Příspěvky uživatele

Oblízla jsem si čenich a čekala, jestli se náhodou nějaké to křovisko nepohne mým směrem. Moc jsem upřímně nevěděla, co dělat, a tak jsem se dala do naivního doufání, že to osud vyřeší ze mě. Vždycky věci řešil za mě a nikdy mě s dostatečným předstihem nevaroval, co se bude dít dál, ani se mě v tom lepším případě nezeptal, jestli jsem se svým příběhem spokojená. Ušklíbla jsem se a zopakovala oblíznutí čenichu. Vážně bych se napila, v krku jsem měla nepříjemné sucho.
Mé čekání na cosi se nakonec asi vyplatilo, protože křoviska se skutečně zavlnila a do uší mi pronikl hlas. Zastřený, možná nejistý? Na tohle jsem neměla moc dobrý odhad, protože ve smečce se nic kromě šepotu neprovozovalo.
S hlavou sklopenou k zemi jsem vyšla naproti za tím hlasem. Docela jsem se modlila, že si ho třeba nevymýšlím nebo že to není můj vlastní. Nezněl tak, ale co když jsem si už tak ráda povídala sama se sebou, že jsem ani nedovedla odlišit realitu od skutečnosti? Zdálo se mi to, nebo se vzduch naplnil lehkými stopami po... kouři? A kam se jen podělo sluníčko?
Je tu někdo? zadunilo mi v mysli. Chtěla jsem říct, že je. Že jsem tu já! Jenže byla jsem tu já, doopravdy? Byla jsem vůbec hodna se označovat jako někdo? Pootevřela jsem tlamu a... všechna slova se mi zasekla v hrdle. S hlasitým sklapnutím jsem ji zase zavřela. Nakonec ze mě vyšel jen přidušený šepot: „Pojď tudy.“
Tím jsem neříkala, že jsem někdo. Jenom jsem potvrzovala, že existuju a jsem stvořená z masa a kostí. Polkla jsem žluč, co se mi nahrnula do krku a ještě jednou se zhluboka nadechla, abych opět ucítila v nose popílek. Zvláštní.

<< Náhorní plošina

Smrt mi funěla za zadkem, dokud jsem se dostatečně nenamávala hlavou. Konec měl přijít vždycky. Tak proč ne zrovna teď? Zavřela jsem oči, na moment, abych ty myšlenky definitivně odvála. Pomohlo to? Musela jsem v to věřit. Příštích pár kroků jsem měla v hlavě prázdno a slova, jež se mi formulovala na jazyku, tam rychle hnila. Vyhovovalo mi to. Vyhovovalo by mi to, i kdyby to bylo jinak. Protože by to tak prostě bylo a já bych s tím stejně nemohla nic udělat.
Oblízla jsem si čenich. Zrovna profesionální průzkumnice jsem nebyla, ale dovolila jsem si učinit pár poznatků. V tomhle absurdním světě, kde to všechno bylo naruby, měli tendence dělat veškerá místa tak, aby vás poškrábala. Ať už pichlavé kytky, keře nebo... další keře. Stála jsem na samém začátku houští, aspoň to tak jako začátek působilo, a pochybovala jsem, že pokud půjdu dál, nakrásně narazím třeba na vodu. Ani jsem nevěděla, jestli mám vlastně žízeň? Taky by mě zajímalo, jakou možnost jsem si nakonec vlastně zvolila. Teoreticky jsem šla rovnou za nosem, protože zrovna nějak zvlášť hodně pachů tu nebylo. Pach bratra jsem nenásledovala rozhodně, nemůžete následovat něco, o čem nevíte, že to existuje. Ten pach nebo bratr, pro mě to vyšlo nastejno. Raději jsem tedy zase svěsila pohled, prohnula se v ramenou a řekla si, že když už tu jsem, prostě půjdu dál a uvidím. Něco se přece přihodit musí.
„Čus, tady Nova,“ vypadlo ze mě nakonec šlusem. Asi jsem právě pozdravila něco, co mě každou chvíli píchne do zadku; křovisek tu k tomu bylo dostatečně. V koutku oka jsem si všimla pár nudných balvanů opodál. Možná jsem nakonec kdysi nebyla kostřička Nova, nýbrž balvan, a být nudným balvanem mi už zůstalo. To by vysvětlovalo, proč jsem zatím nepotkala živou duši (kromě supů) a proč mě všechno chtělo popíchat, každý mě raději obešel obloukem a občas se i zasmál. Na tváři se mi objevil nicneříkající výraz. Raději se nevyjadřovat.

<< Magický palouk (přes Zrádcův remízek)

Pokud mi palouk, na němž rostl můj přítel kontryhel, nepřišel dostatečně zajímavý a barevný kvůli tomu, že většina z rostlin byla obyčejně a nudně zbarvené bylinky, jakmile jsem se začala prodírat všelijakými houštími a křovisky a odevšad na mě vykukovala duha, změnila jsem názor. Těch barev tu skoro bylo na můj vkus až moc, kdyby byl aspoň z poloviny takhle hezký můj život, nemusela bych si teď povídat sama se sebou: „Je to tu hezký, docela. Mohlo by být hůř, určitě. Vždycky může být hůř.“
To jsem ovšem poctivě přestala dělat, jen co to začalo kolem mě houstnout a za chvíli jsem kráčela mezi stromy. Ošklivé jámě jsem se naštěstí vyhnula, tedy – koukla jsem dolů, na rozdíl od kontryhelu se mi nezdála zrovna jako moje přítelkyně, a mazala jsem pryč. Potom mě osud vyplivl někam, kde to až podezřele vypadalo jako na předchozím palouku. Byl rovnější, ale nejdřív jsem začala přemítat, jak se mohlo stát, že bloudím v kruzích. Po chvíli zkoumání travin jsem však seznala, že jsem žádnou otočku neprovedla, a pokračovala jsem dál. Ani teď jsem se moc nerozhlížela okolo, naštěstí-ještě-pořád zlaté oči upírala do země a z tlamy jsem samovolně nechala plynout slova. Zase to ze mě lezlo a ani jsem si neuvědomovala jak snadno. Už jsem ani nevěděla, co říkám a docela tím děsila sama sebe. Po chvíli mi to konečně přišlo divný až moc, tak jsem jednoduše zaklapla čelisti podruhé. Ten pocit samoty se vzdálil.
Nad hlavou mi přelétli supi. Najednou jsem si uvědomila, že jsem dorazila někam, kam jsem asi dorazit neměla. Teda měla, zavedl mě sem osud, moc se mi tu však nelíbilo. Pronásledována supími pohledy, nutno podotknout, že asi ne kdovíjak přátelskými, pokud bych si troufla hodnotit chování ptáků, jsem se hnala dál zpustlou krajinou. Konec měl přijít vždycky. Tak proč ne zrovna teď?
Vždy, když jsem si myslela, že už nejsem kostřička Nova, myšlenky mi poněkud drastickým způsobem daly najevo, že pod huňatou srstí a dostatečnou tukovou zásobou jsem pořád vyhublá a pokradmu mě následuje smrt. Vždycky mě bude následovat.

>> Velké houští

<< Topolový les, který se ukázal být jiným topolovým lesem, než v jakém jsem vyrůstala (co se dá dělat)

Mé představy o topolovém lesíku byly takové, že budu zírat na topoly. Místo toho jsem vejrala na louku. Což se jaksi... lišilo od mých představ. Přísahala bych, že ony topoly jsem vážně viděla, někdy před tou loukou – byly tam, byly tam, byly. Tak proč najednou nebyly? Musela jsem se s tím holt smířit, jako s mnoha věcmi ve svém životě, a jít dál. Věřit, že mi nebe sešle domov přímo před čumák, bylo naivní a doteď jsem nepochopila, jak jsem si mohla myslet, že ho vážně znovu objevím. Síla myšlenky většinou nefungovala, k mému věčnému zklamání.
Zhluboka jsem se nadechla a ostražitě se vlekla chladným ránem. Moc nebylo, do čeho píchnout. Občas to do mě píchla nějaká rostlina, nad čímž jsem se jen zamračila, a to bylo tak všechno. Na chvíli jsem se zastavila, abych uklidila bušící srdce a pořádně se vydýchala. Vlastně jsem netušila, kam jsem se tak hnala, ale naučila jsem se poslouchat osud, takže když mé příšerně a ošklivě dlouhatánské nohy zavelely, že ponesou mé hubené tělo rychlostí blesku, nesnažila jsem se je zadkem zastavit. Přijímala jsem vůli shůry tak, jak ji to zrovna popadlo.
Po celou dobu jsem už ze zvyku měla pohled víceméně sklopený, takže jsem se zatím nijak netrápila černými mraky varujícími pravděpodobně před blížícím se slejvákem, a pravda, i kdybych je viděla, bylo by mi to stejně jedno. Co bych s tím asi tak nadělala? Raději jsem svůj sklopený pohled zaměřila na kontryhel, ten byl poslušně v dohledu a nikam jsem krk nemusela vykrucovat. V bylinkách jsem se nevyznala, takže to pro mě byla jen další kytka, musela jsem ovšem uznat, že mi při pohledu na ni div neukápla slza. Byla nenápadná a ztracená, v té vší záplavě barev, jichž vlastně nebylo až tolik, což už bylo co říct. Mimoděk mi pohled spadl na vlastní uchozené tlapy. Já byla taky nenápadá a světem přehlížená. Ještě pořád jsem byla nijaká. Vyhovovalo mi to. Asi.
Nijaká Nova se tedy dala do pohybu, zatímco jsem začala hlasitě rozebírat to, co mi přišlo na mysl. Nikde nebylo ani živáčka, kromě mého přítele kontryhele, a mně pobíhal mráz po zádech. Přijde samota. Přišla samota? a budu trpět. Zase. A já už trpět nechtěla. Myslím. Teda, nemyslím, protože... já myslet přece nemůžu. Takže to asi prostě jen vím.
„Mohla bych jít rovně, možná. Hezky za nosem. Nebo se chytit nějakého pachu a jít za ním, třeba... mám vlastně hlad? Jo, asi. Myslim si. Teda, nemyslím si, vím to. Nevím? Fajn, prostě jenom půjdu a bude to dobrý. Slyším hlasy. Je to dobrý. Svět není bez hlasů. Je to dob–“ Takhle jsem zvesela pokračovala po zbytek cesty.

>> Náhorní plošina (Přes Zrádcův remízek)