl s Paroháčem a zemřel ten s ouškem dolů. Kvůli této vlastnosti jsem málem utopil Danie v močálech. Kvůli téhle vlastnosti jsem se ztratil svým bratrům. Byla tou nejhorší jakou jsem mohl mít. Pan Sionn měl pravdu, že bych nikdy neměl ostatní upřednostňovat před sebou moc, ale já si nemohl pomoci. Prostě jsem se vrhal po hlavě do nebezpečí. Možná v tom byl i ten pocit adrenalinu, který jsem měl, když jsem se vydával vstříct něčemu nebezpečnému. Ten adrenalin, který mne poháněl jít pořád dál a který se stal něčím jako drogou. Už jsem nad tím nepřemýšlel a šel jsem. Rozhodnutý vydat se na sever do smečky, ve které žila Lindasa a pomoci jim, seč jen budu moci.

//Kaskády

1. Jak jsem narazil/a na samotnou Gallireu?
Byla jsem už na Wolves, pak když se přecházelo na Silmarion, napsala mi kamarádka z jiné trpg na blog.cz jestli nechci převést charakter na Silm. No a jelikož v té době mě trpg bavilo řekla jsem proč ne.

2. Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Ráda píšu a dřív jsem i ráda prozkoumávala různé hry na internetu. Trpg mě navíc celkem chytlo.

3. Inspiroval jsem se něčím?
Elisa nemá inspiraci, původně byla na jiné vlčí rpg, ale tam byla hodná a milá to s příchodem na Silm se změnila.
Sigyho jsem zdědila, takže tam taky nebyla inspirace.
Rowena je inspirovaná anglosaskou legendou.
Tasa je asi nejvíc podobná mě samotné nebo spíš části mě.
Adiram je Marigold *suprise*
Parsifal je inspirovaný seriálem knightfall + mou láskou pro historii a středověk.
Islin je inspirovaná všem postavami s trochou trhlosti a pomatenosti (Karpova z VA, Lenka z HP,...).

4. Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
Většinou postavy vymýšlím na první dobrou. Napadne mě pár charakteristických znaků a kolem nich pak vytvořím příběh, zkušenosti a rozvedu povahu.

5. Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen? (Aneb chtěl jsem vždy bílého vlka, ale nakonec mám černého.)
Jednoduchost. Kdo mě zná ví že nemám ráda flekaty nebo vícebarevná vzhledy. Čím miň tím líp. Někdy Mn inspiruje místní kreslíř, třeba Islin vymyslel jeden z mých otroků.

6. Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Elisa se změnila a proto umřela. Měla být od začátku vysoko, ale ne nejvýš. Navíc mi vadilo že už nemůže být takový rapl jako dřív, protože se to nehodilo k Alfě.
Sigyho zase mění jeho vztahy a proto se i jeho příběh chýlí ke konci. Měl být společenský na smečku a rodinu zaměřený. Smečky se mu ale rušily a rodinka se taky rozpadla, takže teď je na cestě ufetovat se k smrti.
Tasa se nezměnila.
Rowena se zatím změnila nejvíc Vzhled i povaha jsou jiné než když jsem ji sepisovala. Měla milovat rodinu, ale po mimoherních rozkolech se i herně odchýlila od rodiny. Ale přijde mi že to bylo dobře, protože teď je mnohem zajímavějším charakterem.
Zbytek je moc krátce na Gall.

7. Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Viz bod 6

8. Když jsem se registroval/a, měl/a jsem určitě nějaký sen. Chtěl/a jsem být alfou, chtěl/a jsem být adminem, chtěl/a jsem jednou vlčata... Měl/a jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Chtěla jsem být strašně dlouho beta v aktivní smečce, což se mi nikdy nepovedlo, takže to ještě čeká na splnění. Alfou jsem nikdy plně být nechtěla spíše to byla nutnost trochu, ale tím neříkám že si neváží možnosti jí být. Elisa v Asgaaru dosáhla všeho, co by si hráč herně mohl pro charakter přát. Skvělou smečku a rodinu.

Pro ostatní mám taky nějaké ty sny, ale ty se vprůběhu hry ovšem mění. Herní sny moc říkat nechci, abych si je nezakřikla.
Tákže zkusim spíše neherní. Třeba nikdy jsem moc netoužila po spešlech, ale po pŕívescich, takže teď mám jako sen získat je na všechny :D A taky bych pro Tasu chtěla získat pana broučku do obrázku to by bylo TOP.

9. Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
Teď jsem u všech spokojená.

10. Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Nerada se hodnotím, takže to asi nechám na posouzení každého.

11. Co Vám Gallirea dala?
Nové zkušenosti, dovednosti, známosti, vlastní otroky... a hlavně kulervoucí korunku!
Takže od nynějška oslovovat "Vaše majestátnosti Eliso Asgaarská první svého jména, matko Asgaarského klanu, paní plamenů, ničitelko vzpomínek a snů, vládkyně limba", ju?

//Říční eso

Kráčel jsem nesmělým krokem kolem močálů. Mohl bych jít skrz, ale já se bál, že bych někde zapadl jako tenkrát s Danie. Nebo to jsem nezapadl já, ale ona. Teď bych ovšem měl problém se z toho všeho dostat, protože jsem byl sám. Vzpomínal jsem na strach, jaký jsem měl, když mi vlčice zmizela pod vlnou bahna z dohledu a jak se mi ulevilo, když se zase vynořila jako bahnité monstrum z hlubin. Kdybych měl někdy s někým trávit zbytek svého života, musel by být stejně odvážný jako byla ona. Nesměl by se prostě bát vrhnout se po hlavě do toho, čemu věří nebo v co vkládá své naděje. Na druhou stranu bych ovšem ocenil někoho s větším rozumem a promýšlením kroků. Danie šla do všeho po hlavě, ale bez rozmyslu. Bez nějakého plánu B nebo bez předem připraveného řešení. Všechno pro ni byla zábava. Stejně tak byla až moc zvědavá. To se mi na ní taky nelíbilo. Pořád se mne vyptávala, a to i na věci, o kterých jsem jí jasně naznačoval, že se bavit nechci. Byla taková až moc vyzvědovačná. Na druhou stranu se mi ovšem líbilo to, jak byla ukecaná. Já moc mluvit nechtěl, takže mi bylo jasné, že někoho může moje málomluvnost obtěžovat, protože nejsem zrovna dobrým společníkem. Jenomže já si nemohl pomoct. Mluvit se mi nechtělo. Danie si ovšem vystačila se svou vyřídilkou celkem sama. Komentovala úplně všechno a evidentně ji to bavilo a stačilo jí to. To by musel umět každý, kdo by se mnou chtěl trávit více času.
Nakračoval jsem podivně rozmočeným terénem, který se pod tlapkama bořil. Navíc to tu smrdělo zatuchlinou, jak se do bahnitého podloží opíraly sluneční paprsky. Trochu se mi z toho chtělo blinkat, ale udržel jsem to v sobě. Zaráželo mne, že pan Sionn nemá partnerku. Třeba ti o ní jenom neřekl. Tenkrát když jsem přišel kolem něj chodila slečna Nym, ale tu už jsem taky dlouho neviděl. Je až zvláštní, že o tak chytrého vlka nemá nikdo zájem. A kdyby jen chytrého i schopného, stará se o celou smečku a neremcá. Pan Sionn splňoval spoustu mých ideálních vlastností, které bych chtěl kultivovat v sobě a v ostatních. Byl milý, ale přísný když to bylo potřeba. Férový, ale rozumně si nechal vše vysvětlit. Nebyl panovačný nebo nafoukaný. Arogance mu nic neříkala a rád se podělil o to, co ve svých zkušenostech získal nebo co se dozvěděl jen tak někde od někoho. Byl prostě ztělesněním mého ideálu. Kdybych s ním mohl jen trávit více času. To byl asi jeho největší nedostatek, že neměl čas na většinu vlků kolem. Nezazlíval jsem mu to, měl toho opravdu hodně a povinnosti upřednostňoval před vším ostatním, což mi imponovalo, ale na druhou stranu mne mrzelo, že pak neměl čas na to, jít si jen tak někam zalovit nebo se projít, proběhnout po okolí. Přišel mi až moc zaseknutý na jednom místě v jednom lese a to mne u něj mrzelo.
Už jsem slyšel šumění vody. Řeka byla kousek a já věděl, že za řekou už na mne čeká hvozd. Hvozd byl rozhodně něčím, co mne uklidňovalo a naplňovalo bezpečím. Třeba někdo bude vědět, co se to děje na severu. Mírně jsem mrskl ocasem, protože mne tohle tajemství velice zajímalo a přidal jsem do kroku, abych záhadě přišel na kloub, co možná nejdříve.

//Midiam