Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Parsifal trval na tom, že jeho cesta počká, ačkoli já zůstávala na pochybách. Ve výsledku jsem netušila, zda je větší nebezpečí tady nebo venku, protože se Styx mohla kdykoli vrátit, ale Arcanus měl zřejmě pravdu. Pro Parsifala bude lepší, když prozatím zůstane tady. Celá smečka by se s ním koneckonců na výlet vydat nemohla, tudíž měl větší ochranu v Asgaarském hvozdu.
Kývla jsem tedy na alfu a vyměnila jsem si se Sionnem krátký pohled. Jeho výraz zůstával kamenný, z očí se však dala vyčíst veškerá bolest, která cloumala celým jeho tělem. Nadnesl větu, jež musela být vyřčena, ale nikdo ji nechtěl slyšet. Sledovala jsem, jak mu Arcanus, se stejnou grimasou vepsanou ve tváři, odpověděl. Marně jsem se snažila vzpomenout, kdo je Castiel a zda jsem jeho jméno již někdy slyšela, teď však nebyl vhodný čas na takové otázky. Zjevně šlo o někoho, koho již asgaarští ztratili, o někoho důležitého. Přikázala jsem si, abych si jeho jméno dobře zapamatovala.
Když se Parsifal nabídl, že bude kopat, málem mi uklouzlo uchechtnutí. Ta situace byla tak absurdní, tak ironická. Utvrzovala mě v přesvědčení, že si z nás vesmír utahuje. Jako kdyby Elisa měla zvednout hlavu, hlasitě se zasmát a pak nám vynadat, jak jsme hloupí, že jsme jí na takový fóreček skočili. Sklouzla jsem pohledem k jejímu tělu a vyzývala ho k sebemenšímu pohybu, zvuku, činu. Zůstalo klidné.
Vlčice, která mluvila se Sionnem a přinesla s sebou úlovek, odešla se slovy, že ponechá soukromí na rozloučení. Došlo mi, že jsem tu možná taky navíc. Moje pozice v této rodině byla značně nejasná, a tak jsem špitla k Sionnovi: “Chceš, abych zůstala?” Věděla jsem, že pochopí, jak moc zůstat chci, jak moc jej nechci opustit, byť jen na moment. Kdyby ovšem stál o chvilku samoty se svým otcem, chápala bych to.

Nakonec Sionn přece jen nezůstal sám, protože k nám přišla i další členka Asgaarské smečky. Nevěděla jsem, o koho jde, s tak jsem se jen se svraštěným obočím znovu otočila na ušatého chlapce, který byl na malé vlče už slušně rozmluvený. Je to tak lepší, Nym, řekla jsem sama sobě v duchu. Nemůžeš se snažit o to, aby Sionn odteď nic nedělal, není žádná porcelánová panenka. Kontakt mu jedině prospěje. Na seznámenou jsem na Parsifala kývla. “Nym,” pověděla jsem mu pro změnu své jméno a rozhlédla se kolem, jako bych snad mezi stromy mohla naleznout jeho ztracenou matku. “Cestu kam přesně? Víš, odkud ses zatoulal?” zeptala jsem se a doufala, že bude mít alespoň mírné tušení. Vlčata mi nevadila, vlastně jsem je měla docela ráda, jenže teď se nám zrovna nehodilo řešit sirotky. Kdybych sama jedním nebyla, zřejmě bych k němu přistupovala o dost odmítavěji. “Jméno smečky si pamatuješ?” zkusila jsem ještě. Na to, s jak vytříbeným slovníkem to na mě zkusil, jsem ve finále pokládala docela jednoduché otázky, ne?
Koutkem oka jsem spatřila, jak se Arcanus vrátil. Vyměnil si se Sionnem jediný pohled, v němž byla zakódovaná jasná zpráva: je konec. Elisa je nenávratně pryč. Vrhl se k jejímu tělu stvořeného z rubínů a přitulil se k ní, ačkoli už to nebyla ona, protože ona byla mrtvá, byla mrtvá a navždy je opustila. Je. Nás? Připadalo mi špatné takhle přemýšlet. Připadalo mi špatné truchlit nad někým, koho jsem téměř neznala. Jenže Sionn byl má rodina a Elisa byla jeho maminka, byla jeho a on byl můj. Pokud nic nedávalo smysl, tohle přece muselo. Po určité době (a já nerozeznala, zda to byla minuta, nebo rok) se Arcanus zvedl a zavyl. Bylo to to nejbolestnější vytí, co jsem kdy slyšela, obsahovalo však i něco odhodlaného. Pomstu.

Následující otázku jsem opravdu nečekala. Zašeptal to tak tiše, že jsem musela našpicovat uši, abych ho pořádně slyšela, ale když jsem nakonec mezi mumláním rozpoznala větu, raději bych mu nerozuměla. Proč vlci umírají? Netuším, chtěla jsem odpovědět upřímně. Stejnou otázku jsem si pokládala již dlouho. Přišla jsem o celou svou rodinu, všichni zemřeli a mohla jsem za to já. Alespoň to jsem si vždycky říkala, ačkoli to ve skutečnosti nebyla má vina. Přijmout pravdu však z nějakého důvodu bylo příliš obtížné.
„Protože je svět nespravedlivý,“ řekla jsem nakonec a popotáhla, jelikož jsem se přes slzy nemohla plně nadechnout. „A ti, kteří si to nezaslouží, vždycky odejdou jako první.“ Táta. Máma. Esme. A teď Elisa. Kdo bude další? A kdy to všechno skončí? Nesu si snad životem nepřekonatelnou smůlu, která se teď kvůli mně přilepila i na Sionna? „Ale tvůj táta se vrátí,“ pokračovala jsem, přestože mi v hlavě vířila kopa negativních myšlenek. „Nic se mu nestane. Vrátí se domů a ty nikdy nebudeš sám. Rozumíš?“ Maličko jsem od něj odlepila bradu, abych se mu mohla podívat do očí. Byly celé černé a skelné, viděla jsem v nich vlastní odraz.
Dokázala jsem v okolí rozeznat jen železný pach krve, a tak jsem si vlčete nevšimla, dokud na nás nepromluvilo. Aniž bych se od Sionna vzdálila, natočila jsem se směrem k cizinci. Nedovedla jsem rozeznat, zda upřímnou soustrast myslí vážně, či je jednoduše drzý, ale rozhodla jsem se přiklonit k první variantě. Olízla jsem Sionnovi čenich a kývla na něj. „Já to vyřeším. Nedělej si starosti,“ vydechla jsem a potlačila v sobě všechny pocity, které mi právě nakazovaly, abych se od Sionna ani nehnula. Kdybych za vlčetem ale nešla já, musel by on, a to by bylo mnohem horší. Teď nemusel být beta, teď musel být hlavně Elisin syn.
Přistoupila jsem k chlapci a letmo se ohlédla na Sionna, zda je v pořádku. Pak jsem vlče zběžně očmuchala a došla k rychlému závěru. „Zdejší nejsi. Copak tu děláš, ztratil ses?“ zeptala jsem se a ani se nepokoušela o úsměv. Elisa zde přišla o život, tudíž to tu nebylo bezpečné. Obzvlášť ne pro neodrostlé vlče.

Těžko říct, zda mě Sionn slyšel či vůbec nevnímal, co se kolem něj děje, každopádně zavrtěl hlavou a tento pouhopouhý pohyb stačil k tomu, aby mi z očí vytryskly slzy. Vidět ho, jak trpí, mě příšerně bolelo, příšerně bolelo to, že jsem mu nemohla nijak pomoci. Smrt si vzala, co chtěla, ukradla další život, aniž by ji zajímaly následky. Rozsela semínka žalu tam, kde jsem si myslela, že žije jedna z nejšťastnějších rodin, co znám.
Sionnovy oči se rozšířily poznáním. Byl překvapený, zaražený, že jsem vedle něj. Opřel se o mne celou svou vahou a já lehce zavrávorala. Posadila jsem se a zvedla tlapky, abych Sionna objala. Najednou se zdál být malý, snad i mladší než já, ještě vlčátko. Choulil se v mém náručí jako raněné zvíře a povídal mi zmatená slůvka, slůvka osiřelého dítěte. Polkla jsem, v puse jsem cítila sůl z vlastních slz. „Bude to v pořádku,“ špitla jsem a netušila, zda přesvědčuji Sionna nebo sebe samotnou. Za zády jsem slyšela Arcanusův křik a naléhání. Vzduch byl nasáklý prosbami a krví.
Sionn se ke mně přitiskl tak pevně, až se mi před očima roztančily mžitky, a s každým vzlykem se jeho tělo lehce třáslo. Zajela jsem mu čenichem do srsti na krku a mumlala: „Jsem tady. Bude to dobrý. Bude to dobrý.“ Slibuju, chtěla jsem dodat. Docházelo mi ovšem, že slíbit jsem momentálně nemohla vůbec nic.
Nebylo těžké spojit si, kdo za Elisinou smrtí stojí, čí hlas ještě před chvílí zněl celým hvozdem. Ačkoli jsem si však její vinu uvědomovala, nedokázala jsem nad onou skutečností více přemýšlet. Postavila jsem mezi sebou a pravdou blokádu, kterou jsem nehodlala překročit.
Alespoň prozatím.

Přestože mi řekl, že je za můj návrat rád, cítila jsem, jak je stále lehce na pochybách. Zjevně bylo těžké přijmout někoho, kdo nedodržel svůj slib a navíc nedokázal vysvětlit důvod. To jsem naprosto chápala, pochopení ovšem neznamená, že mě to nijak nezasáhlo. Budeme muset na našem vztahu hodně pracovat, pomyslela jsem si a nostalgicky se na Sionna pousmála. Ale zvládneme to. Hlavně abychom nedopadli jako Lennie a Savior. Tak často se vážně hádat nepotřebuju. Ne že by se teda Sionn podobal Saviorovi, to už je snad podobnější kůň kočce. Asi bych radši měla zaklepat, aby se Sionn nezačal chovat podobně… To bych radši skočila ze skály. Jeden morous v rodině bohatě stačí.
Ani jsem se nesnažila zakrýt své štěstí, když se o mě Sionn opřel. Culila jsem se jako měsíček na hnoji a nechala se omámit jeho překrásnou vůní, vůní domova. „Chyběl jsi mi,“ zamumlala jsem do jeho srsti tak tiše, že to možná nezaslechl ani on sám, a pak se zase trochu odtáhla. Zřejmě jsem ale měla zůstat trochu blíž, protože se mi s dalšími slovy jeho otce málem podlomila kolena. „Jak jako není? Co se s Ragarem stalo?!“ zeptala jsem se úsečně, absolutně vyvedená z míry. Věděla jsem, že si na Faliona kde kdo stěžoval, ale dle mého přesvědčení své povinnosti vždy odváděl perfektně, jako alfa zkrátka nezklamal. Tak jak je možné, že smečka najednou není? Nedočkavě jsem na Arcanuse hleděla a v duchu přemítala, kde jsou teď Lennie, Savior a moji sourozenci. Kdyby byli tady, asi těžko by mi to Arcanus sdělil tak, že si budu muset hledat nový domov. Takže kde jsou? Rozpadla se snad smečka, protože na ni někdo zaútočil? Může za to Styx? Brousila si na Ragar zuby dost dlouho na to, aby jej konečně rozvrátila! Ta prašivá krysa -
Musím uznat, že jsem trochu pookřála, když mi Sionn pověděl, že by byl rád, abych tady zůstala. Elisa se přidala se stejným návrhem, dokonce použila spojení natrvalo. Ta představa byla krásná, opravdu, ale ke klidu v duši jsem zkrátka potřebovala vědět více informací. Kývla jsem Elise na rozloučenou a vyptávala se dál: „Jak se to stalo? Jsou Lennie a zbytek rodiny v pořádku? A co Falion? Kde teď jsou? Není jim nic, že ne? A řekněte mi prosím, že za to nemůže Styx - “
Jako na zavolanou se ozvalo vytí. Ačkoli jsem o jeho majitelce zrovna mluvila a mozek mi plnilo její jméno, poznal ji Sionn rychleji. Zmateně jsem těkala pohledem mezi ním a Arcanusem a neměla jsem nejmenší tušení, co se proboha děje. Sionnův obličej celý zbledl a vyrovnaný výraz byl nahrazen naprostým zděšením. Napadlo mě, že se stále nepřenesl přes své zkušenosti se Styx, ale to jsem vzápětí zavrhla. Muselo se jednat o něco mnohem, mnohem horšího. Vyběhl směrem na okraj lesa jako neřízená střela, aniž by nám cokoli řekl. Celá situace byla naprosto chaotická a ztrácela jsem se v ní, na přemýšlení mi ovšem nezbýval čas. Pokud se dělo něco špatného, nehodlala jsem v tom Sionna nechat samotného. Ihned jsem vyrazila za ním a snažila se pohybovat co nejrychleji, což bylo kvůli mému pohublému stavu poměrně těžké. Sotva se mi podařilo jej doběhnout, pohltil mě zcela jiný svět. To totiž bylo jediné možné vysvětlení. Paralelní vesmír, v němž není žádná radost a smích, žádné štěstí a láska. Jen smrt. Smrt vlčice, která Sionnovi dala život.
Hleděla jsem na její zkrvavené tělo. Na její otevřené oči, které pozorovaly svého syna, ale už jej nikdy nemohly skutečně spatřit. Sionn se k ní tiskl a otíral se o krev, otíral se o to, co z ní zbylo. O její schránku, zatímco se zoufale snažil najít v ní duši.
V krku mě pálilo a nohy mi brněly, zřejmě setrvávaly v domnění, že brzy bude potřeba znovu běžet. Jenže kam? Kam, když Elisu dostihnout nedovedeme? Sionne, chtěla jsem říct, ale zdráhala jsem se. Slova pomoci nemohla, slova by nepřinesla nic dobrého. Moc dobře jsem to věděla, protože jsem jako vlče zažila to samé. Když přijdeme o rodinu, nepomůže vůbec nic.
Sotva se od Elisy odtáhl, vyzvracel celý obsah žaludku a já si nebyla jistá, zda jej dokážu uklidnit. Panika jím prostupovala jako nebezpečný jed a trávila jeho mysl, jeho srdce a celé jeho bytí. Snažila jsem se nedívat na Elisu, nesměla jsem se na ni dívat. Musela jsem zůstat v klidu, abych tu dokázala být pro Sionna. Přistoupila jsem k němu a jemně se ho dotkla, abych ho ještě více nepoděsila. „Dýchej,“ řekla jsem, hlas se mi samotné nejprve třásl. Po tváři mu stékaly slzy a každá z nich otvírala dávno zašité praskliny v mém srdci. „Dýchej,“ zopakovala jsem, tentokrát sebejistěji. Schválně jsem se natočila tak, aby přese mě nebylo vidět Elisino tělo.

Ani jeden z nás se neměl k dalším slovům, a tak se situace chopila Elisa. Spíš než že by mě vyděsila svými náhlými dotazy na náš vztah, mě hlavně překvapila. Já sama neměla tušení, kam se Sionnem vlastně směřujeme, jestli tedy po takové době odloučení vůbec někam, tak jak jsem jí na to měla asi odpovědět? Navíc, byla to Sionnova matka, ne moje. Ještě bych řekla něco špatně a Sionn by to měl na talíři celý život. Díky bohu se však objevil i Arcanus, který žádné informace o našem románku nevyžadoval. Usmála jsem se na něj, jako bych mu děkovala, a pozdravila ho. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Sionn na Elisu zašklebil. Zjevně jí také nechtěl odpovídat, ale zrovna část o tom, jak se stal betou, bych si ráda vyslechla. Když jsem se o jeho novém postavení dozvěděla, srdíčko mi zaplesalo hrdostí.
Málem se mi zastavil dech, sotva ke mně Sionn přistoupil blíž. S očekáváním jsem hleděla do jeho tváře, která zblízka působila trochu starší, vyspělejší. Jako kdybychom se neviděli mnohem déle, než jsem si myslela. „Nedokázala bych se za tebou nevrátit,“ řekla jsem tiše, aby mě slyšel pouze Sionn a jeho rodiče nikoli. Stále si se mnou pohrávala nervozita. Přemýšlela jsem, zda tato věta povede k další, zda mi Sionn sdělí, že už o mě nestojí, že stihl potkat jinou vlčici a Elise s Arcanusem zatím nic nepověděl. Můj zdravý rozum samozřejmě věděl, že Sionn takový není a já si vymýšlím zápletky hodné telenovel, jenže momentálně na logiku nezbývala mozková kapacita. Celá mysl se zaobírala pouze hysterickým strachem z toho, že o Sionna přijdu.
Dotkl se mého čenichu a já ucítila na tváři jeho teplý dech. Nejistoty se rozplynuly, a ačkoli počasí tvrdilo něco jiného, vracela jsem se v čase do zimy, kdy vše bylo perfektní a my dva jsme přestali být pouhými přáteli. Přitulila jsem se k němu a zhluboka se nadechla. Jeho vůně mi navozovala tak silný pocit nostalgie, až se mi chtělo brečet. „Omlouvám se,“ hlesla jsem a doufala, že pochopí, jak těžké pro mě je přiznat vlastní vinu. „Nemůžu ti to vysvětlit, Sionne. Sama nevím, co se stalo. Můžeš mi… můžeš mi i tak věřit?“ S touto otázkou jsem se od něj odtáhla, abych se mu mohla zpříma podívat do očí. Chtěla jsem, aby ke mně byl upřímný, i kdyby pravda bolela, zároveň jsem si však přála milosrdnou lež. Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu a zašeptala: „Proč to teď mám vlastně mít komplikovanější?“ Tuto Elisinu větu jsem úplně nepobrala.

//Děkuji moc za přivítání

Nakonec jsem přece jen odtrhla pohled od cesty a zůstala strnule na místě. Bude to v pořádku, přesvědčovala jsem sebe samotnou v duchu, ačkoli byl onen podpůrný hlásek mého vědomí tak slabý, že jsem jej skoro neslyšela. Není se čeho bát.
Nemusela jsem čekat dlouho a z lesa se vynořily rovnou dvě postavy. První byla Elisa a vypadala poměrně klidně, takže ze mě opadla alespoň část obav. Přikývla jsem na pozdrav, zatímco jsem hleděla do jejích rudých očí, a pokusila se o sebevědomě znělé „zdravím“. Poté jsem přesunula pohled na vlka s černobílým kožichem a černými kukadly, který by po takové době zřejmě měl působit cize, přesto to však byl můj Sionn. Cítila jsem, jak se mi do krku žene vzlyk, a chtěla se k Sionnovi prostě vydat a přitulit, jako by se nic nestalo, jenže jsem nedokázala rozpoznat, na co myslí. Vidí mě rád? Je šťastný? Pokusila jsem se potlačit všechny své pocity z našeho setkání, i tak jsem ovšem nedovedla zabránit úsměvu, když řekl mé jméno. Ten se však brzy vypařil, sotva zazněla následující věta. Jsi tady. Jsi tady. Co to znamená? Je zklamaný, že jsem přišla?
Přes tvář mi přelétl ublížený stín. Samozřejmě jsem měla sto chutí mu vyčíst, že takhle by se chovat neměl. Že by měl mít radost, protože jsem se ukázala. Vina ale byla na mé straně, a proto jsem řekla jen: „Jsem tady.“ Srdce mi bilo jako splašené a zoufale se snažilo zjistit, zda buší radostí či strachem ze zlomení. Ve vzduchu viselo nespočet nevyřčených slov a ani jeden z nás se neměl k tomu je odhalit.

//Náhorní plošina přes Křišťálový lesík

Musím uznat, že už jsem v životě vypadala reprezentativněji. Na území Asgaarského hvozdu jsem vstoupila pohublá, s ocasem staženým mezi nohama a rozhodně ne s úsměvem na tváři. Připadala jsem si jako kořist vehnaná do pasti, a to jsem přišla zcela dobrovolně. Jenže jsem se tolik bála Sionnovy reakce, že jsem se už ani nesnažila o hezčí a přátelštější výraz.
Zastavila jsem se hned u hranic, zatímco se mi z hrdla vydralo protáhlé vytí. Až když se krajinou rozezněl onen vysoký tón, napadlo mě, že jsou dost možná doma i Sionnovi rodiče. Pokud si na mě stěžoval u Elisy… Tak odsud asi neodejdu živá. Hah. S ironickým úšklebkem jsem se ohlídla směrem, odkud jsem přišla. Ještě není pozdě na útěk, ne? Rychlá evakuace a třeba i přežiju. A pokud ne, tak moje zuby skončí na Elisině přívěšku a v Asgaaru si budou ještě desítky let vyprávět historku, jak si Nym dali k obědu. Jo, to zní jako zářná budoucnost. Do jaký rodiny že jsem se to rozhodla přidat?

//Magický palouk přes Údolí morény

Nemá cenu tam chodit, Nym. Smiř se s tím, už na tebe zapomněl. A pokud ne, tak na tebe rozhodně nevzpomíná v dobrém. Co bys totiž dělala ty, kdyby za tebou tak dlouho nepřišel on? Asi těžko bys mu padla k nohám, sotva by se ukázal po takový době. Vlastně mi z toho bylo do breku. Netušila jsem, jak se mám chovat, netušila jsem, co mám říct. Omlouvám se? Moc mě to mrzí. Vážně. Není to moje vina, ale… Jestli ti to pomůže, můžeš si myslet, že je. Jen se na mě nezlob, prosím. Prosím…
Tak to určitě ne. Kdybych k němu přišla s tímhle kňouráním, rovnou by mě vyhodil. Do někoho takového se přece nezamiloval, ne? A co to se mnou teď vlastně je? Kam se podělo všechno sebevědomí? Vždycky jsem věděla, že jsem sakra úžasná, tak snad nemusím řešit, že by se na mě vykašlal. Bude slavit, že jsem se vrátila! Nebo ne? Nebo… Nevěřícně jsem si odfrkla. Nedokázala jsem si připustit, že řeším takové kraviny. To jsem se teda někam dopracovala, pomyslela jsem si hořce. Vyvádět kvůli klukovi. Zažila jsem mnohem horší věci a stejně mě odrovná totální blbost. Totální blbost se sakra hezkýma očima a ještě krásnějším úsměvem...
Achjo.

//Asgaarský les přes Křišťálový lesík

Nevěděla jsem, kolik času uplynulo. Minuta? Hodina, den, rok? Stačilo jediné mrknutí a přímo před očima se mi jaro změnilo v léto. Květiny si užívaly vrcholu své krásy a čas, kdy se musely drát ven a prát se o svit slunce pro jejich růst, byl dávno pryč. Zmateně jsem zavrtěla hlavou. Byla jsem mimo já, nebo celý svět? Ouška se mi samovolně sklopila, jak mnou projel pocit strachu z toho, že se to stane znovu. Obavy z jakéhosi transu mě donutily protáhnout se a rychle vyrazit směrem na sever. V přesvědčení, že opravdu uplynula delší doba, mě utvrzoval fakt, že jsem byla celá pohublá, div mi žebra nevyčuhovala z boků. Hlad se každopádně prozatím neprojevoval, jen jsem necítila obvyklou sílu v nohou a celkově svalech. Proč jsme sem s Kayou sakra šly, zalitovala jsem svého rozhodnutí. Je to odsud příšerná dálka, ať už bych se rozhodla jít za kýmkoli. Zůstala vlastně máma se Saviorem v horách? A co moji sourozenci? Když jsem odcházela, nedokázali se shodnout na tom, kde budou žít. Tak jak je mám teď najít? Do Ragaru je to pěkná štreka. Ale za kým jiným se vydat? Za Sionnem? Těžko říct, jestli by mě vůbec rád viděl. Musí si myslet, že jsem se na něj vykašlala, došlo mi a hluboce jsem si povzdychla. Při představě, že jsem Sionnovi ublížila, se mi sevřel žaludek.

//Náhorní plošina přes Údolí morény

Nejdřív se zdálo, že je Kaya hlavně překvapená, pak na mě ovšem zařvala, abych byla zticha, a povalila mě na zem. Vykvikla jsem jako prase mířící na porážku, protože jsem takovou reakci vskutku nečekala. Málem mi vypadly oči z důlků, jak jsem na ni civěla celá vyvedená z míry. „Co to děláš?“ vydechla jsem a ani jsem na sobě nepociťovala žádné známky vzteku, jelikož mi zřejmě mozek ještě nestihl zpracovat, co se vlastně stalo. Zamrkala jsem jak panenka, sotva se mě zeptala, jestli někoho necítím. „Ne,“ špitla jsem vykuleně. „Ty snad jo?“ dodala jsem se zatajeným dechem a pro jistotu začmuchala, jenže se nic nezměnilo: stále jsem cítila pouze a pouze Kayin pach. Nutno říct, že kdyby se chystala trochu vykoupat, na škodu by to nebylo.
Za moment ze mě slezla a já se tak mohla vrátit ke své dobré náladě z rozpojení. „Kdybych věděla, že se na mě vrhneš hned, jak se mě zbavíš, asi bych radši rovnou zdrhla,“ zavtipkovala jsem a usmála se tak široce, až mě malinko zabolely tváře. „A já líp slyším! Tak doufám, žes mi celou dobu tajně nenadávala,“ uculila jsem se a rozhlížela se kolem. Kam teď?

//Mušličková pláž

Během cesty jsem střídavě koukala před sebe a zase zpátky na Kayu, aby mi neuniklo jediné slovo, které jí vyjde z pusy. Moc ale nemluvila, naopak mi pohled oplácela a v očích se jí leskla zvědavost, jakýsi zkoumavý podtón. Zmateně jsem se zamračila a svraštila obočí, protože mi nedocházelo, co přesně v mém obličeji hledá. Možná se jen snaží něco vidět a já to dramatizuju? Pravděpodobně jsem si to prostě špatně vyložila. Říkala přece, že nevidí vůbec nic, ne? Tak proč bych se měla domnívat, že můj obličej je výjimka? Obzvlášť když je moje krása sama o sobě oslňující, že ano.
„Jo, ježci,“ přitakala jsem, vzápětí se však dostavila lítost. Kaya mi totiž zřejmě nevěřila a vlastně to bylo pochopitelné. Kdyby se mi snažila namluvit, že se do moře přestěhovaly třeba kudlanky, asi bych si taky klepala na čelo. „No jo, no jo. Až budeš schopná vidět, tak se běž přesvědčit sama,“ odvětila jsem raději, abychom se nezačaly hádat, a zase přilepila pohled k zemi. Až budeš schopna vidět… Ale stane se to vůbec? Vrátíme se někdy do normálu, nebo už navždy zůstaneme přilepené jako siamská dvojčata? Takový život by byl příšerný. Asi bych si radši hodila mašli, než abych musela jít podobnou cestou. Zatímco se mi v hlavě usadila zmíněná negativní myšlenka, odehrálo se přesně to, na co jsme celou dobu ustavičně čekaly. Zasáhla nás síla neznámého původu a oddělila od sebe naše těla, aniž by dodala jakékoli vysvětlení. Omámeně jsem na Kayu hleděla a bála se udělat krok do strany. Nakonec jsem ovšem neodolala a pokusila se o to: pokusila jsem se trochu vzdálit.
Z hrdla mi vylétlo nadšené vypísknutí. Vyskočila jsem snad metr do vzduchu, jak šťastná jsem byla. „Kayo, Kayo, KAYO! Jsme volný! Jsme volný!“ radovala jsem se a skákala všude kolem, žilami mi pumpovala krev rychle jako nikdy. Najednou jsem už ke Kaye nepociťovala ani špetku špatných pocitů. Jediné, co mě zajímalo, bylo to, že je tohle prokletí u konce, a kdybych mohla, klidně bych Kaye samou radostí vlepila pusu.

//Ústí

Začínala jsem být opravdu smutná z toho, jak se dosud situace vyvíjela. Štvalo mě, že nedokážu přijít s žádným inteligentním řešením, a bylo to o to horší, že se na mě spoléhala ještě Kaya. Nezáleželo už tedy pouze na mně samotné, ale i na někom jiném, což normálně bylo přesně to, co bych si přála… Ale teď, když jsem konečně měla kus zodpovědnosti, nejradši bych ji odhodila přímo tady do moře a nikdy ji znovu neviděla. Najednou mi docházelo, že si pod tlakem možná nepovedu tak dobře, jak jsem si myslela.
Hleděla jsem do Kayiny tváře a čekala, že se naštve, že se zase celá naježí a dá mi pořádně sežrat, že jsem ji někam zavedla, aniž bych měla solidní plán. Jenže nic takového se nestalo. Místo toho něco povídala (bohužel tak tiše, že jsem dokázala odezírat jen některá slova) a v obličeji měla vepsaný klid a smířlivost. Překvapeně jsem zamrkala, jakmile do mě jemně strčila ramenem. To mělo být… Povzbuzení? Od Kayi. Vážně? Vděčně, avšak poněkud vyvedeně z míry jsem se na ni usmála. Vážila jsem si její reakce, obzvlášť protože byla dost šokující. Asi fakt nebude taková fúrie. Nebo mi schválně nadávala potichu a spoléhala se na to, že ji neslyším? No, taky možnost. Radši budu ale věřit v to první. „Všude je písek,“ popsala jsem stručně okolí, abych odpověděla na její otázku. „A mušle. A tamhle vidim něco ostrýho… Oni žijou ježci taky ve vodě?“ podivila jsem se, sotva jsem si pořádně prohlédla kulaťoučké stvoření se spoustou ostnů.

//Magický palouk

//Řeka Mahtaë (jih)

Má slova byla překroucena a Kaya vzala to, že nic nevidím, příliš doslova. Načuřeně jsem přivřela víčka, tenhle přístup mi teda opravdu nepomáhal. „Ty jsi fakt královna sarkasmu,“ odfrkla jsem si otráveně na její poznámku a protočila oči. Až se nám povede se od sebe oddělit, zdrhnu od ní klidně i přes celou Gallireu, přísahám na všecko, co je mi svatý. „A chápu, že chceš vědět, kam přesně jdeme, ale musim tě zklamat, tady to přesně nez – “ Zasekla jsem se uprostřed slova a nakonec ukončila i jakýkoli další pohyb, čímž jsem zastavila též Kayiny kroky. Jako na zavolanou se teprve před chvilkou zeptala, kam řeka vede, a světe div se, hned jsme dostaly odpověď. Zklamaně jsem si prohlížela masu vody přede mnou a snažila se vdechovat co nejméně vzduchu, protože se mi do čenichu dostával nepříjemný, štiplavý pach soli. „Moře. Vede do moře,“ hlesla jsem a pocítila v sobě znovu závan zoufalství, tentokrát to však nebyla panická beznaděj, spíše poklidný a vtíravý pocit, že ať uděláme cokoli a půjdeme kamkoli, stejně se našeho prokletí nezbavíme. „Musíme jinam,“ řekla jsem hned, snažíc se zapudit známky strachu z toho, co nás čeká. „Tady nic není. Promiň, Kayo, je mi to vážně moc líto,“ omlouvala jsem se a myslela to naprosto vážně. „Ale nevím, co mám dělat. Obzvlášť, když nic nevidíš a já ani neslyším, co říkám. Ve vodě už žádný znaky nejsou, spletla jsem se. Promiň.“ Hlas mi přeskakoval samými emočními výkyvy, jenže já si z toho nemohla dělat žádnou velkou hlavu, neboť (jak již bylo řečeno) neslyšela jsem ani ň.

//Mušličková pláž