Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protáhla jsem se, zatímco jsem k sobě pevně tiskla víčka. Čelisti jsem měla zatnuté, div mi ze samé bolesti neuteklo zakňučení. Moje tělo se nacházelo v jakémsi transu, znalo už pouze paniku, paniku a paniku. A nejhorší bylo, že zůstat v klidu vůbec nepomáhalo. Naopak jsem cítila, jak se celá třesu, protože se nehýbu. Adrenalin nadával nečinnosti, pro kterou jsem se rozhodla. Musela jsem znovu vstát a alespoň trochu chodit, něco dělat. Rozhodně ne dřepět na zemi a koukat do větví úkrytu, z něhož by měl kdekdo klaustrofobii.
Vynořila jsem se z iglú a pro jistotu zavětřila, aby mi neunikla přítomnost Yasina. Nemohla jsem přece tušit, zda se mu mě nepovedlo vystopovat. Věřila jsem jeho schopnostem skoro stejně jako těm svým. Místo jeho pachu jsem však poznala pach, který jsem nedovedla příliš jednoduše zařadit. Někdo, koho jsem už dlouho neviděla. Rowena? Rozhlédla jsem se kolem, téměř se mi zastavilo srdce. Rowena voní velmi podobně. Ale ne, to není, to je…
Savior. Na moment se mi zdálo, že jsem přimrzla k zemi. Kde je? Otáčela jsem hlavu sem a tam, záda slabě nahrbená. Savior ve mně vždy vzbouzel protichůdné pocity a reakci respektu teď očividně vyvolal jako první. Když jsem ho konečně spatřila, nedokázala jsem uvěřit vlastním očím. Vypadal úplně jinak, než jsem si ho pamatovala. A hlavně nebyl ve stavu, v němž bych ho ráda nalezla. Je naživu? S obavami a zatajeným dechem jsem se k němu přiblížila a drcla mu do kožichu čumáčkem.

//mimo Gall

Hledala jsem jakékoliv místo, kam bych se mohla schovat, a nohy mne nakonec zanesly sem. Roztřesenými tlapkami jsem dokráčela doprostřed iglú z houští a znaveně zasípala. Nedokázala jsem do plic nasát dostatek vzduchu, přestože jsem nekoncentrovala energii na nic jiného. Vyrovnaný dech se mi vyhýbal obloukem a v uších jsem slyšela vlastní tep. Buch buch, buch buch, buch buch. Srdce se mi naprosto zbláznilo, ohlušovalo mě každým zabušením. Čekala jsem, že jednou vynechá a celé tělo se kvůli tomu zastaví. Třeba si mě Smrt vezme právě tady, kde to nejméně čekám. Tady, daleko od nebezpečí.
Nechala jsem tam Yasina. Musel mě v lese ztratit, vůbec necítím jeho pach. Ve větru jsem ovšem necítila nejen jeho, ale vůbec nikoho. Můj čenich si stále pamatoval jedině pach Borovicového lesa – ztrouchnivělé dřevo, spálené stromy, minulost. Proč mě tam Yasin dovedl? Z vlastní zvědavosti? Chce snad zjistit něco víc o mé rodině? Muselo mu být jasné, o koho jsem přišla, i když jsme o tom od našeho prvního setkání už nikdy nemluvili. Takové věci se nepřipomínají.
S touhou uklidnit se jsem se posadila na zem a přivřela oči. Budu se muset vrátit a najít ho. Nemůžu přijít i o Yasina, to přece nejde. Ne, ne, ne. Tlak na hrudi nabral na intenzitě, stres nade mnou bez problémů vítězil. Co když se už nikdy neuvidíme?

Shireen jako by náhle vypadla z transu a její stav se mnohonásobně zlepšil. Připadalo mi, že v sobě potlačila smutek a přeměnila jej ve vztek, který byl mířen na zcela jasný cíl: vraha její matky. Těžko jsem polkla, jelikož jsem moc dobře věděla, že po Styx jde Arcanus a že už možná přibyl další mrtvý vlk. Jestli se ovšem jednalo o Styx či Arcanuse, jsem nehodlala dál řešit, aby mi z celé situace už úplně nepřeskočilo.
Udiveně jsem pozvedla obočí, když Shireen (nebo Iskierka, jak si z nevysvětlitelných důvodů začala říkat) zmizela v dáli spolu s Parsifalem. Najednou to pro mě vypadalo jako absolutně nepravděpodobná dvojice a maličko mě píchlo u srdce při myšlence, že ji třeba Parsi bude mít radši než mě. Pokud ho Iskierka neshodí z útesu, samozřejmě.
“Tak jsme zase sami,” vydechla jsem, musela jsem uznat, že s úlevou. “Bylo by nejlepší, kdyby tu... Byli všichni najednou. A tys to musel říct jen jednou.” Neměla jsem v úmyslu Sionna litovat, jen jsem moc dobře věděla, jaké to je, když musíme zůstat v klidu, zatímco ostatním sdělujeme, že naše rodina už není. Já měla čas si zvyknout, ale pro Sionna to zatím bylo strašně čerstvé. Jako otevřená rána, do níž stále někdo rýpá.

Podle Sionna se Parsifal musel zatoulat bůh ví odkud, protože ani nikdy neslyšel o magiích. To pro mě už vlastně ani nebylo žádné překvapení, neboť malý hoch vypadal, že měl pro strach uděláno: nezalekl by se snad ani před drakem, tak proč by se nedokázal dostat přes velké území? Zatěkala jsem pohledem k místu, kde jsem jeho světlý kožíšek viděla naposledy, a trochu sobecky si přála, aby se vrátil zpět. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že pro něj by bylo lepší najít svou rodnou smečku a zůstat s těmi, které dobře zná a má je rád, něco ve mně ovšem potřebovalo radost, veselo, zkrátka někoho, kdo do Asgaaru přinese dobrou náladu. Sice jsem teď viděla na Sionnově tváři úsměv, ale jak dlouho bude trvat, než se objeví znovu? Kdyby tu bylo vlče, určitě by mu bylo o něco líp. Odpovědnost za někoho se totiž snáší mnohem lehčeji, když jde o roztomilou kouli chlupů, jako je Parsi.
Přesně jako jsem předvídala, Sionnovi úsměv z tváře brzy zmizel. Shireen musela vědět, co se stalo, a oba jsme si to uvědomovali. Se staženým obočím jsem sledovala rozhovor sourozenců, úsečný a prostý. Panovalo mezi nimi tolik nevyřčených slov, až jsem měla chuť je na ně všechny sama zakřičet, ale nemohla jsem, nemohla: mezi ně dva jsem nepatřila, tahle konverzace se mě netýkala. Shireen jsem viděla poprvé v životě a byla jsem si naprosto jistá, že kdybych se vetřela do takto silných rodinných záležitostí, nepřijala by to dobře. Bohužel to totiž nepřijala dobře ani od Sionna.
Nevěděla jsem, zda se při pohledu na její slzy zlomilo srdce mně, či to bylo to Sionnovo. Přemáhalo mě zoufalství z jejich zármutku, netušila jsem, co bych měla udělat, abych jim pomohla. Odpověď byla nasnadě: nic. Nešlo udělat vůbec nic, ale já i tak hledala jiné řešení, protože tohle jsem přijmout nesměla, ne, ne, něco muselo jít udělat.
Akorát nešlo. Nečekala jsem, až se za sestrou vydá Sionn, a okamžitě zareagovala. Bála jsem se, co by Shireen sama mohla vyvést, takže jsem jí byla v patách, sotva zmizela mezi stromy. Dohnala jsem ji, až když zastavila. Z rudých očí jí stále proudily slzy.
Zanechala jsem mezi námi rozumný rozestup a naklonila hlavu, abych jí viděla do obličeje. „Shireen,“ vydechla jsem polohlasem. Mluvila jsem tiše, les můj hlas zcela pohltil. „Vím, že se neznáme. A nehodlám ti tu nabízet rameno na vyplakání, protože vím, že ho nechceš. Jen… Jen teď nebuď sama. Prosím.“ Stále jsem měla v paměti výrazy, které mi plnily mysl po smrti mé rodiny, a nápady, jaké jsem tehdy měla. Považovala jsem se za vyvrhel, za někoho, kdo nemá právo žít. Kdyby stejné výčitky dohonily Shireen, mohla by Elisu do říše mrtvých následovat.

Nikdy jsem nebyla schopná pobrat, jak ostatní dokážou zůstat klidní, když se někdo chová jako totální blbeček, a ani u Sionna jsem to nechápala. Zavolal za Fiérem, že tu Awnay nebyla už několik měsíců, jako kdyby se mu snažil i přes nevhodné řečičky pomoct. Spolkla jsem hořká slova míněná Fiérovi, neschopna posoudit, zda mě Sionnova vyrovnanost a přístup vytáčejí, nebo je spíš obdivuji. Hm, možná obojí?
“Řekl ti o sobě Parsifal něco víc, pokud to teda neni přísně tajná informace?” pousmála jsem se. “Mluvil, jako kdyby v sobě měl duši starýho děduly, ne vlčete. Jak mi to řekl, dáma? Čekala bych snad už jen poklonu a vyzdobený pukrle,” povídala jsem dál a dál ve snaze přivést Sionna na jiné myšlenky. “No dobře, to vlastně nezní vůbec špatně. Doufám, že se vrátí, abychom si ho mohli nechat. Když se ti hned zrána pokloní roztomilý vlče, asi to docela zlepší den, nemyslíš?” Tázavě jsem vypoulila oči a uvědomila si, že jsem posledních pár vět vyslovila na jediný nádech. Zazubila jsem se. “Melu blbosti, viď?”
Sionn zřejmě Fiéra taky moc dobře neznal, stejně jako neznal svoji vlastní sestru. Přišlo mi líto, že se Awnay nezajímala o své sourozence a rodinu celkově dost na to, aby se občas objevila doma, nebyla jsem ale o moc lepší. V Ragaru jsem se neukázala tak dlouho, že jsem ani sama nepochytila, že se rozpadl. Proto jsem jen chápavě přikývla a chtěla Sionnovi povyprávět o všem, co se stalo i nestalo po našem rozloučení, jenže se k nám přidala Shireen. Vedla si s sebou ještě nějakého vlka, pravděpodobně staršího než ona, a mně hlavou letmo probleskla myšlenka, že tu celou dobu čekáme na trochu jinou sestru.
Nezdála se mi zrovna dvakrát sympatická, protože si stejně jako Fiér neodpustila poznámku na můj kožich, oproti tomu frajírkovi od Awnay ale pořád působila jako absolutní zlatíčko (aspoň teda prozatím), takže jsem to nechala být. “Ahoj, já jsem Nym,” představila jsem se jí i jejímu společníkovi, o němž mluvila jako o Keksovi. Normálně bych se tomu jménu maličko zasmála... Kdyby se ovšem Shireen nepřišla zeptat na své rodiče. Sionna čekal další těžký rozhovor, a tak jsem se k němu posunula blíž a na znamení podpory mu na moment zajela čenichem do srsti. Nejsi na to sám.

Fiér se odporoučel, a to pěkně naštvaně, jako kdybych mu snad někam Awnay unesla já. Ohrnula jsem čenich nad jeho chováním, zjevně mu byly city ostatních naprosto ukradené. Kdyby považoval Sionna a Elisu za část svojí rodiny, snažil by se teď jakkoli pomoci, být k něčemu užitečný. Nedokázal však projevit ani zrnko soucitu, a proto jsem doufala, že bude Awnay hledat do konce života a sem se už nikdy nevrátí. Litovala jsem Sionnovy sestry, že si vybrala takového idiota.
Otočila jsem se na Sionna a koutkem oka zaznamenala, že Parsifal zmizel též. Pozvedla jsem obočí. “Prcek nakonec vážně odešel?” zeptala jsem se překvapeně, neboť jsem čekala, že buď zůstane, nebo ho domů dovedeme sami. “Zajímalo by mě, co Awnay na Fiérovi vidí,” dodala jsem ještě s povzdychem, ale nehodlala se k tomu z vlastní iniciativy nijak vracet, aby Sionn nemusel řešit další rodinné drámo. Pátravě jsem si prohlédla jeho tvář. “Kdys naposledy jedl?” nadhodila jsem a snažila se přitom netvářit starostlivě. Sama jsem měla problém s tím, že když se něco dělo, nedokázala jsem do sebe dostat ani ždibec jídla, takže jsem se teď obávala, aby Sionn nepodlehl stejným zvykům jako já.

Obrátila jsem oči v sloup, sotva se Fiér zase ujal slova. Sionn mě bohužel opustil, protože musel vyřešit Parsifalův původ, a já tak zůstala o samotě s tím... No, s tím blbcem. Vlastně mi nějak nedocházelo, proč jsem se na něj dokázala tak rychle naštvat, přestože bylo řešení nasnadě: před chvílí jsme řešili Elisin pohřeb, ale on přijde tak zvesela? Jak vůbec ještě může existovat dobrá nálada, když Sionnova maminka zemřela? Když se všude dějí tak hrozné věci? Copak... Copak necítí, že je všechno úplně špatně?
Ztěžka jsem polkla a přivřela víčka, prostě jsem neměla na nikoho takhle veselého náladu. Obzvlášť s jeho pitomými poznámkami. “Já se ovládám perfektně, to ty nedokážeš přestat mlít pantem,” postěžovala jsem si kousavě a začínala pociťovat bolest hlavy. Spánky mi hořely tlakem, jako kdyby měly pod pichlavými ostny brzy rupnout. “Jsem Nym,” představila jsem se krátce a zatěkala očima k Sionnovi, jenže už jsem ho nikde neviděla. Uklidňovalo mě, že mě stále obklopoval jeho pach. “A moc tě prosím, ať už je to proti podstatě tvojí stupidní existence, nebo ne. Nijak teď na Sionna netlač,” řekla jsem a postupně se snažila ztišit hlas, aby mě Sionn náhodou neslyšel. Nebyla jsem si jistá, zda by z toho, co jsem se chystala Fiérovi povědět, byl nadšený. “Elisa zemřela, Fiére. Zabila ji Styx, pravděpodobně už jsi o ní někdy slyšel. Arcanus se Sionnem budou potřebovat všechnu pomoc, kterou jim dokážeme dát... Arcanus už se vlastně Styx rozhodl hledat. Odešel z území, takže to tu má teď na starost Sionn. Tak, prosím tě, nedělej žádný blbosti. Fajn?” S očekáváním jsem na Fiéra hleděla. Vše jsem mu sdělila velice pomalu a zřetelně, aby mu došlo, že si ani v nejmenším nedělám legraci. Doufala jsem, že nepřidá Sionnovi na bedra další zátěž.

Parsifal nás konečně poslechl, takže můj herecký um očividně našel to pravé publikum. Nebo šlo čistě o Sionnův přísný tón... Kdo ví. Každopádně se oddálil a hltal maso, po kterém jeho žaludek tolik toužil, a zjevně nám moc nevěnoval pozornost. Zčásti proto jsem po Fiérovi vyjela a cvakla zuby opravdu těsně vedle jeho ucha, sotva se přiblížil k Sionnovi. “Už tak máš jedno ucho chromý. Nechtěj, abych tě o druhý připravila úplně,” zavrčela jsem a šťouchla do něj, aby se od Sionna zase hezky oddálil. Samozřejmě jsem věděla, že z tohohle hlediska se nemusím zrovna dvakrát strachovat, ale nebylo mi příjemné, že mě Fiér provokuje. Co si budem povídat, mně stačí málo a dokázala bych mu ukousnout klidně i přirození, když snad chce Sionna obskočit či co. Měla jsem přece praxi od Duncana, ne?
Když začal povykovat, abych ho klidně na místě zbila, pozvedla jsem obočí a trochu pochybně se podívala na svého, ehm, partnera. Asi. “To je ve smečce i tenhle idiot?” zeptala jsem se a vzývala všechny bohy, aby stáli na mojí straně a nedopustili v Asgaaru takový kus magora. Na druhou stranu, Cynthia byla pořád o něco horší. Tenhle prostě jen vypadal, že ho v mládí někdo přetáhl přes hlavu, a tak by teď potřeboval fláknout znova, aby se mu zase rozsvítilo.
Pak se bavili o Awnay, kterou jsem samozřejmě zatím neznala, takže jsem se nijak nezapojovala. Po očku jsem kontrolovala, zda je s Parsifalem vše v pořádku, a nakonec se k nám vrátil a nejdřív tiše poslouchal. Posléze se rozmluvil sám a ani teď mu nescházela špetka elegance, jež ovšem na vlčeti působila natolik pofidérně, že ho zkrátka nešlo brát vážně. Obzvlášť mě dostalo, že Sionna oslovoval “pane”, nehodlala jsem se do toho však moc motat. Parsifal se obrátil přímo na něj, a proto si to “pán” musel vyřešit sám.

Tak nějak se mi zdálo, že jsem Sionna svým návrhem jít za vlčetem zklamala, ale moc jsem nechápala proč. Nechtěla jsem se utápět ve smutných myšlenkách, a tak jsem raději dál nijak nerozvíjela, čím jsem mu ublížila. Akorát bych byla naštvaná sama na sebe. Vyrazila jsem tedy za Sionnem a poslouchala, jak hovoří směrem k Parsifalovi. Klučinovi kručelo v břiše tak hlasitě, že by to snad i dokázalo vyplašit všemožnou zvěř. Přesto jídlo rázně odmítl s tím, že si něco uloví sám. Nakrčila jsem čelo a věnovala Sionnovi jasný pohled: přece nenecháme tohohle pidižvíka o hladu. “Jak často se ti poštěstí dát si srnčí, hm?” nadhodila jsem a sotva větu dořekla, slastně se oblízla. “Opravdu bys chtěl takovou šanci zahodit, když už ti beta Asgaaru dává nabídku? Odmítnout není moc slušné, víš.” Rádoby káravě jsem se na vlče zamračila a pak zvedla bradu k nebi, jako kdyby nás právě příšerně urazil a my se ho chystali vyhnat z našeho královského obydlí. Chtěla jsem mrknout na Sionna, jak se mu pozdávají mé herecké schopnosti, když vtom se přiřítil jakýsi cizinec se Sionnovým jménem na jazyku. Byl tak moc nadšený, až jsem na moment zapomněla, že jsme teprve před chvílí pohřbili Elisino tělo. Následně mě však nazval buchtou a ohodnotil mě jako nějakou výstavní skříň, takže mě veselí rychle přešlo. Snažila jsem se netvářit moc kysele, kdyby se náhodou jednalo o Sionnova oblíbence, sotva ovšem přišla poznámka na to, že jsem Sionnovi zahla, neudržela jsem se. “To jsi snad chtěl Sionna sbalit sám, nebo co?” ohradila jsem se možná trochu prudším tónem, než bylo třeba. “Parsifal není ani jeho, ani můj. Vlastně nám chtěl zrovna říct, odkud se sem dostal, takže laskavě zavři zobák, než ti jednu natáhnu.” Rozezleně jsem mlaskla a se sladkým úsměvem jsem se otočila zpět na vlče. “Povídej,” vyzvala jsem ho jemně a hodila jedovatý pohled směrem k cizinci.

Vděčně jsem pokývla hlavou. Hodně pro mě znamenalo, jaký soucit jsme k sobě navzájem chovali. Přišlo mi to všechno tak pravé a upřímné, až jsem skoro nemohla dýchat. “Jednou ti to povím. Vše, co se stalo, ale... Až bude vhodnější chvíle,” řekla jsem tiše. “Máme si rozhodně co vyprávět.” Nejen moje příběhy, samozřejmě. Chtěla jsem - potřebovala jsem - slyšet všecičko ze Sionnova života. Cokoli, co považoval za důležité, ale i naprosté malichernosti. Přála jsem si jej poznat do takové hloubky, jako nikdo jiný přede mnou.
Očividně se mu ulevilo, když jsem mu pověděla, že zůstanu. Nemohla jsem lhát, o rodinu jsem se stále nesmírně bála. Z logického hlediska však nebylo moudré se za nimi vydat, protože jsem zkrátka nemohla tušit, kam se rozprchli. Sionn měl pravdu, možná je potká někdo z jeho sourozenců či někdo z Asgaaru celkově. A já zatím zůstanu tady, tady u něj, kde vím, že jsem potřeba. “Díky,” usmála jsem se na přivítání a zalilo mě štěstí z toho, že se Sionn také trošičku pousmál. Rozhodla jsem se využít toho, že se mu malinko zlepšila nálada, a dostat ho odsud, z tohoto smutného místa. Pokud by totiž dlouho setrval u Elisina hrobu, dost možná by od něj už nikdy neodešel. “Měli bychom jít za Parsifalem,” prohodila jsem tedy věcně. “Ať už je odvážný jakkoli, nechali jsme ho o samotě strašnou dobu.”

Na tváři se mi objevil drobný úsměv a já doufala, že stejný výraz brzy uvidím i na Sionnovi. Samozřejmě mi bylo nad slunce jasné, že po něm nemůžu vyžadovat, aby byl nejvíc veselý a čišela z něj dobrá nálada; něco takového by mě ani nenapadlo. Jen mě bolelo, když jsem pozorovala jeho zmučený pohled. Kdybych mohla, odstranila bych z jeho života vše, co by mu dokázalo jakkoli ublížit… Ale to nešlo. Nebyla jsem bůh, nebyla jsem Život ani Smrt. Byla jsem Nym, nikdo jiný než obyčejná Nym. A doufala jsem, že taková budu Sionnovi stačit.
Přilnula jsem k němu ještě pevněji a sklonila hlavu tak, že jsem spočívala uchem na jeho srdci. Zdálo se mi, že bije jen pro mě. “To není tvoje vina,” odpověděla jsem tiše, zjevně si vyčítal, že jsem přišla v tak bolestnou chvíli. “Mrzelo by mě víc, kdybych tu pro tebe nemohla být.”
Když mi Sionn navrhl, že se můžu vydat hledat svou smečku, mlčela jsem. Nechávala jsem si to všechno projít hlavou, zatímco jsem vdechovala jeho vůni a cítila jeho teplo. Připadala jsem si tak moc jako doma, že jen představa, jak Sionna znovu opustím, mě srážela na kolena. Zrovna se navíc nacházel ve stavu, kdy jsem ho přece nesměla nechat samotného. “Ne,” vydechla jsem tedy nakonec rozhodnutě, ačkoli mezi námi zavládlo skutečně dlouhé ticho. “Mohou být kdekoli, třeba i mimo Gallireu. A nemusí být všichni spolu. Možná by se mi vůbec nepodařilo je najít. Lennie a Row ví, že ty a já…” Odkašlala jsem si, neboť jsem nevěděla, jak přesně větu dokončit. “Jestli jsou v pořádku, budou mě hledat tady. Je to tak jistější. Chci zůstat.” Chci zůstat s tebou.

Na moment jsem zavřela oči, abych v sobě dokázala uhasit hořící nenávist, ale nedařilo se. I přes černou prázdnotu tmy jsem viděla Styx rudě, její šedou srst potřísněnou jizvami, její zlaté oči a rty zkroucené v modlitbě krutosti. Uvědomila jsem si, že mám stále zaťaté zuby, až když mě zabolela čelist.
“Nikdo nezůstaneme stejní, jako jsme byli dřív,” musela jsem uznat a vysypala to ze sebe odevzdaným tónem. “Nevím, kolik toho vlastně víš o mých rodičích, ale... Řekněme, že chápu, jak se cítíš. Ale změnu nesmíš vnímat jako část sebe, či část tvého táty, která zemřela. Změnit se je naopak to jediné, co tě dokáže udržet naživu.” Jediný, kdo doopravdy věděl, co přesně se s mou rodinou stalo, byla Lennie. Netušila jsem, zda jsem připravená Sionnovi všechno povědět, a už vůbec ne, zda je na to připravený on. Proto jsem nesklouzávala do detailů a snažila se Sionnovi poradit, zcela upřímně, zcela od srdce.
Překvapeně jsem zamrkala, když mi došlo, že po pomstě z nás dvou prahnu jen já. Nesvedla jsem v Sionnově tváři nalézt ani špetku vzteku: jediné, co vykreslovalo rysy emocí, byl smutek. Schválně stočil konverzaci na jiné téma a já mu nebránila. U zmínky Elisy jako by se zalekl vlastních slov.
“Jestli tu nechtěla být, je jedině dobře, že zmizela. Každopádně je to celkem nevděčný, když jste jí nabídli útočiště, zatímco byla malá. Já bych se třeba nikdy takhle nezachovala k Falionovi - “ Vytřeštila jsem oči, z ničeho nic jsem si vzpomněla na Ragar. Vzhledem k tomu, že Sionnovi mohlo pomoci se bavit o něčem jiném než o Styx a Elise, jsem se rozhodla, že s dotazem nebudu otálet. “Neřekli jste mi, co se vlastně stalo v Ragaru. Jsou všichni v pořádku? Slyšel jsi něco o Lennie a Saviorovi? A Falionovi? A o vlčatech? Hm, už musí být dospělí... Že se jim nic nestalo, že ne?”

Zastavila jsem se uprostřed pohybu, protože mi došlo, že Parsifal ještě bude muset počkat. Modlila jsem se ke všem bohům, aby se mu během naší nepřítomnosti nic nestalo. Posadila jsem se vedle Sionna a naklonila hlavu na stranu, když mi sdělil své obavy. Měla jsem ze ztráty Arcanuse taky docela respekt, Styx očividně musela být silnější, než jsem si kdy myslela. Jenže jsem nemohla přilít benzín do ohně a podpořit v Sionnovi strach, to v žádném případě. A tak jsem rázně zavrtěla hlavou. “Nepřicházíš, to vůbec neříkej. Tvůj táta se brzo vrátí a jediný další vlk, kterýho pohřbíme, bude Styx,” zavrčela jsem její jméno a zadívala se do hlíny. Nenávist ve mě najednou rostla jako dobře zalévaná květina, říkala si o víc, chtěla prostor a uznání. Vztekle jsem zaryla drápy do země. “Vlastně ne, nepohřbíme ani ji. Ta si zaslouží, aby ji sežraly mršiny, aby se jejím masem dávily myši. Doufám, že jí tvůj táta utrhne hlavu.” Aniž bych si to uvědomila, cenila jsem zuby v nesnášenlivém gestu. Bylo mi jedno, že by Sionn mohl být zaskočen mou agresí, koho to taky zajímalo? Oplývala jsem přesvědčením, že kdyby se mi teď Styx zjevila přímo před čumákem, klidně bych ji umučila k smrti.
Znovu jsem si povzdychla, když se řeč stočila zpět k Parsifalovi. “Zajímalo by mě, co si už musel prožít, když ho smrt nechává chladným.” Zemřela mi celá rodina, ale i tak se ke smrti nestavím stejně jako Parsifal. O koho přišel on? A měl vůbec někdy někoho?

Maličko jsem se pousmála, když se o mě Sionn opřel, přesto se však celá má tvář nedokázala vybrodit z jezera neštěstí. Můj úsměv hrál odstíny smutku a Sionnovy myšlenky tomu nepomáhaly: cítila jsem je, cítila jsem je jako pach krve. Ačkoli jsem je nedokázala podchytit dokonale a přebrat si v hlavě každé jednotlivé slovo, byly tam, neurčité, melancholické. Povzdychla jsem si do Sionnovy srsti, snad abych tak odčerpala jeho emoce. Bylo mi líto, že jsem nic takového ve skutečnosti nedokázala.
Nakonec to byl on, kdo Elisu pohřbil, nikoli Arcanus. Překvapovalo mě, kolik síly v sobě dokázal najít. Byl o tolik silnější než já, když jsem se dozvěděla o smrti své rodiny. Jednoho dne bude úžasným alfou. To samé si očividně myslel i Arcanus, protože s ním hodlal sdílet své vůdčí povinnosti. Přišlo mi, že se vše děje nějak rychle a čas ubíhá jako o život, možná doslova, možná vážně utíká před smrtí. Při této myšlence jsem pevně skousla zuby. Co když Elisa nebyla poslední, kdo brzy zemře?
Věnovala jsem Arcanusovi souhlasný pohled, když mi pomocí myšlenek vzkázal, abych dala na jeho syna pozor. Vzápětí už byl alfa pryč a dle jeho výrazu jsem usoudila, že Styx bude hledat klidně do konce svých dní, aby ji jednou provždy zabil. Nedokázala jsem si ovšem pomoci, hlodal ve mě strach, že Arcanus skončí stejně jako jeho družka.
“Má pravdu,” podotkla jsem a šťouchla do Sionna čumákem. “Musíme se postarat o Parsifala. On... by se do tohohle neměl zaplést.” Dala jsem Sionnovi ještě chvíli, aby se rozloučil s Elisou, a pak se volným krokem vydala zpět k vlčeti.

Ze Sionnova výrazu jsem ihned vyčetla, že má otázka byla absolutně bezpředmětná. Zalitovala jsem, že mě něco podobného vůbec napadlo, ačkoli mě přece jen zahřálo u srdce, že nechce, abych odešla. Kdybychom zrovna nebyli v této situaci, byla bych nadšená, že pro něj zjevně znamenám takovou podporu. Teď jsem ovšem jen chápavě přikývla a pokusila se o něžný úsměv. „Samozřejmě. Zůstanu s tebou,“ řekla jsem s jistotou v hlase a otřela se o Sionna bokem, aby se o mé přítomnosti přesvědčil.
Nakonec nebylo potřeba ptát se na Castiela později, jelikož se vysvětlení vzápětí dostavilo. Sionn totiž k mému překvapení taky netušil, o koho se jedná. Když jsem si vyslechla, že Castiel byl Sionnův starší bratr, který zemřel hned po narození, soucitně jsem stáhla uši. Sionn už dnes ztratil matku, jenže teď přišel o někoho, kdo ani neměl šanci žít. Bylo mi jasné, jaké myšlenky ho budou trýznit: kdyby tu Castiel byl, stalo by se něco jinak? Kdyby žil, vycházeli bychom spolu dobře? Zemřel někdo, koho jsem měl bezmezně milovat?
Arcanus pomocí magie pozvedl Elisino tělo a následně jej nechal dopadnout na vlastní záda. Těžce jsem polkla, když jeho kožich potřísnila další krev. Svět kolem jako by se s každou další vteřinou barvil čím dál víc do ruda. Následně jsme se vydali mně neznámým směrem, dokud Arcanus Elisu nepoložil do vyhloubené jámy. Slyšela jsem, že své družce věnuje poslední slova, ale nevnímala jsem, co přesně znamenají. Hleděla jsem na Elisino tělo a snažila se mrkáním zahnat slzy, které se najednou znovu přihlásily o slovo. Děkuji za všechno, vzkázala jsem Elise v duchu, přestože mě nemohla slyšet a neslyšela by mě, ani kdybych své díky vyřkla nahlas. Slibuji, že tvého syna nikdy neopustím. Budu ho bránit do posledního dechu, budu tu pro něj. Za to, že jsi jej přivedla na svět, ti budu navždy dlužna.