Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mahar (přes Hadí ocas)

Ačkoli jsem nechtěla ono záhadné, na pohled vlastně docela děsivé místo hned odsoudit, přece jen mi nedávalo smysl, jak na něm může někdo žít. Bianca v těch bažinách však očividně žila. Chápavě jsem přikývla. Potopu jsem sice nezažila, ovšem dovedla jsem si živě představit, že to není nic příjemného. A příšery? To mě doopravdy zaskočilo. „Neměla jsi to lehké, Bianco,“ špitla jsem, netušíc, kam tím vlastně mířím. Chtěla jsem vyjádřit soucit? Mezi řádky dát své přítelkyni najevo, že jsem tu s ní, i když bych tu možná ani raději nebyla? Nevěděla jsem to a své nevědění jsem přijala s otevřenou náručí. Nemělo cenu se tím zalamovat. Možná jsem však už cítila, že se blíží konec našeho příběhu, a prostě jsem jí chtěla na rozloučenou říct nějaká hezká slova.
S Biancou jsme se probíjeli hustým lesem. Nejen, že tu stromy rostly natěsnané na sobě, a tak bylo složité se tu pohybovat, hlavně nebylo tak silné světlo, a co víc, k tomu všemu byla i mlha. Měla jsem pocit, jako by mé zlaté oči překryl jakýsi povlak.
„Bianco?“ hlesla jsem najednou, poté, co docela dlouho mlčela. „Už bych měla jít.“ Najednou jsem si tu zkrátka nepřišla vítaná. Ne proto, že by vlčice řekla nebo udělala něco špatného. Jenže jsme se očividně blížili k jejímu domovu, do něhož jsem prostě nepatřila. Za to nemohla. Já ostatně taky ne. Štěstí na mě třeba čekalo někde jinde, ne? Váhavě jsem se pousmála. „Děkuju za všechno, Bianco. Hodně jsi mi pomohla se smrtí. I když mě už asi bude pronásledovat po zbytek mého života, jsem ráda, že jsem si v hlavě srovnala priority. Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?“ Byla to řecnická otázka, ovšem něco ve mně doufalo, že na ni Bianca odpoví. I kdyby to mělo být jen v její vlastní mysli a já to neslyšela.
Potom jsem se na ni naposledy podívala a mé příšerně dlouhatánské nohy se daly do pohybu, aby opustily tu jedinou vlčici-přítelkyni, již jsem v roztodivné Gallirei měla. Najednou mi došlo, že jsem celou dobu byla sama. Ten starý známý pocit se mi usadil na srdci, zatímco jsem klopýtala... kam? Naučila jsem se, že život neodpovídá na zoufalé otázky, a tak jsem prostě kráčela směrem, kterým mě vedl.

<< řeka Kiërb (přes Vřesoviště)

Jakmile jsme došly do močálů, trochu ve mě zatrnulo. Ne, že bych byla nějak vysazená na svůj kožíšek, ale přece jenom, představa, že už pravděpodobně nebude ani šedý, natož bílý, byla docela... nepříjemná. Hlavně jsem nechtěla páchnout, protože bych pak určitě od sebe odháněla ostatní vlky a už navždycky byla sama. A já sama nechtěla být. Už ne. Nezvládla bych to. Mlčky jsem se podívala na Biancu. Za jak dlouho se s ní budu muset rozloučit? Vážně jsem jí nechtěla dávat sbohem, přirostla mi k srdci, ačkoli jsem se neustále vracela k myšlenkám, co si asi myslí ona o mě a jestli mě třeba nepovažuje za přítěž, bych s ní ráda i nadále cestovala. Byla to však hloupost. Nemohla jsem jí dělat mlčící stín, který kupodivu nemá názory, až do smrti. A tentokrát třeba do té opravdové.
„Dobře,“ řekla jsem jen, když mi poradila, abych se držela poblíž a následovala ji, a přesně to udělala. Bylo rozhodně jednodušší se nechat vést než sama být v čele. A to platilo všeobecně, nejenom pro překračování zvláštního území. Překvapilo mě, že to tu nepáchne tolik, jak jsem čekala. Pach tlejících stromů očividně spolehlivě přebíjelo něco příjemnějšího. Co, to jsem už nevěděla. Vzduch byl ale vlhký, a tak jsem předpokládala, že je někde poblíž kromě bahnitých jezírek i nějaký pořádný zdroj vody.
Už jsem byly skoro venku, když Bianca zavrávorala. Byla jsem v šoku a tak jsem jí nepřispěchala hned na pomoc. Nakonec to ani nebylo potřeba, ustála to a z bažin jsem ji vytahovat nemusela. Oddechla jsem si. Vystavit se dalšímu možnému způsobu smrti rozhodně nebyl můj dnešní plán. „Vlastně se mi líbí. Každý má předsudky, že místo s tak zvláštním názvem bude automaticky zvláštní, a tedy nepěkné. Ale to vůbec není pravda, určitě se tu skrývá spousta zajímavých zákoutí... tobě se vážně nelíbí?“ Až na první větu jsem vše říkala zaraženě. Teoreticky vzato to bylo projevení názoru. A já něco takového dělat nemohla. Možná proto jsem se to snažila zaobalit, aby to jako názor neznělo, spíše jako konstatování holé skutečnosti. „Ne, nebyla, nikdy. Díky, že jsi mě sem vzala.“ Vždycky pro mě byly důležité maličkosti a drobná gesta, a proto jsem za ukázání močálů Biance zcela upřímně, srdečně poděkovala.

>> Východní hvozd (přes Hadí ocas)

<< Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Ani jsem nevěděla, proč jsem řekla, že do močálů chci. Asi jsem Biancu nechtěla zklamat. Nebo jsem se zkrátka chtěla podívat na místa, jež jsem z domoviny neznala. Utéct co nejdál od topolového lesa. Naklonila jsem hlavu na stranu a lhostejně pokrčila rameny. „To nevadí. Ne všechno, co není hezké, je špatné,“ podotkla jsem. Mně to smysl dávalo, těžko ale říci, jestli to pochopí i ona. Takový topolový lesík, v němž jsem vyrůstala, měl potenciál být krásným místem nabízejícím harmonický život. Byl nádherný. Ovšem věci, které se tam udály, se mi zaryly pod kůži a ošklivě tam pálily. Kromě jedné jizvy na tváři jsem žádnou neměla, avšak i tak jsem najednou cítila, jako by mě cosi bodalo všude. A za to všechno mohly jen vzpomínky na domov. Nešťastně jsem si povzdychla a raději přidala do kroku, dřív, než mě opět dožene smrt. Už jsme taky byly takové přítelkyně.
Překvapilo mě, že mě vlčice nesoudí za můj... zlozvyk. Pravda, asi jsem v zásadě neřekla nic divného, i tak jsem vypozorovala, že není běžné, že si někdo nahlas říká věci, jen tak. Mě to smysl dávalo, a to bylo v tu chvíli důležité. I tak jsem cítila vděčnost. Maličko jsem se na ni usmála, abych ji dala najevo, a potom jsem se zarazila. Jak tohle jen Biance vysvětlím? To, že nemůžu mít názor? Nakonec jsem se rozhodla udělat to, co jsem ve výsledku uměla nejlépe. Mlčet, podřídit se a doufat, že svět, totižto Bianca, přijdou na odpověď na Biančinu otázku. Názor jsem prostě mít nemohla. Nikdy se mě na něj nikdo neptal. Neuměla jsem vytvářet názory, za nimiž bych byla schopná skálopevně stát.
Pravda, kdyby to bylo na mě, potvrzené myšlenky na to, že jsem mrtvá, jež se navíc ukázaly být nepravdivé, bych si odpustila. Když už se to událo, nemínila jsem proklínat svět a snažila jsem se v tom vidět aspoň něco pozitivního. Třeba to, že jsem i přes ty chyby svůj život... měla ráda. Bylo to zvláštní. Sama jsem vlastně neuměla popsat, co při takových myšlenkách cítím, ovšem doufala jsem, že jednou objevím skutečně krásný život. „Dobře, tak pojďme. Určitě se na tebe už těší, Bianco.“

>> Mahar (přes Vřesoviště)

Žlutá 2 → Jak byste chtěli a nechtěli zemřít

<< Narrské kopce (přes Prstové hory)

Bylo to zvláštní. Zdálo se mi, že již každou chvíli má vyjít slunce. Nebo by snad už na obloze mělo zářit? Když jsem však bázlivě zvedla oči k nebi, zjistila, že je tmavé. Nechápala jsem to, ale neptala jsem se. Třeba se tahle země řídila jinými zákony, ačkoli mi to nedávalo o nic větší smysl to, že by se den a noc střídaly jinak... třeba jsem jen něco přehlížela? Zvědavě jsem pohlédla na Biancu. Logicky mi nemohla odpovědět na to, co jsem neřekla nahlas, ledaže by uměla číst mé myšlenky či jen byla dobrá v dedukování pocitů jen z výrazů tváře. Zas tak dobře jsem ji neznala. Nakonec jsem však doopravdy nic neřekla. „Tak můžeme jít právě tam, k močálům. Já bych se tam podívala ráda.“ Snažila jsem se to říct lhostejně, aby se Bianca případně necítila špatně, když nakonec změní plány. Konec konců, putovala domů a já nevěděla, jestli jsou ony močály při cestě, nebo by se jí cesta domů nehezky protáhla.
Nabídla mi, že mi jako kompenzaci ukáže jejich les. Pousmála jsem se. Vážila jsem si toho drobného gesta, že mě ještě víc pustí pod svoji kůži. Jakoby ještě záleželo na tom, že mě přivede do svého lesa, když jsem o ní věděla věci, které pravděpodobně moc vlků z jejího okolí nevědělo. Zavrtěla jsem hlavou. Nikdy bych toho nezneužila.
Její slova jsem byla schopná pochopit jen částečně. Smrt mi celý život dýchala na krk a smála se mi zpoza temných stínů, ovšem dalo by se říci, že jsem ji nikdy nezažila. V momentě, kdy okolo mě umíraly mé vlčice-přítelkyně z nové smečky, protože byly příliš slabé nebo na rozdíl ode mě přestaly věřit v blízké zítřky, nebyl čas je oplakávat. Bolelo to, jen těžko se to chápalo, ovšem musela jsem jít dál a jakýmsi, nyní nepochopitelným způsobem na jejich tváře přestat myslet. Kdyby mi zemřela sestra nebo matka, rozhodně by to bylo horší. Nesnesitelné. A co když už zemřely, Novo? Ten hlásek se ozval tak nečekaně, sebou škubla. Znovu jsem to cítila. Tu samotu. Dívala jsem se na Biancu, věděla jsem, nejsem sama a že ťapkám vstříc lepším zítřkům tak, jak jsem se vždycky odvažovala snít, ale najedou to byla jakási iluze.
A tak jsem byla nucena udělat něco, čím Biancu pravděpodobně vyděsím. Zhluboka jsem se nadechla, zlatýma očima bloudila po okolí a začala mluvit nahlas, aniž bych svá slova mířila na svoji přítelkyni. „Bude to dobré, Novo. Všechno bude dobré, víš?“ zamumlala jsem. Další Biančina slova jsem téměř ignorovala. Kdybych ji poslouchala pořádně, řekla bych jí, že ani já bych ve skutečnosti nechtěla, aby se na mě zapomnělo. Na tu druhou stranu, zapomenutá jsem byla už dávno... tak jaký rozdíl by byl, mít to potvrzené? Přemýšlela jsem nad tím, jak by vlastně ta má smrt měla vypadat. Umírat sama v jeskyni pokryté sněhem, tak, jak se to skutečně stalo, s pocitem, že jsem nemilovaná a že mě všechny mé přítelkyně opustily, bylo děsivé. Ba přímo hrůzostrašné. Nedovedla jsem si představit, že bych tak skutečně zemřela a byla jsem ráda, že se nakonec má a Biančina hypotéza o tom, že jsme ve světě mrtvých, nepotvrdila. Taková smrt by byla traumatizující a pravděpodobně bych na ní nikdy nedovedla zapomenout – za předpokladu, že vůbec lze ve světě mrtvých myslet a nějakým způsobem existovat v prázdnu. Napadlo mě, že by bylo pěkné, kdybych zemřela jako hrdinka. Kdybych zachránila ztracené vlče před rozzuřeným medvědem a nechala se místo něj rozsápat, nebo kdybych někoho vytáhla z propasti a sama do ní spadla. Nějaký čin, o němž by se chvíli vyprávělo, než by se na mě úplně zapomnělo.
V tichosti a ve svých myšlenkách jsem pokračovala dál. Tak nějak jsem cítila, že to není správné. Já nebyla hrdinka. Nikdy jsem jí nebyla, vždycky jsem se moc bála a hloupě věřila v dobré věci. A když jsem nebyla hrdinka za několik let svého života, jak bych si mohla zasloužit být jí před smrtí? Nakonec mě napadlo, že jsem znala jednu hezčí představu smrti – nezáleželo na tom, kdy nebo při jaké příležitosti. Ale pokud jsem měla zemřít, moc jsem si přála ještě jednou vidět sestru a vědět, že je v bezpečí.
Vzhlédla jsem. „Ano, Bianco, to máš pravdu. Vlastně... jsem ti chtěla poděkovat. Nejsem zvyklá, um, říkat to, co si myslím, protože si podle mě nezasloužím mít názor, ale... myslím, že mi celé ty trable se smrtí pomohly. Uvědomila jsem si, že přece jen chci žít. A vlastně bych ani nechtěla, aby se na mě zapomnělo.“ Hlas se mi třásl a na tváři se objevil nepatrný úsměv.

>> Kiërb (přes řeku Tenebrae)

Žlutá 1 → Vymyslet si, jak by měl vypadat váš hrob/pohřeb.

Bianca nevnímala svůj návrat od jistého Života tak pozitivně, jak jsem ho vnímala já. Tedy, ani já ho neviděla kdovíjak růžově, ovšem měla jsem radost, že se má přítelkyně vrátila živá, zdravá a... vidoucí. Nemohla jsem se do ní převtělit, cítit to, co prožívá ona, vidět to, co vidí ona, ale z jejích mnohem jistějších pohybů bylo jasné, že se jí skutečně zrak vrátil. Usmála jsem se. Pouze v duchu, dát najevo svůj úsměv i vlčici jsem podruhé nedokázala. Potom se mě Bianca zeptala na něco, co mě donutilo se zarazit. Ustrnula jsem v pohybu, jako bych čekala, že na mě odkudsi vystartuje nepřítel, a sklopila uši. To, co řekla, byla technicky vzato pobídka k vyslovení názoru, ne? Mít něco ráda, znamenalo mít názor na to, že to něco je dobré. Mohla jsem si to dovolit? Chvíli jsem odmítavě mlčela, nakonec zavrtěla hlavou. Pokud svá slova položím šikovně, třeba to ani názor nebude. Srdce se mi třepotalo v hrudi. „Ráda bych se podívala k nějakému pěknému jezírku. Nebo do lesa. Ale prosím, nějakého světlého a prosluněného,“ žadonila jsem. Les plný topolů a sněhu už nebyl pro mě, nepatřil mi a nechtěla jsem na něj vzpomínat. „Ty jsi někdy na poušti a močálech byla? Já o tom slyším poprvé...“ doplnila jsem ještě svá slova, pohled neustále upínajíc na tlapky. Očividně jsme doopravdy každá pocházely z úplně jiných světů.
Moc věcí mi neulehčovala. Další věc, na niž se ptala, doopravdy znamenala vyslovení názoru. Neuměla jsem to. A tak jsem se na ní jen vyděšenýma zlatýma očima podívala, omluvně se usmála a nechala její otázku plavat. Bylo to tak lepší.
„Vlastně si nejsem jistá, jestli bych chtěla. Nechci, abych zmizela jen tak, do vzduchu, a víckrát se prostě neprobudila. Bylo by hezké, kdybych se probouzela v myslích ostatních, tím, že by o mě přemýšleli a vybavovali si společné okamžiky. Ale pokud by to znamenalo, že budou nešťastní, přála bych si být mrtvá navždy. Chtěla bych, aby mě všichni vytlačili ze své mysli. Aby Nova přestala existovat.“ To nebyla tak úplně pravda. Byla to však ta pravda, již jsem momentálně byla Biance schopná dát. Odmlčela jsem se, a zatímco jsem ji následovala a střídala své příšerně dlouhé nohy, jednu za druhou, vrátila jsem se k její otázce a trochu si ji v hlavě upravila. Pokud by se se mnou měli navždy rozloučit, jak? Ačkoli jsem si byla jistá, že zlézáme písčité kopce, na chvíli jsem se objevila u jezírka s křišťálovou vodou, se břehy pocukrovanými čerstvě napadaným sněhem. Viděla jsem matku, Vanyu i své staré vlčice-přítelkyně. Byly tu všechny, aby se se mnou rozloučily. Plakaly? Těžko říct. Ani jsem nevěděla, co by bylo lepší a co by bylo správné si přát. Nebo co bych si chtěla přát. Voda pomalu odnášela mé tělo, bylo brzké ráno a vzduch byl cítit po květinách. Cítila jsem se maximálně šťastná, nepotřebovala jsem žádná velká gesta. Stačilo mi být obklopená nejbližšími a vědět, že jsem milovaná i přes všechny chyby, kterých jsem se dopustila.

>> Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Čekání na Biancu se protáhlo. A protáhlo se vůbec? Pojem čas začal ztrácet smysl v momentě, kdy odešla. Mohla jsem se přirozeně řídit sluncem, ale nikdy jsem se na oblohu dlouho nedívala, vždycky jsem svůj bázlivý pohled směřovala ke svým tlapkám. A rozhodla se, že přesně to budu dělat i nadále. Proto jsem nevnímala, co se kolem mě děje, jak dlouho je Bianca pryč a kupodivu jsem ani nevnímala strach, jestli se vrátí. Mrzelo by mě, kdyby mě tu nechala jen tak stát, na tu druhou stranu, jak bych jí to mohla zazlívat? Já ji viděla jako přítelkyni už od pohledu, poněvadž jsme ale každá na bedrech nesly jinou životní situaci a jiný příběh, ač podobně tragický, mohla to vnímat úplně jinak. Třeba mě tu nechá. Zakroutila jsem hlavou. Proč jsem jen nemohla být chvíli doopravdy šťastná?
I poloslepá Bianca teď pravděpodobně byla na cestě za svým štěstím, zatímco já jsem si pomalu začala obhlížet pískové skály, dokud můj zlatý pohled nezakotvil na jednom vysušeném keříku. Jako s hromádkou chlupů si s ním pohazoval vítr, zatímco sluníčko nesměle prosvítalo skrz kupu mraků nad hlavou. Usmála jsem se. Cítila jsem se zvláštně, skoro jako by se najednou zastavil čas. Možná proto jsem ho přestala vnímat. Pevně jsem semkla víčka k sobě a vnímala měnící se světlo – nakonec jsem přece jen zvedla hlavu k obloze.
Svět kolem mě se měnil a já tu změnu vůbec nepochytila. Proč taky vlastně? Však bylo vše při starém, nebo nebylo? Otevřela jsem oči a zírala jsem na tytáž pískové skály. Něco se přece jenom změnilo. Vrátila se, má vlčice-přítelkyně. „Bianco!” Ani jsem nečekala, že takhle vyjeknu. Mé příliš dlouhé nohy se okamžitě daly do pohybu. Měla jsem nutkání vlčici obejmout, pravděpodobně to byl přežitek z dob, kdy jsme se během zimy s ostatními vlčicemi navzájem zahřívaly vlastními těly. Nakonec jsem raději zapustila tlapky do země a sklopila oči. „Jsem ráda, že ti to dopadlo takhle dobře,“ ubezpečila jsem ji tichounce. Cítila jsem se za to příšerně, ale na srdci jsem ucítila bodnutí značící... závist? Má přítelkyně Bianca si zasloužila být šťastná, ale copak si to zasloužila o něco víc než já? Však nechala jednu vlčici napospas smrti! A ty, ty Novo jsi jedné vlčici ublížila. Copak si vážně přeješ Biancu soudit, když jsi stejně špatná? Nad tím hlasem, co se mi nekontrolovatelně ozval v hlavě, jsem jen ještě víc očima provrtala vyprahlou zemi pod sebou.
„A kam si myslíš, že bych měla jít, Bianco? Které místo v Gallieře bych měla navštívit? Když jsem název země, v níž jsme očividně byly a který mi Bianca předtím ochotně prozradila, vyslovila nahlas, cítila jsem, že je to tak správně. Třeba tu mám být. A pokud ne, nemá cenu si přát něco jiného, protože přání ještě nikdy nic k lepšímu nezměnila.

<< Středozemní pláň (přes Tenebrae)

Čekala bych, že kopce, k nimž společně s Biancou dojdeme, budou porostlé zelenou trávou, snad zlehka se zbarvující do žluté či hnědé, ale čekalo mě překvapení v podobě písku. Něčeho, co jsem tak úplně za svůj život neviděla. Můj život byl sníh, mráz a... mlčení. Možná proto jsem se na tu zvláštní podívanou neptala, prostě jsem ji přijala jako součást tohohle světa, a nechala jsem Biancu, ať určitě směr, kterým bude pokračovat. Zatímco jsme ťapkaly vedle sebe, pověděla mi, jakou možnost by si zvolila ona. Přikývla jsem. Její rozhodnutí jsem respektovala a svým způsobem ji obdivovala za to, že by si raději vybrala život. Ani já jsem, jak jsem jí konec konců zmateně před chvílí vysvětlovala, nebyla úplně pro smrt, ale vzhledem k tomu, že mě pronásledovala celý život a už se dalo říct, že je součástí mého nitra, bylo těžké být více nakloněna pro život. Smrt a život byly zvláštní, nedokázaly bez sebe existovat, ovšem koexistovat taky úplně ne.
Se sklopenou hlavou jsem zírala na své tlapky, zdálo se mi však, že Bianca dělá přesný opak. Prohlíží si mě. Nebylo mi to úplně příjemné, ale nechtěla jsem jí to vyčítat, já si ji taky prohlížela, když jsme ještě byly v houštinách. A bylo to o to horší, protože v té době ještě neviděla a nemohla mi mé pohledy vracet. Zasloužila si vědět, kdo jsem. Bylo by navíc hloupé, aby znala mé skoro největší tajemství – o jizvě jsem se jí stále netroufla rozpovídat – a neměla tušení, jak vlastně Nova působí navenek. Že má šedý huňatý kožich a díkybohu zlaté duhovky. A nepřítomný, bázlivý výraz. Ten hlavně. Ten jsem si musela uchovat.
Bylo docela absurdní, že jsem se při té myšlence zlehka pousmála. Cítila jsem, že je konec. Že už do Biančina života nepatřím. Zpomalila jsem a naposledy se odvážila na Biancu pohlédnout. „Přeji ti hodně štěstí, Bianco. Ať najdeš, co hledáš. Zasloužíš si být šťastná.“ Doufala jsem, že pochopí, jak moc mi na ní záleží. Nešlo o to, jak dlouho se známe, ale o to, co nás spojovalo. Opět jsem pohledem propalovala zem. Neřekla jsem to nahlas, ale v duchu jsem si slíbila, že na Biancu počkám. „Sbohem, Bianco. Ráda jsem tě poznala.“

<< Velké houští (přes Náhorní plošinu)

Všechno to vyprávění o magiích znělo nádherně, neuvěřitelně. O to víc mě děsilo, jak moc se mi to líbí. Magiím bych se měla stranit. Nebyly určené pro mě. Ať si někdo má křídla, ať se Biančin kamarád může rozdvojovat. Já raději zůstanu obyčejná. Raději zůstaneš, nebo musíš zůstat? A co když si to jen myslíš a ve skutečnosti můžeš být neobyčejná? Ten hlas jsem nesnášela. Nutil mě přemýšlet nad absurdními věcmi. Bylo to však lepší, než neodolat nutkání mluvit nahlas a svá slova neadresovat nikomu v okolí, jen čistě sama sobě. Bála by se mě Bianca, dívala by se na mě jinak, kdybych před ní začala mluvit jen tak? Nebylo to nic, co bych dokázala ovlivnit. A doufala jsem, že nebudu muset postoj Biancy k samomluvě zjišťovat.
Letmo jsem přikývla a usmála se. Ano, Bianca určitě byla má přítelkyně. O něco víc než ostatní vlčice, k nimž jsem automaticky byla nakloněná, jako bych chtěla splatit jedné skupince samic to, že mě zachránily. Očividně jsem tehdy přece jenom nezemřela, jak jsem si už začala myslet. „Bude to naše tajemství,“ zašeptala jsem zpátky. Cítila jsem se privilegovaně, že jsem věděla o něčem, co pravděpodobně jen tak nikdo o životě Biancy nevěděl. Teď, když jsem věděla, že tohle není konec a že ještě můžu žít, mě poměrně děsilo, co vše o mně vlčice ví. Ale nebála jsem se toho. Věřila jsem, že si vše, co jsem jí řekla, skutečně nechá pro sebe tak, jak slíbila. Nebyl důvod to nikomu říkat, a navíc... já přece neudělala nic špatného. Nemohla jsem za to, že přišel hlad. A za to, že jsi ten hlad neovládla a jsi stvůra, Novo? Za to taky nemůžeš? Přiznat se Biance s tím, jak jsem získala jizvu na tlamě, naštěstí mé mrtvé já nenapadlo, a tak jsem mohla následovat její kroky s o něco lehčím srdcem.
Zasloužily, nezasloužily? Co na tom sešlo. Trochu mě to provokovalo, tohle filozování nebylo nic pro mě. Věci byly jasně dané, občas trochu nesmyslné, ale hledat něco, co smysl nemá, prostě nebylo něco, čím bych se chtěla zabývat. Otázka nebyla, jestli jsme si to zasloužily, ale jestli se to stalo. Má odpověď by byla kladná, nic jsem ale neříkala.
Místo toho jsem ťapkala za Biancou, doufajíc, že si její slepé oči pamatují správný směr a že to třeba není léčka. Ne, že bych jí nevěřila, ale jistá bojácnost pořád byla a místě. „Děkuju ti, Bianco,“ zašeptala jsem vděčně a dokonce se odvážila zvednout pohled, jež jsem doteď upírala do země. Neměla bych se bát se svoji společnici prohlížet, když s ní pravděpodobně nějakou dobu pocestuji.
Její otázka mě zaskočila. Přivřela jsem oči, jako bych si snad myslela, že tím ta otázka odejde. Stále jsem ji však slyšela v uších, jak mi tam zvoní, jako by něco uvnitř mě chtělo znát upřímnou odpověď. Po tom všem jsem to navíc Biance dlužila, ne?
„Mrtvá. Ale nesměla bych vědět, že je konec, protože konce jsou ošklivé. Myslela jsem si, že jsem se svojí smrtí smířená, ale víš ty co? Když teď zase očividně žiju a ani jsem nikdy nezemřela, je mi líp. Co ty, Bianco? Život plný trápení, nebo smrt plná hrůzy a nejistot?“

>> Narrské kopce (přes Tenebrae)

Bylo to neuvěřitelné. Bianca o své magii mluvila, jako by to bylo něco přirozeného. A nebylo snad? Živě jsem si vybavila tichou konverzaci s matkou, když nám se sestrou vysvětlovala, jak se věci vlastně mají – i vlčice měly magii. Znělo to stejně neuvěřitelně, jako byla neuvěřitelná takhle situace. Magie přece patřila samcům, odjakživa. I tak tu nyní byla má vlčice-přítelkyně, jež o vzduchu mluvila jako o něčem, co neodmyslitelně tvořilo její já, o něčem, co nebylo špatné nebo nebezpečné. Přimhouřila jsem oči. Doufala jsem, že se nestala nějaká nehoda a nebyly najednou světle modré. Možná by to ve výsledku nebyl až takový průšvih? Ale byl, Novo. Tvé oči musí zůstat zlaté. Bude to tak jednodušší.
„To si myslíš, Bianco? Že magie zjednodušují život?“ Nevyčítala jsem jí to, jen jsem to nedovedla pochopit. Já jsem magii měla ráda. Teda, měla bych. Takhle to pro mě byla jen neuchopitelná a nepochopitelná esence, k níž jsem přistupovala jako k nutnému zlu a současně s tím jsem si přála to brát jako dobro a být s magií spojená. „Ano. Myslím, že jsem jako ty a vládnu vzduchu. Vždycky jsem taková byla. Ale je to už dávno, víš? A bylo lepší na to zapomenout a tvářit se, že je to jinak.“ Moc dobře se mi o tom nemluvilo. Sklopila jsem pohled a nakonec Biancu poprosila o to, o co jsem ji chtěla poprosit od začátku: „Slíbiš mi prosím, že to nikomu neřekneš? Mám zlaté oči a tak to zůstane, i kdybych si sebevíc přála, aby to bylo jinak.“ Ráda bych jí to jednou vysvětlila, zatím jsem se však necítila připravená.
Stejně tak jsem se necítila připravená odpovídat na otázku Proč. Pamatovala jsem si ty důvody vůbec? Záleželo na nich? Prostě nás vykázali, nezáleželo na tom, proč to udělali, nýbrž jaké byly následky. Zavrtěla jsem hlavou. „Nic špatného jsme neudělaly. Ale přišly zlé časy a bylo moc hladových krků. Někdo musel jít pryč a volba padla na nás,“ zašeptala jsem pokorně, jako bych najednou vůbec neviděla to, jak ošklivě se samci chovali a že bylo nespravedlivé vyhnat nás, samice, jenom proto, že nám něco mezi nohama chybělo.
Bianca najednou přišla s hypotézou, jež se úplně lišila od všech myšlenek a pocitů, které jsem vnitřně prožívala. Byla jsem smířená se smrtí, doufala jsem, že jsem, a ona najednou tvrdila, že nejsem mrtvá? Měla pochybnosti, řekla nejspíš. Já se však těch jejích pochybností chytla jako klíště. Bála jsem se, co nové naděje přinesou a jak ošklivý bude pád, až zjistím, že přece jen mrtvé jsme, ale... prostě to nešlo, nepředstavit si, jak hezké by to bylo, být zase živá. A bylo by? Doopravdy, Novo?
Pomalu jsem přikývla. Takže Bianca byla slepá. A co jsem potom byla já? Mohla bych to taky zjistit. „Bude ti vadit, když tě doprovodím, Bianco?“ nadhodila jsem. Potom jsem se pomalu vydala nocí za ní. Byla jsem tulačka. A život tuláku byl takový, že jste si nic neplánovali a prostě nechali tlapky a okolnosti, kam vás zavedou. Mé tlapky mě vedly po boku Biancy, za někým, kdo prý znal odpovědi. V duchu jsem doufala, že mě Bianca po tom všem neodstrčí. Že jí nebude vadit, že ji tiše, s hlavou sklopenou, následuji. Nechtěla jsem o ni přijít, protože to byla momentálně jediná samice, kterou jsem mohla nazývat... přítelkyní?

>> Středozemní propadlina (přes Náhorní plošinu)

Na můj vkus tu bylo příliš otázek a málo odpovědí. Správně bych se ani ptát neměla. Jestli jsem skutečně umřela, stejně jsem nevěděla, co s tím, a nemělo cenu se to snažit zjistit. Rýpat se v životě nikdy nepřinášelo ovoce, tak co by asi přineslo rýpání se v smrti? Tázavě jsem nadzvedla obočí, jako bych nepochopila svoji vlastní otázku, jež mi probleskla hlavou, a potom jsem se zaraženě podívala na tlapky. Mrzelo mě, že Biance nemůžu vysvětlit to s těmi možnými stádii smrti. Mohla jsem maximálně doufat, že to pochopí sama, nebo že mně dojde, že to světlo je jen v mé hlavě a pravdu má Bianca, s tou svojí temnotou.
Pravděpodobně jsme měly velké štěstí, že konečně vysvitlo slunko a kožíšky nám nemáčel ten prudký déšť. Snažila jsem se si až tolik mrtvou vlčici neprohlížet, přišlo mi to vůči ní nefér. Já bych znala barvu jejích očí a jejího kožichu, špiček uší a tlapek a ona by mě znala jen jako stín? Zajímalo by mě, jak mě vnímala. Ze svého mrtvého, černého pohledu. A pokud mě vnímala kladně, přišla bych jí hezká, kdyby viděla můj krátký ocas a dlouhé nohy? Nebo kdyby znala příběh o mé jizvě? A co kdybych jí ho řekla?
Napadlo mě to ve chvíli, co se mi začala svěřovat ona. Ztichla jsem, zlaté oči úspěšně držela na úrovni svých drápů, ale neodvažovala jsem se přeslechnout byť jedno jediné slovo. Začátek příběhu byl pěkný. Skoro jako ten o Bience a Navě. Nad zmínkou Gallireii jsem jen zavrtěla hlavou, a jakmile jsem si uvědomila, že mě nemůže vidět, omluvně jsem se usmála. Ani to vidět nemohla a tak jsem nakonec doplnila svá gesta slovy: „Neznám.“ Nebyla to zrovna obsáhlá informace, snad postačila. Potom mě ještě něco napadlo. „A co ty? Ty ovládáš magii jako vlci v Gallieře? Jestli o tom nechceš mluvit, nevadí, ale neboj se, já to nikomu neřeknu.“ Vystrašeně jsem vyjekla nad tou chybou, kterou jsem právě spáchala. Těžko říct, jestli i na některých místech mimo absurdní sever byly magie pro samice zakázané a pro samce posvátné, ale protože jsem to s jistotou nevěděla, mohla jsem konverzací o magiích Biancu nebo sebe ohrozit.
Konec příběhů byl takový, že Bianca byla vrah. Aspoň tak jsem to pochopila z jejího chaotického vyprávění. Nebála jsem se jí. Bylo mi jí líto. „Někdy jsme my vlčice nuceny dělat ošklivé věci, Bianco,“ zašeptala jsem zkroušeně. Říct my vlčice bylo tak nějak automatické, samci v mém okolí nikdy nestrádali a pořád bylo těžké je vidět rovnocenně. Oblízla jsem si čenich. Nastala pauza, pakliže má vlčice-přítelkyně nic dalšího neříkala, tak opravdu dlouhá.
„Kdysi jsem nebyla jedna, ale byly jsme dvě. Já a sestra. Jmenovala se Vanya,“ začala jsem nejistě. Nikdy dřív jsem tohle nedělala. Mezi samicemi na tohle nebyl prostor, na minulosti nezáleželo. Zavrtěla jsem hlavou nad svými pošetilými slovy a zachvěla se. Zimou, strachem, kdo ví. „Má sestra ale zemřela. Ne doopravdy, ale nezáleželo na tom, protože to bylo horší než smrt. Odejít od sebe, rozloučit se. A já zemřela s ní. Byla to moje vina, že zemřela.“ To nebyla pravda a já to věděla, i tak jsem doufala, že má slova zní přesvědčivě a už méně pošetile. Třeba jsem tehdy mohla najít sílu a nás obě zachránit? „Potom jsem zase oživla. A na nějakou chvíli zemřela. To záleželo na tom, jak moc byl osud krutý. Jednou byl krutý tak, že jsem se ocitla na sněhu... spolu s dalšími přítelkyněmi. Vykázali nás. Myslela jsem, že umírám. Tehdy jsem ležela s horečkou v jeskyni, zapadalo slunce a já... já si myslela, že jsem si to celé vlastně vymyslela. Že jsem už dávno mrtvá. A víš ty co, Bianco? Já už dávno mrtvá být musela. A pokud jsem s vlčicemi skutečně putovala po sněhu a stala se tulačkou a nezemřela v momentě, kdy jsem se rozloučila s Vanyou, potom jsem rozhodně už nikdy víc neputovala. Ale myslím, že jsem mrtvá právě od toho okamžiku, kdy jsem si myslela, že jsem mrtvá, ale odmítala jsem tomu věřit.“
Nastalo další ticho. Proč jsem jen tehdy nevěděla, že jsem mrtvá, a vymyslela si celý naivní příběho tom, jak mě cizí vlčice zachránily z jeskyně a spasily? Podívala jsem se dolů, na své tělo. Pokud mě však nezachránily, jak bylo možné, že jsem nebyla na kost hubená? Copak smrt zkrášlovala? A dost, Novo. Přestaň být snílek, víš, jak moc to ubližuje. Copak Bianca taky sní? Vzhlédla jsem, abych viděla, jaký má Bianca výraz, a málem se před ní znovu rozbrečela.

Asi jsem moc neuměla vyčíst, co si Bianca myslí. Tak jsem se raději zamyslela nad svým příběhem. Říkala jsem si, že se dal pochopit dvěma způsoby a přemýšlela jsem, jak ho asi pochopila Bianca? Nechtěla jsem se jí na to ale ptát. Nepřišlo mi správné vyzvídat, jestli si ještě zachovala alespoň střípek naděje (jako já), nebo tu naději zašlapala spolu s okamžikem, co se svět uvrhl do temnoty.
Možná, že bych to taky tak měla udělat. Přece jsem to tak i udělala, ne? Byla jsem smířená, pořád jsem si to opakovala. Jenže ta jedna jediná maličkatá slza, nejodvážnější ze všech, co se skrývaly v mém nitru, byla důkazem toho, že mi to jedno nebylo. Jsi mrtvá, Novo. Mrtvá.
Kolikrát se ten hlas ve mně ještě ozve? Navíc, tentokrát zněl jinak. Věta to byla tatáž, ledový hlas taky. Ovšem nepatřil Orvarovi. Byl můj. Nepoznávala jsem ho, cítila jsem však, že mi jednoduše patří. Pokorně jsem sklopila pohled a dívala se na své tlapky, napojené na ty ošklivě dlouhé nohy... a potom mě něco napadlo. „Bianco, myslíš si, že jsme každá mrtvá, ale v jiném stádiu mrtva?“ Znělo to komicky, pokud by to nemohla být pravda a pokud bychom minimálně nebyly obě dvě mrtvé. Ta otázka však byla oprávněná a navíc, Bianca určitě nežila na absurdním severu a názory mohla mít, snad mi tedy odpoví. Jistě byla zvyklá je všem říkat. Třeba bych se jí potom mohla inspirovat a říct jí taky nějaký názor... na něco? „Já vidím, že něco svítí na obloze. A nech mě hádat, ty vidíš temnotu?“ Skrz houští se to světélko blížilo. Třeba to bylo blížící se druhé stádium smrti? Té, ve které už nejsou naděje? Bianca mi víceméně odpověděla svojí otázkou. Nebo jen opakovala má slova o hezkém a barevném světě, těžko říct.
Chci. Chtěla jsem, vážně. A taky jsem toužila to říct. Konec konců, co na tom sejde? Já budu znát Biančin příběh a Bianca ten můj, příběh Novy. Potom usneme, už se nikdy neuvidíme a nikdy neuvidíme nikoho dalšího, ledaže tu byli další mrtví a houštiny nepatřily jenom nám. Co na tom sejde, když se budeme více znát? Chtěla jsem poznat pravou tvář Biancy... a tak jsem přikývla. „Hmm,“ vydala jsem ze sebe zvědavě.

Co když jsem si to zasloužila? Biančina slova mi projela hlavou jako šíp. Trhla jsem sebou a podivně se zkroutila. Cítila jsem, jak mi na mokrém podloží kloužou tlapky. Svěsila jsem ramena a... opět jen naprázdno otevřela tlamu a nemohla udělat nic jiného, než ji zase zavřít. Co tak strašného musí vlčice udělat, aby její smrt byla oprávněná? A záleželo na tom? Pokud jsme byly mrtvé, jen těžko se můžeme oživit tím, že budeme přemýšlet nad tím, jestli jsme si takový konec zasloužily. A pokud tu budeme spolu, dvě vlčice-přítelkyně, třeba nám bude v posmrtném životě konečně dobře. Nechtěla jsem na to myslet. Myšlení nepomáhalo. Myšlení by mělo být zakázané – to byla jedna z mála věcí, na niž jsem měla názor.
Zubožená vlčice mě následně vyzývala ke sdílení názoru. Zavrtěla jsem hlavou. Takhle to nešlo. Já měla zakázané říkat myslím si, to tak skutečně bylo, nepocházelo to z mé hlavy a mého vlastního přesvědčení. Nepřítomně jsem bloumala zlatými duhovkami v houští a odolávala touze jí na to odpovědět. Nebylo by to správné. Jenže pak jsem nemohla přijít na nic lepšího, než že vlastně nevím, a tak jsem to i řekla: „Nevím.“ Při tom, co jsem to vyslovovala, jsem si dávala zatracený pozor, aby má odpověď jakkoli nesouvisela s vlastněním názoru. Na mě se nikdo na názor nikdy neptal a Bianca byla mrtvá, takže určitě nechápala, že já... názory nesmím mít. Nebo něco unikalo mně?
Bianca si nakonec lehla na zem a já udělala to samé. Třeba se ani nezašpiním, když jsem mrtvá? Mohli se mrtví vlci zašpinit? Prudký déšť stejně hned všechny nečistoty smýval, a zatímco kapek ubývalo a skrz houští se začaly prodírat ranní paprsky, dala jsem se na Biančino povolení do vyprávění:
„Pamatuješ si na ně? Na dvě vlčice, co žily uprostřed houští? Měly se Nava a Bienca. Právě se narodily. Neznaly smrt, znaly jen život. Cítíš ty paprsky? Lechtají tě po čumáku, viď?“ Zarazila jsem se. Mělo to vůbec cenu? Snít? Doufat? Zakroutila jsem hlavou. Udělám to pro ni, pro svoji vlčici-přítelkyni. A pro sestru. A pro sebe. Neumřu. Nebo spíš... si tu smrt trochu ulehčím a zpříjemním.
„Bienca s Navou se dívaly, slepýma očima. I přesto, že neviděly nic jiného než temnotu, věděly, že tam, za houštím, je čeká velký svět. Budoucnost. Přišla bouře, děsivá a krutá, a tu budoucnost rozmetala na. miniaturní. kousíčky. Dvě mladé vlčice, slepé a nechápavé, rychle poznaly, co je to smrt, a to to ani pořádně nestihly pochopit. Možná proto se ptaly, jestli si to zasloužily? Ale víš co, Bienco? Byly s ní smířené. Protože věděly, že až přestanou slyšet bouřku, vzbudí se ze snu a svět bude krásný a barevný.“
Proti mé vůli mi stekla po tváři horká slza. Nebránila jsem se jí, byla jsem smířená. Bianca mě stejně nemohla vidět, ne? Ačkoli jsem si uvědomovala, že to, co vyprávěla, nebyl příběh o slepé Biance a nijaké Nově, nýbrž lepší Bience a lepší Navě, na chvíli jsem si dovolila tomu uvěřit... tak, jak jsem to dělávala kdysi. Probuzení další den bude o to bolestivější, ale poněvadž jsem věděla, že tentokrát je už jasné, že žádné nepřijde, bylo mi to jedno.

Otevřela jsem tlamu, ale nevyšlo z ní nic jiného než prázdno. Možná, že to bylo dobře. Vážně jsem měla sílu té vlčici oponovat a dělat jí naděje? Stála bych o to, kdybych byla mrtvá já? Ale ty jsi mrtvá, Novo. Pokud je mrtvá Bianca, potom jsi mrtvá i ty. Takové myšlenky jsem neznala. Byly cizí, nepatřily mi. Já znala myšlenky na přicházející smrt, ovšem skutečnost, ta byla něco úplně jiného. Dívala jsem se na Biancu a snažila se v jejích ve tmě bloudících očích nalézt odpovědi, ale nenacházela jsem je. Byla slepá, ne? Možná jsem byla slepá taky. A všechno si vymýšlela.
A když už jsem si myslela, že je opravdu konec, přišla další rána. Podívala jsem se na oblohu. Pravda, ohnivý kotouč nebyl vidět zrovna nejjasněji, protože se celou dobu nesměle skláněl za temnými mraky, ale byl tam, prosvítal jimi, lehce. To tak bylo alespoň před chvílí, nyní byla skutečná tma. V dáli se ozývalo burácení hromů a křoviny, přesto, že byly všude kolem nás, nás ani trochu nechránily před deštěm. Stála jsem tam, smířená s vlastní smrtí, protože jsem neměla na vybranou, a nenáviděla jsem se za ten tenký hlásek ve svém nitru, že tohle přece pravda nemůže být, že tohle nesmí být konec, protože... proč vlastně? Proč jsem po tolika letech ve stínu chtěla najednou objevovat světlo a žít? Byla jsem přece smířená, ne? Nechápala jsem, že to najednou tak strašně bolí. Nešlo mi rozum, proč mi na tom najednou tak záleželo, když jsem pokaždé poddala vůli přírody. Vdechla jsem do plic studený vzduch, ještě stále zlehka vonící po popílku.
„Je mi to líto, Bianco, vážně. Nezasloužily jsme si zemřít.“ Co já o tom však věděla? Možná, že jsem si to zasloužila. A má vlčice-přítelkyně taky. Možná, to byla odplata za všechny ty bezesné noci, co jsem sestře vyprávěla příběhy a dovolila jsem si jim uvěřit. A čím se potom provinila Bianca?
Cítila jsem, že se mi do očí tlačí slzy. Nechtěla jsem brečet před ní, pokud jsme vážně byly po smrti, a pravděpodobně přímo v pekle, nebylo by moudré se ukazovat v té nejzranitelnější podobě... před všemi monstry a příšerami. Hlasitě jsem si povzdychla. Nakonec mě napadlo, že něco pro nás obě přece jen můžu udělat. „Chtěla bys slyšet příběh? Takový, při kterém se budeš cítit dobře?“ Příběhy jsem vyprávěla ráda. Sice jsem se v nich navracela do dob, kdy jsem mohla pouze šeptat, ale v těch chvílích vedle mě ležela sestra a já měla naději. Tu jsem nyní zoufale potřebovala opět najít.

Až nyní jsem si vlčici skutečně pořádně prohlédla. Teď, když ji nezakrývalo houští a já se navíc odvážila zvednout hlavu, to bylo mnohem snazší. Vypadala zuboženě a ztraceně. Vypadala jsem takhle otřesně já, kdysi? napadlo mě okamžitě. Zase tu byla smrt. Pronásledovala mě na každém kroku. Opatrně jsem se rozhlédla. Zvyk je železná košile, nemohla jsem se tedy rozhlížet jinak než opatrně. Zdálo se mi to, nebo ty temné mraky o něco ustoupily? Na zem se začal snášet déšť a vypadalo to, že se celý svět pročišťuje. Od čeho, to jsem úplně nevěděla, ačkoli mi poslední zbytky stop po kouři visící ve vzduchu mohly být malou nápovědou.
Smrt mě pronásledovala na každém kroku. A tentokrát mě dohnala. A pokud ne mě, tak moji přítelkyni, zuboženou šedou vlčici. Nechápavé „uhh“ bylo to jediné, co jsem ze sebe byla, přidušeně, schopná vydat. Udělala jsem krok dozadu a zlatýma očima opět propalovala půdu s větvičkami pod sebou. „Ne, nejsi mrtvá.“ Mělo to znít odhodlaně, jasně, chtěla jsem o tom vlčici ujistit. Jenže jsem si tím vůbec nebyla jistá a nechtěla jsem jí dělat iluze. Někdy je třeba si dělat naděje, ale o to bolestivější je, když se vám ty růžové brýle rozplynou a najednou... je jen skutečná realita.
Myslela jsem si, že už zaskočenější být nemůžu. Jméno vlčice tak nějak zaplulo do mé hlavy. Bianca, zopakovala jsem si několikrát s něžností, skoro nevědomky. Nejvíc jsem se totiž soustředila na její další slova. Během chvíle jsem se ocitla zpátky v jeskyni. Vyhladovělá na kost, promrzlá do morku kostí, nešťastná a hlavně sama. Vlčice byly mé přítelkyně a samota tou největší nepřítelkyní. Vydala jsem ze sebe dávivý zvuk a propalovala vlčici nevěřícným pohledem. Ptala se, ale já... najednou taky nevěděla a ptala jsem se sama sebe taky. Umřela jsem tam? Vážně jsem si tu záchranu vymyslela? Prohlížela jsem si své příliš dlouhé nohy.
Umřela jsem tam. Někdo s tak ošklivýma nohama nemohl přežít. Její další otázka zůstala nezodpovězena, protože jsem cítila, jak se mi do hrudi propaluje zvláštní pocit. Neexistující prázdno. Nebyl to ani smutek, ani naštvání z toho, že jsem si dávala naději. Smrt měla přijít vždycky. Tak proč nemohla přijít už dávno? Jsi mrtvá. Jsi mrtvá, Novo. Byla jsi, jsi a budeš. Mrtvá. Slyšela jsem Orvarův hlas a stáhly se mi útroby. Zatímco jsem ještě stále zmateně hleděla na droboučkou, životem zuboženou vlčici, snažila jsem se v těch myšlenkách slyšet uklidňující hlas Vanyi. „Nějak si k sobě najdeme cestu, ať budeme kdekoli.“
„Zapadá slunce, ty to nevidíš?“ Ta slova ze mě vypadla zvláštně ochraptělým hlasem, zcela náhle a bez varování, že jsem se v nich skoro nepoznávala.

Čekala jsem, co se bude dít dál. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, čekání tvořilo valnou část mého života, možná to byl můj život sám o sobě. Čekat, hlavně nedoufat a nepřát si, prostě jen sklopit hlavu a leda se v duchu něžně ujistit, že vše bude dobré... i když většinou nikdy nic nebylo dobré.
Mírně jsem zvedla hlavu, když jsem zaslechla zakřupání větviček. Cosi se ke mně blížilo. Vlastně spíše kdosi, vezmu-li v potaz, že se mě předtím to cosi na něco ptalo. Stromy se přece ptát neuměly, keře také ne. A ačkoli jsem ještě párkrát přistihla své myšlenky, jak se ubírají směrem A co když je to jen tvůj hlas?, část mě tomu odmítala uvěřit. Ta druhá byla smířená s jakoukoli možností. Dokud se přede mnou nezjevila šedá srst hubeňounké vlčice, skoro jsem nedýchala.
A potom... potom to všechno ztratilo smysl. Vypadalo to, že se na mě dívá, nebo vlastně asi ani ne? Nebyla jsem schopná si dát dvě a dvě dohromady, co se to tu vlastně děje. Vypadalo to, že i ona, ta vlčice, již jsem v hlavě okamžitě přiřadila na seznam svých přátel jenom proto, že se narodila se stejnými pohlavními orgány jako já (což bylo vlastně docela sobecké), čeká, co se bude dít dál. Během svého čekání dokonce položila otázku. Na můj vkus docela záludnou, dlouho jsem s nikým nemluvila a odpovídat na to, kým jsem, bylo poměrně... složité. Měla jsem na to vůbec právo?
„Ahoj, jsem Nova, vlčice ze severu.“ Nakonec jsem se rozhodla se cizince představit obdobně, jako když jsem se představovala křoviskům. S přidáním svého původu, pokud jí to k něčemu bude. O tom, z jakého přesně severu jsem a že je ten můj sever absurdní, se mi moc mluvit nechtělo. Sklopila jsem pohled a chvíli zírala na své tlapky, potom na ty její. Už jsem víckrát hlavu nezvedla. Napadlo mě, že se i jí zeptám na jméno... jména byla v mém životě důležitá. Zhluboka jsem se nadechla a na moment se zastavila. Potom jsem to řekla: „A ty jsi?“
Znělo to možná trošku hloupě, avšak bylo to důležité. Dokud jste měli alespoň jméno, nebyli jste možná někdo, ale taky ne nikdo. A já té vlčici docela přála, aby nikým nebyla. Zasloužila si to. Byla určitě silná, byla to vlčice, má... přítelkyně. Takhle to prostě u mě fungovalo.