Omórika je vcelku normální vlčice. Má ráda svou rodinu, tátu, mámu, sourozence, má ráda svou smečku, má ráda les, ve kterém se narodila. Většinu času je veselá a když ne, má k tomu docela pádný důvod. V určitém věku u ní nastal ale zlom. Ona původní prasklinka dřímala v jejím nítru nejspíše od narození. Jistě, už jako malé prtě měla tendence se hnát kupředu, asi jako všechna vlčata. Tohle bylo ale něco jiného. Nazvat to touhou po dobrodružství by asi nebylo dostatečně výstižné.
Je to tah divokého proudu, který ji tahá a unáší a bere určitým směrem. Nedá se mu vzdorovat, jakmile ten oheň vzplál, Omórika si uvědomila, že do té doby pořádně nežila. Pořádně necítila. Jako kdyby v té chvíli černobílý svět nabral barvu. A co je tedy její drogou? Adrenalin. Tahle vlčice miluje ten prudký nával, který cítí kdykoliv dělá něco dobrodružného a mírně nebezpečného. Naštěstí žije v zemi, kde si různé magické patálie podávají dveře a tak o vzrušení rozhodně není nouze.
Navzdory tomu Omorika nevyhledává na první pohled očividně smrtelná nebezpečí. Jakási rozumná sudička se pokusila napravit škody, které vznikly získáním závislosti na adrenalinu a dala jí do vínku racionalitu a schopnost si zachovat chladnou hlavu, je-li to potřeba. Bez toho by se z ní mohl stát neopatrný rváč, kterého brzo zabije buď živel, nebo rozlícený protivník. Vlčice ale ví, že se nemá vrhnout do středozemní propadliny nebo provokovat mnohem silnějšího protivníka. Zná svoje meze a většinou dokáže zhodnotit, jestli není něco nad její síly.
Toto objektivní zhodnocení si přináší i do dalších oblastí života. Není moc snílek, nemaluje si vzdušné zámky a možná přijímá vše ve světě až moc racionálně. Občas to dokonce vypadá, že se z ní může stát jeden z největších cyniků, co na Gallirei kdy žil. Zatím se to ale nezdá. Prostě se jen snaží dívat na svět zralýma očima bez růžových brýlí. Chce ho objevovat a poznat, zvědavost je jí vlastní, ale narozdíl od jiných zvídavých hlaviček se už nesnaží přijít na nějakou jeho vyšší podstatu. Ptá se, co to je, ale už ji nezajímá proč to je. Nemá potřebu každičkou věc rozpitvat na nejmenší kousíčky a strávit nad tím několik dní. Vždyť za takovou dobu by mohla objevit fůru dalších věcí! A zažít spoustu vzrušení.
Možná je to právě tento nekritický pohled a schopnost přijímat věci takové, jaké jsou, jí umožňuje se spřátelit skoro s každým. Nedá se říct, že by samotou trpěla, nevadí jí, ale taky ji moc nevyhledává. Nemá potřebu, celý život je zvyklá, že se kolem ní něco děje. Ať už to je přítomnost jejích tří sourozenců, rodičů nebo zbytku smečky, je navyklá většinu času existovat s někým b těsné blízkosti. Také ale si její dobrosrdečné srdce snaží získat každou duši na svou stranu, protože tak jí to přijde správné. Pokud se někdo nechce přátelit, pokrčí nad tím rameny a hledí si svého, odmítnutí ji neublíží. Bude se zase věnovat někomu jinému.
Mezi přáteli rozlišuje několik úrovní, podle blízkosti, schopnosti si rozumět a celkové harmonii mezi ní a dotyčným. Každému ze svých přátel ráda a ochotně pomůže. Když na to ale přijde, úplně nejbližší je jí rodina. To je její jádro, její opora, zdroj její vnitřní vyrovnanosti se světem. Je tohle snad onou tajnou přísadou, díky které stojí tak pevně tlapkami na zemi? Je to dost možné. Uvnitř rodiny už nerozlišuje, koho má radši. Ví, že každý je jiný, jejich odlišnosti přijímá bez dalších otázek a miluje je tak hluboce, že by pro ně udělala cokoliv. Ač se zdá, že to rozporuje s jejím racionálním postojem, není to tak. Dobře si uvědomuje, že rodina je to to nejdůležitější, co má. A tedy je velice důležité to bránit, je-li třeba.
Občas je až krutě upřímná. Když si vezme do hlavy, že někdo jí blízký má problém, nedělá jí žádné potíže k němu nakráčet a říct mu z plných plic, co si o něm myslí, co dělá špatně, co by měl napravit. Když je naštvaná nebo uražená, je její upřímnost nepříjemná, pichlavá, časti namířená se smrtící přeností do místa, které nejvíc bolí. Ví, že nedělá dobře. Ví, že ubližuje. Ale oko za oko, zub za zub, pokud je jí ukřivděno, nemá problém nastavit zrcadlo a občas i zuby. Je pravda, že má dost rozumu se nepouštět do rvaček, kde je naprosto jasné, že nemá šanci - to ale neznamená, že se do nich nepouští vůbec. Přeci jenom, adrenalin, že. A pokud to pomůže vyřešit nějaký problém, o to líp. Nikdy by se ale neprala s někým, kdo o to nestojí. Nikdy by taky neublížila někomu jen z čisté zlomyslnosti. To jde přímo proti jejím zásádám. S lhaním to má podobné jako s pravdomluvností a praním se. Dělá to, nedělá jí to problém, ale výčitky se občas objeví, ublíží-li někomu.
Obecně by o sobě asi řekla, že je dobrým vlkem. Rozhodně se o to snaží. Nemá v sobě touhy být zlá, jen aby mohla být zlá. Občas vyjede, občas ublíží. Ale kdo ne? Nemá ráda pohled na utrpení, i když ví, že svět je prostě takový. Díky opoře rodiny ví, že se může spolehnout, že ona něco takového prožít nemusí a pro to je v dobré pozici s tím něco udělat. To ale neznamená, že by svůj celý život zasvětila pomoci druhým. Když na to přijde, pomůže. Ale pořád je samostatnou jednotkou, která má vlastní zájmy a touhy, které nehodlá zahodit kvůli celoživotní pomoci druhým. Ví, že by beztak až takovou změnu neudělala.
Jak je obvyklé, nikdo neví, jakým směrem se bude jeho život ubírat. Jestli zatočí tamtudy nebo jinudy, jaké rameno meandru se stane slepým a nakonec zanikne. Stejně jako si řeka razí cestu krajinou, nerovná linka se všelijak kroutí a mění se v průběhu let. Omórika, jako malá, by určitě ráda snila o tom, co zažije, kdyby se jí na to někdo zeptal. Mnozí o tom určitě přemýšleli. Přece jenom, děti alf, malá princátka; jejich život musí být plný skvělých věcí ve stínu smečky, co se o ně stará. A také to tak částečně bylo.
Nejspíš už nikdy nezapomene na slovo pomeranč. Pojí se k němu silný zážitek a snad jediná společná vzpomínka na celou rodinu pohromadě. Rodiče vytáhli potěr ven k tůňce, asi aby jim ukázali kus lesa, kde by ale zrovna nebylo přeplněno. Vlčata se hned vrhla k zázračné vodě, která přinášela nejrůznější ovoce. Ne že by už nějaké kdy viděli. Nejzajímavější z nich byla oranžová koule, kterou postupně všichni ochutnali. Byla naprosto odporná a jen hecování od sourozenců způsobilo, že si ji každý mohl okusit. Přece nikdo nebude padavka, ne? Název té odpornosti ale velmi rychle zapustil kořeny do slovníku vlčat jako jedna z nejkrutějších nadávek. I když jsou vzpomínky na tuto událost už trochu vybledlé, pomeranč je pro Omóriku ten, koho nemá ráda a je odporný.
V prvních měsících se vytratili její dva bratři. Rika Nyrana ani Dráze nikdy pořádně nepoznala. I když se spolu tulili v pelíšku, jakmile vlčata vystrčila čumáčky ven a rozeběhla se ven, ztratila o sobě přehled. V Omóričině paměti se ještě matně vznáší vzpomínka na tulení s Drázem, který byl tak velký a měkkoučký. Ale taky to docela dobře mohla být jen dobře načechraná kožešina. Kdo ví. I ta jména jsou jí tak moc vzdálená, že si je už těžko vybaví. Stalo se to vůbec? Měla vůbec kdy bratry? Rodiče by na tu otázku odpověď měli. Ale zeptá se jich na to? Těžko říct, meandry se zvlnily už jiným směrem a pro Omóriku to asi není úplně podstatné.
S kým ale trávila čas, byla jediná sestra. Háti Eä, také zvaná Hatina, hlavně když ji zlobila. A že to bylo často! Z nějakého důvodu se Háti vždy snažila být lepší, rychlejší a průbojnější. To nejmladší z vrhu vždy bičovalo k co nejextrémnějším kouskům, ať to bylo skákání na stromy a lezení co nejvýše za bouře, nebo i jen prosté vytahování. Háti s ní vždy dokázala držet tempo a i když si to Rika nepřipouští, docela jí závidí.
Jejich dětské hrátky přidávaly šedé chlupy všem naokolo. Především Erlendovi, bratranci, který se jich několikrát ujal hlídat a nejspíše toho často litoval. Byl přítomen právě tomu incidentu se stromem v bouřce. Dvě malé vlčice ho ještě zneužily, aby dosáhly na nejnižší větve a pak jako veverky šplhaly výš. V té chvíli se právě Gallireou proháněla bouře a se slečnami to divoce houpalo. Omórika si doteď pamatuje na sestřino divoké výskání a hned se jí rozbuší srdce. Je to jedna z jejích nejmilejších vzpomínek z dětství, i když tuší, že třeba Erlend to vidí jinak. Ubohý vlk, neschopný slova, jen zoufale přešlapoval na zemi, zatímco se jeho dvě chráněnkyně houpaly vysoko nad hlavou. A co mohl dělat? Ani o pomoc volat nemohl. Nakonec je „zachránila“ matka, když povolala vlastní magii větru a ze stromu je prostě sfoukla jak dvě zralé hrušky.
Po tom následovala přednáška o nebezpečnosti takového chování, ale co malá vlčice něco poslouchala? Právě se v ní zrodil zárodek celoživotní lásky k adrenalinu. Jen tak seděla před mámou, očička zamlžená, na tváři nepřítomný pohled a uvnitř si stále dokola promítala to neskutečné vzrušení, které právě zažila. Srdce se jí nechtělo zastavit. A s adrenalinem se jí tělem šířilo naprosté blaho. Už tehdy věděla, že nikdy v životě nenajde nic podobného, co by ji přimělo se cítit takhle. Tohle byl naprostý strop. A musela se k tomu znova dostat.
Všechny tyhle myšlenky zatím ale nebyly úplně zformované. Ještě je malá vlčice úplně nechápala, jen tušila, že se v ní něco změnilo. A že touží po dalším dobrodružství.
Nějakou dobu se jí ho ale nedostalo. Poflakovala se po lese, přátelila se s dalšími členy smečky a celkově si dávala voraz. Jiskru v ní pomohl zažehnout až Adiram, který jí dal přednášku o tom, jak je křehká princeznička a měla by zůstat v lese, aby se jí náhodou něco nestalo. Taková nehoráznost! Naprosto hrozné! Něco takového jí neříkala ani máma, aspoň co si matně vybavovala z těch chvil po bouřkovém stromě. Neříkala jí to náhodou, ne? Rozhodla se, že Adirama nemá ráda. Nelíbilo se jí, jak se jí snažil rozkazovat a vykládal o věcech, jako by tak prostě byly a basta. Nikdo jiný k ní tak nemluvil a ona ho nehodlala poslouchat ani s ním trávit čas.
Její pocuchané ego trochu spravil Erlend, který se také divil, že jeho kamarád něco takového říkal. Nebo aspoň tak si to Rika pamatuje. Možná k tomu byly přidané i věty stylu „možná má ale trochu pravdu v tom, že bys na sebe měla dávat trochu pozor“, ale to už se do její hlavinky nedostalo. Přece jenom, souhlasil s ní, že to Adiram (trochu) přepískl a to jí stačilo. Měla pravdu a nic víc ji nezajímalo.
A tak když se jí už vlastní les přejedl, rozhodla se vydat nazdařbůh někam. Nebylo asi nejrozumnější to udělat v zimě, ale už doma skoro ohlodávala stromy nudou. A všude to bylo tak krásné! Všude zasněženo, ale jinak než na rodné hroudě. Nejkrásnější to bylo na zamrzlé řece, kde se mohla klouzat a zapadat do závějí! Vydrželo jí to, dokud se neukázal Adiram se svou připitomělou průpovídkou o nebezpečí, na kterou vůbec nebyla zvědavá. Možná poslouchat měla.
Chlad se už pomalu stahoval do hor a ledy praskaly. Kdyby se jen ponořila do ledové vody, Adiram ji mohl vytáhnout a všechno by bylo v pořádku. Netušili ale, že z tajícího sněhu se blíží povodňová vlna, která je spláchne a vypustí na úplně jiných místech. Omórice se ale dostalo, co chtěla – pořádného dobrodrůža. Jen aby se po natlučení čumáku už trochu zklidnila. To se nejspíš ale nestane.
