Příspěvky uživatele
< návrat zpět
Rozhodně to nebylo nic příjemného. Vlčice budou muset spolupracovat, pokud hodlají přežít. Styx se rozhodla následovně, prostě půjde domů a snad vymyslí cestou co s Wizku, která jí stála za ocasem. Pohne se ovšem Wizku dál?
//Pokuste se dostat na území s tímto popiskem „Je to jen malá oblast, ovšem právě proto poskytuje svým návštěvníkům domácký a bezpečný pocit - ten však může být naprosto mylný! Někdy se sem zatoulají šakali - na ty je třeba dávat pozor“.
//Lilith se přesouvá osudovým teleportem k osamělému stromu, další post můžeš klidně hodit rovnou tam. Tvá dvojice již na tebe čeká.
Šedočerný vlk se mohl snažit sebevíc, ale nyní Tmavé smrčiny opustit neměl povoleno. K tomuto území ho vázalo něco velmi magického. Silného. Mocného. Zlého. A vlk to tušil, jen si to nechtěl přiznat.
Pár minut nehybně stál a doufal, že ať už si ho ulovilo cokoliv, co nejdříve ho to pustí. Napínal snad každý sval, šlachu, kloub v těle. Všechno ho bolelo. Jediné, co ho drželo při vědomí, bylo pomyšlení na jeho milovanou.
Konečně se to zjevilo. Medová očka se zvedla od země a pohlédla na podivný stín. Před ním se tvarovala jakási bytost, jenž zprvu připomínala jen šedavý mlžný opar. Každou chvílí se ale čím dál lépe tvarovala, až nabrala konečnou podobu.
Noktisiel pohlédl na stvoření ze Světa mrtvých. Stálo tam, jako by mu patřila celá Gallirea. Jako by mu patřil celý Noktisiel, do posledního chloupku. "Váš svět je zvláštní," prohlásila karikatura vlka. Smrděl po síře a ohni, jeho srst byla zbarvená do černočerna, leč většinu jeho těla zdobily spíš spáleniny a čerstvé seškvařené maso. Jeho oči postrádaly bělmo, zato ale velmi zřetelně plakaly - ze slzných kanálků mu tekla krev.
"Co na mě koukáš jak na svatýho? K tomu mám fakt daleko, heh. Vlastně naopak - přišel jsem si sem někoho... hmmm... vypůjčit. Zhruba tak nějak na věčnost," chrchlavě se zasmál hrdelním tónem, až to mrazilo v kostech. "Čirou náhodou jsem se ocitl tady, kousek od smečky. Jak příhodné!" jeho hlas byl nechutně lhostejný a zároveň provokativní. Mluvil povýšeně, až nonšalantně. Zjevně to pro něj nebyla extra významná událost. Spíš rutina.
"Vím, na co myslíš. Pochopil jsi mě velmi rychle. Jsi chytrý. Situaci jsi vyhodnotil moc správně, bravo! Takže... Jestli půjdeš dobrovolně pod podmínkou, že tady nechám tvou milovanou rodinku na pokoji...?" pozvedl obočí. Ticho. Niktisiel nemohl mluvit. Pekelný tvor ho umlčel.
"Nemrač se na mě tak, nepomůže ti to. Zbytečně mě zdržuješ a oddaluješ neodvratné. Buď příkladný ochránce smečky a jdi se pokojně rozloučit. Bojovat proti mně nemůžeš. Nechceš. Moc dobře to víš. Tak už běž. Budu tu čekat."
Noktisiel zadrkotal zuby, opravdu se snažil promluvit. Chtěl toho tolik říci, ale nemohl. Vzdoroval, mračil se. A tvora z podsvětí tím bezpochyb unavoval. Seškvařený vlk pozvedl hlavu, ohrnul pysk a hodil na smrtelníka znechucený pohled. Noktisovi se pomaličku začala kutálet malinká rudá slzička z oka. A pak další a další. Šedý vlček přerývaně skrz nos zalapal po dechu. A zrůda se usmála. Dosáhla svého.
Na malý palouček až příliš mnoho. Všichni do sebe strkali a žďuchali. Naráželi a otírali se o sebe. Nebylo kam šlápnout. A proč? Co je sem přilákalo?
Příjemná vůně čerstvého srnčího masa! Lahodného masíčka, které jako by se na jazyku rozpadalo. Už teď mohli cítit tu chuť v tlamách. Jenomže něco tady nesedělo. Každý, kdo vkročil na palouček ucítil podivné pnutí a tahání v kožíšku, které ho táhlo určitým směrem? Znamená to snad něco?
//Dobrý den dámy a pánové,
vítejte u nové Osudovky z mojí skromné dílny. Všechny informace o osudovce i jak se přihlásit naleznete zde.
JIŽ PLNĚ OBSAZENO!
Ale můžete zkusit štěstí, třeba vás vezmem kvůli super odpovědím
Sayap sa ako bez duše trmolil cez pláne. Stratil zas pre jeden raz svoju sivobielu partnerku. Tá ho potrebovala teraz najviac zo všetkého. Ležala schúlená v snehu, zasypaná značnou časťou novej snehovej nádielky. Iba slabá triaška mohla vlkom okolo jazera napovedať, že toto stvorenie, táto staručká bytosť ešte stále žije.
Haruhi nevládne ležala na mieste desiatky hodín. Pri živote ju držalo len svetielko, ktoré jej naraz osvetlilo primrznuté viečka, nútilo ju zobudiť sa. Na vodnej hladine, hneď pri nej, sa totiž začali objavovať jantárové obrazce. Vlci, hory, lesy, rieky... Vzduchom sa niesol smiech. Stará vlčica mohla vidieť svoj príbeh, priamo na vodnej hladine. Mohla sa pozerať na seba, ako na malé vĺča. Videla jej život pred Gallireou a aj na nej. A hoci ju trápil touto dobou už akútny zápal pľúc a mohla sa akurát tak dusiť a bezvládne umierať, zobrazenie spomienok jej opantalo myseľ natoľko, že ešte chvíľu vydržala.
Smrť už však bola dávno vonku zo starej zrúcaniny. Horlivo sa priblížila skrz galtavar, osvetlila ráno vôkol jazera a ešte ďalej jasným, žiarivo zeleným zábleskom. (//všetci vlci na susediacich územiach uvidia záblesk počas celého rána) Potvora síce číhala, veď sivobiela vlčica bola prakticky jej. No Haruhi omámene sledovala krásne obrazce na vode, ako sa vlnili. Úvahy o tom, prečo nie je v tejto malej zátočine voda zamrznutá boli vedľajšie. Ani vďaka tomu v tomto stave Haruhi nemohla pochopiť, že sa jednalo o čistú mágiu. Všetko čo videla, sa jej uložilo naspäť na miesto, do pamäti. Vlčica pootvorila tlamu, ako keby chcela niečo povedať...
...Bol to len posledný výdych či snáď pokus o zmierenie sa a rozhovor so Smrťou? Jedno je isté, nad telom takmer mŕtvej vlčice sa objavil malý, oranžovožltý motýľ. Taký, aký zmizol zo Sarumenu pred pár dňami. Vábil vlčicu k sebe...
Elisa ležela na sněhové pokrývce poměrně dlouho, jenomže jejím hlavním problémem nebyl chlad, který jí pronikal pod kůži, ale spíš vyčerpání. Špatný životní styl, vypětí posledních pár dní a svévolné použití magie, si vybraly svou daň. Její tělo se začalo zmítat v naprosto nekontrolovatelných křečích, které jí kroutily končetiny do nepřirozených úhlů. Samotná vlčice všechno vnímala, ale nemohla to nijak zastavit.
Vlčice se snažila postavit, ale končetiny ji neposlouchali. Místo toho se jenom mírně přetočila, při čemž vdechla vodu. Ledová voda v plicích rozhodně není nic příjemného. Záchvat kašle na sebe nenechal dlouho čekat.
//Elisa by se měla, co nejrychleji dostat do nějakého teplého úkrytu. Následující měsíc bude malátná, dezorientovaná a bude trpět záchvaty dusivého kašle. Neměla by běhat nebo lovit a spíše by se měla šetřit. To ovšem neznamená, že nebude mít hlad. Pokud se přeci jen rozhodne někam běžet, nebo se nespoléhat na ostatní a půjde lovit, může jí hrozit zhoršení symptomů nebo smrt.
Jednoho poměrně baculatého jelena něco oddělilo od stáda a on se teď zmateně v kruzích pohyboval po pláni. Vždy ušel několik koků jedním a pak zase druhým směrem, jako by se nemohl rozhodnout kam má běžet.
Někdo by mohl využít jeho zmatení a dezorientace. Takhle snadnou a poměrně lahodnou svačinku jsme tu dlouho neměli!
//Ujme se ho nějaká skupina tuláků nebo někdo ze smečky? Možná je to poslední pořádné jídlo celé zimy.
Pro ulovení je potřeba spolupráce alespoň 3 vlků!
Poměrně udýchaného kamzíka je možné spatřit v Zarostlém lese. Pravděpodobně se oddělil od stáda, když se kolem prohnala smečka kojotů, hnající se za vlky. Co se stalo s nimi, nikdo neví, ale jedno je jasné, kamzík tu byl sám.
Tahle podivná koza se rozhlížela a procházela porostem. Rozhodně to vypadalo, že se ztratila právě v tomhle málo prostupném lesíku.
//Ujme se ho nějaká skupina tuláků nebo někdo ze smečky? Možná je to poslední pořádné jídlo celé zimy.
Pro ulovení je potřeba spolupráce alespoň 2 vlků!
Kam se asi tihle tři ušáci vydají? Podaří se jim dohopkat do cíle, nebo se stanou hlavním chodem někoho z vlků?
//Ujme se jich někdo? Nebo si odskáčou zase někam do nory?
Pro ulovení je potřeba spolupráce alespoň 2 vlků!
Na kožich Sunstorm i Aurona se snesla nepřízeň počasí. Mořské vlny byly děsivě vysoké a narážely do pobřeží s velkou silou. Navíc z nebe pořád padaly ledové krystalky, které se nepříjemně zařezávaly do kožichů obou vlků.
Najednou Sunstorm podjely tlapky a bolestivě si narazila spodní část čelisti a nakousla si při tom jazyk. Z tlamičky jí začala téct krev a jazyk jí začal natékat. Hlava se jí trochu motala. Měla by se rychle zvednout ze země a najít si nějaké vhodnější místo jako úkryt, třeba nějaký les nebo jeskyni. Pohybovat se u otevřeného moře, teď není nejlepší nápad.
//Sunstorm, opravdu se pokus dodržovat počasí a základní pravidla živočišné říše.
Už jsi někdy viděla na sněhu myš v mínusových teplotách, jak si hezky pobíhá? Sice nejsem odborník na myši, ale podle údajů pro myslivost myš "v zimě při velkých mrazech upadá do stavu jakési ztrnulosti." Proto je nepravděpodobné, že bys ji v zimě jen tak zahlédla jak běhá, natož ulovila.
Sunstorm proto bude mít následujících 5 postů nakousnutý jazyk a bude se jí špatně mluvit.
Vítr krupobití z nebes posílal na vlky našikmo, nelítostně je počasí zasahovalo do žeber a tlapek. Ani Život nebyl tak hloupý, aby šel v tomto nečase ven. Proto bylo jasné, že vlčata mohou velmi rychle poznat i samotnou Smrt, pokud se nerozběhnou okamžitě hledat útočiště! Nechají se pohltit norami nedaleko? Zajdou snad žádat o azyl do blízkého Asgaaru? Setrvat však více mimo úkryt nemohli, pokud jim byly jejich krátké životy milé.
Všem moc děkuji za parádní účast. Vyhodnocení a snad i nějaké ty odměny čekejte na nástěnce v následujících dnech. Doufám, že vás to aspoň trochu bavilo a zase někdy!
Ve vzduchu vyselo napětí. Ale bylo v něm i něco jiného. Nad hlavami vlčic prolétalo hejno kachen. Asi měly namířeno k nějakému jezeru nebo někam najít něco k snědku. Jedna z nich ovšem byla letem až moc vyčerpána. Začala zaostávat za hejnem a přibližovat se klouzavým pohybem k zemi. Náhle přestala mávat křídly. Zastavilo se jí srdce a ona začala v otáčkách padat k zemi. S mocným bouchnutím spadla kousek od vlčic.
Na místě byla mrtvá. Už při prvním pohledu ovšem bylo jasné, že tohle bude sváča jako žádná jiná. V tuhé zimě to navíc mohlo být pro dvě vlčice velkým přilepšením. I když byla Rez členkou smečky, zima nebrala moc ohledy. Kachnička byla dostatečně rostlá, aby nasytila obě vlčice.
//Za emocionální ránu v super dlouhém podání si odnášíte každá 5 mušliček a pěkně tučnou kachničku k tomu.
Ovšem na iluzi bratra bylo vidět, že jí dochází trpělivost.
"Byl bych rád, kdyby jim někdo nakopal prd.l, ale jelikož ty, Rigel ani Styx nejste dostatečně silní, a Tasa je upřímě nepoužitelná, ale nedivím se jí... Musíte využít týhle jediný věci, kterou nebudou čekat že použijete. Je to jako dar. Tahle země ti dá zbraň proti magičům jen tak, zadara. Mít tak tuhle možnost dřív, tak mohla celá věc dopadnout jinak..."
Zavrčení.
Bylo vidět, že s každým slovem se víc a víc začíná mlhavý obraz bratra rozpadat. Jako by byl světlejší a světlejší.
"Já nevím... Někdy ji cítím jako vás zbytek, ale teď prostě zmizela. Necítím jí v téhle zemi, ale necítím jí ani u sebe, jako by byla někde jinde, ale nevím kde..."
Povzdechnutí.
Čas se krátil. "Sbohem brácho, postarej se o holky a o ty magický..." Slova utichla. Než stihl doříct, co měl na mysli, zmizel. Vypařil se.
Byla to realita? Byl to jen výplod Noroxovi mysli? Hrál si s ním někdo?
"Ber nebo nech bejt."
Bratr už se chystal k odchodu.
"Bingo."
Poznámka patřila hlavně Noroxovým myšlenkám, které konečně začaly kromě slovíčkaření řešit i reálný problém.
Poznámka o Asety bratra rozhodně rozesmutnila. Na tváři se mu rozlil smutný úšklebek a jen pokýval hlavou.
"Občas tu je, občas tu není..." Slova zněla do prázdna.
Iluze se začala rozpadat a bratr začal být světlejší a světlejší. Méně viditelný.
Byla to halucinace? Magie? Zbožné přání?
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.