Příspěvky uživatele
< návrat zpět
Chudák Zarr. Takový kousanec do zádele mohl být dosti nepříjemný. Naštěstí pro ni se však prudkým pohybem uvolnila ze zúžení. A k ještě většímu štěstí to bylo poslední zúžení v tomto tunelu. Kayu jako první cesta vedla ostrými zatáčkami hlouběji a hlouběji. Velmi brzy však mohla v dáli zahlédnout modré světlo. Skoro jako denní! Že by dámy konečně nalezly cestu ven? Přeje jim štěstí?
Jakmile se trojice vymotala z tunelu, objevila se před nimi zvláštní scenérie. Dno rozlehlé jeskyně se svažovalo k podivnému jezeru, jehož hladina emitovala nádherné modré světlo. Mohla to být vůbec voda? Tak průzračná a zároveň svítící? Jasně bylo vidět, že v jezeru není žádný život, neboť skrze hladinu se dalo dohlédnout i na pusté dno. Pokračování jejich cesty však leželo na druhém břehu. Tak hurá vstříc zářivé kapalině. A nebojte se. Doopravdy není studená. Při bližším pohledu lze vidět, jak modravou tekutinou prostupují malé bublinky a ke stropu se vznáší pára. To podzemní termální pramen zastoupil vlčicím cestu. Nedá se obejít – cesta je pouze skrz. Ale pozor. Jezero je též dosti hluboké a kdo ví, co vlky může potkat za nástrahy, než se dostanou na druhou stranu – vždyť břehy od sebe dělí bezmála tři sta metrů vody.
| Princezna | Daddy| Parchant svatý |
Jak se někam dostat nemusela být vůbec starost té kouzelné mladé slečny. Od toho tu byl totiž osud, který si pro trojici balancující na úzké římse připravil tak trochu zvrat událostí. Cestička se klenula nad burácející řekou a dávno opustila bezpečný výklenek, kterým byl „druhý břeh.“ Po levicích vlků nyní tedy stála kolmá stěna, po pravicích jen sešup dolů.
Lindasa, která kráčela první snad doopravdy přibrala na zimu, protože skála pod ní se začala podivně chvět. A brzy nejen pod ní. Divné vibrace mohli pod měkkými tlapkami cítit úplně všichni. Co teď? Rychle zpět, nebo rychle vpřed? Osud odpovídá „rychle dolů“. Než vůbec dostala trojice šanci zareagovat, úzká římsa se rozdrolila a utrhla, takže Lindasa, Sheya i Meinere se velmi rychle ocitli v divokém toku podzemní řeky. Voda je hluboká a nedá se zachytit dna. S ne zrovna štěstím navíc rychle mizí v temném tunelu, kterým řeka protéká do neznáma. Všechny tři zahalí neprostupná temnota. Tok jimi zmítá a s každým minimálně dvakrát hodí o nějaký kámen, či stěnu tunelu. Pěkně tvrdě. Je to však Meinere, čí tělo narazí do něčeho jiného, než je samé kamenní. To ten rozpůlený ztrouchnivělý kmen se vznášel na hladině, jako by vlkům nabízel pomoc. Jízda podzemním tobogánem určitě nebyla nic příjemného, avšak teď nebylo cesty zpět. Mohli si tak maximálně pomoci, než tahle jízda nabere konce.
Podivně vyhlížející trojice ještě podivnějších osobností otálela, zatímco jejich kolegyně zmizely v temný díře. Zatímco někteří už těchto rozhodnutí litovali, Lindasa se drala vstříc dobrodružství. Odhodlání překročit divokou řeku po kmeni však evidentně chovala jediná. K jejímu štěstí se ovšem oslizlý kmen ještě nevzdal veškeré vůle k bytí a pod její vahou nepovolil. Vytrvale se klenul přes hluboký kaňon, jehož břehy se zdvihaly vysoko nad divokou hladinu. Spadnout tam dolů by určitě nebylo nikterak příjemné, Linda se však nemusela obávat. Most byl pevný – hodný Její vznešené Jasnosti.
A zatímco se princezna pokoušela dostat ve zdraví přes řeku, Sheya a Meinere mohli vesele pokračovat na druhém břehu, kde na ně kupodivu čekala při vysoké stěně velmi úzká cestička, jenž se zdvihala po jejím boku a stoupala někam velmi vysoko. Vlastně to byla taková ošemetná římsa, ale neměli moc na výběr. Druhý břeh byl totiž jen velmi malý plácek holé skály, na kterém by se trojice poměrně mačkala. Cesta vzhůru proto musela být pohodlnější, ač se mohla na první pohled jevit nebezpečná. Copak se asi ukrývalo tam ve výšinách a stínech? Mohl se za nějakým ohybem objevit průduch podobný tomu, kterým odletěla Bludička? Určitě se tak museli přiblížit východu ze spletitého labyrintu úzkých chodbiček a slizkých tunelů.
Mimochodem – jakmile Linda sleze z kmene (a určitě to není tak, že by přibrala na zimu), povolí jeho předchozí odhodlání a svalí se do divoké řeky. Ne že by si Meiný neporadil v případě nouze i tak. Ale pro efekt.
Bludička byla pryč a šestice osaměla. Třebaže původně přiběhli modrému plamínku na pomoc, ukázalo se, že si z jeskyní poradil sám. Nezlobte se na něj, jak má mladá bludička tušit, že vlci neumí létat? Jen velmi těžko, zajisté. Bylo však nyní již nad slunce jasné, že se vlci nebudou držet pospolu. Už jen pro dobro a zdraví šedivé Tasy. To však ničemu nebrání, cesty se otevřely dvě. Odvážná Kaya se jako první chopila vedení a vyrazila za neznámem. Zvolila správně, když se rozhodla pro cestu úzkým tunelem? Dá se to jen těžko soudit. Vyděšenou Tasu bude teď navíc čekat těžká volba. Vydá se úzkým tunelem spolu s kamarádkou Vránou, nebo zůstane s rozpůleným vlkem a jeho divnými kamarády? Volba zůstává na ní. Jak by však mohla odolat tak čerstvému vzduchu, který ji lechtal v nose? Vůně jehličí a lehký vánek jí hladily po tváři. Jako by jí něco ze zbylých kouzel našeptávalo, že v osamění v hlubinách světa jí nebude vůbec dobře. A aby jí bylo ulehčeno rozhodování, zapůsobily Zrcadlové jeskyně svým kouzlem – ústí, kterým sem přišli, jako by zmizelo mezi kamením. Určitě tam někde bylo, avšak ve hře stínů bylo téměř neviditelné. Jako kouzlem zapečetěné.
Zarraya vstoupila do tunelu jako druhá. Byl věru úzký a mohl se jevit trochu oslizlý. Úzké stěny hladily její boky a kamínky na zemi bodaly do tlapek. Černočerná tma vlčici znemožňovala vidět (podobně jako Kaye, případně Tase). Těžko proto mohly vlčice poznat, že za jednou z ostrých zatáček, kterými tunel disponoval, se nacházelo malé zúžení. Drobná Kaya se mohla protáhnout pohodlně. Zarr ovšem čeká nepříjemné překvapení. Určitě to nebylo její vinou, říkejme tomu spíše „přičinění osudu“. Zarraya zůstává zaseklá v úzkém prostoru a bez pomoci se ven nedostane. Stojí teď mezi Tasou a její cestou ke svobodě a pryč od půleného. Kaya má zatím cestu volnou, ale bude chtít čelit takovému osamění v temnotě? Nesmíte zapomenout, že se v úzkém tunelu nelze otočit! Pokud by se Kaya chtěla vrátit, musí doslova vycouvat. Tak jak si poradíte?
Škrábání a svědění v kožíšcích nebylo pro nikoho ze zůčastněných ani jinde nakaženách nic příjemného. Zbývalo tedy jen počkat, až jezevci dají tlapky dohomady a něco vytvoří.
Ingredience mizeli v menší díře, kterou jeden z jezevcí vyhrabal tlapkou a vystlal listy. Nejprve vhodil do vnitř chlup z jednorožce. Pak na plochém kameni rozemlel mléčný zoubek a vhodil ho do jámy k chlupu. Nakonec nechal odkapat na všechno slzu a následně slinu.
Jezevci se všichni seběhli kolem jámy a začali něco mumlat. Bylo to nesrozumitelné a divné. Vlci mohli občas pochytit nějakou tu slabiku. Všechno jezevci pronášeli v podivně zastřeném hlase a zpěvném rytmu. Znělo to přímo magicky. Jako by magie dýchala všude kolem nic. Jako by je přímo naplnila. Z jámy začalo pulzovat světlo, které mohlo vlky oslnit.
A najednou puf, bylo po všem. V jámě už nebyly ingredience ale podivně mazlavý kámen na kusu provázku.
"Jeden z vás si ten kámen vezme a dojde s ním na místo, kde žije bílý rys," řekl jeden z jezevců.
"Ano, ano, na tom místě už uvidíte, co máte dělat. Na vašem místě bych si pospíšil, už vás to musí dost svědit," řekl druhý. Jezevce očividně blešky a vešky nechávaly na pokoji, jako by měly nějakou auru, která malé tvorečky odpuzovala.
Evelyn to nakonec nedalo a zeptala se, proč nevyužili donesenou moč.
Jezevci se začali smát. "Milá zlatá, jen nás zajímalo jak moc zoufalí jste," rozesmál se jeden až se za bříško popadal. Než stihla ovšem vlčice nebo někdo jiný zasáhnout objevil se ve vzduchu dým a po jeho rozplynutí byli jezevci pryč, i když bylo možné slyšet slabé kašlání, asi jak se jeden z nich nadýchal kouře.
//Zde končí první část osudové akce. Děkuji vám, že jste se do ní zapojili.
Následující část je jen pro opravdové fretky (očekávám post denně od každého a čekací lhůta bude minimální, aby se to netáhlo). Zvažte proto prosím svou účast na další části.
Banerek již máte všichni v profilech, odměny budou rozdány až celá osudovka skončí.
Do komentářů prosím napište, kdo se hodlá účastnit druhé části a souhlasí tedy s podmínkou opravdu aktivního psaní.
Klidně si nyní zvolte i jiné pořadí, pokud se bude chtít zapojit více jak jeden z vás.
V následujícím postu můžete už napsat přechod směrem k místu kde žije bílý rys.
Medvěd ovšem nevypadal přátelsky. Vypadal více než rozrušeně a naštvaně. Doposud si nevšímal nikoho z vlků, jenomže pak na něj Cynthia promluvila a to přilákalo jeho pozornost.
Podíval se směrem k vlkům a pak na ně zařval. Byl to živočišný zvuk. Nic co by mělo smysl. Co si jako Cynthia myslela? Že medvěd bude mluvit nebo co? Ne všechno v téhle zemi je magické.
Medvěd chvíli stál a řval, ale pak se rozeběhl směrem k vlkům. Co teď?
//Vítejte u interaktivní hry pro Ragarskou smečku.
Následující osudy budou obsahovat možnost volby a je jen na vás jakou zvolíte variantu. Každá varianta sebou ovšem nese předem neznámé následky, které mohou vést i k vaši "diskvalifikaci" z osudovky.
Můžete se rozhodnout jako skupina nebo jednotlivě, ale počítejte s tím, že rozhodnutí jednotlivců může mít vliv na změnu případných následků u rozhodnutí skupiny.
Můžete se klidně domluvit předem, jak budete jednat (např. v chatu smečky na fb nebo v komentáři pod osudem) a kdo co uděláte, než budete psát posty.
Nebo to taky můžete nechat čistě na náhodě, kdo se jak zachová bez domluvy...
PRVNÍ VOLBA
a. pustím se do útoku na medvěda
b. uteču pryč na jiné území
c. vyhnu se medvědímu útoku (zůstanu na území, ale nepustím se do boje)
Svou volbu prosím zapište do předmětu postu.
Zůstal na moment viset ve vzduchu zcela bez hnutí než se jeho světlo rozpulzovalo. Zář doslova blikala. Měkce, ale přece. A všem vlkům se nyní v hrudi rozdmýchal zvláštní pocit bezpečí. Ač to bylo původně mířené pro vyděšenou Tasu. Nic vám nehrozí, zašeptal v jejich myslích tenoučký hlásek dobrého plamínku, který opět vyrazil v před a do hlubin. Spleť tunelů nemohl nikdo z nich sledovat – nebylo tudy cesty zpět. Nořili se níž a níž skrze spletité chodby a kolem divokých podzemních toků; cestu přitom osvětloval jen ten zvláštní modrý plamen, jenž nepřestával pulzovat. A přeci se po dlouhé cestě ocitli v místě určení.
Před skupinkou zmatených, avšak magickou silou uklidněných vlků se rozprostřela prazvláštní scenérie. Kdo by kdy řekl, že se něco takového v srdci Gallirei vůbec nachází? Chodba vyústila v jeskyni, kterou hučela divoká podzemní řeka, která si vymlela cestu skrze široké prostranství a její hluboký kaňon nyní zel jako rána v prostoru. Prudké stěny se zdvihaly k téměř nedohlédnutelnému stropu. A přeci na něm zářilo ohromné zlaté kolo. Že by slunce? Kdepak. Jen denní světlo se tím otvorem dralo do hlubin země a oslepovalo oči přivyklé na tmu. Bludička zajásala. Tohle byla cesta ven! Naivní stvoření nečekalo na nic dalšího, uvolnilo své uklidňující kouzlo a s tichým výsknutím vyletělo vstříc venkovnímu světu. Tím osvobodila i vlčí tlapky. Jenže vlci neměli takové štěstí a nemohli se dostat tak vysoko. Vždyť to bylo nejméně na výšku dvou plně vzrostlých smrků! A přeci zde byla cesta ven. Dokonce dvě!
Přes divokou řeku se klenul oslizlý a velmi ztrouchnivělý kmen, který sem pravděpodobně zapadnul právě skrze průduch ve stropě. Druhou cestu ukrývala stěna naproti vlčkům. Velmi úzký tunel čněl přímo před nimi. Tak úzký, že se v něm nedalo otočit, ale dýchal z něj čerstvý vzduch, který voněl po jehličí. Jakou si zvolíte cestu?
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Tak přátelé, vyzíváme vás, abyste se rozdělili na dvě skupinky po třech. Necháme to jen na vás, jak se zamícháte. Každá trojice totiž od teď bude mít speciální osud a bude tedy jen na vás, za jak dlouho se vymotáte z podzemí! Přejeme hodně štěstí.
Přituhovalo. Paní Zima konečně povstala v celé své kráse a právem si uzmula svůj nárok na trůn. Kruté mrazy dorazily a nemilosrdně pohlcovaly celou Gallireu. Bílá pokrývka tlumila veškeré zvuky a hustá clona padajícího sněhu kazila jindy krásný výhled na zasněženou krajinu.
Vyděšená bludička se stále krčila ve stínu spletitých chodbiček a sledovala počínání Ledové královny. Takhle cestu domů nenajde nikdy. Přítomnost magické bytůstky prozrazoval jen mihotající se modrý plamínek. Její pozornost se však upínala na náhlý pohyb. Vlčice? Plaše sledovala, jak se Tasa propadla do díry. Bludička se instinktivně přikrčila, když se však dlouhou dobu nic neozývalo, nabyla odvahy a znovu vykoukla. Chtěla se vydat za zraněnou vlčicí, plán jí však překazila velice zvláštní dvojce.
Lindasa a Meinere, kteří na chudáka Tasu bez nejmenší známky ochoty zírali, donutili bludičku zůstat v ústraní. Chování hnědé vlčice se jí ale vůbec nezamlouvalo. Ošklivě se na vlčici mračila, pěkně z bezpečí svého úkrytu v jeskyních. Tasa jako magický totem přivolávala snad všechno živé z okolí, neb se k ní brzy skutálela i mladičká Sheya. Jaký to podivný sled událostí! Bohužel ani tato mladá vlčí slečna neměla zájem chudákovi Tase pomoci. A aby toho nebylo málo, do díry se k Tase přidala Kaya. Bludička se zamračila. Co se to tu jenom dělo? Korunku tomu nasadila už jen Zarraya. Ani ta se nevrhala Tase na pomoc. Ustoupila do ústraní; snad doufala, že si jí nikdo nevšimne. Smůla! Bludička překvapeně zírala na skupinku vlků. Mihotající plamínek se divoce rozkmital. A jéje, byla naštvaná!
Jakoby zapomněla na svůj ostych, vydala se bludička rovnou za vlky. Bylo to rychlé a nikdo neměl čas reagovat. Bludička s roztomilým heknutím strčila plnou silou Lindasu rovnou mezi půlky a rozčíleně ji shodila do díry za Tasou. Modrý plamínek se divoce mihotal ve vzduchu. Po chvilce se však uklidnil. Bludička se ustaraně přesunula k Tase a začala si ji prohlížet. Byla zraněná, neschopná pohybu. Bludička se zamyslela a opatrně, lehounce jako pírko se dotkla její zraněné nohy. Plamínek na dotyk nepálil, spíš to jenom lehce zašimralo. A bylo po bolesti. Tasa musela pocítit okamžitou úlevu.
Bludička se zase stydlivě odtáhla a vylétla vysoko do vzduchu. Mezi padajícími vločkami modrý plamínek zářivě žhnul. Na vlky to však působilo až hypnoticky. Jakýsi hlásek v hlavě jim začal našeptávat, aby bludičku následovali. Nešlo to ignorovat, hlásek to byl podmanivý a sladký jako med. S tím se bludička snesla pomalu zpátky k zemi a spěšně zamířila do jedné z chodeb. Ať už vlci chtěli, či nikoli, omámení bylo silnější. Museli se vydat za bludičkou.
// Upozornění pro všechny účastníky akce, že stále nemají vše splněno! Zapomínate, že posty kde jste danou věc získali, musíte dokládat!
Nejprve to rozrušené stádo. Pak taky blízkost Smrti a očasné tuláky.
Teď se na tomto území objevila další pohroma. Začal padat sníh. Ale ne jenom trochu. On začal padat ve velkém. Závěje sněhu byly stále větší a větší. Někdo by měl tenhle sněhový příval zastavit, ale jak? Něco tu nehrálo. Něco bylo velmi magického.
Uprostřed lesa se navíc objevil podivný bílý medvěd. Z nějakého důvodu zuřil. Byl velice rozhněvaný a vypadal dost agresivně. Zjistí vůbec někdo, že se po území potuluje medvěd? Nebo budou všichni zaplaveni přívalem sněhu a medvěda si nevšimnou?
//Osudová akce pro Ragarskou smečku. Prosím všechny zájemce, aby se dostavili do úterý 8:00.
Akce bude trvat zhruba do konce prosince, pokud budete aktivně psát.
Pokud by se někdo chtěl připojit nebo odpojit v průběhu akce, stačí napsat vzkaz Osudovi, aby s tím počítal.
Přišla zima. Sněhové vločky již pomalu zasypávaly zem a v holých korunách skotačil ledový vítr. Všechno živé se rychle pospíchalo ukrýt do svých skrýší a jen blázen by se odhodlal za tmy a takové nehezké sibérie vystrčit čumák. A přece se mezi holými stromy něco pohybovalo. V mlze nebylo malého tvorečka pořádně vidět. Proplétal se mezi kmeny a bludnými kořeny a tenkým hláskem volal po svých známých. To malá bludička zabloudila z opuštěných močálů a teď hledala cestu domů, osud ji však táhl úplně jiným směrem.
Modrý plamínek nejednou zastavil, jeho hlásek volající po jakékoliv odpovědi však vlčím uším zůstával neslyšitelný. Jen slabé a mihotavé světélko, které vycházelo z jeho slábnoucího nitra mohlo upozornit na jeho přítomnost. Mohl by to s lehkostí být jeho konec. Úzká a spletitá stezka mezi stromy ovšem Bludičku dovedla až k jednomu z ústí zrcadlových jeskyní. Usadila se ve skalním výklenku a tiše zavolala do tmy. Ale bez odpovědi. Kdyby tu tak byl někdo, koho by se mohla optat na cestu zpět domů. Tmou se však neslo jen hrobové ticho, které sem tam narušil křik nočního dravce. Bytůstka se s leknutím přikrčila a celá vyděšená se ukryla hlouběji do jeskyně.
Kdo by kdy řekl, že taková bludička je vlastně docela plachá? Pomůže jí nějaká dobrá duše najít cestu zpět, nebo bude jednou z prvních obětí, kterou si pro sebe uzme kmotra zima?
Bludička potřebuje pomoc! Hledáme šest dobrých duší, které se ji pokusí zachránit a dostat zpátky domů! Ale co to sem vítr vane? Že už dvě duše máme? Budiž! Tasa a Lindasa se prý musí dostavit chtě nechtě, zbývají tedy 4 neznámí zachránci. Kdo jimi bude, to je jen na vás. Hlaste se do komentářů – kdo dřív přijde, ten dřív mele. Chceme ale aktivní hru a není navíc možné zajistit bezpečnost všech charakterů (vlčata teda berem, ale max dvě). Na odpověď budete mít vždy krásných 24 hodin, jinak budete bez milosti přeskočeni! Než se tedy přihlásíte, ujistěte se prosím, že:
» máte dostatek času;
» nebudete zdržovat (!);
» jste ochotni riskovat končetiny.
Společnost Osudovky BARI s.r.o. Vám tímto děkuje a vyzívá k nástupu zachránců do půlnoci 12. prosince 2020.
Baghý to pocítila ve svém novém mladším těle jako první. A jako dalšího se to dotklo Noriho.
Byl to takový zvláštní pocit, který jako by jim našeptával nějakou neplechu. Jako by se jim všechny chlupy naježily, ale zároveň zůstaly naprosto v klidu. Takové podivné šimrání na páteři a vzadu na krku. Předtucha? Šestý smysl?
Jako když v parném létě skočíte do studeného rybníka a najednou to studí a hřeje zároveň. Baghý mrkla na Noriho a už to jelo!
// Následujících 20 postů (každý dvacet, ne dohromady dvacet) se Nori a Baghý budou chovat jako děti těsně před pubertou. Osudova představa jsou takové ty nerozlučitelné dvojice, které podnikají neplechy a dobrodružství, jsou svou první a většinou i osudovou láskou.
Pokud by bylo nutné bližší upřesnění klidně se ptejte, ale myslím že to zvládnete sami nějak vymyslet.
Děkujeme, že jste si objednali Osud na přání a přejeme příjemnou zábavu
Chudák Dipsi sice získala potřebné chloupky, ale na příští den ztratila všechen čich (Jeden Gallirejský den).
Jednorožec zaržál a zmizel pryč.
Aby se vlčice ke srsti dostaly musí být velmi opatrné a dávát si pozor nejen na svá slova, ale i na své pohyby. Jednorožec je velmi ušlechtilé a vážené zvíře. Pokud by se ty dvě rozhodly, že k němu budou neuctivé nebo se budou chovat agresivně, pravděpodobně odsud neodejdou po svých.
//Vlčice mohou buď sebrat srst z kmene stromu, ale riskují, že vyberou špatně.
Druhou variantou je, zkusit získat chlup ze samotného jednorožce, ale pokud se nebudou chovat dostatečně uctivě, rozhodně to pro ně bude bolestivé.
Jeidné, co ho mírně mrzelo byla samota, která mu do cesty nehnala žádného nového přítele nebo společníka.
Jeho bříško bylo naplněno dobrým a šťavnatým masíčkem. Byl odpočatý a plný sil. Nějaká ta společnost by se mu hodila. Řeka u které ležel se mírně zbarvila do červena. Vypadalo to, že někde v okolí někdo krvácel, ale neteklo to z Mahtae, ale od Medvědí řeky. Aithér by se mohl vydat na průzkum, třeba někdo potřebuje pomoct. Nebo to taky může ignorovat.
Jak si tak žvýkal maso, nastala podivná věc. Ucítil škrábání v krku, které po chvilce polykání opět přešlo, ale něco nebylo v pořádku. Pokaždé, když se vlk pokusil promluvit, byl jeho hlas podivně skřípavý. Asi si namohl nebo nachladil hlasivky. Měl by svůj krček šetřit, než se zase plně uzdraví.
//Aithér se momentálně může vydat hledat společnost nebo zůstat sám se svým masem.
Jednoho se ovšem nezbaví, ať se rozhodne, jak se rozhodne a to je nakřápnutý hlas. Asi se mu nachladily hlasivky a tak teď bude po dobu 5 postů mluvit jen s velkými těžkostmi.
Děkujeme za využití služby Osud na přání, přejeme příjemnou zábavu
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.